Pár dní před odletem se celá věc zkomplikovala nutností pořídit mezinárodní řidičský průkaz, takže jsem musel do plánu zakomponovat i krátkou návštěvu Prahy. K jednosměrce Virgin Atlantic a RTW od Air New Zealand tak přibyla i zpáteční letenka od British Airways (pro specifickou cenovou a časovou politiku letů ČSA z LHR jsem bohužel nenašel pochopení). Dvě a půl hodiny na přestup v Londýně s lety na dvou různých letenkách a průměrným zpožděním příletu podle FlightStats cca 90 minut znamenaly jediné – kolem světa poletím jenom s příručním zavazadlem, které musí splňovat drakonické požadavky Virgin Atlantic. Otevřeně se přiznám, že jsem se do limitu 6kg s laptopem, helmou a kombinézou nevešel, ale doufal jsem, že nad tím agenti přivřou oči. No nic, scéna je připravená, jde se na to…
PVG-LHR
VS251 (premium economy), A340-600
Virgin Atlantic odlétá ze Šanghaje dopoledne a online checkin British Airways bude dostupný teprve brzy ráno – tahle kombinace dovolovala pouze jediné řešení, a sice použití městské hromadné dopravy. Ráno jsem ještě stihnul taxi do kanceláře, kde jsem vytisknul palubní vstupenky pro oba lety, ale pak jsem zatnul zuby a sjel na stanici metra o 32 pater níže vstříc ranní dopravní špičce. Přiznám se, že jsem čekal mnohem horší nával, ale spousta lidí si vzala dovolenou již dříve, aby se mohli dostat do vzdálenějších provincií, takže metro bylo pusté a liduprázdné. Tedy pusté a liduprázdné na zdejší poměry, což znamená, že kolem sebe máte na každou stranu tak deset centimetrů místa. Po 45 minutách zastavilo metro na Longyang Lu, kde se přestupuje na maglev. Rychle vyběhnout pár schodů, koupit si lístek do prázdné první třídy, projít rentgenem, nastoupit a za nějakých sedm minut vystoupit o třicet kilometrů dál (no dobře, taky jsem byl před pár lety z každé jízdy nadšený stejně jako když jsem poprvé zkusil pražské metro).
Na letišti mě přivítal živý ruch kolem check-inu Virgin Atlantic. Teoreticky bych měl jít s vytisknutou palubní vstupenkou rovnou na imigrační a bezpečnostní kontrolu, ale pro jistotu jsem si ještě u pracovnice rozdělující lidi u jednotlivých front ověřil, jestli nepotřebuji nějaké další potvrzení. A skutečně potřeba bylo – museli mi zkontrolovat, zda kabinové zavazadlo splňuje limity. V hlavě mi běhaly katastrofické scénáře, jak kvůli pár kilům navíc nestihnu přestup, zůstanu přes noc v Londýně, nedostanu se do Prahy včas a po Novém Zélandu budu chodit pěšky. Kontrola se nakonec odbyla velmi jednoduše – ta samá slečna se podívala na můj kufřík, potěžkala ho v ruce a dala na něj červenou nálepku „approved“. Země se otřásla, jak mi spadnul kámen ze srdce.
Na stáních u gatu stály vedle sebe dva Airbusy 340 – jeden krátký v barvách Finnairu a druhý dlouhý v červenobílé kombinaci Virgin Atlantic. Rychle jsem zkontroloval posledních pár mailů a za chvíli již agenti žádali cestující, aby se připravili k nástupu do letadla. Podávají vysvětlení v několika jazycích, že levá fronta je pro turistickou třídu a pravá fronta pro upper class a premium economy. Po deseti minutách strávených kontrolou palubních vstupenek lidí v pravé frontě konečně pochopila přibližně stovka Číňanů, že to agenti myslí skutečně vážně, a mohlo se do letadla. Letmo jsem při boardování nahlédnul vlevo do upper class a jediné, co mě napadlo při pohledu na bar a osvětlení kabiny bylo „létající hospoda“. Ale ani naše premium economy nevypadala špatně – široké sedačky v konfiguraci 2-3-2 rozměry připomínaly business class Air France v Boeingu 777, jenom toho místa pro nohy bylo méně. Seděl jsem u okna těsně před křídlem, takže jsem si mohl vychutnat pohled na dva obrovské motory s logy RollsRoyce a winglety v barvách britské vlajky.
