prodejce píše:Tys nedával pozor co se tu probírá. Řeklo se, že HNL, PPT a podobné kombinace jsou na bonusové letenky (OK Plus) nedostupné.
Létám často a rád, ale jak už mnozí z vás vědí, většinu svých soukromých letů zařizuji na poslední chvíli, takže se slzou v oku sleduji příspěvky o výhodných cenových akcích nebo plánech letů na půl roku dopředu. Pro jednou jsem se ale rozhodl udělat výjimku a v práci dal velmi jasně najevo, že o této dovolené nebudu diskutovat (přesněji – diskuze je možná, ale bude pro firmu velice drahá). Po přechodu od Sky Teamu ke Star Alliance mi totiž zbyla na OK Plus poslední stovka tisíc mil a tak trochu z hecu jsem zkusil získat business class letenku ze Šanghaje do Papeete. Peripetie s jejím vystavením vydaly na samostatný článek, který si můžete přečíst zde. Nakonec se ale vše podařilo a já mohl začít bookovat ostatní lety a hotely, které by doplnily zběsilý routing PVG-ICN-LAX-PPT.
Což o to, s letenkami nebyl problém – byl jsem poměrně konzervativní a zvolil trojkombinaci Tahiti-Moorea-Bora Bora, kde několikrát denně létají spoje Air Tahiti. Horší to bylo s výběrem hotelů. Dost dlouho jsem se rozhodoval, jestli výlet pojmout „baťůžkářsky“ a nebo zvolit maximalistickou alternativu a vybrat to nejlepší z hodnocení Trip Advisoru. Nakonec jsem skončil u kompromisu – na Tahiti budu prakticky jenom přespávat mezi lety, takže mi stačí relativně jednoduchý Tahiti Airport Motel přímo naproti letištní budově. Moorea bude hlavně pohodový relax spojený se sportem, takže volba padá na Hilton Moorea Lagoon Resort, který je sice v Trip Advisoru až na třetím místě ale nabízí bezkonkurenční podmínky pro šnorchlování. Bora Bora pak bude bez kompromisů – apartmá ve Four Seasons s výhledem na Mt. Otemanu, jasná jednička na Trip Advisoru a jeden z nejvyhlášenějších hotelů na světě. Jako chudý příbuzný se pak vzadu krčí LAX Airport Marriott, kde přečkám noc před letem zpět do Koreje.
Zaplatit a zajistit všechny rezervace však představovalo naprostou logistickou noční můru – hromada telefonování s bankou ohledně limitů pro transakce, převody peněz mezi účty, ověřování, zda platby proběhly… zábava na bezmála měsíc a půl. Jenom pro srovnání – zařídit a potvrdit to samé v případě únorové cesty kolem světa mi trvalo přibližně čtyři dny. Zdálo se mi proto trochu jako sen, když jsem jedno říjnové poledne vypnul v práci počítač, rozloučil se s kolegy a vyrazil s příručním zavazadlem směr letiště…
PVG-ICN
CZ369, B737-700
Cesta na letiště uběhla relativně příjemně. Přes poledne se totiž všichni Čínani jako jeden muž zvednou a jdou obědvat, takže v metru skoro nikdo nebyl, ale čirý ruch na stanici maglevu dal tušit, že co nevidět končí Expo a jednotlivé státy začínají stahovat své lidi zpět. Přes poledne jezdí maglev ve verzi „courák“ pouze 300 km/h, takže třicetikilometrová cesta trvala nekonečných devět minut a člověk měl dost času zavzpomínat na malebný posázavský Pacifik, který také jezdil spíše vyhlídkovým tempem. Fajn, rychle vystoupit a hurá do terminálu. Z nějakého neznámého důvodu je stále v provozu dodatečná bezpečnostní kontrola, kdy jsou všichni příchozí škatulkováni do provizorních chlívků a čekají na analýzu stop setřených ze zavazadel. Kontrola naštěstí příliš nezdržuje a už je tu check-in. Suverénně kráčím k červenému koberci, dávám pracovnici pas a následně se dozvídám, že tahle přepážka odbavuje jenom vnitrostátní lety a já musím k mezinárodní na úplně opačný konec budovy. To ten výlet hezky začíná…
Na mezinárodní přepážce jde všechno velmi rychle. Sličná slečna mi oznamuje, že si budu muset v Los Angeles vyzvednout palubní vstupenku na poslední segment a ujišťuje mě, že jsou rezervace míst v pořádku a budou dodrženy. Ještě přidává voucher do salónku a už můžu jít dál. Za bezpečnostní a pasovou kontrolou ale zjišťuji malý problém. Ať hledám, jak hledám, nemůžu mezi těmi všemi šipkami najít ani salónek Sky Teamu, ani salónek China Southern. Na informacích mě informují, že o žádném salónku China Souhern nic nevědí, ale nakonec dostávám spásný nápad. Někde tady přece bude lounge Aeroflotu, kde jsem před necelým rokem čekal na odlet. A skutečně, když jsem o pár minut dorazil do salónku a zeptal se na recepci, zda fungují i pro China Southern, dostává se mi kladné odpovědi. Při pohledu na mojí letenku mě navíc směrují do sekce pro první třídu, protože jde o nějaký speciální servis právě pro business class klientelu China Southern.
