Willkommen an Bord - Únor 2024

[stenmeller]

HOLGUIN

'Jsi blázen?', zeptala se kamarádka, když jsem se jí svěřil s plánem svůj FRA-HOG-FRA s někým vyměnit. 'Nejsem. Ale vždyť Kubu nikdo nemá rád', odpovídám a vyprávím jí děsivé příhody kolegů, kteří na tomto ostrově už byli. 'Není lepší zkušenost, než ta vlastní', říká Katharina klidným hlasem a pousmívá se. Dobrá, rozhodnu se nechat věci na osudu a čtyřdenní pobyt na ostrově svobody s nikým vyměňovat nebudu.
Blíží se den odletu, v emailu mi přistává zpráva od kolegyně, která celé HOG posádce vzkazuje, že si s sebou bere přítele. Na takto dlouhé pobyty si totiž řada z nás občas bere své partnery. Pro ně je to příjemný a levný odpočinek od všedních dní, pro nás je to opatření pro případ, že by posádka stála za hov*o.

Pár dní před cestou také obdržíme potřebné informace o letu a cestujících. Pozoruji, že kabina je plná, což by mohlo partnerovi mé kolegyně značně zkomplikovat život. Na seznamu vidím 12 cestujících z Prahy přestupujících na náš let. Řada českých občanů si dle seznamu pasažérů s sebou bere kola. Ta láska Čechů k adrenalinu mě nikdy nepřestane fascinovat. Dále s sebou vezeme i nějakou humanitární pomoc a početnou skupinu klientů jedné švýcarské cestovní kanceláře. Evidentně jsme ještě stále schopni Švýcary přesvědčit, že letět s námi je mnohem lepší, než s konkurenční 'Protěží'.

Krom Lindy, která se mnou trávila poslední Vánoce v Seattlu, je mi zbytek posádky zcela neznámý. Nicméně ještě před briefingem mi začíná být jasné, že náš tým bude opravdu pecka. Dohromady je nás čtrnáct (11 v kabině, tři v kokpitu). Běžně je nás v kabině pouze devět, ale i dnes s sebou vezeme dva ACM (additional crew member). Jak jsem již v lednovém reportu zmiňoval, ACM jsou stevardi v zácviku. Mají na sobě sice uniformu, nejsou však plnohodnotnými členy posádky, tudíž nepřebírají zodpovědnost za žádnou pozici nebo úkol. Jejich jediná náplň práce je pozorovat, učit se a případně (dobrovolně) vypomáhat tam, kde jim to jejich kompetence a znalosti dovolují. Naši dva ACM však tentokrát nejsou naprostými nováčky. Angela létá již dvacet let a Maximilian dokonce třicet. Jenže pro Angelu, která před tím létala pouze na B767 a A320/1, je to její vůbec první let na A330-900 a Maximilian se zaučuje na pozici vedoucího kabiny (A330-900). Angela pochází z Düsseldorfu a je to neuvěřitelně sympatická baba. Maximilian začíná každou historku slovy jako 'tehdy' nebo 'kdysi' a já se z těch jeho příběhů nemůžu ani smíchy nadechnout. Je to úžasný člověk, který svou pozitivní energii rozdává nejen nám, ale i cestujícím. Náš oficiální purser se jmenuje Axel a také začal létat ještě mnohem dříve, než se většina naší posádky vůbec narodila. I Axel je veselá kopa. Dále se mnou dnes pracuje devatenáctiletá Joanna, již zmiňovaná Linda (24), Lana (27) z Ghanny, pěkný Belgičan Lars (31) a ještě o něco pěknější Lukas (21), který byl ze mě naprosto paf. Já z něho zcela upřímě taky, ale snubák na mé ruce mu vyslal zcela jasný signál, že z toho nejspíš nic nebude. Ještě bych neměl zapomenout na Agnes (24) z Drážďan a Ecem (34), která si s sebou bere svého přítele. V kokpitu sedí tři úžasní chlapy. First officer Jan a SFO Falko, všem nám velí kapitán Peter.

Během briefingu si rozdělujeme pozice. Lana je služebně nejstarší a vybírá si pozici jako první - ihned bere oblíbenou dvojku nalevo. Já jsem služebně jeden z těch mladších a z toho zbytku si vybírám 2R (všeobecně též velmi oblíbená pozice). Ecem, druhá služebně nejstarší letuška, si bere pozici 1LA v business class. Ještě jednou si projdu seznam úkolů a menu v premium economy a společně se jako posádka vypravujeme k našemu stroji. Jenže situace u gatu Ecem poměrně znejistí. Má strach, že se její přítel nedostane do letadla. Máme plno. Agentka jí u gatu vysvětluje, že je velká pravděpodobnost, že budeme mít pár no-shows a že kubánské vjezdní podmínky můžou ještě řadě lidem dnešní cestu znemožnit. Ecem si nechává věci projít hlavou a potom příjde za mnou; 'Nechceš si vyměnit pozice? Ráda bych byla přítomna u boardingu, abych se mohla na 100 % ujistit, že to můj přítel zvládl.'

No a tak jsem po bleskové konzultaci s purserem skončil na své nejoblíbenější pozici - v business class.
V business class pracuji nejraději hned z několika důvodů; 1) naše Airbusy A330-900neo nabízí úžasný produkt, který si většina našich cestujících užívá, 2) servis je o něco komplexnější a nutí vás celou dobu něco dělat, tudíž jste neustále v pohybu a prakticky se nenudíte, 3) klientela je zpravidla mnohem slušnější a ochotněji spolupracuje, 4) v business class je mnohem větší klid, na všechno máte více času a s hostem přicházíte mnohem intenzivněji do kontaktu.

Po příchodu na palubu zahajujeme klasickou bezpečnostní kontrolu našich přidělených úseků. 1LA toho moc na starosti nemá, proto se po pár minutách vrhám na přípravu sedadel. Zde je nutné zkontrolovat, zda má každé sedadlo bezpečnostní pás a zapečetěnou plovací vestu. Hned poté se na každé místo položí láhev vody, nějaké italské suchary, amenity kit, pantofle, deka, polštář, sluchátka a malý dárek. Každý cestující dostane navíc ještě matraci pro komfortnější spánek.

První řadu business class tvoří takzvaná Prime Seats. Jsou to o něco prostornější místa, my jim říkáme honeymoon seats; je tam tolik místa, že si váš partner může sednout naproti a oba si tak můžete užít večeři u jednoho stolu. Tato Prime Seats jsou velkým šlágrem zejména na letech do MLE a SEZ. Jelikož jsou o poznání dražší, než běžná sedadla v business class, dostávají tito klienti ještě pár věcí navíc; voucher s připojením k internetu zdarma, pyžamo a košíček obsahující různé sladkosti a snacky (aerolinka z Dubaje něco takového nabízí ve First Class).

Začíná boarding, Ecemin přítel zvládl dostat sesly v premium eco a my v businessu vítáme naše cestující small-talkem a skleničkou sektu/pomerančového džusu. V této cestovní třídě většinou pracujeme ve třech, dnes jsme tu čtyři. Já, Agnes a naši dva purseři. Musím říct, že nám nadpočet celkem vyhovuje, protože dva z nás poletují v kabině, ACM Max pro nás vše připravuje v kuchyňce a náš oficiální purser se tak může v klidu věnovat papírům. Po startu vchází purser do kabiny, představuje se, předává každému cestujícímu menu a seznamuje ho s produktem. My už v galley připravujeme oříšky a nápoje. Dělá se první nápojový servis. Cestující dostane oříšky a nápoj. Většina volí šampaňské, protože když už, tak už. Servírujeme Jacquart. Před tím však ještě rozdáváme hot towels a na každý stolek pokládáme ubrus.

Jde se jíst! Podáváme předkrm. Každému na stole přistává tác s následujícími dobrotami;

- Bell pepper cream cheese dip
- Roast beef with lemon pepper, porcini mashroom tiramisu, herbed mayonnaise
- Norwegian Ikarimi salmon pickled with wild blueberries, couscous salad
- Baby greens salad, tomato, cucumber, cream herbs dressing

K tomu všemu servírujeme čertvý chléb, česnekovou bagetu, preclíky a teplé houstičky. Musím říct, že předkrmem jsou cestující ohromeni, několika dokonce už nezbývá místo na hlavní chod. Ten servírujeme individuálně a bez tácu. Na výběr máme ze tří chodů. Většinou je to maso, ryba a něco vegetariánského. Dnes vypadá menu následovně;

Braised beef, parmesan potatoes, brasserie vegetables, truffle jus
or
Fried fish 'Kibbeling', mashed potatoes, sautéed spinach leaves, mustard sauce
or
Italian gnocchi, caponata siciliana, green asparagus

Jednotlivé pokrmy se ozdobí čerstvým porostem - na rybu se dává čerstvý kopr, na maso tymián a na těstoviny většinou petrželka. Jelikož nám vždy nějaké to jídlo zbyde, rozhodl jsem se poprvé ochutnat v letadle rybu. Chutnala skvěle. Na závěr se ještě nabízí sýr a dezert v podobě přeslazeného čokoládového dortíku. K němu si jeden pán objednává portské víno, které se mi ještě v kuchyňce daří vylít na podlahu. Ještě vybereme nějaké ty objednávky na kávu, čaj a espresso (máme espresso mašinu) a první servis je u konce - dohromady to celé trvá nějaké tři hodiny.

