Jeden den v Karibiku aneb Murphyho zákony v praxi aneb jak jsem si neužil Maho Beach

Odpovědět
Night fly
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3039
Registrován: 13. 05. 2005, 09:25
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Jeden den v Karibiku aneb Murphyho zákony v praxi aneb jak jsem si neužil Maho Beach

Příspěvek od Night fly »

Má práce mě čas od času zavane i do Karibiku, a když už tam člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, že. Takže jsem si na tuto cestu naplánoval návštěvu Guadeloupu a Martiniku a do toho jsem ještě potřeboval napasovat odskok na St.Maarten, ideálně v jednom dni a ještě ideálněji na a ze SXM, kvůli umístění partnerských firem v holandské části ostrova – St.Maarten má sice jen asi 25 km, ale provoz tam může být naprosté peklo. Zkoumám tedy možnosti, a ejhle, v pondělí v 7 ráno letí Air Antilles z PTP na SXM a stejná Air Antilles pak letí i v 17:15 ze SXM zpět na PTP, kde pak pohodlně navazuje let do FDF. Časově naprosto ideální, kupuji tedy letenky, rezervuji si auto s vyzvednutím v 8 ráno „na přepážce v terminálu“ a ve skrytu duše doufám, že budu moct strávit třeba hodinku mezi 14 a 15h, kdy přilétá několik jetů vč.widebody AF, v Sunset Beach baru na Maho Beach....

Pondělí začíná nelidsky brzo – vstávám ve 4:30, v 5 mi ještě zlatá paní domácí přináší kafe na probuzení a asi v 5:15 se vydávám na cestu. Jsem asi 30km od PTP, ale v tuto dobu ještě žádný provoz není, takže za 30 minut parkuji auto před terminálem a klíčky zahazuji do schránky k tomu určené, neboť v letištním kiosku půjčovny v tuto dobu ještě logicky nikdo není (on tam tedy – už ne tak logicky – nikdo není ani odpoledne v největší špičce příletů, ale to už je jiná story). Na PTP je malý terminálek pro regionální lety, zhruba podobný odbavovací hale na Florenci, a před šestou ráno už v něm je docela cvrkot – kromě mého letu na SXM ještě zhruba ve stejnou dobu odlétají asi tři lety do FDF, dále AF do CAY, dva lety na SFG (letiště Grand Case na francouzské části St.Maartenu), jeden na SBH a možná ještě nějaká St.Lucia nebo Dominica, to už si nevybavuju. Obecně si na přeletech ve francouzském Karibiku tvrdě konkurují dvě společnosti – Air Antilles a Air Caraibes, k nimž se na některých trasách ještě přidává i AF. Výsledkem je, že na frekventovaných trasách často létají letadla od obou společností zhruba ve stejnou dobu, což, jak uvidíme později, občas vytváří zmatky.

Pro let Air Antilles na SXM je otevřená jedna přepážka, u ní sedí vcelku příjemná agentka, takže jí podávám pas a všechny dva další dokumenty (očkovací certifikát a svatomartinský PLF zvaný EHAS) a všímám si, jak si dělá poznámky do vytištěného seznamu cestujících s pouhými osmi jmény. Ptám se tedy, jestli je opravdu bookováno jen 8 pax, na což přikyvuje a s úsměvem dodává: „budete mít problém si vybrat místo“. Air Antilles totiž na regionálních letech nemá přidělená místa, rozdělení pax po letadle probíhá pouze okometricky. Děkuji, loučím se a jdu si dát do jediného otevřeného bufetu něco k snědku, neb na palubě mi tak maximálně popřejí dobrý den.

