Willkommen an Bord - Květen 2024

Odpovědět
stenmeller
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 27
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Willkommen an Bord - Květen 2024

Příspěvek od stenmeller »

Stejně jako minule, i tentokrát začínám měsíc čtyřmi dny na pohotovosti (standby). První tři dny mám takzvanou SBY90, poslední den R10. O jednotlivých druzích standby jsem se rozepisoval v dubnovém reportu. Pro připomenutí sem ale rychle vložím, že pohotovost SBY90 v praxi znamená, že po zavolání crew planningu je nutné v rámci devadesáti minut dorazit na letiště. R10 je o něco uvolněnější, firma vám dá deset hodin před odletem vědět, kam poletíte.

Věrní čtenáři ví, že má stanice je sice letiště Frankfurt, já však bydlím ve městě Düsseldorf. V případě, že dostanu SBY90, je tedy nutné sehnat si ve Frankfurtu ubytování. Tentokrát jsem zvolil hotel b'mine v bezduchém komplexu Gateway Gardens ležícím přímo u letiště.

Jelikož jsem dítě Štěstěny, nikdo se za celé čtyři dny neozval. Znamená to tedy, že mohu na pár dní odjet zpátky domů a poté se vydat do Kanady.


TORONTO

Do Toronta jsem se nesmírně těšil. Důvodů mám hned několik. Tím prvním je ten, že let je poměrně krátký - trvá kolem sedmi hodin. Druhý důvod je ten, že jsem do Toronta ještě nikdy nezavítal. Přestože naše společnost létá v Kanadě do pěti různých měst, ve druhé největší zemi světa jsem nikdy nebyl. Po zimní sezóně tedy konečně přichází nějaká obměna. Pro mnohé je to sice k nevíře, ale i písčité pláže v Karibiku se člověku časem zají. V Torontu také žije moje kamarádka. Ta je však zrovna na dovolené a my se holt budeme muset sejít jindy. To mi ale zase tak moc nevadí, protože svou první návštěvu tohoto města bych rád strávil sám.

O samotném městě vím pouze to, že se jedná o tavící kotel národností na břehu jezera Ontario, jehož dominantou je televizní věž CN Tower. Kousek za městem leží Niagarské vodopády, ty já však nyní za každou cenu vidět nemusím. Co bych však rád poznal je celková atmosféra města. Protože něco atraktivního na něm být musí, když přitahuje takové masy lidí z celého světa, že?

Do Kanady letíme nalehko. Asi třetina kabiny je prázdná, v business class máme ze třiceti míst obsazených pouze jedenáct. Na palubě se mluví převážně anglicky, vezeme spoustu lidí z Indie, čemuž není divu, když tato komunita měla, při posledním sčítání obyvatel v Kanadě, téměř dva miliony členů. Také veliký počet lidí z Polska, Srí Lanky, Balkánu a Etiopie lehce nastiňuje demografický kompozit Toronta, kde se 46 % místních narodilo mimo Kanadu.

O pasažéry se dnes budu starat společně s řeckým purserem Aléxisem, dvěma veteránkami Stefanie a Saskií, mladičkou Marií, mojí dobrou kamarádkou Lilly, temperamentní Katalánkou Mercedes, Sabrinou ze Stuttgartu a Mohamedem aka Madonnou. Na tomto letu mám poměrně vysokou senioritu, avšak dvě volné pozice v business class rád přenechávám Lilly a Marii. Přestože v business class pracuji ze všeho nejradši, starat se o pouhých jedenáct cestujících by pro mě byla na tak dlouhém letu hrozná nuda. Vybírám si tedy stanici 3L v ekonomické třídě, kterou máme celkem plnou. Na pozici 3R bude souběžně pracovat Madonna, zadní kuchyň si na starosti berou Saskia a Stefanie.

Během briefingu nás Alex připravuje na jistá kulturni specifika cestujících z oblasti Indie a Pákistánu. Máme prý vždy jednat s úsměvem a nebrat si řadu věcí moc osobně. Na konci briefingu za námi přichází kokpit. Mladý FO Lars a kapitán, který byl se mnou na začátku roku v Kapském Městě.
Svého rozhodnutí jít pracovat do economy class jsem začal litovat již během boardingu. Spousta lidí na tomto fóru dost často nadává na takzvané koupáky. Já naše koupáky miluju. Vždy příjdou na palubu s úsměvem, poděkují, pozdraví, mají dobrou náladu, rádi vtipkují a bez řečí vás poslechnou. Obchodní cestující a VFR (visiting family and relatives) jsou jiná liga. Ti často nastupují s kyselým obličejem, neděkují, nezdraví, nerespektují vás, všechno vědí lépe a často si s sebou přináší jisté kulturní návyky. Jak jsem již podotýkal, řada našich cestujících přiletěla do Frankfurtu z Indie. Ve skutečnosti jich bylo tolik, že jsem si na okamžik pomyslel, že jsem na letu do Delhi. Na toaletu se začalo chodit ještě v průběhu nástupu cestujících do letadla. Ještě jsme nezavřeli ani nástupní dveře a záchody vypadaly jako by se jimi prohnal hurikán. Kabina tou dobou byla již krásné provoněná směsicí exotického koření a hnijících ostatků mrtvého koně.

Běží instruktážní video a lidi mačkají call bell, protože chtějí dostat napít. Letadlo se chystá na start, já procházím kabinou, asi dvaceti lidem zapínám pás a asi deset si jich objednává kávu a orange (tím je myšlen pomerančový džus). S obrovskou teatrálností mi pár Indů zasípe do ucha, že potřebují vodu.

'Můžete svému dítěti zapnout pás prosím?', ptám se mladé ženy, která se na mě krásně zazubí, indicky zakýve hlavičkou a dále mě ignoruje. Tak jejího syna raději zapínám sám.

