Willkommen an Bord - Říjen 2024
-
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 48
- Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
- Stav: Offline
Willkommen an Bord - Říjen 2024
ASIJSKÉ PŘEKVAPENÍ
Představte si, že vám zazvoní telefon, vy ho zvednete a na druhém konci vám někdo oznámí, že za dvě hodiny poletíte na pět nocí do Thajska. Pro někoho možná sen, pro mě noční můra. A přesně to se mi dnes stalo.
Mám pohotovost, takzvanou 'Standby 30'. V praxi to znamená, že nám firma poskytne pokoj v hotelu přímo naproti frankfurtskému letišti. Jakmile vás aktivují, musíte být nejpozději za třicet minut v práci. Tato služba většinou začíná ve tři ráno a končí v jednu odpoledne. Pokud máte standby 30 v létě, ve většině případech se stává, že vám zavolají ihned na začátku a vy si zaletíte na Mallorcu nebo do Řecka s odletem ve 04:40. Někteří kolegové totiž krátce před touto službou volají 'sick'. Nějak s tím počítám, proto si toho s sebou do kufru ani moc nebalím. Mám tam sice jedny plavky a teplejší bundu, kdyby mě náhodou vítr zavál do Cancunu nebo Seattlu - víc to ale nemá cenu hrotit.
Že jsem udělal velikou chybu zjišťuji kolem jedenácté hodiny, kdy mi milý pán z dispečinku zavolá, ať se mentálně přichystám na pětidenní pobyt v destinaci, ze které jsem se před třemi dny vrátil - thajský ostrov Phuket.
Okamžitě píšu svému drahému, ať mi zruší čtvrteční návštěvu zubaře a na středu, kdy je po práci pozván na firemní večeři, sežene pro našeho psa hlídání.
Je to stres. Phuket naší malé rodině naboural celý týden. Místo přípravy na let tak první hodinu trávím změnami plánů a omlouváním se svému muži za to, že jsem si vybral tak debilní práci. Omlouvám se také svému bratrovi, který nás chtěl tento týden přijet navštívit. Prostě děs!
Následně se podívám na seznam posádky. Právě se mi podlomila kolena. Pokud jste četli o mém posledním incidentu s Beatou během naší cesty na Phuket, tak tady mám těch Beat rovnou šest - jmenují se Ute, Silke, Eva, Antje, Greta a Susanne. Nejmladší z nich je 52. Kolektiv doplňují pětapadesátiletý Johannes a padesátiletý Oliver. Je to hotová archeologická sbírka. Jsem jediný, kdo má čtyřmístné 'senior number', zbytek má tří-, někteří dokonce dvouciferná čísla.
Mám strach. Bojím se, že pokud se stanu terčem nějaké šikany jednoho z nich, nenajdu u zbytku posádky žádné zastání. Trávit takhle týden pryč od domova je potom peklo.
Naštěstí se už během briefingu ukáže, že jsem se mýlil. Celá tahle parta je naprosto úžasná a my tak měli možnost strávit jeden z nejlepších pobytů vůbec.
Naše vedoucí kabiny si s sebou vzala svou kamarádku Valerii. Ta začínala u nás, dnes létá u modrožlutého koncernu. Antje s sebou přibalila svého dvaadvacetiletého syna, Greta zase dvacetiletou dceru a svého přítele. Eva tu má svou přítelkyni. Silke a Johannes jsou manželský pár. Všichni jsou tak moc sympatičtí a přátelští. Práce s nimi je hotová radost. Každý z nich si navíc nese zajímavý životní příběh a zkušenosti. Například Silke a Ute se znají ještě z dob, kdy tyto dvě Berlíňanky létaly pro Interflug. Greta zase úspěšně zvládla boj s rakovinou.
Jde vidět, že všechny tyto dámy mají obrovskou chuť do života, šmrnc a jejich práce je moc baví. Je to po všech těch letech s Tobiasem a Beatou krásná změna.
Jelikož jsme si všichni skvěle sedli, uteklo těch dvanáct hodin na Phuket jako nic.
Když jsem si minulý týden v duchu přál, abych mohl v našem hotelovém resortu strávit delší dobu, než jen dvě noci, netušil jsem, že se mi přání tak rychle vyplní. Sice bych tu byl radši za jiných okolností, ale budiž.
Ukládám zimní bundu a svetr do skříně a vydávám se první den nakupovat oblečení na pět dní v tropech. Thajsko naštěstí není Kuba, proto tu není žádný problém něco sehnat. Právě naopak.
Druhý den se probudím, v sedm si zajdu na snídani a po návratu na pokoj na mě začne doléhat taková divná nálada. Najednou si začínám uvědomovat, kde jsem a jak jsem se sem dostal. Začne mi chybět domov a já se sám sebe ptám, zda dělat mou práci dává ještě smysl. Já totiž pomalu začínám nenávidět cestování. Upřímně tu nechci být. Nemám ten ostrov rád, je mi tu vedro, jsem daleko od domova, chybí mi pes, manžel, vůně podzimního větru, chci jít prostě jenom nakoupit, jít ven se psem a udělat si doma večeři. Nesnáším to tady. Ta pláž je stejně hnusná. Ty pláže vypadají všude stejně. I ty hotelové pokoje vypadají všude stejně. Všude ten debilní prales. Nic se tu nedá dělat. Ta jejich kultura mě stejně vůbec nezajímá. Ten pitomý jetlag. Kolik je teď doma vlastně hodin? Chudák brácha, který mě chtěl tento týden přiletět navštívit.
To všechno se mi honí to odpoledne hlavou.
Zapínám klimatizaci na 18 stupňů, zalezu do postele a na BBC Life sleduji dokument o chlapovi, co pěstuje v jižním Walesu lanýže. Objednám si jídlo přes room service a usínám.
Nechci se tady litovat, ale existují momenty, kdy toho máte prostě dost. Potom je vám úplně jedno, že sedíte v pětihvězdičkovém hotelu na místech, kde řada lidí tráví po několika měsících dřiny svou vysněnou dovolenou, kterou si musí poctivě zaplatit.
Nejšťastnější jsou ti, kteří dokáží ocenit to, co mají. Ale jsou lidé vlastně takto naprogramovaní? Neřekne si občas každý, kdo dělá svůj vysněný job, že tohle prostě stačilo?
Následující den mě bere Antje se svým synem na kurz vaření. Mohu vřele doporučit každému. Zážitek, při kterém se návštěvník učí základům thajské kuchyně, stojí 63 eur na osobu a trvá něco málo přes čtyři hodiny. Byla to sranda a moc mi to pomohlo dostat ze ze splínu předešlého dne.
Zbytek pobytu je nakonec přeci jen moc krásný. Jsem nakonec rád, že jsem měl tu možnost pobýt tu s tak úžasnými lidmi. Každý večer jsme se slezli u večeře, vyprávěli si historky ze života a plánovali program na následující odpoledne. Ještě nikdy jsem nezažil, aby si každý člen posádky s každým tak dobře rozuměl.
