Stránka 1 z 2

O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 10:13
od Night fly
...očima člověka, který jich každý rok absolvuje několik. Je to dlouhé, subjektivní a bez obrázků. Byli jste varováni :wink:

Je noc. Všichni normální lidé ještě spí, dokonce i manuálně pracující. Jen já se budím o půl páté ráno a hned vypínám budík, aby za deset minut nevzbudil vedle spící drahou polovičku. Rychle provádím resuscitaci studenou vodou a potmě se oblékám. Doufám jen, že mám dvě stejné ponožky –ve tmě je totiž každá fuska černá. Mám trochu dilema – venku je kolem nuly, já ale mířím do tropů a z nejrůznějších důvodů jedu dnes ráno na letiště taxíkem, takže bunda nechaná v autě nepřipadá tentokrát v úvahu a dva týdny se s ní tahat kvůli několika málo přeběhům se mi taky nechce. Zůstávám nakonec u košile, snad to nějak přežiju. Loučím se se ženou, do pokojíka k dvouletému synkovi už radši jen nakouknu, dál ale nejdu – kdyby se vzbudil, už by neusnul a od pěti ráno by skákal mé drahé polovičce po hlavě.
Přijíždíme na letiště. K vlezlé zimě se přidává ještě sněžení, ale na vločky osvětlené reflektory na apronu je hezký pohled. U balení kufrů je houf Vietnamců, každý má tak dva kufry a tři krabice k tomu. Baličům jde ale práce od ruky, jsou tam dva, koneckonců se blíží první ranní vlna odletů. Přecházím k přepážce LH, stále ještě v polospánku, odevzdávám kufr a dostávám znovu i palubky, přestože už je mám vytištěné z OLCI. Na security je lidí s podivem málo, takže neztrácím čas a jdu do salonku na nějakou snídani. Moc na výběr není, ale přežít se to dá. I když na fóru proběhly zmínky o zlepšení úrovně cateringu ČSA, do salonku to ještě nedorazilo. Oproti minulosti postrádám zejména gin, a trochu slušnější výběr jídla by taky neškodil – je čas snídaně, ale v chladničkách je jen pár misek se saláty, pečivo žádné. Je středa, pondělní časopisy už nejsou, aspoň že noviny jsou k mání všechny. Pár desítek minut do nástupu využívám na pracovní seanci.
Cestou do gatu si kupuju ještě pár časopisů. Nespěchám, nástup je z C12 čili busmo, což znamená čekání ve vymrzlém busu na poslední opozdilce. V gatu už nastupují poslední z těch nedočkavých, co si myslí, že první bus odjede hned, aby se první várka cestujících mohla v klidu usadit v letadle, než dorazí ta druhá. Omyl. V Praze to takhle nefunguje, tady se čeká i na opozdilce, tudíž všichni dochvilní mrznou v autobuse s otevřenými dveřmi. Já se jen ohlásím děvčatům v gatu, usazuji se na dohled a čekám v relativním teple haly. Dobíhá ještě pár lidí, pak na mne od gatu mávnou a tak se zvedám. Za mnou je ukončen nástup a dveře se zavírají. Přemýšlím, proč LH parkuje své ARJ „v polích“, když SN a LX běžně zajíždějí s jumboliny k prstům. Ale kolem sedmé ráno mi to ještě moc nejde.
Jsem u dveří, takže po jejich otevření hned vyskakuji ven a snažím se co nejrychleji zase dostat dovnitř, na ploše je totiž opravdu, ale opravdu neskutečně svinská kosa zdůrazněná ještě větrem a tím, že jsem jen v košili. Daří se, a tak ze svého sedadla 4A sleduji houf asi tak 50-ti pax tísnících se kolem jedněch úzkých schůdků. Opravdu to nešlo naboardovat na dvě jízdy busem? Pushback se nekoná, vyjíždíme vlastní silou a přes TWY B hned najíždíme na dráhu 24. Start je rychlý, mraky nízké, takže rwy 13/31 je vidět jen tak tak a karlovarskou dálnici už vůbec ne. Kapitán to votáčí na Mnichov i bez pistole u hlavy (aspoň doufám) a já upadám do letargie, z níž mě po pár minutách vytrhává poletucha s občerstvením – k jakémusi pišingru se švestkovou marmeládou si dávám kafe, které mě poněkud probírá. Letíme v mezivrstvě oblačnosti, venku není vidět zhola nic, a tak si čtu první noviny, které mi vydrží tak akorát do přistání. ATC nás trochu honí dokola, ale po sérii zatáček jsme srovnaní na dlouhém finále dráhy 26R. Z okénka vidím paralelně s námi letící 346 Lufthansy, několik minut až do přistání letíme vedle sebe – ARJ a 346 mají stejné přistávací rychlosti? Zajímavé...