Asi deset minut po startu za mnou přišla starší Kanaďanka s tím, že z toalet vytéká do kabiny jakási tekutina. Vskutku to tak bylo. Do kabiny nám tekla voda. Nebyla to moč, ale voda. Indové si totiž po vykonání potřeby umývají své pozadí vodou. Nechci si raději ani představovat jak tento úkon provádí na tak malém prostoru, kterým jsou ha*zly v letadle. Dobrým indikátorem tohoto postupu byl též fakt, že za celý let nebylo třeba ani jednou doplnit toaletní papír. Naopak vytíráním a desinfikováním podlahy jsme strávili značnou část letu - alespoň já a holky, protože naše material girl nebyla na něco takového vůbec stavěná. On všeobecně na práci Madonna moc nebyl. Co má však Madonna rád je botox. Během přestávky mi vyprávěl, jak si nechal v Brazílii udělat zadeček. Poté mi ve Frankfurtu doporučil kliniku, kde si nechává dělat rty. Nevím sice, co tím chtěl říct, ale žádný chirurgický zákrok na mém těle jsem zatím nezvažoval. Rozhodně nechci dopadnout jako Mohamed, který v šestadvaceti vypadá na čtyřicet a nemůže pořádně hnout svalstvem v obličeji.

Let do indického Toronta byl nevšední kulturní zážitek. Mým osobním highlightem byl moment, kdy mě oslovil jeden pán. Jelikož mu nešlo dobře rozumět, přiklekl jsem si k němu. On mi prstem šťouchl do čela a s typickým indickým akcentem zakňoural; Boooy, aj heva sooortrot. Gimý a bill. Tak jsem se rychle z toho šoku vzpamatoval a donesl mu z lékárničky prášek. Hrůza! Celá ta situace mě paralyzovala natolik, že jsem se rozhodl jí dále neeskalovat.

Call bell bez přestávky drnčí a všichni chtějí 'brink mý votrrrr'. Servis nápojů je díky jazykové bariéře obrovská legrace. Spousta lidí tu sice na vás mává kanadským pasem, ale anglicky umí pouze pár slov. Začínám mít pocit, že kanadské úřady ty pasy rozdávají na počkání. Ostatně i v takovém Německu vám pro získání občanství stačí znalost jazyka na úrovni B1.

Cukr mi dochází už asi v páté řadě. Indové milují slazený čaj. SLAZENÝ!

Občas vás někdo zatahá za kalhoty nebo vám sáhne na rameno; 'Ken I get móóór?'

Také se tu vyskytují tací, co před vámi narychlo vypijí kelímek vody a pak si ihned přejí dolít, přičemž vás celou dobu drží za zápěstí, abyste jim náhodou neutekli. Jelikož jsem veškerou sebeúctu zahodil už ve Frankfurtu, poslušně dolévám.

Každý Ind starší padesáti let je vybaven léky. Každý Ind pod padesát let před vámi předstírá smrtící symptomy a chce léky od vás. Mám každému z nich chuť donést z lékárničky sošku Oscara.

Linka do Toronta je jednou z těch kratších, ale já mám po přistání pocit, že jsem do té Kanady došel. Ostatně jsem nebyl sám. I jeden pán s turbanem na hlavě pravidelně procházel uličkou, neustále stál u nás v kuchyňce a bez vyřčení jediného slova se na nás všechny krásně zubil. Sedět jsem ho neviděl ani jednou. Nachodil toho více, než Madonna.

Musím však uznat jedno. Drtivá většina Indů mi po přistání děkovala za krásný let a pomoc. I ten muž, který mi strčil prst do čela a vyžebral od nás čtyři aspiriny mi na konci poděkoval a řekl; 'Jůů veeerrrr ekselent!'

Toronto mi za těch čtyřiadvacet hodin celkem přirostlo k srdci. Bydlet bych tam asi nechtěl, ale za krátkou návštěvu to rozhodně stálo. Multikulturní a živé město, svým rázem trochu připomínající newyorský Mannhattan nebo americké Chicago. I proto si filmaři toto místo tolik oblíbili. Vědeli jste, že třeba takový seriál 'Suits', odehrávající se jakoby v NYC, byl vlastně celý natočen právě tady v Torontu? Lidé a jídlo z celého světa, energie noční Younge Street, krásné parky a jezero Ontario, které svou velikostí připomíná spíše moře. Rozhodně se nejedná o nějaké nudné severoamerické město. Toronto má sice veškeré atributy americké metropole, nechybí tu však ani jistý smysl pro detail a určitá urbanistická jemnost, kterou známe spíše z Evropy.

Náš hotel se nachází přímo na Dundas Square, místním Václaváku, snad v tom nejvíc centrálním centru města. Za rohem je radnice, u CN Tower je člověk za pár minut. Ráno, něco kolem sedmé, vyrážím na obchůzku. Nemám žádný cíl nebo plán. Chci se jen projít a udělat si nějaký celkový obrázek o rázu této metropole. Určitě tu nejsem naposledy, takže až tu budu příště, budu vědět co a jak.

Je ráno a já se vydávám proti davům lidí mířícim do práce ve finanční čtvrti. Všichni se sem valí z nádraží Union Station. Přímo pod ním se rozprostírá rozlehlý systém podzemních ulic, který tu kreativně pojmenovali 'PATH'. Jedná se prakticky o podzemní nákupní, zábavní a logistické centrum, kam se místní odebírají zejména ve studených zimních měsících.

Podél pobřeží jezera Ontario si to pomalu dojdu až na letiště Billyho Bishopa, které se, stejně jako londýnské City Airport, nachází přímo v centru města. Terminál leží na ostrově Centre Island a z pevniny se sem dá krásně dojít podzemním tunelem. Regionální lety odtud operují zejména společnosti Porter a Air Canada. Cestou zpátky do hotelu to beru přes čínskou čtvrť. Milovníci asijské kuchyně si v tomto městě jistě přijdou na své. Ale nejen té asijské. Toronto je i městem českým, ukrajinským, polským, italským, řeckým. Najdete tu zkrátka všechno. Až tu budu příště, vyrazím do východního Toronta na řízek do restaurace Prague. A pokud je mezi vámi nějaký znalec tohoto přitažlivého města, neváhejte mi tu zanechat nějaké tipy na další návštěvu.