Ale teď už je opět čas letět zpět domů. табло вылета je plná odletů do těch nejobskurnějších ruských měst. Vedle nás parkuje Boeing B777-300 Aeroflotu do Krasnojarsku. Rusové tento ostrov opravdu zaplavili. Pokud někoho toto téma zajímá, doporučuji mrknout na YouTube, kde má kanál CNA Insider dokument s názvem 'Russians flock to Thailand after war in Ukraine: Are they welcome?'
V rámci předletového briefingu probereme i téma obchodu s lidmi. K tomu dochází v moderním letectví bohužel neustále. Jsou destinace, jako například Thajsko, kde musí být palubní posádky extra pozorné. Profil pasažérů na těchto letech je totiž někdy hodně zvláštní.
Tento let je už mnohem narvanější, než ten, který jsem obsluhoval před dvěma týdny. Lety do Thajska se prodávají velmi dobře. Naše firma původně plánovala na Phuket posílat tři lety týdně a do Bangkoku čtyři. Ještě před zahájením jsme však navýšili frekvence na pět letů do BKK a na čtyři na HKT.
Na palubě vítám dokonce několik lidí, které jsem sem minule dovezl, včetně toho úžasného páru, co mi dal minulé spropitné.
Let nazpět je letem denním. Kabina se však zatmavuje a cestující většinu letu tak prospí. Celá cesta trvá něco přes dvanáct hodin, utíká však rychle. Čím lepší posádka, tím rychleji vám celý let odsejpá. Když se na konci dne celá crew loučí, dojde u některých dam dokonce i na slzy. Byl to úžasný týden a já si moc přeji, abychom spolu mohli letět někam i příště.
EUROTOUR
Tento rok si naše firma přebírá své první Airbusy A320/A321neo. Já se teď nacházím na palubě našeho vůbec prvního Airbusu A321neo. Oproti klasickému Airbusu A321-200 je letoun úspornější, šetrnější k životnímu prostředí, má o trochu větší kapacitu a o něco modernější vybavení kabiny a pracovní prostor pro posádku. Já osobně asi nejvíc vítám to, že kabina letounu je během letu nesmírně tichá. Nemusíte tak celý den na nikoho řvát.
Náš první let, pod vedením purserky Michaely, vede z Frankfurtu na Mallorcu. Zde se otočíme a letíme do Hamburku. Jelikož opouštíme letiště FRA krátce před pátou hodinou ranní, dosedáme v Hamburku již kolem desáté.
Hamburk je jedno z mých nejoblíbenějších měst v Německu. Dokonce mi vyšlo i počasí, čehož si je v této části země nutno vážit. Původně jsem měl v plánu sejít se s kamarádkou Laurou na oběd. Laura pracuje u stejné společnosti jako já, létá ale z Hamburku. Nakonec naše rande bohužel nevyšlo a já se tak rozhodl vyjít si, při krásném počasí, na odpolední túru do města.
Projdu si krásný Eppendorf, Rotherbaum, promenádu kolem jezera Alster, kousek od hlavního nádraží si zajdu na dobrý ramen, poté si to sejdu k přístavu a zpět do hotelu, který se nachází přímo naproti letišti, se vracím vlakem. Byl to krásný den.
Den následující se scházím s úplně jinou posádkou. Kapitán, vedoucí kabiny a palubní personál jsou místní. First officera nám sem poslali z Frankfurtu. Raphael pochází z Francie, žije se svou ženou a dvěma dětmi v Ženevě, v lednu přechází k British Airways. Letíme na Tenerife. Let tam trvá pět hodin a dvacet minut. Zpátky letíme do Mnichova, kde bychom měli přistát po čtyřech hodinách a třiceti minutách. Vedoucí kabiny se jmenuje Giovanni a dříve pracoval pro Voloteu. Byl bázován zde v Hamburku. Přestože zde Volotea žádnou základnu nemá, měli tu dříve jedno letadlo - konkrétně na hamburském letišti Finkenwerder, kde má závody Airbus. Jejich jediným úkolem bylo ráno odvézt zaměstnance Airbusu do Toulouse a večer je přivézt zase zpět.
Jelikož se náš mnichovský hotel nachází v jakési pustině, vůbec mě neláká dělat si do města nějaký výlet. Zvlášť ne po tak dlouhé šichtě. Následující den odpoledne letím se stejnou posádkou na Mallorcu a poté rovnou do Frankfurtu, kde mé turné končí.
NEW YORK
Každý měsíc máme možnost žádat si o konkrétní lety. Já tohle moc často nedělám - jsem totiž většinou se svými rozpisy služeb spokojený. Navíc tím tak ulehčuji práci našim dispečerům. V srpnu jsem ale dostal chuť na New York a rozhodl si o něj na říjen zažádat. Vybral jsem si ale speciální New York. Tam jako 'deadhead' z Frankfurtu, zpět ve službě do Düsseldorfu.
Lety do JFK jsou ihned po Kapském Městě asi ty vůbec nejžádanější. New York a Kapské město jsou rozebrány takřka ihned. Musel jsem si tedy o let do JFK zažádat přes náš firemní portál ihned po otevření 'request fáze', která většinou začíná sedmý den v měsíci a končí o deset dní později. Během tohoto období máme možnost vybrat si dva konkrétní lety na přespříští měsíc.
V létě létáme do New Yorku z Frankfurtu každý den. Znamená to, že zde pobyty nepřesahují 24 hodin. Nyní, během zimní sezóny, provozujeme lety na JFK pouze čtyři, což prodlužuje pobyty ve městě, které nikdy nespí o jednu noc navíc. Ve finále tak máme možnost ve městě strávit dvě noci.
Naše firma se krom pravidelného provozu, zejména v zimních měsících, zaměřuje na různé chartery pro velké lodní společnosti. Němci plavby milují! Sice jsou tu všichni hrozně 'grün' a kdesi cosi, ale když dojde na téma okružních plaveb v zaoceánských monstrech, jde Greta Thunberg stranou. A jelikož některé plavby začínají a končí právě v New Yorku, vozíme naše klienty právě sem. A já tento týden povezu tyto klienty do města Düsseldorf, kde také bydlím. Což je hrozně fajn, protože žiju tři stanice vlakem od místního letiště.
Je pondělí, deset hodin dopoledne. Celá má posádka se setkává v odletové hale letiště Frankfurt. Všichni jsme oblečení v civilu, jelikož do NYC letíme jako takzvaní 'deadhead'. Tento termín označuje člena posádky, který letí v roli pasažéra za účelem relokace do míst, kde nemá letecká společnost k dispozici žádný personál. Přestože jsme frankfurtská posádka, naprostá většina z nás žije v Düsseldorfu a okolí. Naše vedoucí kabiny Petra je dokonce má sousedka. Posádka je dámská - pouze já a first officer Lukas jsme muži.
Znám se s Katjou, naší kapitánkou. S touto čtyřicátnicí jsem letěl minulý rok na Kubu. V civilu je nesmírně uvolněná a zábavná, v práci profesionální a soustředěná. Od posádky vyžaduje maximum. Jakmile však svlékne uniformu, stane se z ní člověk dychtící po nových zážitcích.