Zajíždíme zase na vzdálenou stojánku, mezi houf ARJ, CRJ a DH8 různých poboček Lufthansy. Firemní jednotvárnost narušuje jen ERJ 145 LOTu a CRJ 200 Adrie. K předním schůdkům našeho letadla nejdříve najíždí černý E-čkový Mercedes, zřejmě s námi letí někdo 1.třídou. Po odjezdu limuzíny najíždí autobus, znovu čekám a vystupuju z letadla až jako poslední a znovu se to vyplácí – za mnou se zavírají dveře a jedeme. V terminálu přecházím hned do horního (neschengenského) patra, z myšlenek o návštěvě salonku mě vytrhává hlášení o mém letu – všichni, kdo nemají BP Continentalu, si je musí vyměnit. No nic, takže salonek se nekoná, vzhůru tedy do procedur. Bezpečnostní pohovor dělá s přívětivostí bachařky z koncentráku jistá Gertruda von Schlachthof. Otázky odříkává mechanicky, nejspíš jí je srdečně jedno, co jí kdo vykládá. Přede mnou stojí ve frontě jakési individuum s umaštěnými vlasy do půl pasu, na temeni ale značně proplešlými. Škodolibě se těším na jeho dušení, ale byl sklaplo mi – je to ruský univerzitní profesor jedoucí přednášet někam do Států. Papíry má neprůstřelné. Géniové holt občas bývají extravagantní.
Palubky vyměněné, nastupuje se. 767 CO jsou o třídu výš než jejich protějšky od DL – to kouzlo se jmenuje AVOD. Sedačky navíc nejsou vixlajvantové jako u DL, ale textilní, první dojem je tedy pozitivní. Avšak po zprovoznění IFE jej trochu opravuji – křížový ovladač je totiž rozhašený, když kliknu doprava, posune se mi kurzor většinou dolů, ale někdy i nahoru; a jeden směr nejde vůbec. A podotýkám, není to tím, že bych to ovládání držel obráceně. Zkouším tedy jedinou možnou metodu opravy, kterou mám v dané chvíli k dispozici – odborně se to nazývá impaktní korekce, přeloženo do češtiny to znamená, že s tím ovladačem praštím o něco tvrdého, v tomto případě o své zápěstí. A nezklamalo to – najednou se to začíná chovat způsobně.
Čas běží, po obědě se zase propadám do letargie. Číst se mi nechce, oči se mi zavírají, tak aspoň přemýšlím nad obsahem následujících dní. Když se má drahá polovička dozvěděla, že mou první zastávku na této cestě letos zasypal sopečný prach, který na pár dní vyřadil z provozu i tamní letiště; ve druhé destinaci že se začínají objevovat případy cholery přelévající se tam od sousedů, kteří již mají epidemii v plném proudu a že na třetím místě proběhl přede dvěma měsíci pokus o vojenský převrat, jen tiše obrátila oči vsloup. Ani se jí moc nedivím, popravdě řečeno. Ono stačí, když jí občas vyprávím o chlapcích se samopaly, co hlídají pětihvězdičkové hotely; o vojácích s lehkými kulomety jezdících po městě na korbě pickupů nebo když se v novinách objeví story o bojích policie s drogovými kartely, jedno kde. Nejsem fatalista, nicméně náhoda je opravdu blbec. Koneckonců AF 447 spadl jen tři dny před tím, než jsem měl z Brazílie s AF letět já. A přiznám se bez mučení, nebylo mi tehdy nejlíp.

