Willkommen an Bord - Leden 2025

[stenmeller]

MIAMI

Vedoucí kabiny Sven vystoupí z letadla a pozemnímu personálu stojícímu uvnitř nástupního mostu říká; 'Bože, konečně čerstvý vzduch!'

'Nemluví anglicky', informuje Svena taktně první důstojník.

'Ajajajaj! No buenos aires, yo no respira inside el aero!' spustí okamžitě Sven jakousi imitaci španělštiny, načež se celá posádka málem udáví smíchy. Jediní, kdo se moc nesmál byl náš kolega Pablo, který původem pochází z Chile.

Sven je řízek! Tento zrzek pochází z Kolína nad Rýnem, má skoro dva metry, svaly, na hlavě pleš, kterou si na bradě vykompenzoval hustým, ale moc pěkně upraveným porostem. Má burácivý hlas, úžasný smysl pro humor a tvář mu zdobí permanentní úsměv. Sven miluje všechny a všichni milují Svena. Kdykoliv někam vstoupí, zaplní celý prostor radostí. Sven je svérázný - vystupováním mi připomíná Daniela Nekonečného.

Společně celá posádka procházíme útrobami místního letiště. Miami International Airport jsou tmavé chodby, nekonečné tunely, nízké stropy, vlhké koberce, plíseň a smrad. Atmosféru prokouřeného zázraku meziválečné kinematografie tu dotváří tichá lounge music. Do tohoto dne jsem měl zato, že Terminál 1 ve Frankfurtu je snad to nejhorší místo na světě - ne, tím místem je letiště v Miami. Poté, co se svezeme už asi pátým výtahem, zdoláme dvacet eskalátorů a absolvujeme jízdu vláčkem, otevírá se před námi peklo upoceného sběrného tábora, kterému tu říkají výdejna zavazadel. Protože máme štěstí, jsme tu zrovna v době, kdy sem dorazila masivní vlna příletů ze střední Ameriky a Karibiku. Připadám si jako bych zrovna přistál v Santo Domingu, s tím rozdílem, že tam mají alespoň civilizované letiště.

Hala praská ve švech. Každý pás je narvaný kufry a objemnými balíky. Příletová hala je zaplavená zase těmi, co tu čekají na své rodiny přilétající z různých narkoexotik, jako jsou například San Pedro de Sula, Barranquilla, Cali nebo Guatemala City. Zajímalo by mě, kolik lidí tu denně skončí v cele, kolik jich sem bylo dovezeno proti své vůli, a kolik těch kufrů skrývá nějakého toho medvídka z Bogoty, co usnul a spí. Třeba jsem právě prošel kolem nevinně vypadajícího batůžku, jehož obsah má větší hodnotu, než vilka v pražské Ořechovce.

Po dalších dvaceti kilometrech lehkého sprintu se naší dvanáctičlenné posádce konečně podaří dorazit k autobusu. Vítejte v Miami! Hlavním městě latinské Ameriky.

To, že s angličtinou si tu mohu maximálně trhnout nohou mi bylo naznačeno ihned první ráno v drogerii, kde mi prodavačka sebevědomě oznámila cenu za nákup španělsky. Španělština je v Miami jednoznačně jazykem číslo jedna. Je rodným jazykem až 70 % místní populace. Latinos tu tvoří drtivou většinu obyvatelstva, přičemž nejvíce migrantů sem přišlo z Kuby, Nicaragui, Hondurasu a Haiti. Ale ani samotných Jihoameričanů tu není málo, zejména těch z Kolumbie a Venezuely.

Náš hotel leží přímo na ostrově Miami Beach, což je trochu vybělená část města. Pohybují se tu zejména cizinci, turisti, gayové a bohatí důchodci ze severnějších částí USA. Je tu draho, ale pěkně. Na obloze není jediný mráček a jelikož je leden, nepřesahují denní teploty 23 stupňů. Asi nejvíc se mi líbí Art Deco District, který mi architekturou a atmosférou připomíná izraelský Tel Aviv.

