21. května 2011 - US Airways 3105Jestliže poslední cesta na Floridu byla trochu bojem s časem, který jsem ale měl pod kontrolou, v sobotu jsem měl zaděláno na řádný průšvih. Protože jsem letěl z Reaganova národního letiště, rozhodl jsem se dát přednost veřejné dopravě před Super Shuttlem či taxíkem, ale v sobotu už nefungoval univerzitní autobus pendlující mezi kampusem a zastávkou metra, tak jsem se musel spolehnout na Washingtonský metrobus.
Měl jsem pečlivě připravený cestovní plán, který mě přivedl na letiště přibližně hodinu a čtvrt před odletem, v záloze byly dva další metrobusy, při jejichž využití bych se na Národní dostal hodinu před odletem. Protože jsem se stěhoval z Marylandu na Floridu, měl jsem kufr, který jsem potřeboval odbavit. Ale právě kufr mi nadělal vrásky na čele, protože zavřít ho mi zabralo více času, než jsem předpokládal a následně než jsem se dostal na recepci ve vedlejší budově, odhlásil se a na zastávku metrobusu, bylo místo plánovaných 8:17 už 8:30. Čekal jsem dalších 10 minut, než se objevil metrobus, bohužel linka jedoucí na stanice metra Greenbelt (konečná zelené linky), místo linky jedoucí na bližší College Park – University of Maryland. Ale stránky společnosti provozující metro ukazovaly, že je to celkem jedno, protože na Greenbeltu bych stejně nastupoval do stejné soupravy, jako na College Park, UMD (kde bych na ní déle čekal).
Jenže cesta metrobusem se neuvěřitelně vlekla a další problémy mě čekali, když jsme dorazili k metru. Stálo tam, že odjezd další soupravy bude až za 9 minut. Když se konečně vlak dal do pohybu, bylo 9:10. Odlet jsem měl v 10:30. Ještě jsem musel ve Washingonu přestoupit, na žlutou linku, která v centru sdílí koleje se zelenou. K přestupu jsem zvolil oblíbenou stanici Archives – Navy Memorial, protože jsem věděl, že odsud cesta na letiště trvá 15 minut. Jestliže US Airways zavírají Check-ing 30 minut před odletem, potřeboval jsem Archives opustit nejdéle v 9:40. To se mi v tu chvíli zdálo absolutně nemožné a pomalu jsem přemýšlel, co si počnu.
Ale zelený vlak na Archives dorazil „už“ v 9:33 a když jsem vystoupil z vlaku, svitla naděje – žlutý vlak přijížděl už za 4 minuty (jinak jsou o víkendu intervaly metra příšerné). Akorát jsem přešel na konec nástupiště, abych to na letišti měl blízko k eskalátorům, a už přijížděl vlak. Odjezd v nějakých 9:37.
- Cesta na letiště
Příjezd na letiště – 9:54, to už vypadalo nadějně! Malá komplikace hned po výstupu, OPĚT nefungovaly eskalátory. Poprosil jsem prvního člověka (muž, asijského původu, bez zavazadel), jestli by mi nepomohl s jedním s kufrů. Ukazoval na zadní část nástupiště (vedoucí k terminálu využívaném Deltou), že tam fungují, já jsem začal prosit ještě víc, že letím brzy a odsud, tak mi s úsměvem a docela ochotně kufr snesl dolů. Turniket mě naštěstí s poměrně velkou sekerou na SmarTrip kartě pustil z metra a už jsem mohl zamířit na check-ing.
Kufr jsem zaplatil večer on-line, provedl jsem i check-ing, akorát jsem neměl kde vytisknout boarding pass. Naštěstí přepážky se self-checking kiosky jsou na Národním hned při vstupu do terminálu. Měl jsem trochu problém najít slot, kde oskenovat kreditní kartu. Tak jsem požádal o radu slečnu, co měla odbavení na starosti. S obrovskou úlevou jsem zjistil, že vytisknout boarding pass ještě můžu (2 minuty do konce odbavení). Slečna mezitím vytiskla lístek na kufr a připnula jej na držák. Postavil jsem kufr na váhu (41 liber), poděkoval a odcházel. Zarazila mě. Jednak jsem si nevzal lístek k zavazadlům a druhak jsem kufr postavil jinam, než jsem měl. Tak jsem jej přenesl k pásům, kde si jej převzal zaměstnanec US Airways, akorát mě požádal, abych kufr odemknul, že nesmí být zamčený.