Čeká mě mezipřistání na EWR. Je to opruz, ale varianty s pouze jedním mezipřistáním v USA znamenaly buď letět 747 LH (tj. na 98% bez AVOD, ty 2% jsou za jedinou jejich 747, která AVOD má) anebo mít v Houstonu na přestup jenom hodinu, což je u letů vyžadujících imigrační procedury prakticky nezvládnutelné. A můj poslední segment je také posledním letem do mé destinace toho dne, takže jeho zmeškání by se rovnalo půldennímu zpoždění příletu a nabourání pracovního programu. Nicméně CO takové lety bez mrknutí oka nabízí, což nechápu. Moje varianta je tedy na dva přestupy, ale na imigrační mám 2h30 a v IAH pak hodinu, to ale přiletím vnitrostátním letem. Jediným drobným pozitivem je krátký vyhlídkový let podél newyorské skyline - při přiblížení na EWR od severu letí letadlo posledních pár minut podél Manhattanu a Hudsonu, z levé strany letadla má tedy člověk klasické panorama New Yorku jako na dlani. Stejný postup mě pak čeká cestou zpátky, a zase ze stejných důvodů – v IAH by byla mezi mým letem a přímým letem do Evropy pouze hodina, a navíc by zase šlo o 747 LH a k tomu přes Frankfurt, což ve směru do Evropy taky není bůhvíco. Takže poletím na dva přestupy, a TATL segment bude na 346 přes Mnichov, což je mnohem příjemnější.
Imigrační procházím v rámci normy, mám jen smůlu na frontu u okýnka – jsou přede mnou samí first-timers, tj.lidi, jejichž data ještě nejsou v systému a tudíž jejich odbavení trvá déle. Ale co, čas mám a doteď jsem devět hodin seděl. Pak pro kufry, projít celnicí, znovu je odevzdat a hurá do vláčku, který mě odveze do jiného terminálu. Na EWR ten vláček bohužel jezdí po groundside, tj. mimo bezpečnou zónu, takže musím znova na bezpečnostní kontrolu. Frontu tam organizuje nějaký dědek indického původu, jemuž ale uniforma TSA (Transport Security Agency) dodává značně na pocitu důležitosti – a ten si indičtí úředníci užít umějí, přestože jeho znalost angličtiny tomu neodpovídá ani za mák. Přestože mám jednu palubku na celý let MUC-IAH, posílá mě k přepážce Continentalu pro palubku na let EWR-IAH. Tu samozřejmě nedostávám, ta moje stávající platí i na následující segment, dostávám ale jinou bumážku s nápisem GPASS, jejíž jedinou funkcí je to, že mě díky ní milostivě pustí zpátky do fronty na bezpečnostní prohlídku, na jejímž konci jí jiná příslušnice TSA nevěnuje jediný pohled a zajímá ji pouze můj původní BP.
On vůbec celý ten cirkus jménem TSA je kvintesencí amerického strachu před vnějším světem. Jak se Amíci pracující ve službách můžou přetrhnout, aby klientovi posloužili, byť by jeho požadavek byl sebeabsurdnější, jak se i imigrační úředníci poslední dobou začínají snažit vypadat trochu přívětivěji; tak letištní bezpečáci působí jak tlupa negramotných ignorantů užívajících si toho, že jim uniforma dodává na vážnosti, kterou by si jinak těžko vydobyli. A k dovršení celé té komedie – nejvyšší náčelník TSA se jmenuje John S. Pistole. Nekecám. Lepší omen nomen jsem ještě neviděl.
No nic, jsem konečně skrz a něco času ještě mám, tak hurá do President´s Clubu na drink. Jakkoliv mě deptá americký zvyk naplnit sklenici nejdřív ledem a pak do toho crcnout trochu pití, tak tady to má obrácený efekt – panáků nalévají slušnou míru, takže míchané drinky mají docela solidní grády, protože té sody (coly, toniku) se do sklenice kvůli ledu a poctivému panáku už opravdu moc nevejde. V USA není chlast samoobslužný, ale nalévá ho barman – a je zvykem mu dát spropitné, na pultě leží dóza plná jednodolarovek. A barmani se většinou snaží si ten tip zasloužit. V salonku si rozkládám počítač, trochu ještě pracuju – doma je sice už večer, ale dle hesla „divide et impera“ je potřeba pár lidí zaúkolovat.