Vedoucí kabiny mezitím vypíše časy odpočinků. V podpalubním Crew rest compartmentu máme dohromady osm pelechů, střídáme se ve dvou turnusech. Na tomto letu dostáváme každý 1,5h spánku. Já a Agnes se střídáme. Já jdu spát jako první, protože co nesnáším nejvíc je, když vstanu a za pět minut mám s otlačeným polštářem na hubě začínat servis. Agnes nic nenamítá. Před odchodem do bunkru se zastavuji u kolegů v ekonomce. Vlastně jsem si šel spíš omrknout Lukase, ale taky jsem jim přinesl nějakou potravu z businessu.

V půlce klidného letu se v business class a premium economy podává zmrzlina. Haagen-Dazs (BC) a Ben & Jerry's (premium eco). K tomu další runda espress a čajů. Devadesát minut před přistáním provádíme poslední servis;

- Seasonal greens, cucumber, cherry tomato, tomato tarragon dressing
- Chicken Thai Curry, rice
- American cheesecake
- Bread, roll, butter
- Coffee, tea, digestive

Krátce před přistáním je čas na administrativu. Ta je v případě Kuby dost specifická. V každé destinaci, včetně Frankfurtu, je nutné jednotlivé boxy, přihrádky a vozíky v galley zaplombovat. Kdo z vás tuto práci kdy dělal nebo dělá, určitě víte o čem mluvím. Většinou se plombuje plastovými pečetěmi, které je možné ručně urvat, v případě Kuby se však plombuje pečetěmi ocelovými, které je možné odstranit pouze speciálními kleštěmi. Na Kubě se totiž krade a nezřídka se prý stává, že jdete v Havaně do restaurace a k jídlu vám podají příbor z našich letadel. To vše je třeba evidovat a vy tak neděláte poslední hodinu letu nic jiného, než že plavete v papírech a všechno zamykáte.

Po deseti hodinách ve vzduchu přistáváme na letišti v kubánském Holguinu. Už jen rolování napovídá, že i asfalt bude na Kubě nedostatkové zboží. Ihned po otevření dveří mě do nosu praští nečekaný zápach. Není to zápach Karibiku nebo latinské Ameriky. Je to zápach východní Afriky a bídy. Nevím k čemu to přirovnat, ale vzduch byl 'provoněn' zápachem hořícího dřeva a spáleným trusem. Po výstupu cestujících (na schody jsme čekali 15 minut) do letadla nakluše úklidový personál. Asi třicet lidí, co se okamžitě posadí a čeká na 'dárky ze Západu'. Dáváme jim boxy se zbylou zmrzlinou. Jelikož je veškerý inventář zamčený, musí zmrzku vyjídat z kelímků bez lžičky. Musím říct, že je to celkem smutný pohled, když si člověk uvědomí, že je to patrně ta nejlepší zmrzlina, kterou ti lidé kdy jedli a oni jí teď vybírají z kelímků špinavýma rukama. Bylo to něco tak fascinujícího pozorovat jak šťastní v ten okamžik jsou, jak si olizují prsty a trhají kelímky na menší části, aby se dostaly k posledním kouskům roztékající se zmrzliny, kterou nakonec z malé nádoby vylizují. Byl jsem v řadě chudých zemích, ale tady máte krom chudoby ještě ten úchylný režim, takže dostat se k západnímu/kvalitnímu zboží je prakticky nemyslytelné. To, že v ekonomce vyžahli Kubánci veškerou Colu/Fantu, mluví za vše.

Příletová procedura na letišti proběhla celkem hladce. Pouze Lars přišel o elektronická cíga a Laně divoké kubánské celnice prohrabaly šminky a spoďáry.

Cestou na hotel nás Max baví svými historkami, přičemž já se dívám z okna a pozoruji místní reálie. Cestu na Kubu bych doporučil všem našim nostalgikům a obdivovatelům bývalého režimu. Nic jiného, než bída a zmar. To vše umocněno rurálním charakterem tohoto regionu. Příšerná silnice, stavby pochybné kvality a chátrající domy. Staré autobusy (nás alespoň na hotel vezl nějaký autobus věnovaný čínskou vládou), rozpadající se auta, spousta lidí vozících zboží a materiál na oslech, nahé děti poletující po silnici, volně pohybující se domácí zvěř, prorežijmní plakáty oslavující kubánsko-venezuelské přátelství, drolící se chodníky, křivé elektrické stožáry,...

Vzhledem k tomu, že jsme na Kubu vždy létali převážně Boeingy B767 a já mám licenci pouze na Airbus A330, tak se mi dařilo této destinaci spolehlivě vyhýbat. Jenže staré sedm-šest-sedmy bude příští měsíc naše firma vyřazovat kompletně, což znamená, že Kubu začínáme nalétávat Airbusy. O Kubě jsem toho od našich 767-kolegů slyšel hodně. Výpadky proudu, špatná kvalita jídla, neochotný personál, netekoucí teplá voda a mnoho dalšího udělalo z Kuby destinaci s nepříliš dobrou reputací. Proto jsem měl z tohoto čtyřdenního pobytu celkem obavy. Jenže i Kuba dokáže překvapit a po asi hodině cesty autobusem přijíždíme do celkem pěkného rezortu na pobřeží. Hotel se nachází na poloostrově, tudíž je celý komplex obehnán ze tří stran vodou. Krásná zahrada, prostorné pokoje, slušný bazén a přístup na přenádhernou pláž, která je kolem obehnána přírodní rezervací. Je sice pravda, že se na Kubě nesmíte na některé věci dívat moc detailně, ale přeci jen jsem v all-inclusive hotelu, kde je zdarma západní chlast a k tomu všemu ještě dostanu přes 300EUR na dietách, které nemusím vůbec utrácet.

Na klíče od pokojů čekáme sice asi půl hodiny, ale protože panuje v rámci posádky dobrá nálada, nikomu to moc nevadí. Já, Jan a Linda bydlíme ve stejném bungalowu/jednotce, takže nás nakládají na golfový vozík společně. Jak už jsem zmiňoval, pokoje jsou prostorné a pohodlné. Chybí sice mýdlo, ale to určitě vyřeší jedna návštěva recepce.

No, nevyřeší. Na recepci mi paní stroze oznámí, že 'not today'. 'Not today' je fráze, kterou tu uslyšíte několikrát denně. Můžu Vás poprosit o Colu (jakože ta jejich alternativní břečka)? 'Not today'. Máte extra ručník? 'Not today'. Mohu dostat gin s tonicem? 'Gin is not available today'. Mohu si koupit tuto pohlednici? 'Not today'. Druhý den jí přeci jen prodávají. Na otázku, zda k té pohlednici mohu koupit ještě známku se mi dostává neočekávané odpovědi: NOT TODAY

Jídlo je celkem fajn. Je sice pravda, že bych to tu asi čtrnáct dní jíst nechtěl, ale ty čtyři dny se to zvládnout dá. Výběr ujde. Ovoce je sice celkem odporný a kafe je naprosto příšerný, ale většina těch věcí poživatelných je. Evidentně chybí koření, jelikož spousta pokrmů nemá vůbec žádnou chuť. To však není problém, jelikož je tu s námi Max, který ze své kabelky tahá sůl a mlýnek s kořením, které propašoval z Německa. Během každé večeře se mě někdo z personálu restaurace zeptá, jestli jsme z Německa dovezli čokoládu nebo oblečení. Já sice ne, ale budu si to pamatovat a příště s sebou něco vezmu. Ke snídani většinou chybí vajíčka. K večeři pak často zelenina. Pokud je zrovna zelenina, není rýže. V hotelu je samozřejmě ubytovaná řada našich klientů (ostatně ten výběr místních hotelů asi za moc nestojí). Všichni se tudíž chováme slušně a civilizovaně... do té doby, než se celá posádka sejde po večeři na baru.