Následuje přesun na pasovou kontrolu, a hned za ní následuje bezpečnostní prohlídka a pak už jen centrální kruhová místnost, v níž je několik gatů, skrze něž se odchází k letadlům. Po krátké době jsme vyzváni k nástupu, zvedám se pomalu, ale kolem sebe žádný další pohyb nezaznamenávám. Podávám tedy agentce palubku a pas a společně s útržkem se mi obratem dostává instrukce „počkejte u pásky“. Takže procházím krytým koridorem až k pásce zamezující vstupu na plochu a sleduji cvrkot kolem několika ATR a jednoho Twin Ottera. Po chvíli přichází ještě jedna cestující a hned za ní jde agentka s papíry v ruce, což znamená jediné – boarding completed, takže na check-in se nakonec z osmi pax dostavili jen dva a já si tak posouvám rekord v počtu obsazenosti pravidelného letu ze tří (SJU-PTP a PRG-ILZ) na dva. A už jen malý krůček (a velké letadlo) zbývá, abych dohnal i Čočíka 😉
20220221_065040_HDR~2.jpg
20220221_065326.jpg
Při nástupu nás pak letuška žádá, abychom si sedli někam mezi 12-14 řadu a pokud možno ne oba na stejnou stranu. No, ačkoliv je pravda, že druhá cestující byla taková asimetrická (rozuměj asi metr vysoká, asi metr široká, asi metrák vážící) Mama Africa, dost pochybuji, jestli by těch našich společných 200+kg na jedné straně bylo v AT7 nějak znát…? Každopádně jsme se usadili naproti sobě, letadlo vevnitř vypadalo hodně nově, koneckonců bylo necelé 4 roky staré, sedadla s kapsami, v nich dokonce i inflight magazín, no zkrátka pohoda. Pak už jsem věnoval pozornost „rozcvičce“, hlavně s ohledem na chudinku letušku, která musela cvičit jako pako přede dvěma diváky. Následoval start motorů, pojíždění na dráhu a line-up na dráze 30, což je opačný než převládající směr provozu na PTP, nicméně v případě letu na SXM prakticky umožňující odlet na trasu jen s malou korekcí kursu (z 300 na 320°). Start byl okamžitý a velmi rychlý, zrychlení bylo velmi citelné, koneckonců letadlo bylo skoro prázdné. A následoval krásný vyhlídkový let maximálně ve FL150, po levé straně se postupně ukazuje sopkou pořád viditelně zdevastovaný Montserrat, pak Nevis, St. Kitts, St.Eustatius a v dálce Saba; má spolucestující pak měla po pravé straně Antiguu, Barbudu a krátce před přistáním i St.Barthelemy. Samotný přílet na SXM byl na pohodu, překvapilo mě jen opravdu velké množství velkých private jetů, vč. Gulfstreamů, Citation X, GLEX a zahlédl jsem i Falcona 50. Na západním apronu jich stálo minimálně 10 a další ještě stály na východní straně – na St.Barths asi bylo o víkendu veselo. Naše letadlo pak pokračovalo už jako let Windward Airlines (WinAir) na Curacao a Arubu a soudě podle vozíků s bagáží, určitě už mělo více jak dva cestující. Průchod terminálem byl bleskový, do pasu přibylo zajímavé razítko a během chvíle jsem stál venku před terminálem.

Moment…neměl jsem náhodou vyzvedávat auto v terminálu? Vracím se dovnitř, ale polovina terminálu je v rekonstrukci a v té druhé žádné přepážky půjčoven nejsou. Naštěstí na informacích už někdo je a směřuje mě k hromadnému pickup pointu pro všechny půjčovny, hezky označeného, kde stojí čí shuttle. Akorát že – nikde žádný shuttle není. Zkouším tedy volat do půjčovny, kde mám rezervaci, ale tam nikdo telefon nebere. No nic, ještě není osm, rezervaci mám od osmi, počkám. Usedám na lavičku a sleduju cvrkot okolo, zprávy si číst nemůžu, protože jednak holandská část St.Maartenu není součástí EU (francouzská ale ano), jednak nikdo z českých operátorů nemá s místními operátory smlouvu o datovém roamingu (a mimochodem T-Mobile jí nemá ani na Guadeloupu a Martiniku, což jsou z pohledu roamingu území EU, takže tam roaming funguje normálně bez poplatků – alespoň tedy v případě O2. Ale to jsem odbočil). No přinejhorším mi budou lidi muset zavolat napřímo a ne mi posílat desítky zpráv po whatsappu. Aspoň bude projednou přes den klid.