První den si projdu Miami Beach s kolegyní Kim, která se narodila vietnamským rodičům v Berlíně. Celodenní výšlap a projížďku na kole jsme zakončili se zbytkem posádky ve čtvrti Little Havana, která leží na pevnině. Tam jsme společně zašli do vyhlášené kubánské restaurace Versailles.

Na Kubě byl z celé posádky sice už každý, ale to jediné, co můžete na ostrově svobody ochutnat je bída a hlad. To nejlepší z kubánské kuchyně je k nalezení v exilu. Ihned vedle restaurace se nachází stejnojmenná kavárna, kde si může člověk dopřát kubánskou kávu a nějaký ten dezert. To vše za celkem přijatelné ceny.

Jak jsem zmiňoval výše, Kubánců je v Miami požehnaně. Ve skutečnosti se jedná o zdaleka nejpočetnější a nejvlivnější komunitu ve městě. Odhadem tu žije více než 1.2 milionu Kubánců, kteří sem přišli v několika vlnách. Ta první sem dorazila v padesátých letech, kdy Kubu hromadně začala opouštět její elita, která nesouhlasila s nastupujícím režimem Fidela Castra.

Mezi roky 1965 až 1973 existoval mezi Kubou a Floridou letecký most svobody. Tento program, který financovala americká vláda, umožnil 250.
000 Kubánců najít nový domov ve Spojených státech.

V roce 1980 nastal Marielský exodus, kdy se do USA dostalo na 120.000 Kubánců, zejména vězňů a těch z nižších vrstev.

No a od rozpadu SSSR sem postupně proudí na vorech ti, kteří mají ruce a nohy.

Následující den se jdu projít sám. Zajdu si na pláž a do botanické zahrady. Nasnídám se v izraelské restauraci a vydám se směrem k pomníku Holocaustu ležícího kousek od našeho hotelu. Ten byl navržen v roce 1984 a slavnostně otevřen o šest let později. Autorem designu je architekt Kenneth Treister. Dominantou památníku je velká bronzová ruka vysoká přibližně 12 metrů, která se zdá, jako by se natahovala k nebi. Na jejím povrchu jsou realisticky zobrazené postavy trpících a umírajících lidí, což symbolizuje utrpení obětí holocaustu. Celý památník je pak obklopený vodní nádrží a vede k němu kruhová cesta s kamennými stěnami, na kterých jsou vyryta jména tisíců obětí. Atmosféra místa je velmi emotivní a tichá, což mi dalo v prázdných prostorách památníku možnost zamyslet se nad tragédií holocaustu, pohnutou historií německého národa a nebezpečím nenávisti a intolerance. Návštěvu tohoto místa doporučuji určitě každému z vás.

Město samotné má velikou židovskou populaci, která dle odhadů čítá skoro 150.000 členů. Tato komunita zde začala růst zejména ve 30. a 40. letech minulého století. Po druhé světové válce se do města stáhlo spousta přeživších holocaustu. Později sem začali přicházet i židé z latinské Ameriky a řada přistěhovalců a podnikatelů z Izraele.

Musím uznat, že i přes veškeré obavy z toho, že budu z města zklamán, mě nakonec Miami příjemně překvapilo.

Zpáteční let byl pohoda. 99 cestujících v economy class jsme s kolegy vnímali jako novoroční bonus od firmy. Jelikož jsme měli posilu v podobě Lisy z hamburské báze, která se na Airbusu A330 zaučovala, připadalo na každého člena posádky pouhých dvacet cestujících. To nám dávalo i víc času Lise všechno ukázat a vysvětlit.

Na palubě byla i jedna kurýrka, která s námi do Miami přiletěla před dvěma dny. Vzhledem k tomu, že je MIA jedno z předních nákladových letišť na světě, odlétají z této destinace naše letadla pravidelně s plným bříškem. Většina cestujících jsou jinak Italové, kteří mají namířeno do Milána, a pár Skandinávců. V plné business a premium economy zase sedí převážně Němci. Tam jsme občas chodili vypomáhat, jelikož se toho u nás moc nedělo.