Co se počasí týče, je tu moc krásně. Severní Amerika má oproti Evropě tu výhodu, že je tu zřídka zataženo. Zima je tu sice o poznání studenější, ale vždy nad vámi svítí sluníčko. Dnes je 29 stupňů.

Teď je ale čas na páteční cestu. Jelikož do Toronta létáme denně, pobyt zde nepřesahuje 24 hodin. Zpáteční let bude plný a publikum převážně z východu Evropy. Odlet je sice až v 19:50, ale pick-up máme už v 16:45. Centrum města je v tuto dobu totiž zasekané. Na letiště přijíždíme v 18:15. Z celé té hodiny a půl jsme strávili hodinu v samotném centru, kde jsme se želvým tempem posouvali v nekonečné zácpě.

V Torontu odbavujeme naše lety ze starého terminálu. Přesto vypadá budova letiště stále dobře. Člověk musí u tohoto města uznat, že i přes svou velikost je poměrně čisté a dobře udržované. Kéž by tak čistá byla i některá menší města v Německu.

Vedle našeho gatu se řadí cestující na nástup na palubu Boeingu B777-300 společnosti Etihad. Když vidím ty zástupy Indů, Pákistánců, Afghánců, Íránců a dalších, je mi našich kolegů ze Zálivu opravdu líto. Nedivím se, že životnost letušek u těchto společností zřídka přesahuje tři roky.

Dle kanadských zákonů může do letadla nejprve nastoupit pouze purser, kokpit a ten, kdo má na starosti catering (pozice 4L, tedy Stefanie). My ostatní musíme čekat, dokud nebude letadla zcela uklizeno a soukromá agentura neprovede bezpečnostní prohlídku kabiny. Tu sice děláme většinou sami, ale na letech do USA/Kanady jí provádí právě tyto agentury.

Se zbytkem posádky čekám u sousedního gatu a nejednou se ozývá hlášení, že se mají všichni cestující připavit na nástup. Aha! Ale vždyť my ještě nejsme ani v letadle. Jdu za gate agentkou a ptám se, zda už smíme nastoupit. Prý ne. Tak proč svolává lidi k nástupu, když ještě není v letadle ani kompletní posádka? To si myslí, že nalezu do letadla, hodím si kufr do skříně a postavím se do uličky?

Obcházím rodiny s infanty a informuji je, že se mohou v klidu posadit, protože na přípravu letu bude posádka potřebovat ještě minimálně 30 minut.
'Z důvodu pozdního příjezdu posádky na letiště bude mít let třicet minut zpoždění,' oznamuje gate agentka vzápětí.

To už je na ohnivou Katalánku Mercedes příliš a okamžitě se pouští do gate agentky, která se ten den rozhodla, že proti nám poštve 300 hostů.
'Sedíme tady už půl hodiny, lidi se na nás celou dobu dívají. Tomu říkáte pozdní příjezd na letiště?', vysvětluje naštvaná Mercedes a vypadá při tom jako hlavní hrdinka kolumbijské telenovely.

Nakonec jsme do letadla vpuštěni. S potem na čele ladíme poslední detaily a honem necháme do letadla nahopkat i pasažéry, z nichž většina musí na druhém konci chytit návazný spoj.

Vítám i jednoho pána s typicky českým jménem a krásným českým přízvukem. Podívám se na palubní vstupenku, 31A, místečko hned naproti mému jumpseatu.

'Where are you from, sir?' ptám se.

'I'm from Canada', odpovídá pán s úsměvem.

'Oh, I saw your name and thought you were from Czech Republic.'

Nakonec jsme se dobrali k tomu, že pán pochází původem z Vysokého Mýta a naše konverzace mohla pokračovat v češtině. V premium economy seděl také jeden starší pár z Čech. Paní luštila sudoku a pán si četl knížku. Podle ní jsem identifikoval jejich původ a šel je pozdravit.
Na palubě jsme také měli řadu Poláků. 35 lidí mělo namířeno dále do Krakova, 20 do Katowic, pár dalších do jiných polských měst. Všichni byli moc sympatičtí. Jedna Polka si chtěla sednout na volné místo u exitu, aby měla více místa na nohy. Jakmile si k ní přisedl pěkný černoch, pookřála a rozhodla se zůstat na svém místě. Místo u exitu jsem poté věnoval dvoumetrovému obrovi.

Pán z Vysokého Mýta ještě rychle stihl zavolat své dceři, která mu zařídila upgrade ve formě místa u východu. Hrozně moc jí děkoval a říkal, že tu má i českého stevarda.

Po startu se začíná podávat večeře. Přestože je kabina plná, probíhá servis mnohem rychleji a hladce. Máme tu jednu německou rodinku. Rodiče si pravidelně dopřávají Whiskey s Colou a jejich syn se mě při každé příležitosti na něco ptá. Ale takovým tím způsobem, který nikdo z nás nemá rád.

'A co si přeje k pití mladý gentleman?'

'Fantu. A víš jakou maximální rychlostí může tohle letadlo letět?', ptá se klučina s hláskem té malé kuňky z reklamy na Kofolu.

'Myslím, že 860km/h', tahám z rukávu nějaká čísla, která nám kdysi říkali na výcvikovém kurzu.

'Tak proč teď letíme 913km/h?' , dává mi chlapec lekci a klepe na monitor, kde má tento údaj přímo před sebou.

Dělám druhé kolo nápojů a opět se mým směrem valí otázka; 'A můžeme přistát v Londýně?'

