Na místní vkládání obrázků asi už nemám sílu, doba se fakt posunula a resizovat to nehodlám
. Proto přikládám odkaz, fotky jsou chronologicky https://photos.app.goo.gl/Gy4xJHSmjV66G2W4AMám rád typy letadel, které nejsou úplně běžné. To samé platí pro destinace. Přítelkyně to nemůže vystát, zejména proto, že neoplývá pochopením pro můj styl „cesta je cíl“, takže od jisté doby máme v roce dané časové úseky, kdy mám povoleno cestovat sólo, čehož hojně využívám. Pevně však věřím, že zde najdu ve svém zalíbení oporu. Nejedná se rozhodně o mou nejzajímavější či nejexotičtější cestu, ale tak nějak mi přišlo vhod se o to právě nyní podělit (rozuměj nakopl mě LKPRak, který se snaží obnovit tradici TR a já nechci zůstat pozadu, neboť to zde značně skomírá).
Nemohu říct, že mám na nestandardní typy letadel vyloženě smůlu – stihl jsem v USA za života ještě MD88, povedlo se mi stihnout krátké funkční okénko passenger přepravy SprintAiru na trase RDO-LWO s jejich Saabem, díky MotorSichu jsem nespočetněkrát seděl v Andule 24 (vlastně se z toho se zavedením komerčních linek stal před válkou až skoro mainstream). Nějaké Dorniery, Beechcrafty a další se mi také povedly. Díky licenci PPL jsem také nepřišel o AN2. Na druhou stranu ale trochu smůly mám – nikdy nezapomenu na to, jak po 6 hodinách čekání v airside domácího terminálu na IEV (kdo zná, ví, co tam 6 hodin znamená), bylo oznámeno zrušení letu do Užhorodu s Jak-40 (který jsem od té doby už nestihl) z důvodu mlhy. Embraer 145 bývalé DniproAvie jsem honil po celé Ukrajině, načež jsem po studiu FR24 zhodnotil, že nejpravděpodobnější bude linka BEG – KBP. No, těch následných 3,5 hodiny v ATRku jsem si pak hodně vyčítal. Aby mě to naštvalo ještě víc, po přistání jsme vylezli hned vedle toho Embraeru, který přistál z Dnipra (!!), kde se vyskytoval tak jednou za rok. Proto už se radši kryju, a při cílení na konkrétní typ letadla si raději kupuji více letů, na kterých se stroj může vyskytnout – stejně tak jsem udělal na tomto výletu. Jakmile se totiž na Wikipedii objevila informace o tom, že se TAROM hodlá zbavit A318, okamžitě jsem věděl, že se musím prckem alespoň jednou (nebo raději víckrát) proletět.
K mým přítelkyní ne úplně chápaným zálibám patří také odškrtávání letišť v zemi, kde mají alespoň nějakou linku – v Polsku se mi kromě Olštýna povedla snad všechna letiště s komerčním provozem a Rumunsko jsem chtěl na první dobrou odšpuntovat v co největší míře. Že to logisticky nedává smysl (respektive že by bylo lepší to objet vlakem, neboť města jsou od sebe asi 150 km) mi říkat nemusíte. Zároveň mi TAROM, který domestic linky ve velké míře nabízí, připadá bůhví proč jako poměrně exotická aerolinka, která navíc může, díky poměrně velkým dluhům, kdykoliv skončit. Kombinací faktorů zmíněných výše jsem proto asi po hodině skládání měl následující, na aerolinky poměrně monotematický, routing:
11/11/22 PRG – OTP; RO 226 TAROM; Y Class
11/11/22 OTP – SUJ; RO 637 TAROM; Y Class
13/11/22 BAY – OTP; RO 618 TAROM; Y Class
14/11/22 OTP – CLJ; RO 641 TAROM; Y Class
16/11/22 OMR – OTP; RO 628 TAROM; Y Class
17/11/22 OTP – TSR; RO 601 TAROM; Y Class
18/11/22 TSR – OTP; RO 602 TAROM; Y Class
18/11/22 OTP – IAS; RO 703 TAROM; Y Class
20/11/22 SCV – OTP; RO 804 TAROM; Y Class
20/11/22 OTP – KIV; RO 209 TAROM; Y Class
22/11/22 KIV – PRG; 9U 519 Air Moldova; Y Class
S ohledem na vyvstalé společensko – sportovní aktivity ve víkendový den 19.11.2022, související s mým předsednictvím veslařského klubu, jsem nakonec nechtíc musel kus cesty vypustit a routing upravit takto:
11/11/22 PRG – OTP; RO 226 TAROM; Y Class
11/11/22 OTP – SUJ; RO 637 TAROM; Y Class
13/11/22 BAY – OTP; RO 618 TAROM; Y Class
14/11/22 OTP – CLJ; RO 641 TAROM; Y Class
16/11/22 OMR – OTP; RO 628 TAROM; Y Class
17/11/22 OTP – TSR; RO 601 TAROM; Y Class
18/11/22 TSR – OTP; RO 602 TAROM; Y Class
19/11/22 OTP – WAW; LO 644 LOT; C Class
19/22/22 WAW – PRG; LO 523 LOT; C Class
Po vystavení letenky jsem zjistil, že jsem po několika stovkách absolvovaných letů udělal asi nejzákladnější chybu, tedy prohodil jméno a příjmení na letence. Zkoušel jsem se do TAROMu dovolat a dopsat, ale naprosto beznadějně. Uklidnil mě však LKPRak, který mi potvrdil, že čistě prohození jména a příjmení nevadí a že to nikdo řešit nebude – měl pravdu, neřešil.
11/11/22 – PRG – OTP – SUJ
Doufal jsem v sedmistovku, byla to sedmistovka! Po krátkém občerstvení v Mastercard salonku (T1, sice se v té době Rumunsko chystalo do Schengenu, ale ještě v něm nebylo) a focení přilétajících letadel konečně přistálo naše éro – krásná 737-700 YR-BGG v retro barvách TAROMu. Boarding proběhl v pohodě, ale po nástupu do letadla přišly dva šoky – prvním byl průchod naprosto plnohodnotnou business class, která v Evropě řekl bych nemá obdoby (seating 2+2, široká sedadla amerického střihu). Druhým byla enormní (ale fakt enormní) tloušťka sedadel v Economy, kterou snad nepamatuji ani ze svých prvních letů z přelomu milénia. Boarding i vzlet proběhly bez problémů, nejvíc mě na vzletu z Prahy zarazilo poměrně strmé stoupání (ale možná měli piloti žádost z ATC). Další zvláštností v letadle bylo značení řad v asijském stylu, tedy economy počínající tuším řadou 20 namísto 5. LF byl na letu v economy 100 %, v business 20 %. Proti osmistovce bylo letadlo na trati celou dobu pocitově více natažené. V OTP TAROM úplně neoplývá uhrazenými službami, údajně dluží letišti poměrně velkou sumu peněz, na letištním servisu evidentně šetří kde se dá, a tak výstup proběhl samozřejmě autobusem (jedním, jak jinak). Letiště OTP znám, i když jsem na něm naposledy byl asi před třemi lety, ale výrazně se nezměnilo – největší negativum je asi to, že neexistuje separátní kanál na domestic přestupy, člověk tedy musí pasovkou, ven přes baggage claim do odletové haly, přes security a znovu do airside – celé to zabere asi hodinku. Domácí odlety jsou po security z levé strany, tedy nedochází k míchání domácích a mezinárodních cestujících. V domácí části je v podstatě jedna kavárna, která je celkem předražená, ale hlavně přetížená, nicméně svému účelu poslouží. Boarding do Satu Mare proběhl rychle a efektivně, ATRko YR-ATI však už něco pamatovalo – po projetí všech TWY ze stojánky někde v poli za letištěm, když už se všichni Rumuni před vzletem standardně pokřižovali, zahlásil pilot problém s letadlem – tedy jsme všechny ty TWY absolvovali znovu, aby mohlo na stojánce dojít ke kontrole letadla. Po resetu systémů tak znova pojíždění, křižování a tentokrát již bezproblémový vzlet – zpoždění cca 40 minut. Let do Satu Mare byl pohodový, palubní servis TAROMu na domácích linkách sestává z kelímku vody a vlhčeného ubrousku, který je tak mokrý, že si jím otřete půlku těla a stejně z něj teče dezinfekce. Do Satu Mare t.č. létala pouze jedna linka z Bukurešti, přistání tak bylo na první dobrou a v 19:10 už jsem byl na parkovišti a vyzvedával auto od spol. Autonom (která je sice drahá, ale funguje perfektně a doručí Vám auto do jakékoliv díry v Rumunsku). Letiště je velice kompaktní, interiér lze připodobnit ke starému terminálu v Pardubicích, pokud ho někdo pamatuje.
