Willkommen an Bord - Červen 2024

Odpovědět
stenmeller
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 31
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Willkommen an Bord - Červen 2024

Příspěvek od stenmeller »

'Hierher, springen, weg vom Flugzeug! Come this way, jump, run away!', křičíme s kolegyni z plných plic povely používané při evakuaci na souši. Při tom se kabinou našeho mock-upu valí dým a my předstíráme, že jsme právě z hořícího letadla vyházeli tři stovky lidí. Namísto imaginárních pasažérů se po skluzavce svezlo patnáct našich kolegů. Bez ohledu na typ letadla máme maximálně pouhých 90 vteřin na to, aby všichni kabinu opustili.

Je tu každoroční annual recurrent, tři dny, které věnujeme opakování nouzových postupů a nácviku první pomoci. Je to celkem náročné. Člověk má sice naprostou většinu věci v hlavě, ale takový defibrilátor nepoužíváte každý den. Navíc se spousta věcí neustále mění a co jste se naučili před pár měsíci, to dnes již není platné. Celá tahle sranda se skládá z několika modulů, přičemž každý z nich je zakončen zkouškou a praktickým cvičením.

Asi nejsložitější bývá zapamatovat si počet a umístění jednotlivých bezpečnostních prostředků na palubě konkrétního letadla. Takový Airbus A330 mám sice v malíku, ale menší A320/1, kam se dostanu pouze párkrát za rok, tak dobře zmáknutý nemám. Navíc ne všechna letadla stejného typu jsou u nás standardizovaná. Tento stroj má kontrolu tlakování nouzového skluzu tam, jiný zase tamhle. Na tomto letadle jsou ochranné rukavice vepředu, u jiného vzadu. Tento letoun má nouzovou vysílačku v posledním binu nalevo, tento zase ve skříni u dveří 1L.

Nacvičuje se také evakuace na souši i vodě, hasí se požár, oživují se resuscitační figuríny a nasazují pouta. To vše v útrobách zbrusu nového výcvikového centra naší společnosti, které disponuje věrnými atrapami letadel A321 a A330. Na nich se dají skvěle nasimulovat turbulence, skutečný požár, dým, anebo nacvičovat bezpečnostní postupy v případě dekomprese. Vše je uděláno velmi přesvědčivě, takže máte pocit jako byste byli ve skutečném letadle.

Na konci jsem zdárně zvládl všechny praktické i teoretické zkoušky a prodloužil si licenci o další rok. Součástí letošního recurrentu je také krátký zácvik na Airbusy A320 nové generace, které toto léto začínáme začleňovat do flotily.


MINNEAPOLIS

Úspěšné zakončení annual recurrentu znamená i to, že dnes mohu odletět do Minneapolis. Krom zprofanovaných amerických velkoměst, jakými jsou například New York nebo Los Angeles, obsluhuje naše firma i o něco obskurnější cíle. Aby toho nebylo málo, posílají mě tento měsíc do Minneapolis rovnou dvakrát.

Dnes budu z pozice 2R obsluhovat cestující premium economy. Na levé dvojce bude kolegyně Sandra, přeběhlice z modrožluté koncernu. Ta se v rámci premium economy stará zejména o catering. Před každým letem je totiž nutné zkontrolovat, zda máme na palubě odpovídající počet jídel a nápojů. Tuto funkci vykonává v ekonomické třídě stevard na pozici 4L (má nejméně oblíbená funkce). Tím je dnes takřka dvoumetrový Ben, kterému Bůh nadělil krásné hnědé oči a okouzlující úsměv. Bohužel od pána Boha dostal Ben i hlasivky, takže tento jednadvacetiletý hoch za celou dobu nezavřel zobák. Dost toho měly i jeho další dvě kolegyně z ekonomky - Alexandra a Claudia. Alex pochází z Bad Elsteru a jezdí si prý do Aše dělat nehty. Má přítelkyni a na sáčku připevněnou LGBT vlaječku, čímž mě přesvědčila o tom, že sexy lesbičky neexistují pouze ve filmech pro pány. Claudia zase pochází z Frankfurtu, má však italského otce a maminku z Kyrgyzstánu. Společně s Alex, Benem a Clauidií bude v economy class pracovat i Maria, původem ze středomořského ostrůvku Malta. V business class je s naší šéfovou Uli ještě Portorikánec Ramón a Karsten, který se mnou minulý měsíc absolvoval týdenní pobyt na Kubě a Jamajce. Karstenova manželka je Češka, která kdysi u nás také létala. Ramón je veterán, který u firmy začal létat v dobách, kdy jsem ještě nebyl na světě. Několikrát jsem spolu již pracovali.

Vzhledem k poměrně krátké délce letu máme v kokpitu pouze dva jedince. Kapitán se jmenuje Frank a vypadá trochu jako pan Úžasňák. FO je bývalý stevard Markus. SFO není na dnešním letu třeba.

Jakmile mě Ramón uviděl v našem briefing roomu, radostí se mu rozzářil obličej. Ramóna si nesmírně vážím pro jeho pracovitost a profesionalitu. On je stará škola, elegantní gentleman. Má neuvěřitelné charisma, skvělý smysl pro humor a úsměv, kterým okouzlí snad každého. Kdysi mi Ramón řekl, že naší práci může teoreticky dělat každý. Ale pokud někomu chybí srdečnost, otevřenost, vášeň a empatie, nebude tu práci dělat nikdy dobře.

Společně nastupujeme do letadla, které se ráno vrátilo z Kalifornie. Přestože stálo na zemi již pár hodin, úklidová četa se svého úkolu chopila teprve nyní. Pár jejích členů tam něco povyluxuje, párkrát mávne hadrem a supervisor přichází za Uli, že je prý hotovo. Jenže stačí letmý pohled to kabiny a hotovo očividně není. Kabina je v naprosto katastrofálním stavu. V premium economy se pod sedačkou válí rozsypané oříšky, v business class nejsou povlečené polštáře, u nás chybí několik dek, u dveří leží jakýsi bordel, stolky nejsou utřené a kapsy sedadel jsou narvané použitými kapesníky, přičemž v některých chybí bezpečnostní instrukce. Je to děs a vytáčí mě to. S frankfurtským cleaningem je to takhle pořád, a vy od nich navíc neustále posloucháte, že nemají lidi. To je však někomu, kdo za letenku zaplatil nehorázné peníze, celkem jedno. Já takový produkt prezentovat nehodlám a ještě víc se mi nechce chodit během letu kabinou, odlepovat žvýkačky z podlahy a dezinfikovat lidem stolky.

