Willkommen an Bord - Duben 2024

stenmeller
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 22
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od stenmeller »

Další měsíc je za námi a já pro vás opět připravil vydání zápisků ze života stevarda u německých aerolinií.

Duben začínám dvoudenním standby blokem, který je zakončen čtyřiadvacetihodinovým pobytem ve městě, které nikdy nespí. Na New York se moc těším, proto také doufám, že mě nikdo během mých dvou standby dnů neaktivuje. Ale co je to vlastně ten standby? Standby, rezerva, Rufbereitschaft nebo také on-call - to všechno jsou výrazy, kterými popisujeme pracovní pohotovost. V případě, že někdo zaspí, náhle onemocní, či není z jakéhokoliv důvodu schopný operovat let, má naše firma v záloze několik dalších stevardů, kterými může výpadek pokrýt a let obsloužit spolehlivě a včas. Jako záložák jste tak celý den na telefonu a čekáte, dokud vám nezavolá crew scheduling a neaktivuje vás. Být záložním stevardem nemá nikdo z nás moc rád, jelikož nikdy nevíte, kdy a kam poletíte. Také se může stát, že nejste aktivováni vůbec, což je pro mnohé z nás asi ta nejlepší varianta.

Aby toho nebylo málo, máme celkem čtyři druhy standby. SBY90, SBY120, RE10 a H30. Ne, nejedná se o čísla vlaků, nýbrž o kódy jednotlivých druhů rezervy. Pokud ve svém rozpisu směn vidím RE10, oddychnu si. Znamená to totiž, že mi dá nejpozději deset hodin před odletem firma vědět, kam mě posílá. Mám tak dostatek času na zabalení zavazadel, přípravu a cestu na letiště. Pokud tam ale stojí SBY120, znamená to, že musím být po kontaktování crew schedulingem do dvou hodin na letišti. Jak již název napovídá, v případě SBY90 mám pouhých devadesát minut. Jelikož bydlím v Düsseldorfu, musím si vždy na dny, kdy mám přiděleno SBY90 a SBY120, zarezervovat ve Frankfurtu ubytování. Naším čtvrtým druhem rezervy je H30. V tomto případě nám naše aerolinka poskytuje pokoj v hotelu přímo na letišti, přičemž se od nás očekává, že po aktivaci budeme do třiceti minut k dispozici.

Já mám dnes SBY90. Znamená to tedy, že se právě nacházím ve frankfurtském hotelu Niu Air (v tomto případě si ubytování hradím sám) a modlím se, aby mi nikdo nezavolal. Služba mi začíná ve čtyři ráno a končí ve dvě odpoledne. Mám tu s sebou dva kufry. V nich je zabaleno prakticky všechno; kabát, plavky, šála, sluneční brýle, zimní boty, deštník, kraťasy. Mohou to být dvě noci v upršeném Vancouveru, stejně tak jako pět dní v tropické Havaně. Během standby nikdy nevíte. V hlouby duše však věřím, že mi nikdo nezavolá a já tak nakonec poletím do mého oblíbeného New Yorku.
Vstávám ve tři, oholím se, dám si banán a umyju své unavené tělo. Mobil mám neustále při ruce. Sedím v posteli a čumím na bednu. Nakonec byla ale únava přeci jen silnější a já kolem páté ráno upadám do bezvědomí.


VŠICHNI JSOU UŽ V MEXIKU, BUENOS DIAS, JÁ TAKY JDU

Probouzí mě až silné vibrace u hlavy. Je to můj telefon, někdo volá. Okamžitě to beru. Vůbec nevím, co se děje a kde jsem, ale líbezný hlas na druhém konci mi oznamuje, že mám být za devadesát minut na letišti, protože letím do mexického Cancunu. Prodělám lehkou mrtvici, hodím na sebe uniformu a googlím cestu na letiště. Sockou to bude o fous, radši si objednám Uber.

V taxíku se mi začne chtít řvát a brečet, protože mi právě teď začalo docházet, že New York se nekoná. Místo toho letím do debilního Cancunu, který z celého svého srdce nenávidím. Svůj vztah k tomuto místu jsem popisoval už v předešlých reportech, přičemž všeobecnou 'oblíbenost' této destinace asi nejlépe demonstruje fakt, že jsme na tento let byli ze standby vytaženi celkem čtyři.

Na letišti rychle odbavuji svá zavazadla. Na 24 hodin v Cancunu budu ze všech těch věcí potřebovat maximálně desetinu. V briefingové místnosti potkávám Petra, kamaráda z výcvikového kurzu. Ten dnes bohužel do Mexika neletí, má totiž namířeno do Seattlu. Peter se sice narodil v Německu, má však české rodiče. Je to asi ten nejvíce korektní člověk, kterého znám. Má tak dobré vychování a způsoby, že si v jeho přítomnosti vždy připadám jako příšerný buran. Tento pocit se dostavil i nyní, kdy jsem ho, v zápalu bleskové přípravy na Cancun, stresu a zklamání, zaplavil emocionální vlnou sebelítosti a frustrace z vlastního života.

Potkávám také svou vedoucí kabiny Saru, která byla, stejně jako já, násilím vytažena ze standby. Se Sarou jsem byl v zimě v USA. Je stejně stará jako já, je nesmírně profesionální a ve volném čase pracuje jako psí trenérka.

Ze standby vytáhli také Helenu a Kathrin. Helena u nás pracuje už asi třicet let, Kathrin k nám přešla ze zaniklé společnosti Germania.
Kathrin a Sara dnes budou, společně s líným Portugalcem, pracovat v business class. Na letu do CUN s nimi bude i naše ACM Sophia, která se na Airbusu A330-900 teprve zacvičuje. Ta absolvuje zpáteční cestu u nás v ekonomce. Sophia pochází z Nového Zélandu, ale v Německu žije už třináct let.

Jak vás asi už napadlo, já vyfasoval flek v economy class, konkrétně na pozici 3L. Naproti, na pozici 3R, pracuje Bella z Drážďan. Naší palubní kuchyň si do parády bere mladinká Mia. S ní bude pracovat Catalina, krásná, avšak trochu natvrdlá Argentinka. Nikomu z nás není přes třicet let.
Služby v premium economy se ujímá veteránka Helena a postarší pán Tobias.

Naší multikulturní posádku doplňují švýcarský kapitán, bavorský SFO a FO z DDR.

Máme narváno, ale let statečně zvládáme. Cestující jsou z velké části super. Pozice 3L sice obnáší permanentní pobíhání kabinou s nápojovým vozíkem, ale já si kontakt s pasažéry vždy moc užívám. Dojímá mě však jeden mladý pár, kterému dnes modro-žlutý koncern zrušil let do Mexico City a přesměroval je na náš let do CUN, s návazným vnitrostátním spojením. Pán na mě hned po startu vyskočil, že chce odškodnění, protože naše nebohá dovolenková aerolinka mu přeci nemůže poskytnout takový servis jako modro-žlutý, svého času pětihvězdičkový koncern. S klidem na duši a úsměvem na rtech ho odkazuji na zákaznický servis modro-žlutých aerolinií. Jeho přítelkyně byla mnohem milejší a smířlivější. Oběma jsem tedy nalil do vodky s džusem pár kapek alkoholu navíc. Slečně za odměnu a pánovi, aby usnul a nemusel tak celé to naše pruhované 'Ferienflieger' peklo absolvovat v bdělém stavu. Já se samozřejmě snažím naprosto všem poskytnout ten nejlepší palubní servis, avšak u těhle dvou jsem se snažil ještě o něco víc. To jen aby se jim, až oba poletí s vlajkovým dopravcem domů, po našem servisu náležitě stýskalo.