S Virgin Atlantic jsem letěl poprvé v životě, ale musím říct, že mě svérázný styl aerolinek Richarda Bransona příjemně překvapil. Nebyla to luxusní noblesa Singapore Airlines, úslužnost Cathay Pacific, bohatýrská honosnost Aeroflotu, ani korektní studené čumáky Lufthansy – tohle byla imperiální Británie, ale nikoliv lordská, spíš taková hospodsko-bondovská. V letadle ze zásady alkohol nepiju, ale s úsměvem jsem sledoval palubní personál, který nabízel cestujícím panáky různých druhů whisky častěji, než se chodí u Delty s vodou a džusem. Nakonec jsem neodolal a vyzkoušel aspoň sklenici bílého vína, které se velmi dobře doplňovalo oběd (kuře s bramborovou kaší a skvělý ovocný koláč). Velmi příjemně mě překvapil i videosystém na palubě, ať už výběrem několika desítek filmů a televizních pořadů (včetně Top Gearu) nebo volitelnou prolínačkou zbývajícího času letu přímo do filmu.
Dvanáct hodin uběhlo jak voda a tramtadadá – přistání na Heathrow o nějakých 45 minut v předstihu proti plánu. Měl jsem štěstí, ale stejně jsem se trochu děsil přestupu na letišti, o kterém kolují mraky strašidelných historek. Nakonec to bylo v pohodě – terminál číslo 3 sice připomínal něco mezi nemocnicí a skladem supermarketu, ale po dvaceti minutách jsem už seděl v prázdném autobusu na terminál číslo 5.
Nástupiště metra v Šanghaji
Prázdné metro ve špičce, rarita
Magnetická nuda
Check-in Virgin Atlantic
Pohled z Airbusu 340 na Airbus 340
Obrazovka IFE, ovládání je netradičně pod ní a ne na sedačce
Oběd v premium economy
Ve stejném letadle sedíme
LHR-PRG
BA858, A319
I když létám často, bez mučení se musím přiznat, že jsem byl na pátém terminálu poprvé. Můj dojem se dá shrnout jedním slovem – nový. Ano, všechno tu bylo nové, nablýskané, skleněné, svítící, ale moderní design plný eskalátorů a velkých výškových rozdílů mne příliš nezaujal. Naopak potěšila minimální fronta na bezpečnostní kontrole. Zbylý čas jsem strávil nakupováním dárků a sledováním mumraje v tranzitním prostoru. Moc se mi líbil nápad s pracovníky, kteří postávají kolem informačních tabulí a nevtíravě se ptají cestujících, kam letí a jestli nepotřebují pomoc. Evropská vřelost v tomhle případě vítězí nad chladnou asijskou úslužností.
Letadlo do Prahy bylo ten den poslední, takže jsem čekal, že bude plné stejně jako předchozí spoj z Asie. Nemýlil jsem se, ale nakonec se do malého Airbusu 319 vešly všichni včetně hromady palubních zavazadel a po krátkém pojíždění jsme vzlétli nad noční Londýn vstříc kontinentální Evropě. Letušky rozdaly pytlíky s oříšky a kelímky s pitím a já se těšil na večeři. Teprve za chvíli mi došlo, že tohle byla ona večeře. Ach jo.
Tudy také chodí lidé...
Čekání na Heathrow
PRG-LHR
BA859, A319
Odlet ze zasněžené Prahy má v sobě pokaždé zvláštní kouzlo, kdy z oken terminálu sledujete cvrkot sněžných pluhů a odmrazovacích strojů. Mimoschengenský terminál ruzyňského letiště jsem zastihnul uprostřed líného odpoledne, takže check-in i pasová kontrola proběhly naprosto bez front. Stihnul jsem ještě nakoupit několik českých časopisů, vyzkoušet letištní internet zdarma (zdálo se mi to, nebo na něm opravdu nefungují služby typu https?) a už si to k našemu gatu roloval britský Airbus. Na odletu jsme měli přibližně 40 minut zpoždění, rovnoměrně rozdělené mezi pozdní přílet z Londýna a nutnost odmrazení.