Tak jsme museli narychlo přidat ruku k dílu, včetně Uli, která se supervisora zeptala, zda se náhodou nezbláznil.

Na frankfurtském letišti je s pozemními službami a personálem neustále problém. Cleaning je naprosto neschopný a catering taky není žádná sláva. Obě oddělení trápí nedostatek zaměstnanců, obrovská fluktuace personálu a možná i neochota aerolinek za tyto služby pořádně platit. Jenže pak jsem to my, personál palubní, který je s naštvaným hostem konfrontován.

Díky početné somálské a etiopské komunitě žijící v Minnesotě s námi cestuje pár lidí, kteří dnes ráno přiletěli z Addis Abeby. Naprostá většina pasažérů jsou však Američani vracející se z dovolené nebo služební cesty v Evropě. Z PRG nemáme jediného cestujícího. Nejvíce lidí přestupuje z Mnichova, Athén, Florencie a Benátek. Na druhém konci nám pak náš aljašský partner odveze dvě desítky lidí na západní pobřeží.

Amerika je země veliká a pestrá, plná extrémů a kontrastu. A možná právě díky tomu je mezi americkými pasažéry možné najít cestujícího, který mluví pěti jazyky a hraje na dvacet hudebních nástrojů, zatímco o pět řad dále se do vás pouští agresivní ženská, která není schopná pochopit, že let z Frankfurtu do New Yorku netrvá tři hodiny.

'Ale jak je to možné? Na letence stojí, že odlet máme v 11:45 a přílet ve 14:25! Tak proč teď říkáte, že máme místo tří hodin letět více, než osm? Musím napsat sestře, že se zdržím. Proč jste nám lhali?'
(konverzace z letu na JFK, léto 2023)


Vzhledem k nízké obsazenosti, probíhá dnešní boarding rychle a bezbolestně. Už se pomalu chystám zavírat dveře, když mi do náruče vběhne člen letištní záchranky a ptá se, zda máme jednu volnou řadu pro paní na vozíčku.

'Paní na vozíčku?' ptám se překvapeně. Na seznamu cestujících totiž nikoho takového nemáme. Ani Uli o ničem neví.

'Máme pro vás dámu, která si na dovolené v Itálii zlomila nohu', informuje mě narychlo záchranář.

V ten moment už nám do letadla přiváží šestaosmdesátiletou Američanku se zlomenou nohou. V mém věku zlomenina nic není, avšak u křehké babičky to nevypadá nejlépe. Nebohá dáma se prakticky bez vozíku nepohne, potřebu vykonává skrze vývod. Italové jí nedali nohu do sádry, pouze jí nešikovně zafixovali. Maria, Uli a já se snažíme paní posadit - během vzletu a přistání musí žena, z bezpečnostních důvodů, sedět vzpřímeně, ve směru letu. Jenže to bolí, paní pláče a do toho kolem hysterčí její vystresovaná dcera, která vypadá na to, že nám do vteřiny omdlí.

Kapitán chce, abychom situaci nějak vyhodnotili, případně ženu z letadla opět nechali vyložit. Ale paní nás prosí, abychom jí konečně odvezli domů.
Nakonec se s Uli shodneme, že těch osm hodin všichni nějak zvládneme, já zavírám dveře a může se letět.

Naše trasa je zajímavá. Západním směrem to začínáme stáčet teprve až někde nad norským Bergenem. Dále prolétáme nad severním Islandem, jižním Grónskem, a dolů zamíříme v okamžik, kdy se pod námi rozprostírá Baffinův ostrov.

Krom cestujících v premium economy se starám ještě o polámanou paní. Pravidelně chodím kontrolovat její tělesné funkce, abychom věděli, zda není náhodou už čas přes ní hodit deku. Paní se sice za celý let ani jednou nepohne, stále však dýchá.

Přistání v Minneapolis předchází průlet nad nekonečnou prérií amerického středozápadu a dohadování se ženskou, která nemůže zapnout svému malému dítěti jeho loop belt, protože ono prý nechce.

Po přistání otevírám dveře, aniž bych tušil, že do hotelu se dostaneme teprve až za dvě hodiny.

Z neznámého důvodu se pozemní personál v MSP rozhodl, že nejprve necháme z letadla vystoupit polámanou babičku, teprve až poté zbytek cestujících.

Vyprošťovací akce trvala dobrých dvacet minut. Paní pláče, křičí, ze sedačky jí tahají jakýsi Pat a Mat. Těm se navíc zdárně podařilo natrhnout sáček s močí, takže se celý jeho obsah vylil jak na sedačku, tak i paní do klína. Kolem už se potili nervózní cestující, kteří potřebovali chytit návazné spoje. Do toho zase ta hysterická dcera. Celé to vypadá jako nevydařená scénka s nějaké tragikomedie.

O dalších čtyřicet minut protáhla náš pobyt na letišti TSA. Ti si stranou vzali Karstena, který musel vysvětlovat, proč má v pase kubánské razítko. Traumatizovaného kolegu nám naštěstí vrací a my se tak můžeme vydat do nedalekého hotelu.

Když se řekne Amerika, není Minneapolis městem, které by se nám Evropanům vybavilo nejčastěji. Náš hotel se nachází u letiště, kousek od největšího nákupního centra v USA. Jelikož jsem minulý měsíc na Kubě musel pár věcí nedobrovolně nechat, přišlo mi celkem vhod, že je Mall of America přímo za rohem.

Do samotného města zabere cesta tramvají přibližně třicet minut. Celodenní jízdenka stojí pouhé 4 USD. Minneapolis působí celkem příjemně, čistě, v samotném městě se rozprostírá řada zelených a vodních ploch. Je tu spousta jezer, u kterých se dá trávit volný čas. Samotné centrum je potom docela sterilní, avšak trošku nudné. V sobotní odpoledne se tam neděje vůbec nic.

