Na přelomu ledna a února se mi v pracovním rozpisu objevilo sedm dní nepřetržitého volna. První tři z nich jsem hodlal věnovat svým psům, i tak ale zbývaly čtyři dny, ve kterých se dalo něco podniknout. Finančně vyčerpán z nedávné dovolené na Sardinii jsem tak pár dní před možným odjezdem začal hledat něco levného, ale co mě zároveň donutí uprostřed zimních mrazů opustit pohodlí vyhřáté peřiny. Levných letenek, ať už z Prahy, Vídně, či z Berlína bylo nespočet, to jen dlouho jsem nemohl najít nic, co by mě takříkajíc nabudilo. Už už jsem téměř zaplatil zpáteční letenky Wizzairu do Londýna, nakonec jsem ale zatoulal vedle a na stránkách EasyJetu za 1300 korun koupil jednosměrnou letenku z Berlína na milánské Linate. Ne že bych tak toužil vidět Berlín či Milán, ale při svých předchozích četných návštěvních hlavního města Německa jsem smutně koukal na rozestavěný úsek linky metra U5 vedoucí centrem města, stejně jako na nové letiště, jehož otevření se neustále odkládalo. Nyní už ale bylo obé v provozu a mně se naskytla možnost jedno i druhé konečně vyzkoušet a jako bonus si přidat do sbírky i milánské městské letiště, na kterém jsem ještě nebyl.
Jelikož jedním z cílů se z jistých důvodů měla stát severoitalská Brescia, jako logické se nabízelo vrátit se domů Ryanem z Bergama. Ten sice nabízel na mnou požadovaný čas velmi levné letenky do Prahy či Vídně, ale jejich web měl tou dobou nějaký výpadek a letenky nešly koupit a tak jsem opět sáhl vedle a za necelou pětisetkorunu koupil letenku Wizzairu. Ta ovšem byla psaná z Malpensy a protože se mi nechtělo z Brescie do Malpensy přes Milán, musel jsem vymyslet nějaký smysluplný program, jak se celý den toulat v okolí Milána, což se mi během posledního lednového víkendu podařilo. Jelikož se mi během té doby též podařilo řádně oslavil nově zvoleného prezidenta a zároveň se stačil věnovat i mým psům, považuji tento víkend za velice plodný.
Díl druhý – symboly minulosti
V pondělí dopoledne ještě absolvuji se psy jednu kontrolu u veterináře, v půl třetí je předávám bejvalce vracející se z práce a po rychlém domácím kafi už mířím vlakem do Prahy. Mým cílem je Florenc a zelený autobus s odjezdem v 16:40. Jelikož má poslední cesta Flixbusem skončila neslavně (autobus měl cestou do Brna dvě hodiny zpoždění, já to však po hodině čekání vzdal a užil si místo toho příjemné tři hodiny v Interpanteru Českých Drah), nemám nyní příliš velké očekávání, obzvláště, když jsem si předtím zjistil, že autobus bude už bude mít za sebou cestu z maďarské Budapešti. Informace o čtvrthodinovém zpoždění proto beru s jistou úlevou, když se ale ani po 20 minutách čekání na nástupišti můj spoj neobjevuje, jdu se zahřát do čekárny, míjeje přitom zelený autobus, jež má krom loga Flixbusu i logo slovenské společnosti Turancar. Říkám si, že ten to určitě nebude, načež krátce po příchodu do čekárny na Florenci se ozývá hlášení, že zpožděný autobus do Berlína je už připraven k nástupu. Vracím se urychleně na nástupiště a tam už na nás čeká onen stroj s logem Turancar. Při představě, že stačilo málo a já bych si musel hledat opět náhradní spojení, tentokrát však jen a pouze kvůli vlastní chybě, je mi na omdlení ještě teď.
- 1.jpg (90.24 KiB) Zobrazeno 2780 x
Praha Florenc – Berlin Südkreuz
30.1.2023
Linka 260; Flixbus, operováno společností Turancar
16:40-20:50 (odjezd o 30 minut později, příjezd o 50 minut později)
LF: 90%
Nicméně trvá ještě chvilku, než se téměř plný autobus vydá na cestu na sever. Dílem za to může potřeba řidičů vykouřit si cigaretu, hlavní zásluhu na tom má ale rodinka odkudsi z východu, jež by také ráda cestovala do Berlína, jen nemá jízdenky. Chvíli trvá, než jim je řidiči prodaj a může se jet. Následná cestu krokem od semaforu k semaforu, jež patří ke koloritu pondělního odpoledne, už beru smířeně a spíše sleduji německého mladíka sedícího o řadu za mnou. Evidentně touží po toaletě. První pokus podnikne už na Florenci, to však narazí na zavřené dveře a gestikulaci zmatené paní sedící opodál, kterou si nejen on vysvětlí, tak, že záchod se otevře až za jízdy. Neúspěšný byl ale i druhý pokus kdesi u Letňan, to už se ale mladík s plným močovým měchýřem nevzdává a nakonec zjišťuje, že odemčené byly celou dobu, jen jejich otevření dá trošku práci. Záhy po něm navštěvuji onu místnost i já a mou touhu otevřít si předtím nakoupené pivo chladí obrázek v autobuse přesně tuto činnost přísně zakazující.
