SYD – LHR – PRG a zpátky (kde jsou ty časy)

Odpovědět
Jícha
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 22
Registrován: 09. 01. 2012, 09:26
Stav: Offline

SYD – LHR – PRG a zpátky (kde jsou ty časy)

Příspěvek od Jícha »

Jako jsem ‘za našich mladejch let‘ cestoval prstem po mapě, tak dnes cestuju myší po pavučině – éé, po webu. Je ale těch virtuálních výletů čím dál míň, nelítá se. Jako v časech Kašpara a Čiháka se musím podívat nahoru, když náhodou slyším nějaké vrčení. Většinou jsou to ale jen ‘bug smashers‘, jak se tady říká, anebo vrtulníky Velkého bratra. Že bych tedy oprášil vzpomínku na minulou pouť do staré vlasti, abych přišel se svou troškou do mlýna? Vzpomínku jsem vydoloval z labyrintu složek v počítači a byla to po několikeré transplantaci počítačových vnitřností dost náročná akce. Teď to jen trochu oprášit, přece je to pár let, co jsem se na tu cestu vydal – bezmála šest. No a fotky? Kde je jim po těch letech konec...

Let do Prahy

Moje váhání, mám letět-nemám letět, skončilo na začátku května - poletím! V rozpisu dovolených na konec května a začátek června to vypadalo slibně - mezi barevnými čtverečky se našlo pár bílých. Opatrně tedy na vedoucí, že o cestě přemýším. Nic nenamítala, tak rychle pro letenku. Když jsem ale za pár dní s přišel s hotovou věcí, trochu hudrovala, že jsem si nepožádal půl roku předem jak praví předpis. Jenom jsem namítnul, že se blížím k hranici devíti nashromážděných týdnů, po kterých mě může na dovolenou poslat vedení násilím - jak praví předpis. Prošlo to a já začal s přípravou – co honem zařídit, co zaplatit (složenky složenky, vy krávy zelený, nenažraný).

A samotná letenka? To se ví, že přes internet, ale poslední slovo měla přece jen cestovní kancelář. Na webu jsem našel dobrou cenu a tak šup o polední přestávce do pobočky letenku zaplatit. Šikovná holčina u přepážky ten internetový rozpis ještě vylepšila – přišla s kratším přestupem v Londýně. Proto tak nebolel ani příplatek za službu v pobočce, ani za placení kartou. A to všechno s British, na které mám dobrou vzpomínku, když jsme s nimi před lety neplánovaně kus cesty letěli.

Na letiště mě v den odletu dovezl synek autem. Nedal na mé námitky, že jsou přijatelnější alternativy než si na to brát volno z práce. Tak dobře, vzdal jsem to, však jsem ho na letiště párkrát vezl já. Vyrazili jsme asi v jednu odpoledne. Cesta, z větší části po dálnici, trvala slabých padesát minut. Tak ahoj, ahoj, díky a vzhůru k odbavení. Za patnáct minut, hotovo, i s vyplněním odletové karty a je tu nástup k bezpečnostní kontrole. Tu má na starosti společnost SNP Security. Ono SNP neznamená to, co jsme se učili v dějepise, ale Sydney Night Patrol. Oproti tomu, s čím začínali, tedy hlídáním továren a skladů v noci, tady na letišti pracují ve dne, protože letiště je v noci zavřené. Je jenom osm kilometrů od středu města a metrosexuály a movité starousedlíky, co kolem středu města žijí, by letadla rušila ve spánku - my sami v té době žili od letiště o kus dál, tak 50 km. SNP vyhráli jistě tučný kontrakt a svou práci berou smrtelně vážně - všechno na pás, včetně šnuptychle z kapsy.