Až k večeru ožijí místní kluby a bary, které nabízí celkem slušnou hudební scénu. Však Minnesota dala světu takové velikány jakými byli například Prince nebo Bob Dylan.

Karsten měl na sobotu koupený lístek na fotbal, Ramón šel nakupovat a zbytek posádky si pronajal vůz a vydal se na celodenní výlet do okolí. Já a lesbička jsme se rozhodli strávit den společně. Vydali jsme se do centra, prošli si Sculpture Garden, univerzitní kampus a stavili se u jezera Lake of the Isles. Nachodili jsme ten den toho opravdu hodně. Řeka Mississippi byla, díky záplavám v regionu, velmi rozbouřená. Občasné cestování autobusem připomínalo exkurzi do drogového doupěte. Zpáteční cestu na hotel jsme absolvovali tramvají s nátěrem 'Say Yes to the world'. Raději nebudu zmiňovat, kdo po celém městě momentálně inzeruje.

Název Minneapolis je složeninou dvou výrazů ze siouxsštiny a řečtiny. 'Minne' znamená v jazyce místních voda. Polis znamená řecky město.

Právě kmeny Siouxů jsou ty, které zdejší prérie původně obývaly. Pokud do Minneapolis někdy omylem zavítáte, a chcete se ponořit hlouběji do duše tohoto kmene, doporučuje se návštěva restaurace Owamni by The Sioux Chef, která nabízí moderní verzi tradičních pokrmů.

Jelikož mám se Sandrou v premium economy pouhých 17 cestujících, je nedělní let do Frankfurtu brnkačka. Ani ekonomka není příliš plná.

Ještě před začátkem boardingu nám policie na palubu donese jedno překvapení. Pána, odhadem kolem padesátky, kterého úřady odmítly pustit na území Spojených států. Patrně jim vadilo, že byl tento německý občan delší dobu nezaměstnaný. Policista předává mužův zapečetěný pas naší vedoucí kabiny, která mu ho smí vrátit jakmile opustíme americký vzdušný prostor. Pán je evidentně dost vyčerpaný. Naše vedoucí se ho tedy rozhodne přesadit do premium economy. Se Sandrou se snažíme pána alespoň trochu povzbudit. Dostane od nás šampaňské z business class a různé serepetičky, které dáváme naším cestujícím v premium eco. Jenže ani to mu, zcela pochopitelně, náladu nezvadne. Krátce po startu se natáhne a spí, dokud ho krátce před přistáním neprobudíme.

Letadlo bylo poloprázdné a let klidný. Možná až příliš klidný. Ochotně jsem se pasoval do role hajzlbáby a chodil každých třicet minut kontrolovat a uklízet toalety. Kolegové tento úkol nemívají zrovna v lásce. Já s tím problém nemám. Když už mám na sobě rukavice, oběhnu celé letadlo a vysmejčím, kde je třeba.

Díky malému počtu lidí v premium economy jsme se Sandrou nosili každému cestujícímu jídlo a nápoje zvlášť. Sandra vždy v kuchyňce vzala dva tácy, obsloužila pár lidí, já jim poté pravidelně doplňoval nápoje. Zásob jsme měli hodně, pasažérů málo, proto jsem do všech lil vína po litrech. Nálada v kabině byla veselá. Ke konci jsem šel vypomáhat do economy class.

Tam mě z míry vyvedla starší Němka, která na celou kabinu zařvala; 'Der Kaffee schmeckt wie Scheiße die gegessen und dann wieder ausgekotzt wurde' (tlumočit nebudu - hoďte si to do Google překladače).

Přiklekl jsem si k ní a snažil se nebohou dámu trochu uklidnit. Ptám se, co jí na té naší kávě nechutná.

'Chutná jako h*vno! Na letu z Frankfurtu chutnalo mnohem lépe', bylo mi upřesněno.

Tak jsem se jal ženě vysvětlit jak na palubě naší kávu připravujeme, načež mi řekla, že na předešlém letu mé kolegyně připravovali kávu jinak. Sice se mi jí to nepodařilo rozmluvit, ale nabídl jsem, že pro ní udělám kávu jinou. Šel jsem tedy do galley a nalil jí přesně tu samou kávu.

'Schmeckt viel besser!' (chutná mnohem lépe), zamlaskala si labužnicky dáma v tygrované bundičce, a usmála se na mě rty připomínající řitní otvor Lady Dee po celodenním natáčení s trojicí černochů.

Nakonec jsem jí slíbil, že jí kávu budu nosit výhradně já, což jsem také pilně celý let praktikoval. Vždy to byla ta samá káva. Vždy vyčarovala té excentrické paní úsměv na tváři.

Ráno, krátce před přistáním, procházím kabinou a sbírám odpadky. Najednou cítím, že se mi pod nohama propadla podlaha. Okamžitě pouštím přepravku s odpadky na zem, hledám nejbližší sedačku a poutám se. V kabině byla i Alex s Marií. Obě sedí na jednom jumpseatu, každá z nich se drží za jeden popruh. Letadlo sebou ještě několikrát zatřese.

'Cabin crew, be seated', ozývá se z kokpitu. Po pár minutách otřesy ustávají a my můžeme připravit kabinu na přistání.

Nedávno došlo na palubě Singapore Airlines a Qatar Airways k vážným incidentům, které mám od té doby neustále v hlavě. Pokud sedíte, zůstaňte připoutáni.


MINNEAPOLIS PODRUHÉ (Ich liebe dich, Karim)

Je krásné letní ráno, nasnídám se, obléknu si uniformu, vlasy si napustím dvěma litry laku, popadnu kufry, tašku, a zamířím si to pěšky na příměstský vlak. Jenže ten se dnes nekoná. Děkuji Deutsche Bahn. Objednávám si tedy rychle UBER, protože autobusem bych se na hlavní nádraží v Düsseldorfu dostal příliš pozdě. Za tři minuty si mne vyzvedává Karim, odváží mě na nádraží, já vystoupím, poděkuji, nastoupím do vlaku, pohodlně se usadím a zjistím, že jsem si u Karima v autě zapomněl tašku. Kufr jsem si sice vzal, ale tašku jsem nechal ležet na zadním sedadle. K*rva! Co jsem to za d*bila?