Co vám budu povídat. Čtyři noci v exotickém hotelu s partou mladých kolegů dá tělu občas pořádně zabrat. Během našeho pobytu mi Lars zvládl v mém pokoji jednou nablít do záchodu, dvě noci jsme všichni protančili až do východu slunce, jednou došlo na noční skinny dipping na pláži, Joanna se zvládla spálit už druhý den, Agnes se tu zamilovala do nějakého Kanaďana a mezi mnou a Lukasem to jiskřilo víc, než by mi bylo milé. Musím říct, že mě sice těch pár dní na Kubě moc kulturně neobohatilo (maximálně jsem zjistil, že mé šestadvacetileté tělo zápasí s alkoholem mnohem hůř, než když mi bylo devatenáct), ale občas bych doporučil každému dát si ke snídani gin s tonicem, skočit do divokých vln a prostě se jen bavit. Moderně se tomu říká terapie. Dospělá Angela s námi moc večerů netrávila. Měla ale s sebou kufr plný žvýkaček, sladkostí, hygienických potřeb, léků a kosmetiky, které tu rozdávala místnímu personálu. Musí to být opravdu příšerné narodit se v zemi, kde je i blbá rtěnka nedostatkové zboží, kde žvýkačka je vzácnost a na vyléčení řady banálních onemocnění neseženete ani fungující lék.

V den odletu jsem vyrazil na poslední snídani a hned se mi do cesty připletl starší anglický pár, který měl ten den s námi letět zpět do Evropy. Pán se mě ptá, zda náš let odlétá načas a jak a na kdy si má naplánovat transfer na letiště. To je přesně ten typ dotazů, které ráno miluji nejvíce.
Odpoledne je pick-up. Cesta na letiště trvá hodinu a během bezpečnostní kontroly několikrát v terminálu vypadne proud. Odletová tabule není na letišti HOG zrovna nejpestřejší. Jsme tu pouze my a pár letů do Toronta a Montrealu. Na checkinu ještě potkávám již zmiňovaný anglický pár. Vidím je stát u business class přepážky a s velkou radostí jim jdu oznámit, že se dnes večer o ně budu starat já.

Dorazili jsme do letadla. Na palubě příšerný bordel. Kubánci vám sice do letadla pošlou extrémně početný úklidový personál, ale jejich efektivita je poněkud... socialistická. Takže jsem plavali v hordách odpadků z předešlého letu a pochodovali po nevyluxovaném koberci. Dvacet minut do boardingu slušný výkon. Na dnešním letu bude Angela pracovat v businessu. Jenže Max taky. Znamená to snad, že nás v té malé kuchyňce má být celkem pět? Ano. Vzhledem k tomu, že se tam v pěti lidech opravdu špatně dýchá, nabídl jsem Axelovi, že půjdu místo businessu vypomáhat kolegům do zadní části letadla (kdyby tam nebyl Lukas, nikdo by mě tam dnes nedostal). Nicméně boarding jsem absolvoval ještě v business class, abych tak mohl přivítat svůj milovaný pár z Británie.

Jelikož byla business class na tomto letu poloprázdná, jali jsme se nabízet upgrady s 25% slevou. Evidentně to zabralo a tak se nám podařilo prodat celkem devět upgradů do obchodní třídy. Nakonec nám v businessu zbývají pouze dvě volná místa.

Po vzletu jsem odpochodoval do economy. Není to sice můj šálek čaje, ale bylo fajn pracovat s lidma, kteří mi zničili játra. Lukas má na starosti zadní kuchyň, Lars pracuje na pozici 4R, Linda a Joanna jsou trojky. Já na tomto letu nezastávám funkci žádnou, vypomáhám tedy tam, kde je zrovna potřeba. Nejčastěji asistuji Joanně při servisu nápojů. Joanna je z nás nejméně zkušená, tudíž není schopná uličkou prolétnout s nápoji tak rychle jako Linda. Abychom udrželi tempo na stejné úrovni, pomáhám Joanně a v mezičase domlouvám Larsovi rande s nějakou sexy dívčinou, která je z něho úplně vedle (není divu) a stydí se ho zeptat na číslo. Tak jsem jim to zařídil já a Lars mi byl opravdu vděčný.

Cestuje s námi spousta Kubánců. Aplikovat mojí španělštinu na úrovni 'agua' a 'cerveza' nebylo nutné. Cola a Fanta bylo totiž to jediné, co si kubánští cestující přáli. Na konci letu jsme měli naprosto vyprázdněné boxy s colou.

Během boardingu se mě pár cestujících v business class ptalo, zda máme catering z Německa (máme). Dokážu si představit, že dva týdny na Kubě mohou pro žaludek představovat gastronomické trauma. Jenže v ekonomce nám naložili catering kubánský. Jakýsi pokus o brownie měl barvu nažloutlé stolice a konzistenci pískovce. Chuť byla velmi nevýrazná. Povadlý těstovinový salát neměl chuť radši vůbec žádnou. Alespoň hlavní chod v podobě nějakého masa s bramborovou kaší jsme dovezli hostům z Evropy. Přesto jsem měl chuť zavolat Maxovi, aby prošel uličku s tím jeho mlýnkem na koření.

V noci jsem šel omrknout toalety. Dělá se bezpečnostní a protipožární kontrola + doplňuje se papír a utěrky. Na toaletě však máme pána, kterému není evidentně dobře. Při procesu vyprazdňování ústy nezapomněl ohodit celou zeď. Jelikož mi v průběhu týdne praxi v úklidu toalet dopřál Lars, neměl jsem problém vzít věci do svých rukou. Ano, mohli jsme sice toaletu uzamknout, ale přesně jak řekla Joanna - tohle je ten nejlepší záchod, který v letadle máme, nemůžeme ho zavřít. Kouzelné na tom bylo, že nám krom spousty jiných věcí nenaložil kubánský catering ani gumové rukavice. Naštěstí jsme našli nějaký ten pár, který nám tu nechala předešlá posádka.

Prodej Duty free nesnáším, což jsem kolegům dostatečně vysvětlil a vyslal z vozíkem do kabiny je. Během prodeje cigaret a parfémů bylo zjištěno, že funguje asi jenom jedna čtečka karet - zbytek byl vybitý. Překvapivě se toho prodalo hodně.

Krátce před přistáním se snažíme non-verbálně vysvětlit našim kubánským hostům, jak se mají připoutat, že opěradla mají být ve svislé poloze a že na záchod si opravdu zajít teď už nemohou.

V sychravém a šedivém Frankfurtu přistáváme krátce před devátou ranní. K nástupnímu mostu rolujeme 20 minut. Noční přelet Atlantiku trval pouhých osm hodil, jelikož nám celou dobu do zad foukal vítr.

Odpoledne přijíždím do Düsseldorfu, kde zjišťuji, že manžel nebyl celý týden schopný pověsit prádlo.


BARBADOS

O dva dny později stojím opět v budově terminálu 1 letiště ve Frankfurtu. Tentokrát však v trochu jiné roli. Letím jako deadhead na ostrov, kde se narodila zpěvačka Rihanna. Deadhead je pojem, který znamená, že člen posádky někam letí v roli pasažéra. Jedná se zkrátka o přesun posádky do míst, kde společnost nemá žádnou crew, která by obsluhovala let zpáteční.

Předešlý měsíc jsem si žádal o lety s přílety/odlety z Düsseldorfu. V zimě provozujeme řadu charteru pro velké lodní společnosti, které z/do Düsseldorfu často vozí své klienty. Plánovači mi vyhověli a dali mi alespoň tento routing; FRA-GND-BGI (deadhead), druhý den BGI-DUS (operating crew). Není totiž nic lepšího, než přistát po dlouhé cestě rovnou v posteli a nemuset se bát toho, že ten den zrovna Deutsche Bahn stávkují.
Jako bonus mě na Barbados vezla posádka, jejíž členem byla i moje dobrá kamarádka Svenja. V mé vlastí posádce byl zase kamarád a kolega z výcvikového kurzu Benjamin.

Zbytek své posádky potkávám rovnou u check-inu. Jedna moje kolegyně má české rodiče. Dále je v našem týmu španělský bonbónek Jerónimo, Italka Arianna, dvě nepříjemné dívčiny z Berlína, úžasná vedoucí kabiny Kerstin a moc milá kolegyně Lotte, která ve firmě pracuje už od roku 1995. Do kokpitu tentokrát posadíme pouze dva pány. Kapitán a naše šéfová si zrovna do oka moc nepadli.

Odbavíme zavazadla, projdeme bezpečnostní kontrolou pro posádky, zamáváme kolegům ze Singapore Airlines a míříme rovnou ke gatu. První část cesty nás zavane na ostrov Grenada. Odsud se potom vydáme rovnou na Barbados, kde na nás a celou 'operating crew' čeká hotel.