Dal jsem si rychlou svačinu, trochu se napil, zkontroloval stav odletů a pomalu vyrazil ke gatu. Pod okny už stál maličký Boeing 737 a všechno se chystalo k zahájení boardingu. Ten proběhl opravdu svérázně – aniž by agentky u přepážky cokoliv řekly, otevřely rolovací zábrany a čekaly na cestující. Když se asi minutu nic nedělo a všichni dál seděli na sedačkách, zvednul jsem se a šel se zeptat, jestli už můžu do letadla. Dostalo se mi kladné odpovědi, což spustilo lavinu ostatních cestujících. Podle zběžného pohledu do economy byl let plný, business class byla obsazená jenom z poloviny, takže každý měl k dispozici vlastní dvousedačku. Ještě malá sportovní vsuvka - protože v Šanghaji zrovna vrcholil tenisový turnaj a v Seoulu co nevidět začínal další, bylo možné mezi cestujícími najít pár známých tváří z první padesátky žebříčku ATP.
Většinu letu jsem strávil přemítáním nad tím, zda by se od business class China Southern nemohly inspirovat ČSA. Posuďte sami – byl jsem na krátkém mezinárodním letu, který trval přibližně hodinu a půl. Business class měla osm míst, tedy dvě řady dvojsedaček na každé straně. Šlo o plnohodnotná Cčková sedadla – tedy žádné konverze z economy – s velkorysým prostorem pro nohy a masivní přepážkou se stolkem, která oddělovala oba sousedy, a sedělo se na nich opravdu pohodlně. Občerstvení představovaly dva chody – vynikající předkrm v podobě výběru uzenin a mořských plodů, salátu a sladkého zákusku, a hlavní chod (vepřové na čínský způsob s rýží), který pravda moc neoslnil. Jak je z fotek vidět, bylo jídlo prezentované sice jednoduše, ale velmi vkusně. Dokážu si velmi dobře představit, že by ČSA mohlo s podobnými sedadly (možná by byly vhodnější novější verze s individuálním IFE) a servisem slavit v Evropě velký úspěch mezi business klientelou.
Salónek China Southern
Letadlo Virgin Atlantic čeká na let do Londýna
Náš Boeing 737-700
Pozemní personál mává...
Detail sedačky
Předkrm, vynikající
Hlavní chod, nepoživatelný
ICN-LAX
KE011, B747-400
Než jsem se nadál, přistávali jsme v podvečerním Seoulu. Osobně považuji letiště Incheon spolu s tím v Hong Kongu za nejlepší na světě, a ani tentokrát jsem se nezklamal. Při pojíždění ke gatu jsme míjeli letadla všech možných společností včetně Airbusu 380 Emirates, který zrovna čekal na nástup cestujících a odlet zpět do Dubaje. Na přestup jsem měl dvě hodiny času, takže jsem rychle proběhl skrze tranzitní kontrolu, svezl se vláčkem do hlavní budovy a vyjel eskalátorem k salónkům Sky Teamu. Ty jsou v Seoulu skutečně megalomanské, takže nebyl problém najít volné místo, dát si něco k pití a ještě hodinku surfovat na internetu. Z následujícího segmentu jsem měl trochu obavy, protože jsem kvůli svérázné bonusové politice Korean Air musel letět v economy, což není ta nejlepší volba pro desetihodinový redeye…
Boarding korejského jumba začal nějakých čtyřicet minut před odletem a k mému potěšení měli Elite Plus pasažéři stejnou prioritu jako cestující první třídy. To znamená dost místa v binech na příruční zavazadlo a dost času na pohodlné usazení. Jenže ouha! „Passenger Lukas, please come to the front desk,“ ozvalo se v reproduktorech. Bylo mi jasné, že Korejci nezvládnou vyslovit mé příjmení, takže jsem se zvednul a šel se poptat, jestli tím myslí mě. V duchu jsem si představoval, jak dostanu novou palubní vstupenku do business class, ale ze snu mě rychle vytrhnul agent, který se tázal po mém pasu. Dal jsem mu ho, on chvíli listoval a pak suše oznámil „nemáte americké vízum“. Několik minut jsem mu (a jeho několika dalším kolegyním) vysvětloval, že vízum v pase nepotřebuji, protože mám ESTA a kolem mě mezi tím procházely davy lidí do letadla. Nakonec mě zachránila supervizorka, která evidentně pochopila, o čem je řeč, rychle v počítači zkontrolovala správnost údajů a konečně mě pustila do letadla…
Když jsem konečně dorazil k řadě 44, kde jsem měl sedadlo u okna, spatřil jsem noční můru všech frequent flyerů – na sedadlech B a C seděl starší manželský pár v tradičních indických oděvech a výrazem, že oni jsou nejdůležitější na světě. Na pozdrav neodpověděli a že by se snad trochu posunuli, abych se mohl dostat ke svému sedadlu, to bylo čisté sci-fi. Naštěstí mě zachránil slušný rozestup mezi sedačkami, ale něco mi říkalo, že si ještě po cestě užiju dost legrace. A taky že jo – jakmile se začala servírovat večeře, napadlo milé Indy, že musí honem na záchod. Letušky jim mezi tím přinesly speciální vegetariánskou stravu a když se Indové vrátili, zjistili, že se nedostanou přes sklopené stolečky na svá místa. Bylo mi jich líto, takže jsem se zhostil improvizované role číšníka a tácy jim na chvíli podržel, aby se mohli posadit. Za takovou samozřejmost se ani nenamáhali poděkovat, čímž přetekla moje číše multikulturní tolerance a letušce jsem hezky nahlas oznámil, že si dám místo kuřete to skvělé hovězí maso.