Znám ještě Idu. S Idou jsem byl v dubnu v Santo Domingu, kam jsem s sebou tehdy vzal i svého muže. Ida je neuvěřitelně otravná holka. Neustále si stěžuje, něco se jí nelíbí, do všeho se hrne po hlavě, ale brzy jí to také přestane bavit. Navíc se ze všeho hroutí a neustále je jí špatně nebo jí něco bolí. Je to ten typ letušky, která má vždy ty nejhorší lety na světě s těmi nejhoršími pasažéry vůbec. Trávit s ní čas je neuvěřitelně únavné a vysilující.
Posádka je dnes však neuvěřitelně mladá. Všechno jsou to holky od osmnácti do pětadvaceti let. Starší je pouze Anna, přitažlivá Argentinka, která osm let žila v Dubaji a létala po světě s červeným kloboučkem na hlavě. Jak už to tak bývá, poznala na cestách kluka z Německa, ten jí v Praze požádal o ruku a oba dnes žijí v severním Bavorku.
U odbavovací přepážky každý z nás dostává palubku s přiděleným místem. Kapitánka, první důstojník a vedoucí kabiny dostanou místa v business class. Pro nás zde bohužel není místo, musíme se proto spokojit s premium economy. S tím já, na rozdíl od Idy, ale problém nemám. Je mi jedno, kde sedím. Hlavně, že za necelých osm hodin přistanu v New Yorku, jednom z nejlepších měst na světě.
Let probíhá hladce, posádka je neuvěřitelně milá a pozorná. Starají se o nás dvě holky. Usměvavá Karolina a Lara. Konkrétně s Larou jsem letěl minulý měsíc do Seattlu. Zdá se, že i pasažéři byli s jejich službami moc spokojení, jelikož si obě dívky pár lidí kolem moc pochvalovalo. Obě se staraly o to, aby se každému dostalo dostatek pozornosti. Toalety byly celou cestu perfektně uklizené. V uličce se neválel žádný bordel. Posádka pravidelně sbírala smetí a purser vzorně koordinoval práci na place.
I tato posádka je neuvěřitelně mladá. Samá dvacítka. Jediný muž je purser, Juhani z Finska. Zdá se, že JFK je oblíbený cíl, zcela pochopitelně, mezi našimi mladými letuškami.
Letět jako pasažér bylo pro mě a můj zadek hotové peklo. Nesnáším létání. Příští měsíc mám dovolenou a můj manžel mě opět přinutil k tomu, abychom nezůstávali doma. Jakýkoliv let nad tři hodiny je pro mě výzva. Já do letadla chodím pracovat, ne se tam válet. Celou cestu se mi klepou ruce, mám nutkání jít holkám pomoct. Naštěstí není vzdálenost do NYC bůhvíjaká štreka. Chvilku se zabavím obědem, pak si pustím černou labuť, pak nám Lara strčí do úst borůvkové muffiny, pak shlédnu Dunu, na závěr ještě jednou napapat a pak už přistáváme. Řeknu vám, že tělo mám zničené více, než po dvanáctihodinové šichtě. Nejsem prostě stavěn na to být pasažér. Je jedno v jaké třídě.
Náš hotel se nachází v Long Island City. Člověk je prakticky téměř v samotném jádru města, zároveň tu ale nemusí trpět ten děsný šrumec, který je tak typický pro centrální Mannhattan. Ten se nachází pouhé tři stanice metrem odtud.
Holky sice plánují nějakou 'happy hour' a večeři, ale já dnes nemám chuť na nic jiného, než si koupit plechovku Coly a jít na nábřeží čumět na západ slunce. Přede mnou se rozprostírá krásný výhled na protější ostrov Mannhattan.
Ráno se vydám s Katjou a Annou metrem k rozhledně Vessel ve čtvrti Hudson Yards. Do města jsme se vydali společně ve třech, jelikož jsme všichni vášnivý chodci. Nedělá nám problém nachodit ten den několik kilometrů. Za osobní triumf považuji fakt, že se mi podařilo předešlý večer rozmluvit Idě její plán přidat se k nám. Stejně by po pár hodinách začala chcípat, na což nemám dnes vážně náladu.
V oblasti se také nachází High Line, bývalé kolejiště přestavěné na visuté zahrady a zelenou stezku. To vše ve výšce 7,5 metrů nad zemí. Celá High Line je dlouhá 2,6 km. Krásně se dá po ní dojít až k Little Islandu. Zde navštívíme i Pier 57 Rooftop park. Jídlo pořešíme návštěvou izraelského lokálu Miznon v hale Chealsea Market. Na závěr si v pekárně Fabrique vyzvedávám 'cardamom bun', tak dobrý, že vědět to, beru jich rovnou dvacet.
Ten den si vyšlápneme k One World Trade Center, projdeme China Town, Little Italy, Ukrainian Village, navštívíme Union Square, Broadways, Times Square a Central Park, poté se lanovkou svezeme na Roosevelt Island, nakonec se zpět do hotelu dostáváme oklikou přes čtvrť Astoria, kde je soustředěná veliká komunita z Bangladéše. Teď už vím, koho sem Emirates vozí.
Během našeho výšlapu jsme narazili na spoustu mužů v černých kabátech, na skráních dlouhé pejzy, na hlavě klobouky, v jedné ruce citrón, ve druhé jakási větev. Byli všude. Vždy za námi přišli a ptali se, zda náhodou nejsme 'Jewish'. Vždy jsme řekli, že ne. Když se nás přišel zeptat už asi dvacátý chlap, nedalo mi to a ptám se, proč se nás na to dneska každý ptá.
'Jedná se o nějaký náboženský obřad? Nejste totiž jediný, kdo se nás dnes zeptal', obracím se na židovského mladíka.
'Slavíme svátek Sukkot, píše se to S-U-K-K-O-T', informuje nás. Ptá se zároveň odkud pocházím. Říkám mu tedy, že jsem Čech.
'Cool, very nice. A to se tam u vás mluví anglicky?' ptá se muž typicky po americku.
'Ne. Učíme se anglicky ve škole', říkám mu.
'Ano, jsme posádka jedné letecké společnosti a trávíme tu náš pobyt', přidává se Katja.
'A pro jakou firmu pracujete?' ptá se muž.
'Pro pruhované aerolinky. Jsme z Německa', odpovídá sebevědomě Katja a mladý Žid najednou zmizí. Evidentně ho náš původ trochu rozladil. Pokud jste někdo z vás viděl na Netlixu film 'Unorthodox', asi víte, jak život v této uzavřené ortodoxní komunitě funguje. Tato komunita se dále dělí na různé frakce a sekty. Ti radikálnější z nich dokonce věří tomu, že Hitler byl sám Satan, který nosil dlouhé holínky, aby zakryl své kuřecí nohy. A také věří tomu, že Němci jsou potomci démona. Tak jsme nejspíš narazili na pána, který si to myslí. Všeobecně se jedná ale o dost zajímavou komunitu. V New Yorku je jich spousta a já se při další návštěvě města rozhodně vydám do míst, kde je tato komunita silněji zastoupená.