Co mi ale dělalo větší starosti byl zbytek posádky. Palubní kuchyň byla v péči nezkušené Mii. Ta se ale snažila a nějak jsme to společně zvládali. Kdo mě ale vytáčel byla Argentinka Catalina. Ta za celý let nehla prstem a do jednotlivých úkolů jste jí museli v podstatě nutit. Kdykoliv jsme s Bellou něco potřebovali, přiběhla na pomoc do kabiny zaneprázdněná Mia. Catalina ale nikdy. Přitom její dnešní funkce obnáší snad nejméně úkolů. Aby toho nebylo málo, museli jsme celou cestu poslouchat její srdceryvné vzdychání.

'Aaaaaach, já jsem tak unavenááááá.'
'Aaaaaach, můj poslední let ze Zanzibaru byla katastofa.'
'Ach neeeee, někdo zmáčknul call-bell, kňůůůů.'
'Ooooj, můžeš to zvednout? To neutáhnu.'
'Božeeee aaaach, už jsem ti vyprávěla o tom hrozném Zanzibaru?'


Vzdychání a projevy sebelítosti občas prokládala informacemi ze života s jejím přítelem, umělcem. Tu a tam se u nás zjevil i Portugalec z obchodní třídy, který byl s Catalinou na stejné vlně, tudíž se spolu tihle dva neustále vykecávali. My jsme mezitím lítali kabinou jak fretky, věnovali se cestujícím, kontrolovali toalety, nabízeli duty-free produkty a starali se o tři pejsky, které jsme na tomto letu s sebou na palubě vezli.

Můj další oblíbenec byl Tobias. Ten zase celou dobu na nás tlačil, abychom se servisem přidali na rychlosti, protože chce pauzu. Let do Cancunu trvá přes deset hodin, je to denní let. První servis většinou zabere dobré dvě hodiny. Ale jemu to bylo moc. Prý máme zrychlit. Dokonce nám přiběhl i na pomoc. Chvíli mi asistoval u vozíku s nápoji. Pracovat s ním byla ale opravdová lahoda. Zběsile bral objednávky, rval mi z rukou věci, rozlil mi tam kafe, jednou mu málem explodovala Cola. Hlavně to mít rychle za sebou, že?

Co mi ale vadilo nejvíce bylo jeho chování k zákazníkům. Žádný úsměv, žádné prosím/děkuji, nic. Pokud někdo nezareagoval na otázku 'Co to bude?', osobu ignoroval a šel dál.
Na letech do Cancunu máme většinou hodně cestujících z Francie. Ti sice anglicky celkem obstojně komunikují, ale občas jim hold trvá, než ze sebe něco vypotí. Jsou ale slušní. Nalévám jedné Francouzce kávu a ptám se;

'Budete si přát i mléko s cukrem?'

'Eeeeehm...,' rozmýšlí se dáma.

'Scheiß drauf, mach einfach weiter,' vykřikne na mě frustrovaný Tobias.

Jsem sice naprosto šokován, ale pokračuji v obsluze. On doopravdy řekl před zákazníkem, že se mám na něj vys*at? Dobrá. Ukončujeme servis, zajíždíme do kuchyně a já Tobiasovi za zataženým závěsem vzkazuji, že ho příště ve svém úseku nechci vidět, protože se k mým hostům nechová pěkně. Je sice od něho milé, že nám chce pomáhat, ale rozhodně ne za cenu nespokojeného zákazníka.

'Jestli je tvoje jedniná motivace pauza, tak do práce radši vůbec nechoď. A pokud nám chceš pomáhat, tak při tom alespoň drž klapačku,' ukončuji dialog a odcházím do kabiny s džusem pro jednu paní.

Říkám si ale, že brzo ten dědek stejně odejde do důchodu, takže tu stejně nebude moc dlouho prudit. Později ale zjišťuji, že je mu teprve 50 let! Není divu, že někdo, kdo má v sobě tolik jedu, nestárne dobře.

Během druhého servisu, asi dvě hodiny před přistáním v Cancunu, přiletí do naší kabiny Tobias znova. Je mi jeho pasažérů v premium economy opravdu líto. Tentokrát však nejde za mnou, ale za Miou a Argentinkou. V zadní galley začíná být opravdu dusno. Jakmile tam vstoupím, všimnu si plačící Cataliny. Evidentně jí dal Tobias pořádnou sodu. Ani Mia to s ním neměla zrovna jednoduché. Na druhou stranu jsem byl rád, že za mě udělal Tobias špinavou práci, protože jsem měl chuť Catalině taky už něco říct.

Takřka ihned po příjezdu na hotel jsme všichni vyrazili na společnou večeři. Jelikož je náš mexický resort all-inclusive, máme veškeré jídlo, nápoje a alkohol zadarmo. Na večeři nedorazil akorát Tobias. Hodil jsem do sebe dva talíře jídla a šel spát. Druhý den ráno jsem šel na pláž a hned poté na snídani. Jelikož byl pick-up už kolem druhé hodiny odpolední, neměl jsem náladu na nic jiného, než ležet v posteli a číst si. Odpoledne jsem se zmohl akorát na kratinkou procházku naším rezortem, v jehož zahradách je možné spatřit různou zvěř, například plameňáky, želvy, leguány a hejna roztomilých nosálů.

Kolem dvanácté mi příjde zpráva, že Sophia s námi nemůže absolvovat zpáteční let, protože je jí špatně a má silný průjem. Bohužel vám ani pětihvězdičkový hotel v takových místech nezaručí, že se vše obejde bez komplikací.

Naštěstí je Sophia 'pouhý' ACM, takže nazpět do Evropy poletíme prakticky ve standartním počtu. Co však nebude standartní je rozdělení pozic. Sara se nás totiž rozhodla zamíchat, jelikož se včera dozvěděla, co se u nás vzádu dělo.

Tobiase si přetáhne k sobě do business class, aby ho měla pod kontrolou. Portugalec půjde místo něho do premium economy. Kathrin půjde pomáhat Mie do zadní kuchyně. No a chudák Sophia zůstává v Cancunu. V praxi to bude vypadat tak, že v business class budou pouze dva a v economy nás bude pět.

Zpáteční let byl až na tři místa plný. Měli jsem s sebou hromadu dětí a tři infanty, každého doprovázeno rodiči s odhodláním svého potomka zabít.
První maminka své dítě zamotala do loop beltu (pás pro děti) tak aby se uškrtilo. Druhá maminka hodila dítěti na hlavičku deku, aby ho nerušilo osvětlení v kabině (vypadne kyslíková maska a před tu deku mu jí nasadí jak?). Tatínek třetího dítěte se mě zeptal, zda může svého potomka při vzletu držet, protože je to přeci lepší, než ho kvůli nějakému zbytečnému pásu budit.

Před odletem jsme ještě nabrali třicetiminutové zpoždění, jelikož jednomu pánovi z business class nenaložil catering jeho košer jídlo. Ten tam poté na Saru a Tobiase ječel a rozmýšlel se, zda vystoupit nebo letět o hladu.

Let samotný byl pohoda. Přítomnost Kathrin nám práci usnadnila. Jeden cestující po mě vyžadoval její číslo. Kathrin mu ho ale nakonec nedala. Mě zase pochválil jeden pán zuby. I takové komplimenty padají.

Cestující byli spokojení. Ano, mít slušný hard product je pro aerolinku důležité, ale chování a profesionalita palubního personálu je tím, co tomu všemu dává duši a dělá ten produkt zapamatovatelný.

V noci, někde nad Atlantikem, přichází do galley mladý Izraelec. Jelikož jsme z Cancunu odlétali se zpožděním, bojí se, že nestihne svůj návazný spoj do Tel Avivu. Dívám se do seznamu cestujících a zjišťuji, že pokud vše půjde po příletu jak má, má ten kluk přibližně 40 minut na přestup. To se dá při troše štěstí i na tom našem frankfurtském bludišti zvládnout. Pro klid na jeho duši však ještě přicházím s nápadem, že ho dvacet minut před přistáním přesadím do premium economy, aby to měl blíž k východu. Svůj plán tedy o pár hodin později zrealizuji a kluka i s jeho věcmi přestěhuji.