Kabina je plná, boarduje se schody. My dostáváme místa v premium eco. To se nelíbí kokpitu. Očekávali totiž, že minimálně oni dostanou místa v business class. No, nebudu celou scénu raději komentovat.

Let popisovat také nebudu, protože jsem ho celý protrpěl. Nesnáším totiž létat jako cestující. Nesnáším sedět v letadle déle, než tři hodiny. Možná mi to neuvěříte, ale moje ideální dovolená probíhá doma! S manželem a se psem. Pokud chci zažít něco exotického, za pár hodin jsme z Düsseldorfu autem v Belgii nebo Holandsku. Jednou nebo dvakrát do roka si samozřejmě zaletíme soukromě do Jihoafrické republiky. Pár cest do Čech a Dánska jsou brnkačka. To je ale všechno. Netahejte mě v mém volném čase do letadla! Můj muž, který dělá normální kancelářskou práci, pro tohle moc pochopení nemá. Snažím se mu to ale občas kompenzovat tím, že ho s sebou vezmu na nějaký ten delší layover.

Čas si krátím alespoň tím, že pozoruji své kolegy při práci. Svenja má bohužel na starosti zadní galley, tudíž se nevidíme. Můj úsek obsluhuje krásná Thajka a klučina, který má v obličeji více plastu, než plave ve světových oceánech. Na tom všem má ještě slušnou vrstvu make-upu. Moje firma je poměrně liberální, co se podobných záležitostí týče. Já osobně s tím problém nemám (přestože to nejspíš aplikovat nikdy na sobě nebudu). Problém mám spíš s někým, kdo naopak upravený není vůbec a ještě na začátku šichty vypadá, že si tři roky neumyl vlasy. Bohužel se najdou i tací.

Za necelých deset hodin přistáváme na ostrově Grenada v Karibiku. Překvapivě dost cestujících vystoupí, hodně jich zase nastoupí a pak už nás čeká jen krátký skok na nedaleký Barbados.

Na Barbadosu nás přivítá teplý, poměrně suchý večer. Cesta na hotel trvá přibližně dvacet minut. Na hotel přijíždíme v době západu slunce. Přestože jsme celý den nepracovali, je i naše posádka unavená. Všichni se proto těšíme na vychlazený pokoj a možná i nějakou tu společnou večeři. Jenže!
Jenže v Karibiku plyne život i čas trochu jiným tempem a proto nám personál oznamuje, že na pokoje si budeme muset pár minut počkat. Dobře, kubánská půlhodinka mě dostatečně vyškolila. Jenže po půl hodině nám dvě milé domorodkyně začnou podávat láhve vody a usedat nás do klimatizovaných prostor konferenční místnosti. Kapitán dnešního letu začíná cítit, že se blíží malér.

Z 'pár minut' se staly tři hodiny. Tři hodiny! Nebudu to více rozebírat, ale asi si dokážete představit tu atmosféru. Crew hotel nemá nachystané pokoje? Co to má být? Řada kolegů je v čase příjezdu na hotel už 24 hodin na nohou. Okamžitě celý incident hlásíme firmě. Jenže v podobných destinacích je potíž v tom, že ubytovacích kapacit, které by navíc splňovaly jisté bezpečnostní podmínky, moc není. Takže ani aerolinky si v podobných případech moc vyskakovat nemohou. Náročnou situaci se alespoň trochu snažila deeskalovat paní recepční, když kapitánovi řekla, že stejně jako on i ona měla náročný den.

No jo, v noci jsem konečně na pokoji a hlásím svému muži a rodičům, že jsem sice v pořádku, ale utrpěl jsem lehké duševní trauma.
Barbados je jinak celkem zajímavý ostrov. Hlavní město Bridgetown mi trochu připomíná Port Louis na Mauritiu. Malé, ošklivé město, Bridgetown však působí trochu čistěji a méně hektičtěji, než mauritijská metropole. Jinak se jedná o klasickou britskou kolonii, tedy bývalou. Barbados se dokonce nedávno stal nezávislou republikou, tudíž ani král Karel tu žádnou moc nemá. Moc tu drží výstřední premiérka, která Názvy ulic a míst jsou ve všech těchto státech úplně stejné (Bath Road, Kensington Oval, Trafalgar square, Maxwell Hill Rd., vlastně úplně to samé, co najdete v Londýně, Sydney nebo Kapském Městě). Jezdí se vlevo. Na ulicích je občas možné spatřit červené poštovní boxy. High tea se servíruje v každém lepším podniku. Klasický multikulturní mix - indická tržnice, mešita, obchod s africkou módou, lidi všech barev pleti. Na Barbadosu jsem před tím ještě nebyl. Překvapilo mě, že ostrov je celkem plochý, hustě zastavěný, má ale překrásné bílé pláže. A také tu mají synagogu, která je dědictvím UNESCO.
Po včerejším incidentu rozdal hotel každému z nás vouchery v hodnotě 100 místních dolarů (ca. 50 USD). V takto drahé destinaci to sice není bůhvíco, ale snídaně se z toho minimálně zacvakat dala (náš zdejší hotel není all-inclusive). Ta stála 25 USD a byla opravdu výborná. I na snídaňovém buffetu mohl člověk pocítit postkoloniální dědictví britského impéria. Snídám společně se Svenjou, která se se mnou byla dnes ráno projít na pláži. U stolu probíráme plány na dnešní den. Na programu je hlavní město Bridgetown. V deset se scházím já, Svenja, Ben a Jerónimo na recepci a pěšky si to valíme směrem do města. Zpátky se vracíme podél pobřeží, kde se rozprostírají krásné pláže. Odpoledne si jdu ještě krátce projít Richard Haynes Broadwalk, podél které jsou pláže ještě krásnější. Svenja mezitím odpočívá u bazénu, protože večer opět letí do Frankfurtu. Náš let do Düsseldorfu odlétá až o dvě hodiny později, což znamená, že má naše posádka o něco víc času. Pozdní oběd řeší naše čtveřice v restauraci u bazénu, kde utrácíme poslední dolary z voucheru. Hned poté se loučíme se Svenjou, která musí za okamžik na letiště. Společně s Benem a Jerónimem skáčeme do vln. Ty jsou opravdu divoké. Po pěti minutách zápasení nás z vody vyhazují plavčíci. Musím říct, že nechat si masírovat břicho vlnami hned po obědě byl opravdu inteligentní nápad. Celý mokrý vyjíždím do šestého patra se třemi kolegyněmi z 'panenských aerolinek Richarda Bransona'. Ty jejich třímetrové vyčesané kreace na hlavách vypadají zrovna tak skvěle jako jejich make-up. V mokrém triku si vedle nich připadám jako buran.
Wake-up call zvoní zrovna, když mám v hubě zubní kartáček. Celá příprava mi včetně sprchy zabere klasicky hodinu. Obdivuji kolegyně, které celou proceduru i s make-upem zvládají za dvacet minut. Ženy jsou v tomto opravdu fascinující. Zajímalo by mě, zda by to za dvacet minut zvládly i Bransonovy panny.

Let z BGI do Düsselforfu je klasickou zimní linkou provozovanou jménem velkých lodních společností. Princip jsem popisoval v předešlém reportu, kde jsem podobnou cestu absolvoval na lince do LRM. Cestující přiletí na Barbados, ihned z letadla nastoupí do autobusu, který ho odveze rovnou na loď. Zavazadla jim poté přímo na pokoj donese personál. To samé se odehrává i v opačném směru. Kdo ty kufry tahá je zcela jasné - na této lince máme šest transferových cestujících do HKG a tři do DOH. Většinou jsou to Filipínci, kteří na těchto zaoceánských parnících pracují. Dále máme na palubě i pár skupin ze Srbska, Litvy a Rumunska, které nevypadají jako typičtí klienti AIDA, MeinSchiff nebo MSC.

Barbados opouštíme v pozdních večerních hodinách. Já dělám na pozici 2L, kde jsem zodpovědný za celý boarding. Nejlepší na tom všem je, že bordujeme pouze mými dveřmi a já tak musím 304x říct 'Guten Abend! Herzlich Willkommen an Bord', reagovat na všechny ty koupácko-loďařské vtípky, poslouchat stížnosti ohledně 'nelidské' security na letišti v BGI (je pravda, že i posádky tu zouvají z bot), řešit věci, které měli na starosti agenti u gatu, neustále zvedat telefon od vystresované purserky a kontrolovat, co nám nosí pozemní personál na palubu. 'Můžete mi uložit inzulín do chladícího boxu?', 'Proč má můj manžel sedačku na druhé straně kabiny?', 'Proč už není místo v business class?', 'Zapomněl jsem si předobjednat bezlepkové jídlo, nemáte nějaké navíc?', 'Ale u (Lufthansy/Qatar Airways/vás na předešlém letu) to šlo!', 'Mohu si sednout k východu? Musím mít v noci natažené nohy'. Alespoň vozíčkáře si vzala do parády Arianna z 2R.