Počasí je krásné. Je sice podzim, dle dekorace místních domků může člověk snadno usoudit, že se blíží Halloween - nad hlavou se nám ale rozprostírá modré nebe bez mráčků, sluníčko, vzduch má teplotu 28 stupňů.
Druhý den je náš pick-up již ve čtrnáct hodin. Katja se rozhodne projet si na kole Central Park, já si jdu pouze nakoupit, Long Island City dnes rozhodně opouštět nehodlám. Příprava mi před každým letem zabere totiž dobré dvě hodiny a já se nerad stresuji. V klidu si tak přichystám uniformu, osprchuji se, udělám si vlasy, naliju do sebe kafe a jeden litr vody, zabalím a projdu si témata ohledně bezpečnosti, které se před každým letem v rámci posádky probírají.
Na recepci se schází kompletní posádka dnešního charterového letu do Düsseldorfu. Letadlo poté letí prázdné zpět do Frankfurtu. Většina posádky však vystoupí už na letišti DUS. Přistát máme v šest, pokud vše půjde hladce, do sprchy a postele se dostanu kolem sedmé - luxus.
Posádka je mladá, dívky moc krásné a přátelské. Každá z nich má dokonalý make-up a krásě udělané vlasy. Jsou to přesně ty holky, které v každé letištní hale strhnou pohledy kolemjdoucích pasažérů. Díky takovým ženám chtějí být dívky letuškami. Díky takovým ženám chtějí pánové s letuškami spát
Společně s Petrou budou v Business class pracovat Cara a Luisa. Obě si s sebou vezou kufry plné oblečení nakoupených na Mannhattanu. Hádám, že obě finančně vykrvácely. Ida a Annabell jdou do premium economy (chudák Annabell). Emirates girl Anna, Němka brazilského původu Maria a drobná zrzka s obličejem porcelánové panenky Carlotta pracují se mnou v economy class.
Let trvá pouhých sedm hodin. Na přestávku dostává každý pouhých 50 minut. Já zůstávám celou dobu v galley, jelikož jít na necelou hodinu spát pro mě nedává smysl.
Letadlo je plné, ale cestující laskavý. Zrovna lodní chartery nemají kolegové moc v lásce. Je pravda, že klientela, kterou vozíme ze zaoceánských parníků bývá někdy velmi náročná. Spousta z nich si myslí, že jejich all-inclusive dobrodružství bude pokračovat i na palubě letadla. Každý si myslí, že mu bude v letadle, stejně jako tomu bylo předešlých čtrnáct dní na lodi, stát k dispozici padesát Umpalumpů z Filipín a plnit jejich nejdivočejší přání. Jelikož jsou takové lodě plovoucí Petriho misky, veze si každý druhý z plavby černý kašel, choleru a Covid-19. Na záchodech pak nejdete na podlaze třeba vyzvracenou krev. Po takových letech se většinou složí i celá posádka.
Tentokrát vše ale vypadá jinak. Cestující jsou příjemní, nikdo se k vám nechová jako ke kusu hadru, posádka pracuje systematicky, všichni spí, nikdo nic nepatlá na sedačku, toaletu každý opouští relativně čistou a spořádanou. Pouze jeden chlapeček z businessu vyzvracel snad celou svou duši - ale s tím se počítá.
V Düsseldorfu přistáváme načas. Byl to jeden z mých nejkratších letů vůbec. Po všech těch letních jedenáctihodinových letech do Kalifornie a Thajska to byla příjemná změna.
Domů cestuji vlakem společně s Petrou. Na stanici Unterrath k nám zcela nečekaně přistupuje pilot z mého srpnového letu na Phuket. V 07:30 mu jede vlak do Frankfurtu. Dnes poletí do Cancunu
Do sprchy se dostávám v sedm hodin ráno, zalezu k manželovi do postele a do jedné hodiny odpolední by mě neprobudil ani výbuch jaderné hlavice.
Tak jste to zase zvládli. Tentokrát posílám report s drobným předstihem, jelikož nebudu od teď to půlky listopadu v dispozici. Mám totiž jeden let do Santo Dominga a ihned po příletu, v ten samý den, odlétám na dovolenou. S manželem jsme si jako cíl vybrali Namibii. Po návratu z dovolené mě čeká pouze jeden let - Johannesburg (čtyři noci). Do svého příštího reportu se budu snažit zakomponovat slibovaná témata (role a úkoly pursera + plat letušek) 'Tak se opatrujte a na konci listopadu jsem tu opět s vámi.
Představte si, že vám zazvoní telefon, vy ho zvednete a na druhém konci vám někdo oznámí, že za dvě hodiny poletíte na pět nocí do Thajska. Pro někoho možná sen, pro mě noční můra. A přesně to se mi dnes stalo.
Mám pohotovost, takzvanou 'Standby 30'. V praxi to znamená, že nám firma poskytne pokoj v hotelu přímo naproti frankfurtskému letišti. Jakmile vás aktivují, musíte být nejpozději za třicet minut v práci. Tato služba většinou začíná ve tři ráno a končí v jednu odpoledne. Pokud máte standby 30 v létě, ve většině případech se stává, že vám zavolají ihned na začátku a vy si zaletíte na Mallorcu nebo do Řecka s odletem ve 04:40. Někteří kolegové totiž krátce před touto službou volají 'sick'. Nějak s tím počítám, proto si toho s sebou do kufru ani moc nebalím. Mám tam sice jedny plavky a teplejší bundu, kdyby mě náhodou vítr zavál do Cancunu nebo Seattlu - víc to ale nemá cenu hrotit.
Že jsem udělal velikou chybu zjišťuji kolem jedenácté hodiny, kdy mi milý pán z dispečinku zavolá, ať se mentálně přichystám na pětidenní pobyt v destinaci, ze které jsem se před třemi dny vrátil - thajský ostrov Phuket.
Okamžitě píšu svému drahému, ať mi zruší čtvrteční návštěvu zubaře a na středu, kdy je po práci pozván na firemní večeři, sežene pro našeho psa hlídání.
Je to stres. Phuket naší malé rodině naboural celý týden. Místo přípravy na let tak první hodinu trávím změnami plánů a omlouváním se svému muži za to, že jsem si vybral tak debilní práci. Omlouvám se také svému bratrovi, který nás chtěl tento týden přijet navštívit. Prostě děs!
Následně se podívám na seznam posádky. Právě se mi podlomila kolena. Pokud jste četli o mém posledním incidentu s Beatou během naší cesty na Phuket, tak tady mám těch Beat rovnou šest - jmenují se Ute, Silke, Eva, Antje, Greta a Susanne. Nejmladší z nich je 52. Kolektiv doplňují pětapadesátiletý Johannes a padesátiletý Oliver. Je to hotová archeologická sbírka. Jsem jediný, kdo má čtyřmístné 'senior number', zbytek má tří-, někteří dokonce dvouciferná čísla.