Jenže po příletu do FRA přichází zrada! Z nějakého důvodu nezastavujeme přímo u budovy terminálu, ale někde v pampě, na opačném konci letiště. Bylo mi toho mladého muže sice docela líto, ale domnívám se, že přestup zvládl, protože El Al měl ten den téměř dvě hodiny zpoždění.


AIRBUS A320/1

Tento týden trávím neobvykle - na palubě malého Airbusu A320. Je to již půl roku od mého posledního letu na tomto typu letadla. Přestože pracuji takřka výhradně na Airbusu A330-900neo, je pro prodloužení mé licence na A320/321 důležité, abych každý rok na tomto stroji odpracoval minimálně dva lety (licenční let se provádí jednou za šest měsíců). V naší firmě to funguje následovně; máme dohromady přibližně pět celoročních bází po celém Německu, přičemž na úplném začátku, ihned po našem prvním výcviku, získáváme bez ohledu na bázi všichni licenci na Airbus A320/A321. Na tomto stroji létáme první tři měsíce naší kariéry, zejména do destinací v oblasti Středomoří, do Egypta a na Kanáry. Jedná se většinou o lety na otočku, či v kombinaci s pobytem v jiných německých, popřípadě španělských městech. Po třech měsících aktivní služby jsou frankfurtské posádky vyškoleny na dálkové stroje Airbus A330, zatímco ty mimofrankfurtské na Boeingy B757. Tímto prakticky frankfurtské letušky a stevardi krátké tratě opouští a soustředí se primárně na ty dálkové. Pro udržení licence na letouny krátkého doletu je ale nutné, jak jsem již zmiňoval, absolvovat jednou za šest měsíců refresh. V praxi to znamená, že jednoho krásného dne otevřete svůj Dienstplan a v něm se z ničeho nic objeví třeba ranní Mallorca. Proč je pro nás důležité si licenci na A320 udržovat? Protože to firmě i nám dává mnohem větší flexibilitu.

Krátké a středně dlouhé linky mi občas chybí. Pracujete na mnohem menším a přehlednějším stroji. V rámci posádky tak probíhá i mnohem jednodušší komunikace. Klientela je jiná, méně náročná. Lety jsou kratší a fyzicky méně namáhavé. Váš denní rytmus je mnohem stabilnější. Pokud nemáte zrovna v práci svůj den, přistanete většinou večer ve vlastní posteli, kde se můžete přitulit ke komukoliv, kdo tam na vás zrovna čeká. Nestane se vám, že se probudíte ve čtyři ráno, v osm usnete a druhý den se probudíte ve tři odpoledne. Vaše tělo nepociťuje ani žádné větší změny prostředí či klimatu. Servis je často mnohem uvolněnější a vy máte občas dokonce i čas podívat se na okamžik ven z okna a užít si krásný západ slunce. A také pracujete s mladšími a více motivovanými kolegy.

Dálkovky jsou jiná liga. Je to sen, který ale něco stojí. Trpíte únavou, lety jsou mnohem delší a vyžadují důkladnější přípravu. Jste často třeba i týden mimo domov. V jiném prostředí, v místech, kde není pouze jiné klima, ale i zákony a zvyklosti. Tam, kde evropský luxus, v podobě pitné vody z kohoutku, dostupnosti elektřiny a všemožných lidských práv, není často k dostání. Více kolegů a cestujících také často znamená více potenciálních problémů. Ano, objevovat svět je krásné, ale s rodinou a přáteli je tato aktivita mnohem příjemnější.

Původně jsem měl v dubnu letět z Düsseldorfu do Kosova a druhý den pak z Düsseldorfu na Fuerteventuru a odtamtud do Frankfurtu. Ale život je změna a místo DUS-PRN-DUS jsem byl přesunut na linku FRA-AYT-FRA.

Jelikož se odlet do Antalye koná v pět ráno, musím do Frankfurtu odcestovat už předešlý den večer.

Letem do ruské Antalye vás nebudu moc obtěžovat. Jedná se o klasickou dovolenkovou linku. Plné letadlo (Airbus A321-200), pět infantů, 36 dětí, čtyři cestující v business class, briefing ve tři ráno, boarding ve 04:20, odlet v 05:05. Pracuje nás tu celkem pět. Vedoucím kabiny je kamarád Max, já pracuji na pozici 1R (přední dveře, pravá strana), Matilda jako 2R, Nicolas na pravé trojce a Izabella na čtyřce. Během boardingu vítám cestující u předních dveří, jakmile se chaos v uličce trochu umírní, jdu našem pěti infantům rozdat bezpečnostní pásy a dětské plovací vesty. Po startu rozdává Matilda dětem hračky. Většinou se jedná o nějaké omalovánky, puzzle a kvízy. O business class se mám oficiálně starat já a Max. Jenže cestujících máme v obchodní třídě tak málo, že se o ně s přehledem zvládne Max postarat sám. Jdu tedy pomáhat kolegům do economy. Na krátkých linkách náš sortiment na palubě prodáváme. Je to další veliký rozdíl oproti dálkovkám, kde cestující dostanou jídlo a nápoje v ceně letenky. Jelikož dostáváme z prodeje provize, létáním na krátkých tratích si tak člověk příjde na slušné peníze. Speciálně na linkách do Antalye, kde cestující nakupují jako smyslů zbavení. Dovolená je v tomto ruském letovisku totiž nesmírně levná, takže lidé neváhají utrácet peníze na palubě. Nekupuji pouze kávu a snacky, ale také duty-free. I přes brzký čas odletu jsme na úseku FRA-AYT prodali zboží za téměř 600EUR. Je fascinující, kolik lidí má v šest ráno chuť kupovat si hodinky. Dohromady jsme v kabině s vozíkem strávili skoro hodinu a já musel dávat pozor na to, aby nám rozzuření strávníci nevyjedli sendviče na zpáteční cestu.

V Rusku přistáváme kolem deváté hodiny ranní. Projíždíme kolem vzdušných korábů místních aerolinií jako jsou například Aeroflot, Pobeda, UTair nebo Nordwind. Patrně z důvodu nízkých nákladů, zaměstnávají Rusové na místním letišti turecký personál. Ten se ale snaží a za pár minut máme krásně uklizené letadlo. Kéž by to s tím úklidem takhle fungovalo i ve FRA.

Hunger games se odehrávají i na zpátečním letu. I úsek AYT-FRA připomíná dětskou školku. Možná teď někteří z vás koulíte očima, ale děti na palubě jsou požehnání. Většinou nic nechtějí, s ničím nemají problém, maminka jim maximálně koupí džus a sendvič, který si pak potichu žmoulají.
Sice jsem už více jak den nespal, ale po příjezdu domů se cítím mnohem lépe, než když se vracím z dálkovky. Nyní mám dva dny volna a potom hurá na Kanáry. Čeká mě dopolední linka DUS-FUE-FRA.

I letadlo na Fuerteventuru bylo plné, s rozdílem, že v business class jsme cestujících měli 20. Letíme na menším Airbusu A320-200, který má kapacitu pouhých 180 cestujících. Jaká úleva oproti Airbusu A330-900, kde jich máme 310. Palubní posádka je tentokrát pouze čtyřčlenná, všichni jsme z frankfurtské základny, pouze kokpit máme z Düsseldorfu. Já a purser Patrick se staráme o pasažéry v business class. Maria a Stefan zase o ty v business class.