Krátce po osmé zkouším volat znovu, stále nic. No nic, island time, že, není křeč, první schůzku mám beztak domluvenou až na 9. 8:15, nic. 8:30, nic. Dívám se tedy na mapy, kde tedy opravdu je ta „půjčovna v terminálu letiště“, a zjišťuji, že je asi 2km daleko po úzké silnici bez chodníku – a já mám dva kufry. Takže pěší přesun nepřipadá do úvahy a nezbude než popojet taxíkem. Vynález zvaný taxametr ještě na ostrovy nedorazil, a první taxikářka v řadě mi na dotaz na cenu oznamuje 10,-USD. Ufff. A smlouvat nechce, ber nebo jdi pěšky. Ještěže mi aspoň tvrdí, že mi dá na těch 10 babek stvrzenku. No to jsem zvědav. Za tři minuty jsme v půjčovně (a sice pofidérní, ale aspoň nějakou stvrzenku dostávám), nicméně – ve dveřích mříže a uvnitř nikdo. Jen venku postávají dva místní, podle vzezření uklízečka a myč aut. Ale prý že manager je už na cestě, lots of traffic a no hurry, island time, boss. No jo, island time, ale když se zasekám hned od rána, tak žádná Maho Beach nebude. Pak z týpka ale vypadává zajímavější informace: „We have no cars, anyway…“. Tohle s ním ale řešit nebudu, nicméně v 8:45 konečně přijíždí „manager“, odemyká barák a začíná předstírat práci. To mimo jiné spočívá v chaotickém přehazování hromad papíru, v nichž nakonec asi po deseti minutách nachází moji rezervaci udělanou přes velkého agregátora. Mám objednané jen malé přibližovadlo Chevy Spark, do místních podmínek úplně dostačující. Místní cesty jsou totiž jednak úzké, jednak plné retard(ér)ů a jiných zpomalovačů provozu, od popelářů až po pasoucí se krávy. Manager půjčovny nicméně začíná vyplňovat papíry, opisuje si údaje z karty (oh well, aspoň uvidíme, jak moc solidní je dvoustupňové zabezpeční) a nakonec jde na dvůr, odkud mi po chvíli přistavuje odhadem tak 15 let staré trojkové (?) BMW. Nejsem petrolhead, ale už od pohledu zdálky vidím, že tohle není standardní auto z půjčovny. Managerovo vlastní? Nevím, každopádně s tímhle nepřijel. Sedám si do auta a překvapení začínají. Středové zrcátko drží jen silou vůle, na displeji svítí asi tři různé chyby a ač laik, tak se mi úplně nelíbí, jak ztěžka to auto startuje. Nalítáno má asi 80.000km, což je na tak malý ostrov skra hodně. A k dovršení všeho má skoro prázdnou nádrž, dojezd ukazuje asi 150km, bude potřeba dotankovat.
20220221_083316.jpg
No nic, nic jiného beztak k mání není, formality jsou hotovy a v nějakých 9:15 konečně můžu vyrazit na první schůzku. Ta je naštěstí hned v Cole Bay, což je první „město“ na cestě ze SXM do Phillipsburgu, takže za 5 minut jsem na místě a můžu začít řešit pracovní záležitosti. Po jejich skončení se vydávám do Phillipsburgu na další schůzku, nicméně téměř okamžitě se dostávám do krokem jedoucí kolony. A v jednom stoupání mi kromě už dříve rozsvícených závadových kontrolek začne ještě blikat i žíznivé oko. Plazím se za nějakým náklaďákem, ručička aktuální spotřeby je opřená o dvacítku, co je ale horší je to, že se ukazatel dojezdu začíná podobat digitálním stopkám v režimu odečítání – co vteřina, to 1km dojezdu dolů. Během minutového plaholčení do prudkého kopce mi dojezdová vzdálenost klesá až na 38km a i když se pak v klesání trochu zmátoří, rozhoduju se zajet natankovat hned. A nastává další spektákl, tentokrát parafráze na téma blondýna u pumpy – ale bez blondýny. Řídil jsem stovky aut na všech kontinentech kromě Antarktidy, vím, kde hledat odemykání krytu nádrže, ale ten krám mnichovskej ne a ne otevřít. Postupně za mnou přišli všichni pumpaři, jediné dvě věci, které jsme nevyzkoušeli, bylo páčidlo a voodoo. Až když si na tom vylámali zuby i oni, volám do půjčovny. Odpověď – zatlačit na kryt plnou vahou těla. A ejhle, měl pravdu ten chlapec. Takže po dvaceti minutách mám konečně natankováno a můžu pokračovat. Aspoň si to myslím.

