Marseille a Bordeaux!
Marseille a Bordeaux!
Část první – bez práce
Drazí kolegové, cestovatelé,
Když jsem si loni v lednu cestou z Bari liboval, jací jsou u Wizzairu pašáci, že mně posadili na exit row a zároveň se těšil, jak za necelé dva měsíce procestuji Kanadu z jedné strany na druhou, ani v tom nejhorším snu by mně nenapadlo, že právě prožívám svůj poslední let na hodně dlouhou dobu. Jenže jak tou dobou platilo, „člověk mínil, Covid měnil“ a z výletu do Kanady samozřejmě nebylo nic. Já sice ještě v červnu podniknul se psy po výlet do Nízkých a Vysokých Tater, ale pak jsem už neměl na nějaké cestování chuť, neboť reálně hrozilo, že přijdu o práci, což se koncem roku bohužel i stalo.
Nicméně někdo tam nahoře mně má asi rád, neboť od začátku letošního února jsem zase letištní, sice o stupínek míň, ale to vlastně vůbec nevadí. A později jsem začal i cestovat. V červnu, po první dávce „Pfizera“, nejprve nesměle za hranice do Krkonoš a na německou stranu Šumavy i Krušných hor, začátkem srpna pak k Balatonu, kde mi při zpáteční cestě pomohla linka Ryanu z Budapešti do Prahy, díky které jsem se, po cca roce a půl, dostal opět do vzduchu. A právě tehdy jsem si uvědomil, jak moc mi to cestování a poznávání cizích krajů chybí.
O pár dnů později mi společnost Porter Airlines slíbila, že mi vrátí peníze za jeden neproletěný úsek v Kanadě a já se spontánně rozhodnul, že pokud peníze opravdu přijdou, podniknu za ně co nejdřív nějaký výlet, do ciziny a letadlem.
A ony opravdu přišly. Byl jsem tou dobou v jednom kempu kdesi na severu Čech a zatímco kolem bujel klasický páteční kempový život, nejvíc ze všeho byl cítit propan-butan a já na vypadávající wifi síti zkoušel vymyslel, kam o následující středě vyrazím.
Vlastně jsem měl vymyšlené už dávno – Marseille a Bordeaux. Už mockrát jsem to zkoušel nějak nakombinovat, ale nikdy to nešlo. Až teď. Odlet do Marseille v deset dopoledne, dost času, abych se alespoň symbolicky vyspal po noční, návrat z Bordeaux další den navečer, mezi oběma městy dostatečná nabídka letů. Jen ty ceny byly poněkud vyšší a tak jsem si řekl, že do toho zkrátka nepůjdu. Jenže už o několik desítek minut později, uprostřed vodních radovánek v Hammerském jezeře, jsem si uvědomil, že podobnou šanci už možná mít nebudu a tak jsem během půl hodiny rezervoval ryanovské letenky z Prahy do Marseille a z Bordeaux do Prahy, easyjetovskou letenku z Marseille do Bordeaux a ubytování v hostelu v centru Bordeaux a pak si dál užíval života u břehů jednoho nejslavnějších českých jezer, jako by se nic nedělo.
Část druhá – beze spánku
Bylo to fantastické. V neděli večer jsem se vrátil z Hamrů, ve středu dopoledne jsem odlétal. Tolik ušetřených nervů. Před sebou dvě noční, přípravu na výlet si dělám narychlo u kafe před odchodem na první z nich. Po té druhé pak místo domů mířím do šatny, uniformu měním za civil, kolem půl sedmé už procházím liduprázdnou security. Z těch několika možností, kde strávit pár hodin do odletu, volím ING Relax zónu. Bývá tu plno, teď jsem tu ale sám. Naštěstí vedle velkých „gaučů“ je tu i pár polouzavřených místo se stolky a měkkými pohovkami, na jednu z nich se ukládám. Tělo po náročné noci touží po spánku, ale hlava těšící se na věci příští to neumožňuje. Přesto tu tak tiše ležím a zkouším nabrat alespoň trochu sil. Každou půlhodinu opakující se hlášení o nutnosti nosit respirátory příjemně dělí čas, jinak tu člověka nic neruší. Budík mám nastavený na devátou, když slyším ono hlášení o půl deváté, říkám si, že už asi pomalu vstanu, načež konečně na dobrých dvacet minut usínám.
To už těšící se hlava nad unaveným tělem vyhrává definitivně, tak rychle sejít ke gatu C18, který už je samozřejmě otevřený.
Letadlo sotva po letu z Kodaně přistává a už se začíná nastupovat do autobusu. Kontrolují testy či potvrzení o vakcinaci, Francouzi vyžadované prohlášení o bezinfekčnosti nikdo vidět nechce. Samozřejmě chytám až ten druhý autobus, tak si hezky počkám. Ale stojí to za to. Jen člověka trochu chytá smutek, na jedné straně celkem plná odletová tabule, na druhou stranu Letiště pořád působí dost prázdně.
Praha – Marseille
18.8.2021
FR8228; Ryanair operován Ryanair Sun, B738, reg. SP-RST
10:05-12:05 (odlet na čas, přílet s lehkým předstihem)
LF: 85%
K jednosměrné letence za 1600 korun jsem si asi za 160 korun připlatit místo 30F, málo platné, let, který nestrávíte u okénka, se tak úplně nepočítá. Vedle se ještě zastaví jiné letadlo Ryanu, co si udělalo výlet do Götteborgu, my záhy, slušně zaplněni tak půl na půl Francouzi a Čechy míříme do oblak. Ještě zahlédnout Dobrovíz, sklad Amazonu a Hostouň a pak už jsme nad mraky, směřujíc někam k Mnichovu.
Tělo to na chvíli vzdává, zkouší spát, ale teď se prostě spí nějak blbě. Naštěstí nedlouho poté se blíží Alpy a rozestupují mraky, konečně je na co se koukat.
Z okna bych měl mít takový Innsbruck jako na dlani, já ho ale nepoznávám. To až za chvíli, až bílé vrcholky Alp na chvíli střídá zeleň Pádské nížiny, bezpečně poznávám Milán i všechna tři jeho letiště.