Snažím se kontaktovat Karima, ale UBER App mi práci zrovna neusnadňuje. Zmobilizoval jsem dokonce i svého muže, který se zrovna ten den chtěl vyspat. Bylo to ale naléhavé, protože UBER sice prý Karima kontaktoval, ale Karim se jaksi neměl k tomu kontaktovat mě.

Uběhlo už 45 minut, baterie v telefonu má pouhých 8 %, a já stále nemám tašku, ve které je můj pas, cabin crew license, klíče, doklady a karty. Když už jsem začal podezírat Karima, že můj pas někde přeprodal, ozval se. S ratingem 4.87 to asi nebude takový šmejd. Snad v životě se mi do těla nevlilo tolik serotoninu a dopaminu zároveň. Předávání proběhlo v rámci následujících deseti minut.

I přes svou mozkovou disfunkci jsem do Frankfurtu zvládl přijet včas. Kdybych se na tento let nemohl dostavit, mrzelo by mě to, jelikož dnes mám pracovat společně s kamarádem Peterem, kterého znám z našeho výcvikového kurzu. Přestože se třiadvacetiletý Peter narodil v Mnichově, pochází jeho rodiče z Vysočiny. Peter sice mluví plynně česky, jako komunikační jazyk však používáme němčinu. Tenhle klučina, který sní o kariéře pilota, je asi ten nejvíce korektní člověk na světě. Minulý týden letěl Peter s mojí kamarádkou do LA. Ta ho sice do té doby neznala, ale řekla o něm, že potkat někoho tak čestného je veliká vzácnost.

Dnes spolu letíme do Minneapolis, kde jsem byl už minulý týden.

S Peterem se nám poštěstilo dostat pozice 3L a 3R. Já budu zodpovědný za pravou stranu, on za levou. Přestože je Peter ze stejného kurzu, má o něco nižší senioritu. Je totiž o pár let mladší, než já. Každý výcvikový kurz má přibližně 15-20 členů. Ti, kteří mají více jak roční zkušenost z jiné aerolinky, dostávají automaticky nejnižší seniority number. U toho zbytku se to řadí podle věku. Třicetiletý kandidát tak dostává nižší číslo, než devatenáctiletý. Čím nižší číslo, tím lepší pozice v hierarchii.

V ekonomce s námi bude ještě čtyřicetiletá sympaťanda Sabrine a mladinký nováček Matthias. O premium economy se postará dvacetiletá Petra a Izraelka Yael, která tři roky létala pro El Al. Mia a Leni budou v business class, spolu s moc sympatickým purserem Franzem.

FO je pilotka Hannah, do kapitánského křesla usedne Wojciech, šestinásobný otec z Düsseldorfu. Toho potěšilo, že jsem jako jediný vyslovil jeho polské jméno správně.

Stejně jako minulý týden, i tentokrát je nás v letadle pět a půl. I tentokrát vypadá kabina po úklidu jako by tu právě doúřadoval Hizballáh.

Samotný let byl opět klidnou plavbou na nebi. Cestující byli spokojení, servis probíhal bez větších problémů. Peter, na dnešním tripu zodpovědný za crew rest compartment (odpočívárna pro posádku), nám dokonce ustlal lůžka. Běžně se to nedělá, steleme si je vždy sami. Peter byl ale tak hodný, že to udělal za nás.

V Minneapolis je teplý a slunečný večer. Mě však dnes zajímá pouze postel. Zítra má sice trošku pršet, přesto jsme si s Peterem naplánovali pronajmout si někde kola a město si celé objet. Ten déšť určitě nebude tak hrozný.

Byl. Byl to hrozný liják. Kola se nekonala, stejně tak jako lodička nebo paddle boarding na jezeře. Místo toho jsme chodili z jedné restaurace a kavárny do druhé, kecali a přežírali se.

Druhý den bylo naopak zase pěkně. Svítilo nejen slunce, bylo dokonce i vlhko.

S Peterem jsme se vydali na výpravu do částečně zatopené Minnesota Valley National Wildlife Refuge. Poté do nedalekého hotelu Crowne Plaza, kde se, ve třetím patře nedaleko posilovny, nachází zastrčené muzeum již neexistujících Northwest Airlines. Provozuje ho tam skupinka místních nadšenců. K vidění je zde řada modelů letadel, maket, uniforem, vystaven je zde i palubní produkt, propagační materiály, mapy, jedna vitrína je dokonce věnována partnerské společnosti KLM. U východu je možné koupit suvenýry - různé kšiltovky, hrníčky, trička, knihy, pohlednice. Je to sice malé, ale udělané moc pěkně. Každý aviation geek si tohle místo určitě zamiluje. Na rozloučenou jsme od provozovatele dostali sběratelské kartičky společnosti Northwest. Pokud někdo něco takového sbírá, dejte mi vědět, rád pošlu.

Neschopný catering nemáme zřejmě jen ve Frankfurtu. I ten v Minneapolis se dokáže postarat o slušný chaos. Nejenže veškeré boxy a vozíky v zadní galley kompletně přeskládali, oni dokonce některé věci nenaložili nebo nevyložili vůbec. Řada věcí nám chyběla. Například voda. Nedostali jsme ani led. Led je na letech z/do USA naprosto esenciální, protože Američan ho narve i piva.

Také nechápu, proč naše firma nepřizpůsobí catering trochu více místním zvyklostem. Tolik perlivé vody Američani nikdy nevypijí. Proč nedostaneme více ledu a limonády Sprite? Tohle není Punta Cana, baby!

S Matthiasem se vkrademe do cateringového vozu a bereme osud do vlastních rukou. Vyměníme několik vozíků a boxů, překontrolujeme náš loading list, od pána z cateringu si vyprosíme ještě patnáct jídel navíc a led. Jídlo naštěstí dorazí, led bohužel vůbec.

Během servisu jsme tedy led, kvůli jeho absenci, k nápojům nenabízeli vůbec. Pokud si někdo objednal nějaký míchaný alkoholický nápoj, či si o led vysloveně řekl, šel jsem si pár kostek nabrat do premium economy, kam jim jednu tašku naložili.