Jenže produkt moderní německé technologie je jiného názoru. Startér, který se mi nezdál už od začátku, startuje čím dál hůř a naskočit se motoru uráčí až na několikátý pokus. No bude to ještě zajímavé. Přesouvám se tedy na místo schůzky, která plynule přechází do pracovního oběda a ten se následně kolem 13:45 chýlí ke konci. Na Maho Beach to mám 5 minut, krásně to vychází. To by se ovšem ta svině bavorská musela uráčit nastartovat – tentokrát už totiž startér ani neškytnul. Ostatní elektronika přitom naskakuje, klima taky, ale startér prostě ne. Po pěti minutách to vzdávám a volám půjčovnu, ať pro mě koukají někoho poslat a ten shnilej krumpl pro mě za mě ať třeba shodí ze skály do moře. A v té chvíli je mi taky jasné, že z Maho Beach nic nebude, po 14:50 tam totiž je v příletech větších letadel pauza a z pravidelných linek přilétají jen Caravany a Twin Ottery z okolních ostrůvků.

Z půjčovny přijíždějí asi po půl hodině, na místě nechávají (nejspíš) mechanika a mě se ptají, kam chci odvézt. Do odletu mám v této chvíli asi dvě a půl hodiny, rezignovaně tedy žádám o odvoz na letiště, kde aspoň využiju čas na maily. Jak už jsem zmínil dříve, terminál SXM je v rekonstrukci, funguje ho jen polovina a v té je patřičný zmatek, již se odbavují odpolední odlety do USA, vidím cedule Jet Blue, Delty a AA. Souhrnná odletová tabule nikde není, předpokládám ale, že let Air Antilles se bude odbavovat na nějaké zastrčené přepážce možná tak hodinu a půl před odletem, tak to prozatím neřeším a sháním se po wifině. Ta na SXM je, nicméně zdarma je jen půl hodiny, hodina pak je za 4,-USD. Připojuji nejdřív mobily a pozoruju, jak okamžitě naskakují různé notifikace, kterým nevěnuji úplně pozornost a chystám se začít řešit pracovní záležitosti. Do toho mi ale volá přítelkyně ohledně nadcházejícího víkendu, takže otevírám soukromý mail…a KURVAAA...

From: resa@airantilles.com
Subj.: Flight transferred
Text: Flight 3S 253 SXM-PTP cancelled. Pax rebooked on 3S 219 SFG-PTP, STD 17:50.

No to si ze mě dělají kozy. SFG je malé letiště na francouzské části ostrova, asi 20km od SXM, ale po úzkých silničkách, které notabene v odpolední špičce rozhodně nejsou zárukou rychlé jízdy. Ono ani bez provozu se po St.Maartenu nedá jezdit nijak rychle, množství retardérů je šílené. Ještěže nový let odlétá o půl hodiny později než ten původní, takže by se to mělo stihnout… kruci a co přestup na PTP? Znova kontroluji detaily, naštěstí návazný let zůstává beze změny – a dokonce má stejné číslo jako let ze SFG, takže poletím stejným letadlem až do FDF a přestup je tedy garantovaný. Aspoň že něco.