Většina těchto ‘sekuriťáků‘ má výrazné blízkovýchodní rysy. Ostatně i jiná povolání tu mají nadproporcionální výskyt určitého etnika - mezi celníky a pasovými, když mluvíme o letišti (jsou chytře sloučeni do jednoho úřadu, Australian Border Force), je zase nadprůměr Indů a Asiatů. Doktoři v předměstských ordinacích a nemocnicích většinou Asiaté, pokladní u benzinových pump zas Indové, dopravu při opravách silnic řídí vesměs dvacetileté blondýny. Já sám byl po léta v oddělení 15 lidí jako bílá vrána jediný ‘kavkazského typu‘, jak se tady říká. Před lety jsem šokoval známé v ČR tím, že můj vedoucí byl Vietnamec.

I tentokát jsem bezpečnostní prohlídku testoval skoro prázdnou pastou na zuby a znovu se mi zvednul adrenalin, když mi ji sebrali. Že jsou zakázané tekutiny nad 100 ml, to jsem ovšem věděl, ale jak jsem se dočet později, jde o obaly nad 100 ml, ne o aktuální obsah - tedy měli ti Alibabovi parťáci pravdu. Odpoledne vypadá letiště oproti ranní špičce, kdy se odehrává většina provozu, poněkud ospale. Většina linek přistává a odlétá kvůli nočnímu klidu hned po ránu, jak se letiště otevře.

To se změní, až se po letech politických tahanic a protestech občanských iniciativ jako ‘Ne na mé zahrádce!‘, otevře nové letiště. Už od roku 2018 se na místě buldozeruje a zahájení provozu se plánuje na rok 2026. Po cestě na svíčkovou do ČS klubu (ano, Československého), který je poblíž, je vidět že stavba pokračuje a nevidím dnes důvod, proč by se termín neměl dodržet. Letiště bude od středu města 44 km a už preventivně se vyhlašuje, že bude v provozu 24 hodin – aktivisti mají i tak manévry...


Po bezpečnostní prohlídce, mezi obchody pomalu k nástupní bráně. Na cestu noviny, pokoukat co je na ploše - á, už tu máme i B787 (v roce 2015 to ještě byla bílá vrána). Je vidět, že hodně lidí čte internetové rady, projít kontrolou s práznou lahví a naplnit ji před nástupem z fontánky. U brány jsem napočítal čtyřy mimina - infants, jak říkají experti - ale za letu byl nakonec klid, jen jeden cvrček předváděl pod vedením pyšné maminky své první kroky, ale mlčky, tím jak se na to soustředil.

55 minut před ETD nastoupili stewardky a stewardi. Letušky jak ze žurnálu, uniforma až polovojenského střihu, včetně lodičky na hlavě. K tomu odznak - jedno křidýlko, jako nosili na battle dresu naši hoši v RAF. Jak koukám na fešandy jiných ajrolinek, to křidýlko dnes nosí kde kdo – že by jim to mělo zvednout autoritu? Na hlavě drdůlek, který vypadá jako zdejší děravé koblihy – doughnut se jim říká. Abych se poučil, mrknul jsem na internet a hele, česky se ten účes nazývá donut.... Práci odvedli (ano hoši taky) profesionálně, s úsměvem, bez toho, aby se chovali familiárně.

Asi 15 minut po posádce kabiny prošli bránou piloti. Jak oznámili nástup mé sekce, hnal jsem se co možná distingovaně dopředu. Ovšemže ne z obavy o sedadlo, spíš o místo pro příruční mošnu – tam se odehrává bitva při nastupování. Jak se zpřísňuje dodržování váhy kufrů, dohání se to ’příručáky’, ty se neváží. Sláva, ve schránce pod stropem místo bylo. Nakonec jsem ještě pomohl letušce schránku zavřít. Boeing se chlubí, jak šikovně to mají vyřešené (jo, byla to tří-sedmička), ale stewardky na to mají myslím jiný názor. Schránka se zavře tím, že se i s uloženými kufírky vzepře. Logice se vzpírá moje kalkulace, že jestli se do ’binu‘ dají jen čtyři kufírky po pěti kilech, musí se při zavírání zvedat 20 kilo(?) No, schránky se otevřou tím, že se sníží, tedy zavřít je, znamená je zvednout...