Jelikož odlétáme z Düsseldorfu, je s námi na palubě spousta klientů z Holandska. Většinou se jedná o starší cestující. Ochotně jim asistuji při nástupu, přičemž jim dokonce občas pomohu uložit zavazadla do přihrádek nad hlavami, což je úkon, který bychom správně dělat neměli.
Stojím u dveří, vítám další cestující a najednou spatřím nějakého klučinu, co se nám dole u schodů zhroutí a nemůže vstát. Ptám se ramp agentů, co se stalo. Prý se jedná o chlapce s mentální retardací, který má strach z rachotu na ploše a schodů. Asi deset minut se ho tam pokoušeli všichni zvedat, než se jim ho konečně povedlo dostat do letadla. Bylo mi ho nesmírně líto. I mým kolegům celá situace rvala srdce. Nedokážu vůbec odhadnout věk chlapce, ale v takovém případě mu mohlo být opravdu cokoliv mezi patnácti až pětadvaceti lety. Nemůže pořádně chodit, nekomunikuje a nosí pleny. Doprovází ho matka a otec. Oba komunikují německy se silným holandským přízvukem. Jsou nesmírně slušní a celou dobu se omlouvají za nepříjemnosti. Věřím, že jim péče o postiženého syna musí dát neuvěřitelně zabrat. Pomáhám jim usadit se na jejich místa a informuji je, že svého syna mohou na zpáteční cestu na gatu registrovat jako 'Wheelchair', což mu umožní mnohem jednodušší nástup. Jeden z našich pozemních zaměstnanců ještě pro jistotu volá na letiště FUE, aby se ujistil, že k našemu stroji bude přistaven nástupní most.

Servis v business class nám jde s Patrickem na jedničku.

'Taky máte pocit, že to v kabině nějak divně smrdí?' přijde za námi Stefan asi v polovině letu.

'Ano, ten postižený chlapec nosí pleny,' říkám mu.

Patrick prolétne kabinou s osvěžujícím sprejem. Za mnou mezitím přichází tatínek se svým handicapovaným synem a ptá se, kde máme toaletu. Jelikož oba sedí v osmé řadě, chodí na přední toaletu, která je normálně určená cestujícím z business class. Ale přeci nepošlete otce s retardovaným dítětem na opačnou stranu letadla. Na toaletě oba tráví asi patnáct minut. Posléze se z toalety začínají ozývat zvuky silných nárazů do stěn. Klepu a ptám se, zda je vše v pořádku. Jelikož nikdo nereaguje, odemykám a pomalu dveře pootevírám. Evidentně jsou však všichni naživu. Pouze mísu máme plnou toaletního papíru a h*ven. Zoufalý tatínek mi ukazuje tři igelitové sáčky plné sr*aček a se slovy 'es tut mir sehr Leid' je oba hází v palubní kuchyňce na zem.

V ten okamžik se tu zjeví Patrick, kterého celá ta scéna šokuje natolik, že se ihned odebere do kokpitu. Já se toho naopak statečně ujímám, nasazuji rukavice, masku, beru dezinfekci, utěrky a jde se uklízet. Patrick se po chvilce vynoří z kokpitu a za strašného nadávání mi pomáhá zbavovat se sáčků s exkrementy. Dezinfikujeme společně celou kuchyň a já se nemůžu udržet a začínám se hrozně smát. Do toho za námi přichází mladý FO, aby se také tou 'nádherou' pokochal. I on dostává z Maxových verbálních a non-verbálních projevů záchvat smíchu.

Toaletu a kuchyňku se nám sice po chvilce vydrhnout podařilo, ale silného zápachu jsme se již zbavit nemohli. Cestující z businessu to ale berou sportovně.

Asi hodinu před přistáním procházím kabinou a servíruji našim hostům nápoje. Patrick si mezitím chystá svačinu.

'Chceš to hovězí z touby?' ptá se mě Patrick po dokončení servisu.

'Jasně', odpovídám s kručícím břichem. Jakmile však troubu otevřu, rozhrnou otec se synem závěs a vydávají se na své druhé fekální dobrodružství. Ten Patrickův výraz bych přál vidět každému. Hlad mě v ten okamžik samozřejmě přešel, zavírám troubu a myšlenek na vydatný oběd se vzdávám. Patrick plive zbytky rozžvýkaného chleba a já se opět začnu hystericky smát.

Celý proces vylučování se odehrával podobně. Nechyběly ani nárazy o zeď. Výsledek byl prakticky podobný, s tím rozdílem, že toaletu jsme s Maxem tentokrát kompletně zablokovali a nechali tuto práci na úklidové službě ve Španělsku.

Po přistání na větrné Fuerteventuře nakmitají do letadla drobné Španělky a snaží se tu spoušť na toaletě uklidit. Dle jejich výrazů usuzuji, že takovou paseku ještě neviděly. No, přál bych jim vidět haj*ly po příletu z Hurghady nebo Cancunu. To je teprve zážitek.

Úsek FUE-FRA je doslova o něco méně na ho*no. Cestujících je méně, v business class máme pouze osm lidí, tudíž se se Stefanem a Marií starám o klienty v ekonomce. I na tomto letu jsme toho v economy class prodali dost. Jelikož máme poměrně slušný výběr a dobré ceny, prodáme v každé řadě vždycky něco. Navíc lety na Kanáry patří k těm delším, tudíž po cestě řada lidí nakupuje a jí z čiré nudy. Nalévám jednu kávu za druhou. Preclíky s máslem a sendvič se šunkou jsou klasickými bestsellery. Asi dvacet lidí si předobjednalo teplé jídlo během rezervace, takže jsou obsloužení jako první. Při letech nad tři hodiny provádíme i takzvaný 'destination service', kdy se hodinu před přistáním ještě jednou vjede do kabiny a provádí se druhý servis.

Let z DUS do FUE trval 03:55, ten z FUE do FRA potom 04:15. Ve Frankfurtu přistáváme večer, já se opět na půl roku loučím s naším malým Airbusem a běžím na vlak do Düsseldorfu, kde už na mě čekají manžel se psem.


SANTO DOMINGO

Na tento pětidenní pobyt si s sebou balím dva velké kufry a manžela. Ano, manžela. Můj muž si vzal tento týden v práci volno a rozhodl se, že se mnou poletí do Dominikánské republiky. Na delší pobyty si řada z nás bere své příbuzné, proto také nejsem jediný, kdo si s sebou veze doprovod. Náš FO si přibalil matku a jedná má kolegyně svého přítele. Jsem trochu nervózní, protože máme plno. Do posledního dne to vypadá, že naši talismani skončí na jumpseatech, ale nakonec to dobře dopadlo a všechny tři se nám podařilo dostat do business class. Dokonce i já, přestože jsem na tomto letu služebně nejmladší, získávám pozici 1LA, která se stará o levý úsek business class. Mám z toho obrovskou radost. Do poslední chvíle jsem nevěděl, zda to můj muž zvládne. Jakmile jsem ho uviděl s úsměvem nastupovat do našeho letadla, rozbušilo se mi srdce radostí. A jelikož stál ten den vesmír na naší straně, dostal sedadlo 8D, nacházející se v mém úseku. Jaká to čest starat se o vlastního muže.

O cestující business class se mnou pečuje ještě kolegyně Kathleen a vedoucí kabiny Annalena. Obě jsou moc sympatické, pouze Kathleen mi připadá být trochu demotivovaná. Annalena si s sebou také bere doprovod. Našeho FO, který tu má s sebou maminku. Krásné! Takový rodinný výlet do Karibiku.

Zatímco můj muž popíjí welcome drink, posílá mě Annalena na letiště. Prý si tam, nejspíše někde na toaletách poblíž gatu, zapomněl jakýsi pán černou tašku. Tu jsem se sice pokoušel s jedním gate agentem vypátrat, avšak neúspěšně. Nakonec dáváme cestujícímu na výběr. Buď poletí bez tašky, anebo vystoupí a nepoletí nikam. Nakonec zvolil druhou variantu, což nám způsobilo drobné zpoždění, jelikož jsme museli vyložit jeho kufry z podpalubí. V mezičase jsme museli společně se všemi pasažéry identifikovat jejich zavazadla.