Takže už podruhé dnes vycházím před terminál k taxíkům, dispečer mi sděluje cenu 35,-USD, no dejme tomu, beztak nemám na výběr. Taxík tam ale zrovna žádný není, takže chvilku čekám. Mezitím přichází další týpek, podle notebooku na rameni také ne turista, a také se shání po tágu na SFG. A také dostává cenu 35,-USD. Vypadá nicméně v pohodě, dávám se s ním do řeči a zjišťuju, že je ve stejné situaci jako já, tak mu nabízím, že se o taxíka podělíme, dáme každý dvacku a všichni budou happy. Tágo po chvíli přijíždí, nasedáme, vyrážíme, naštěstí zbývá ještě chvíle do 15:30, kdy se otevře most na hlavní silnici z letiště a celá cesta se šmahem protáhne o půl hodiny nebo i více. To je totiž další specifikum SXM – na všech příjezdových cestách na letiště jsou zvedací mosty, které umožňují proplutí lodí do a ze zátoky Simpson bay, což je hlavní přístaviště sportovních lodí pro většinu ostrova. A ty mosty se otvírají v přesně určené doby, což je na jednu stranu předvídatelné, na druhou stranu to pak působí dost značná zdržení v pozemní dopravě, a zácpy se pak rychle přelévají i dále na ostrov. Most naštěstí projíždíme včas a ani dále na cestě se žádný zásadní zádrhel nekoná, na SFG tedy dorážíme zhruba po 40 minutách a do odletu na PTP pořád zbývají necelé dvě hodiny.

Při vystupování na nás ale řidič taxíku zkouší trik „it´s 35,-per person, you did not come as a party“, což bleskurychle zarážíme s tím, že buď vezme od každého dvacku a vypíše nám na ní stvrzenku, nebo dojdu pro francouzské policajty stojící nedaleko, kteří budou určitě rádi za zpestření odpolední nudy. A upřímně, v životě jsem neviděl taxikáře hodit zpátečku tak rychle. Takže vyřízeno, přesouváme se dovnitř na checkin. Musím říct, že tato malinká letiště mají svoje kouzlo, to ale rychle vyprchává, když se ukazuje, že v rámci konkurenčního boje letí Air Antilles i Air Caraibes deset minut po sobě a v miniaturním terminálku se postupně tlačí ke stovce lidí. Na odbavení nastává další malý zásek, kdy agent v systému vidí pouze segment do PTP, ale zásah vyšší moci šarže to rychle řeší, dostávám palubky na oba segmenty a doufám, že se ve FDF shledám i s kufrem. Dalším specifikem SFG totiž je to, že vzhledem k krátké dráze a vysokým teplotám mají startující letadla váhové omezení, což například u AT4/AT7 vede k tomu, že při plném obsazení nezvládne pobrat všechna zavazadla a musí se pak pro ně otočit ještě Caravan.

No nic, nechávám to koňovi a s novým spolucestujícím jdeme na pivo do letištního bufetu, protože za security už mimo nástupní prostor nic není. Pozoruji přitom narůstající frontu před security a přemýšlím nad tím, co lidi vede ke stání ve frontě, když můžou v klidu sedět a počkat, až fronta opadne. Výhodou malých letišť je mj.totiž také to, že „zapomenutého“ cestujícího si personál rychle všimne a dokáže ho nasměrovat. Když už to vypadá snesitelně, jdu na security také, zjišťuji ale, že špuntem tentokrát není security, ale pasovka, kde sedí jediný úředník, navíc jak vystřižený z karikatury s přístupem „já bych tady vůbec nemusel být, buďte rádi, že to vůbec za ty peníze někdo dělá“. Ve frontě se mezi cestujícími do PTP nachází i osádka nějakého soukromého letu kamsi, která se snaží prodrat dopředu s tím, že letí VFR a pokud neodstartují do 15 minut, tak už neodletí. Cestujícím je to vcelku jedno, většina je pouští, rozhodně se to ale nelíbí pasovákovi, který je vyndává z fronty a posílá je i s pasy někam stranou a tam je nechává čekat. Jak to s nimi skončilo, netuším.

Konečně jsem na řadě, poté co chudák pasovák odbavil asi 90% všech cestujících, si k němu do kukaně milostivě přisedá ještě jeden a jako prvního si bere mě. Třeští oči na můj pas, evidentně v životě nic takového neviděl, dokonce pochybuji, že umí číst, protože ho nenastartují ani řádky ve francouzštině. Chce po mně i „pass vaccinal“, podávám mu mobil s QR kódem (ve vedlejším okénku má scanner a QR kódy z Tečky ve Francii fungují, to už vím), s tím ale také zjevně neumí, a tak mi vše vrací s výrazem „neumíme, jdi pryč“, což s radostí činím.