CANCUN

Věrní čtenář sice ví, že Cancun moc nemusím, ale tentokrát jsem se na cestu do Mexika moc těšil. Tím důvodem bylo 21 transferových cestujících z Prahy a sedm z Katovic (často se jedná také o naše spoluobčany).

Jelikož dnes pracuji v premium economy, stojím tak u nástupních dveří a pečlivě okukuji lidem pasy a jména na palubkách. Když mě gate agent poprosí, zda bych se nemohl ujistit, že máme jednu českou rodinku na palubě, beru do ruky interphone a do kabiny hlásím: 'Prosíme rodinu Novotných, aby okamžitě kontaktovala jednoho ze členů personálu. Děkuji.' (Novotní se samozřejmě nejmenovali).

'Co to bylo za řeč?' volá mi vzápětí Sasha, mladý kolega pracující v economy class.

'To byla čeština,' informuji ho. Sasha se narodil v Hamburku, oba jeho rodiče však pochází z ukrajinského Charkova.

V premium economy se mnou dnes pracuje devatenáctiletá Lenka. Ta má otce z Tuniska a mámu z Liberce. Kombinace českého jména a arabského příjmení působí legračně. Česky se však Lenka bohužel nikdy pořádně nenaučila, jelikož se její matka odstěhovala do Německa jako malé děvče.

Vítat lidi na palubě česky mě vždy moc baví. Většinou se vám dostane velkého úsměvu a radosti, všichni reagují překvapeně. Největší část našinců tentokrát sedí v economy class, ale jednu rodinu z ČR máme i u nás v premium eco. Jsou moc fajn.

To se bohužel nedá říct o všech - koneckonců se jedná o běžný let do Cancunu. V premium economy sedí sedmičlenná skupina arabských mladíků z Německa. Jelikož se Alláh zrovna nedívá, dopřávají si hoši jeden mixed drink za druhým.

Bitter Lemon s vodkou, whisky s kolou a gin s tonicem jsou jejich palivem na dnešním letu do Mexika.

Na islámu je fajn, že se většina jeho vyznavačů chová k pravidlům tohoto náboženství dost selektivně. Zrovna mezi mladou generací jsou chlast a štětky dost často okay, ale třeba takové rovnoprávné postavení žen ve společnosti, vepřové masíčko, psi a homosexualita jsou fuj, protože to vše je přeci haram.

Když vidím ty partičky německých muslimů mířících do Thajska a Mexika, musím se vždy pousmát.

Na této partě je kouzelné i to, že nám s Lenkou celou dobu tykají. Připadáme si tedy trochu jako provozovatelé vietnamské večerky.

'Hej, můžeš nám namixovat čtyři giny s tonicem, čtyři vodky lemon a nalít sedmkrát whisky s ledem?' přichází jeden z jejich kumpánů zrovna v ten moment, kdy se s Lenkou chystáme vyrazit do kabiny s jídlem.

Jelikož nesedí skupinka společně, dávají si pánové sraz v první řadě, kde postávají, baví se, pijí a překáží nám. Od startu neuplynula ještě ani hodina a spolucestujícím to začíná pomalu vadit.

Snažím se tedy pány trochu umravňovat. Co neudělá jejich Imám, toho se musím chopit já.

Jenže brzy stojí opět jeden z nich u nás v kuchyňce a žádá si pět ginů s tonicem, třikrát vodku lemon a dvakrát whisky.

'Kam to lejou?' ptá se Lenka.

Nad Atlantikem dnes vane silný protivítr. Z tohoto důvodu nás chlapci z kokpitu do Cancunu berou dost netradiční cestou. Místo běžného routingu přes Paříž a Biskajský záliv, to bereme severní cestou, přičemž přelétáme Labrador, Toronto a Pittsburgh. Díky tomu se cesta sice trošku protáhne, ale asi při ní nespálíme tolik paliva, jako při standartním routingu při protivětru.