Mám strach. Bojím se, že pokud se stanu terčem nějaké šikany jednoho z nich, nenajdu u zbytku posádky žádné zastání. Trávit takhle týden pryč od domova je potom peklo.
Naštěstí se už během briefingu ukáže, že jsem se mýlil. Celá tahle parta je naprosto úžasná a my tak měli možnost strávit jeden z nejlepších pobytů vůbec.
Naše vedoucí kabiny si s sebou vzala svou kamarádku Valerii. Ta začínala u nás, dnes létá u modrožlutého koncernu. Antje s sebou přibalila svého dvaadvacetiletého syna, Greta zase dvacetiletou dceru a svého přítele. Eva tu má svou přítelkyni. Silke a Johannes jsou manželský pár. Všichni jsou tak moc sympatičtí a přátelští. Práce s nimi je hotová radost. Každý z nich si navíc nese zajímavý životní příběh a zkušenosti. Například Silke a Ute se znají ještě z dob, kdy tyto dvě Berlíňanky létaly pro Interflug. Greta zase úspěšně zvládla boj s rakovinou.
Jde vidět, že všechny tyto dámy mají obrovskou chuť do života, šmrnc a jejich práce je moc baví. Je to po všech těch letech s Tobiasem a Beatou krásná změna.
Jelikož jsme si všichni skvěle sedli, uteklo těch dvanáct hodin na Phuket jako nic.
Když jsem si minulý týden v duchu přál, abych mohl v našem hotelovém resortu strávit delší dobu, než jen dvě noci, netušil jsem, že se mi přání tak rychle vyplní. Sice bych tu byl radši za jiných okolností, ale budiž.
Ukládám zimní bundu a svetr do skříně a vydávám se první den nakupovat oblečení na pět dní v tropech. Thajsko naštěstí není Kuba, proto tu není žádný problém něco sehnat. Právě naopak.
Druhý den se probudím, v sedm si zajdu na snídani a po návratu na pokoj na mě začne doléhat taková divná nálada. Najednou si začínám uvědomovat, kde jsem a jak jsem se sem dostal. Začne mi chybět domov a já se sám sebe ptám, zda dělat mou práci dává ještě smysl. Já totiž pomalu začínám nenávidět cestování. Upřímně tu nechci být. Nemám ten ostrov rád, je mi tu vedro, jsem daleko od domova, chybí mi pes, manžel, vůně podzimního větru, chci jít prostě jenom nakoupit, jít ven se psem a udělat si doma večeři. Nesnáším to tady. Ta pláž je stejně hnusná. Ty pláže vypadají všude stejně. I ty hotelové pokoje vypadají všude stejně. Všude ten debilní prales. Nic se tu nedá dělat. Ta jejich kultura mě stejně vůbec nezajímá. Ten pitomý jetlag. Kolik je teď doma vlastně hodin? Chudák brácha, který mě chtěl tento týden přiletět navštívit.
To všechno se mi honí to odpoledne hlavou.
Zapínám klimatizaci na 18 stupňů, zalezu do postele a na BBC Life sleduji dokument o chlapovi, co pěstuje v jižním Walesu lanýže. Objednám si jídlo přes room service a usínám.
Nechci se tady litovat, ale existují momenty, kdy toho máte prostě dost. Potom je vám úplně jedno, že sedíte v pětihvězdičkovém hotelu na místech, kde řada lidí tráví po několika měsících dřiny svou vysněnou dovolenou, kterou si musí poctivě zaplatit.
Nejšťastnější jsou ti, kteří dokáží ocenit to, co mají. Ale jsou lidé vlastně takto naprogramovaní? Neřekne si občas každý, kdo dělá svůj vysněný job, že tohle prostě stačilo?
Následující den mě bere Antje se svým synem na kurz vaření. Mohu vřele doporučit každému. Zážitek, při kterém se návštěvník učí základům thajské kuchyně, stojí 63 eur na osobu a trvá něco málo přes čtyři hodiny. Byla to sranda a moc mi to pomohlo dostat ze ze splínu předešlého dne.
Zbytek pobytu je nakonec přeci jen moc krásný. Jsem nakonec rád, že jsem měl tu možnost pobýt tu s tak úžasnými lidmi. Každý večer jsme se slezli u večeře, vyprávěli si historky ze života a plánovali program na následující odpoledne. Ještě nikdy jsem nezažil, aby si každý člen posádky s každým tak dobře rozuměl.
Ale teď už je opět čas letět zpět domů. табло вылета je plná odletů do těch nejobskurnějších ruských měst. Vedle nás parkuje Boeing B777-300 Aeroflotu do Krasnojarsku. Rusové tento ostrov opravdu zaplavili. Pokud někoho toto téma zajímá, doporučuji mrknout na YouTube, kde má kanál CNA Insider dokument s názvem 'Russians flock to Thailand after war in Ukraine: Are they welcome?'
V rámci předletového briefingu probereme i téma obchodu s lidmi. K tomu dochází v moderním letectví bohužel neustále. Jsou destinace, jako například Thajsko, kde musí být palubní posádky extra pozorné. Profil pasažérů na těchto letech je totiž někdy hodně zvláštní.
Tento let je už mnohem narvanější, než ten, který jsem obsluhoval před dvěma týdny. Lety do Thajska se prodávají velmi dobře. Naše firma původně plánovala na Phuket posílat tři lety týdně a do Bangkoku čtyři. Ještě před zahájením jsme však navýšili frekvence na pět letů do BKK a na čtyři na HKT.
Na palubě vítám dokonce několik lidí, které jsem sem minule dovezl, včetně toho úžasného páru, co mi dal minulé spropitné.
Let nazpět je letem denním. Kabina se však zatmavuje a cestující většinu letu tak prospí. Celá cesta trvá něco přes dvanáct hodin, utíká však rychle. Čím lepší posádka, tím rychleji vám celý let odsejpá. Když se na konci dne celá crew loučí, dojde u některých dam dokonce i na slzy. Byl to úžasný týden a já si moc přeji, abychom spolu mohli letět někam i příště.
EUROTOUR
Tento rok si naše firma přebírá své první Airbusy A320/A321neo. Já se teď nacházím na palubě našeho vůbec prvního Airbusu A321neo. Oproti klasickému Airbusu A321-200 je letoun úspornější, šetrnější k životnímu prostředí, má o trochu větší kapacitu a o něco modernější vybavení kabiny a pracovní prostor pro posádku. Já osobně asi nejvíc vítám to, že kabina letounu je během letu nesmírně tichá. Nemusíte tak celý den na nikoho řvát.
Náš první let, pod vedením purserky Michaely, vede z Frankfurtu na Mallorcu. Zde se otočíme a letíme do Hamburku. Jelikož opouštíme letiště FRA krátce před pátou hodinou ranní, dosedáme v Hamburku již kolem desáté.
Hamburk je jedno z mých nejoblíbenějších měst v Německu. Dokonce mi vyšlo i počasí, čehož si je v této části země nutno vážit. Původně jsem měl v plánu sejít se s kamarádkou Laurou na oběd. Laura pracuje u stejné společnosti jako já, létá ale z Hamburku. Nakonec naše rande bohužel nevyšlo a já se tak rozhodl vyjít si, při krásném počasí, na odpolední túru do města.