Třetí let – cesta začíná být úmorná. Jídlo je jen ke koupi, nicméně do mého dalšího mezinárodního letu je ještě daleko a v Houstonu čas na pořádné jídlo nebude, a tak si dávám cheeseburgra – a kupodivu není ani drahý, ani špatný. Je to ve stylu „urob si sám“ – na tácku je zvlášť burgr, zvlášť zelenina a zvlášť omáčky. Pravda zacházení mastnými prsty se sáčky s kečupem a hořčicí není nic moc – zejména v situaci, kdy chce člověk tyto ingredience dostat do burgra a ne na svou košili. Ale daří se, a po sklizení mě už únava dostáva definitivně a propadám se do polospánku. Ještěže americké aerolinky – na rozdíl od evropských – povolují telefony ve flight módu i počas letu, a tak si pouštím svoji hudbu, za jejíž pomoci se propadám do... „Ladies and gentlemen, the captain from the flight deck, we have some rough air ahead...“ Takže nic, spát se nebude, poněvadž se mnou něco začíná lomcovat a dost dlouho toho nechce nechat. A když konečně turbulence ustanou a já se opět začínám „utlumovat“, tak následuje mírné zhoupnutí – začínáme klesat. Takže ze spánku není zase nic.

Houston – poprvé tu musím měnit terminály, ale vláček mezi nimi je k mému příjemnému překvapení – a na rozdíl od EWR – v airside, čili přestup se odehrává bez dalšího kontaktu s TSA. Díky tomu mi zbývá ještě pár minut na jeden drink a rychlou úpravu zevnějšku v salonku (22 hodin na nohou a v letadlech je už znát nejen na očích, ale i na hadrech), a pak už vzhůru na poslední skok. Už potřetí mi dnes pan Smíšek (Jeff Smisek - vyslov Smajzik – je CEO Continentalu a nyní i nově s CO zfúzovaného United) vypráví, jak si myslí, že se mi ty změny budou líbit. No uvidíme, pravdou je, že nově pomalovaných letadel je na ploše vidět docela dost – na to, že celá fúze byla právně potvzená teprve před měsícem. Start už ani nevnímám, v této chvíli jsem na nohou už 22 hodin, už zhoupnutí při rotaci mě uspává.
Jenomže pár minut po startu v kabině rozsvěcují a začínají se servisem. A k jídlu je – ano, hádáte správně, cheeseburger. No nic, jíst se dá, i když ten první byl lepší a taky větší. Tak, rychle dojíst, posunout tác na vedlejší stolek (prostřední sedačka je volná) a aspoň chvíli – jen to nezakřiknout - pospat. Daří se, i když víc jak hodinu jsem z toho nedostal.
Přistáváme v místě spadajícím do skupiny banánových republik. I tady si úředníci umí vychutnat svou funkci, v některých případech mi přijde, že jejich razítko má na ně až afrodiziakální účinek, zejména pokud stojí u přepážky gringo. Navíc před námi sedla ještě dvě letadla, proudy cestujících se cestou k pasovce spojují, očekávám tedy pořádnou frontu. To všechno v situaci, kdy jsem na nohou už 24 hodin a 30 minut s minimem spánku. Připravuju si story o osobní návštěvě přátel, neboť de iure máme s těmito místy bezvízový styk pouze za účelem turistiky a v minulosti si mě jeden takový horlivý pasovák docela zle vychutnal. Nicméně realita překonává i nejdivočejší sny – fronta je pouze u přepážek pro „domácí“, u přepážek pro cizince jsou max. tři lidi před každým okýnkem. Na řadě jsem během minutky, navíc po projetí mého pasu čtečkou úředník vidí, že už jsem tam v minulosti byl a se slovy „Vítejte zpět, příjemný pobyt a dobrou noc“ mi pas vrací. Bez razítka. Inu pokrok.
U zavazadlových pásů nefungují monitory, u každého ale stojí zástupci té-které společnosti a navíc tam celý chaos „organizuje“ jeden zřízenec divokým máváním rukama se slovy „TACA sem, COPA tam a Continental támhle“. Ale kufry vyjíždějí poměrně rychle, můj mezi prvními, priorita *A funguje, takže vzhůru na celnici k povinnému rentgenu všech zavazadel – nic podezřelého nevezu, problémy nečekám a ani se nekonají. Vycházím z celního prostoru do haly a před ní, do koloritu Střední Ameriky - mezi taxikářské nadháněče, lidi čekající na své blízké a policajty zoufale se snažící nějak regulovat dopravu. Měl by mě čekat hotelový mikrobus – a čeká, usazuji se tedy a na chvilku vydechuji, čekáme ještě na někoho, jedoucího do stejného hotelu. Od touchdownu do mikrobusu mi to trvalo přesně 25 minut, a to prosím včetně všech imigračních procedur. Vzpomínám, kdy naposledy jsem byl takhle rychle venku na PRG – mnohokrát. Ovšem při cestách nalehko, tj. bez čekání na zavazadla.
Hotelový pokoj – další příjemné překvapení. Za letošek jsem si totiž nejen vylétal zlatý status u letecké společnosti, ale také „vyspal“ stříbrný status u jednoho hotelového řetězce – a projevuje se to hned při prvním pobytu po jeho získání. Místo standardního pokoje dostávám apartmá o velikosti a dispozicích menšího bytu 2+kk, jsem ale ve stavu, kdy je mi to absolutně jedno – prostě další hotel a další pokoj. Od probuzení dnes ráno v Praze do zavření dveří za pikolíkem uplynulo přesně 25 hodin a 30 minut. Ale spát ještě nejdu – potřebuji se ještě trochu „dorazit“, protože jinak mi hrozí jetlag. U mne se nejhůř projevuje právě v takových případech jako dnes, když má den třeba 30 hodin. To mi někdy adaptace trvá i tři noci, přičemž tu první noc se člověk vzbudí v čase pro něj obvyklém – ale podle původního časového pásma, čili místního času jsou třeba tři ráno, přestože spát šel ve zcela normální dobu – samozřejmě podle místního času . Takže se ještě spojuji se světem, trochu pracuji a spát jdu až ve chvíli, kdy už se mi opravdu pletou písmenka a vidím rozmazaně. Snad ten jetlag nebude moc zlý.