O rozruch se postaral mladý muž, který se chtěl připojit k internetu. Jenže platební systém nebral žádnou z jeho karet. Zkoušeli jsme to několikrát, avšak vždy bez úspěchu. V zoufalství jsem mu nabídl, že pokud mi dá tu částku za zvolený tarif přesně v hotovosti, zaplatím to vlastní kartou. Nakonec jsem mu u pursera vyzvedl voucher na neomezený internet zdarma, který dáváme výhradně cestujícím sedícím v Prime seats.

Kabina byla jinak opět poloprázdná. Díky malému počtu cestujících tak bylo možné se každému jedinci věnovat déle. Posádka byla dobře sehraná. Sedmdesát pasažérů mělo dále namířeno do norského Tromsø, městečka za polárním kruhem, kam v letních měsících operuje naše aerolinka chareterové lety. Překvapilo mě i to, že jsem měl na obou letech z MSP vždy minimálně šest transferových cestujících do Ulanbaataru.

Naše firma nám každého 17. v měsíci potvrdí finální podobu rozpisu služeb na měsíc příští. To ale vůbec neznamená, že tak bude váš příští měsíc na 100 % vypadat. Letectví dokáže být velmi nepředvídatelné. Proto mají plánovači v několika případech možnost náš rozvrh, dle potřeb společnosti, upravit. Změny letového plánu tak mohou přijít po každém obslouženém letu, po nemoci, standby bloku anebo návratu z dovolené. Po příletu z MSP na změnu mého plánu opravdu došlo. Původních 48 hodin v San Franciscu mi crew planning vyměnil za týdenní pobyt na Zanzibaru.

Jelikož si na delší pobyty s sebou rádi bereme doprovod, přibalím si do kufru i tentokrát svého manžela. Ten se samozřejmě těší. Přes MyIDTravel mu za necelých 300EUR bookuji standby letenku v business class. Tomu ještě předchází povolení ze strany kapitána a vedoucí kabiny. Jelikož oba souhlasí, přečtu si krátce něco o neexistujících LGBT právech v Tanzánii, a letenku kupuji.


ZANZIBAR

Bohužel se zdá, že nejsem jediný, kdo si s sebou bere doprovod. To je při pohledu na obsazenost dnešního letu celkem znepokojující.
Sedím v briefingové místnosti, můj muž je již u gatu, a ani jeden z nás netuší, zda se dnes dostane na palubu. Nejenže máme o dvacet cestujících více, než sedadel, my máme dokonce i o jednoho člena posádky navíc. To znamená, že jumpseaty jsou volné pouze dva. Pokud to neklapne, pokusí se muž na Zanzibar dostat s Ethiopian Airlines.

Nyní je však nutné zůstat profesionální a soustředit se na briefing.

V kokpitu dnes sedí dvě známé tváře. Vám již známý kapitán Wojciech z MSP a SFO Andreas, který se mnou kdysi letěl do LA. FO je pětadvacetiletá Anna.

V kabině je nás dnes deset. Nebohou vedoucí kabiny Afareen, Britku s persko-německými kořeny, dnes vytáhli ze standby. S ní bude v business class pracovat Sofia, exotická kráska z Panamy, a Liam, Němec s americkými kořeny. Premium economy si na starosti berou Jana a dvacetiletá Nadine. Já dnes pracuji na netradiční pozici 4LA. Někdy se jí říká 'runner'. Sice máte jisté úkoly, které musíte plnit, v případě potřeby však vypomáháte tam, kde je zrovna třeba. Tuto pozici mám moc rád, beru si jí tedy dobrovolně. V zadní kuchyni dnes bude pracovat pár - šestadvacetiletá Sanja a třicetiletý Manuel. Sanja je moc hezká a sympatická. Manuel je sice velmi pěkný, ale naprosto líný a demotivovaný člověk.

Po příchodu do briefing roomu se Manuel neobtěžuje nás ani pozdravit. Pouze se na nás arogantně podívá, mávne rukou do davu a sedne si. Manuel je krásný příklad toho, že i atraktivní člověk se vám může naprosto hnusit, když má zkažený obsah.

Naštěstí dnes s námi letí i sympatická Izraelka Yael, kterou jsem poznal na předešlém letu do MSP. S ní bude na trojce pracovat služebně nejmladší Mia.

V manuálu stojí, že mám během boardingu vypomáhat v premium economy. Jelikož pozice 4LA nemá žádný 'security checklist', jdu do premium economy kontrolovat catering. Posléze vyskládám na sedadla polštářky, deky, do každé kapsičky zasunu láhev vody, rozdávám amenity kits, s Janou během boardingu stojím u nástupních dveří, a vlastně... co dělá vlastně Nadine? Ta se celou dobu cpe banánem a Nutellou, občas zaskočí do business class za její sestrou, která s námi také letí jako doprovod.

Jsem z toho naprosto u vytržení. Ta holka má pocit, že snad nikomu nechybí. Jakmile se boarding trochu uklidní, vcházím do kabiny a rozdávám sluchátka a menu. Přesně v ten okamžik nám do dveří vletí můj manžel, který to nakonec zvládl. Dokonce pro něho našli i místečko v business class. S Liamem a Sofií je v dobrých rukou.

To o cestující premium economy mám trochu strach, protože Nadine odmítá pracovat.

Do kabiny nám přiváží pasažéra na vozíčku. Spadá do kategorie 'WCHR Cabin', což znamená, že se bez vozíčku prostě nepohne. Sice netuším, co může takový člověk dělat ve východní Africe, ale budiž. Každopádně, Nadine se rozhodla, že se v ten moment posadí na jumpseat ke dveřím. Celou dobu se na toho pána dívala stylem 'co tady vlastně děláš, ty vole?'

Dva cestující chtějí koupit upgrade do business class - to se dle slov Nadine pořeší až po startu.

'Ne, to se po startu nepořeší', dochází mi s Nadine pomalu nervy a jdu do business class hledat dvě místa vedle sebe. S pomocí ochotné vedoucí kabiny se nám podaří dvě sedadla najít, pouze mého muže musíme přestěhovat o dvě řady dopředu.

V premium economy mají cestující k dispozici opěrky na nohy. Ty musí být při startu a přistání zajištěné. Jenže u jedné dámy zajistit nejdou a neustále se vysouvají.