Servis během letu probíhal hladce. Do péče mi krom mého manžela byla svěřena ještě dominikánsko-německá rodinka, jedna spící Polka, moc milý pán s vizáží Gandalfa, mladší pár z Norska, jeden nepříjemný Číňan a dva Němci, kteří si chtěli před startem prohlédnout kokpit (bylo jim dovoleno).

Musím říct, že se ke mně nikdy žádný cestující ještě nechoval vyloženě s disrespektem. Věřím totiž, že když se ke všem chováte s úctou a vřelostí, odzbrojíte je. Jenže Číňan si nedal říct a zacházel se mnou jak s kusem hadru. Neustále se mu něco nelíbilo, vykřikoval, při vzletu a přistání s někým hlasitě telefonoval, při každém servisu spal a jakmile se probudil, skrz překladovou aplikaci mi nadával, že jsem na něho zapomněl a mé chování nahlásí vedení společnosti. Bylo to něco otřesného. Díky jeho neznalosti angličtiny a mé neznalosti čínštiny, byla celá naše interakce ještě o to komplikovanější. Já často vůbec netušil, co chce. On zase netušil, co chci já. I objednávka pitomého čaje byla obrovskou výzvou. Alespoň ta překladová aplikace nám dávala drobnou představu o přáních a představách toho druhého. Pán měl sice značkové hadry, ale hubu plnou zkažených černých zubů a vystupování 'podnikatele' z devadesátek. Upřímně mi moc nedochází jak se chce stát Čína s takovouto elitou velmocí číslo jedna. Vedle něho seděl o něco umírněnější kumpán a v premium economy potom jejich třetí parťák. Všichni tři na náš let přestupovali z Pekingu. Když jsem prováděl poslední servis před přistáním, probudil jsem ho, aby si nestěžoval, že ho ignoruji. To ale zase začal řvát, že ho budím. Jazyková bariéra a přítomnost mého muže tomu všemu ještě dodávali speciální kouzlo.

Během letu jsme také měli pár lidí, jimž se dělalo nevolno. Naštěstí nikdo z nich neseděl v obchodní třídě. Ekonomka však byla beznadějně plná. O tu se starala krásná Lucija z Chorvatska, která dva roky létala u Emirates. S ní tu byla také její kamarádka Siriporn, v Německu narozená Thajka. Ta si naštěstí nechala zkráceně říkat Siri a ne Porn. Zadní galley se ujali dva veteráni. Elke a Friedrich. V premium economy obsluhovala Ida a Charlotte. Charlotte je ta, co si s sebou vzala přítele. Pro něho a svého muže jsem propašoval dvě zmrzliny z premium economy, protože mi přišla lepší, než ta z businessu.

Pro upřesnění, právě se nacházíme na palubě letadla mířícího z Frankfurtu do severodominikánského letoviska Puerto Plata. Zde část cestujících (vy/na)stoupí a nás čeká ještě krátký vnitrostátní skok do hlavního města země, Santo Dominga.

Asi hodinu před přistáním se spící Polka probouzí a vyžádá si plnohodnotný servis. Musíme tedy na poslední chvíli všechno ještě ohřívat a aranžovat. Do toho si dva Dominikánci vzpomenou, že si chtějí koupit hodinky a parfém. Volám do zadní galley, zda mají ten či onen parfém a model hodinek. Chudáci tam museli všechno znovu otevřít, prohrabat a najít. Naštěstí vše našli a předměty se nám podařilo prodat. Je však třeba uznat, že takové množství bezcelního zboží jsem už na dálkovce hodně dlouho neprodal. Jedna dáma si dvacet minut před přistáním přeje náhrdelník. I ten se nám daří v tom stresu najít a prodat.

Před přistáním je třeba zkontrolovat, zda mají všichni cestující zapnutý pás. Polka a Číňan zase spí. Musím je tedy probudit. To se jim ale nechce. Polka spinká jako miminko a Číňan se převaluje na druhý bok a mrknutím oka mi dává vědět, že si mám trhnout. To už ale moje nervy nezvládnou a já začínám na celou kabinu řvát: EXCUSE ME SIR! EXCUSE ME! IT'S TIME TO WAKE UP! WE'RE ABOUT TO LAND VERY SOON! PUT YOUR SEAT IN THE UPRIGHT POSITION AND FASTEN YOUR SEATBELT, PLEEEEASE!

Ti dva Němci se z toho našeho kulturního souboje mohli za břicho popadat. Číňan vstal, vůbec nic nechápal, ale sedačku si poupravil a já mu ten jeho pás radši zapnul sám, protože jsem na to už neměl náladu. Něco opět začal diktovat do té své aplikace, na to jsem už ale neměl čas.

Slunce zapadá a my dosedáme na přistávací dráhu letiště Puerto Plata. Venku je klasická tropická sauna. My teď musíme všechny vykopnout, nechat pozemní personál kabinu uklidit a poté přivítat cestující, kteří s námi pokračuji na úseku POP-SDQ, popřípadě letí dále do FRA.

Z organizačních důvodů necháme nejprve vystoupit cestující, kteří zde svou cestu končí. Pár lidí se s námi dojemně loučí. Dále vystupují i cestující mířící dále do SDQ, kteří za pár minut budou opět nastupovat. Pochopili to všichni až na drahé Číňany. Ti vůbec netušili, která bije. Přicházím za nimi a skrze tu jejich aplikaci se jim snažím vysvětlit, že musí na okamžik vystoupit (bohužel letěli až do SDQ). Nevím, co jim ta aplikace přeložila, ale moc velkou radost jim to očividně neudělalo. Jeden z nich začal čínsky něco řvát. Nakonec musel tuto svatou trojici vyprovodit z letadla náš statný station manager.

Můj muž, pan přítel a maminka zůstali mezitím na palubě a pletli se úklidové četě pod nohy. Na druhém segmentu však musel přítel do ekonomky, zatímco můj manžel a pilotová máma dostali v business class nová místa. Manžel měl štěstí a byl na tento dvacetiminutový přeskok usazen na sedačku 'Prime seat'. Jedná se o první řadu v business class. Jsou to čtyři sedadla s o něco větším prostorem a komfortem. Standardně dostávají tito cestující i o něco lepší servis, avšak na letu z Puerto Plata do Santo Dominga se servis nebude odehrávat žádný. Původně jsme měli sice proběhnout kabinou s džusem a vodou, ale díky turbulencím jsme tohle všechno odpískali. Po dvaceti minutách průletu černou oblohou přistáváme v SDQ.

V Santo Domingu si nás vyzvedává minibus s kapacitou 15 sedadel. Je nás patnáct, takže to vychází přesně a já si oddychnu, že se můj muž nemusí dnes v noci dopravovat do hotelu nějakým pochybným taxíkem.

V hotelu mi dochází, proč jsou pobyty v SDQ tak neoblíbené. Neschopný personál, opotřebovaný interiér, pravidelné výpadky proudu, špatně fungující internet, divné skvrny na povlečení, starý nábytek, na teplou vodu čekáte pět minut. Alespoň snídaně byla v ceně a bazén taky vypadal slušně. Celé je to součástí jakéhosi golfového areálu a kolem, v rámci celé této gated community, mají bohatí cizinci a místní své luxusní domovy.
Ale manžel si nestěžoval. Byl rád, že je se mnou a že je mu konečně, po dlouhé a tmavé německé zimě, opět teplo. Nefunkční internet označil jako digitální detox.