To už ale na scénu přicházejí opět Alpy, tentokrát ty francouzské, takové více suché a hlavně spadající do moře. Vidíme letiště v Cannes a záhy i Saint Tropez. Letadlo klesá, ale stejně nikdo nečeká, co za chvíli přijde – celá Marseille jako na dlani. Mít jen pár minut na jeho prohlídku, mohl jsem si ji právě odškrtnout.
Krátce před dvanáctou sedáme doprostřed dopoledního horka na Marseillské letiště. V Praze to počasí nebylo nic moc, tady to ale s teplotou okolo třicítky vypadá na léto na vrcholu sil. Ještě si trochu zatleskáme (to hlavně já) a pak si konečně užít místní vzduch.
Rychle prosvištět terminálem a najít autobus, jež má člověka dovézt k nedaleké železniční stanici. Má být zdarma, ale není, chtějí za ní 1,20 Eur. Asi Corona.
Ale nevadí, horší je to na nedaleké železniční zastávce Vitrolles Aéroport Marseille. Jeden automat na lístky, ale takový archaický. Pán přede mnou to vzdává, já se propracuji po těžkém boji k platbě, ale pak je problém s mojí kartou. Přes ulici je klasická pokladna, jedna paní v ní cosi složitého vyřizuje, naštěstí pár po ní už je rychlejší. I tak mám ale pocit, že vydat lístek, který vydávají snad tisíckrát za den, by jim mohlo jít o něco rychleji. Přesto stíhám za pár minut vlak, co jede do centra Marseille.
S respirátorem si tu připadám jako exot, všichni mají roušky. Ještě přejet marseillská předměstí a pak triumfální příjezd na nádraží Saint-Charles. Mnoho jednotek TGV dává pocítit, jak vyspělá je francouzská železnice, pokud se tedy na ní zrovna nestávkuje.
Drazí kolegové, cestovatelé,
Když jsem si loni v lednu cestou z Bari liboval, jací jsou u Wizzairu pašáci, že mně posadili na exit row a zároveň se těšil, jak za necelé dva měsíce procestuji Kanadu z jedné strany na druhou, ani v tom nejhorším snu by mně nenapadlo, že právě prožívám svůj poslední let na hodně dlouhou dobu. Jenže jak tou dobou platilo, „člověk mínil, Covid měnil“ a z výletu do Kanady samozřejmě nebylo nic. Já sice ještě v červnu podniknul se psy po výlet do Nízkých a Vysokých Tater, ale pak jsem už neměl na nějaké cestování chuť, neboť reálně hrozilo, že přijdu o práci, což se koncem roku bohužel i stalo.
Nicméně někdo tam nahoře mně má asi rád, neboť od začátku letošního února jsem zase letištní, sice o stupínek míň, ale to vlastně vůbec nevadí. A později jsem začal i cestovat. V červnu, po první dávce „Pfizera“, nejprve nesměle za hranice do Krkonoš a na německou stranu Šumavy i Krušných hor, začátkem srpna pak k Balatonu, kde mi při zpáteční cestě pomohla linka Ryanu z Budapešti do Prahy, díky které jsem se, po cca roce a půl, dostal opět do vzduchu. A právě tehdy jsem si uvědomil, jak moc mi to cestování a poznávání cizích krajů chybí.
O pár dnů později mi společnost Porter Airlines slíbila, že mi vrátí peníze za jeden neproletěný úsek v Kanadě a já se spontánně rozhodnul, že pokud peníze opravdu přijdou, podniknu za ně co nejdřív nějaký výlet, do ciziny a letadlem.
A ony opravdu přišly. Byl jsem tou dobou v jednom kempu kdesi na severu Čech a zatímco kolem bujel klasický páteční kempový život, nejvíc ze všeho byl cítit propan-butan a já na vypadávající wifi síti zkoušel vymyslel, kam o následující středě vyrazím.
Vlastně jsem měl vymyšlené už dávno – Marseille a Bordeaux. Už mockrát jsem to zkoušel nějak nakombinovat, ale nikdy to nešlo. Až teď. Odlet do Marseille v deset dopoledne, dost času, abych se alespoň symbolicky vyspal po noční, návrat z Bordeaux další den navečer, mezi oběma městy dostatečná nabídka letů. Jen ty ceny byly poněkud vyšší a tak jsem si řekl, že do toho zkrátka nepůjdu. Jenže už o několik desítek minut později, uprostřed vodních radovánek v Hammerském jezeře, jsem si uvědomil, že podobnou šanci už možná mít nebudu a tak jsem během půl hodiny rezervoval ryanovské letenky z Prahy do Marseille a z Bordeaux do Prahy, easyjetovskou letenku z Marseille do Bordeaux a ubytování v hostelu v centru Bordeaux a pak si dál užíval života u břehů jednoho nejslavnějších českých jezer, jako by se nic nedělo.
Část druhá – beze spánku
Bylo to fantastické. V neděli večer jsem se vrátil z Hamrů, ve středu dopoledne jsem odlétal. Tolik ušetřených nervů. Před sebou dvě noční, přípravu na výlet si dělám narychlo u kafe před odchodem na první z nich. Po té druhé pak místo domů mířím do šatny, uniformu měním za civil, kolem půl sedmé už procházím liduprázdnou security. Z těch několika možností, kde strávit pár hodin do odletu, volím ING Relax zónu. Bývá tu plno, teď jsem tu ale sám. Naštěstí vedle velkých „gaučů“ je tu i pár polouzavřených místo se stolky a měkkými pohovkami, na jednu z nich se ukládám. Tělo po náročné noci touží po spánku, ale hlava těšící se na věci příští to neumožňuje. Přesto tu tak tiše ležím a zkouším nabrat alespoň trochu sil. Každou půlhodinu opakující se hlášení o nutnosti nosit respirátory příjemně dělí čas, jinak tu člověka nic neruší. Budík mám nastavený na devátou, když slyším ono hlášení o půl deváté, říkám si, že už asi pomalu vstanu, načež konečně na dobrých dvacet minut usínám.