Při checkinu v hotelu mě překvapil můj spolucestující z letadla – potkali jsme se na recepci. S ohledem na to, že ve městě jsou asi tak 3 hotely, to nakonec ale zas taková náhoda nebyla. Jako dítě devadesátek mám mírně pozitivně nostalgické vzpomínky na všudypřítomný beton, resp. líbí se mi brutalistní architektura. Žít bych v tom nechtěl, ale vidět ty megalomanské stavby, kdy byl beton snad zadarmo, mě baví. K pozorování brutalistní architektury byla země téměř neomezených možností Ukrajina, kam se nyní z logických důvodů dostat nelze, zkoušel jsem i Bělehrad a nyní Rumunsko – nezklamalo, viz přiložené fotky. Satu Mare je hodně ovlivněno maďarskou kulturou, neboť leží téměř na hranici a také všechny nápisy jsou dvojjazyčné.
Při odjezdu se Satu Mare jsem chtěl navštívit muzeum Dacie (to se v Rumunsku přece musí), nicméně jednalo se spíše o jakousi soukromou sbírku – budova byla uprostřed odstavného parkoviště kamionů, nikdo v ní nebyl a nikdo nebral telefon. Podíval jsem se alespoň na Dacii nad vchodem a vydal se směrem Baia Mare. Cestu do Baia Mare lze samozřejmě absolvovat přímo, ale já se rozhodl to vzít přes sever, podél hranice s Ukrajinoi, kde jsou lesy a jedno zajímavé město – Sigheti Marmatiei, tedy Maramurešská Sihoť a také slovenské vesnice, které jsou méně známé, než český Banát. Po cestě byla krásná příroda a také monastýry, kterých je spousta, nejznámější je asi Peri Sapanta. V Sigheti Marmatiei jsem to nevydržel, odstavil auto u uprchlického checkpointu a vydal se pěšky na Ukrajinu – hraniční přechod byl obnoven teprve v roce 2015. Poté, co jsem došel k ceduli Ukrajina se však ozvaly alarmy proti raketám (byť v této částí Ukrajiny na hranici EU nepravděpodobné), tedy jsem se raději zbaběle otočil a šel zpátky. Celníci na Rumunské straně koukali trochu divně, ale pustili mě bez problémů. Skočil jsem do auta a lesní cestou dolů z pohoří jsem dojel do Baia Mare.
Baia Mare je, proti Satu Mare, výrazně ošklivější město, kterému vévodí nejvyšší komín v Rumunsku, příslušející již nefunkční rafinérce měděné rudy. Ke komínu jsem chtěl za dne dojít pěšky, vede k němu zajímavá cesta – z centra města přes obrovský hřbitov, za nímž se komín tyčí. Bohužel za hřbitovem je celkem brutální ghetto, když jsem došel na okraj a svítil jako lampion, raději jsem si zavolal taxík a jel pro auto a ke komínu dojel. Místo působí velmi depresivně. Při hledání detailů o komínu jsem narazil na YT kanál Flaviu Cersnescu– doporučuji, z toho, co ten člověk předvádí, se zastavuje dech. Měl jsem ještě asi 3 hodiny čas, takže jsem se zajel k letišti podívat na událost dne, tedy přílet jetu A320 moldavské společnosti HiFly z Paříže. Na letišti si někdo vesele drtil okruhy ve Zlínu a také tam bylo ve vzduchu pár gliderů, všichni však v dostatečném předstihu vyklidili vzdušné pole. Na odpoledne jsem se ještě vydal do lesů kolem města a následně jel na letiště vrátit auto a zpět do Bukurešti.
