Na sever
(týden v Andách)
Můj plán na první den v Saltě má dva body: okouknout místní gastronomickou scénu a sehnat auto na cestu do hor. Za prvé, Salta je domovem pravých empanadas. V Mendoze o tom možná začnou polemizovat, v Chile nesouhlasně kroutit hlavou a sem tam se najdou i zmínky, že
salteňas vlastně pochází z Bolívie. Když si ale v Chile, Peru, Bolívii, Kolumbii nebo ve venezuelském bistru objednáte empanadas, většinou dostanete závitek z těsta plněný směsí rýže, vejce a kousků masa, který nenadchne ani neurazí a zbytky sem tam potěší pouliční psy. O výjimečném chuťovém zážitku ale nemůže být řeč. Ne, opravdu nemůže. Když chcete opravdové empanadas s mozzarellou, caprese, lilkem, kouskem poctivé mortadely nebo kořeněnou směsí masa, doplněné třeba grilovanou zeleninou, musíte hledat empanadas argentinas nebo rovnou
salteňas. Dokonce i vegetariánka z Mendozy byla i přes svůj lokální patriotismus ochotná připustit, že empanadas mají původ v Saltě. Nedaleké Cafayate je vyhlášenou vinařskou oblastí a v San Carlos vaří řemeslné pivo minipivovar Me Echó La Burra. V doslovném překladu asi něco jako „kopla mě oslice“ (?), v Argentině používané s významem zhruba „a teď už mám volno, takže si dám kopyta nahoru a na všechno kašlu“. Jejich triple IPA je skvělá a neztratila by se ani mezi Zíchovci, Clocky nebo Sebeeriemi. A když přijde chuť na kus masa? V Argentině se vždycky sežene...
Ve zkrácené verzi bych mohl napsat, že se mně v Saltě líbí a dokázal si představit strávit tady třeba dva týdny na home-office. Nemůžu se ale přece celé dny jen cpát, když jsou Andy za rohem. Jenže ceny autopůjčoven nejsou zrovna příznivé. Naštěstí – domorodci však v tomto případě o štěstí rozhodně nemluví – je zde euro blue a místní pobočka Hertzu umožňuje platbu v hotovosti. Třicet tisíc pesos na tři dny není zrovna lidová cena, i s euro blue je to pořád přes 40 euro na den a to jsem chtěl dní pět. Jenže co na plat, vyjma větších a dražších SUV je Chevrolet Joy s manuálním převodovkou (kterou mám kdekoli mimo město radši) poslední volné auto na nadcházející dny.
Dopoledne jsem s majiteli hostelu vyměnil posledních 50 dolarů (bez smlouvání podle aktuálního kurzu blue) a u bazénu na zahrádce si v hřejivých paprscích podzimního slunce ujasnil plán cesty. Jakmile bude v Hertzu připravené auto, vyrazím do Cachi. Horská obec se 2 tisíci obyvatel leží na slavné, 5 200 kilometrů dlouhé silnici Ruta Nacional 40, která začíná u ústí Magalhaesova průlivu a po úpatí And protíná celou Argentinu až k hranici s Bolívií. Zítra ráno se vydám na 145 kilometrový nezpevněný úsek Ruta 40 z Cachi do San Antonio de Los Cobres. V dubnu zde končí deštivé období, za poslední týden nepršelo vůbec a tak by cesta měla být sjízdná i malým autem bez náhonu 4x4.
- prachy si dej do pořádný ruličky (zhruba 300 euro)
Po krátké poradě u mapy v kanceláři Hertzu ohledně sjízdnosti nezpevněných cest v horách můžu vyrazit. Po 20 minutách sledování GPS a 10 kilometrech bloudění v jednosměrkách a hledání správného pruhu k odbočení jsem navigaci zahodil a raději si osvojil jedno ze základních pravidel provozu na argentinských komunikacích, které zní „bylo tam volno, tak sem tam vjel“. Během chvilky jsem se vymotal z města, v El Carill koupil pár empanadas a odbočil na okresku do Valle Encantado, v překladu půvabného údolí.