Malé letadlo bylo opět do posledního místa zaplněné cestujícími. Trochu mě překvapilo, že většina z nich byla od pohledu britské národnosti a nešlo o tranzitní pasažéry – čekal bych, že spíš poletí s EasyJetem, který měl v Praze podobný časový slot. Opět stejný pytlík oříšků jako minule a opět stejný suchý a nevšímavý přístup personálu. Je to škoda – rozhodně netvrdím, že musí být na levném evropském letu servis jak u dálkovek Singapore Airlines, ale úsměv nebo pozitivní nálada stewardů dokážou dělat s cestujícími divy a přitom nic nestojí. Je mi to líto, ale tyhle dva lety s British Airways řadím na pomyslném žebříčku nejníže za posledních pár let.
Letadlo z Londýna právě dorazilo
De-icing v Praze
Zpátky na Heathrow
LHR-LAX
NZ1, B747-400
Linka z Londýna do Aucklandu má štěstí dané zeměpisnou polohou obou měst. Je totiž prakticky jedno, zda tam letíte směrem na východ přes Hong Kong, nebo směrem na západ přes Los Angeles – rozdíl činí jenom pár set kilometrů, tedy nepatrné procento celé cesty. Na prvním terminálu v Heathrow se tak v zelenobílých barvách Air New Zealand potkávají Boeingy 777 a 747, které se druhý den opět setkají na druhém konci světa, kam každý přiletí z druhé strany. Zblbnutý zprávami jsem očekával tvrdé bezpečnostní prohlídky, ale k mému překvapení bylo všechno naprosto standardní. Máte vyřízené ESTA? Ok, tak v pohodě, můžete jít. Check-in zabral i s frontou deset minut a prohlídka dalších deset, takže zbývalo spousta času na lelkování po terminálu.
Při příchodu ke gatu jsem se zájmem sledovat skladbu spolucestujících. Člověk je zvyklý na víceméně standardní mix několika důchodců na vozíčcích, tlustých černochů, hlučných skupinek italských turistů, několika rodinek s uřvanými infanty, indů v turbanech, byznysmenů a baťůžkářů a Japonců, jenže tady vypadali všichni víceméně podobně - tak nějak novozélandsky. Minimum tlusťochů, spousta čiperných důchodců, celkem dost disciplinovaných infantů a jenom tu a tam pár amerických turistů se všemi proprietami (deset kabinových zavazadel, cola a pytlík od Burger Kinga). Jak jsem se později přesvědčil, je to právě skladba ostatních lidí v letadle, která dává letům s Air New Zealand ono kouzlo a pohodovou atmosféru. Boarding proběhl rychle a bezproblémově a já se konečně seznámil s interiérem, ve kterém strávím příštích pár dní.
Když jsem na seatguru poprvé viděl víceméně standardní rozestupy mezi sedačkami ekonomické třídy, trochu jsem se bál, že strávím bezmála čtyřicet hodin coby sardinka, jenže u popisu chyběla jedna důležitá informace. Sedačky v dálkových letadlech Air New Zealand totiž mají moderní tenký design podpořený skořepinou, který výrazně rozšiřuje osobní prostor. Ještě nikdy jsem necestoval v jumbu ve standardní turistické třídě, kde bych měl tolik místa na natažení nohou (samozřejmě nepočítám místa u nouzových východů). Rovněž potěšily velké individuální obrazovky u zábavního systému, které úhlopříčkou atakují i nejmodernější IFE v A380. Pravda, spolucestující kamarádka se trochu rozčilovala nad malým výběrem filmů a pořadů (bylo jich tam dohromady přibližně 200), ale co byste čekali od někoho, kdo cestuje pouze s Emirates a nikdy nezažil třináct hodin s Air China.