'Nadine, máme ještě v premium economy volné místo? Jedna dáma má nefunkční opěrku', ptám se kolegyně.

'Nemáme. A je mi to jedno. Beztak se vymlouvá, abychom jí přesadili do business class.'


Mám v ten okamžik chuť vytáhnout hasicí přístroj a rozflákat s ním Nadine lebku. Nakonec jsem pro paní alternativu našel a Nadine nezabil. Úroveň 'I-don't-give-a-fuckismu' byla však, v případě Nadine, naprosto nesnesitelná. To ale i v případě kolegy Manuela, který půlku boardingu proseděl. Prý dnes nemá náladu. Vzít si s sebou jako doprovod dva kamarády, na to náladu měl.

Doprovod má i Jana, svou maminku. Nakonec se nám je podařilo všechny dostat na palubu. Dokonce jsme odlétali se šesti volnými sedadly. Při pohledu na demografické složení kabiny však bylo každému jasné, že se dnešního odletu někteří členové výpravy prostě nedožili.

Dnešní let je operován s krátkým mezipřistáním v keňské Mombase, kde vystupují dvě třetiny všech cestujících. Jelikož tuto trasu obsluhuje i konkurenční Objevitel, jsou ceny za letenku v economy class často stlačeny až ke směšným 250 EUR za let. Tato cena vám letadlo zaplní snadno, často však velmi specifickou klientelou.

Dnes tu tedy s námi jsou třeba tací, co na vás pískají, když něco potřebují. Nebo lusknou prstem a řeknou; 'Pivečko!'

Průměrný věk je odhadem 90 let. U některých cestujících jsem se obával, že cestu nepřežijí. Yael tyto pasažéry přirovnala ke starým slonům, kteří opouští své stádo, aby umřeli v ústraní. Spousta starších pasažérů se ani neslyšela, takže na vás pokřikují. A protože si myslí, že je neslyšíte ani vy, pro jistotu vás popadnou za ruku a přitáhnou si vás k sobě. Takhle mi dnes do ucha zařvalo asi padesát lidí; 'WASSER, BITTE!'

Není zkrátka divu, že do Keni většinou odvážíme lidí víc, než jich poté přivážíme zpět do Německa. Raději nechci vědět, co všechno vezeme cestou do Evropy v podpalubí.

Kolegyně jsou moc rády, že nás dnes v ekonomce pracuje pět, jelikož Manuel nepracuje vůbec. Pouze roznesl jídlo, sesbíral špinavé tácy, vyzvedl si v business class krmení, sedl si a počítal minuty do přestávky.

Měl sice vypomáhat Yael se servisem nápojů, minimálně jí doplňovat chybějící nápoje/kelímky/vařit kávu, to jsem ale místo něho dělal já. Nakonec jsem tak byl já ten, co střídavě vypomáhal Mie a Yael, kontroloval záchody a procházel celou kabinou, včetně premium economy, kde jsem kontroloval, zda je vše v pořádku. Samozřejmě nebylo. V premium economy se nám topili lidi v odpadcích, protože Nadine s Janou sedí v galley a cpou do sebe večeři. Dokonce ani tu jednu jedinou toaletu nezvládly holky uklidit. Nic však neříkám, protože spolu musíme přežít ještě týden. Úkolu se ujmu raději sám.

Po večeři jsme musel rozdat každému cestujícímu příjezdové kartičky. Ty sice nikdy nikdo nečte, ale budiž. Afričani byrokracii milují.

'Letíte do Keni nebo na Zanzibar?'

'COŽE?!'

'Mombasa nebo Zanzibar?'
opakuji otázku.

'MOMBASA!' vykřikne mým směrem paní, ročník 1943.

Jak je možné, že vím, kolik je jí let? Musím totiž vyplnit její příletovou kartičku, stejně jako osmi dalším lidem. Prý na to nevidí a anglicky taky nerozumí.

V ten okamžik už je ale Manuel napapaný a ptá se, kdy hodlám skončit. Prý si chce konečně lehnout. Jestli tím hasákem nevezmu po tlamě Nadine, tak jeho určitě ano.

Zvoní callbell. Na takovém letu je nutné na callbell zareagovat ASAP. Nikdy totiž nevíte, kdo zrovna umírá. Callbell zvoní třikrát. Může to být medical emergency. Myslíte si, že se Manuel zvedne? Ani náhodou.

Fascinující bylo i chování Manuela k jeho přítelkyni. Zacházel s ní příšerně. Holka, máš rozhodně na víc. Arogance z toho kluka přímo čiší. Na pasažéry se ani jednou neusměje. Nic. Ten člověk má charisma fotbalisty. Je to pěkný, ale dutý.

Po snídani, přistáváme v Keni. Zde se s námi většina cestujících rozloučí. Identifikujeme zavazadla, spočítáme zbylé pasažéry a po sedmdesáti minutách vyrážíme do Tanzanie. Skok trvá dvacet minut.

Do autobusu se vejdeme všichni, včetně našich talismanů. Manžel byl se servisem v business class moc spokojený. Ještě v autobusu děkuji všem třem, kteří se o něho vzorně starali.

Náš hotel se nachází severně od hlavního města Stonetown. Je to krásný kongresový hotel, údajně 'the greenest' na celém ostrově. Vzhledem k situaci v zemi, bude můj manžel na týden mým bratrem. Snubák si sundal ještě před přistáním v Mombase. I Liamův přítel byl tento týden pouze kamarád.

První den jsme prováleli v posteli, druhý den se vydali se zbytkem posádky na katamarán, který nás vysadil na jedné z mnoha písčin. Bylo to nádherné.

Třetí den jsem si chtěl s mužem udělat výlet do Stowntown. Když jsem byl minulý rok v Mombase, na vlastní oči jsem viděl, jak okradli mojí kolegyni. Kolemjdoucí jí ztrhul z krku zlatý řetízek a za vteřinu byl fuč. Měl jsem tedy v uličkách starého Stowntown zprvu trošku nahnáno. Ale náš šofér nás ihned uklidnil.