Druhý den jsme vyrazili na snídani. Místní ovesná kaše byl takový můj každodenní highlight. Hotel tu měl pro naší celou posádku rezervovaný veliký stůl. Já si nabírám ovoce a můj muž je už u stolu a vykecává se zbytkem posádky. Pak ale pozdraví Elke a ta se do něho ihned pustí, že se jí včera vůbec nepředstavil. Jenže Elke po příletu nezajímalo nic jiného, než její cigára, takže tam ani nebylo na představování moc prostoru. Zatímco náš kapitán Jens, neuvěřitelný sympaťák, popíjí svou ranní kávu, já si od Elke musím vyslechnout pětiminutovou přednášku o tom, že když si s sebou někoho beru, je slušností dotyčnou osobu celé posádce první den představit. To samé si také posléze vyslechla Charlotte a FO Ben. Jelikož pro mě bylo nesmírně důležité, aby probíhalo následujících pár dní harmonicky, vše jsem Elke odkýval a strčil si do pusy slaninu.

Alespoň Friedrich byl v pohodě. Byl sice stejně starý jako Elke, ale nebyl to takový ten typický prudič. Byl naopak skvělý a jeho práce ho i po pětadvaceti letech evidentně stále bavila.

První den jsme trávili na pláži, ten druhý si nás v 07:30 na recepci vyzvedl autobus a společně s Benem, jeho maminkou, Annalenou, Charlotte, jejím přítelem a Idou jsme se vydali na katamarán. Byl to děs! Plavbu katamaránem jsem absolvoval kdysi na Mauritiu a bylo to něco úplně jiného. Tehdy jsme měli celé plavidlo pro sebe, šnorchlovali jsme, kapitán nás poté vysadil na pláži, kde jsme jedli, pili a měli klid. Dnes se ale něco takového nekoná. Místo toho jsme naloděni na plavidlo s přibližně dalšími třiceti lidmi, šnorchlovat smíme pouze v davu, lodí jsme projeli skrze jakýsi monzun, tudíž jsme měli všechny věci promočený, a na ostrůvku Isla Catalina na nás čekaly další davy turistů, bar s hlasitou hudbou a patnáct řad špinavých lehátek. Masový turismus jak z učebnice. V ceně byl alespoň bufet, za mořské plody se však platilo extra. Abychom to přežili, nalévali jsme do sebe rum. Nejvíce otravní však byli všudepřítomní prodejci vyřezávaných cetek a neuvěřitelně hlasitá hudba. Hlasitá hudba je však v těchto zemích běžný fenomén. Už i na té lodi a v autobusu do nás pálili asi tisíc decibelů. Pláž na ostrově Catalina byla ale docela zklamáním. Stejně tak i počasí.
Aby to mělo pořádnou šťávu, pořád nám za zadkem poletoval jakýsi fotograf, který nás fotil a nabízel nám tuto formu vzpomínky za peníze. Měl s sebou parťáka s papouškem na rameni, abychom si ty naše vzpomínkové fotky okořenili. Ne, díky. Radši mi nalej další rum, abych na tenhle zážitek zapomněl. Zpáteční plavbu jsme absolvovali ožralý, někteří z nás i spálení. Tancovali jsme a bavili se. Ostatně, co taky v téhle situaci dělat jiného. Vždyť jsme za ten očistec každý zaplatil 70 EUR.

Celou expedici jsme shrnuli jako katastofu, ale rum měli alespoň silný. Na výpravu se s námi taky vydaly dva slovenské páry (mohlo jim být kolem pětačtyřiceti). Nejprve jsem je chtěl jít pozdravit, pak jsem ale uslyšel jejich konverzaci a radši se k našim bratrům nehlásil.

'Potrebuješ na záchod, zlato,' ptá se muž své ženy.

'Čo?'

'Či sa chceš zosrat!' začne na nebohou ženu křičet její muž. Dále se oba páry věnovaly společné konverzaci o tom, kdo komu na lodi zatočil bradavkami.

Cestou na hotel samozřejmě pršelo. Ale druhý den bylo zase hezky. Den jsem trávil u bazénu dočítáním knih. Mám rozečtené tři, takže bylo na čase všechny dokončit. Taky jsme společně s Idou, Charlotte a jejím drahým naplánovali na další den výlet do Santo Dominga. Jelikož se náš hotel nachází v oblasti Juan Dolio, je to do města asi čtyřicet minut autem.

Musím říct, že se mi Santo Domingo překvapivě líbilo. Jeho historická část turistům nabízí překrásnou koloniální architekturu - tu španělskou. V místní pevnosti se dozvíte prakticky vše o historii města a celého národa. Prohlídka je interaktivní, avšak z velké části pouze ve španělštině. Je vidět, že do historického centra, jakožto památky světového dědictví UNESCO, investuje vláda dost peněz. Pokud se vás v nějaké vědomostní soutěži někdo zeptá, které město je prvním, stále obydleným evropským osídlením v Americe, je jím právě tohle město. Zajímalo by mě, jak by se na dnešní podobu Santo Dominga díval jeho zakladatel Bartoloměj Kolumbus, Kryštofův mladší brácha. Překvapila mě také přítomnost čínské čtvrti, jejíž většinu však tvořily obchůdky s plastovým šuntem.

Poslední den jsme měli pick-up až v 19:25, zbývalo tedy ještě dost času si tento den užít. Vyrazili jsme s manželem opět na pláž. Můj muž, původem sice Dán, strávil však v dětství tři roky v Brazílii, tudíž si místní atmosféru do sytosti užíval. Já už se zase začal těšit na Německo, normální počasí, pitnou vodu z kohoutku, evropskou rezervovanost a normalizovanou nenávist vůči malým dětem. Zde je bohužel dítě středem vesmíru, proto tu třeba místní restaurace často vypadají jako dětské koutky s rozšířenou nabídkou jídla pro dospělé.

Je 19:00, já si na hlavu stříkám dva litry laku na vlasy. O pět minut později se setkávám se zbytkem posádky v lobby. Můj manžel tahá z kapsy poslední pesa, které chce dát po příjezdu na letiště řidiči. Po cestě na letiště spatříme na nebi zářící hvězdičku. Je to naše letadlo přilétající z Puerto Plata. Náš let do Frankfurtu je beznadějně přebookovaný. Modlím se, aby se můj muž dostal na palubu. Vzhledem k tomu, že je náš odlet ten den tím posledním, musel by se do Evropy dostávat až druhý den, zřejmě přes Španělsko nebo USA.

Jelikož má posádka oddělené odbavení, musíme se s maminkou, přítelem a manželem rozloučit a doufat, že se za pár minut setkáme v plném počtu na palubě. Při nejhorším máme k dispozici tři volné jumpseaty.

Na palubě se ještě uklízí a my provádíme předletový briefing. Teprve až teď se dozvím, že Lucija onemocněla, tudíž poletí domů jako deadhead. Její pozici, 3L, tedy zastoupím já. Aha! Proč mi to nikdo neřekl ještě v hotelu. Myslel jsem, že když má na sobě Lucija uniformu, bude s námi i pracovat.

Jelikož jsem flexibilní, okamžitě se přepínám do modu economy. Budu tak muset pracovat s Elke, která mi během cesty do zadní části letadla začne dávat sodu za to, že můj manžel nekoupil posádce čokoládu a nedal řidiči spropitné. Prý se to tak dělá. Tak jsem se té vyhulené mumii za svého nevychovaného manžela omluvil, řekl jí, že řidič dýško dostal a pak se v klidu, skrz všechny ty kabely od vysavačů, přebrodil až ke svému jumpseatu. Siri mi potom za rohem do ucha zašeptala, že pracovat s Elke není horší, než s ní sedět ráno u stolu. To mě trochu uklidnilo.

Během nástupu cestujících do letadla jsem si všiml, že se na palubu dostal i náš doprovod. Všichni tři dostali místa v premium economy.

Následuje krátké 'Cabin crew, arm doors!', instruktážní video a letí se.