Po večeři jsem začal zkoumat nabídku IFE Korean Air. Několik desítek filmů a televizních pořadů znělo sice na papíře skvěle, ale jak jsem procházel skrze seznamy, pochopil jsem podstatu problému nazvaného „vkus korejských Američanů“. Neříkám, že musím na každém letu sledovat všechny epizody Top Gearu, ale jediné, na co se dalo v té záplavě existencionálních dramat a rozplizlých rodinných slaďáků koukat, byly dva díly Simpsonů, jeden House a dokument o stavbě lodí. Trochu málo na desetihodinový let. Po pár hodinách jsem začal klimbat a užíval si tmy v letadle. Jenže pak to přišlo – probral mě oslepující výbuch atomové bomby. Ne, to nebyl konec světa, jenom Inda vedle mě napadlo, že bude super otevřít okenní stínítko a pustit mi do obličeje dopolední sluníčko. Přiznám se, že jsem v tu chvíli byl nejblíže v životě k tomu, abych dal někomu v letadle pěstí mezi oči. Inda evidentně můj brunátný výraz vystrašil, takže dělal, jako že nic a do konce letu od něj byl pokoj. Na zbytek cesty si pamatuju už jenom mlhavě – všechny ostatní zážitky totiž přebila tupá bolest zad z nejnepohodlnějších sedaček na světě, které klamou tělem, protože vypadají velice moderně. Korean Air mohou mít na palubě skvělý servis a mohou létat z nejlepšího letiště na světě, ale na longhaul budou v mém osobním žebříčku až na posledním místě…
Detail sedačky v ekonomické třídě, silně nedoporučuji
Letiště SFO z netradičního pohledu
LAX-PPT
AF674, B777-200ER
Ale to už jsme v Los Angeles ve frontě před imigračním. Spolu s naším korejským letem tam čekají i pasažéři Air Tahiti Nui z Paříže do Papeete a já s pobavením sleduji, že to jsou typičtí koupáci se všemi proprietami. Sakra, ale já jsem teď vlastně taky koupák... no nic, radši se připravit na pohovor s úředníkem. Ten byl nakonec poněkud komický, protože jsem vyfasoval nějakého přistěhovalce z východní Evropy, který uměl anglicky výrazně hůř než já. Naštěstí byl ale velice přátelský, tak jsme dvě minuty pokecali o tom, kam letím a co dělám v Šanghaji a s přáním šťastné cesty jsem dostal kýžený tranzitní štempl. Takže hurá k přepážce Air France pro boarding pass, do odletu mám nějakých šest hodin. To samé mi potvrdila agentka rozdělující frontu na check-inu s tím, že se mám zastavit až za tři hodiny, protože mě neobslouží. Pochopil jsem, že po útrapách s Korean Air nevypadám příliš reprezentativně, takže jsem podotknul, že letím v business class a rád bych se teď hned zkulturnil v salónku. Nedůvěřivě se podívala na mojí letenku, ale nakonec mě pustila dál. Pak už jenom rychlá bezpečnostní kontrola a hurá do lounge.
V salónku Air France mě překvapila jedna věc – na recepci důsledně ignorovali angličtinu a veškerou konverzaci vedli s úsměvem ve francouzštině. To je bohužel jazyk, ve kterém umím říct maximálně tak „dobrý den“, „do pr*ele“ a „napište to pití na personu“. Nakonec jsem ale obstál bez ztráty kytičky a spokojeně se uvelebil v křesle nepříliš velkého salónku, ze kterého se ale dal hezky sledovat cvrkot na letišti LAX. Čas ubíhal pomalu rychle – zanedlouho se setmělo, všechny stroje do Evropy odletěly a nás už volali k nástupu do letadla. U gatu už sedělo nějakých 200 zbědovaných pasažérů, kteří před pár hodinami přiletěli z Evropy. Přiznám se, že by se mi nelíbilo ještě dalších devět hodin vydržet v economy, ale tentokrát jsem měl palubní vstupenku na místo 4B, takže rychle do letadla! Přivítala mne snědá stewardka a mně došlo, že na této trase Air France stylově nasazuje výhradně polynéské posádky. Při čekání na start nás zařadili před Airbus 380 Qantasu, před který jsme se zapojili z boční pojížděčky. Musím říct, že pohled z okýnka na nasvícený dvoupatrák pár metrů od nás vypadal hodně strašidelně – asi jako když stojíte před lokomotivou, která se může každou chvílí rozjet.