13 a 14/11/22 – BAY – OTP – CLJ
V době při čekání na odlet do OTP z BAY jsem si dělal checkin na let druhý den do CLJ a zjstil jsem skvělou věc – TAROM na svých domácích linkách nenabízí business service a umožňuje tedy ty boží sedačky v C class v 737 zacheckovat pro normální ekonomickou třídu, má-li člověk štěstí a rychlou ruku. Vše je navíc bez příplatku. U ostatních letadel, kde je byznys třída standardního evropského střihu (737-800, A318) prostě obsazuje i tu normálně prázdnou prostřední sedačku. Já to štěstí měl, a tak jsem se na boarding passu pyšnil sedačkou 002A. Zpátky však k letu BAY – OTP; ten proběhl na čas a bez problémů, letělo to výrazně novější ATRko YR-ATJ. Počasí na letu nám (zatím ještě) přálo, přílet byl bez vyčkávání v obrazci před OTP a tak jsem byl za chvíli před letištěm a odebral se do letištního Hiltonu, který je překvapivě kvalitní, byť ne úplně levný.
Ráno mě čekalo vstávání v 6, cesta pěšky z hotelu do terminálu (což je docela divoká varianta, zjevně se počítalo spíš s ježděním autem, byť cesta pěšky trvá asi 8 minut), security kontrola a moje stará známa sedmistovka v retro livery, tentokrát však na lepší sedačce. Let OTP – CLJ, nebo asi jakýkoliv let na západ Rumunska v denní dobu a při dobrém počasí, je super zážitek – po celou dobu letu má člověk výhled na zasněžené i holé vršky Karpat. Sedačky v C class jsou perfektní, široké, pohodlné a s dostatečným prostorem na opření rukou. Dokážu si ty sedačky dokonale představit jako motivaci koupit si C class na dvou až tříhodinový let po Evropě, pokud by k tomu TAROM nabízel odpovídající služby na zemi, tedy prioritní security a kvalitní salonek, což se neděje, o tom ale až později. V CLJ panovala solidní mlha, která naštěstí nesahala až na zem, ale cca 300 ft nad, výška rozhodnutí pro předmětnou kategorii ILS tedy dodržena byla, byť mým odhadem velmi těsně. Tato situace mě koneckonců provázela až do konce výletu, ale bez jediného divertu. Až z WAW jsem sledoval, jak se zavírají letiště IAS a SCV, nakonec jsem tak byl rád, že jsem musel výlet zkrátit. V CLJ jsem první polovinu dne musel pracovat, narychlo z letiště jsem si tak zařídil coworking kancelář (kterých je v Rumunsku překvapivě hodně) a vydal se tam rovnou z letiště, opět vozidlem půjčeným z Autonomu, tentokrát domácí provenience Dacia Logan, ale v automatu (!). Když jsme u toho, Dacia mě překvapila svou funkčností, je znát, že se na autě šetří, ale jako celek to bez problému funguje. V Kluži jsem spal v Radissonu, u nějž je Porsche centrum pro daný region a vůbec celá oblast města je trochu posh, s Loganem jsem tam tak byl za chudého příbuzného. Jak ale všichni koukali, když řidič vyparkovával auta, všechny ty Panamery ho nechali naprosto chladné, ale za mnou přiběhl úsměvem od ucha k uchu, že ani netušil, že se Dacie dělají v automatu. No, ani já ne. Kluž jako taková je pěkná, byť na mě už trochu moc velká a taková hipster – dala by se přirovnat k menšímu Brnu, je zde hodně univerzit, startupů, kaváren a mladých lidí co pijou Maté. Ve městě je jedno zajímavé muzeum, a sice muzeum steam punku, které je tak alternativní, že to snad ani není popsatelné, musí se to zažít na vlastní oči.