Klasický transatlantický denní let ubíhal celkem rychle. Clarkson s Hammondem si dělali legraci z Maye, stewardi si dělali legraci ze mě, protože jim došlo hovězí s bramborami a já musel jíst nějaké lečo s rýží a všichni jsme si dělali legraci z vystoupení palubního „informátora“, což je člověk v pruhované zelenočerné uniformě, který se u letů Air New Zealand stará o pohodu v kabině. Nejprve proházel uličkami s obrovským transparentem „zeptejte se mě, jak dopadlo rugby“ a po zbytek letu klábosil s cestujícími, doporučoval různé atrakce na Novém Zélandu nebo odpovídal na otázky ohledně orientace na letišti. Dalších pár filmů, lehká večeře a letadlo začalo klesat vstříc mezinárodnímu letišti v Los Angeles. Přidělili nám gate v poměrně frekventované části letiště, ke kterému se nedalo dostat bez pomoci tahače, což přidalo dalších 10 minut čekání, ale nakonec jsme stejně dorazili s mírným předstihem oproti letovému řádu. Bezproblémová imigrační kontrola, pohodový celník popřál hodně štěstí a v televizi nad frontou u Hertze zrovna vyhrála Sáblíková první zlatou medaili. Úřednice u přepážky mi ke klíčkům od corvette přidala doporučení, abych se nenechal zlákat a nezkoušel jezdit 100 mil za hodinu (ne že bych to měl v plánu, ale přeci jenom mohla říct o něco vyšší číslo) a já mohl v pohodě zmizet na hotel.
Jumbo Air New Zealand
Na palubě v economy
Detail sedačky
Oběd nic moc
Zajímavá obrazovka airshow
Perris Valley Airport
DHC-6 Twin Otter
Ráno po příletu do USA mne čekalo několik krátkých segmentů v turbopropu. Michael O’Leary by z nich měl obrovskou radost, protože kombinovaly minimální cenu letenky (25 dolarů) s minimálními službami na palubě. Žádné jídlo, žádné letušky, žádné záchody, žádné sedačky a žádné garantované přistání. Ano, tušíte správně, všichni jsme měli na zádech padáky, protože jsme se nacházeli na jedné z nejlepších dropzón na světě. Twin Otter je letadlo nízké, ale jinak poměrně prostorné, takže má člověk celkem dost místa, i když s ním cestuje celý výběr kanadských armádních parašutistů nebo patnáct šílenců kteří skáčou náročnou formaci v poloze hlavou dolů.
Oproti letu běžným dopravním letadlem si ale musíte zvyknout na určitá specifika. V první řadě není kabina přetlakovaná, což má za následek jeden nepříjemný doprovodný jev. Čím výše totiž vystoupáte, tím více pracuje tlak ve střevech a lidé začínají prdět. Nepomůžou srandovní nálepky „no farting in aircraft“, tohle je zkrátka přirozená fyziologická reakce, která zvlášť po obědě dokáže v útrobách letadla vytvořit dusnou atmosféru. Naštěstí se dají poměrně brzo po startu otevřít dveře, protože se k výskoku chystá první várka, která vystupuje v nějakých 1500 metrech. Jakmile skončí první výsadek, nastává okamžik, který už vyděsil spoustu nováčků – někdo musí ty roletové dveře opět zavřít. V praxi to vypadá tak, že se dva lidé postaví těsně k díře v letadle a roletu zatáhnou. Mozek zblbnutý tím, že ještě nemá skákat, se samozřejmě lekne, protože mu nedojde, že i kdyby z té díry vypadnul, tak prostě otevře padák a nic se neděje. No a když se konečně ve čtyřech kilometrech rozsvítí zelená, je to jednoduché – jump, land, pack, repeat. Škoda že se za to nenačítají žádné míle ani segmenty…
První Twin Otter celý v bílém
Žraločí Twin Otter, nejoblíbenější letadlo dne
Detail dveří, všimněte si kameramana venku na letadle
Nebe nad Perrisem
Příjemné svezení, doporučuju všema deseti
LAX-AKL
NZ5, B747-400
Večer odlétají z Los Angeles do Aucklandu hned dva spoje Air New Zealand, a tak jsem dal přednost tomu dřívějšímu, který narozdíl od „jedničky“ nepřiletěl z Evropy. Check-in opět bez větších problémů, ale protože se mi nechtělo vláčet s desetikilovým příručákem, rozhodl jsem se ho poslat v zavazadlovém prostoru. K mému překvapení se u přepážky objevil zřízenec, který kufr ručně přenesl k rentgenu opodál a teprve pak ho nechal projet do útrob letištní budovy. Zajímavé bezpečnostní pravidlo. Prostor mezi odletovými gaty byl poměrně stísněný, ale se štěstím se mi podařilo získat sedačku hned vedle stojanu se zásuvkami, a tak jsem mohl ještě chvíli sledovat přes internet dění na olympiádě. Musím se přiznat, že jsem při tom zneužíval wi-fi signál ze salónku Air France, protože nebylo možné najít žádný jiný (ani placený) hotspot, ale zlatá karta Sky Teamu v peněžence mi poskytla aspoň minimální morální útěchu. U vedlejšího gatu odbavili spoj do Paříže a několik minut poté začal nástup i do našeho letadla.