Zatímco cestující z Cancunu vždy vypadají jakoby na letiště dorazili přímo z klubu, ti ze Santo Dominga vypadají jakoby je někdo právě vysvobodil z pětiletého zajetí v džungli. Všemu odpovídá i zápach v kabině a stav toalet. Protože máme v palubní kuchyňce k dispozici pár covidových masek, přinesl jsem jich pár našim třem svěřencům na ochranu před všudypřítomným smradem.

Servis se nám daří zvládnout celkem rychle a musím říct, že pracovat ve stejné uličce s nadšeným veteránem jakým je Friedrich je prostě radost. Ten chlap je prostě profík, má charizma, mluví asi pěti jazyky, práce se neštítí, vše dělá jak má. Navíc se ke všem, cestujícím i kolegům, chová moc mile.
Akorát servis v premium economy trochu pokulhává. Ida se necítí nejlépe a Charlotte je lehce demotivovaná. Dle mého manžela byl celý servis mdlý a bez nálady. Já a Friedrich jsme si toho všimli také.

Co mi vadilo nejvíce bylo chování Charlotte vůči zákazníkům. Dělali jsme spolu duty free a už hodně dlouho jsem neviděl tak otrávený ksicht. Prý je unavená a všichni na ní kýchají. To je sice špatný, ale taky ti firma zaplatila pětidenní dovolenou s přítelem, takže na těch devět hodin zatni zuby a makej. Ale to se drahé Charlotte asi moc nechtělo, stejně jako se jí nechtělo dělat každých 30 minut povinná prohlídka toalet, každou hodinu servis s vodou a ráno ani druhý servis s nápoji. Takže jsem to tam všechno za obě dámy chodil dělat já.

Proč je vlastně prohlídka toalet tak důležitá? Krom doplňování mýdla a toaletního papíru je nutné kontrolovat i čistotu. Nejdůležitější je ale klapka u odpadkového koše. Ta musí být celou dobu zavřená. Je totiž napojená na hasicí přístroj. Pokud někdo inteligentní hodí do koše s papírem cígo, aktivuje se pod zavřenou klapkou hasicí přístroj. Pokud je však koš plný papíru a klapka se díky tomu nemůže zavřít, neaktivuje se v tomto případě ani hasicí přístroj. Až někdy uvidíte v letadle nedovřenou klapku od koše, zavřete jí prosím. Alespoň u Airbusů to tak funguje.

Večer jsem šel s Friedrichem spát do crew rest compartmentu. Po probuzení jsme se prakticky nezastavili, jelikož spoustě lidí bylo špatně a řada z nich si z dovolené vezla střevní potíže. Dokonce jsem našel v záchodové míse stopy krve.

Po přípravě na snídaňový servis jsem šel do crew rest compartmentu, abych probudil Siri a Elke. Do Elke jsem při buzení omylem silněji šťouchl, což nesla velmi nelibě.

Snídaně se roznesla celkem rychle. Já během servisu sesbíral pár komplimentů a jeden cestující mi řekl, že jsem anděl a že si mám z duty free shopu na palubě vybrat cokoliv a on mi to koupí. Tak jsem ho po dlouhém přemlouvání přesvědčil, že nic nepotřebuji, ale že může vyplnit naší feedback form, což nás vždy velmi potěší.

Doplňuji si nápojový vozík na refill nápojů a najednou mi volá Kathleen. Prý naše vedoucí kabiny zkolabovala a my teď musíme let dokončit bez ní. Annalenu se naštěstí podařilo opět postavit na nohy, ale byla ve stavu, kdy zkrátka nemohla pracovat. Nevím, co se stalo, ale spousta z nás po tomto pobytu onemocněla.

Refill, neboli druhý nápojový servis, jsem proto musel zrušit. Siri, Friedrich a Elke začali připravovat ekonomku na přistání. FO Ben přišel z kokpitu na chvilku pomoci Kathleen do business class se servisem. A zatímco byl po chvíli vystřídán Idou, letěl anděl pomáhat Charlotte do premium economy. Tam to byl hotový děs. Řešili jsme ještě jednu paní s alergií na srst, jelikož řadu za ní seděla žena s kočkou. Toaleta byla zaneřáděná, nedoplněný toaleťák, evidentně tam už dlouho nikdo neuklízel. V kuchyni bordel a v kabině plavali cestující v odpadcích. Copak nemůže jednou za hodinu vzít pitomý plato a osvobodit ty lidi od různých kelímků, flašek, obalů od dek a sluchátek? Bože! Ty dvě holky jsou tak neschopný. Alespoň Charlotte se mohla snažit, když už tam sedí její přítel. A to nemluvím ani o pěti 'top spenders', které tam mají taky.

Nakonec to ale nějak zvládáme a přistáváme ve Frankfurtu. Já jsem unavený a můj manžel si svou krátkou dovolenou užil.

Já si svou dovolenou užil také. Ještě před cestou do Santo Dominga jsme totiž měli s manželem týden volno a vydali se tak na návštěvu do ČR. Bylo fajn se tam opět po delší době podívat a vidět celou rodinu, včetně bratra, který přiletěl až z Austrálie a dovezl si s sebou pěkného přítele. Společně s bratrem jsme navštívili i naše prarodiče. Své muže jsme však raději nechali doma, protože náš dědeček by všechny buz*ranty, ihned v závěsu po Ukrajincích, vystřílel. No jo, rodinu si nevybíráte. Na závěr jsme mu oba slíbili, že mu příště konečně oba představíme nějaké hezké děvče.

A vám zcela určitě představím další vhled do pestrého života služky v oblacích. V květnu zavítám na čtyřiadvacet hodin do kanadského Toronta. Jelikož mám ale před tím ještě čtyři dny SBY90, dost pochybuji o tom, že to s tím Torontem nakonec vyjde. Na závěr měsíce mám osmidenní pobyt v Karibiku, kam bych opět moc rád vzal svou drahou polovičku. Čtyři dny v kubánském Holguínu (o tom jsem psal již v únoru), shuttle na Jamaiku + další čtyři noci v letovisku Montego Bay (FRA-HOG-MBJ-HOG-FRA). Přeji vám krásné jarní dny.


Fabo
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3177
Registrován: 04. 01. 2007, 13:42
Bydliště: HAG
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od Fabo »

Jo ty SBY, to je zlo. Taky jeden z duvodu proc me to netahne udelat si to ATPL, i kdyz mam misty pocit ze se z toho sezeni za pocitacem zblaznim :D

Alespon ta moznost vzit partnera jednou za cas ssebou je fajn. Byt ja bych asi Dominikanskou vynechal.

Sau
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 152
Registrován: 02. 02. 2009, 10:06
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od Sau »

stanmeller píše:
03. 05. 2024, 16:43
Já a purser Patrick se staráme o pasažéry v business class. Maria a Stefan zase o ty v business class.
A v economy samoobsluha? ;) To bych chtěl někdy zažít :biggrin:

Jinak opět skvěle napsáno. Díky! :)

Globik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5923
Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
Pohlaví: muž
Bydliště: Honolulu
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od Globik »

Sau píše:
04. 05. 2024, 06:34

A v economy samoobsluha? ;) To bych chtěl někdy zažít :biggrin:
Pamatuju si, že když jsem letěl v dubnu 2011 s LH na trase IAD-FRA (nebo MUC), tak tam byl pultík a na něm volně k dispozici základní nápoje - voda, bílé víno a červené víno. Vypil jsem za těch pár hodin cca jednu flašku (samozřejmě ne vody) :D

Fabo
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3177
Registrován: 04. 01. 2007, 13:42
Bydliště: HAG
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od Fabo »