Hudba před startem - Dvořákovy Slovanské tance, aspoň myslím, každopádně připomínka staré vlasti. Při odbavení jsem dostal jsem sedačku 45 C, u uličky - už těch příplatků bylo dost, tak žádné připlácení za místo. Rozteč sedaček 30-31 palců, jak praví BA magazín, tak akorát na mou ’střední‘ postavu. Jak jsem ale dal do síťky opěradla před sebou pouzdro na brýle, změnilo se to z akorát na ‘jen tak tak‘. Noční balíček skromný – kartáček a mini tuba zubní pasty, k tomu lístek, že pantofle a futrál na oči dají na požádání. Hlášení na palubě anglicky a čínsky, nejspíš mandarinsky, protože každé hlášení končilo znělo mým uším jako ‘si sie‘ – to je prý jejich děkuji. Od té doby, co jsme se cestou do Čech stavili v Pekingu, si už nemyslím, že jednou bude celý svět mluvit anglicky....

Start na jih - pro fajnšmekry dráha 16R. Tedy žádná zvláštní vyhlídka, když nepočítám pobřežní Cronullu, čtvrť kde ještě žije vysoké proceno blonďáků-surfařů, na rozdíl od divokého západu, kde žijeme my přistěhovalci tmavších odstínů. První servis se podává asi hodinu po startu a začíná pitím. Většina pasažérů se drží doporučení a pije alkohol střídmě. Až se stydím, když si z toho co vidím na vozíku dávám bílé víno. Po další hodině večeře. Buď vegetariánské těstoviny, anebo thajské kuřecí karí – to si vybírám já. K pití pro změnu červené, španělský cabernet-shiraz (já vím, kuře a červené...). Po večeři a tom druhém víně jsem dostal nutkání pokecat si, ale ovládl jsem se. Mí sousedé, párek Angličanů kolem 25 let takové zábrany neměl – bavili se mezi sebou, jako kdyby se po letech znovu našli, i když pili jen pomerančový džus.

Mezipřistání v Singapuru, procházka po letišti i druhá etapa stejného letu v podobném duchu - rutina. Trochu mě při ‘hygienické procházce‘ trklo, když se panel obložení chodbičky v zádi letadla otevřel, byly to vlastně neoznačené dveře, a nich se vynořila trochu rozcuchaná holčina v teplákách – aha, tak to je ten vstup do spacích kójí pro posádku. Obava z přestupu v Heathrow mezi terminály během dvou hodin se ukázala přehnaná. Mají to vymakané, jinak by je ty miliony pasažerů co letištěm projdou, utkoukly. Dvouhodinový skok érobusem do Prahy taky bez mimořádné události. Tak jako konec cesty autobusem 119 na Veleslavín, atd.

Konečně dovolená

Rád jsem se setkal s rodinou i s kamarády ze starých časů. Jaký to rozdíl, kontakt s živými lidmi oproti alarmujícícm, až katastrofickým zprávám internetových novin. Jako na setkání maturantů jsme se s vrstevníky ujistili, že jsme se za ta leta ani moc nezměnili a navíc, jací jsme to byli tenkrát frajeři…. Celkový dojem bych přirovnal k tomu, co se mi v noci zdává, totiž směs důvěrně známého – však jsem se tu narodil a dlouhá léta tu žil – s dojmy naprosto nečekanými – však jsem tu další dlouhá léta nežil. Třeba, že (jako dnes všude), zahradní rýč stojí víc jak blue-ray přehrávač (já vím, kdo dnes kupuje blue-ray přehrávač...). I slovník se za ta leta změnil. Některá slova jsou sice v kontextu srozumitelná, jako fitko, hoďka, výběrko, husina, na jiná se musím ptát kamarádů. Ne, vypisovat je nebudu, aby mě správce nesmazal.