Projdu si krásný Eppendorf, Rotherbaum, promenádu kolem jezera Alster, kousek od hlavního nádraží si zajdu na dobrý ramen, poté si to sejdu k přístavu a zpět do hotelu, který se nachází přímo naproti letišti, se vracím vlakem. Byl to krásný den.
Den následující se scházím s úplně jinou posádkou. Kapitán, vedoucí kabiny a palubní personál jsou místní. First officera nám sem poslali z Frankfurtu. Raphael pochází z Francie, žije se svou ženou a dvěma dětmi v Ženevě, v lednu přechází k British Airways. Letíme na Tenerife. Let tam trvá pět hodin a dvacet minut. Zpátky letíme do Mnichova, kde bychom měli přistát po čtyřech hodinách a třiceti minutách. Vedoucí kabiny se jmenuje Giovanni a dříve pracoval pro Voloteu. Byl bázován zde v Hamburku. Přestože zde Volotea žádnou základnu nemá, měli tu dříve jedno letadlo - konkrétně na hamburském letišti Finkenwerder, kde má závody Airbus. Jejich jediným úkolem bylo ráno odvézt zaměstnance Airbusu do Toulouse a večer je přivézt zase zpět.
Jelikož se náš mnichovský hotel nachází v jakési pustině, vůbec mě neláká dělat si do města nějaký výlet. Zvlášť ne po tak dlouhé šichtě. Následující den odpoledne letím se stejnou posádkou na Mallorcu a poté rovnou do Frankfurtu, kde mé turné končí.
NEW YORK
Každý měsíc máme možnost žádat si o konkrétní lety. Já tohle moc často nedělám - jsem totiž většinou se svými rozpisy služeb spokojený. Navíc tím tak ulehčuji práci našim dispečerům. V srpnu jsem ale dostal chuť na New York a rozhodl si o něj na říjen zažádat. Vybral jsem si ale speciální New York. Tam jako 'deadhead' z Frankfurtu, zpět ve službě do Düsseldorfu.
Lety do JFK jsou ihned po Kapském Městě asi ty vůbec nejžádanější. New York a Kapské město jsou rozebrány takřka ihned. Musel jsem si tedy o let do JFK zažádat přes náš firemní portál ihned po otevření 'request fáze', která většinou začíná sedmý den v měsíci a končí o deset dní později. Během tohoto období máme možnost vybrat si dva konkrétní lety na přespříští měsíc.
V létě létáme do New Yorku z Frankfurtu každý den. Znamená to, že zde pobyty nepřesahují 24 hodin. Nyní, během zimní sezóny, provozujeme lety na JFK pouze čtyři, což prodlužuje pobyty ve městě, které nikdy nespí o jednu noc navíc. Ve finále tak máme možnost ve městě strávit dvě noci.
Naše firma se krom pravidelného provozu, zejména v zimních měsících, zaměřuje na různé chartery pro velké lodní společnosti. Němci plavby milují! Sice jsou tu všichni hrozně 'grün' a kdesi cosi, ale když dojde na téma okružních plaveb v zaoceánských monstrech, jde Greta Thunberg stranou. A jelikož některé plavby začínají a končí právě v New Yorku, vozíme naše klienty právě sem. A já tento týden povezu tyto klienty do města Düsseldorf, kde také bydlím. Což je hrozně fajn, protože žiju tři stanice vlakem od místního letiště.
Je pondělí, deset hodin dopoledne. Celá má posádka se setkává v odletové hale letiště Frankfurt. Všichni jsme oblečení v civilu, jelikož do NYC letíme jako takzvaní 'deadhead'. Tento termín označuje člena posádky, který letí v roli pasažéra za účelem relokace do míst, kde nemá letecká společnost k dispozici žádný personál. Přestože jsme frankfurtská posádka, naprostá většina z nás žije v Düsseldorfu a okolí. Naše vedoucí kabiny Petra je dokonce má sousedka. Posádka je dámská - pouze já a first officer Lukas jsme muži.
Znám se s Katjou, naší kapitánkou. S touto čtyřicátnicí jsem letěl minulý rok na Kubu. V civilu je nesmírně uvolněná a zábavná, v práci profesionální a soustředěná. Od posádky vyžaduje maximum. Jakmile však svlékne uniformu, stane se z ní člověk dychtící po nových zážitcích.
Znám ještě Idu. S Idou jsem byl v dubnu v Santo Domingu, kam jsem s sebou tehdy vzal i svého muže. Ida je neuvěřitelně otravná holka. Neustále si stěžuje, něco se jí nelíbí, do všeho se hrne po hlavě, ale brzy jí to také přestane bavit. Navíc se ze všeho hroutí a neustále je jí špatně nebo jí něco bolí. Je to ten typ letušky, která má vždy ty nejhorší lety na světě s těmi nejhoršími pasažéry vůbec. Trávit s ní čas je neuvěřitelně únavné a vysilující.
Posádka je dnes však neuvěřitelně mladá. Všechno jsou to holky od osmnácti do pětadvaceti let. Starší je pouze Anna, přitažlivá Argentinka, která osm let žila v Dubaji a létala po světě s červeným kloboučkem na hlavě. Jak už to tak bývá, poznala na cestách kluka z Německa, ten jí v Praze požádal o ruku a oba dnes žijí v severním Bavorku.
U odbavovací přepážky každý z nás dostává palubku s přiděleným místem. Kapitánka, první důstojník a vedoucí kabiny dostanou místa v business class. Pro nás zde bohužel není místo, musíme se proto spokojit s premium economy. S tím já, na rozdíl od Idy, ale problém nemám. Je mi jedno, kde sedím. Hlavně, že za necelých osm hodin přistanu v New Yorku, jednom z nejlepších měst na světě.
Let probíhá hladce, posádka je neuvěřitelně milá a pozorná. Starají se o nás dvě holky. Usměvavá Karolina a Lara. Konkrétně s Larou jsem letěl minulý měsíc do Seattlu. Zdá se, že i pasažéři byli s jejich službami moc spokojení, jelikož si obě dívky pár lidí kolem moc pochvalovalo. Obě se staraly o to, aby se každému dostalo dostatek pozornosti. Toalety byly celou cestu perfektně uklizené. V uličce se neválel žádný bordel. Posádka pravidelně sbírala smetí a purser vzorně koordinoval práci na place.
I tato posádka je neuvěřitelně mladá. Samá dvacítka. Jediný muž je purser, Juhani z Finska. Zdá se, že JFK je oblíbený cíl, zcela pochopitelně, mezi našimi mladými letuškami.