To už těšící se hlava nad unaveným tělem vyhrává definitivně, tak rychle sejít ke gatu C18, který už je samozřejmě otevřený.
Letadlo sotva po letu z Kodaně přistává a už se začíná nastupovat do autobusu. Kontrolují testy či potvrzení o vakcinaci, Francouzi vyžadované prohlášení o bezinfekčnosti nikdo vidět nechce. Samozřejmě chytám až ten druhý autobus, tak si hezky počkám. Ale stojí to za to. Jen člověka trochu chytá smutek, na jedné straně celkem plná odletová tabule, na druhou stranu Letiště pořád působí dost prázdně.
Praha – Marseille
18.8.2021
FR8228; Ryanair operován Ryanair Sun, B738, reg. SP-RST
10:05-12:05 (odlet na čas, přílet s lehkým předstihem)
LF: 85%
K jednosměrné letence za 1600 korun jsem si asi za 160 korun připlatit místo 30F, málo platné, let, který nestrávíte u okénka, se tak úplně nepočítá. Vedle se ještě zastaví jiné letadlo Ryanu, co si udělalo výlet do Götteborgu, my záhy, slušně zaplněni tak půl na půl Francouzi a Čechy míříme do oblak. Ještě zahlédnout Dobrovíz, sklad Amazonu a Hostouň a pak už jsme nad mraky, směřujíc někam k Mnichovu.
Tělo to na chvíli vzdává, zkouší spát, ale teď se prostě spí nějak blbě. Naštěstí nedlouho poté se blíží Alpy a rozestupují mraky, konečně je na co se koukat.
Z okna bych měl mít takový Innsbruck jako na dlani, já ho ale nepoznávám. To až za chvíli, až bílé vrcholky Alp na chvíli střídá zeleň Pádské nížiny, bezpečně poznávám Milán i všechna tři jeho letiště.
To už ale na scénu přicházejí opět Alpy, tentokrát ty francouzské, takové více suché a hlavně spadající do moře. Vidíme letiště v Cannes a záhy i Saint Tropez. Letadlo klesá, ale stejně nikdo nečeká, co za chvíli přijde – celá Marseille jako na dlani. Mít jen pár minut na jeho prohlídku, mohl jsem si ji právě odškrtnout.
Krátce před dvanáctou sedáme doprostřed dopoledního horka na Marseillské letiště. V Praze to počasí nebylo nic moc, tady to ale s teplotou okolo třicítky vypadá na léto na vrcholu sil. Ještě si trochu zatleskáme (to hlavně já) a pak si konečně užít místní vzduch.
Rychle prosvištět terminálem a najít autobus, jež má člověka dovézt k nedaleké železniční stanici. Má být zdarma, ale není, chtějí za ní 1,20 Eur. Asi Corona.
Ale nevadí, horší je to na nedaleké železniční zastávce Vitrolles Aéroport Marseille. Jeden automat na lístky, ale takový archaický. Pán přede mnou to vzdává, já se propracuji po těžkém boji k platbě, ale pak je problém s mojí kartou. Přes ulici je klasická pokladna, jedna paní v ní cosi složitého vyřizuje, naštěstí pár po ní už je rychlejší. I tak mám ale pocit, že vydat lístek, který vydávají snad tisíckrát za den, by jim mohlo jít o něco rychleji. Přesto stíhám za pár minut vlak, co jede do centra Marseille.
S respirátorem si tu připadám jako exot, všichni mají roušky. Ještě přejet marseillská předměstí a pak triumfální příjezd na nádraží Saint-Charles. Mnoho jednotek TGV dává pocítit, jak vyspělá je francouzská železnice, pokud se tedy na ní zrovna nestávkuje.
Naposledy upravil(a) Lkprak dne 11. 09. 2021, 14:05, celkem upraveno 2 x.
Marseille a Bordeaux!
Moje nevyspalé tělo ale potřebuje rychle doping, v prvním stánku beru kafe. A pak se vrhám do víru marseillských ulic. Navigace v telefonu je mi velkou oporou, trochu se promotat a pak už na té hlavní La Canebiére. Exoticky vyhlížející tramvaje střídají chodci, plný radosti mířím ke starému přístavu. To už si zpívám, to už se směju, zase na cestách, jak za starých časů.
Dole u Starého přístavu je to plné lidí, stánků a lodí. Jak to tu vypadalo před Covidem, ani nechci domýšlet. Vůně moře láká si do něj skočit, ale na to je ještě čas. Proplétám se po jedné straně přístavu a odolávám nabídce vyhlídkových plaveb.
Přesto za jednou mířím. Říkají tomu „Le Ferry boat“, asi lodní autobus, za 50 centů Vás vezme z jedné strany doků na druhý. Plavba trvá je chvíli, to vše okolo mnohem dýl. Ale jsem už zase na druhém břehu a mám chuť na moře. Bulvárem Charlese Livona okolo pevnosti Saint Nicolas tak téměř dobíhám až k městské pláži Plage des Catalans.
A tady všechna protiepidemická opatření dostávají na p***l. Kvanta lidí, doslova hlava na hlavě, najít místo pro deku se téměř nedá. Rychle se na záchodě převlékám do klasických trenek (neb plavky jsem doma zapomněl) a vrhám se do moře. Je studené a mně se tu celkově tak nějak nelíbí, ale co, před dvěma týdny jsem se koupal v Balatonu, nyní můžu říct, že jsem byl letos i u moře.
Jsem tu vlastně jen chvíli, záhy mířím dál. Tělo, co za poslední dva dny skoro nespalo, se chce někde válet, ale hlava touží po dobrodružství. Tak jdu, ulicí pojmenovaném po americkém prezidentovi zavražděném v roce 1963 v Dallasu, kolem břehů, ale už dost vysoko nad mořem.
Sem tam se dá sejít, na kamenech jsou malé pláže, koupou a opalují se na nich převážně mladí lidé, sem tam i nějaká ta slečna nahoře bez.