Mezi návštěvami a výlety, při nákupech suvenýrů jsem chodil po armáčích a sháněl pásek s plastikovou přezkou. Napadlo mě, že by se hodil, když jsem po kolikáté procházel letištní kontrolou a rukama si přidržoval kalhoty jako přistižený milenec nebo mukl v samovazbě. Existuje vůbec něco takového? To se ví že jo, povídá synovec a ukazuje, že právě takový pásek má zrovna na sobě. Neexistuje, řekli mi naopak v několika prodejnách. No, vyřešilo se to, když jsem se vrátil domů. V místní švadlence (o rozloze Mountfieldu) jsem koupil přezku, v armáči popruh a pásek zfušoval sám.

Cesta zpátky

začala ’busem‘ do Londýna. Při pojíždění v Praze vidím A310 iránské aerolinie. To mi připomnělo jednu z našich dávnějších poutí do Prahy, kdy jsme letěli třistadesítkou ČSA z Bangkoku. Bylo tenkrát milé slyšet mateřský jazyk (ten poměrně nedávno slyšel junior i od české letušky Emirátů), ale velký dojem ten let nezanechal, celou cestu se ozývalo jakési pulzované hučení.

Samotný let do Londýna, brnkačka. Sedačka u okna a že bylo jasno, bylo na co koukat - krajina obdělávaná posledních pár tisíc let. Řepkové období bylo už pryč a makové ještě nenastalo. V ČR a v D pole jako záplaty, jedno přes druhé, zato v Holandsku jako podle pravítka – snad poldery, rozparcelované ne tak dávno? A ten přístav v ústí řeky - nejspíš Rotterdam?
Přestup na Heathrow z T3 na T5 autobusem skrz množství tunelů, dohromady snad 3 kilometry. Z pohledu pasažéra se zdá, že celý terminál je spíš nákupní středisko, než co jiného. S antickým klasikem jsem se podivil, co je na světě věcí, které nepotřebuju a se současným klasikem se divil, že se prodávají kabelky a hodinky v ceně osobního auta.

Do Singapuru, kde bylo mezipřistání, jsme se dostali někdy v noci a při protahování údů a procházení obchodů, podobných jako v Londýně, jsem se dostal na místo, odkud bylo vidět na pasovou kontrolu o patro níž. Posádka našeho letu, piloti i kabinoví, právě kontrolou procházeli. Bylo jich ’jak čáslavskejch‘, jak říkávala moje panímáma. Let trval 13 hodin, tedy posádka značně posílená, nejspíš rozepsaná jako ’šejdr‘, jak říkali tramvajáci. Nestačil jsem se divit, jak dlouho odbavení trvalo – jak při procházení železnou oponou za starých časů. K tomu jsem si připomenul, že se přistání o půl hodiny opozdilo, když jsme ve vyčkávacím obrazci – tak se tomu snad říká - vykreslili na flight show (jak pak se tohle řekne česky) a párkrát obtáhli parádní jitrnici. Jistě, SIN je důležité a frekventované letiště a lecos se může přihodit. Ale takhle zacházet s pravidelným letem, na čas, s velkou leteckou společností? Snad ne obstrukce vůči aerolinii konkurenční aliance, nebo snad pomsta za rok 1942, kdy Britové neubránili Singapur před Japonci?

Zbylých deset či kolik hodin cesty do Sydney bez mimořádné události. Celkový dojem - absolutně pozitivní, jsem chtěl potvrdit příšpěvkem na Skytrax. Neprošel, protože jsem byl asi první, kdo dal BA ve všech kategoriích pět hvězdiček. Odepsali mi, že:
- the review submission coincides with known fake reviews being submitted for an airline
Hlava mě z toho nebolí, ale to, čím jsem svůj příspěvek pro Skytrax zakončil platí i zde: Letušku jsem při vystupování z letadla pozdravil: ’Nashledanou příště’ (kdypak to asi bude?).


Odpovědět