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 10:38
od Airbus380
Dobrej report! Jen bych se rád zeptal, jestli informace, o jakou banánovou republiku se jedná, byla zatajena úmyslně? Mě by to totiž zajímalo :)

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 10:43
od Night fly
Airbus380 píše:Dobrej report! Jen bych se rád zeptal, jestli informace, o jakou banánovou republiku se jedná, byla zatajena úmyslně? Mě by to totiž zajímalo :)


Neni, v textu je to dokonce naznaceno :wink: Ale chtel jsem se soustredit spis na pocitovou, nez na popisnou stranku veci...

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 10:45
od pavelpmi
Super, paráda, díky! :thumbup: :clap: Perfektní!

Nevi nahodou nekdo, jak je to s pokrokem ohledne vybavovani Boeingu 744 LH osobnim IFE v Y? Bylo jedno letadlo (D-ABVK, ted snad i druhe D-ABVA), ktere ho melo, pred pul rokem jsem nekde cetl, ze jich vybavi osobnim IFE 20 a dokonce jsem videl i harmonogram uprav dvanacti B744 behem teto zimy. Diky!

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 10:49
od johnczech
Ahoj, pěkný TR, zase jeden z mých oblíbených netechnických, díky. A za Kapitán to votáčí na Mnichov i bez pistole u hlavy čili Mimikry - major Zeman máš 100 bodů :D

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 11:08
od Night fly
johnczech píše:máš 100 bodů :D

:oops:

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 11:35
od johnczech
Night fly píše:
johnczech píše:máš 100 bodů :D

:oops:

fffčeličky si zabzučííí, bič boží a červi se rozlezou...

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 17:35
od skater
Airbus380 píše:Dobrej report! Jen bych se rád zeptal, jestli informace, o jakou banánovou republiku se jedná, byla zatajena úmyslně? Mě by to totiž zajímalo :)


Že by SJO?

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 21:33
od Yankee Alpha
Všichni normální lidé ještě spí, dokonce i manuálně pracující. Jen já se budím o půl páté ráno...