Přemýšlím koupit si pivo a někde ho tady vypít, ale nikdo to tady nedělá, dost možná je to zakázané, tak ohlédnu na druhou stranu a tam vysoko nad městem katedrála Notre-Dame de la Garde. Pivo si tedy opravdu kupuju, ale místo ke koupání mi dělám společnost při stoupání vzhůru tam nahoru.
Okolo páté tam jsem, všude spousta lidí, na teploměru pořád třicítka. A já přemýšlím, co lidi nutí trávit čas právě tady a ne někde u vody.
Už podle směrovek mířím na náměstí Castellane. Kříží se tu obě linky zdejšího metra, ale končí tu i jedna z linek marseillských tramvají.
Na metro je ještě čas, volím tramvaj. Obousměrná, exotická, hezká. Dělám si rychlou projížďku centrem města pro změnu na náměstí La Jolliete. Podle mapy to má být zajímavé místo, ale mé nevyspalé tělo už má poněkud jiné nároky a tak konečně zkouším místní metro, jež tu má jednu ze zastávek. Při jeho stavbě se jeho budovatelé inspirovali tím v Montrealu, o to jsem kvůli Covidu přišel, tak alespoň takhle.
Dávám si jen dvě zastávky, vystupuju u nádraží Saint Charles. Ne že by tu před pár hodinami, když se se tu ocitl poprvé, bylo málo lidí, ale teď je tu doslova narváno. Blíží se šestá a je skoro nejvyšší čas vydat se zpátky na Letiště.
I tady souboj s lístkovým automatem prohrávám a dlouhá fronta před klasickými pokladnami mně nutí popojít na nedaleké autobusové nádraží a vydat se k odletu do Bordeaux pro změnu po silnici. Tady sice žádný automat není, ale u první pokladny mně zvládnou prodat jízdenku bleskurychle. Čeká mně příjemný klimatizovaný autobus s Wifi sítí. Očekávám popojíždění v zácpě, místo toho se dočkám svěží jízdy po dálnici.
Dole u Starého přístavu je to plné lidí, stánků a lodí. Jak to tu vypadalo před Covidem, ani nechci domýšlet. Vůně moře láká si do něj skočit, ale na to je ještě čas. Proplétám se po jedné straně přístavu a odolávám nabídce vyhlídkových plaveb.
Přesto za jednou mířím. Říkají tomu „Le Ferry boat“, asi lodní autobus, za 50 centů Vás vezme z jedné strany doků na druhý. Plavba trvá je chvíli, to vše okolo mnohem dýl. Ale jsem už zase na druhém břehu a mám chuť na moře. Bulvárem Charlese Livona okolo pevnosti Saint Nicolas tak téměř dobíhám až k městské pláži Plage des Catalans.
A tady všechna protiepidemická opatření dostávají na p***l. Kvanta lidí, doslova hlava na hlavě, najít místo pro deku se téměř nedá. Rychle se na záchodě převlékám do klasických trenek (neb plavky jsem doma zapomněl) a vrhám se do moře. Je studené a mně se tu celkově tak nějak nelíbí, ale co, před dvěma týdny jsem se koupal v Balatonu, nyní můžu říct, že jsem byl letos i u moře.
Jsem tu vlastně jen chvíli, záhy mířím dál. Tělo, co za poslední dva dny skoro nespalo, se chce někde válet, ale hlava touží po dobrodružství. Tak jdu, ulicí pojmenovaném po americkém prezidentovi zavražděném v roce 1963 v Dallasu, kolem břehů, ale už dost vysoko nad mořem.
Sem tam se dá sejít, na kamenech jsou malé pláže, koupou a opalují se na nich převážně mladí lidé, sem tam i nějaká ta slečna nahoře bez.
Přemýšlím koupit si pivo a někde ho tady vypít, ale nikdo to tady nedělá, dost možná je to zakázané, tak ohlédnu na druhou stranu a tam vysoko nad městem katedrála Notre-Dame de la Garde. Pivo si tedy opravdu kupuju, ale místo ke koupání mi dělám společnost při stoupání vzhůru tam nahoru.
Okolo páté tam jsem, všude spousta lidí, na teploměru pořád třicítka. A já přemýšlím, co lidi nutí trávit čas právě tady a ne někde u vody.
Už podle směrovek mířím na náměstí Castellane. Kříží se tu obě linky zdejšího metra, ale končí tu i jedna z linek marseillských tramvají.
Na metro je ještě čas, volím tramvaj. Obousměrná, exotická, hezká. Dělám si rychlou projížďku centrem města pro změnu na náměstí La Jolliete. Podle mapy to má být zajímavé místo, ale mé nevyspalé tělo už má poněkud jiné nároky a tak konečně zkouším místní metro, jež tu má jednu ze zastávek. Při jeho stavbě se jeho budovatelé inspirovali tím v Montrealu, o to jsem kvůli Covidu přišel, tak alespoň takhle.
Dávám si jen dvě zastávky, vystupuju u nádraží Saint Charles. Ne že by tu před pár hodinami, když se se tu ocitl poprvé, bylo málo lidí, ale teď je tu doslova narváno. Blíží se šestá a je skoro nejvyšší čas vydat se zpátky na Letiště.
I tady souboj s lístkovým automatem prohrávám a dlouhá fronta před klasickými pokladnami mně nutí popojít na nedaleké autobusové nádraží a vydat se k odletu do Bordeaux pro změnu po silnici. Tady sice žádný automat není, ale u první pokladny mně zvládnou prodat jízdenku bleskurychle. Čeká mně příjemný klimatizovaný autobus s Wifi sítí. Očekávám popojíždění v zácpě, místo toho se dočkám svěží jízdy po dálnici.
Marseille a Bordeaux!