Očekávám nějaký chyták; 'Ano, teoreticky bychom v Londýně přistát mohli'.

'Ale táta říkal, že v Londýně přistávat nebudeme.'

Bože! Alespoň se mi podařilo mu vnutit dva modely letadla, takže za to utrpení dostanu asi 30 centů provizi jako odškodné.

Ve Frankfurtu sice přistáváme se zpožděním, ale všechny Krakovany se mi podařilo přesvědčit, že jim padesát minut na přestup v tom našem frankfurtském bludišti stačí.


HOLGUIN - MONTEGO BAY

Po příletu z Toronta mám volno pouze jeden den. Během něj musím všechno vyprat, vyžehlit, zabalit. Tentokrát balím dva plné kufry, jelikož nebudu doma osm dní. Vyrážím na třídenní pobyt v kubánském Holguínu v kombinaci se čtyřdenním pobytem na Jamajce. Sounds exciting, I know. Je sice pravda, že dobrovolně bych si o takový trip asi nežádal, ale když už mi zcela náhodou přistál v letovém plánu, byla by hloupost ho nevzít.

Routing vypadá následovně. Nejprve poletíme z Frankfurtu do Holguínu. Zde dostane posádka tři noci. Dále nás čeká pětatřicetiminutový skok na ostrov Jamaika. Zde dostaneme čtyři noci. No a to celé pak završíme přímým letem z Montego Bay do Frankfurtu.

Na začátku jsem měl z tohoto tripu trochu strach. Stačí, aby vám nesedl jediný z kolegů a máte celý týden peklo. Ale již při prvním setkání s posádkou se zdálo, že vše bude probíhat výborně. Náš tým je vskutku multikulturní. Vedoucí kabiny je Řekyně Maria, která se provdala za Australana. Je jí šedesát a v naší firmě má odlétáno již 35 let. Dále máme v týmu Němce s filipínskými kořeny Ryana, jednu překrásnou Tanzánijku Catherine, Pedra původem z Chile, divokou Italku Ariannu a kolegyni Saru z albánsko-německé rodiny. Celé to doplňuji já a naše SFO Aneke z Holandska. Zbytek posádky je německý. Veterán Karsten z Bavorska, dvacetiletá Emily z Bonnu, kapitán Jan z Kolína a FO Jürgen z Hessenska. S Jürgenem jsem už jednou letěl, Pedra a Ryana znám z Instagramu, zbytek vůbec. S sebou si bereme ještě technika Andrease. Ten s námi létá na Kubu, jelikož na tomto ostrově nemá naše firma žádnou technickou podporu. I on vypadá na to, že s ním bude legrace.

Všichni si o tento dlouhý pobyt žádali. Já ne - let mi byl přidělen náhodně. O lety žádám zřídka, jelikož v letní sezóně nemám žádné preference a plánovačům to dost usnadňuje život. Díky tomu se mi často odměňují právě touto formou - dávají mi lety, které bych se svou senioritou neměl moc velkou šanci dostat.

Přestože jsem služebně nejmladší, daří se mi získat pozici 1LA v business class, kde dnes budu pracovat s Marií a Karstenem. Kluci Pedro a Ryna mají na staros cestující v premium economy. Náš mladý dámský tým si do parády vezme lidi v ekonomce. Musím říct, že i přes svou sexualitu pánům z economy závidím. Na exotickou Catherine nebo italskou studentku mezinárodních vztahů bych se mohl dívat celé dny.

Boarding probíhá standartně. Maria vítá cestující business class u dveří 1L, já jim pomáhám v kabině najít jejich místa. Karsten mezitím nalévá welcome drink. Zbytek cestujících nastupuje dveřmi 2L, kde je vítá Ryan.

Jedná se o triangle linku FRA-HOG-MBJ-FRA. Číslo letu zůstává po celou dobu stejné. V každé destinaci část cestujících vystoupí, část jich zase nastoupí. Posádka se vystřídá na každém úseku.

Naše posádka a část cestujících dnes končí v kubánském Holguínu. Ale řada našich pasažérů pokračuje dále na Jamajku. Ti, kteří mají namířeno na Kubu si nejčastěji dopřávají Campari Orange. Cestující mířící na Jamajku zase preferují Gin a Tonic. Díky tomu přistáváme na Kubě s vypitými zásobami Campari a ginu.
V business class máme volné pouze jedno místo. Sedí tu i náš technik, který většinu času spí. Ve druhé půlce letu nám pak opravil automat na espresso.

Mezi cestujícími je i moc příjemná rodina z Norimberku. Rodiče a dvě děti, všichni mají namířeno na Jamajku. Také je tu severoněmecký pár. U pána mám podezření, že se do mě zamiloval, protože začal být po pár pivech a ginech trochu 'touchy'. Musím říct, že mi to před zrakem jeho rozveselené ženy nebylo moc milé.

Taky ve druhé řadě jsme měli jednu paní, která se mě velmi ráda dotýkala. Ta do Frankfurtu přiletěla z Vídně a už při nástupu byla trochu přiopilá. Chovala se ale slušně, byla moc milá, avšak někdy až moc milá. Tak milá, že vám to začne až místy vadit. Kdykoliv jsem prošel uličkou, zastavila mě se slovy; 'Promiňte'.

'Promiňte. Moc se omluvám, ale nefungují mi sluchátka. Nevíte jak to tam vsunout? Svoje jsem si nepřinesla, nemáte náhradní?'

'Promiňte, moc se omlouvám. Je mi to moc líto, ale jak tu funguje to sklápění? Po stlačení to vůbec nereaguje. Je mi to moc líto. Nevíte jak to funguje?'

'Promiňte, můžu se vás na něco zeptat? Nemáte ještě slzičku toho Chardonnay? Já vím, že jsem toho už dost vypila, ale v business class necestuje člověk každý den. Už jste to víno taky ochutnal? Co tam máte ještě, pane?'