Šlo o identickou konfiguraci Boeingu 747, jenom s jiným výrobním číslem, a tak jsem se soustředil hlavně na rozdíly v servisu oproti předchozímu spoji. Musím říct, že catering z Londýna byl o něco horší než jídlo připravené v Los Angeles. Vynikající boloňské těstoviny k večeři doplňovala bohatá sladká snídaně s palačinkami a naprostou samozřejmostí bylo rozdávání velkých plechovek coly namísto rozlévání do malých kelímků. Co bylo v devadesátých letech pravidlem u skoro všech aerolinek, se dnes již stává pomalu raritou. Stewardi navíc velmi často procházeli kabinou s džusy nebo vodou a opravdu promptně (včetně přátelského úsměvu) reagovali na každé zavolání.
Napříč Pacifikem jsem letěl už mnohokrát, ale nikdy ve směru ze severu na jih, takže jsem se zájmem sledoval, kde se letadlo právě nachází a kudy poletí dál. V tomhle směru musím airshow Air New Zealand opravdu pochválit, protože nabízí velmi zdařilé animace aktuální polohy, počítačově modelované pohledy z kokpitu nebo z oken s identifikovanými městy a dokonce i obrazovku připomínající avioniku letadla, kde se ukazuje aktuální rychlost, kurz či výška. Když jsem viděl, jak prolétáme nad Francouzskou Polynésií nebo dalšími ostrovy jižního tichomoří, zavzpomínal jsem si na své první cesty do USA, kdy jsem nadšeně vyhlížel „obyčejné“ Grónsko či Island. Ještě jsem si pobrečel nad romantickým korejským filmem Gukga daepyo (Take off) o reprezentačním družstvu skokanů na lyžích a zbývajících několik hodin jsem prospal. Slovo prospal bych rád zdůraznil, protože mám v letadle obvykle problém usnout a počet úspěšných spánků v turistické třídě bych mohl spočítat na prstech jedné ruky. Suma sumárum, asi vůbec nejlepší noční let v economy, který jsem kdy zažil. Bezproblémové přistání ve větrném Aucklandu bylo už jenom třešničkou na dortu.
Opět v dalším jumbu
Uvítací brána v Aucklandu
AKL-NSN
NZ8375, Q300
Po zdlouhavých imigračních a celních procedurách (tušíte správně, souběžně s námi přistálo jumbo z Tokia plné japonských turistů) jsem se konečně dostal ven z mezinárodního terminálu a nasál svěží přímořský vzduch. Venku celkem foukalo (v nárazech odhaduji tak 10-15 metrů za sekundu), takže jsem se trochu děsil, jak bude probíhat navazující let v malém turbovrtulovém Q300. Vnitrostátní terminál aucklandského letiště se nachází v jiné budově a cestující mají na výběr, zda využijí bezplatný autobus nebo si dají desetiminutovou procházku. Nakonec jsem šel pěšky a cestou sledoval přistávající letadla, která nepříliš příznivé počasí zvládala bez větších komplikací. To samé se bohužel nedalo říct o našem letu, který navazoval na přílet linky z Nelsonu. Nejprve byl přílet opožděný o dvacet minut, pak o čtyřicet a nakonec se u našeho spoje objevilo nepříjemné Cancelled. Instrukce z letištního rozhlasu nejprve potvrdily, že si mají pasažéři vyzvednout zavazadla a přebookovat na další let, ale v zápětí jiné hlášení oznámilo zahájení nástupu do letadla.