Někde nad severním Atlantikem nám však díky arabským hochům dochází veškerý tvrdý alkohol. Jsou v premium economy jediní, kdo ho pijí a my nemáme už ani jednu ze dvou láhví whisky, tonicu nebo vodky.

'Hej, tak snad doneseš něco z business class, ne?'

Slušně pána informuji, že Hej z business class nedonese nic, ale může jim nabídnout alternativu v podobě vína. Na to se mi sice moc nadšené reakce nedostane, ale nakonec pánové berou i to.

Silke mi z business class přináší nové láhve alkoholu zabalené v igelitové tašce, aby si nikdo z nich ničeho nevšiml. Ty jsou tu na zpáteční let, jelikož alkohol z finančních důvodů catering v zahraničí nenakládá. Veškerý se vozí z Německa.

Silke je moje nejoblíbenější letuška vůbec. Už jsme spolu jednou letěli a oba si jeden druhého moc vážíme. Silke je 42 let a je to skutečný profík. Kdysi pracovala pro Japan Airlines (měli, nebo možná ještě mají bázi ve Frankfurtu). Silke je nejen zábavná, ale také nesmírně profesionální stevardka, která svou práci odvádí s obrovskou vášní a nasazením. Má neuvěřitelný smysl pro detail a dělá vše, aby se každý její cestující cítil na palubě jako host. Jelikož jsme si v tomto ohledu nesmírně podobní, pracujeme spolu moc rádi. Navíc má tato žena velmi pozitivní přístup k životu.

Silke dnes maká v business class, což je hned za záclonou. S ní je tam sympatická Anna a vedoucí kabiny Sabrine, která u nás ve firmě pracuje i jako SEP instruktor (SEP = Safety and Emergency Procedures). Já jsem na dnešním letu jejím zástupcem.

V economy pracuje zmiňovaný Sasha, Lydia z Kazachstánu (otec německý Rus, matka Korejka), Annika a Němka tureckého původu Nazan, která je okouzlená dvěma pány z Čech a chodí se ke mně učit české fráze, kterými by mohla ona okouzlit zase je.

Naivně jsem si myslel, že po tolika vypitých drincích kluci arabští usnou a nebudou prudit. Opak je však pravdou. Víno a pivo tečou opět proudem. Já tam opět musím jít a rozehnat ten jejich slet v první řadě. Pomalu mi začínají docházet nervy. Naštěstí mám dnes více, než dobrou náladu, takže si mě v Cancunu nemusí přebírat policie.

Přibližně v polovině letu dostávají cestující v business class a premium economy zmrzlinu. V obchodní třídě je to jakási supr-čupr delux malinová zmrzlina, u nás v premium Ben & Jerry's. Pokud nějaká zmrzka zbyde, rozdává se dětem v economy class. Tak jsem těch pár kelímků vzal a rozdal je všem českým občanům v ekonomce. Sice vím, že bych neměl diskriminovat zbytek cestujících na základě jejich národnosti, ale uznejte - jsou to přeci naši!

Obdarovaní Češi se těšili, donesl jsem jim i pivo.

Po přistání mi přišla jedna česká rodina říct, že to byl jejich nejlepší let v životě (zásluhou holek pracujících v economy class). I rodině z premium economy se let moc líbil.

'Vy jste se za těch deset hodin s kolegyní opravdu nakmitali. A do toho ta verbež', říká mi v Cancunu jejich babička. Musím se kousnout do jazyka, abych nevyprskl smíchy. Mluvila samozřejmě o sedmičlenné skupině našich mladíků, co mělo celou dobu za to, že je naše letadlo jeden velký bar.

Do hotelu jsme dorazili těsně před večeří. Vlezu do sprchy, obleču se a jdu se zbytkem posádky na jídlo. A jak tak všichni klábosíme u jednoho stolu, přichází za mnou nějaký pán s velikým úsměvem na tváři. Potřeseme si rukou a mě dojde, že je to ten Čech z economy, kterému jsem dnes věnoval zmrzlinu. Svět je opravdu malý. Už vím, proč na nás firma tak často apeluje, abychom i v civilu mysleli na to, že jí reprezentujeme.