„Uvědomte si, že máte mokré brzdy“, „Užívejte si cestu a neodhazujte odpadky“, „Co dvě hodiny odpočívejte 15 minut“, upozorňují cedule u krajnice. Asfalt se mění na šotolinu, začínají první serpentiny a vlhké nížinné lesy postupně přechází v horské křoviny. Ve 3 tisících metrech nad mořem by se už oblačnost dala krájet. Půl druhého kilometru za nejvyšším bodem cesty u Piedra del Molino přejíždím na suchou stranu And, mraky mizí a pod modrou oblohou se rozléhají horské pláně národního parku Los Cardones. Je
temporada baja (mimo sezónu) a liduprázdné ticho prořezává jen vítr svištící mezi kaktusy. Silnice je zase asfaltová a na horizontu se tyčí zasněžené šestitisícové vrcholy Nevado de Cachi.
Do Cachi přijíždím až za tmy. V restauraci na návsi spláchnu tradiční andskou polévku z quinoi a dvě empanady džusem z ovoce cherimoya, chvilku sedím na wi-fi a po desáté večer vyjíždím do kopců nad městem. Ne, že by v Cachi nebyly hotely, naopak, za čistý pokoj s koupelnou a teplou vodou bych se vešel do 15 euro (blue). Přespat v chladném horském vzduchu v autě – venku už je na můj letní minispacák docela chladno – pod hvězdnou oblohou mně ten večer prostě přišlo jako skvělý nápad.
- Valle Encantado
- Los Cardones
- Nevado de Cachi
- Cachi
Ráno mě probudily až ostré paprsky horského slunce. Na sytě modré obloze couvá šedobílý měsíc (na jižní polokouli je na obloze všechno naopak, takže měsíc couvá ve tvaru písmene D a dorůstá jako C), je jen několik stupňů nad nulou a všude okolo ticho. Nádherné horské ticho. Po nezbytné hygieně a chvilce cvičení na nedaleké hrazdě se zdravíme se skupinkou běžců doprovázených stejně početnou smečkou psů a hned nato sjíždím dolů do vsi na snídani. Ospalé Cachi se pomalu probouzí do dalšího slunečného podzimního dne. Na jedné z venkovních zahrádek kaváren-jídelen vysedává biker ze Španělska, který před dvěma a půl roky vyrazil na horském kole z Patagonie. „Chtěl jsem projet celou Panamericanu až na Aljašku, ale zamiloval jsem se do Argentiny“. Během pandemie si v Saltě našel holku a už zde zůstal. Na kole teď jezdí po okolí a zrovna se vrací z výšlapu na jednu z okolních šestitisícovek. „Líbí se mně tady, pracuju na dálku a platí mě v eurech. Ale pro Argentince je to fakt těžký“, popisuje tvrdou argentinskou realitu. Trochu mu závidím horské vybavení včetně maček a cepínu, které celou cestu vezl s sebou. „Ale na kole bych se s tím takovou dálku táhnout nechtěl“, podotýkám se smíchem. Ještě se musím stavit do místních obchůdků o velikosti vietnamské večerky pro pětilitrové balení vody, šišku salámu z lamy a malý pytlík lístků koky (kdyby náhodou nesedla nadmořská výška) a můžu (konečně) vyrazit. Původní plán sice říkal cosi o odjezdu brzy ráno, jenže než jsme nad ranním maté probrali ekonomickou situaci, vysokohorské treky a severoargentinské holky, je skoro poledne. Nevadí, přespím po cestě někde v horách.
Zbytek dne jsem strávil v údolí Calchaquí, pojmenovaném po kmeni domorodých indiánů, který v 15. století pohltila Incká říše. Horské bystřiny, pozůstatky incké civilizace, kaktusy, vyhaslé sopky a tak. Do 60 kilometrů vzdálené vesnice La Poma s pěti sty obyvateli na úpatí kopců přijíždím v podvečer. Dva hotely a kemp nejeví známky provozu a jediné otevřené ubytování je Comedor y hospedaje El Acay. V typickém přízemním stavení se směrem k ulici nachází restaurace s kuchyní, po pravé straně je několik jednoduše zařízených pokojů s venkovním posezením pro turisty, naproti žijí majitelé Margarita a Miguel. Na zatravněném části dvorku pěstují víno a na všechno dohlíží mladá fenka Bella.