Tak nic, hlavně že jedu, hlavně, že po dálnici se už nejede krokem, že výlet probíhá. Kolem Lovosic pak míjíme několik mostů, na jejichž stavbě se kdysi podílel i můj otec a při průjezdu Krušnými horami nás zase podle očekávání čekají haldy sněhu. Stejně očekáváná je i následná německá pasová kontrola, jež však, překvapivě k osazenstvu autobusu netrvá příliš dlouho. Jelikož tento spoj cestou do Berlína míjí Drážďany, já si poprvé v životě užiju jízdu po dálničním obchvatu saské metropole a poté už míříme s očekávaným zpožděním okolo čtyřiceti minut na Berlín. O to víc mě pak překvapuje desetiminutová zastávka na cigaretu kdesi na pomezí Saska a Braniborska, během níž si alespoň stihnu vypít ono pivo.
S padesátiminutovým zpožděním pak konečně přijíždíme na berlínský Südkreuz.
- 2.jpg (112.51 KiB) Zobrazeno 2780 x
Podle plánu jsem si měl S-bahnem přejet k Brandenburské bráně a zde skočit na ono nové metro, ale překvapením toho dne není ještě zdaleka konec – tahle větev S-Bahnu má právě výluku a využít náhradní autobusovou dopravu se mi úplně nechce, proto operativně měním plány. V rychlosti běžím na jedno z nástupišť, kde má za chvíli odjíždět „spěšný vlak“ na hlavní berlínské nádraží, kde bych na to metro mohl přestoupit taky. Bohužel jsem si ve spěchu popletl tabuli příjezdu a odjezdu, a tak místo Potsdamer Platz je příští stanicí vlaku Lichterfelde Ost kdesi v jižní části Berlína. Při té vší smůle mám ale obrovské štěstí – ač vlaky na této lince jezdí nyní v pozdním večeru co půlhodiny, mně jede opačný spoj doslova pár minut poté, co naštvaný sám na sebe dobíhám na to správné nástupiště.
- 3.jpg (99.83 KiB) Zobrazeno 2780 x
Reálné zdržení je tak sotva čtvrt hodiny, krátce po desáté večer už vystupuju v nejspodnějším patře berlínského Hauptbahnhof. Tady mě ale štěstí na chvíli opouští – metro jezdí po deseti minutách a mě jeden spoj ujíždí doslova před nosem. Ale můžu si alespoň sednout a vychutnat si stanici, jež byla dlouhá léta jedním ze symbolů jistého velkého berlínského průseru, to když byla stavba prodloužení linky U5 z Alexanderplatz k novému hlavnímu nádraží z finančních důvodů pozastavena, ale aby se nemusely vracet již poskytnuté dotace, byl v roce 2009 otevřen alespoň krátký izolovaný úsek z Hlavního nádraží k Brandenburské bráně (označovaný jako linka U55). Ta doba už je ale pryč, chybějící část byla otevřena v prosinci 2020 a já dnes, při pohledu na liduprázdné nástupiště velkoryse pojaté stanice přemýšlím, jestli to mělo všechno smysl.
- 4.jpg (96.87 KiB) Zobrazeno 2780 x
Hned následující stanice a množství přistoupivších cestujících dávají na tyto otázky ráznou odpověď. Ve stanici Museuminsel dělám rychle fotku. Ta je taky symbolem. Byla otevřena až jako úplně poslední, až v červenci 2021. Dnes je považována za jednu z nejhezčích stanic v síti. Čekání se evidentně vyplatilo.
- 5.jpg (92.72 KiB) Zobrazeno 2780 x
- 6.jpg (101.32 KiB) Zobrazeno 2780 x
Nahoře je pro změnu jeden ze symbolů někdejší NDR. Rychle míjím legendární hodiny a povědomě hledám věž. Bývala nepřehlédnutelná. Jen i sem teď dorazil stavební boom ze západu. Ve změti kancelářských prostor jako by se ztrácela, jako by přišla o své postavení. Starý genius loci zmizel, ale nahradil ho jiný. Vlastně se mi tu líbí. Jsem zas plný energie a nemuset další den brzo ráno vstávat, nejspíš bych si ještě střihnul večerní procházku Berlínem.
- 7.jpg (82.91 KiB) Zobrazeno 2780 x
- 8.jpg (60.34 KiB) Zobrazeno 2780 x
Jenže je vstávat musím, tak hezky na S-Bahn a za chvíli už vystupuji na Warschauer Strasse.
- 9.jpg (115.47 KiB) Zobrazeno 2780 x
Směrem na jih teče Spréva, jež tu bývala hranicí mezi NDR a Západním Berlínem. Při pokusu o její překonání se tu děly šílené věci. I tady. O kus dál pak jen jako památka na to všechno slavná East Side Gallery.
Já však mířím na druhou stranu. Postel v nedalekém hotelu Goldmarie už čeká. Recepce zavírá už v šest, klíče na mě čekají ve schránce, já ještě musím přes nevzhledný dvůr. Přesto mi padá ten den brada podruhé. Nádherný pokoj, pohodlná postel, nakonec úžasná koupelna. Ani se mi nechce spát.
- 10.jpg (60.85 KiB) Zobrazeno 2780 x
, ale nakonec to nějak nevyšlo 