Ihned jsem zamířil na security, kde jsem minule strávil asi 10 minut. Ale v sobotu dopoledne byla jedna fronta úplně prázdná a ve druhé byli předemnou asi tři lidi. Zaměstnanec TSA zkontroloval můj pas a boarding pass a pustil mě na security. Kompletně jsem zaplnil tři koše, protože jsem měl oba kufry narvané, tak jsem i ve 29° Celsia ve Washingtonu musel mít na sobě svetr a bundu. Dnes byl v provozu obyčejný rám, nikoliv svlékací skener. Naštěstí moje zavazadla prošla v pohodě (teď si uvědomuji, že v brašně od notebooku byly dvě malé lahvičky s tekutinami – voňavka a kapky do nosu, ale nikomu to nevadilo). Oblékl jsem se, naplnil kapsy a vyrazil hned ke gatu.
U jednoho z gatů mě zarazila živá dechová kapela. Rychle jsem udělal jeden snímek, jediný, který jsem při odletu z DCA stihnul. Let US Airways 3105 odlétal z východu 37, linku do West Palm Beach operoval Embraer EMB-170 Republic Airways.
- Živá muzika přímo v gatu
Když jsem dorazil ke gatu, byl už boarding v plném proudu, zrovna ohlásili boarding pro poslední skupinu cestujících. Postavil jsem se do fronty, za mnou bylo ještě asi 15 pasažérů. Nástup do letadla byl docela pomalý, stihl jsem si při čekání v nástupním mostu ještě i zavolat, že jsem letadlo stihnul. Když jsem byl už skoro vevnitř, prodrala se z letadla nějaká ženská, že se jí nevejde kufr do binu, a ramp agent, který jinak odbavoval kočárky a chodítka důchodců, ji nabídl, že ji kufr dodatečně odbaví. Požádal jsem, jestli by to bylo možné i v mém případě. Nehledě na fakt, že jsem myslel, že má nadváhu (přišel mi subjektivně mnohem těžší, než odbavený, ale po převážení jsem zjistil, že má 16,5 kilo a limit je 18), ale musel jsem ho pořádně napěchovat a měl tak o 10 čísel víc, než kolik je limit. Doufal jsem, že jej bude u gatu možné odbavit a vyzvednout si jej po přistání, jako to dělají u letů operovaných CRJ.
Agent přinesl visačku a zavazadlový lístek i pro mě a poslal kufr dolů. Do letadla jsem nastoupil jako úplně poslední. Vedoucí kabiny, asi 35letá blondýna, mě přivítala na palubě. Kromě ní byl v posádce už jen jeden starší černoch, který měl na starost zadní část kabiny. Bin nad mým místem 17F byl už docela plný, vešel se mi tam svetr a bunda, ale kufr bych tam nenacpal. Brašnu s notebookem jsem si dal pod sedadlo předemnou. Vedle mě seděla starší dáma (50-60 let).
- Terminál C
Dveře se zavřely asi v 10:20 a v 10:35 začali náš stroj vytlačovat od gatu. Hodinu po tom, co jsem v centru D.C. přestupoval a dvě hodiny po tom, co jsem vyjel z kampusu. Jak jsem spěchal, tak jsem ani nepostřehl, ze které dráhy se dneska startuje, ale modlil jsem se v dráhu 1, abych měl výhled nad centrum Washingtonu. Posádka zatím začala předvádět safety demo. Ve dvou lidech to jde docela špatně, takže instrukce předčítal jeden z pilotů.
- Starý terminál
Mně se rozsvítili očička, protože jsme zamířili směrem na jih, což znamenalo start nad D.C., ale nadšení brzy opadlo, když se mi vybily baterie ve foťáku. Měl jsem sice dva páry nabitých akumulátorů – ale nahoře v binu. A jeden pár také vybitých, ale méně, někde na dně brašny, který jsem po letmém prohmatání nenašel. Modlil jsem se alespoň v pár snímků D.C.