'Promiňte, mám otázku. Vy jste takový fešák. Vystupujete taky na Jamaice?'

Představte si, že musíte trochu zkoordinovat servis s kolegou ve druhé uličce a neustále vás někdo tahá za rukáv s prosbou o něco tak urgentního jako je slzička bílého vína. Taky tu mám dalších pár lidí o které se musím postarat. Do toho na nás tlačí z galley vedoucí kabiny, která už má ohřátá jídla. Tato dáma si navíc moc ráda objednávala tři různé nápoje naráz, čímž se celý servis prodlužoval. Mám takový trik, že si ke každému číslu sedadla vždy napíšu, kdo co pil a později už jen procházím kabinou a bez optání dolévám. Tato žena si ale vždy vymyslela něco jiného. Jednou to byl gin s tonicem, potom zase cognac, pak Chardonnay, k sýru prosím porstké víno, na závěr Pinot Noir. To vše zalito dietní Colou, protože pitný režim je v letadle důležitý. 'Ale to vy jistě víte lépe, než já, že ano pane?'.

Na konci kabiny mi dochází led. Jdu si ho vyzvednout do galley. Na cestě mě paní zastaví; 'Promiňte, to jsem zase já. Už zase otravuju. Nemohl byste trochu snížit teplotu. Začalo mi být hrozné horko. Já vím, že nás chcete připravit na karibské počasí, ale...'

S úsměvem odcházím, snižuji teplotu, nabírám led a vracím se zpět do kabiny. Opět mě chytne ta ženská za zápěstí; 'Promiňte, máte ve filmotéce ještě Oppenheimera? Kamarádka mi neustále připomíná, že ho mám shlédnout. Ale já ho ještě neviděla, tak jsem si myslela, že se na něj podívám nyní.'

Hlavně zůstat profesionální a přátelský. Co když je to nějaký mystery shopper nebo náš nový CEO v převlečení?

Asi dvě hodiny před přistáním si chce tato paní zajít na toaletu. Závěs rozrazí zrovna ve chvíli, kdy se vedoucí kabiny potřebuje dostat do kokpitu. Jelikož máme v business class toalety dvě, žádá Maria tuto dámu, aby použil toaletu druhou, jelikož z bezpečnostních důvodů (možný pokus o vniknutí do kokpitu) musí být prostor před kokpitem zcela prázdný. Je to bezpečnostní procedura přes kterou nejede vlak. V ten okamžik už nebyla paní tak milá a usměvavá. Začala na mojí šéfovou ječet, že ona je právnička cestující v business class a nějaká 'Kellnerin in der Luft' (servírka ve vzduchu) jí nebude říkat, kam má chodit na záchod.

V ten okamžik Marii došly nervy a paní poslala zpátky na místo. Ta si u mě posléze ztěžovala, že mám nesmírně nepříjemnou kolegyni. S touto připomínkou mě zastavila zrovna v okamžik, kdy jsem jednomu pánovi nesl oběd, protože ho posledně zaspal. Maria byla zcela vykolejená, protože se k ní za celou její kariéru prý nikdo ještě takhle nechoval.

Krátce před přistáním se u nás tato dáma zastavila v kuchyňce a Marii se takřka na kolenou omlouvala. Bylo to celé tak vlezlé a únavné.

Po příletu na Kubu nás vítá nová posádka, krásný západ slunce, vedro, zápach spáleného dřeva a imigrační kontrola, která se k nám chová, jako bychom snad v tom jejich komunistickém blahobytu plánovali zůstávat a zneužívat jejich štědrý sociální systém.

Karsten, který si vzal za manželku Češku, neměl na Kubu vůbec náladu. Kuba není holt ta nejpopulárnější destinace. Já mám místní hotel v Holguínu celkem rád, protože mám na něj krásné vzpomínky z posledního layoveru v únoru. Hotel má celkem pěknou zahradu, krásnou pláž a pokoje, které nechal evropský provozovatel evidentně nedávno zrekonstruovat. Ale rozumím Karstenovým argumentům, zvláště, když jeho ženu komunisti kdysi zatkli. Na ostrov svobody bych taky na dovolenou dobrovolně nejel. Místní režim považuji za perverzní a kvalita služeb pochopitelně odpovídá celkovému stavu země. Speciálně východní část Kuby, daleko od dohledu vlády v Havaně, vypadá neuvěřitelně zbídačeně. Dokonce ani sovětská technika vystavená na dvorku vojenské akademie Camilo Cienfuegos nevypadá na to, že by se kdy dala použít. Prostě hrůza. Na silnicích minimum aut, všichni chodí pěšky nebo čekají na autobus. Pár lidí si nechá zboží táhnout podvyživenými oslíky. Hlad tu mají očividně i všudypřítomné krávy a slepice. Atmosféru dolaďují občasné výpadky proudu.

Náš hotel je takovou oázou uprostřed toho všeho. Bar tu hraje západní muziku a podává se tu dokonce i západní alkohol. Vždy ale něco chybí. Za celý pobyt nebyl například ani jednou gin. O mýdlo a sprchový gel jsem si musel zajít požádat na recepci. Krom papáji a manga nebylo jiného ovoce. Máslo bylo jen dva dny - ke snídani. Vajíčka chyběla kompletně. Vše ostatní tu nemělo žádnou chuť, protože Kubánci znají pouze sůl a pepř. A i ten občas došel.

Druhý den vyrazil Pedro do terénu. Jel navštívit místního rybáře, kterého poznal během svého posledního layoveru v HOG. Rybář měl doma rodinu a Pedro mu slíbil, že mu příště doveze pár věcí. Měl jeden kufr plný oblečení, kosmetiky a dárků, které koupil před týdnem v San Franciscu. Taky rodině věnoval 120 USD, načež mu hlava rodiny oznámila, že za 120 pesos si nic nekoupí. Tak jim Pedro musel vysvětlit, že 120 dolarů není 120 pesos. Bohužel to nikdo nepochopil, takže se Pedro modlil, aby se rodina nestala terčem nějakého podvodníka, který jim dá za čtyřměsíční plat průměrného Kubánce 120 pesos.