Krátce po startu se všechny stewardky převlékly z uniforem Air France do tradičních polynéských šatů a začal velmi kvalitní servis, kterým je tahle linka pověstná (snad proto byla first i business class zaplněná do posledního místa). Skvělé jídlo (výběr sýrů a uzenin jako předkrm, špičkový losos s bramborovou kaší coby hlavní chod), ještě lepší pití (opět jsem udělal výjimku a dal si bílé víno), to vše doplněné překvapivě pohodlnými lie-flat sedačkami. Přiznám se, že jsem měl ze starší business class Air France trochu strach, protože konfiguraci 2-3-2 v 777 považuji za stejný zločin proti lidskosti jako 3-4-3 v economy, ale nakonec jsem byl příjemně překvapený. Postel se rozložila do celkem ergonomického tvaru, ze kterého člověk nesklouzával, takže jsem za chvíli usnul spánkem spravedlivých. Těsně před přistáním se servírovala rychlá lehká snídaně a za chvíli jsme již dosedali ve tmě, ze které tu a tam problesklo pár světel Papeete. Bylo těsně před čtvrtou ráno, necelé dvě hodiny do rozednění.
Když nepočítáme pěstování kokosů, vanilky či ananasů, případně jadernou střelnici na atolu Mururoa, je pro Francouzskou Polynésii turistika příjmem číslo jedna a tomu odpovídalo i přivítání na letišti. Kapela hrála tradiční melodie, hostesky rozdávaly květiny a úředníci jenom symbolicky nahlédli do pasů. Za deset minut jsem byl venku před budovou a na kopci viděl rozsvícená světla motelu. Naštěstí jsem měl příruční zavazadlo, takže jsem rychle přešel parkoviště, vyběhnul dvoje schody a strašidelnou temnou uličkou během pár minut vystoupal k recepci. Slabší povahy mohou jet samozřejmě taxíkem – těch několik stovek metrů stojí v přepočtu nějakých 15 euro…
Unavení cestující čekají na odlet do Papeete
Letadlo Air France odlétá zpět do Los Angeles
Do hotelu to nebylo daleko
PPT-MOZ
VT246, ATR-72
Cena taxíku byla malou předzvěstí dnů příštích. Někdy kolem poledne mě totiž probudil hlad a já se rozhodl najít něco k snědku. Na recepci mi doporučili letištní bufet, který do dálky voněl čerstvými bagetami. Super, takže si vezmu bagetu se šunkou, malý sendvič a dvě flašky džusu. Bum, další dva tisíce franků, tedy lehce pod 20 euro. Nevěřil jsem, že to někdy napíšu, ale stýskalo se mi po přijatelných lidových cenách ruzyňského letiště. Na nějaké toulání po Papeete jsem neměl náladu, takže jsem se vrátil zpátky na hotel. Sednul jsem si na terasu a přibližně hodinu se kochal pohledem na letiště s horami ostrova Moorea v pozadí. V Papeete vládl čilý ruch – neustále tu přistávaly nebo startovaly všemožné vrtuláky – od malých Cessen, přes Twin Ottery až po ATRky regionálních Air Tahiti. Byl by to spotterský ráj, kdyby však většina widebodies nepřistávala a neodlétala uprostřed noci…
Další den ráno mě čekala cesta na ostrov Moorea, na kterou jsem se obzvlášť těšil. Na ostrov jsem se totiž koukal přímo z okna a za dobrého počasí (oblačnost se neustále měnila) bylo možné zahlédnout i siluetu cílového letiště. Doba letu z jednoho ostrova na druhý činila nějakých 10 minut, přičemž polovina času padla na okruh na přistání a další dvě minuty na start. Pohodový check-in, rychlá bezpečností kontrola a už jsem seděl ve vnitrostátní odletové hale s nesmírně pohodlnými čalouněnými sedáky. Trochu mě překvapilo, že bylo na palubní vstupence „free seating“, tedy „sedněte si, kde je libo“, ale to už patří k místnímu folklóru. Nakonec bylo letadlo obsazené asi z jedné desetiny, protože z Moorea pokračovalo na Bora Bora a Raiatea a cestou nabíralo větší skupinky cestujících.