Takhle je to chvílemi peklo, navzdory dobře zásobenému Duty-Free, pár restauracím i velké kavárně. Než naběhne číslo gatu, sleduju z jednoho místa provoz na ploše a na FR24, jak se k nám blíží naše oranžová A319tka. Z předchozího letu z Catanie se vrátila s velkým zpožděním, ale ten, chtělo by se říci bohužel, se uskutečnil už včera, skoro 24 hodin byla na zemi. To cosi vypovídá o vytíženosti flotily v době stále ještě Covidové. Nakonec neodolám a v Relay si kupuju pivo se znakem trikolóry (té francouzské samozřejmě).
Naše letadlo už je na zemi, když se rozsvítí číslo gatu a velký dav se vydává tím směrem. Úzkou chodbu lidé náhle ucpou a to se kolem nich snaží ještě procpat lidi mířící do jiných gatů na další lety. Z jedné zásuvek zkouším dobít telefon, do fronty se řadím až jako téměř posledních. Ještě ukázat krom palubky i potvrzení o očkování a můžu více méně rovnou do letadla.
Marseille-Bordeaux
18.8.2021
U2 1768; EasyJet Europe, A319 reg. OE-LQN
20:50-22:00 (odlet na čas, přílet s lehkým předstihem)
LF: 95%
Je plno, ale všechno je tak nějak v klidu, žádné bitky o místa v binech, jako bývá občas u Ryanu. Den se chýlí ke konci, lidé jsou unavení a je to znát. Já jsem odmítnul rezervovat si konkrétní místo a systém mně nekompromisně posazuje vedle dvou Rumunů do uličky. Jinak je letadlo plné Francouzů, přesto všechna hlášení jsou jako první nejdřív v Angličtině, byť takové hodně drmolivé.
Ještě za světla jdeme na start, snažím se přes své spolusedící něco vidět. Ve vzduchu už je tma. Sotva letušky vyrazí s placeným servisem, jdu na záchod a rovnou ze zadní galley udělat pár fotek. V ten moment mám jednu z letušek za zády, chce vidět, co tu dělám. Focení ji nevadí, ale prý lepší fotky bych udělal přes klasické okénko. Jo, to bych bez ní nevěděl.
Vracím se na místo a o slovo se hlásí únava. Upřímně se divím, že nespím i za chůze. Okolí už příliš nevnímám, jen tak napolo. To až při klesání ožiju, v telefonu si pročítám na následující hodiny, jak se co nejrychleji dostat do hostelu v centru Bordeaux.
S pár minutovým předstihem sedáme v Bordeaux. Je tu od něco chladněji než v Marseille, ale pořád dost příjemně.
Spíš na autopilota se propcházím letištními chodbami a snažím se připojit k nějaké wifi, která tu ale, podle některých zdrojů, nemá být. Přesto se daří, byť je to takové kostrbaté. Zadáte mailovou adresu a v prohlížeči se Vám zobrazí přístupové jméno a heslo, které musíte překopírovat do jiného okna prohlížeče. S tím pak můžete surfovat dvě hodiny. Mně se daří dostat se ven z haly k autobusu za deset minut, za tu dobu v pohodě postnu na Facebook fotky našeho letadla po přistání v Bordeaux.
Dál to jde jak na drátkách. Expresní autobus do města už nejede, naštěstí klasický má do večerky ještě pár hodin času. V automatu kupuju nějaké sušenky na snídani a pak za 5 Eur 24hodinovou jízdenku na MHD. Při každém vstupu se musí sice validovat, to moc nechápu proč, ale nevadí, poměr cena/výkon je tu ideální.
Klasický autobus linky č. 1 cestou do centra vymete kdeco, proto průvodci radí po pár zastávkách přestoupit na tramvaj linky A. Jenže, jak příznačné, na části této trasy je momentálně výluka, neboť se z ní staví odbočka na letiště a přestupovat na náhradní autobus se mi moc nechce. Proto si užívám cestu bordeauxskými předměstími a blížím se k centru, vystoupit bych měl na náměstí Victorie, kde mi jede tramvaj až k hostelu. Jenže kvůli několika uzavírkám jede autobus oklikou a když se ocitnu na zastávce, jež by měla být až za Victorií, zazmatkuju a rychle vystoupím. Navigace v telefonu se opět ukazuje jako skvělý pomocník, záhy mně navádí správným směrem nočním městem, kde se potulují toho času party děcek, cosi mezi pařící mládeží a pouličními gangy. Přesto odměna za splnění bobříka odvahy je více než sladká. Náměstí Victorie doslova žije. Všude plno lidí, všechno je otevřené, za Vítězným obloukem v ulici Rue Sainte-Catherine probíhá noční život na plné obrátky. Najednou zapomínám na ten šílený spánkový deficit a mám chuť se do něj vrhnout, dát si pivo, víno, kebab, třeba si i někde zatančit, prostě si to užít.
Ale opojení trvá chvíli a nastupuje rozum, tak rychle v blízké pizzerii dát si skvělou pizzu k večeři a pak běžet na tramvaj linky B, jež mi nejprve dopřává vyhlídkovou jízdu nočním městem a pak mně vyhodí na jedné ze zastávek na břehu Garonny, kousek od zamluveného hostelu.
Už jsem se tu několikrát zaříkával, že hostely už nikdy více a také se těmto zařízením opravdu snažím vyhýbat, ale stále jsou situace, kdy mi jejich využití přijde odůvodnitelné. Třeba teď, když jsem předpokládal, že po tom všem, co mám za sebou, usnu bez ohledu na to, kolik mých spolubydlících bude chrápat.
Přesto jsem trochu nesvůj, když o několik minut později vstupuji do podniku zvaného Hostel 20 Bordeaux Centre. Za nocleh si řekli o 700 korun, což je celkem dost, ale také to byl druhý nejlevnější hostel ve městě. A nakonec jsem celkem mile překvapen. Recepce je spojena s restaurací a barem, i tuhle pozdní hodinu otevřenými, mít ještě trochu sil, dám si možná jedno pivo, místo toho se nechávám odvést do jednoho z pokojů, kde je hromada třípatrových paland, dostávám samozřejmě jednu úplně nahoře. Fajn je, že každá postel se dá zatáhnout závěsy, ale to je vlastně jedno, usnul bych i při plném světle, tím spíš, že stejně za chvíli někdo zhasíná v pokoji světlo.