Druhý den jsem se z Kluže vydal nad město, abych nasál trochu slunce, které v zamlžené zástavbě zoufale chybí. Cesta mě trochu neplánovaně zavedla do solného dolu Salina Turda, z čehož se vyklubala jedna z nejzajímavějších věcí, které jsem za svůj život viděl. Mohu všem maximálně doporučit, jedná se o obrovskou podzemní štolu, která je tak gigantická a majestátní, že to fotky ani videa nemají šanci zachytit. Na spodku největšího dolu je jezero, na kterém se dá projet na pramici. To celé za vstupné asi 2 stovky + 30 korun za parkovné. Nemám slov. Po prohlídce solného dolu jsem se vydal přes město Alba Iulia, kde je velký monastýr, do města Hunedoara, kde se nachází asi nejznámější hrad v oblasti, Castelul Corvinilor, který patřil Matyáši Korvínovi, po jisté krátké období králi Moravy a Slezska (nikoliv už však Čech, tuším). Cesta to byla dlouhá, na hradě mě nejvíc zaujalo to, že je v podstatě v městské zástavbě a na rovinu, za prohlídku zevnitř ani tak moc nestojí. Z venku je však pohled impozantní. Zajímavým faktem, který jsem si z prohlídky hradu odvezl, je taky to, že Hrabě Vlad Dracula, tradičně spojovaný s Transylvánií, s ní vlastně mnoho společného nemá, neboť jeho hrad Bran se nachází u Brašova na východě země, nedaleko Bukurešti. Po prohlídce hradu už mě čekala jen fakt dlouhá a únavná cesta do města Oradea.
Oradea je pěkné, středně velké město s masivní středověkou pevností a vrškem nad městem, který se v překladu jmenuje snad „kopeček hříbeček“ nebo „kopeček muchomůrka“ či něco takového. Jedná se každopádně o fajn procházku. Druhou polovinu dne už jsem neměl příliš mnoho co dělat, autem už se mi nikam nechtělo, a tak jsem si zkusil zamluvit další coworking, který mě naprosto odrovnal – jednalo se o bývalý vinný sklep v zámku – nechyběly ani obrovské sudy. K dispozici bylo všechno včetně 3D tiskáren, kávy, čaje, to vše za cenu 5 Euro na den. Jediné, co by mi bránilo v dlouhodobější práci zde, byla absence oken a tedy denního světla. Po cestě na letiště Oradea jsem se snažil dovolat do Autonomu kvůli informacím o vrácení auta (jinde volali sami), ale nikdo to nebral – musel jsem to tak řešit s pobočkou v Kluži, která ale zase nevěděla, jak to chodí v Oradee, kde však nakonec měli i v domácím terminálu schránku na odhození klíčů. Mezinárodní terminál byl totiž zhasnutý a bylo u něj úplně mrtvo. Jednalo se však o jedinou slabší chvilku této půjčovny. V Oradee mě akorát čekal přílet ATRka YR-ATM z OTP, které mě posléze vrátilo do hlavního města země.
17/11/22 – OTP – TSR – OTP, zlatý letecký hřeb a výlet přes 3 země + návrat
Pro přespání na OTP jsem dal šanci Vienna Housu a už to proti Hiltonu nikdy neudělám. Check-in proběhl ve 21:45, na recepci mi bylo řečeno, že poslední objednávka večeře musí proběhnout do 22:00. Nikoliv, pro obsluhu jsem byl vzduch, tedy nerad, ale čekalo mě Glovo McDonald’s delivery. Snídaně od 08:00 (proboha, letištní hotely jsou letištní právě proto, že se očekává late arrival/ soon departure, snídaně od 08:00 je kravina). Na žádost o snídaní s sebou mi bylo řečeno, že mi zavolají na pokoj, samozřejmě se tak nestalo, takže při vyzvednutí delivery jídla jsem se musel osobně dotázat na recepci. Snídaně samotná sestávala z jednoho jogurtu a jakéhosi neidentifikovatelného toustu a ještě jsem se o ní při checkoutu musel připomenout. Hotel je navíc významně dál, než Hilton, a navíc za železniční tratí, u které jsem nepřišel na to, jak se přechází, takže jsem na hotel jel taxíkem a z hotelu shuttlem. Zkrátka a dobře, za těch ušetřených 30 euro proti Hiltonu to absolutně nestojí (mmch. večeře do 23:30, poté bohatý minibar a snídaně od 06:00).
