Bienvenido, señor pasajero (megareport)

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1684
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Status: Offline

Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod cocik » 09. 02. 2011, 13:14

Utíká to, utíká. Loni touhle dobou jsem dolaďoval poslední detaily cesty kolem světa, kterou jsem chtěl oslavit svůj přechod od Sky Teamu ke Star Alliance. No a o pár desítek tisíc mil později je tu zase čínský nový rok a s ním i rozhodování, kam vypadnout tentokrát. Letošním jasným favoritem byl Velikonoční ostrov, ale bez okolků se musím přiznat, že jsem tvrdě podcenil složitost rezervace letenek a ubytování, takže jsem nějakých čtrnáct dní před odletem zjistil, že to nepůjde a budu muset letět jinam. V ruce jsem už měl letenku Air Canada ze Šanghaje do Santiaga (letenky amerických a čínských aerolinek už Číňani beznadějně vykoupili) s návratem podobnou trasou, ale navíc prodlouženou o Buenos Aires, takže bylo jasné, že se budu muset pohybovat někde v regionu Jižní Ameriky. Pohled do mapy (jé, Rio de Janeiro vypadá super), pohled na zprávy (aha, tak už zas tak super nevypadá)… herdek, já nemám kam letět, to je – estéti prominou – na píču. A v tom mě políbila múza a já dostal spásný nápad. Jasně, poletím se podívat do Peru na Machu Picchu.

Chvíli klikám v Matrixu a pak volám do čínské letenkové agentury, že bych potřeboval lístky s LAN Chile a LAN Peru ze Santiaga do Cuzca a zpět. Slečna v agentuře odpovídá, že je to super nápad, ale že oni letenky LAN neprodávají a nejbližší kancelář LAN je v Hongkongu. Prohlížím stránky OneWorldu a zjišťuji, že bych teoreticky mohl zaskočit vedle do kanceláře Cathay Pacific a koupit si South American Pass. Jenže u Cathay mi říkají, že nic takového mi prodat nemůžou a že mám jít do kanceláře LAN, která je – jak jinak – v Hongkongu. Připadám si jak ta slepička v pohádce, co chodí od čerta k ďáblu aby přinesla kohoutkovi panáka vody, takže nakonec rezignuji a otevírám stránky LAN. Letenka se bude bohužel kupovat za dolary z VISA karty a ne za yuany z Union Pay (což je v podmínkách omezeně konvertibilní čínské měny stejný rozdíl jako byste za minulého režimu museli nakupovat za bony a ne za československé koruny). Ještě přemýšlím, jak dořešit zpáteční cestu z Cuzca do Buenos Aires, ale při pohledu na vyděračské ceny letů LAN ze Santiaga do Argentiny volím jejich konkurenci Sky Airline.

Super, takže zbývá už jenom kanadské tranzitní vízum, to bude jenom formalita. Stahuji ze stránek konzulátu požadavky a vízové formuláře a dostávám málem infarkt. Budu totiž muset doložit úplně stejné dokumenty jako Čínani, kteří žádají o klasická víza. To znamená potvrzení o zaměstnání a příjmu, kompletní údaje o rodině až do desátého kolena, kopie vysokoškolských diplomů a asi milión dalších blbostí – to všechno jenom kvůli tomu, abych mohl na letišti v Torontu přejít od jednoho gatu k druhému. Poctivě jsem připravil všechny dokumenty a pustil se do vyplňování samotné žádosti. U otázek, zda jsem dezertoval z armády, kdy jsem naposledy vypálil kostel/synagogu/mešitu (nehodící se škrtněte) a jestli jsem mučil válečné zajatce, jsem konečně prozřel. Dlouhodobý pobyt v Asii mě izoloval od politicky korektního multikulturního světa a evidentně nejsem připravený na reálie západního světa jednadvacátého století.

PVG-YYZ
AC088, B777-300ER

Den D, půl jedné odpoledne. V práci jsem vypnul počítač a běžím rychle domu. Mám přesně 32 minut na to, abych se sbalil, vyházel věci z ledničky (poslední dobou blbne elektrika v baráku a vypadávají jističe) a chytil taxíka. Nakonec to zvládám za rovnou půlhodinu a už stojím s batohem a malým kufrem na ulici. Venku zrovna začíná drobně sněžit, ale taxikář se s nástrahami sněhové kalamity vypořádal skvěle a za necelou hodinku už stojím před checkinem. Dvě minuty ve frontě a za chvíli dostávám palubní vstupenky s chápavým povzdechnutím slečny agentky, že to mám do Santiaga pěkně daleko. Imigrační ani bezpečnostní kontrola nezabírají víc než deset minut, takže mám čas dát si rychlý oběd u Burger Kinga. Od hamburgeru a coly sleduji dění dole v odletové hale, kde je k vidění naprostá rarita – zpožděné letadlo Singapore Airlines. Ale to už k našemu gatu doráží modrý Boeing 777 s červeným javorovým listem. To je pokyn pro první agilní Číňany, kteří začínají formovat frontu před gatem, i když je každému jasné, že budou čekat ještě nejmíň hodinu. Z fronty se nakonec stane jeden obrovský chuchvalec lidí a agenti mají dost práce s tím, aby uhájili prioritní uličku před nájezdy divokých potomků Čingischána, kteří „přece netušili“, že tudy nemají nastupovat.