Předpoklady se naplňují. Usínám vzápětí.
Marseille a Bordeaux!
Část třetí – bez sluníčka
Kolem páté mi telefon hlásí, že je zcela vybitý, já však nemám sílu hledat tu správnou zásuvku a jemu i sobě dopřávám ještě pár hodin drahocenného spánku. Jenže zatímco já se kolem osmé budím již celkem svěží a nabitý, jeho to nabití teprve čeká. A tak do něj pustím elektřinu, na sebe sprchu a pak si v hostelovém automatu kupuju lahodnou kávu a na malé vnitřní terase, sloužící jako místo pro kuřáky, sleduju ranní hostelový cvrkot. Díky jakémusi cyklistovi zjišťuji, že tu nejsem z hostů nejstarší, přesto mně dost udivuje zjištění, že na postelích přímo pode mnou spaly dvě asi osmnáctileté Francouzky.
Kolem půl desáté už je telefon dostatečně nabitý, aby mi příštích pár hodin posloužil jako navigace a já se tedy můžu vydat na prohlídku města.
Měl jsem původní plán dojet cca 60 kilometrů k Atlantiku a symbolicky smočit nohy ve dvou dnech ve dvou různých mořích, ale na to už je pozdě. A vlastně i ošklivo.
Je pod mrakem, teplota atakující dvacítku, tak se plynuje ploužím po nábřeží špinavé a rozvodněné Garonny směrem k náměstí Quinconces, o kterém Wikipedie tvrdí, že je jedním z největších městských náměstí v Evropě. Ke svezení láká ruské kolo, já však mířím dál, k místním sochám a hlavně ke křižovatce tramvají.
Ty v centru jezdí bez trolejí, berou si zde energii z třetí kolejnice a je to nesmírně elegantní. Proplétám se pak ulicemi města, kolem pěších zón, s rouškou na puse, jež je tu povinná a sleduju, jak město snídá.
Na Allés de Tourny pak zahlédnu ten samý kolotoč, co včera v Marseille, zjevně licence.
Nakonec mně cesty dovedou do ulice Rue Sainte-Catherine, jež se mi včera pozdě večer tak líbila. Pařící mládež tu teď vystřídali snídající dvojice, nikam se nespěchá, počasí je pro tohle ideální. A jsem zase na Victorii. Na oběd je ještě čas, toužím po vínu. V jedné vinárně podmiňují platbu kartou desetieurovou útratou, v té druhé chtějí nejdříve vidět potvrzení o testu či očkování, pak s platbou vína za 5 Eur nemají nejmenší problém.
Za to nohy už mají chození dost, chtějí se svézt tramvají. Tak ještě se projít kolem jedné z katedrál a pak u Pierrského mostu nasedám do tramvaje linky C.
Ta nejdřív projíždí kolem místního „hlavního“ nádraží St Jean, pak skrz širší centrum města, kde se snaží vydobýt místo na slunci moderní architektura, až nakonec zastaví na zastávce Lyceé Václav Havel. Bývala tu v letech 2015-2019 konečná, nyní tramvaj pokračuje ještě o pár stanic dál. Nedaleko se nachází moderní budova vysoké školy, podle které je zastávka pojmenovaná. Mnoho restauračních podniků naznačuje, že tu bude během akademického roku celkem živo, nyní si ale stejně jako škola dopřávají prázdniny a já si tak tak můžu dát v tom jediném otevřeném symbolickou zmrzlinu.
Na nic pak nečekám a jedu zpátky, jenže právě u nádraží St Jean nás strojvedoucí z tramvaje vyhazuje, že dál je provoz zastaven, snad jen na pár hodin.
Vlastně mi to vůbec nevadí, rychle si dávám takové ty malé „bábovičky“, co jsou snad jedním ze symbolů města a už odpočatý se procházím centrum města, mířeje k Pierrskému mostu. Nejprve překvapím dvojici krajanů hledající hotel, pak jsem ale omámen na náměstí Place Meynard nejen rušným bleším trhem, ale především místní velkou zvonicí.
To už jsem ale u Peirrského mostu, jež mi ze všeho nejvíc připomíná londýnský Westminsterský most a celé město Londýn.
Ještě přejít na druhou stranu a já můžu jen přemýšlet, jestli jedna z těch lodí mně vezme zpátky na opačný břeh. A ono ano, mají regulérní lodní linku, částečně integrovanou do tarifu MHD (jednorázové jízdenky z klasické MHD tu neplatí, všechny ostatní ano) a já docela lituju, že jsem ráno nevstal dřív. Mezi oběma břehy lodě pendlují snad co čtvrt hodiny, jednou za tři čtvrtě hodinu se ale jedna z lodí vydá dál po proudu, až kamsi na předměstí.
Na to ale už nemám čas, je po k půl jedné, nejpozději ve dvě musím vyrazit na letiště. Opět si tak procházím kolem náměstí Quinconces, zas se kochám pěší zónou, jenže teď se tu pro změnu obědvá. A nakonec si na Victorii, v té samé pizzerii jako včera večer, si dávám pizzu a tím prohlídku Bordeaux symbolicky ukončuju, přesně tam, kde jsem jí včera začal.
Kolem páté mi telefon hlásí, že je zcela vybitý, já však nemám sílu hledat tu správnou zásuvku a jemu i sobě dopřávám ještě pár hodin drahocenného spánku. Jenže zatímco já se kolem osmé budím již celkem svěží a nabitý, jeho to nabití teprve čeká. A tak do něj pustím elektřinu, na sebe sprchu a pak si v hostelovém automatu kupuju lahodnou kávu a na malé vnitřní terase, sloužící jako místo pro kuřáky, sleduju ranní hostelový cvrkot. Díky jakémusi cyklistovi zjišťuji, že tu nejsem z hostů nejstarší, přesto mně dost udivuje zjištění, že na postelích přímo pode mnou spaly dvě asi osmnáctileté Francouzky.