Fajn, roluje se na start, plný plyn, V1, rotate, V2, positive climb a je hotovo. Do víc než 300-400 metrů letadlo nestoupá a nabírá směr Moorea. Ale sakra – mezi ostrovy fouká pořádný vítr, takže to i s dlouhým „játrem“ nepěkně hází. Po dvou minutách se radši nedívám z okna, protože divoká mazurka spojená s velmi blízkým pohledem na zpěněné mořské vlny mi nedělá dobře. Zatáčku na okruh beru jako vysvobození a když už to vypadá, že se posadíme na golfové hřiště, objeví se mezi palmami asfalt přistávací dráhy. Dámy a pánové, vítejte na Moorea! Schválně jsem změřil čas a trip report z tohohle segmentu jsem psal déle, než trval samotný let - to je taky malá rarita.
Mají tu i McDonald's
Čekárna na vnitrostátní odlety
Hilton Moorea Lagoon Resort
Je na čase podívat se trochu na ubytování. Nazvat tenhle Hilton hotelem luxusním by nebylo správné – jde spíš o hotel romanticko-pohodový, který má oficiálně pouze čtyři hvězdičky. Nabízí kombinaci bungalovů v překrásné tropické zahradě a klasických „overwaterů“, ale má to jeden háček, na který správně upozornili lidé v recenzích na Trip Advisoru. Ten háček má peří, zobák, hřebínek a od tří ráno příšerně kokrhá. Ano, v zahradě žijí (stejně jako jinde na ostrově) nesmírně hluční kohouti, takže kdo jenom trochu může, ten se stěhuje na molo, kde nejsou tolik slyšet. Chatky nad vodou mají ještě jednu podstatnou výhodu – každá má vlastní terasu se schůdky a sprchou, takže můžete přímo skočit do moře a není nutné chodit na pláž. Celý komplex navíc stojí na mělčině plné korálů, mezi kterými plavou stovky velkých i malých ryb. Přiznám se, že mě trochu zarazilo, když jsem při snídani sledoval skrz skleněnou podlahu, jak mi pod stolem plavou žraloci a rejnoci, ale stačilo se vnitřně ubezpečit, že už určitě mají také po snídani a bez obav skočit mezi ně. Fantastický zážitek.
Co už bylo méně fantastické, to byla úroveň služeb. Jistě, cenová hladina v Polynésii je oproti zbytku světa někde jinde, ale od hotelu za 700-800 dolarů na noc by se dalo očekávat trochu více. Několikrát se mi stalo, že personál naprosto popletl mojí objednávku (místo steaku donesl jakýsi hamburger s krevetami místo hovězího, jindy zase místo medium well udělal maso rare), vyřízení spousty věcí trvalo neskutečně dlouho a za kašírovanými úsměvy se skrývala neschopnost a nezájem. Nakonec jsem hotel využíval jenom k přespání a většinu času trávil na výletech po okolí. Shodou náhod jsem narazil na velice pohodovou agenturu, která fungovala stylem „hele, když podepíšeš papír, že to děláš na vlastní riziko, a necháš nám tu kreditu na krytí škody, tak ti v pohodě půjčíme čtyřkolku nebo supersportovní vodní skútr“. Zážitky to byly super – ať už krmení rejnoků a žraloků, jízda 110 km/h po hladině Cookovy zátoky, nebo brodění řekou na čtyřkolce. Takový malý adrenalinový Nový Zéland v polynéském ráji…
Pohled z mola do hotelové zahrady
Západ slunce nad hotelem
Lavička na molu
Uvnitř bungalowu
Mořský život přímo pod bungalowem
Skútry
Motory a vítr
Krmení rejnoků... tak mě napadá - co to zabilo Steva Irwina?
Čtyřkolka uvnitř obřího sopečného kráteru
MOZ-BOB
VT264, ATR-72
Před přesunem na Bora Bora mi bylo všelijak. Představa, že budu v letadle uprostřed oceánských turbulencí ne deset minut, ale celou hodinu, mě trochu děsila, ale ta magická písmenka BOB na letence za to stála. Na check-inu mě sice trochu překvapilo, že jsem jediný single cestující mezi davem novomanželů, ale bral jsem to sportovně, stejně jako toulavé kočky a psy, kteří pobíhali po napůl otevřené letištní hale v Moorea. Bezpečnostní kontrola se žádná nekonala (nebyl důvod - unášet ATRku na vedlejší ostrov tisíce kilometrů od civilizace je poněkud nepraktické) a protože do odletu zbývalo ještě dost času, bavil jsem se sledováním ostatních cestujících. Několik z nich totiž typologicky spadalo do škatulky „mistr světa“. Neskutečně namachrovaný výraz před svojí blondýnou a nenápadné pohledy kolem, jestli ostatní koukají, že zrovna ONI letí na Bora Bora. Bylo to trochu kontraproduktivní, protože na Bora Bora letěli všichni, kteří v odletové hale čekali…