V premium eco, hned u dveří, sedí veselý düsseldorfský pár. Alespoň jsou milý. Kdo zná Düsseldorf a jeho obyvatele, ten ví, že snad už jen v Berlíně najdete více nepříjemné lidi. Což mi připomíná, že jsem vlastně rád, že dnes dělám na dvojce, protože ty dvě nevrlé Berlíňanky pracují jinde (jedna bude svým kyselým úsměvem obšťastňovat klienty v businessu, druhá v ekonomce). Tento starší pár má tendenci se neustále se mnou vybavovat. Sice s tím problém vyloženě nemám, ale jsou okamžiky, kdy to opravdu nejde. Zvednu telefon z kokpitu a pán mi najednou začne jmenovat destinace, kam ho loď v posledních třech týdnech zavezla. Zavírám dveře a pán se mě zeptá, zda máme motory od Rolls-Royce nebo Pratt and Whitney. Pár vteřin před samotným startem si procházím hlavou evakuační komanda. Zrovna v tento moment na vás nesmí nikdo mluvit a ten pán vám zase něco říká. No, alespoň usnul. Usnul s platem jídla v rukou, takže po probuzení se mu celý tác vysypal na podlahu. Kdo to musel utírat? Jeho oblíbený stevard!

Čas utíkal rychle, duty free prodej parfémů a hodinek jsme přesunuly na ráno, protože to celou noc třáslo.

Během snídaně se mě upovídaný pán zeptal, jaký koncern vlastní Virgin Atlantic a v jaké se právě nacházíme výšce. Rád bych dodal, že informace o letové hladině mu celý let poskakují na obrazovce, tak jsem se mu na ní podíval a říkám 36.000 stop. Požádal mě o přepočet na kilometry.
Po přistání v Düsseldorfu jsem dostal hroznou chuť na Pepsi Colu, kterou jsem si obstaral v nedalekém Rewe. Jelikož právě v Německu probíhá ta trapná karnevalová sezóna, byl mi při nákupu několikrát pochválen kostým.


PUNTA CANA

Tento měsíc mám pouhé tři lety. Většinou máme během měsíce od nějakých dvou do čtyř letů. V zimě je jich méně, v létě se létá více. V únoru mi naplánovali všechny tři lety na první dva týdny v měsíci. Vůbec nechápu kolegy z aerolinek typu Emirates, kde takových letů (a ještě mnohem delších) zvládnou udělat během měsíce mnohem více. Ty dva týdny mě totiž neskutečně zmohly. Mezi Kubou a Barbadosem jsem měl pouhé dva dny volna. Mezi Barbadosem a Punta Canou tři. Po návratu z Barbadosu mi nebylo dobře. Měl jsem v noci horečky a modlil se, abych byl za pár dní opět fit a mohl letět do Dominikánské republiky. Nejde ani tolik o to, že bych tak nutně musel někam, kde jsem byl už tisíckrát, ale spíš o to, že můj muž má v únoru pár služebních cest, kdy musí být někdo doma se psem. Kdybych z Punta Cany vypadl, hrozilo by, že mi plánovači přiřadí nějaký trip na konci měsíce, kdy můj manžel cestuje do Barcelony. Takže jsem se sjel práškama, vypil třicet litrů čaje a snažil se z toho dostat co nejrychleji. Ostatně, následující tři týdny mám volno, tak můžu v klidu chcípat během nich.

Naštěstí jsem přežil a mohl se tak vypravit do Punta Cany, kterou jsem si vydyndal společně se Svenjou v rámci buddy biddingu za začátku ledna (můžeme se žádat o lety s kamarády). Svenju znáte z Barbadosu, kam jsme se oba dostali náhodou. Punta Cana nám ale byla tentokrát přidělená cíleně.

Běžně trvají pobyty v Punta Caně pouhých 24 hodin, naše výprava zde však z operativních důvodů stráví hodin 48. Krásné dva dny na slunci, all-inclusive hotel, pěkná pláž, celkem krátký let, co víc si přát.

Punta Cana je v německém turistickém slovníku pojem. Nechci tu destinaci shazovat, to v žádném případě - je to krásné místo. Jedná se však o takovou exotiku pro chudé. Místo, kam řada sociálně slabších rodin zamíří, aby tak mohly celý rok machrovat před sousedy, kteří se letos zmohly tak akorát na Hurghadu. To se samozřejmě odráží i na celkové atmosféře na palubě. Někteří se dokonce hecnou a koupí si upgrade do business class. A to je potom teprve jízda. V porovnání s Cancunem je ale i taková Punta Cana procházkou růžovým sadem.

Tato Punta Cana ale až taková procházka růžovou zahradou nebyla. Chtěl jsem původně tento report sdílet už v pondělí, ale trvalo mi tři dny, než jsem se ze všeho nějak vzpamatoval.

Dnes je naše posádka poměrně nová, což znamená, že i já mám se svým relativně nízkým senior číslem slušnou šanci vybrat si pozici. Business a 2R mi vyfoukli ti starší (Svenja si vzala 1R v domnění, že 1LA mi nikdo nevezme - vzal), 2L jsem nechtěl a tak si vybírám 4R, protože galley se mi dělat nechce a na trojce musí člověk lítat s nápojovým vozíkem, což mi v ekonomce taky moc nesedí.

Jenže po rozebrání funkcí zbývá pouze pozice 4R (zadní galley), kterou dostává dívčina operující teprve svůj druhý let. To navíc znamená, že má pravděpodobně nalétáno méně, než 120 hodin a tudíž nemůže určité pozice obsazovat, včetně té v zadní galley. A tak jí vyměňují s holkou ze 3R, ta má ale také málo zkušeností a v zadní galley nikdy nepracovala. No jo, někdy a nějak člověk začít musí, takže jsem slíbil, že jí v její funkci podpořím a v případě nesnází vypomůžu.

Občasná výpomoc vypadala nakonec tak, že jsem 60 % všech jejích úkolů udělal já a k tomu ještě vysvětloval kdejakou blbost dámám z trojky, protože ty byly taky nezkušené. Občas se to prostě takhle sejde a dotyčné osoby za to člověk plísnit úplně nemůže, protože je to chyba celého crew planningu, který nás v takovém složení někam posílá. A taky by nebylo od věci, kdyby naše vedoucí kabiny jednotlivé pozice více namíchala. Nakonec jsme skončili s plnou kabinou a samotná vedoucí nám musela přijít pomoci, protože se to vůbec nedalo zvládat.

Let je poměrně náročný. Máme plno, každý má tisíc všetečných otázek, polovina osazenstva se vydala na dovolenou s chřipkou, spousta lidí si neumí zapnout pás, každý druhý majitel sluchátek si je neumí připojit přes bluetooth k IFE, řada lidí pije přinesený alkohol z letiště, haj*ly jsou každých patnáct minut prakticky nepoužitelný, do toho hrozný bordel v kuchyni, neustálé stížnosti na teplotu v kabině a nová kolegyně, co proaktivně nabízí účtenky za duty-free, takže ztrácíme čas zdlouhavým tisknutím dokladů o zaplacení (účtenky tiskneme pouze na vyžádání, takže to ani nenabízíme). Speciálně na letech do PUJ a podobných destinací je to hrozná pakárna, protože duty-free se prodá celkem dost. Na cestách do míst, kde má většina klientů zakoupené ubytování v all-inclusive zařízeních, se duty free produktů prodá zpravidla hodně. Lidi totiž takový druh dovolené pořídí za celkem málo peněz a tudíž mají potom tendenci více utrácet za parfémy, cigára, hodinky a blbosti na palubě.

Na palubě máme také jednoho pána z Anglie, který má s sebou notýsek, kam si nechává z každého letu zapsat přímo od kapitána různé letové údaje. Naše aerolinka má letadla v pěti různých barvách a tento Angličan byl právě na misi sesbírat lety na všech z nich. A v létě se chystá proletět se naším obstarožním Boeingem B757, jelikož se na evropském nebi jedná o raritu, která bude brzy i u nás vyřazena z provozu.

Celkově byl let docela hrůza, ale přežili jsme a dokonce nám lidé na konci letu děkovali za vynikající péči - úsměv a pár občasných nádechů prostě dělá divy. Jen málokdo mohl tušit, že zpáteční cesta bude opravdový horor.