Letět jako pasažér bylo pro mě a můj zadek hotové peklo. Nesnáším létání. Příští měsíc mám dovolenou a můj manžel mě opět přinutil k tomu, abychom nezůstávali doma. Jakýkoliv let nad tři hodiny je pro mě výzva. Já do letadla chodím pracovat, ne se tam válet. Celou cestu se mi klepou ruce, mám nutkání jít holkám pomoct. Naštěstí není vzdálenost do NYC bůhvíjaká štreka. Chvilku se zabavím obědem, pak si pustím černou labuť, pak nám Lara strčí do úst borůvkové muffiny, pak shlédnu Dunu, na závěr ještě jednou napapat a pak už přistáváme. Řeknu vám, že tělo mám zničené více, než po dvanáctihodinové šichtě. Nejsem prostě stavěn na to být pasažér. Je jedno v jaké třídě.
Náš hotel se nachází v Long Island City. Člověk je prakticky téměř v samotném jádru města, zároveň tu ale nemusí trpět ten děsný šrumec, který je tak typický pro centrální Mannhattan. Ten se nachází pouhé tři stanice metrem odtud.
Holky sice plánují nějakou 'happy hour' a večeři, ale já dnes nemám chuť na nic jiného, než si koupit plechovku Coly a jít na nábřeží čumět na západ slunce. Přede mnou se rozprostírá krásný výhled na protější ostrov Mannhattan.
Ráno se vydám s Katjou a Annou metrem k rozhledně Vessel ve čtvrti Hudson Yards. Do města jsme se vydali společně ve třech, jelikož jsme všichni vášnivý chodci. Nedělá nám problém nachodit ten den několik kilometrů. Za osobní triumf považuji fakt, že se mi podařilo předešlý večer rozmluvit Idě její plán přidat se k nám. Stejně by po pár hodinách začala chcípat, na což nemám dnes vážně náladu.
V oblasti se také nachází High Line, bývalé kolejiště přestavěné na visuté zahrady a zelenou stezku. To vše ve výšce 7,5 metrů nad zemí. Celá High Line je dlouhá 2,6 km. Krásně se dá po ní dojít až k Little Islandu. Zde navštívíme i Pier 57 Rooftop park. Jídlo pořešíme návštěvou izraelského lokálu Miznon v hale Chealsea Market. Na závěr si v pekárně Fabrique vyzvedávám 'cardamom bun', tak dobrý, že vědět to, beru jich rovnou dvacet.
Ten den si vyšlápneme k One World Trade Center, projdeme China Town, Little Italy, Ukrainian Village, navštívíme Union Square, Broadways, Times Square a Central Park, poté se lanovkou svezeme na Roosevelt Island, nakonec se zpět do hotelu dostáváme oklikou přes čtvrť Astoria, kde je soustředěná veliká komunita z Bangladéše. Teď už vím, koho sem Emirates vozí.
Během našeho výšlapu jsme narazili na spoustu mužů v černých kabátech, na skráních dlouhé pejzy, na hlavě klobouky, v jedné ruce citrón, ve druhé jakási větev. Byli všude. Vždy za námi přišli a ptali se, zda náhodou nejsme 'Jewish'. Vždy jsme řekli, že ne. Když se nás přišel zeptat už asi dvacátý chlap, nedalo mi to a ptám se, proč se nás na to dneska každý ptá.
'Jedná se o nějaký náboženský obřad? Nejste totiž jediný, kdo se nás dnes zeptal', obracím se na židovského mladíka.
'Slavíme svátek Sukkot, píše se to S-U-K-K-O-T', informuje nás. Ptá se zároveň odkud pocházím. Říkám mu tedy, že jsem Čech.
'Cool, very nice. A to se tam u vás mluví anglicky?' ptá se muž typicky po americku.
'Ne. Učíme se anglicky ve škole', říkám mu.
'Ano, jsme posádka jedné letecké společnosti a trávíme tu náš pobyt', přidává se Katja.
'A pro jakou firmu pracujete?' ptá se muž.
'Pro pruhované aerolinky. Jsme z Německa', odpovídá sebevědomě Katja a mladý Žid najednou zmizí. Evidentně ho náš původ trochu rozladil. Pokud jste někdo z vás viděl na Netlixu film 'Unorthodox', asi víte, jak život v této uzavřené ortodoxní komunitě funguje. Tato komunita se dále dělí na různé frakce a sekty. Ti radikálnější z nich dokonce věří tomu, že Hitler byl sám Satan, který nosil dlouhé holínky, aby zakryl své kuřecí nohy. A také věří tomu, že Němci jsou potomci démona. Tak jsme nejspíš narazili na pána, který si to myslí. Všeobecně se jedná ale o dost zajímavou komunitu. V New Yorku je jich spousta a já se při další návštěvě města rozhodně vydám do míst, kde je tato komunita silněji zastoupená.
Počasí je krásné. Je sice podzim, dle dekorace místních domků může člověk snadno usoudit, že se blíží Halloween - nad hlavou se nám ale rozprostírá modré nebe bez mráčků, sluníčko, vzduch má teplotu 28 stupňů.
Druhý den je náš pick-up již ve čtrnáct hodin. Katja se rozhodne projet si na kole Central Park, já si jdu pouze nakoupit, Long Island City dnes rozhodně opouštět nehodlám. Příprava mi před každým letem zabere totiž dobré dvě hodiny a já se nerad stresuji. V klidu si tak přichystám uniformu, osprchuji se, udělám si vlasy, naliju do sebe kafe a jeden litr vody, zabalím a projdu si témata ohledně bezpečnosti, které se před každým letem v rámci posádky probírají.
Na recepci se schází kompletní posádka dnešního charterového letu do Düsseldorfu. Letadlo poté letí prázdné zpět do Frankfurtu. Většina posádky však vystoupí už na letišti DUS. Přistát máme v šest, pokud vše půjde hladce, do sprchy a postele se dostanu kolem sedmé - luxus.
Posádka je mladá, dívky moc krásné a přátelské. Každá z nich má dokonalý make-up a krásě udělané vlasy. Jsou to přesně ty holky, které v každé letištní hale strhnou pohledy kolemjdoucích pasažérů. Díky takovým ženám chtějí být dívky letuškami. Díky takovým ženám chtějí pánové s letuškami spát
Společně s Petrou budou v Business class pracovat Cara a Luisa. Obě si s sebou vezou kufry plné oblečení nakoupených na Mannhattanu. Hádám, že obě finančně vykrvácely. Ida a Annabell jdou do premium economy (chudák Annabell). Emirates girl Anna, Němka brazilského původu Maria a drobná zrzka s obličejem porcelánové panenky Carlotta pracují se mnou v economy class.
Let trvá pouhých sedm hodin. Na přestávku dostává každý pouhých 50 minut. Já zůstávám celou dobu v galley, jelikož jít na necelou hodinu spát pro mě nedává smysl.
Letadlo je plné, ale cestující laskavý. Zrovna lodní chartery nemají kolegové moc v lásce. Je pravda, že klientela, kterou vozíme ze zaoceánských parníků bývá někdy velmi náročná. Spousta z nich si myslí, že jejich all-inclusive dobrodružství bude pokračovat i na palubě letadla. Každý si myslí, že mu bude v letadle, stejně jako tomu bylo předešlých čtrnáct dní na lodi, stát k dispozici padesát Umpalumpů z Filipín a plnit jejich nejdivočejší přání. Jelikož jsou takové lodě plovoucí Petriho misky, veze si každý druhý z plavby černý kašel, choleru a Covid-19. Na záchodech pak nejdete na podlaze třeba vyzvracenou krev. Po takových letech se většinou složí i celá posádka.