Paralelně s námi taxoval CRJ US Airways, který startoval první, po něm jsme přišli na řadu my. Bylo 11:05, když se stroj dal do pohybu po dráze 1. Po startu se mi povedlo udělat jen dva snímky Mallu a to jeden ještě poměrně mizerné kvality. Embraer je sice příjemné letadlo, ale má malá okna a US Airways je mají zrovna nešikovně umístěné v podstatě na úrovni sedaček před vámi.
- Těsně po startu, vidět je National Mall a Captiol Hill
- Po startu (Tidal Basin, Washington Memorial a Jefferson Memorial)
Kapitán nám nabídl nádherný vyhlídkový let kolem centra Washingtonu, protože po startu a krátké kopírování řeky Potomac jsme se natočili na východ, letěli nad Capital Beltway (a moji univerzitou, kterou jsem ale neviděl). V tento moment jsme dosáhli 10 000 stop a vedoucí kabiny oznámila, že můžeme používat elektronická zařízení. Zhasl také nápis „Turn off electronic devices“, který svítí vedle značky pro připoutání se, zmizel tak dnes již zbytečný znak zakazující kouření. Našel jsem v brašně druhé baterie a povedlo se mi s nimi udělat alespoň snímek letecké základny Andrews, protože po letu ze západu na východ nad severním Washingtonem jsme se stočili na jih a viděl Washington zase z východní strany. Po krátkém přeletu Marylandu jsme se dostali nad Virginii a pokračovali nad pevninou směrem na jih.
- Pohled na Washington ze severu
- Pohled od východu - vidět je RFK Stadium, Mall, Capitol, památníky i Bílý dům
- Letecká základna Andrews
- Centrum DC - maximální zoom
- Národní letiště
Nápis „připoutejte se“ stále svítil a posádka začala připravovat občerstvení. Od mého posledního pořádného jídla už uplynulo přes 20 hodin, večer jsem kvůli stresu z balení neměl na jídlo ani pomyšlení. S sebou jsem nic nevezl a na letišti jsem se najíst nestihl. Bohužel na tom se nic nezměnilo ani v letadle. K nabídce byla sice poměrně slušná nabídka nápojů zdarma, ale nedostali jsme ani malý pytlík buráků, jako dává Delta. K dispozici byla slabá nabídka snacků – mandle, pringles, a něco modré, co vedoucí kabiny doporučila a následně prodala dámě vedle mě a jedné přes uličku. Já jsem si nedal nic, protože na letech US Airways Express neberou kreditní karty, ale je možné platit jen hotovostí, což je přesný opak toho, jak to funguje na letech mateřských US Airways. No a já jsem si nestihl před letem vybrat hotovost.
- Občerstvení na letu US Airways Express
Po 45 minutách letu se ozval kapitán a přivítal nás na palubě. Letoun zrovna dokončil stoupání, byli jsme někde nad jednou z Karolín asi 180 mil od Charlestonu. Počasí ve West Palm Beach mělo být nádherné s teplotou okolo 90° stupňů Fahrenheita. Když jsem dopil svůj Sprite, začal jsem podřimovat.
Ale přesně po hodině letu mě vzbudilo další hlášení. Začalo to dost vážně – „Ladies and Gentlemen, we have an anouncement to make. It looks like we have some troubles with water tank and we will not be able...“ (Damy a pánové, musíme udělat jedno oznámení. Vypadá to, že máme problémy s nádrží na vodu a nebudeme schopni...), v tu chvíli mi problesklo hlavou – doletět do West Palm Beach, takže můj první divert někam do Jižní Karolíny. Naštěstí nic tak hrozného – „...to make any aditional coffee or tea.“ (uvařit žádné další kafe nebo čaj). Obrovská úleva. Problémem byly také postiženy záchody, kde netekla voda na umytí rukou, což posádka vyřešila tím, že tam umístila láhve s vodou.