Za chvíli už ale přiletěla ATRka a dav lidí se začal hrnout dovnitř. Naštěstí jsem byl ve frontě poměrně vpředu, takže jsem stačil zabrat místo vlevo u okýnka, odkud se nejlépe sleduje start i přiblížení k ostrovu. Žádná moc dlouhá příprava, krátká instruktáž a už jdeme nahoru. Hned po startu ostrá levá zatáčka a podél pobřeží Moorea nabíráme kurz na západ. Turbulence jsou naštěstí minimální, ale oblačnost houstne, i když stoupáme na běžnou letovou hladinu. Za chvíli začal palubní servis – každý jsme dostali od usměvavého stewarda jeden kelímek s výborným pomeračnovo-mangovým džusem. Letadlo tu a tam měnilo směr, aby se vyhnulo lokálním bouřkovým mrakům a za chvíli začalo klesat skrz mléčnou mlhu vstříc cíli. Trochu mě mrzelo, že jsem přišel o pohled na celý ostrov, ale když jsme konečně vykoukli z mraků, ozvalo se letadlem jedno velké WOW a všichni si mohli ukroutit krky, jak koukali z okna na azurově modrou zátoku kolem Mt. Otemanu. Přistání, krátké pojíždění, příjezd hasičského vozu, který asistuje každému tankování, opět kapela, opět květiny. Dámy a pánové, Bora Bora…
Twin Otter, který pendluje mezi Tahiti a Moorea
Odletová hala letiště Moorea
Zátiší s palubní vstupenkou
Nakládání zavazadel na Moorea
Vykládání bagáže na Bora Bora
ATR tankuje před letem na Raiatea
Four Seasons Bora Bora
Hilton Moorea byl hotelem kompromisů, kdežto Four Seasons Bora Bora je hotelem několika NEJ. NEJluxusnější, s NEJlepší výhledem, NEJlepším bydlením, NEJlepším servisem a samozřejmě i NEJdražší (1000-3000 dolarů na noc). Dokonce i ta hotelová jachta, kterou vás vezou z letiště (to je na samostatném ostrůvku), je zdaleka nejhezčí ze všech. Pokud se na Bora Bora dostanete a máte jenom trochu možnost, určitě Four Seasons vyzkoušejte, protože nabízí zážitek, který se vymyká tradičnímu pojetí luxusních hotelů. Malý přiklad - jedna z prvních otázek, kterou měla moje osobní asistentka hned po přivítání, byla ohledně správné výslovnosti mého příjmení. Světe div se, od té doby mě všichni v hotelu oslovovali naprosto přesně a bez zkomolení. Asistentka mi také s úsměvem oznámila, že jsem dostal upgrade do bungalowu s privátním bazénem, který je úplně na konci východního mola a nabízí nejlepší výhled i soukromí. Následovala prohlídka areálu hotelu na golfovém vozíku, při které jsme zabředli do konverzace ohledně soukromých vil, které jsou na pláži. Stačil krátký telefonát a hned mi personál domluvil prohlídku jedné z nich s možností krátkého vyzkoušení některých příjemných vychytávek.
Paradoxem ostrova Bora Bora je to, že se tu kromě dobrého jídla, občasného potápění, koukání na Mt. Otemanu a několika pěších túr nedá zas tolik dělat. Tohle je místo pro klidnou relaxaci a pomalé popíjení vína v bazénu, rozhodně ne pro někoho, kdo hledá aktivní dovolenou se spoustou výletů. Ano, objel jsem ostrov na vodním skútru, zaplaval si v překrásné písčité zátoce u jednoho z menších ostrůvků, projel se na kajaku a čas od času skočil z terasy do vody, ale Moorea byla přeci jenom zajímavější. Až překvapivě jsem si ale užíval procházky hotelovým areálem – z jednoho konce na druhý procházíte přibližně dvacet minut překrásnou zahradou s vodními kanály, které hrají všemi odstíny modré barvy. I když byl hotel prakticky plný, člověk nepotkával ostatní hosty, pokud opravdu nechtěl, což byl neuvěřitelný balzám na nervy. Také odjezd probíhá nesmírně stylově – v podobě telefonátu z recepce, který informuje, že „vaše jachta bude připravena k odplutí v tolik a tolik hodin“.
Pohled na východní křídlo hotelu
Na molu cestou k bungalowu
Výhled z bazénu
Interiér
Molo
Jeden z mnoha kanálů v zahradě
Klasická pohlednicová fotka
Na vodních skútrech
Hotelové molo a středisko vodních sportů
BOB-PPT
VT298, ATR-72
Zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Přišel čas návratu. Dívky z recepce spolu s denním manažerem mávají každé odplouvající lodi a po deseti minutách plavby křišťálově průzračnou vodou laguny je tady opět letiště. Nesmírně rychlý check-in, pár obchůdků se suvenýry a několik málo laviček. A také malá lekce, která všechny nadšené linkové cestovatele vrátila zpět na zem – soukromý Gulfstream IV-SP zaparkovaný na konci betonové plochy. Je tady opět ATR-72, rychlé vyložení cestujících a bagáže a může se nastupovat. Letadlo bylo tentokrát plné do posledního místa, ale opět jsem měl štěstí a seděl jsem vpravo u okna, ideálního místa pro sledování odletu. Rozjezd plně naložené mašiny je nezvykle dlouhý, ale za chvíli už stoupáme vstříc Tahiti. Počasí tentokrát vyšlo dokonale, takže si všichni užívají pohledu na všemožné ostrůvky a atoly, které mají kolem sebe typické chomáče nízké oblačnosti. A ještě jeden zážitek, a sice zavazadlový pás v Papeete. Ten je na vnitrostátním terminálu jednosměrný – na konci je trubkový box, kam nesebrané kufry padají bez ladu a skladu. Kdo nestihne svoje věci na pásu, ten si zahraje Tetris…
Hotelové taxi
Check-in v horkém slunci
Létá toho tady pomalu víc než v BTS
Pohled z letištní haly na... parkoviště?