Tentokrát vše ale vypadá jinak. Cestující jsou příjemní, nikdo se k vám nechová jako ke kusu hadru, posádka pracuje systematicky, všichni spí, nikdo nic nepatlá na sedačku, toaletu každý opouští relativně čistou a spořádanou. Pouze jeden chlapeček z businessu vyzvracel snad celou svou duši - ale s tím se počítá.
V Düsseldorfu přistáváme načas. Byl to jeden z mých nejkratších letů vůbec. Po všech těch letních jedenáctihodinových letech do Kalifornie a Thajska to byla příjemná změna.
Domů cestuji vlakem společně s Petrou. Na stanici Unterrath k nám zcela nečekaně přistupuje pilot z mého srpnového letu na Phuket. V 07:30 mu jede vlak do Frankfurtu. Dnes poletí do Cancunu
Do sprchy se dostávám v sedm hodin ráno, zalezu k manželovi do postele a do jedné hodiny odpolední by mě neprobudil ani výbuch jaderné hlavice.
Tak jste to zase zvládli. Tentokrát posílám report s drobným předstihem, jelikož nebudu od teď to půlky listopadu v dispozici. Mám totiž jeden let do Santo Dominga a ihned po příletu, v ten samý den, odlétám na dovolenou. S manželem jsme si jako cíl vybrali Namibii. Po návratu z dovolené mě čeká pouze jeden let - Johannesburg (čtyři noci). Do svého příštího reportu se budu snažit zakomponovat slibovaná témata (role a úkoly pursera + plat letušek) 'Tak se opatrujte a na konci listopadu jsem tu opět s vámi.
-
- Kapitán
- Příspěvky: 3224
- Registrován: 04. 01. 2007, 13:42
- Bydliště: HAG
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Říjen 2024
Ach, New York, New York...
Zrovna dneska jsem o tom mluvil se sefem, ze kdyz jsem tam naposled byl, tak jsme nejak vubec neresili nejake vyhlidky z mrakodrapu tak.
Tehdy jsem si myslel, ze se tam za par mesicu podivam zas.
Ze jestli si to dobre rozvrhnu, tak poletim v jednom smeru 747 KLM a ve druhem 747 Virgin, Virginaci ze maj na horni palube Y a na KLM si udelam snad upgrade za mile. Ze by v tom byl cert abych se neproletel konecne nahoru, kdyz mi to teda modrozluti zatrhli...
Psal se unor 2020.
Zrovna dneska jsem o tom mluvil se sefem, ze kdyz jsem tam naposled byl, tak jsme nejak vubec neresili nejake vyhlidky z mrakodrapu tak.
Tehdy jsem si myslel, ze se tam za par mesicu podivam zas.
Ze jestli si to dobre rozvrhnu, tak poletim v jednom smeru 747 KLM a ve druhem 747 Virgin, Virginaci ze maj na horni palube Y a na KLM si udelam snad upgrade za mile. Ze by v tom byl cert abych se neproletel konecne nahoru, kdyz mi to teda modrozluti zatrhli...
Psal se unor 2020.
Re: Willkommen an Bord - Říjen 2024
Opět super počteníčko, jak jinak. Dík.
-
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 48
- Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Říjen 2024
Fabo píše: ↑26. 10. 2024, 07:39Ach, New York, New York...
Zrovna dneska jsem o tom mluvil se sefem, ze kdyz jsem tam naposled byl, tak jsme nejak vubec neresili nejake vyhlidky z mrakodrapu tak.
Tehdy jsem si myslel, ze se tam za par mesicu podivam zas.
Ze jestli si to dobre rozvrhnu, tak poletim v jednom smeru 747 KLM a ve druhem 747 Virgin, Virginaci ze maj na horni palube Y a na KLM si udelam snad upgrade za mile. Ze by v tom byl cert abych se neproletel konecne nahoru, kdyz mi to teda modrozluti zatrhli...
Psal se unor 2020.
New York is always a good idea. Z evropského nebe bohužel po pandemii prakticky B747 zmizel. Dnes se do NYC lze jumbem dostat pouze s LH do EWR.
-
- Kapitán
- Příspěvky: 3060
- Registrován: 13. 05. 2005, 09:25
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Říjen 2024
Lucky me s 63 lety v 747, a to vetsinou FRA-MEX, -GRU nebo -EZEstenmeller píše: ↑02. 11. 2024, 11:44Fabo píše: ↑26. 10. 2024, 07:39Ach, New York, New York...
Zrovna dneska jsem o tom mluvil se sefem, ze kdyz jsem tam naposled byl, tak jsme nejak vubec neresili nejake vyhlidky z mrakodrapu tak.
Tehdy jsem si myslel, ze se tam za par mesicu podivam zas.
Ze jestli si to dobre rozvrhnu, tak poletim v jednom smeru 747 KLM a ve druhem 747 Virgin, Virginaci ze maj na horni palube Y a na KLM si udelam snad upgrade za mile. Ze by v tom byl cert abych se neproletel konecne nahoru, kdyz mi to teda modrozluti zatrhli...
Psal se unor 2020.
New York is always a good idea. Z evropského nebe bohužel po pandemii prakticky B747 zmizel. Dnes se do NYC lze jumbem dostat pouze s LH do EWR.
Re: Willkommen an Bord - Říjen 2024
Tak ste ma prinutili sa vrtat vo flightmemory takmer stvrt storocia dozadu, mojich 18 segmentov v 747Night fly píše: ↑05. 11. 2024, 13:21Lucky me s 63 lety v 747, a to vetsinou FRA-MEX, -GRU nebo -EZEstenmeller píše: ↑02. 11. 2024, 11:44New York is always a good idea. Z evropského nebe bohužel po pandemii prakticky B747 zmizel. Dnes se do NYC lze jumbem dostat pouze s LH do EWR.
LHR-JNB-LHR BA 744
CDG-HAV-CDG AF 744
FRA-JNB-FRA LH 744 x4
BKK-SGN LH 744
FRA-KIX LH 744
GRU-FRA LH 748
FRA-HND-FRA LH 748
FRA-HND LH 748
Re: Willkommen an Bord - Říjen 2024
Tak jsem taky zapátral v paměti a první let byl v roce 1996 FRA-ICN a zatím poslední 30.9.2024 PRG-ICN. A mezitím nějakých 20 letů proběhlo s Rolls-Royce v oblacích.
-
- Kapitán
- Příspěvky: 3224
- Registrován: 04. 01. 2007, 13:42
- Bydliště: HAG
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Říjen 2024
Ja teda len 3, z toho 2x 747-400, Berlin a spat, a 1x 747-8i do JNB. Ten bol na hornej palube.
ale tak ja vseobecne lietam velmi malo mimo europu.
ale tak ja vseobecne lietam velmi malo mimo europu.