Když jsem Pedra následující den potkal u bazénu, dali jsme se do řeči a mluvili o nelidských podmínkách místních. Trochu mi na toto téma vadila má poslední konverzace s kapitánem, který razil myšlenku, že za situaci na Kubě může embargo ze strany USA. Přesně o tohle však režimu na Kubě jde. Jde jim o to, aby si celý svět myslel, že bez embarga Západu by byl na Kubě vlastně ráj na zemi. Kolikrát jsem si říkal, zda Kubánci, kteří mají tolik příbuzných žijících v Miami, třeba alespoň na okamžik nezatouží po svobodě, kapitalismu, a nerozhodnou se současný režim svrhnout. Pak jsme se ale s Pedrem dobrali k tomu, že místní vlastně třeba ani netuší, jak v našem demokratickém zřízení žít (to upřímně nechápe do dnes ani řada Čechů) a celé by to dopadlo příšerným fiaskem. No a potom došlo i na chilskou politiku. Mluvili jsme o prezidentu Boričovi, Pinochetovi, Allendovi, situaci v Argentině, haitských uprchlících a chilské komunistické straně, která Kubu a Venezuelu ráda dává za příklad úspěchu. A tak jsme mluvili, popíjeli, plavali, šli večer jíst, tancovat, smát se a zase pít. No a z celého toho pití a radosti se mi večer udělalo trochu nevolno a při hledání trička v kufru jsem rozerval celý zip a zavazadlo nenávratně poničil. Bravo! No problemo na třídenním pobytu, ale na osmidenním ano.

Rozhodl jsem se však situací nijak nevzrušovat a nejprve se vyspat. Třeba je to jen zlý sen a ráno bude opět všechno růžové.
Nebylo. Bolela mě hlava a kufr byl pořád zničený. Dávám o své situaci vědět zbytku posádky. Ptám se, zda někdo z nich nemá ve vlastním kufru trochu místa. Sehnat náhradní kufr totiž není v kubánském pralese proveditelné.

Ale opravdu byste věřili kolegovi, že si k vám chce zabalit pouze pár triček, dvě knihy a opalovák? Jedním z našich bezpečnostních pravidel je, že si zásadně nemáme do kufru balit cizí věci. Nakonec se však ozývají Pedro a Arianna s tím, že u sebe v kufru nějaké to místo mají.

Nezbývalo mi tedy nic jiného, než poslední den značnou část věcí na Kubě zanechat a pár hadrů nastrkat k Pedrovi a Arianně do kufru. Pedro sice na Kubu vezl jeden kufr navíc, ten ale nechal i s obsahem u místního rybáře.

Ale co už? Myslím, že z jedněch obnošených kalhot, balení Ibuflamu na předpis, holící pěny, laku na vlasy, dvou triček a páru starých bot tu budou mít místní větší radost, než já. Ostatně se nacházíme v zemi, kde nedostupný luxus představují i takové blbosti jako jsou silonky nebo rtěnka. Můj osvěžovač textilu z DMka proto jistě bude highlightem, který tu celá vesnice ještě neviděla.

Poslední den na Kubě jsem se také rozhodl navštívit přírodní rezervaci, která náš hotel obklopuje. Byla to však veliká chyba, protože mě pobyt na slunci zmohl natolik, že jsem skoro zaspal wake-up call z recepce. Naštěstí se mi dovolali a my se tak mohli v plném počtu vydat večer na letiště.
Na letišti v Holguínu mají často problémy s nedostatkem vody do systémů a paliva. V zimních měsících, kdy linku do HOG operujeme přímo, je občas nutné vykonat technické mezipřistání v Punta Caně. V létě tato povinnost opadá, jelikož spoj kombinujeme s mezipřistáním na Jamajce, kde se o tyto imperialistické výdobytky kapitalizmu již postarají.

Nejprve z letadla vystoupí cestující z FRA do HOG, následováni pasažéry z FRA do MBJ. Poté si stroj přebíráme od druhé posádky. Ta své pracoviště opustila v naprosto katastrofálním stavu. Nic nebylo uloženo na správném místě, nikdo nesesbíral sluchátka v business class, tudíž si je okamžitě rozebral úklidový personál. Ani duty free a inventář nebyli správně uzamčené. To je úkon, který je v takové zemi moc důležitý, protože pak jdete v Havaně do restaurace a zjistíte, že vám jídlo podali na našich talířcích z business class.

Tak jsme si ten chlív trochu zorganizovali a přivítali na palubě cestující. Ty šťastnější z FRA do MBJ a taky ty hladovější a frustrovanější z HOG do FRA, s mezipřistáním v MBJ. Na palubě máme i spoustu Filipínců a Číňanů, kteří v regionu pracují na výletních a rybářských lodích.
Let byl pohodička. 35 minut, v business class se podával malý snack v podobě muffinu a sendviče, k tomu výběr nápojů. Dle manuálu jsme sice měli kabinu proběhnout s platem pomerančového džusu a vody, naše vedoucí si to však pro naše hosty přála udělat o něco speciálnější. Krom pána, který si patnáct minut před přistáním objednal kávu, mě z míry nevyvedlo vůbec nic.

V Montego Bay byli nuceni opět všichni vystoupit. Nejdříve ti, jejichž cesta končí na Jamaice, poté ti, co pokračují dále do FRA. Naše posádka vystupuje, letoun si přebírá crew nová. My se tak loučíme i s naším úžasným technikem, kterého už na Jamaice bohužel není třeba.