V nástupním prostoru je docela husto, na apronu už stojí dvě AT75, bohužel ale v obrácených pozicích, než by odpovídalo pozicím gatů jednotlivých společností. A protože nástup do obou letadel probíhá současně, proudy nastupujících pax se na apronu kříží a způsobují tak chaos jak vystřižený z grotesek. Část pax jsou turisté, kteří si ten cirkus fotí, a velmi mě překvapuje, že se vše zvládá včas. Nevím sice, jak si mohou být jisti, že je každý v tom letadle, ve kterém má být, ale protože obě letí do PTP, tak na tom zřejmě zas až tolik nesejde. Letadlo je slušně zaplněné, ale ne na 100%, mám dvojku pro sebe. Nikdo ani u schůdků nesbíral palubní kufříky.

Start ze SFG je také zajímavý – vzhledem k délce dráhy je potřeba využít každý metr, a tak ATR po backtracku a otočce do směru startu ještě o pár metrů couvá, aby opravdu ani metr přišel nazmar. Na dráze jsou k tomu i vyznačené čáry, kam až může zajet s předním podvozkem, aby mu hlavní nesjel mimo. A po dlouhé době opět zažívám i vyhánění motorů do otáček na brzdách, letadlo se v momentě uvolnění brzd dost otřásá, zrychlení je nicméně velmi intenzivní, během chvíle jsme ve vzduchu a až do PTP pak už jde o úplně standardní let. Těsně po startu je ještě vidět St.Barthelemy a pak už nic moc, vzhledem k tomu, že už je po západu slunce.

Po přistání na PTP následuje opět pěší cesta do terminálu, před nímž jsou cestující tříděni na ty, jež pokračují do FDF a na ty ostatní. Cestující do FDF si pak agentka odškrtává ze seznamu, na němž jí ale jedno jméno chybí. A hádejte čí 😉 Po dotazu „jste si jist, že opravdu letíte do FDF?“ a po kontrole palubky následuje ponoření se do počítače, kde se zjišťuje příčina toho všeho, a sice to, že po změně prvního segmentu se má letenka tváří jako dvě separátní jednosměrné, ne jako transferová. To je ale jejich problém, ne můj, takže jsem nakonec vpuštěn s ostatními přímo do odletové haly, odkud bych za 15 minut měl nastoupit zpět do stejného letadla, kterým jsem sem přiletěl.

Nicméně jakmile se za mnou zavřely dveře, následuje hlášení „z operačních důvodů se odlet do FDF posouvá o jednu hodinu“. To už je mi v daný okamžik tak nějak jedno, v automatu si kupuju kafe a pouštím se do práce. Mám i hlad, ale kiosek je už zavřený a na chipsy za 3€ nějak nemám chuť. Ještě zběžně kontroluji otevírací dobu autopůjčovny na FDF, ta je ale otevřená až do 22h, což bych měl stihnout i s rezervou, tedy pokud se nepodělá ještě něco. Ale myslím si, že pro dnešek už bylo vzrušení dost.

Naštěstí se opravdu žádné další záseky už nekonají, do FDF přilétáme s hodinovým zpožděním ve chvíli, kdy už jsou všechny longhauly pryč a na letišti vládne klid a mír, dokonce i můj kufr doletěl se mnou. V půjčovně jde vše hladce, bydlím 5 minut od letiště a den tak končím po 17 hodinách na nohou, hladový, roztrhán, nicméně welcome Ti´punch od pana domácího je velmi vítanou náplastí za všechny kopance dnešního dne a nakonec si říkám, že ty ostrovy přece jen mají něco do sebe. A nakonec i ta Maho Beach mě štve už jen trošku. A po druhém Ti´punchi už to pouštím z hlavy úplně😉


whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4146
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Stav: Offline

Re: Jeden den v Karibiku aneb Murphyho zákony v praxi aneb jak jsem si neužil Maho Beach

Příspěvek od whiskey »

fajne...

beardie
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1074
Registrován: 08. 10. 2011, 18:58
Bydliště: BRQ
Stav: Offline

Re: Jeden den v Karibiku aneb Murphyho zákony v praxi aneb jak jsem si neužil Maho Beach