Po krátkých zmatcích jsme se skutečně vydali z odletové haly směrem ke gatu. Trochu mě zarazilo, že se nekonala žádná bezpečnostní kontrola a my se labyrintem chodeb se stěnami z vlnitého plechu dostali na plochu, kde již stál připravený stroj. Padesát lidí (opět bylo plno) se usadilo během pár okamžiků, piloti nahodili motory, letuška dala velmi stručnou bezpečnostní instruktáž a už tu byl start. Turbulence nebyly nijak hrozné a my pokračovali podél pobřeží směrem na jih do Nelsonu. Po půl hodině se oblačnost pročistila a my měli možnost sledovat naprosto úchvatnou novozélandskou krajinu. Stewardka rozdala uzavírací papírové kelímky, uvnitř kterých bylo zabalené pečivo, máslo a sýr (skvělý nápad), aby v zápětí prošla s konvicí kávy a čaje. Ještě trocha turbulencí při přiblížení k Nelsonu a hladké přistání na dráze poblíž pláže. Malé regionální letiště mělo velmi uvolněnou atmosféru a zavazadla se vydávala opravdu svérázným způsobem – vláček s vozíky totiž zastavil venku před východem z terminálu a cestující si kufry rozebrali přímo z vozíků. Všechno v pohodě, s úsměvem, bez stresu a bez strachu ze zlodějů nebo teroristů.
Naše letadlo na ploše v Nelsonu
Výdej zavazadel venku před letištěm
Motueka Airport
Fletcher FU-24 Turbo
Jestli se dal Twin Otter přirovnat k létajícímu mikrobusu, pak musí být Turbo Fletcher létající rakví. Teď nemám na mysli ani tak jeho spolehlivost, jako fakt, že je uvnitř trupu minimum místa – na žádné sedačky ani lavice se tu nehraje, všichni sedí jako skrčenci na zemi, když člověk narovná záda, tak škrtá helmou o strop a i z tvaru křídel má pocit, jako by seděl v zemědělském čmeláku. Jenže skákat z Fletchera je skvělá zábava a pokud máte pod sebou modrý oceán, pláže a hory, tak to platí dvojnásob. Kamarádka navíc projevila zájem svézt se v kokpitu na místě druhého pilota, s čímž kapitán vřele souhlasil a v duchu se těšil na spoustu legrace. Cesta výsadkovým letadlem nahoru totiž připomíná klasický vyhlídkový let, ale jakmile opustí poslední parašutista letoun, jde se střemhlav dolů. Nepřipravený laik obvykle snáší přechod do akrobatického režimu hodně špatně, ale na druhou stranu je odměněný špičkovým výhledem skrze stropní plexisklo na parašutisty ve volném pádu. Sranda se ale nekonala – kamarádka byla na akrobacii zvyklá, a tak bohužel nezačala pištět.
Nástup do letadla
Opravdu tam není moc místa
Pohled z kokpitu
Hory z 3500 metrů
A oceán z 2000 metrů
NSN-AKL
NZ8370, Q300
Jak jsem měl možnost přesvědčit se během následujících dní, Nelson je letiště sice malé, ale hodně vytížené. Prakticky každou půlhodinu přistávala nějaká linka Air New Zealand operovaná letadly Q300, do toho civilní provoz s Cessnami a také jedna historická DC-3, která čas od času provedla vyhlídkový let pro turisty. Z pláže přímo v ose dráhy byl na startující i přistávající letadla skvělý výhled, byť se to nedá srovnávat třeba s Tivatem nebo St. Maartenem. Před odletem zpět do Aucklandu jsem se ještě přeptal domorodců, jak je to s těmi bezpečnostními kontrolami. Usmáli se a řekli, že žádné nejsou potřeba, protože nikdo nemá důvod unášet malé letadlo někde v zapadákově na konci světa. Beztak by s ním nikam do třetí země nedoletěl. Inu, svou logiku to má…
Regionální let proběhl opět naprosto bez problémů, a tak jsem většinu cesty přemýšlel, jak je možné, že má Air New Zealand ve vrtuláku pro padesát lidí s jednou letuškou mnohem lepší servis než British Airways v tryskáči s plnou posádkou. Podle mě je to v lidech, a to jak na straně aerolinek, tak na straně cestujících, kteří podobné věci tolerují. Ano, jistě, v letecké dopravě jde hlavně o to dostat se z místa A do místa B, ale coby člověk ze staré školy dávám přednost tomu, když má taková cesta určitý styl a nějakou rozumnou úroveň.