Tímhle bohužel neletíme
Slečna z letiště sleduje přílet linky z Papeete
Přelet nad Raiatea
PPT-LAX
AF673, B777-200ER
Linka Air France do Los Angeles odlétá v nekřesťanských 7:30 ráno, takže není čas na nějaké dlouhé ponocování (ono to také moc nejde, zvlášť když má hotelová televize jenom čtyři programy a všechny ve francouzštině). Stávkující zaměstnanci rafinérií naštěstí postrádají německou důslednost, takže se nějaký kerosin pro Boeing 777 našel a typický rachot reverzů kolem čtvrté ráno ohlásil přílet našeho stroje. Check-in i bezpečnostní kontrola probíhají na francouzské poměry velice rychle a za chvíli už sedím v útulném salónku a popíjím čerstvý pomerančový džus. Venku se mezi tím rozednilo, a tak mohu sledovat frmol kolem našeho letadla. Místo nástupních mostů jsou přistavené dvoje kryté schody, už se začínají nakládat zavazadla, takže je čas k odletu. Tentokrát žádné prioritní volání cestujících first a business class, ale fronta ubíhá velice rychle, takže není důvod proč se zlobit. Uvnitř letadla zjišťuji, že jde o trochu jinou verzi 777-200ER, jejíž interiér je trochu více „jetý“, takže je pár plastů kolem mé sedačky odlomených. Na komfort to sice nemá vliv, ale nevypadá to hezky.
K mé radosti je posádka stejná jako na letu do Papeete a servis je opět vynikající. Tentokrát si dávám k obědu specialitu dne – vynikající kachní prsa – a s díky odmítám další talíř francouzských sýrů, protože už opravdu nemůžu sníst ani kousek. Mezi filmy nacházím staré klasiky jako Krotitelé duchů, Rocky nebo Le Mans, takže denní let příjemně ubíhá. Pohled z okýnka je poměrně jednotvárný – Tahiti, nějaké atoly, modro, modro, modro, pořád modro, Kalifornie. Pravda, toho modra je tam pár tisíc kilometrů, ale nad Pacifikem si člověk holt nevybere. Nějakých pět minut jsem zápasil s popleteným ovládáním sedačky, která dělala úplně něco jiného, než odpovídalo knoflíkům (a stejným sedačkám v jiných letadlech), takže jsem v duchu poslal technickou údržbu za trest Pacifik přeplavat, ale nakonec jsem si postel do přijatelného tvaru složil.
Osm hodin uběhlo jak voda a už přistáváme. Imigrační bez fronty a půl hodiny po výstupu z letadla už stojím na recepci Marriottu a dostávám kartu na pokoj. Za pár hodin začínají formule, takže se těším… abych nakonec zjistil, že je na žádném ze sedmdesáti programů nedávají. Zmožen jet lagem usínám, ale probouzí mě naprosto šílený sen, ve kterém se kolega z práce změnil uprostřed konstruktivní porady v náboženského fanatika. Nejdřív nechápu, ale po probuzení je mi to jasné – omylem jsem zaspal u zapnuté televize, kde mezi tím začali dávat televizní přenos vystoupení nějakého známého televizního kazatele. Pro jistotu přepínám na neškodné FOX News a opět usínám…
Zdravíme Airways.cz z lounge v Papeete
Letadlo je připravené k nástupu cestujících
Na první pohled málo místa, ale není to tak zlé
Předkrm
Přelet nad Mataiva
Detail atolu Mataiva
LAX-ICN
KE018, B777-300ER
Ráno se mi na letiště moc nechtělo. Vyhlídka na třináct a půl hodiny v economy na korejských mučidlech má k ideálně strávené neděli daleko. Ještě se stavím na snídaní do celkem pěkného salónku Sky Teamu na mezinárodním terminálu a pak už spěchám na zahájení boardingu. Priorita pro Elite Plus funguje dokonale a do zadní části turistické kabiny přicházím jako jeden z prvních. A hle, dobrá zpráva – Boeing 777-300ER má jiné sedačky a výrazně modernější verzi IFE, širokoúhlou s vysokým rozlišením. Ve skrytu duše doufám, že se zlepšila i nabídka filmů, honem procházím seznam… a ne! Čeká mě víc než půl dne ve společnosti sociálních dramat o dívkách z escort servisu, korejských instruktáží golfu a dokumentů o vaření kimči. Jak si tak fotím z okna provoz kolem, dochází mi, že jsme pořád ještě na zemi. A sakra, to není dobré, na přestup mám jenom hodinu…
Nakonec vyrážíme s půlhodinovým mankem a podle hlášení kapitána to nevypadá, že bychom ho po zbytek letu dohnali. Snažím se hypnotizovat ukazatel rychlosti a protivětru v airshow a raduji se z každé minuty, kterou naženeme, ale vítr pokaždé zesílí a čas se opět ztratí. Pouštím zpoždění na chvíli z hlavy, zapojuji notebook do zásuvky (konečně jsou i v economy) a jdu radši psát trip report z cesty na Boracay. Když upravuji fotky, všimnu si, jak je se zájmem sleduje starší paní vedle mě. Ostatně aby ne, když má v kapse sedačky filipínský pas. Zbytek cesty uběhl víceméně standardně – záda z nových sedaček nebolela, jídlo se celkem dalo jíst a Ramones v iPodu spolehlivě přehlušily idiotské balící kecy hlučného amerického Korejce na sedadle přede mnou, který se snažil vetřít do přízně baculaté dívčiny vedle něj.