'Vidíte ty kamery? Ty jsme dostali od Židů', ukazuje na všudypřítomné kamery z Izraele. Díky těmto kamerám je ve Stowntown prý bezpečně. A skutečně to tak bylo. Krom heloumajfrendů byl ve městě celkem klid.

Ve Stowntown se narodil Fredie Mercury. Ten zde má dokonce vlastní muzeum. Za návštěvu však stojí i muzeum otroctví. Kdo chce poznat duši tohoto ostrova, nesmí toto muzeum vynechat. Právě Zanzibar hrál primární roli v obchodu s otroky z východní Afriky, kteří potom putovali dále na Blízký východ. Dlouhá léta obchodu s otroky zde paradoxně ukončili Britové.

Za zmínku stojí i to, že velká část lidí pracujících v místních službách nepochází ze samotného ostrova. Často se jedná o gastarbeitery z pevniny, Keni nebo Ugandy. Zanzibar, který si do dnes udržuje jistou autonomii, měl totiž historicky velký problém se vzdělaností. Arabové, kteří ostrov kontrolovali, sem přinesli náboženství, avšak na školy jaksi zapomněli. Vzdělanost se sem dostala až koncem minulého století, kdy tu křesťanští misionáři začali stavět školy. Jednalo se sice o školy sekulární, ale nad každým vchodem byl znázorněn kříž. Místní, mající strach z domnělých pokusů o konverzi, se takovým institucím raději vyhýbali. Dnes tento trend postupně mizí a muslimové se již nebojí své děti do takových škol posílat.

Přesto není úroveň vzdělání, zejména u žen, na ostrově ještě stále dostatečná. Místní se tak často stěhují do Dubaje nebo Ománu, kde vykonávají jednodušší, nicméně trochu lépe placená povolání.

Následující den jsme vyrazili do letoviska Kendwa, užít si překrásné pláže. Vzali jsem s sebou i Yael. Ta si, stejně jako většina mých kolegů, velmi oblíbila mého muže. Mého muže si neoblíbil akorát Manuel, který nás za celou dobu ani nepozdravil.

Yael před pár lety pracovala jako letuška pro izraelský El Al - ještě s nikým jsem se v letadle necítil tak bezpečně.

Den před odletem jsem již nic podnikat nechtěl. Chtěl jsem relaxovat, abych byl druhý den fit.

Fit jsem také byl. Ale hádejte, kdo se špatně vyspal. Nadine a Manuel. Manuel měl k tomu ještě špatnou náladu, protože Německo předešlý večer prohrálo se Španěly. Já chápu, že se někdy člověk špatně vyspí. Ale nejít po týdenním layoveru do práce fresh, to mi přijde dost blbý.

Strávit týden na exotickém ostrově, za firemní peníze, je obrovské privilegium. Takže i kdybych měl den blbec, prostě zatnu zuby a těch deset hodin překonám. Nadine s Manuelem se ale rozhodli, že nic překonávat nebudou a jeli ve stejném módu jako minulý týden.

Yael ještě v lobby na plná ústa prohlásila, že Manuelovu pozici 4R si dnes rozdělíme my dva. Zase!

Letělo se opět přes Mombasu, kde se nabrala většina cestujících a catering. Náš doprovod se na palubu dostal také. Letíme přes den. V Německu přistáváme dnes večer.

I tentokrát byl průměrný věk v kabině 75 let.

Přibližně hodinu před přistáním jsme měli medical emergency. Stalo se tak nad Benátkami.

Pětadvacetileté slečně se udělalo zle. Vypadala opravdu špatně. Poprosil jsem kolegy, aby poslední servis dokončili beze mě. Jelikož bylo plně obsazeno, musela si slečna lehnout na zem. Tam jí Mia vyskládala deku, nalila jí colu a já už se staral, pod dohledem vedoucí kabiny, o zbytek.
Museli jsem spolu vyplnit medical checklist, což jsem, vzhledem ke stavu mladé dámy, udělal s jejím přítelem. Bylo také třeba změřit tlak, teplotu a hladinu kyslíku v krvi. Hodnoty jsou v pořádku, nic vážného to nebude. Afareen donesla z lékárničky slečně lék. Slečna ho však okamžitě vyzvracela. Afareen se odebrala pro led a mokré ubrousky. Jenže v ten okamžik nám začala mladá dáma odcházet. V kabině nikoho nevidím, proto třikrát mačkám nejbližší callbell. Přichází Yeal s Janou. Jana odvádí panikařícího přítele stranou. Ujišťuje ho, že je s námi v dobrých rukách. Mladou rodačku z Hamburku se nám nakonec daří opět probrat. Yeal přebírá dohled, Jana asistuje, pro jistotu přináší i kyslíkovou láhev. Já odcházím do kokpitu, abych podal detailní info posádce a nechal kapitána zavolat záchranku, která si dámu odveze do nemocnice.

Celou tu dobu byl Manuel zastrčený v galley, nikdo ho neviděl. Nepřišel se ani zeptat holek, zda něco nepotřebují. Nic.

Naopak z cestujících se u nás zastavil snad každý druhý.

'Před odchodem do důchodu jsem pracovala jako zdravotní sestra', přichází nám říct rozklepaná stařenka, od které bych si nenechal nalepit ani náplast.

'Mám u sebe léky na vysoký krevní tlak', nabízí nám křehký dědeček.

Na zemi ženu odváží do nemocnice, přítel opouští letadlo až s námi. Afareen mu do ruky tiskne pralinky z business class. Manuel si v tu dobu hraje s telefonem a žvýká žvýkačku. Chce se mi řvát a brečet. Svou práci miluji. Každý den jsem vděčný za to, že jí mohu dělat. Příští rok bych se rád stal purserem, rok následujícím zase cabin crew managerem. Ale jestli s touto prací někdy skončím, bude to právě díky lidem jako jsou Manuel a Nadine.
Yael a Mia mě na konci letu objímají, prý se jim se mnou skvěle pracovalo. Afareen posílá mé manažerce report; Prý jsem do kabiny vnesl energii, cestující mě očividně měli moc rádi. I Liam si vysloužil report, jelikož se výborně staral nejen o své cestující, ale i o kolegy.