Druhý den pršelo, takže jsem asi tři hodiny snídal s first officerem ze druhé posádky, který provozuje na YouTube letecký kanál AeroNewsGermany. Jelikož létáme v některých dnech do Cancunu dvakrát denně, zůstává zde jeho posádka o něco déle. Ta moje se vrací domů už dnes večer.

I tentokrát máme na palubě několik Čechů. Nazan si opět vyhmátla nějaké dva české batůžkáře, které celých deset hodin nabalovala. Ti se mnou zprvu mluvili španělsky, jazykem, který vůbec neovládám. Podle akcentu jsem ale ihned poznal, že pochází z naší kotliny. Spousta lidí se často domnívá, že pracujeme vždy na jedné a té samé lince, tudíž známe i místní jazyk, kulturu, vstupní podmínky, layout tamního letiště a nejlepší restauraci ve městě. Takhle to ale vůbec nefunguje. Pokud se například na palubě najde člen posádky, který mluví jazykem dané destinace, je to vždy pouhá náhoda.

Bohužel na dnešní cestě nikdo španělsky nemluví, což by přišlo celkem vhod, zrovna, když nám v economy class pláče malý chlapeček a jeho rodiče se nám španělsky snaží vysvětlit, co mu je. Ale nakonec jsme se propracovali k tomu, že s horečkou 38.7 nebude plně fit a dali jsme mu něco z naší lékárničky.

Cestou zpět do premium economy mi do oka padne jeden německý pár. Je jim přibližně kolem pětačtyřiceti let a jsou moc krásně oblečení a upravení. Řekl jsem jim, že jim to moc sluší a kdybychom dnes neměli v business class plno, upgraduji je. Udělalo jim to očividně obrovskou radost. Říct náhodným lidem občas něco pěkného dělá mou práci mnohem krásnější a méně náročnou.

Celý tento trip do Cancunu definitivně předčil veškerá má očekávání. Posádka byla skvělá, sehraná, komunikovala a řádně pracovala. Naše vedoucí kabiny nás perfektně vedla, čímž si z mé strany zasloužila písemnou pochvalu, kterou jsem druhý den odeslal jejímu manažerovi.


DOMINIKÁNSKÁ REPUBLIKA

Dnes letím do Dominikánské republiky. Nejprve mě čeká let z Frankfurtu do letoviska Punta Cana, kde si nás vyzvedne autobus a dopraví nás do hotelu v La Romaně. Následující den večer pak povezu, se zcela jinou posádkou, 310 hostů ze zámořského parníku z letiště La Romana do Frankfurtu.

Punta Caně říkám Karibik pro začátečníky. Často sem vozíme lidi, kteří by si dovolenou v tomto regionu běžně dovolit nemohli. Nechci tu diskriminovat jisté sociální skupiny, ale situace na palubě většinou silně odpovídá demografickému složení. Za necelých osm hodin ve vzduchu jsme našli v odpadkovém koši na toaletě lidský výkal a téměř se porvali i s domnělým kuřákem. Aby toho nebylo málo, byla i celá posádka docela divná.

Vesele s kolegyní vyhrabáváme hovínko z nádoby odpadkového koše, načež nám zavolá vedoucí kabiny, že potřebuje posilu v premium economy.

Tam dochází ke konfliktu mezi kolegyní Sandrou a jedním pasažérem, kterého Sandra omylem obvinila z toho, že si šel zapálit na toaletu. Ale na toaletu si šel před tím zapálit jeho kumpán, takže se usvědčený muž cítil falešně obviněn a otituloval Sandru výrazem 'verhurte, dreckige Glücksnutte' a naší vedoucí kabiny označil za 'verfickte Fotze' (good luck s Google překladačem).

Na palubě máme několik stupňů ohrožení, přičemž některé z nich mohou pro agresora skončit velmi špatně. V případě, že posádku někdo napadne verbálně, vyhlašujeme první stupeň ohrožení. Tím nejvyšším je pochopitelně násilný pokus o vnik do kokpitu.