Globik píše:
04. 05. 2024, 11:09
Sau píše:
04. 05. 2024, 06:34

A v economy samoobsluha? ;) To bych chtěl někdy zažít :biggrin:
Pamatuju si, že když jsem letěl v dubnu 2011 s LH na trase IAD-FRA (nebo MUC), tak tam byl pultík a na něm volně k dispozici základní nápoje - voda, bílé víno a červené víno. Vypil jsem za těch pár hodin cca jednu flašku (samozřejmě ne vody) :D
Co jsem s nima letel naposled, tak to meli taky, akorat teda misto vina jen dzus :lol:
jsem zvedav jak to bude ted v J. V Emirates vim, pul letu presedm v baru :D


stenmeller
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 22
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od stenmeller »

Sau píše:
04. 05. 2024, 06:34
stanmeller píše:
03. 05. 2024, 16:43
Já a purser Patrick se staráme o pasažéry v business class. Maria a Stefan zase o ty v business class.
A v economy samoobsluha? ;) To bych chtěl někdy zažít :biggrin:

Jinak opět skvěle napsáno. Díky! :)
Pouze jsem si testoval pozornost svého čtenářstva :lol:
Danke sehr

stenmeller
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 22
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od stenmeller »

Fabo píše:
04. 05. 2024, 17:03
Globik píše:
04. 05. 2024, 11:09
Sau píše:
04. 05. 2024, 06:34

A v economy samoobsluha? ;) To bych chtěl někdy zažít :biggrin:
Pamatuju si, že když jsem letěl v dubnu 2011 s LH na trase IAD-FRA (nebo MUC), tak tam byl pultík a na něm volně k dispozici základní nápoje - voda, bílé víno a červené víno. Vypil jsem za těch pár hodin cca jednu flašku (samozřejmě ne vody) :D
Co jsem s nima letel naposled, tak to meli taky, akorat teda misto vina jen dzus :lol:
jsem zvedav jak to bude ted v J. V Emirates vim, pul letu presedm v baru :D
Je pravděpodobné, že EK přestali do PRG posílat A380 právě z důvodu vysoké návštěvnosti palubního baru. Češi moc pili a Šejk se bál, že mu tím zruinujeme byznys.

zdenda
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 267
Registrován: 03. 04. 2012, 08:23
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od zdenda »

Celý tenhle dlouhý tzv.report je trapný od samého pocatku:-(

Globik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5923
Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
Pohlaví: muž
Bydliště: Honolulu
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od Globik »

zdenda píše:
06. 05. 2024, 22:00
Celý tenhle dlouhý tzv.report je trapný od samého pocatku:-(
Tak dlouho jsme čekali, až něco napíšeš, blbečku [-X

Globik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5923
Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
Pohlaví: muž
Bydliště: Honolulu
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od Globik »

Čtu to na pokračování, jako obvykle skvělé. A slibuju, že od teď budu papírové ručníky do koše dávat řádně a ne jako dosud. Jsem totiž germofob a tak se toho koše štítím. Když si utřu ruce, dávám použitý ručník do koše tak, abych se koše nedotkl. Což vzhledem k jeho konstrukci znamená, že ručník zůstane ve škvíře mezi víkem koše a víko tedy zůstane nedovřené.

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4162
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od whiskey »

Globik píše:
06. 05. 2024, 22:37
Čtu to na pokračování, jako obvykle skvělé. A slibuju, že od teď budu papírové ručníky do koše dávat řádně a ne jako dosud. Jsem totiž germofob a tak se toho koše štítím. Když si utřu ruce, dávám použitý ručník do koše tak, abych se koše nedotkl. Což vzhledem k jeho konstrukci znamená, že ručník zůstane ve škvíře mezi víkem koše a víko tedy zůstane nedovřené.
Skus potlacit vonkajsou stranou dlane/prstov.:-)

HonzaJ84
Nováček
Nováček
Příspěvky: 1
Registrován: 28. 03. 2014, 19:48
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od HonzaJ84 »

Skvělý report. Chtěl bych se zeptat k těm stand-by. Má to stand-by člověk nějak placené, případně dostane něco navíc, když ho ze stand-by vytáhnou? Když má tech 10 h tak může být aspoň doma a řekněme něco doma dělat, prát, uklízet atd., ale ty ostatní jsou docale děs, protože člověk čeká vyloženě jen na to, kdy ho vytáhnou. Díky. Těším se na pokračování.

stenmeller
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 22
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od stenmeller »

whiskey píše:
07. 05. 2024, 06:30
Globik píše:
06. 05. 2024, 22:37
Čtu to na pokračování, jako obvykle skvělé. A slibuju, že od teď budu papírové ručníky do koše dávat řádně a ne jako dosud. Jsem totiž germofob a tak se toho koše štítím. Když si utřu ruce, dávám použitý ručník do koše tak, abych se koše nedotkl. Což vzhledem k jeho konstrukci znamená, že ručník zůstane ve škvíře mezi víkem koše a víko tedy zůstane nedovřené.
Skus potlacit vonkajsou stranou dlane/prstov.:-)
V našich Airbusech A330neo máš pod umyvadlem pedál, po jehož sešlápnutí se klapka otevře. Netuším jak na nejnovějších A320neo, standardní A320 bohužel takovou vychytávku nemá. Tam budeš muset za letuškou do kuchyňky a zeptat se, zda nemá desinfekci na ruce (alespoň u naší společnosti máme vždy pár lahviček k dispozici) :thumbup:

stenmeller
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 22
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od stenmeller »

HonzaJ84 píše:
09. 05. 2024, 13:12
Skvělý report. Chtěl bych se zeptat k těm stand-by. Má to stand-by člověk nějak placené, případně dostane něco navíc, když ho ze stand-by vytáhnou? Když má tech 10 h tak může být aspoň doma a řekněme něco doma dělat, prát, uklízet atd., ale ty ostatní jsou docale děs, protože člověk čeká vyloženě jen na to, kdy ho vytáhnou. Díky. Těším se na pokračování.
Ahoj Marku, na tvou otázku mám jednoduchou odpověď: NE. Za čas strávený v pohotovostním režimu nedostáváme žádný extra příplatek. Vše je dle smlouvy pokryté naším základním platem. Pouze za dobu strávenou na SBY30, tedy pohotovost na hotelu, dostáváme běžný hodinový plat + diety. V případě SBY120/90/R10 však ne.
Pokud nás vytáhnou, je to bráno jako standardní let, příplatek nedostaneš žádný. Pokud ti nezavolají, byl jsi celý den jako na trní a seděl doma deset hodin prakticky zadarmo. Pokud jsi zrovna na SBY30 a oni se za celý den neozvali, měl jsi štěstí, protože je ti proplacená každá hodina strávená v krásném hotelu a diety. SBY30 dostáváme ale zřídka.

Globik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5923
Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
Pohlaví: muž
Bydliště: Honolulu
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Duben 2024

Příspěvek od Globik »

stenmeller píše:
12. 05. 2024, 18:31
whiskey píše:
07. 05. 2024, 06:30
Globik píše:
06. 05. 2024, 22:37
Čtu to na pokračování, jako obvykle skvělé. A slibuju, že od teď budu papírové ručníky do koše dávat řádně a ne jako dosud. Jsem totiž germofob a tak se toho koše štítím. Když si utřu ruce, dávám použitý ručník do koše tak, abych se koše nedotkl. Což vzhledem k jeho konstrukci znamená, že ručník zůstane ve škvíře mezi víkem koše a víko tedy zůstane nedovřené.
Skus potlacit vonkajsou stranou dlane/prstov.:-)
V našich Airbusech A330neo máš pod umyvadlem pedál, po jehož sešlápnutí se klapka otevře. Netuším jak na nejnovějších A320neo, standardní A320 bohužel takovou vychytávku nemá. Tam budeš muset za letuškou do kuchyňky a zeptat se, zda nemá desinfekci na ruce (alespoň u naší společnosti máme vždy pár lahviček k dispozici) :thumbup:
Myslíš, že jako germofob nemám dezinfekci na ruce stále v kapse? :lol:
Ale i tak se mi toho koše nechce dotýkat. Ale jak jsem psal, polepším se :wink:


Odpovědět