Kolem půl desáté už je telefon dostatečně nabitý, aby mi příštích pár hodin posloužil jako navigace a já se tedy můžu vydat na prohlídku města.
Měl jsem původní plán dojet cca 60 kilometrů k Atlantiku a symbolicky smočit nohy ve dvou dnech ve dvou různých mořích, ale na to už je pozdě. A vlastně i ošklivo.
Je pod mrakem, teplota atakující dvacítku, tak se plynuje ploužím po nábřeží špinavé a rozvodněné Garonny směrem k náměstí Quinconces, o kterém Wikipedie tvrdí, že je jedním z největších městských náměstí v Evropě. Ke svezení láká ruské kolo, já však mířím dál, k místním sochám a hlavně ke křižovatce tramvají.
Ty v centru jezdí bez trolejí, berou si zde energii z třetí kolejnice a je to nesmírně elegantní. Proplétám se pak ulicemi města, kolem pěších zón, s rouškou na puse, jež je tu povinná a sleduju, jak město snídá.
Na Allés de Tourny pak zahlédnu ten samý kolotoč, co včera v Marseille, zjevně licence.
Nakonec mně cesty dovedou do ulice Rue Sainte-Catherine, jež se mi včera pozdě večer tak líbila. Pařící mládež tu teď vystřídali snídající dvojice, nikam se nespěchá, počasí je pro tohle ideální. A jsem zase na Victorii. Na oběd je ještě čas, toužím po vínu. V jedné vinárně podmiňují platbu kartou desetieurovou útratou, v té druhé chtějí nejdříve vidět potvrzení o testu či očkování, pak s platbou vína za 5 Eur nemají nejmenší problém.
Za to nohy už mají chození dost, chtějí se svézt tramvají. Tak ještě se projít kolem jedné z katedrál a pak u Pierrského mostu nasedám do tramvaje linky C.
Ta nejdřív projíždí kolem místního „hlavního“ nádraží St Jean, pak skrz širší centrum města, kde se snaží vydobýt místo na slunci moderní architektura, až nakonec zastaví na zastávce Lyceé Václav Havel. Bývala tu v letech 2015-2019 konečná, nyní tramvaj pokračuje ještě o pár stanic dál. Nedaleko se nachází moderní budova vysoké školy, podle které je zastávka pojmenovaná. Mnoho restauračních podniků naznačuje, že tu bude během akademického roku celkem živo, nyní si ale stejně jako škola dopřávají prázdniny a já si tak tak můžu dát v tom jediném otevřeném symbolickou zmrzlinu.
Na nic pak nečekám a jedu zpátky, jenže právě u nádraží St Jean nás strojvedoucí z tramvaje vyhazuje, že dál je provoz zastaven, snad jen na pár hodin.
Vlastně mi to vůbec nevadí, rychle si dávám takové ty malé „bábovičky“, co jsou snad jedním ze symbolů města a už odpočatý se procházím centrum města, mířeje k Pierrskému mostu. Nejprve překvapím dvojici krajanů hledající hotel, pak jsem ale omámen na náměstí Place Meynard nejen rušným bleším trhem, ale především místní velkou zvonicí.
To už jsem ale u Peirrského mostu, jež mi ze všeho nejvíc připomíná londýnský Westminsterský most a celé město Londýn.
Ještě přejít na druhou stranu a já můžu jen přemýšlet, jestli jedna z těch lodí mně vezme zpátky na opačný břeh. A ono ano, mají regulérní lodní linku, částečně integrovanou do tarifu MHD (jednorázové jízdenky z klasické MHD tu neplatí, všechny ostatní ano) a já docela lituju, že jsem ráno nevstal dřív. Mezi oběma břehy lodě pendlují snad co čtvrt hodiny, jednou za tři čtvrtě hodinu se ale jedna z lodí vydá dál po proudu, až kamsi na předměstí.
Na to ale už nemám čas, je po k půl jedné, nejpozději ve dvě musím vyrazit na letiště. Opět si tak procházím kolem náměstí Quinconces, zas se kochám pěší zónou, jenže teď se tu pro změnu obědvá. A nakonec si na Victorii, v té samé pizzerii jako včera večer, si dávám pizzu a tím prohlídku Bordeaux symbolicky ukončuju, přesně tam, kde jsem jí včera začal.
Marseille a Bordeaux!
A čekala mně poslední jízda na mou včera koupenou 24hodinovou jízdenku, opět autobusem č. 1 až na letiště. V plné kráse jsem viděl to rozkopané město a hlavně jeho část před vzdušným přístavem, kde se pilně pracuje, aby i sem šlo dojet tramvají.
Také Bordeauxské letiště má dva terminály, no spíše dvě haly, jen to rozdělení na bohaté a chudé není tak zřetelné. Ze stejného terminálu společně s námi odlétají například i lety KLM.
To ale nic nemění na kvalitě letiště. Odletové hala ještě v pohodě, pak však průchod security, kde se zavazadla posouvají na úzké klikatící se dráze, kde fakt stačí málo, aby se něco zaseklo, a nakonec za rentgeny není žádný větší otevřený prostor, jak bývá zvykem, ale malé duty free a úzké chodby do obou stran. Tím směrem, kudy byl gate pro můj odlet, byla pasovka, kde se kontrolovaly doklady, jedno jestli se letí do Schengenu či ne.
V automatu si zkouším dát kafe i cosi k snědku, hledám místo, odkud bych si to chtěl vyfotit s výhledem na plochu, pátrám i po záchodech a celkově si v tu chvíli myslím, že z horšího letiště jsem snad v životě neletěl. Jenže stačí kousek popojít a najednou je prostor, výhled na plochu, wifi a i ty záchody. Jen hodně smutně působí v dálce odstavené dreamlinery v barvách Norwegianu.
Bordeaux-Praha
19.8.2021
FR 6565; Ryanair operován Air Malta, B738 reg. 9H-QAJ
17:15-19:25 (odlet na čas, přílet s lehkým předstihem)
LF: 80%
Asi hodinu před odletem k našemu gatu dorazí ryanovské letadlo z Krakova, vše nasvědčuje tomu, že se jím vydáme do Prahy.