Ráno to však přislo – do TSR byla přistavená vymodlená 318ka, konkrétně YR-ASB! Letadlo vypadá tedy značně použitě, ale na jeho atraktivitě mu to neubírá. Zepředu se jedná o normální Airbus, ale z boku a zejména zevnitř to pocitově nesedí, obzvlášť, jste-li zvyklí na 320/321. Proti 319 to zas takový rozdíl není, ale letadlo je fakt vtipně krátké. Nevím, zda do toho dávali stejné motory jako do větších modelů, ale start byl raketový a místa pro nohy bylo spoustu. V TSR jsem měl zamluvené auto u SIXTu. Měl jsem chuť na chvíli opustit Rumunsko a napadlo mě se vydat do Bělěhradu. Na přepážce SIXTu mě přivítala asi šedesátiletá paní, podle mě majitelka místní franšízy, která byla naprosto dokonalá. Vtipně mě uvítala a na můj dotaz, zda můžu opustit zemi, řekla – „ne, v oficiálních pravidlech to máme zakázané a je tam pokuta. Co jsem to ale ještě chtěla..jo, originální papíry od auta máte v autě a půjčujete si jen na den, tak já Vám nebudu stahovat z karty deposit, co Vy na to? Jo a zítra tady v 8 ráno fakt nebudu, takže mi klíče hoďte do schránky tady“. Jinými slovy, vzhledem k tomu, že auto jsem měl placené dopředu jednorázovou kartou online, paní mi půjčila auto na dobré slovo, a ještě mi neoficiálně schválila cestu do zahraničí. Navíc jsem vyfasoval Mini Coopera, kterého jsem nikdy neřídil, takže byla super možnost si ho vyzkoušet.
Nakonec jsem si vybral jinou cestu než do Bělehradu, protože to bych asi nestihl. Nejdříve jsem se vydal podívat se do města Arad, kde toho příliš zajímavého není, ale na místním letišti má hub společnost CarpatAir, která mimo jiné stále provozuje Foker 100. Až k letišti se bohužel dostat nedalo, ale alespoň jsem něco vyfotil z dálnice. Z Aradu jsem se poté vydal přes maďarskou hranici do města Széged s naivní představou, že si dám lokální segedín. Když jsem tam přijel, zjistil jsem, že to s městem nemá vůbec nic společného a že se jedná o český transkript slova „szégedy gulász“, tedy kyselý guláš který, a to mě fakt naštvalo, pochází od maďarské menšiny žijící v Rumunsku, a to zhruba v místech, ze kterých jsem den předtím odletěl. Neuspokojen jsem tak šel na čínu, která byla stejně přechucená, jako drahá. Jinak je ale Széged pěkné, uklizené město, které však trpí tím, co všechna ostatní maďarská města – tedy je tak specificky mrtvý. Byl jsem za život asi v osmi provinčních maďarských městech a nikde se nic neděje – důchodci nevysedávají venku, ulice prázdné, ani ti cikáni si venku nehrajou. Češi jsou zapouzdření, ale sem tam se nějaký komunitní život děje, v Maďarsku tomu tedy podle mých zkušenosti není vůbec. Abych si to trochu oživil, a taky proto, že rád sbírám razítka do pasu, vydal jsem se ještě do Srbska, do města Subotica. Město má krásnou radnici a kostel a celkově to v něm, proti Szégedu, žije. Ve městě je taky poměrně početná maďarská menšina. Zpět do Rumunska jsem se vydal přes menší hraniční přechod za městem Kikinda, což nebyla moudrá varianta návratu, protože celníci si to zjevně chtěli užít. Srbská kontrola proběhla v pohodě, Rumunsko už bylo horší. „Takže Vy jste 12/11/22 opustil Rumunsko na Ukrajinu s návratem ten samý den, dnes je sedmnáctého, opustil jste ráno do Maďarska a vracíte se ten samý den ze Srbska, s půjčeným vozidlem z Rumunska s kontraktem na jeden den?“ „Ano“. „Aha. Cigarety máte?“. „Ne.“. „Jasně…no, vystupte si prosím z vozu.“ Následná kontrola zabrala hodinu, ale dal jsem to. Ze samotného Temešváru jsem paradoxně moc neměl, ale přišlo mi, že ve finále všechna rumunská města vypadají podobně, takže jsem dal jen rychlou večerní procházku a odebral se na hotel. Ráno letěly z TSR dva lety, oba do OTP – jeden HiSky, který měl zpoždění a druhý TAROM, takže domestic odlety praskaly ve švech. To se ale naštěstí nedalo říci o salonku, ze kterého byl super výhled na Airbus HiFly a vrtulníky na stojánkách, stejně tak jako na přistávající a pojíždějící A318, opět registrace YR-ASB. Díky stále ještě přítomnému Airbusu HiSky se naše 318ka zastavila krásně fotogenicky přes salonkem. Počasí na letu do OTP se už začlo rapidně zhoršovat, naštěstí má OTP ze všech letišť (logicky) nejlepší dráhovou výbavu. I přes to ale proběhl let v pohodě, se standardním palubním servisem voda + wet wipe. Po příletu do OTP jsem vyzkoušel relativně nové vlakové spojení do města, které je fajn, nebýt Britů, kteří stále dokola nedokázali spočítat, kolik „pí“ stála vlaková jízdenka, až se nakonec shodli na tom že „that’s not even a pound, mate!“. A potom klasicky řešili „co se tady dá ještě koupit“ ve stylu EUROTRIP – tohle chování nesnáším, u mladých Britů se bohužel vyskytuje často. Na druhou stranu, ono i Čechů v Thajsku.. Z nádraží jsem se vydal pěšky do centra, zejména k paláci parlamentu, který jsem již viděl několikrát, ale pokaždé mě dostane pro svou monumentálnost. Bukurešti se každopádně nedá upřít, že je do ní masivně investováno a je to vidět víc a víc s každou návštěvou.