Tu kubánskou bídu a nedostatek tak silně nevnímáte do té doby, než nevylezete z autobusu rovnou do prostranství jamajského all-inclusive rezortu. Najednou se vám otevírá úplně jiný svět, kde je vskutku tráva zelenější a kde klimatizace funguje 24/7. Na Kubě jdete třikrát denně jíst, přesto máte pořád hlad. Na Jamajce si zajdete na snídani a jste plní na celý den.

Klientelu z Kanady a Ruska tu vystřídali Britové a Američani, často jamajského původu.

Pokoj byl sice o něco menší, než ten v HOG, ale hotel byl na úplně jiné úrovni. Celý komplex je složen ze tří velkých hotelů stejné značky, avšak odlišné kategorie. Ten náš má k dispozici tři restaurace, dva snack bary, příjemnou pláž a rozlehlý infinity pool. Vodní sporty jsou k dispozici v rámci all-inclusive. To samé pochopitelně jídlo a alkohol.

Zatímco med na Kubě vůbec nebyl, zde si můžete na snídaňovém bufetu vybrat z asi sedmi druhů. Nekonečný výběr místních i mezinárodních pokrmů se samozřejmě nedal s podmínkami reálného socializmu vůbec srovnávat. Kapitalistická slanina má konečně nějakou chuť, to samé nepřeberné množství různých salátů, těstovin a masa.

Jelikož i v all-inclusive zařízeních dostáváme od firmy diety, jsme za tyto hedonistické orgie dokonce placení. Jedinou vadou na kráse je přístup místních k práci ve službách. Takovou přehlídku otrávených ksichtů nevidíte ani na Mauritiu. Mnozí kolegové to dávají za vinu rasismu vůči bělochům, takhle daleko bych však nezacházel. Oproti Jamajčanům jsou Kubánci hostiteli první kategorie.

Každý večer se odebírám s kolegy do místního klubu, kde oslavujeme život od Jamajčanek se učíme jak správně třást zadkem. Zbytek svých dnů pak většinou proflákám a prožeru, protože je 38 stupňů a na Jamajce jsem už byl. Viděl jsem tak asi všechno, co jsem vidět chtěl. Stojí tato destinace za návštěvu? Nevím. Není to totiž můj šálek čaje. Karibik opravdu nepředstavuje typ mojí vysněné dovolené (to můj muž by se tam klidně odstěhoval a po zbytek života se tam válel v písku). Byl jsem v tomto regionu tisíckrát, takže mi časem začaly všechny ty ostrovy splývat. Nemám rád ani místní horké počasí. Rozumím však, že pro řadu Evropanů má Karibik jistý sex-appeal a exotický náboj. Z vlastního pohledu to ale nedokážu posoudit, protože mám trochu jiné preference. Takový výlet na Rujánu by mi udělal asi větší radost, než se kodrcat někam na Jamajku.

Během naší třetí večeře jsme se s Ariannou dobrali k tomu, že bychom mohli následující den na katamarán. Přidali se ještě Catherine, Pedro a Sara. Výprava začala druhý den v 15:45, přičemž návrat na pevninu byl naplánován na sedmou hodinu, krátce po západu slunce. Na palubě s námi byla ještě část posádky Virgin Atlantic. Hudba hrála, tancovalo se, alkohol tekl proudem a došlo i na potápění. Bylo to moc krásné. Západ slunce všemu dodal zvláštní kouzlo.

Catherine, která nedávno přišla o svou maminku, si s námi užívala každý moment. Je zajímavé, že nám často až po smrti blízkých dojde, že život je krátký a měli bychom si ho užít, nebát se být sami sebou, mít nadhled a dělat věci, které máme rádi.

Čtyři dny utekly jako voda. Je 19:00, z recepce mi zvoní budíček. Za hodinu je pick-up. Lak na vlasy si půjčuji od Ryana. Ten mi ale během vlhkého večera steče asi během tří minut na obličej. Ještě nejsem ani na recepci a už jsem vypotil z těla asi litr vody. Bylo to tu moc krásné, ale už se těším příští měsíc na USA, kde je normální počasí. Část věcí si dávám opět k Arianně a Pedrovi.

Na letišti Montego Bay má už většina obchodů zavřeno, včetně klimatizace. Prošli jsme kontrolou a naše letadlo ještě ani neopustilo Holguín. Nakonec jsme odlétali s devadesátiminutovým zpožděním, což je na dálkovou linku dost. I na mě to bylo dost, protože jsem měl pokoj hned vedle rodinky s ukřičeným dítětem, co se probudilo ve čtyři ráno a do šesti vřeštělo jako pavián. Tvor se potom probudil ještě v osm a zahájil další, asi půlhodinový koncert. Od desíti do čtyř se slavila u bazénu černošská wedding party s hlasitou hudbou. Hádejte, kdo měl pokoj směrem k bazénu. Bylo to samozřejmě fiasco ze strany hotelu, který nám takové pokoje neměl vůbec dávat. Nezmiňuji ani fakt, že Karsten dostal první den od recepčního pokoj v přízemí, což je proti bezpečnostním pravidlům naší společnosti. Pokoj mu vyměnili až po dvou hodinách dohadování.

Posádka byla celkem unavená, ale museli jsme to nějak do té Evropy zvládnout. Ono psát 'fetigue report' není po čtyřdenním layoveru asi nejprofesionálnější. Naštěstí i cestující cesta zmohla a uspala, takže let byl uvolněný. Překvapilo mě, že ze 306 pasažérů jich pouze 29 přestupovalo na návazný let. Dva z nich letěli dokonce do Japonska.

S příchodem letní sezóny se obměnilo i menu na palubě. V květnu, sezóně bílého chřestu, nabízíme cestujícím v business class tento pokrm jako jednu ze tří možností. Catering na Jamajce si však pro nás připravil speciality místní. Jako hlavní chod tak například podáváme rybu Mahi-Mahi nebo karibské zeleninové curry s vařenými banány a kokosem. Vajíčka ke snídani jsou dovezená z Německa.