K večeři připravila paní Margarita
lomo a lo pobre. U jídla jsem se dal do řeči s jediným dalším turistou, argentinským vojákem, který během dovolené vyrazil na motorce až z Neuquénu a po Ruta 40 už ujel 2 tisíce kilometrů. Vzhledem k množství plakátů, billboardů a dalších zmínek o statusu Falklandských/Malvínských ostrovů napříč Argentinou mě docela zajímalo, co si o tom všem jako voják může myslet (navíc když ostrovy jsou na mém seznamu míst v Jižní Americe, kam bych se chtěl podívat, hodně vysoko). „To bylo během nadvlády vojenské junty“, vyprávěl o válce z roku 1982. Tehdejší diktatura se snažila odvrátit pozornost od hospodářských problémů a obsazení ostrovů mělo posloužit k posílení nacionalismu v zemi. „Vláda to řeší diplomatickou cestou, ale v Argentině máme spoustu důležitějších problémů“. Každopádně se ani trochu netvářil, že by se mu chtělo o ostrovy znovu bojovat, jak čas od času zazní od některého z argentinských nacionalistů s IQ na úrovni π-tomia. Měnit falklandské libry (pevně navázané na libry šterlinků v poměru 1:1) za balíky téměř bezcenných argentinských pesos by přece chtěl každý. Akorát, že vůbec. V roce 2013 o budoucnosti ostrovů proběhlo referendum, kdy 1 116 obyvatel hlasovalo pro zachování statusu „Zámořského území Spojeného království“, 3 hlasy byly proti. Tehdejší prezidentka Kirchnerová (v letech 2019-23 de facto vládnoucí z pozice viceprezidentky, protože argentinská ústava třetí volební období nepovoluje) referendum označila za parodii, zatímco podle mezinárodních pozorovatelů proběhlo v pořádku. Jak vidno, rétorika dřívější vojenské junty a skandály opředené, trestně stíhané (a na konci roku 2023 i odsouzené) populistky s neutuchající touhou po moci se moc neliší.
Po setmění se venku ochladilo jen na několik málo stupňů nad nulou a ticho pod hvězdnou oblohou sem tam narušil jen štěkot psů. Dopili jsme plechovkové Quilmesy (argentinské pivo) a šli na kutě. Zítra mě čeká přejezd průsmyku Abra del Acay, nejvyššího bodu celé Ruta 40 v nadmořské výšce 4 895 m.
Ráno vstávám před sedmou a po snídani stihnu prohodit pár slov s majitelem ubytování. Stejně jako všichni domorodci ze severu Argentiny je i pan Miguel menší postavy a v horským sluncem opáleném obličeji má vepsané výrazné indiánské rysy. „Sííí, Checoslovaqía, nedávno se u nás ubytovala skupina Čechů. S velkým autem uvízli v horách a k tomu měli někteří problémy s výškou“, vykládá a dodává výmluvné
locura (pomatenost), zatímco se fenka Bella dožaduje pokračováním souboje s hadrovou hračkou. O ilegální cestovce TKS2, která si hraje na expedici, protože si přivlastnila jméno první tatrovácké výpravy z konce 90. let, si myslím své. Nabrat platící klienty do několikatunové Tatry a vydat se na úzké nezpevněné cesty do téměř 5 tisícové nadmořské výšky bez předchozí aklimatizace může jenom blbec.