Ano, přesně tak by to mělo vypadat. Přesně proto svou práci dělám. Protože mě doopravdy energií nabíjí. Protože mám rád ten pocit, kdy někomu zlepším den tím, že najdu rychlé řešení. Protože miluji ten okamžik, kdy se zazubíte na toho největšího morouse a on se na vás začne usmívat. Proto jsme na palubě. Pro váš komfort, bezpečí a radost. Můžete mít sebelepší IFE, skvělé jídlo, širokou nabídku vín, moderní business class. Ale když máte na palubě naprosto nesnesitelnou posádku, nebudete si pořádně pamatovat ani jedno z toho. Jsme to my, soft product, který dává věcem lidskou tvář, hledá řešení v nesnázích a pomáhá nastartovat nezapomenutelnou dovolenou.

Pokud pracujete v zákaznických službách a nebaví vás to, podejte výpověď. Jak říká Ramón; pokud vám chybí vášeň, empatie a otevřenost, nebudete tuto práci dělat nikdy dobře. A pokud máte zrovna špatný den, tak se prostě usmějte. Uvidíte, že se k vám potom budou lidi chovat lépe, nakopne vás to.

Na závěr se chci všem věrným čtenářům omluvit dodání textu po termínu. Počítač si s sebou na cesty neberu, na tabletu píšu nerad.
Zítra v pět ráno mi začíná čtyřdenní standby blok. Dále mám na tento měsíc naplánované dva padesátihodinové pobyty v San Franciscu. Ale sami víte, jak to někdy s mými plány vypadá. Takže se za měsíc nedivte, když vás do toho San Francisca zase nevezmu. Přeji vám krásný červenec!


Sau
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 158
Registrován: 02. 02. 2009, 10:06
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Červen 2024

Příspěvek od Sau »

Díky! :)

Marty-t
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1120
Registrován: 08. 01. 2010, 23:17
Pohlaví: muž
Bydliště: Brno
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Červen 2024

Příspěvek od Marty-t »

sau gut ! :wink:

Fabo
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3197
Registrován: 04. 01. 2007, 13:42
Bydliště: HAG
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Červen 2024

Příspěvek od Fabo »

Diky a netrap se tim spozdenim.

A s tim voucherem jsi mi pripomel fiasko u nalestene bidy Emiratu - nejprve slibovali free wifi pro cleny Skywards, to ale nefungovalo nic a nijak. Tak jsem si rekl, ze to zaplatim. Aj jsem to zaplatil.

No... a neslo to. vubec. nijak.

Ze by mi nabidli treba voucher kod? Tudle. Tak jsem zvedav, zda dostanu alespon symbolickou omluvu a vraceni penez.

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4174
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Červen 2024

Příspěvek od whiskey »

Opat vyborne.
Ako sa procesne riesia pripady ako Manuel? Mate nejaky reporting alebo evaluation proces, alebo to nikto neriesi?


shady
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 88
Registrován: 12. 01. 2011, 19:57
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Červen 2024

Příspěvek od shady »

Meskanie reportu vobec nevadi, staci, ze bude!. Opat dobre a zabavne (miestami smutne) citanie.

mufik
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 40
Registrován: 24. 01. 2013, 15:22
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Červen 2024

Příspěvek od mufik »

Jako vždy skvělý. Díky

stenmeller
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 31
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Červen 2024

Příspěvek od stenmeller »

whiskey píše:
10. 07. 2024, 07:06
Opat vyborne.
Ako sa procesne riesia pripady ako Manuel? Mate nejaky reporting alebo evaluation proces, alebo to nikto neriesi?
Bohužel se takové případy neřeší skoro vůbec (pokud není dotyčná osoba vyloženě ohrožením pro bezpečnost na palubě). Ze své pozice mohu maximálně napsat na Manuela report, který následně zpracuje jeho manažer. Do něčeho takového se však odmítám pouštět, jelikož bych musel Manuelovo chování na palubě nějakým způsobem dokázat, nechat report schválit kapitánem a vedoucím kabiny (to dělají velmi neradi, jelikož pak před svým manažerem vypadají jako někdo, kdo si není schopný v týmu zjednat pořádek), a nechat zbytek posádky, aby se, v rámci jednoho týdne, k událostem písemně vyjádřil. Tento zdlouhavý a náročný proces by vedl akorát k tomu, že by si mě, Manuela, kapitána a vedoucí kabiny pozvali naši manažeři 'na kobereček', kde by se snažili Manuelovi maximálně nějak domluvit. Já bych byl ale nakonec ten, který udělal z komára velblouda a celý tým nahnal před management.

Nezapomeňme, že se německé aerolinky také momentálně potýkají s problémem nový palubní personál vůbec najít. Práce je to poměrně špatně placená, řada lidí jí nechce dělat, přičemž letecké společnosti odmítají svým zaměstnancům přidat. Celá situace vede k tomu, že úroveň kandidátů každoročně upadá a nároky se snižují, přičemž se řada nedostatků prostě přehlíží. Současně platí, že i špatný Manuel je pro firmu lepší, než žádný Manuel (anebo Manuel s nárokem na lepší platové ohodnocení).

atr
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 136
Registrován: 05. 09. 2004, 15:36
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Červen 2024

Příspěvek od atr »

Asistence - nedávno jsem ji poprvé objednával. LMX Touristik odkazoval na Pegasus Airlines a ti zase na LMX, která objednání potvrdila, ale pravda to nebyla.
Nikde jsem ale nenašel kategorii WCHR Cabin. Já objednával
WCHR Wheelchair for Ramp / WCHR Fluggast kann kurze Wege gehen und auch Treppen steigen
Přehledně to má na webu popsané třeba Ryanair
- Cestující potřebuje asistenci (před odletem i po příletu) při pohybu na letišti až k odletové bráně) – zvolte možnost WCHR
- Cestující potřebuje asistenci (před odletem i po příletu) při pohybu na letišti a pomoc při usazování a vstávání ze sedadla v letadle – zvolte možnost WCHC
- Cestující potřebuje asistenci (před odletem i po příletu) při pohybu na letišti a po schodech do/z letadla – zvolte možnost WCHS

Nemělo tam dle popisu tedy být WCHC ? Jinak služba to je super. Oma z ní byla doslova nadšená.


Odpovědět