Zimní akce Austrian sice nepatřila k největším „špekům“ ale protože to byl můj první dálkový let, netroufl jsem si na přestup, který levnější akce vyžadovaly…
A tak po předvánočním bookingu vyrážíme se ženou a s nadšením nového roku („letos ta krize už musí skončit“ hlásala média) na přelomu ledna a února na týdenní trip za velkou louži.
Do Vídně to máme z Moravy blíž než do Prahy a dálnice shora Slovenskem nám umožnila za zhruba 3 hodinky jízdy parkovat na P+R u nádraží Fischamend a za pár minut S-bahnem (1 stanice, cca 2 Eura) vystupovat pod odbavovací halou Wien Schwechat.
Protože jsem byl i na VIE poprvé, dali jsme si dost velkou rezervu (jak se ukázalo až moc). Prošmejdili jsme haly a protože check-iny byly ještě zavřené, vrhl jsem se optimisticky k automatům. Ne, že bych se bránil on-line odbavení ale OS jej má poměrně pozdě (tuším 24 hod. před letem) a ani tehdy nefungoval. Ani po dotazu na českém Austrian a po marné diskuzi ani na vídeňské lince nezjistili nic jiného, než že bude „chyba v systému“ (jen jazyk sdělení se lišil).
Už fronty u některých kiosků, jiné úplně prázdné a mezi nimi pobíhající bzučící personál dával tušit, že technika nás opět drasticky předběhla. Což ještě vstup z klávesnice, ale při skenu vsunutého biometrického pasu jsme já a asi 3 z kiosků nenašli společnou řeč. Ani pomoc ochotné pracovnice, ani nadávání netrpělivých spolucestujících nás moc neposunula. Jediný správný přístup mi ukázal zavalitý soused u vedlejšího automatu: mávl stoicky rukou po řadě přístrojů a nevzrušeně pronesl „Don´t worry, simply try all...!“ Tato metoda se ukázala jediná správná, už další krám načetl alespoň můj a poslední dokonce oba pasy ! Naštěstí zůstala aktivní i rezervace sedadel, kterou jsem udělal při bookingu a tak jsem se hrdě vracel kolem dlouhé fronty u mezitím otevřených přepážek.
Security na VIE je až před gatem, což na jednu stranu umožní využívat všech prostor letiště, frontu to však nezmenší. „Předkontrola“ měla např. problém v tom, že nemáme na týden v NewYorku víc než palubní kufřík a baťůžek. Snažil jsem se vysvětlit, že odchován Mr. O´Learym, letím jen s tím nejpotřebnějším a zapsané zavazadlo je vážným zločinem proti plynulosti letecké dopravy.
Nakonec jsme tedy mohli pokračovat a tím že jsme byli mezi prvními, užili jsme si čichání a slintání protidrogových psů do sytosti. Psovodky mužných rysů se tvářily velmi výhružně a psy vydatně pobízely, když se jim zdálo, že něčí nohu či kufr „podcenili“. Naštěstí s postupným zaplněním gatu pasažéry a vozíčkáři byli nuceni zalézt do kukaně, odkud už jen bděle čučeli přes sklo…
Dál už vše probíhalo plynule, obsazení B767-300 bylo v ekonomy plné, až na 1-2 trojice vzadu, které svižně zabrali zkušenější cestovatelé ke spací úpravě. Jídlo 1x teplé, podruhé salát s kousky kuřecího. K oběma bagetky, máslo, mezitím sušenky, káva a pití na přání. Běžně rozlévané, ale na požádání nebyla problémem plechovka piva či nealka. Personál velmi vstřícný, zvládli jsme dokonce i acylpyrin pro manželku při bolesti hlavy (jen s asi 2 formuláři zhruba obsahujících slib, že raději zemře, než aby zpochybnila účinky medikamentů „by Austrian“).
Obrazovka poskytovala 2 kamery na trupu, pár her, údaje o letu, hudební kanály a alespoň pro mě dostatek filmů, včetně Jacksona v „This is it“ aj. Po velmi klidném osmihodinovém letu následovalo pár minut neklidného kroužení nad Long Islandem, než se uvolní dráha, což naše žaludky trochu poškádlilo.
Nakonec jsme byli rádi, že stojíme nohama na zemi. Asi 30 minut fronta na imigračním, ovšem na rozdíl od hrůzostrašných historek známých se na nás úředník lhostejně podíval, vyfotil, vzal otisky a beze slova poslal vstříc Novému světu.
Původně jsem plánoval velmi sofistikované kombinace autobusů ze zdejších vláken, jak se nejlevněji dostat do centra, ovšem nakonec jsem dal zapravdu názoru, že na cestě přes oceán nemá smysl dlouze ladit úsporu 5 USD. Tedy Airtrain + metro F (5+2,5 USD) a za hodinku stojíme na šeřícím se Times Square.
Odtud je jen kousek k našemu hotelu Stanford na 32. ulici. Moje zkušenost ve velkoměstech je taková, že i blízko centra lze najít v akci slušné ubytování (zde pod 100,-USD pro dva/noc) než sice levnější, ale s komplikovanou dostupností a časovými ztrátami na periferii. Tedy pokud pominu dolarové/librové hostely, kterým už jsme oba poněkud odrostli…
Další program je klasicky turistický, prolezli jsme NYC i Washington D.C.(díky http://www.megabus.com za zhruba 16,- USD zpáteční).
- Megabus_trip.jpg (49.98 KiB) Zobrazeno 3306 x
Z leteckých zážitků sem snad patří ještě helicopter tour nad Manhattanem (ženu jsem pochopitelně nezatěžoval podrobnostmi z léta 2009, kdy 7 našich předchůdců lovili z Hudsonu po několika dnech. Koneckonců to nebyla vina vrtulníku - narazilo do nich sportovní letadlo).
Další hezké setkání bylo přistání a nakládání A380 AirFrance při čekání na odlet, už jen ten propletenec“chobotů“
Vcelku mě transatlantický výlet opravdu nadchl – ani ne technika a měřítka věcí, ale pohoda, která z lidí doslova sálá. Může to být stokrát maska a naučený grif ale tvrdím, že se tak žije mnohem příjemněji, než skepse a nas…nost, tak časté kolem nás.
Ten spěchající člověk, který vám v metru sám od sebe ukáže správný výtah a na rozloučenou popřeje “Enjoy the city!“ za to určitě nemá provizi…
Update: našel jsem ještě pár fotek, ten autobus je prosím pojízdná transfúzní stanice
(musím někde nastudovat vlákno o smajlíkách)
Ještě obrázek horší kvality k IFE a ostře sledovanou stránku našich dětí, kterým jsme s obavami přenechali dům ("jsou už opravdu pryč ?")