Pobyt v Punta Caně proběhl bezbolestně. Nyní už mám možnost porovnat tuto destinaci i s jiným místem v DomRep - La Romanou. Co se ubytování týče, hotel v LRM má lepší a prostornější pokoje, horší jídlo, horší servis a hezčí zahradu. Hotel v Punta Caně se nachází přímo u pláže Bavaro a ta je nesrovnatelně krásnější s tou v LRM. Hlavou mi prochází, že takhle nějak by asi vypadala Kuba, kdyby byla kapitalistickou zemí. Vlastně by na tom mohla být i o něco lépe, jelikož ta země měla kdysi i nějaký ten intelektuální kapitál, který jim pak ale utekl do Miami.

Se Svenjou jsme se celé dva dny věnovali válení se na pláži, drbům, jídlu a fantazírováním o výletech, které jsme stejně nepodnikli, protože jsme zpohodlnělá zetka opitá západní kulturou a to co se děje mimo náš komfortní rezort nás nezajímá.

V den odletu mi na pokoji přistane milostný dopis - wake-up call a pick-up se přesouvají o 30 minut z důvodu zpoždění příletu našeho letadla z FRA. Pro PUJ je ale zpoždění typické.

Zpáteční cesta začala slibně - mé tři kolegyně z ekonomky to přehnaly se sluněním a spálily se, jedna kolegyně to dotáhla na otravu jídlem a nebyla tak schopná s námi vůbec pracovat. Znamená to, že dnes je nás místo devíti pouze osm, což je minimální stav ve kterém můžeme letět. Pokud by nás onemocnělo více, musel by být celý let zrušen, jelikož máme osm nouzových východů a každý z nich musí být obsazen. Vypadla nám zkušená kolegyně z business class (1LA - ta, co mi ukradla pozici). Naštěstí náš let není plný, což mě trochu udivuje, protože Punta Cana je vždy plná. Domluvíme se, že naše nejnovější kolegyně občas půjde vypomoci do business class (aby se také něco naučila tam) a já za ní převezmu část úkolů. No dobrá, teď budu mít těch pozic rovnou sto. Ale s poloprázdnou kabinou by to neměl být problém, že?

Krátce po check-outu se schází posádka v lobby a všichni se zaujetím posloucháme příběhy sluncem spálených kolegyň. Je až fascinující, jak řada Středoevropanů podceňuje intenzitu slunečního záření, nemaže se, spí na přímém slunci nebo používá trapnou třicítku. Já bez padesátky nedám ani ránu. U nás ve firmě však kolují tři známé layover věty;

- zajdeme jenom na jedno
- vždyť ležím ve stínu
- ty prachy ti pošlu přes PayPal hned jak dorazím domů

Sedíme a klábosíme, přičemž si brzy uvědomíme, že něco chybí. Chybí autobus. Kde je? Kapitán okamžitě mobilizuje veškeré prostředky a snaží se dovolat agentuře, která nám v PUJ zprostředkovává transfer. Nikdo to nebere a kapitán začíná být celkem nervózní. Je fascinující, kolik toho musí kapitáni před letem a po letu zařizovat. Vůbec jim tu jejich práci nezávidím - ani za ty peníze bych to dělat nechtěl.
Po patnácti minutách se z džungle vynoří dvě dodávky a odváží nás na letiště ještě před tím, že naše letadlo vůbec přistane. Sedíme v odletové hale, chvíli se potíme u gatu a krátce poté už je tu i náš ocelový pták.

Zpoždění a PUJ k sobě patří stejně jako chleba s máslem. Efektivita úklidového personálu je podobná jako na Kubě, avšak s tím rozdílem, že tady těch lidí dostanete o polovinu méně. Abychom zredukovali naše zpoždění na minimum, vypomáháme úklidovému personálu a já se na konci ptám, proč jsem vlastně před odletem lezl do sprchy. V kabině je navíc hrozné vedro a bez dokončeného úklidu není možné začít povinný 'safety equipment check'. Aby toho nebylo málo, na cestě z FRA někdo zablokoval toaletu tím způsobem, že je jí možné opravit pouze v Německu. Takže PUJ opouštíme s nefunkčním záchodem, tím velkým, který jsem tu opěvoval již v kubánské části reportu. K dispozici nám tedy zůstává jen klaustrofobní toaleta u trojky a dva záchody v zádi, přičemž na jedné z nich leží na podleze hov*no a nějaká nebohá Haiťanka ho teď musí uklízet, jinak letíme bez záchodů dvou.

Probíhá nakládání cateringu, já a nováček Mia kontrolujeme, zda máme na palubě dostatek žrádla. Je to jeden z důvodů, proč si tuto pozici tak nerad beru - máte zodpovědnost za to, že je naložená veškeré jídlo, pití a inventář. Už jsem měl i pár snů o tom, že jsem se přepočítal a odletěli jsme bez dostatečného počtu jídla. Samozřejmě, že nám chybí box s Colou a asi patnáct jídel. Zbytek jídla je nám hozen do kuchyně v mrazících boxech a my ho v tom horku a stresu musíme ještě sami nakládat do troub. Jedna z nich je samozřejmě nefunkční.
Společně s kolegy ještě pomáhám chystat business class, protože dnes je tam jen purserka a Svenja. Posádka z premium economy má taky napilno. S kolegyní z 2R stahujeme veškeré povlaky z ekonomy polštářků a divoké Haiťanky natahují nové. Občas mi na rameno zaťuká někdo z cateringu, že potřebuje otevřít zadní dveře. Ještě stále nám chybí jídlo, boarding začíná a pan z cateringu mi huhlavou angličtinou vysvětluje, že everything needs its time. Alespoň klimoška už funguje.

Boarding začal slibně. První pán na palubě mi vmetl do obličeje zpoždění s dodatkem, že u Swissu se mu tohle nikdy nestalo. A že si chtěl koupit místo v business class, ale prý to včera nešlo a dnes mu na gatu oznámili, že už je plno. Ani to se u Swissu neděje. Celý cirkus se odehrával ve švýcarské němčině, takže jsem rozuměl přibližně každému dvanáctému slovu, ale obsah sdělení byl můj mozek ještě v ten okamžik schopný poskládat dohromady.

Má druhá interakce proběhla s dámou, co si koupila krátce před boardingem upgrade do premium economy a při příchodu na místo zjistila, že už tam někdo sedí. Nemohla to však říct nikomu jinému, teprve až mě na opačném konci letadla. Tak jsme se jali brodit se přes zuřivé davy nastupujících cestujících do premium economy. Po cestě mě ještě zastavuje pár, který se prý ptal kolegy u nástupních dveří, zda si může zakoupit upgrade. Celé to podávají stylem, že co si to vůbec kolega dovoluje postávat u nástupních dveří a nevěnovat se jejich požadavku. Podmínka celé transakce je navíc taková, že chtějí sedadla u sebe, nejlépe u okénka. Super, zařídím. Já zařídím totiž všechno. Druhou uličkou se brodí chlap z cateringu, co má pro nás těch zbývajících patnáct kusů. Modlím se, aby Mia zvládla napočítat do patnácti.

S naštvanou paní přicházíme do premium economy a na jejím místě opravdu někdo sedí. Ptám se pána, zda by mi neukázal palubní vstupenku. Na ní stojí 28H - to rozhodně není premium eco. S vlídným úsměvem posílám pána do economy, ten se ale nedá. Začíná být celkem agresivní. Prý mu u gatu řekli, že letadlo není plně vybookované, tudíž si přeci může sednout, kam chce. Rád bych doplnil důležitý detail; jedná se o Litevce židovského původu s americkým pasem. Tak mu vysvětluji, že po startu si může každý přesednout, avšak pouze v rámci jeho vlastní cestovní třídy. Pokud chcete sedět v premium economy, budete muset jednoduše zaplatit. To však cestujícího naštvalo ještě víc a začal na mě vřískat. Celou scénu ukončil povytažením rukávu, ukázal na předloktí a dodal: 'Náš národ vám Němcům toho už zaplatil dost.'

Dáma se zakoupeným upgradem se na mě vyděšeně podívala a já si jen pomyslel, že dotyčný muž má dnes šťastný den, jelikož proti němu stojí Čech. Být tam místo mě kolega z Německa byl by z toho veliký malér. Němci jsou celkově na takové projevy velmi citlivý a někdy podobné situace končí i na policii nebo vyřazením osoby z letu. Pánovi tedy s klidem na duši vysvětluji, že na někoho s mým původem a sexualitou si zrovna nepřijde. Posílám ho na místo, usazuji dámu a odcházím z místa činu. Naštěstí neodlétáme z USA, jinak bych musel bez jakéhokoliv slova ze situace prostě vystoupit a odejít. Máme to nařízené od společnosti, jelikož by na nás mohl ten chlap zavolat právníky. Pravidlo je jednoduché; jakmile někdo v USA vyřkne slovo 'discrimination', zavři pusu a odejdi. Zbytek dořeší náš právní tým ze Seattlu.