Odletová hala v Nelsonu, nikde žádná kontrola
AKL-HKG
NZ39, B777-200ER
Když jsem si v duchu pochvaloval novozélandský přístup k bezpečnostním kontrolám, ani ve snu by mě nenapadlo, že záhy poznám úplně opačný extrém. To, co se dělo při odletu z Aucklandu, se snad ani bezpečnostní kontrolou nazvat nedá, pro to existuje jediný výraz – buzerace. Usměvaví a nesmírně korektní pracovníci security totiž ve speciálních boxech vybalili a kompletně prohledali kabinová zavazadla odhadem každému třetímu cestujícímu (mě nevyjímaje) a vyptávali se po původu jejich obsahu. V mém případě padlo podezření na papírovou krabičku plnou karet s čínskými znaky, univerzální adaptér do zásuvky a balíček čínských žvýkaček. Chápu, že je určitá míra bezpečnosti při mezinárodních letech potřeba, profesionálnímu přístupu zaměstnanců nemohu nic vytknout, ale tohle mi prostě přijde jako overkill, který bych čekal maximálně tak v Tel Avivu na spojích El Al. Když jsem viděl, jakými dalšími lustracemi navíc procházejí cestující ze „sesterského“ letu do Londýna přes Los Angeles, musím každému doporučit, aby v zájmu zachování zdravého rozumu létal z Aucklandu do Londýna přes Hong Kong.
Nástup do letadla měl úsměvnou vložku, protože čekací prostor před gaty byl společný pro dva lety – do Hong Kongu a do Tokia. Co čert nechtěl, obrovská skupinka Japonců se nejprve rozhodla prodrat skrz pasažéry čekající na hongkongský let k sezení na druhém konci haly, aby po pěti minutách vedoucí výpravy zjistil, že vlastně sedí moc daleko od jejich letu a zavelel k přesunu zpět. Souboj Japonců s frontou Novozélanďanů trochu připomínal nálet kamikadze na americkou flotilu, ale nakonec všechno dobře dopadlo, hlavně díky výškové a váhově převaze protinožců odkojených ragby.
Interiér Boeingu 777 měl stejné sedačky jako v 747, tentokrát však v konfiguraci 3-3-3. Bohužel hned v další řadě seděla typická čínská rodinka a už z jejich chování při boardingu se dalo čekat, že budou problémy. A skutečně – dvě minuty po startu si začali mezi sebou měnit místa (cestovalo jich dohromady asi šest) a teprve razantní intervence čínsky mluvícího stewarda je dokázala přesvědčit, aby se posadili a zase si zapnuli pásy. Velmi hlučný odhadem šestiletý chlapec si pak spletl sedačku před sebou s bubnem a začal lítat v uličkách zrovna ve chvíli, kdy do nich letušky vjely s vozíky s občerstvením (ano, protahovat se kolem nich a kopat při tom do lidí kolem je super zábava).
Vypadalo to na opravdu nepříjemný noční let, a tak jsem hned po jídle sklopil sedačku na maximum, abych hocha odradil od návratu na své místo. Skutečně si přesedl a prohodil místo s klimbající maminkou, ale od dalšího vystoupení malého ďábla zachránila všechny cestující silná rovníková turbulence, která se v krátkých intervalech opakovala prakticky celou cestu. Turbulence v letadle obvykle nesnáším dobře, ale z nějakého důvodu je mi příjemnější prolétat nestabilním vzduchem s Boeingem 777 než s podobným Airbusem 330. Je to čistě subjektivní pocit, ale u toho Boeingu mi přijdou otřesy takové měkčí a kontrolovanější. Nevím proč, netvrdím, že je to objektivní pozorování a nerad bych se pouštěl do polemik Boeing versus Airbus, jenom mi to přijde zajímavé.