Přespání v Hiltonu na letišti – důvody zmíněné výše – a odlet ráno v 05:35 z OTP, tedy vstávačka cca ve 4AM. Jeden z hlavních důvodů, proč jsem si koupil C class, byla mmj. Priority lane, která se ale v Bukurešti nekoná (jakože vůbec nekoná, nezáleží na aerolince). S ohledem na strukturu odletů, kdy kolem páté ráno z OTP odlétají feedovací destinace (BEG, WAW, CDG, AMS, MUC, FRA) a taky některé P2P LCC (TLV, GVA a po šesté dva Londýny), je to celkem nic moc zážitek. Domníval jsem se, že si náladu spravím v salonku, neboť oba salonky v OTP jsou business – only, tedy nepřijímají kartičkáře. Bohužel musím konstatovat, že salonek TAROM je tragický – malý, není self-service, takže babky co vydávají jídlo na vás koukají jako na žrouta, nelogicky rozmístěné sezení, záchody na chodbě..zkrátka nic moc. Dal jsem dva sendviče a šel jsem ke gate.
Na letu do WAW jsme byli v C class Embreaeru 190 SP-LMB dva pasažéři a bylo o nás excelentně postaráno. Snídaně sice byla nic moc, jakýsi olivo-kaparový mix, ale největšího důvodu, proč létat s LOT, sušenek Grzeski, bylo co hrdlo ráčí. V kombinaci s dobrým čajem v keramickém hrnku dobrý start dne. Ve WAW udeřila v den mého návratu zima, takže se na odletu do Prahy konal můj první letošní de-icing (začátky roku mívám mrtvé). V C class jsem byl samotinký, Embraer 175 SP-LII byl však v Y class úplně plný. Varšava přilétá do Prahy v nějaký off-peak time, takže v příletové hale terminálu 1 nikdo nebyl – myšleno opravdu nikdo, ani na směnárně, což jsem snad ještě neviděl.
Závěrem mohu konstatovat, že TAROM je i přes svou menší známost v Česku spolehlivá aerolinka, která létá na čas. Spojení různých měst v příhraničí s hlavním městem můžeme Rumunsku závidět, byť se samozřejmě jedná o nepoměrně větší zemi. Proslýchá se však, že všechny lety TAROMu jsou ztrátové. Uvidíme tak, jak se jim bude do budoucna dařit v konkurenci HiSky a také chystané nízkonákladovky Air Connect, jejímuž spuštění ale zatím úplně nevěřím. Rumunsko obecně se dostává poměrně rychle z ekonomické letargie, byť povoz tažený osly je vidět na vesnicích stále. Města jsou však super a odpovídají významnosti regionálních center. Jo a všude, i ve městě pod 100.000 obyvatel, funguje BOLT.
Díky za pozornost! Pokud se k tomu dostanu, měl by vás čekat trip report:
PRG – HEL – ICN (C) ; GMP – RSU – GMP (Y); ICN – BKI – KCH – PEN – SIN – HAN – SGN – PQC – HAN (Y, samozřejmě s přestávkami); HAN – BKK – ZRH – PRG (C)