Příspěvek od beardie »

hezke hezke, si v Karibiku dlhodobo?

inak to BMW, je to typ E92, vyraba sa od 2006, co ako spravne pises je uz 15+ rokov, ako to leti, starneme :)

davcabic
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 50
Registrován: 29. 03. 2015, 17:46
Oblíbené typy letadel: A346
Stav: Offline

Re: Jeden den v Karibiku aneb Murphyho zákony v praxi aneb jak jsem si neužil Maho Beach

Příspěvek od davcabic »

Díky moc za nahlédnutí do tamního stylu života, paráda :biggrin:

jonapet
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 335
Registrován: 22. 08. 2011, 08:52
Oblíbené typy letadel: ATR 42
Pohlaví: muž
Bydliště: Praha & Ostrava, ČR
Stav: Offline

Re: Jeden den v Karibiku aneb Murphyho zákony v praxi aneb jak jsem si neužil Maho Beach

Příspěvek od jonapet »

super report, bude i nějaká fotka?


Night fly
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3039
Registrován: 13. 05. 2005, 09:25
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Jeden den v Karibiku aneb Murphyho zákony v praxi aneb jak jsem si neužil Maho Beach

Příspěvek od Night fly »

jonapet píše:
04. 03. 2022, 09:38
super report, bude i nějaká fotka?
Jako konkretne ceho? Jak se tri typci snazi vlamat bavoraku do nadrze? Jak se tvarim, kdyz se mi to definitivne nepodarilo nastartovat? :lol:

Jeste muzu nekam dat video z pristani na SXM, ale sem to nejde...

Night fly
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3039
Registrován: 13. 05. 2005, 09:25
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Jeden den v Karibiku aneb Murphyho zákony v praxi aneb jak jsem si neužil Maho Beach

Příspěvek od Night fly »

beardie píše:
25. 02. 2022, 17:15
hezke hezke, si v Karibiku dlhodobo?

inak to BMW, je to typ E92, vyraba sa od 2006, co ako spravne pises je uz 15+ rokov, ako to leti, starneme :)
Dlouhodobe ne, ale pracovne tam litam opakovane - SDQ, PTP, FDF, SXM; v minulosti SJU a PMV.

jonapet
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 335
Registrován: 22. 08. 2011, 08:52
Oblíbené typy letadel: ATR 42
Pohlaví: muž
Bydliště: Praha & Ostrava, ČR
Stav: Offline

Re: Jeden den v Karibiku aneb Murphyho zákony v praxi aneb jak jsem si neužil Maho Beach

Příspěvek od jonapet »

Night fly píše:
04. 03. 2022, 10:01
jonapet píše:
04. 03. 2022, 09:38
super report, bude i nějaká fotka?
Jako konkretne ceho? Jak se tri typci snazi vlamat bavoraku do nadrze? Jak se tvarim, kdyz se mi to definitivne nepodarilo nastartovat? :lol:

Jeste muzu nekam dat video z pristani na SXM, ale sem to nejde...
Už fotky v reportu vidím, před tím jsem neviděl. Jsem rád, že to dopadlo v rámci možností dobře a přeji aby se to co nejdřív podařilo i se spottováním!

tygrlive
Vedoucí kabiny
Vedoucí kabiny
Příspěvky: 821
Registrován: 23. 12. 2009, 22:07
Stav: Offline

Re: Jeden den v Karibiku aneb Murphyho zákony v praxi aneb jak jsem si neužil Maho Beach

Příspěvek od tygrlive »

Super. Az te prace prestane bavit a nebo povysis… a budes hledat za sebe nahradu, asi bych o nekom vedel 8)
Night fly píše:
04. 03. 2022, 10:06
beardie píše:
25. 02. 2022, 17:15
hezke hezke, si v Karibiku dlhodobo?

inak to BMW, je to typ E92, vyraba sa od 2006, co ako spravne pises je uz 15+ rokov, ako to leti, starneme :)
Dlouhodobe ne, ale pracovne tam litam opakovane - SDQ, PTP, FDF, SXM; v minulosti SJU a PMV.


Odpovědět