Asi není žádným tajemstvím, že má pro podobné případy posádka k dispozici například pouta, kterými se útočník do přistání sváže.

Pro ty jsme sáhli i v tomto případě, přestože jsme nakonec došli k závěru, že jejich použití nebude nutné. Pánové nakonec usnuli a kapitán do kabiny zahlásil, že pokud něčí nedopalek způsobí požár a posádka ho nezvládne uhasit, do dvanácti minut je po všem.

Toto hlášení mi udělalo samozřejmě velikou radost, jelikož jsme ten den vezli asi tři lidi se strachem z létání. To je na 'koupáckých' linkách celkem rozšířený jev, speciálně dnes, kdy každý týden zaplní mediální prostor nějaké to letecké neštěstí.

Když mi asi dvacet sekund do přistání proběhl kolem jumpseatu pán se staženými kalhotami a já na něj zařval, ať se posadí, pomyslel jsem si, že tomuto tragikomickému letu vážně chybí už jen to, abychom se ihned po přistání vyflákali. Nakonec se tak sice nestalo, ale usazený pán to prostě pustil do sedačky a zmizel. Welcome to Punta Cana!

Druhý den se naše posádka 'rozpustila' do tří různých týmů, které měly odvézt mořeplavce zpět domů.

V hotelu jsem potkal ještě Sashu, který byl se mnou posledně v Cancunu a moc ho potěšil report, který jsem poslal i jeho manažerovi. Bohužel dnes letí s jinou crew. S ním byla v posádce i kamarádka Kristin, která si se mnou dala na pláži kokos a povyprávěla mi o tom, jak se se svým přítelem plánují odstěhovat do Austrálie.

Layover to byl sice krátký, ale když je v Evropě zrovna tak hnusně, těch čtyřiadvacet hodin na sluníčku přijde vhod.

Moje posádka byla snad ještě divnější, než ta, se kterou jsem sem přiletěl. Bohužel jsem vyfasoval pozici v premium economy s Brittou, šestatřicátnicí a dvojnásobnou matkou, která byla hotovým ztělesněním typického 'toxic friend' z Mimibazaru.

Během patnáctiminutové přestávky na večeři se mě asi pětkrát zeptala, zda to se mnou můj muž, po osmi letech a jedné svatbě, myslí vážně.

'A vy chcete stavět barák? A jak si to jako můžete dovolit? No jen abyste v půlce stavby nezjistili, že vám došli peníze!'

'A vy jste oba cizinci? A to se cítíte v Německu dobře? No, počkejte po volbách, to tady začne být dusno. Nezvažujete migraci?'

'Vy jste si koupili pozemek? A kde jste na to vzali peníze?'

'Ty stavební firmy jsou dnes samý podvod.'

'Nejhorší jsou ti kolegové, co si pořád na všechno stěžují.'

'Ten náš hotel v La Románě je sice pětihvězdičkový, ale já bych mu tolik nedala. Jakmile dorazím domů, napíšu report, protože třeba v mém pokoji nešly pořádně zatáhnout záclony.'

'A kde se ti líbí z těch všech našich destinací nejvíc? Co tam máš rád, řekni mi něco pozitivního?'

'Kapské Město a New York? A nepřipadají ti ty naše pokoje v New Yorku příliš malé?'

Tak jsem do sebe rychle nasoukal buchtu, poděkoval kolegyni za starost o mé finance a vztah, a odebral se 'Crew rest compartmentu', kde posádka během letu spí.

Nevím, zda to bylo Brittou nebo tím, že nám včera večer došlo kuře, což dvě dámy skoro nerozdýchaly, ale celý let byl takový zvláštní. Možná to bylo tím, že jsme jako posádka nepracovali společně už při cestě sem. Vůbec jsem se na palubě necítil dobře. Stejný pocit se mnou sdílela i Britta, takže to možná nebude její přítomností. Bylo to něco neuchopitelného. Být ezopindou nakupující léčivé kameny od televěštkyň, prohlásím, že byl náš letoun obklopen negativní aurou.