Dokážete si určitě představit jak vám takové scény dokáží zpříjemnit začátek šichty. Nanáším parfém, jelikož vrstvu nastříkanou v hotelu jsem už vypotil. Jedeme další kolo. Tentokrát upgrady, přesazování a přiblblé rodiny s dětmi.

Ti dva, co se ptali kolegy, mi řekli, že upgrade kupovat nebudou. A to jsem jim v rámci celé té show dokonce našel konkrétní místa. Asi pětkrát se mě někdo při průchodu uličkou zeptá, zda si mohou sednout jinam. Odpovídám, že po startu to možné bude, ale dokud ještě boardujeme, nejde to. Nevím, proč si tolik lidí plete letadlo s tramvají. Po chvilce cítím, že se dalo letadlo do pohybu. Purserka prolítne kabinou a po cestě mi říká, že máme okamžitě pozavírat přihrádky na zavazadla a jít na své pozice. Start prý bude fofr. Jenže dobrá třetina cestujících nerozumí pokynu 'fasten your seatbelt', při zběsilé obchůzce najdu čtyři experty s laptopem na otevřeném stolku (máme snad sledovat instruktážní video, ne čumět na filmy), dva dědové si něco hrabou v binech a před usazením je nezavřou, půlka sedaček vyklopených, kolegyně ještě lítá kolem infantů, protože nám nečekaně nastoupili tři další, v kabině se zhasíná a já rozbíjím tři rodinné stany. PUJ je známá tím, že tu rodiny s dětmi rády konstruují stany. Vybalí deky, vyskládají je na opěrku hlavy, druhý konec deky zaháknou z obrazovku nebo jí přetáhnou přes opěrku sedadla před nimi a tak si tam spokojeně hoví. Rodiče tahle často ukládají děti v letadle ke spánku, ale dělají to i někteří dospěláci. Bylo by mi to celkem jedno, ale z bezpečnostních důvodů to prostě nejde. Naštvaná maminka se ptá proč. Protože v případě dekomprese chcete tomu dítěti nasadit masku jak? Těmito slovy ukončuji diskuzi a probouzím jednomu pánovi potomka, který leží přes dvě sedačky. 'Probudil jste mi syna!'. Z pusy česky vypouštím; 'Co je mi do p*či po tom?'
Nenechám nikoho ohrožovat naše budoucí daňové poplatníky. Kdo jiný se mi pak bude skládat na důchod?

Kolegyně ze trojky ještě rychle utíká k handicapované ženě a vysvětluje jí co a jak pro případ, že by došlo k evakuaci. Motory vřeští. Na jumpseat doslova upaluji, rychle se připoutám, Mia mě odhlásí a už jsme ve vzduchu. Děs.

Situace ve vzduchu je obdobná. Tentokrát přichází dotazy ohledně návazných spojů. Všem slibuji, že se o ně na zemi Lufthansa postará a své návazné lety do HAM, VIE, BUD nebo RIX stihnou. Jsem sice vnitřně přesvědčen, že ne, ale do HAM to ostatně letí každou hodinu. U toalet se rychle tvoří fronta, jedna Švýcarka si k nám do galley přichází zacvičit jógu. Vzlétli jsem před deseti minutama a někdo se nás jde do palubní kuchyňky zeptat, jestli podáváme jídlo a kdy. Probouzím pána, co se tak šikovně zabalil do dek, že ani on by si v případě dekomprese nenasadil včas masku. Toalety navštěvují naši cestující všeobecně rádi bez bot. Spěcháme s přípravou servisu. Chceme vlétnout do uličky, ale z dvojky mi volá Sebastian, že nám v ekonomce někdo kouří. Společně se Sebastianem tedy před servisem ještě přicházíme k takové veselé skupince čerstvých třicátníků z Berlína, kteří si k tomu ještě evidentně léčí kocovinu z all-inclusive palírny. Prý nic nemají.

Začíná servis, ten je v economy velmi základní. Dnes je pasta (jak překvapivé), mrkvový salátek a čokoládový dortík, který chutná lépe, než ten z Kuby. Nápoje bych normálně servírovat neměl, ale nová, nyní už i sluncem políbená kolegyně potřebuje pomáhat v business class. Takže se někde u dveří střídáme a vozíku a já dokončuji nápojový servis a celý refill dělám již úplně sám. Po servisu hlásí Sebastian z Premium economy naší vedoucí, že pánové z Berlína opět čadí.

Po servisu se jdou kontrolovat toalety, což se mi tentokrát vyhnulo a rozeberou se časy odpočinku. Beru si první break, předávám Mie seznam úkolů a jdu si na hodinu lehnout. Mělo to být devadesát minut, ale řešil jsem Miu, kuřáky a další cestující.

Po přestávce vidím, že Mia neudělala skoro nic. Alespoň mi donesla cheesecake z businessu. Každou hodinu je nutné projít kabinou s láhvemi vody. Většina lidí spí, někteří však mají žízeň. Po ukončení servisu s vodou se vám zákonitě začne vzadu tvořit fronta lidí, co by rádi něco 'lepšího'. Takže naléváte džusy, Fanty a pivo. Mezitím chystám snídani. V kabině sedí tři moc milé páry. Jeden je z Holandka a zbylé dva z Německa. Také máme na palubě dva teplé páry. Jeden kolem čtyřicítky a ten druhý kolem dvaceti. Ten starší se mnou nechává vyfotit. Rád cestující fotím, zejména v business class. Mladší pár se mnou flirtuje. Evidentně se tím všichni nesmírně bavíme.

Ke snídani dochází při východu slunce na Biskajským zálivem. Ráno rozdáváme cestujícím jablečnou taštičku, která chutná stejně jako tak u McDonald's. Lidi jí mají rádi a my ostatně taky. Při rozdávání nápojů se mě hodně lidí ptá, zda nějaké taštičky nezbyly. Rozdávám pár extra. V průběhu servisu mi pár lidí přijde zaklepat na rameno, že chce vodu na zapití léků. Mám chuť říct: 'Pane, ještě obsloužím tři řady a jsem u vás', ale mlčím a nalévám.

Před přistáním ještě sbírám bordel - holýma rukama, protože nám v PUJ jaksi nevěnovali rukavice. Někteří jedinci po vás s radostí své odpadky mrsknou. Krásný začátek dne.

Ve Frankfurtu je šedivo, já a Mia chytáme vlak do Düsseldorfu, protože i ona zde bydlí. Ve vlaku s námi sedí ještě jeden náš First Officer, který žije jen dvě stanice S-Bahn od mého bytu.

Doma mě čeká nervózní manžel, který musí chytit letadlo. Míří na služebku. V lednici není ani mlíko, ani nic. Pes musí na záchod. Já chci umřít. Ale protože člověk vždy musí myslet pozitivně, říkám si jak je vlastně skvělé, že jsme dnes neměli žádný medical.

Toto je prozatím vše. Můj únor je tímto u konce. Na březen se mě Bůh rozhodl potrestat za všechny mé hříchy a posílá mě do Cancunu (24h) a Punta Cany (24h). Punta Canu zvládnu pouze v případě, že přežiju Cancun. Report sepíšu jen tehdy, pokud přežiju obojí. Takže se možná už nikdy neozvu. A pokud ano, tak se v reportu dočtete i o Barbadosu (24h), kam mě firma opět posílá. Tentokrát v kombinaci s francouzským ostrovem Martinique a krátkým charter-přeskokem na palubě letadélka Jetstream 32. Opatrujte se!

[whiskey]

super. normalne si to odkladaj aj s nejakymi fotkami, a ked to zavesis na klinec, tak to cele vydaj aj s fotkami ako ucelenu publikaciu (ak prezijes marec a pribudne par kapitol este).

[pavelpmi]

To je super!!!

[Globik]

Můžu se zeptat, létáš i do Anchorage?

[jencik]

Ked som cestoval busom z Clevelandu do Chicaga s Greyhoundom, tak vodic len zahlasil, ze teraz prejde s vrecom na odpadky po autobuse a kazdy cestujuci povinne mu tam hodi vsetko zo svojej dvojsedacky. Potom zahlasil, ze bus zasponzorovali 911, takze tu mame kamery a potom upozornoval, ze minuly tyzden sa nejaky typek zavrel na wc s mariankou a 4 ludia skoncili v nemocnici, takze na nas este nabehli policajne psy, ktore precuchali vsetku batozinu, nez nas pustili von

Hej no, so Zidmi je to tazke, nemozes sa dotknut ich flasi vina, urobia neskutocny bordel a este nemaju problem ti davat dolu okuliare, ktore potrebujes ku svojej praci. Nastastie v tom ich uz mnohi poznaju a tvaria sa, ze vsetko riesia, ale realne sa nic nedeje. Ale zazit to chces tak raz v zivote a potom uz nie.