Peklo nastalo až po příletu do Německa, kdy jsem začal zvažovat, že se ve Frankfurtu půjdu na noc vyspat někam do hotelu. Arianna a Pedro mi vrátili mé věci, loučení s posádkou se pro některé neobešlo bez slz. Nakonec jsem se přemohl a vydal se s Emily vlakem na sever. Emily vystupovala v Bonnu, já pokračoval dále do Düsseldorfu. Naštěstí jeden pán poslouchal celou cestu naší konverzaci, takže mé bezvládné tělo v Düsseldorfu probudil. Z vyčerpání nastupuji zcela bezmyšlenkovitě do tramvaje jedoucí v opačném směru. Vzdávám to, volám Uber a doma upadám do bezvědomí.

V červnu se společně vydáme do USA. Nejprve mě ale čeká 'annual recurrent', každoroční přezkušování. Tři dny strávené nácvikem evakuace na mock-upu, ditchingu, první pomoci, dekomprese a boje s požárem. To vše je zkombinováno s několika testy a domácím samostudiem. Poté vyrážím do americké Minnesoty. Lety do Minneapolis mám tento měsíc dokonce dva. Oba layovery trvají 50 hodin, přičemž na jednom z nich budu s Karstenem a na druhým se svým skvělým kamarádem z výcvikového kurzu. Poslední týden v měsíci mám na programu San Francisco, kde strávím opět 50 hodin. Pokud máte nějaké rady a doporučení ohledně pobytu v Minneapolis, neváhejte napsat do komentářů. Děkuji a za měsíc jsem opět u vás.
Naposledy upravil(a) stenmeller dne 01. 06. 2024, 01:46, celkem upraveno 1 x.


Sau
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 153
Registrován: 02. 02. 2009, 10:06
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Květen 2024

Příspěvek od Sau »

Kabina tou dobou byla již krásné provoněná směsicí exotického koření a hnijících ostatků mrtvého koně.

Indové si totiž po vykonání potřeby umývají své pozadí vodou. Nechci si raději ani představovat jak tento úkon provádí na tak malém prostoru, kterým jsou ha*zly v letadle. Dobrým indikátorem tohoto postupu byl též fakt, že za celý let nebylo třeba ani jednou doplnit toaletní papír.
:biggrin:
:silent: :sick:

Jo a píše se holt a ne hold. Leda bys té kamarádce či Kubě chtěl vzdát úctu. To pak jo :)

Jinak již zradičně skvěle sepsáno. Díky! :)

stenmeller
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 27
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Květen 2024

Příspěvek od stenmeller »

Sau píše:
31. 05. 2024, 18:05
Kabina tou dobou byla již krásné provoněná směsicí exotického koření a hnijících ostatků mrtvého koně.

Indové si totiž po vykonání potřeby umývají své pozadí vodou. Nechci si raději ani představovat jak tento úkon provádí na tak malém prostoru, kterým jsou ha*zly v letadle. Dobrým indikátorem tohoto postupu byl též fakt, že za celý let nebylo třeba ani jednou doplnit toaletní papír.
:biggrin:
:silent: :sick:

Jo a píše se holt a ne hold. Leda bys té kamarádce či Kubě chtěl vzdát úctu. To pak jo :)

Jinak již zradičně skvěle sepsáno. Díky! :)

Opraveno :oops:
Děkuji!

neuromancer
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 125
Registrován: 16. 09. 2007, 00:50
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Květen 2024

Příspěvek od neuromancer »

Je to skvělý, předčítám i manželce a umíráme smíchy :D Díky!

mufik
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 39
Registrován: 24. 01. 2013, 15:22
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Květen 2024

Příspěvek od mufik »

Jako vždy perfektní a čtivé. Jen mě poněkud zaujalo hodnocení otrávených ksichtů na Mauritiu. Jezdíme tam každoročně asi 10 let, ale nikdy jsme se s tím nesetkali. Kde to bylo?
stenmeller píše:
31. 05. 2024, 14:53


Jelikož i v all-inclusive zařízeních dostáváme od firmy diety, jsme za tyto hedonistické orgie dokonce placení. Jedinou vadou na kráse je přístup místních k práci ve službách. Takovou přehlídku otrávených ksichtů nevidíte ani na Mauritiu. Mnozí kolegové to dávají za vinu rasismu vůči bělochům, takhle daleko bych však nezacházel. Oproti Jamajčanům jsou Kubánci hostiteli první kategorie.


Globik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5935
Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
Pohlaví: muž
Bydliště: Honolulu
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Květen 2024

Příspěvek od Globik »

Konečně mám (kvůli jet lagu, který už trvá 3 dny) čas si květnový report pořádně přečíst.
Co v dnešní době velmi oceňuji, je Tvoje politická nekorektnost, v tomto případě konkrétně ta kritika Indů.
Jako obvykle skvěle napsané, měl bys to vydávat knižně!
Naposledy upravil(a) Globik dne 07. 06. 2024, 04:44, celkem upraveno 1 x.

Globik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5935
Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
Pohlaví: muž
Bydliště: Honolulu
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Květen 2024

Příspěvek od Globik »

" Není to totiž můj šálek čaje. Karibik opravdu nepředstavuje typ mojí vysněné dovolené (to můj muž by se tam klidně odstěhoval a po zbytek života se tam válel v písku). "
I jeho by to jednou přešlo. Po osmi letech na Havaji už prakticky nechodíme na pláž. Jen výjimečně. Ani děti to už nebaví. A co se týče písku, tak říkáme "zlaté Chorvatsko", protože pokud se už na pláž někdy dokopeme, přineseme logicky písek ve všem a na všem domů.

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4167
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Květen 2024

Příspěvek od whiskey »



Odpovědět