O týden později jsem absolvoval ten samý trip, s tím rozdílem, že jsem do Punta Cany letěl jako 'deadhead'. Tento pojem označuje člena posádky cestujícího v roli pasažéra. Jelikož operujeme následující den opět několik charterů z La Romany, potřebuje naše firma do destinace přepravit kompletní posádky, které tyto lety obslouží.

Jako 'deadhead' se vždy snažím být tím nejlepším pasažérem. To jen, abych kolegům zbytečně nekomplikoval práci. Bohužel patřím k jedněm z mála, co se chovají způsobně, protože členové posádky létající v civilu patří k těm nejhorším pasažérům vůbec. Důkazem toho byl i náš první důstojník, který letěl se zbytkem kokpitu a vedoucí kabiny v business class. Ten po startu zjistil, že se mu pořádně nesklápí sedadlo a žádal pursera tohoto letu, aby downgradoval jednoho z hostů a jeho přesadil do fungující sedačky. Naštěstí toto individuum purser náležitě usadil.

Jelikož jsem se zbytkem palubní posádky cestoval v economy, scéna mi ušla. Ale chování first officera nám druhý den u bazénu vylíčil senior first officer a vedoucí kabiny Karin.

Karin se chystá v březnu do Prahy, takže se mě vyptávala, kde a co se dá v našem hlavním městě všechno dělat. Jelikož jsem s Karin známe a ona má můj styl práce moc ráda, trvala na tom, abych s ní večer pracoval v business class. Navíc tam s námi měla být i dvacetiletá Fatima, která je nová a na dálkových linkách se teprve zaučuje.

O nováčky pečuji vždy velmi rád. Myslím si, že jejich budoucí přístup k této práci vždy formuje nějaká počáteční zkušenost s kolegy. Proto se naše nejčerstvější kolegy vždy snažím naprogramovat tak dělali svou práci s vášní, pilně, s ohledem na potřeby ostatních.

Na závěr bych vám rád všem poděkoval za vaší přízeň a podporu. Stránce airways.cz moc děkuji za poskytnutí platformy. Je to již rok, co jsem tu začal sdílet své zážitky a vašich 61.360 zobrazení mě motivuje k tomu, abych pokračoval dále.

Příště vás proto vezmu na pětapadesát hodin do Kapského Města, na tři noci do Santo Dominga a 48 hodin do USA.

[Fabo]

Vazne to uz je rok?

Ty vole to uteklo. Ale vlastne to asi tak bude, vzdyt jsem tehdy psal, ze jsem s vama nedavno letel PUJ, koukal z hotelu na letadla pristavajici v LRM a dumal, proc nebyl v nabidce let primo tam kdyz hotel byl jen 10 mil od tohoto letiste...

[mufik]

Moc díky. To se tak krásně čte, že vždy lituju, že jsi toho v měsíci nenalétal víc .

[tramin]

Super, jen tak dál

[zdenda]

Perfektní jako každý měsíc:-)

[stenmeller]

Moc díky. To se tak krásně čte, že vždy lituju, že jsi toho v měsíci nenalétal víc .

Děkuji A díky za odborný vhled do ženské duše pod předešlým reportem

[stenmeller]

Vazne to uz je rok?

Ty vole to uteklo. Ale vlastne to asi tak bude, vzdyt jsem tehdy psal, ze jsem s vama nedavno letel PUJ, koukal z hotelu na letadla pristavajici v LRM a dumal, proc nebyl v nabidce let primo tam kdyz hotel byl jen 10 mil od tohoto letiste...

Utíká to. Už je tomu rok.

[stenmeller]

Perfektní jako každý měsíc:-)

Děkuji

[pavelpmi]

Pochybnosti vyřešeny, vzhledem k tomu, že jsem byl v "Karibiku pro začátečníky" začátkem února, nad hlavou mi prolétávali jen tví kolegové.

A na AeroNewsGermany jsem se tě chtěl zeptat, vida, už jste se potkali.

Díky moc, jsi fakt talent, moc se těším na tvá další vyprávění!