- Americké pobřeží nad Jižní Karolínou
- Floridské pobřeží
- Pobřeží u West Palm Beach
Začal jsem se docela těšit na přistání, až se konečně pořádně najím a pak i prospím, protože balení se večer protáhlo a moc jsem toho nenaspal. Půl hodiny před přistáním se v okénku objevilo floridské pobřeží a zahájili jsme sestup. Bylo slyšet, jak motory ubraly tah. Na tomto místě se musím zastavit a zmínit jednu věc. Šokovalo mě, jak je Embraer neuvěřitelně tichý. Poprvé jsem výborně rozuměl letušce, když na mě mluvila. I když to porovnávám s posledním letem, což byl MD-88 a tehdá jsem měl sedadlo skoro až u motorů.
Nad West Palm Beach následoval podobný manévr jako po startu z Washingtonu, město jsme kompletně obletěli a přistáli na dráhu 10L. Vedle ní je i krátká a úzká paralelní dráha 10R určená pro sportovní lety. Mezi nimi je větší pojížděcí dráha, na které je zřetelně napsáno TAXIWAY.
- Po přistání, terminál ve West Palm Beach
- Terminál
Taxovali jsme kolem celého letiště, takže jsem si mohl prohlédnout provoz. Který byl nulový. U nástupního prstu C stála jedna osamocená Delta. U našeho nástupního prstu B z druhé strany stál jeden CRJ Continentalu do Clevelandu a ze strany, kde jsme parkovali my, vedle nás ještě A319 US Airways z Filadelfie. Kousek dál stál jeden vrtulák v barvách Continentalu zajišťující lety na Bahamy z východů A.
- Nový United (ex-Continental)
- Soused z Filadelfie
Hned po přistání jsem jako většina cestujících vytáhl telefon a volal svůj odvoz, ale dostal jsem se jen do hlasové schránky. Vystoupil jsem tedy z letadla, chtěl jsem udělat fotku letadla, ale bohužel terminál nemá zrovna moc prosklených stěn, místo nich jsou totiž po stranách obchody a občerstvení. Zamířil jsem pryč z nástupního prstu.
- Ne příliš "foto friendly" nástupní prst
Na jeho začátku je taková prosklená galerie, kde příbuzní čekají na cestující. Nikoho pro mě jsem tam neviděl a stále jsem se nemohl dovolat. Pokračoval jsem do přízemí pro kufry. Oba přijeli a dokonce to vydržely i zámky. Bál jsem se, že napěchované kufry nevydrží cestu a vysypou se. Mimochodem, že velký v pořádku dorazil, jsem viděl už v letadle, protože jsem byl svědkem toho, když ho vykládali.
Když jsem se zmocnil svých zavazadel, zjistil jsem, proč jsem se předtím nemohl dovolat. V přízemí totiž nebyl signál. Což nás stavělo do opačné pozice, teď se příbuzní nemohli dovolat mě. Přešel jsem k východu z terminálu, chytil jednu čárku, zavolal a konečně jsem se i dovolal. Skutečně, když jsem volal předtím, byli v přízemí, pak se přesunuli do prvního patra do té prosklené čekárny, ale někde na eskalátorech jsme se museli minout. Naštěstí jsme se nakonec šťastně shledali a mohli jsme jet z letiště pryč.
- Výdej zavazadel v PBI
Další let mě čeká už za necelý týden, konkrétně v úterý 14. června poletím s Bahamasairem z Ft. Lauderdale do Nassau. A pak, dá-li imigrační úředník na předsunutém stanovišti v Nassau, tak i 17. června zase zpátky. Let je operován Boeingem 737-200! Už jsem nevěřil, že se s tímhle typem setkám. Akorát bohužel nemůžu si dopředu rezervovat místo u okna.
A pak mě ještě čekají minimálně jeden let na sever (zřejmě New York a zpátky z DCA) na přelomu srpna a září no a dva dni po návratu ze severu let z Miami přes Londýn do Prahy.
- Na US Airways nemám nejlepší reference, btw. neví někdo, jestli dávají nějaké občerstvení, tím myslím alespoň na úrovni Delty?