Ve sluncem zalitém údolí Calchaquí mířím k prvním serpentinám. Při pohledu na vysokohorské louky na úpatí hor se mně vybavují slova jedné ze skladby
Lo fragil de la locura od argentinské rockové skupiny La Renga:
„Y aquel verano al norte partí para olvidarme mí rutina y sentirme liberado al fin. Ver la tierra baňada del sol, respirar aire de las alturas“… Ve 4 tisících metrech auto začíná na šotolině „plavat“ a záhy se ukazuje, že příčinou je píchlé kolo, nejspíš následek brodění nedalekého mělkého potoku. Společnost při výměny levé zadní pneumatiky mně dělá zvědavá alpaka. Na rezervě se píše: „Jen na dojezd do nejbližšího servisu, maximální rychlost 80 km/h“. V prudkých serpentýnách pojedu ani ne dvacítkou, navíc má auto náhon na přední kola. S trochou štěstí bych mohl dojet až do Salty, aniž bych musel hledat
gomería (prodejnu pneumatik) v San Antoniu. Tenká dojezdovka vypadá divně, ale auto je opět provozuschopné. S narůstající výškou je cesta užší, zatáčky ostřejší a srázy strmější. Louky se proměnily v nízké křoviny a žlutohnědé chomáče a trávy a i ty s blížícím se průsmykem postupně ubývají. V průsmyku Abra del Acay se nezdržím dlouho. Přestože jsem o 87 výškových metrů výše než Mont Blanc, v dubnu je zde sucho a sněžná čára leží ještě o tisíc metrů výš. Fouká ale silný, mrazivý vítr. Vzájemně se fotíme s posádkou druhého projíždějícího auta a za několik okamžiků mířím k táhlým sjezdům na níže položené altiplano. Že jsou všude okolo dechberoucí výhledy snad psát nemusím…
- Valle Calchaquí - La Poma
- cestou do Abra del Acay
- Abra del Acay
- liška patagonská / pes horský / Culpeo v Abra del Acay
- altiplano
Do setmění zbývá ještě hodina, a tak ze San Antonia jedu ještě k viaduktu La Polvorilla ve 4 220 m n. m., po kterém dvakrát týdně projíždí slavný Tren a las Nubes. Jednotlivé železné dílce byly ve 40. letech vyrobeny v loděnicích v italském Monfalcone a viadukt byl součástí trati z Buenos Aires přes Saltu až na sever Chile. San Antonio de los Cobres s 5 tisíci obyvatel leží v západní části pouště Atacama v nadmořské výšce 3 750 m. Zdejší nehostinné vysokohorské pláně patří k nejsušším místům na planetě. Přesto byla oblast navzdory drsným podmínkám osídlena již před 11 tisíci lety. Sopečné horniny a voda z podzemních pramenů obsahují 20x vyšší koncentraci arsenu, než jaká je běžně považovaná za bezpečnou ke konzumaci. Podle vědeckých studií provedených na současných obyvatelích a analýz vzorků z až 7 tisíc let starých mumií došlo u domorodců v průběhu času ke genetické mutaci vedoucí k rychlejšímu metabolismu a efektivnějšímu odvodu jedovatého arsenu z těla. V noci už mrzne a několik vlněných dek přes peřinu přijde vhod.
- San Antonio
- viadukt La Polvorilla
- lama
- San Antonio
- cestou ze San Antonio do Salty
Ráno musím odmrazit auto a vyrazit. Do Salty zbývá 170 kilometrů. Nová asfaltová silnice sice postrádá kouzlo včerejší horské cesty, výhledy na barevné skalní formace jsou ale neméně působivé. „Na tom jedeš až ze San Antonia?“, ptá se s mírnými rozpaky týpek v Hertzu. Z udiveného výrazu v jeho obličeji usuzuji, že není vhodná chvíle zmiňovat dalších 100 „dojezdových“ kilometrů po šotolině. Vrácení ne zrovna čistého auta nakonec proběhlo bez problémů.
Odlet do Resistecie v provincii Chaco mám až pozítří odpoledne. Můžu si tak jít v klidu zaběhat, okouknout tradiční
artesanías a dokončit gastronomický průzkum z prvního dne. K tomu se mně při výběhu na vyhlídku na Cerro San Bernardo povedlo zničit displej telefonu. Ale co, hlavní je, že jsem zase „viděl zemi zalitou sluncem a dýchal vzduch ve výškách“.
- cerveza artesanal
- Salta
- "třídíme odpad", Salta