Na Kube mi v roku 2018 hovoril typek, ze ako ucitel zaraba v prepocte asi 40 eur, ale oplati sa mu robit v hoteli, pretoze tam ma posilku, ubytko a jedlo v cene, takze mu ten zvysok ostane na zivot. Barman zase predaval zasoby z hoteloveho skladu, Legendario za 5 eur, lepsiu Havanu snad za 7 eur. Ta uroven skol aj zdravotnictva je este celkom solidna, ked si clovek zoberie porovnatelne ostrovy. S Pina coladou ide zivot lahsie

[whiskey]

Na Kube mi v roku 2018 hovoril typek, ze ako ucitel zaraba v prepocte asi 40 eur, ale oplati sa mu robit v hoteli, pretoze tam ma posilku, ubytko a jedlo v cene, takze mu ten zvysok ostane na zivot. Barman zase predaval zasoby z hoteloveho skladu, Legendario za 5 eur, lepsiu Havanu snad za 7 eur. Ta uroven skol aj zdravotnictva je este celkom solidna, ked si clovek zoberie porovnatelne ostrovy. S Pina coladou ide zivot lahsie

v 2005 sa nam prihovoril barman po cesky. Vyliezlo z neho, ze studoval v Prahe. Podebatovali sme, popili nieco. Nakoniec sa ho niekto z partie spytal, preco sa vratil na Kubu. "Protoze jsem blbej..."

[jencik]

Ja ked citam tu cast o meskajucom transferi na letisko, tak aj na Kube to mali tak, ze ked meskal autobus hodinu, tak to bola normalka, no ked uz bolo meskanie vyse hodiny, bol nervozny aj recepcny a zavolal na dispecing No za poslednych par rokov zrusili to svoje peso a ostalo len to konvertibilne, domaci nam hovoril, ze postupne tie budovy v Havane chradnu, stat sice postavi nove, ale na okraji mesta- takze to mas do prace daleko a autobus jazdi, ako sa mu chce.

Dnes mi ale kolega hovoril, ze jeho lietadlo malo po pristani menej paliva ako je pozadovane minimum, druhy pred casom zazil, ze im vysadili oba motory vo vzduchu, tak si hovorim, ci je lepsie na tej Kube alebo v Singapure, kde je sice na oko vsetko super, ale niektore standardy maju kulturne specifika, o ktorych je mozno lepsie nevediet

[stenmeller]

Můžu se zeptat, létáš i do Anchorage?

Ahoj, naše aerolinka létá i na Aljašku. Bohužel se vždy jednalo výhradně o B767 destinaci, tudíž jsem se tam nikdy nedostal. Začátkem března však B767 vyřazujeme a i z ANC se stává A330 destinace - takže je tu šance, že se tam v létě podívám.

[stenmeller]

To je super!!!

Děkuji

[stenmeller]

Na Kube mi v roku 2018 hovoril typek, ze ako ucitel zaraba v prepocte asi 40 eur, ale oplati sa mu robit v hoteli, pretoze tam ma posilku, ubytko a jedlo v cene, takze mu ten zvysok ostane na zivot. Barman zase predaval zasoby z hoteloveho skladu, Legendario za 5 eur, lepsiu Havanu snad za 7 eur. Ta uroven skol aj zdravotnictva je este celkom solidna, ked si clovek zoberie porovnatelne ostrovy. S Pina coladou ide zivot lahsie

v 2005 sa nam prihovoril barman po cesky. Vyliezlo z neho, ze studoval v Prahe. Podebatovali sme, popili nieco. Nakoniec sa ho niekto z partie spytal, preco sa vratil na Kubu. "Protoze jsem blbej..."

Ano, i v našem hotelu jsme měli zahradníka, který mluvil plynně německy, jelikož kdysi studoval v DDR. Na Kubě si musí dávat člověk pozor na jazyk, jelikož řada Kubánců v ČR pobývala. Jinak práce v hotelu je v kubánském kontextu asi to nejlepší, co může člověk sehnat. Teď budu mít více času a tak se budu snažit o tamním systému něco nastudovat.

[stenmeller]

Ja ked citam tu cast o meskajucom transferi na letisko, tak aj na Kube to mali tak, ze ked meskal autobus hodinu, tak to bola normalka, no ked uz bolo meskanie vyse hodiny, bol nervozny aj recepcny a zavolal na dispecing No za poslednych par rokov zrusili to svoje peso a ostalo len to konvertibilne, domaci nam hovoril, ze postupne tie budovy v Havane chradnu, stat sice postavi nove, ale na okraji mesta- takze to mas do prace daleko a autobus jazdi, ako sa mu chce.

Dnes mi ale kolega hovoril, ze jeho lietadlo malo po pristani menej paliva ako je pozadovane minimum, druhy pred casom zazil, ze im vysadili oba motory vo vzduchu, tak si hovorim, ci je lepsie na tej Kube alebo v Singapure, kde je sice na oko vsetko super, ale niektore standardy maju kulturne specifika, o ktorych je mozno lepsie nevediet

To mi teď připomíná, že nám ve FRA museli naložit extra palivo, jinak by při zpáteční cestě hrozilo mezipřistání na BDA za účelem tankování. Na letišti HOG jsou totiž občas problémy s nedostatkem paliva. I nám dovezli z FRA extra vodu a palivo.

[Fabo]

Na Kube mi v roku 2018 hovoril typek, ze ako ucitel zaraba v prepocte asi 40 eur, ale oplati sa mu robit v hoteli, pretoze tam ma posilku, ubytko a jedlo v cene, takze mu ten zvysok ostane na zivot. Barman zase predaval zasoby z hoteloveho skladu, Legendario za 5 eur, lepsiu Havanu snad za 7 eur. Ta uroven skol aj zdravotnictva je este celkom solidna, ked si clovek zoberie porovnatelne ostrovy. S Pina coladou ide zivot lahsie

v 2005 sa nam prihovoril barman po cesky. Vyliezlo z neho, ze studoval v Prahe. Podebatovali sme, popili nieco. Nakoniec sa ho niekto z partie spytal, preco sa vratil na Kubu. "Protoze jsem blbej..."

Ano, i v našem hotelu jsme měli zahradníka, který mluvil plynně německy, jelikož kdysi studoval v DDR. Na Kubě si musí dávat člověk pozor na jazyk, jelikož řada Kubánců v ČR pobývala. Jinak práce v hotelu je v kubánském kontextu asi to nejlepší, co může člověk sehnat. Teď budu mít více času a tak se budu snažit o tamním systému něco nastudovat.

To my to meli naopak, pruvodce (kdysi student VSE) v autobusu do Havany prohlasil, ze ridic rozumi jen spanelsky, takze s nami muze vest protistatni reci

[Globik]

Můžu se zeptat, létáš i do Anchorage?

Ahoj, naše aerolinka létá i na Aljašku. Bohužel se vždy jednalo výhradně o B767 destinaci, tudíž jsem se tam nikdy nedostal. Začátkem března však B767 vyřazujeme a i z ANC se stává A330 destinace - takže je tu šance, že se tam v létě podívám.

My letíme na konci července, na stejné trase, ale s konkurencí. Jen tam, ne zpět. Myslel jsem, kdybys měl nějaké insider tipy na tuto netradiční trasu. Tak kdybys letěl dřív než my a něco Tě napadlo, tak kdyžtak do pošty, díky!

[Fabo]

No, neviem ci to je Holguin vs. Varadero, alebo to za posledne roky slo na kube tak dolu vodou, ale v roku 2017 to na Varadere bolo ovela lepsie. Aj catering cestou spat bol super, stale jedno z naj jedal co som v lietadle mal (ale teda ci nepriletel z Nemecka to netusim)

Nstastie ked som letel z PUJ tak nas let meskal len minimalne, kedze sme mali so sebou WCHS a separatne WCHR a pomerne kratky prestup do VIE...

[maaczech]

Já chvílema opravdu brečím smíchy
Nalítal jsem toho už celkem dost (téměř výhradně legacy airlines, žádné chartery) a vždy se snažím posádku neotravovat, nikdy jsem třeba nestiskl call button, občas jsou crew dost odtažití, teď trochu chápu proč, některé cesťáky bych sám nejradši umravnil (snad i vyhodil z letadla) a tenhle pohled z "druhé strany" je úžasný!
Na takových koupáckých letech jsou to těžce vydřené peníze