Nástup do letadla v LAX
Detail sedaček s novým IFE
Čekání na odlet
Pořád čekáme na odlet
Klasika v LAX
Oběd
Večeře (ne že by v tom byl rozdíl)
O tomhle je létání přes severní Pacifik
ICN-PVG
CZ370, B737-700
Dámy a pánové, za pár minut přistáváme v Seoulu. Teplota vzduchu jedenáct stupňů, u gatu budeme v 18:15. No super, a mně letí v 18:45 z opačného konce letiště poslední večerní spoj, takže musím přes bezpečáky a ještě vláčkem. Po přistání se snažím drát dopředu, ale skrze dav lidí se mi to moc nedaří. Dvaadvacet minut do odletu a konečně jsem venku z letadla. Na konci nástupního chobotu vidím čekat křehkou korejskou slečnu s cedulkou s mým jménem a číslem letu do Šanghaje. Je mi to jasné – bude se sprintovat! Rychle se představuji, ale to už se ozývá vojensky rázný pokyn, že musíme běžet. Desetikilový příručák v jedné ruce, taška na notebook v ruce druhé a několik stovek metrů členitého terénu předemnou, pomáhej mi svatý Šebrle! Mladá dívka mi zkušeně klestí cestu davy cestujících a už je tu mezičas v podobě bezpečnostní kontroly. Ani nevyndavám notebook a za dvacet sekund pokračuje sprint. Hurá do výtahu. Moment, dveře se nezavírají, rychle na eskalátor. Nahoru! Dolů! Znova nahoru! Kličkování mezi luxusními butiky a zase dolů k vláčku. Ten zrovna přijíždí. Korejka se se mnou loučí a směje se, že tohle zažívá každý den, takže má trénink. Ještě stihnu pozdravit holky ze Singapore Airlines, které si všimly mé KrisFlyeří visačky na bagáži, a znova sprint po schodech nahoru. Sakra, změna gatu. Místo 103 relativně blízko schodů je to 110 daleko vzadu. Připojuje se ke mně další agent, kterému došlo, že zrovna JÁ jsem ten zpožděný pasažér. Už skoro nevidím, v očích mě pálí pot a ani nepočítám kolik jsem přeběhl jezdících pásů. Konečně stodesítka, u které už mávají a povzbuzují lidé od přepážky. Kontrola čínského povolení k pobytu, pípnutí boarding passu, schody dolů, chobot a jsem v letadle. Tedy aspoň doufám, protože vnímám jenom světlé šmouhy a mám pocit, že umřu. Letuška rychle přináší ručníky a dvě obrovské sklenice ledového džusu. Kopu ho do sebe a skládám se na sedačku. Dal jsem to za třináct minut a pokouší se o mě infarkt. Takhle jsem si závěr dovolené nepředstavoval…
No a to je vše. Splnil jsem si velký sen, podíval se na Bora Bora do Four Seasons a užil si příjemných deset dní. Mám spoustu fotek a ještě větší spoustu zážitků, ale abych pravdu řekl, příště pojedu někam blíž, kde to sice není tak exkluzivní, ale zato tam potkám kamarády a zažiju víc legrace - klidně na Máchovo jezero pod stan. Nelituji těch utracených peněz, ale člověku taková dovolená otevře oči a změní priority...
Na závěr tradiční hodnocení
Pozitiva
- servis polynéských posádek Air France
- adrenalinové zážitky na Moorea
- pohled na Mt. Otemanu uprostřed azurové zátoky
- dalších 36 tisíc kilometrů bez nehody
- letiště Incheon
Negativa
- sedadla v 747 a IFE Korean Air
- nekonzistentní služby China Southern
- chaotický zasedací pořádek Air Tahiti
- turbulence mezi ostrovy
- třikrát mi spadl internet, než jsem tenhle trip report nahodil
(To, že mám chalupu 4 km od Máchova jezero na to nemá vliv 