Všimněte si tenkých sedadel
Boeing 777 pokračuje z Hong Kongu do Londýna
HKG-PVG
CX368, B777-200
Další zábavné pokračování cesty kolem světa bohužel razantně utnuly zprávy z práce – musel jsem se dostat co nejdříve zpět do Šanghaje. Opustil jsem proto myšlenku proletět i poslední segment do Londýna a vrátit se na palubě A380 Singapore Airlines, padly plány na výlet po Číně (Guangzhou, Wuhan) a nekonal se ani víkend v Manile. Situace naštěstí nebyla tak kritická, takže jsem mohl odletět o hodinu později s Cathay Pacific namísto Dragonairu či China Eastern. I když mi bylo jasné, že budu muset k přepážce pro kontrolu čínského povolení k pobytu, chtěl jsem vyzkoušet samoobslužný terminál. Letištní agent, který stál poblíž, se mi rozhodl pomoci, a hned se ptal, zda jsem členem frequent flyer programu Cathay Pacific. Chvíli jsem váhal, zda nevytáhnout kartičku jejich největšího rivala Singapore Airlines, ale nakonec jsem s úsměvem přijal doporučení, abych si uchoval originál palubní vstupenky s tím, že mi míle zpětně načtou, pokud bych se do jejich FFP přeci jenom přihlásil.
Letiště v Hong Kongu mám hodně rád, protože patří k nejlepším na světě co se servisu a pohodlí týče. Dostatek imigračních úředníků, dostatek bezpečnostních kontrol, všude spousta místa k sezení, dost zásuvek, internet zdarma – a to vše podtržené velmi ochotným personálem. Ve srovnání s ním ztrácí singapurské Changi trochu dech, protože dodnes nezapomenu na neskutečné martyrium s (ne)nalezením funkční zásuvky. Pokud chybí základní vybavenost, nezachrání vás ani milión lehátek nebo bazénů. O několik gatů vedle pokračovala linka NZ39 do Londýna, ale já už čekal na jeden z pěti regionálních Boeingů 777-200, který měl po dvou hodinách přistát v Šanghaji. Ve srovnání s Air New Zealand vypadal jeho interiér o nějakých deset let starší – všude sice absolutně čisto, ale tlusté látkové sedačky a miniaturní obrazovky v opěradlech neposkytovaly stejný komfort. Palubní servis byl ale na špičkové úrovni – vynikající kuře k časnému obědu, dostatek pití, úsměvy a ochota, zkrátka důvody, proč má Cathay Pacific tak vysoké hodnocení. Po přistání v zamlžené studené Šanghaji jsme pojížděli k terminálu, kde vedle sebe stály stroje Virgin Atlantic, British Airways a Air New Zealand, což bylo nádherné symbolické zakončení celé cesty.
Flotila Cathay Pacific
Ty hodiny jsou jenom obrázek na displeji
Tímhle poletíme do Šanghaje
Zásuvky a internet, co víc si přát
Na palubě
Přistání v Šanghaji, mlha a sychravo
Na závěr malá statistika a pár celkových dojmů:
- proletěno 14 segmentů (A340-600, A319, A319, B747-400, 4x Twin Otter, B747-400, Q300, Turbo Fletcher, Q300, B777-200ER, B777-200)
- v letadle stráveno 57+ hodin, cca 44 tisíc kilometrů
- použité aerolinky 1xVS, 2xBA, 5xNZ, 1xCX, 5x Private
- celkem zhlédnuto 8 filmu a 30+ televizních pořadů
- snědeno 9 velkých jídel a 4 pytlíky oříšků, vypito blíže nespecifikované množství coly a pomerančového džusu
- Air New Zealand si zaslouží pátou hvězdičku
- létání po Evropě je děs běs
- letadla ani letiště nechci aspoň 14 dní ani vidět