Ale ne, najednou ho opouští posádka, bagážníci i úklid a vše se přemisťuje o dvě stojánky vedle k jinému modrožlutému stroji, zjevně došlo na poslední chvíli ke změně.
Ale na všechno je čas, své zaplacené 28A v jinak celkem plném letadle obsazuji bez problémů, tajně doufajíc, že ta holčina sedíc vedle bude mít potřebu si povídat.
Rychle pak míříme kolem vojenské části letiště a na start.
Ještě v dálce pohled na Atlantik a pak pomalu na východ, nad Lyonem, pak k nějakému jezeru a když kdosi v letadle pronese, že jsme nad Švýcarskem, dojde mi, že tohle by mohla být Ženeva.
Sedíc na druhé straně, mám asi parádní výhled nad Alpy, takhle je to spíš jezerní a městská turistika. Ingnoruju palubní prodej, koukám ven, byť očekávaný výhled nad Mnichov kazí mraky.
O něco dýl, než bych čekal, se hlásí pošumavský Degendorf a pak už pomalé klesání, ale vyhlídkový let na českou zemí opět narušuje nízká oblačnost. Pod ní se dostáváme až kdesi nad Vysočanami, kde konečně ožívá spolucestující na vedlejší sedačce.
Následné přiblížení od východu je naprosto parádní a tentokrát nelituji svého 28A.
S lehkým předstihem přistáváme na stále ještě trochu opuštěné Ruzyni, na vedlejší stojánce chvíli před námi ze sicilského Trapani symbolicky dorazil stroj, kterým jsem včera letěl do Marseille. Spokojeně pak opouštím letadlo a v duchu doufám, že na další cestu do oblak nebudu muset čekat zase rok a půl.
Také Bordeauxské letiště má dva terminály, no spíše dvě haly, jen to rozdělení na bohaté a chudé není tak zřetelné. Ze stejného terminálu společně s námi odlétají například i lety KLM.
To ale nic nemění na kvalitě letiště. Odletové hala ještě v pohodě, pak však průchod security, kde se zavazadla posouvají na úzké klikatící se dráze, kde fakt stačí málo, aby se něco zaseklo, a nakonec za rentgeny není žádný větší otevřený prostor, jak bývá zvykem, ale malé duty free a úzké chodby do obou stran. Tím směrem, kudy byl gate pro můj odlet, byla pasovka, kde se kontrolovaly doklady, jedno jestli se letí do Schengenu či ne.
V automatu si zkouším dát kafe i cosi k snědku, hledám místo, odkud bych si to chtěl vyfotit s výhledem na plochu, pátrám i po záchodech a celkově si v tu chvíli myslím, že z horšího letiště jsem snad v životě neletěl. Jenže stačí kousek popojít a najednou je prostor, výhled na plochu, wifi a i ty záchody. Jen hodně smutně působí v dálce odstavené dreamlinery v barvách Norwegianu.
Bordeaux-Praha
19.8.2021
FR 6565; Ryanair operován Air Malta, B738 reg. 9H-QAJ
17:15-19:25 (odlet na čas, přílet s lehkým předstihem)
LF: 80%
Asi hodinu před odletem k našemu gatu dorazí ryanovské letadlo z Krakova, vše nasvědčuje tomu, že se jím vydáme do Prahy.
Ale ne, najednou ho opouští posádka, bagážníci i úklid a vše se přemisťuje o dvě stojánky vedle k jinému modrožlutému stroji, zjevně došlo na poslední chvíli ke změně.
Ale na všechno je čas, své zaplacené 28A v jinak celkem plném letadle obsazuji bez problémů, tajně doufajíc, že ta holčina sedíc vedle bude mít potřebu si povídat.
Rychle pak míříme kolem vojenské části letiště a na start.
Ještě v dálce pohled na Atlantik a pak pomalu na východ, nad Lyonem, pak k nějakému jezeru a když kdosi v letadle pronese, že jsme nad Švýcarskem, dojde mi, že tohle by mohla být Ženeva.
Sedíc na druhé straně, mám asi parádní výhled nad Alpy, takhle je to spíš jezerní a městská turistika. Ingnoruju palubní prodej, koukám ven, byť očekávaný výhled nad Mnichov kazí mraky.
O něco dýl, než bych čekal, se hlásí pošumavský Degendorf a pak už pomalé klesání, ale vyhlídkový let na českou zemí opět narušuje nízká oblačnost. Pod ní se dostáváme až kdesi nad Vysočanami, kde konečně ožívá spolucestující na vedlejší sedačce.
Následné přiblížení od východu je naprosto parádní a tentokrát nelituji svého 28A.
S lehkým předstihem přistáváme na stále ještě trochu opuštěné Ruzyni, na vedlejší stojánce chvíli před námi ze sicilského Trapani symbolicky dorazil stroj, kterým jsem včera letěl do Marseille. Spokojeně pak opouštím letadlo a v duchu doufám, že na další cestu do oblak nebudu muset čekat zase rok a půl.
-
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 77
- Registrován: 09. 02. 2014, 12:15
- Oblíbené typy letadel: MD 11, Concorde, B747
- Pohlaví: muž
- Stav: Offline
Re: Marseille a Bordeaux!
Mas to hezky jako vdycky, libi se mi ta radost z cestovani. Ale uz sem jednou psal, ze toho stihas strasne moc, ja sem spis na to posedet a pozorovat cvrkot okolo. Do Bordeaux se chystame uz dlouho, dik za inspiraci
Re: Marseille a Bordeaux!
Díky za pochvalu. Myslím, že s tím spěcháním to není tak strašné, těch plánů jsem zrovna tady měl víc (třeba dojet si v Bordeaux vlakem k Atlantiku), ale tělo unavené po nočních mi to zkrátka neumožnilo.
Jinak není zač. Rozhodně můžu Bordeaux doporučit.