Bohužel, jako manuálně pracující musím uznat, že je to pro mne normální hodina na vstávání :)

V Praze to takhle nefunguje, tady se čeká i na opozdilce, tudíž všichni dochvilní mrznou v autobuse s otevřenými dveřmi. Já se jen ohlásím děvčatům v gatu, usazuji se na dohled a čekám v relativním teple haly. Dobíhá ještě pár lidí, pak na mne od gatu mávnou a tak se zvedám. Za mnou je ukončen nástup a dveře se zavírají. Přemýšlím, proč LH parkuje své ARJ „v polích“, když SN a LX běžně zajíždějí s jumboliny k prstům.

Naštěstí se již většina řidičů naučila dveře zavírat, pokud delší dobu nikdo nejde. Zejména ti, co sdílejí kabinu s cestujícími a nejsou odděleni jako v Cobusech :think: Co se týče parkování v polích, také mě to zajímá (zejména když teď občas nasazují i relativně hodně veliký Embraer 190), zřejmě pozůstatek z dob, kdy MUC létaly jen Dashenky...

Daří se, a tak ze svého sedadla 4A sleduji houf asi tak 50-ti pax tísnících se kolem jedněch úzkých schůdků. Opravdu to nešlo naboardovat na dvě jízdy busem?

Money money money... Za otočení autobusu se platí Správě krvavé peníze, takže se jde až do krajnosti, aby se nemuselo točit... Jinak schůdky bývají většinou dvoje, jenže nedávno byly ty malé zadní rozbité. Je to takový favor od ČSA, ty schůdky jsou jejich a LH nemá jejich použití ve smlouvě a svoje nedodala. Takže většinou sice cestující mrznou při čekání v buse, ale pak se o něco rychleji nastupuje vpředu i vzadu. Bohužel jsi měl zrovna smůlu :)
Jinak super report, velmi čtivý! Jen houšť a větší kapky! :thumbup:
A pánové, přiznejte se, kdo mě to nedávno právě u ranního Avra LH do MUC odhalil a oslovil? :D

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 21:44
od VanillA
Yankee Alpha píše:A pánové, přiznejte se, kdo mě to nedávno právě u ranního Avra LH do MUC odhalil a oslovil? :D


To jsem byl já :oops: :biggrin:

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 21:48
od Night fly
skater píše:
Airbus380 píše:Dobrej report! Jen bych se rád zeptal, jestli informace, o jakou banánovou republiku se jedná, byla zatajena úmyslně? Mě by to totiž zajímalo :)


Že by SJO?


Dobry pokus, ale prece jen vedle :wink:

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 22:07
od Airbus380
Night fly píše:
skater píše:
Airbus380 píše:Dobrej report! Jen bych se rád zeptal, jestli informace, o jakou banánovou republiku se jedná, byla zatajena úmyslně? Mě by to totiž zajímalo :)


Že by SJO?


Dobry pokus, ale prece jen vedle :wink:


...takže teda MGA :D

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 22:20
od neuromancer
Night fly píše:767 CO jsou o třídu výš než jejich protějšky od DL – to kouzlo se jmenuje AVOD.


767-400 DL létající z Mnichova AVOD mají a to IMHO lepší, než CO :wink:

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 22:24
od Night fly
Airbus380 píše:
Že by SJO?

Dobry pokus, ale prece jen vedle :wink:


...takže teda MGA :D


Ale no tak, panove :mrgreen: Ktere stredoamericke hlavni mesto lezi ve stinu sopek a bylo loni zasypano sopecnym popelem :?: Bylo to ve zpravach i u nas... :think:

Re: O jedné dlouhé cestě

Napsal: 25. 01. 2011, 22:31
od Night fly
neuromancer píše:
Night fly píše:767 CO jsou o třídu výš než jejich protějšky od DL – to kouzlo se jmenuje AVOD.


767-400 DL létající z Mnichova AVOD mají a to IMHO lepší, než CO :wink:


Pokud to leti 764, pak souhlasim. Ja jsem letel MUC/DUS/ZRH/PRG-ATL jeste se 763 bez AVOD, 764 jsem zazil jen na trase ATL-CDG.