Přiznám se, že mě interiér 777ER v podání Air Canada příjemně překvapil – business class má kóje s flat-bed sedačkami a ani náš dobytčák nevypadá špatně – příjemné modré sedačky, IFE s vysokým rozlišením a sci-fi osvětlení kabiny s proměnlivými barvami. Vypadá to, že bude plno, ale nakonec s radostí zjišťuji, že jediná volná sedačka v celém letadle je právě ta vedle mě. Se sympatickou mladou Číňankou hned po startu stěhujeme do volného prostoru naše tašky, ale za chvíli přichází letuška s tím, že jednomu cestujícímu nefunguje obrazovka u IFE, takže ho přesadí k nám. Bohužel onen cestující byl pěkný tlusťoch se všemi čínskými kulturními specifiky (hlasité prdění, krkání a nulový respekt osobního prostoru). No, to ta cesta pěkně začíná…

Nonstop let ze Šanghaje do Toronta trvá nějakých čtrnáct hodin, takže letušky stihnou servírovat hned tři jídla. Jako první přichází na řadu večeře. Dávám si hovězí s bramborovou kaší a nějaký těstovinový salát – kvalita i chuť průměrná, takové jídlo neurazí, ale ani o něm člověk nebude psát domů. Uprostřed noci přichází svačina v podobě papírového kelímku s čínskými nudlemi, sendvičem a čokoládou a nakonec chvíli před přistáním snídaně (paradoxně servírovaná někdy ve čtyři odpoledne kanadského času). Jenže o jídle tenhle čtrnáctihodinový maratón není – dlouhý let stojí a padá na sedačkách a IFE. Zatímco sezení je celkem pohodlné a člověku nevadí ani bedna od zábavního systému, která je naštěstí až hluboko pod sedačkou, IFE je naprostá tragédie. Když jsem před časem nadával na výběr filmů a pořadů u Korean Air, ani ve snu by mě nenapadlo, že to může být ještě horší. Evidentně může. Dát dohromady takovou snůšku politicky korektních pitomostí, kanadsko-francouzkých dotovaných avantgardních nesmyslů a nenásilných bezpáteřních exkrementů muselo dát neuvěřitelnou práci. Schválně jsem projel kompletní nabídku a ze stovky hodin videa jsem našel přibližně deset hodin, které byly jakž takž koukatelné. Protože mě s touhle parodií na zábavu reálně čekalo více než padesát hodin na čtyřech segmentech, nasadil jsem krizový přídělový režim a s dobrými filmy zacházel podobně jako cestovatel na poušti s poslední lahví vody.

Obrázek
Oběd na letišti

Obrázek
Podvečerní letiště s davem lidí v pozadí

Obrázek
Cesta bude dlouhá

Obrázek
První z nekonečné řady jídel

Obrázek
Různé barvy osvětlení

YYZ-SCL
AC092, B777-300ER

Přešla noc i den a je tu večer, čas na přistání v zasněženém Torontu. Z původní recesistické představy, že bych se pomstil za přehnané vízové požadavky a požádal o politický azyl naštěstí sešlo (nechci riskovat měsíční pobyt ve sběrném táboře u videa s výše zmíněným výběrem filmů) a já si klestil cestu davem k tranzitní přepážce s imigračními úředníky. Cestou jsem narazil na zajímavý jezdící chodník, který postupně zrychloval a natahoval se. Bohužel na konci se zase zkrátil, což evidentně vyděsilo skupinu Číňanů. Ti se nejdříve na pásu posráželi, aby se hned za ním zastavili a začali si vyměňovat názory na originální technickou vymoženost. Bylo jim úplně jedno, že se k ním blíží další lidé, kteří jaksi nemají kam uhnout, a nedbali ani na anglické žádosti, aby trochu popošli. Hrdinně jsem se postavil hrozícímu masakru a čínsky zařval, ať se sakra hnou a nestojí tam jak blbci. Zaplaťpánbůh to fungovalo…

Terminál číslo jedna v Torontu mi ze všeho nejvíc připomínal zapadlejší části lepších asijských letišť – příjemný standard, který (stejně jako kanadské jídlo) nenadchne ani neurazí. Vedle našeho gatu zrovna boardoval Airbus 380, který nově nasazují Emirates na linku do Dubaje a já s trochou obav sledoval, jak se nástupní prostor na náš let pomalu ale jistě mění v mateřskou školku. Představa, že strávím další noc ve společnosti řevu infantů mi nedělala dobře, ale nakonec rodiče nezbedné haranty umravnili a po celý let s nimi překvapivě nebyl problém. Většinu času jsem tak proklimbal a probral se jenom na zásadní momenty letu – večeři v podobě rýže s kuřetem a UBO (univerzální béžová omáčka), přelet panamského průplavu (noc, jasno, nádherný světelný vláček z lodí), hodně nepříjemné rovníkové turbulence a konečně snídani. Ta si zaslouží speciální pozornost, protože byla zdaleka nejlepší, kterou jsem v economy class jedl. Nevím, jak se to Kanaďanům povedlo, ale žemlovka s jablky a hrozinkami byla vynikající.

To už ale sebou začalo letadlo opět házet, což znamenalo jediné – už jsme pěkně nízko nad vrcholy And a za chvíli budeme přistávat. Stačil jeden pohled na koruny okolních stromů a bylo jasné, že budeme dosedat hodně nadivoko, protože foukal silný nárazový vítr. A taky že jo – bum, řach, prásk, au kostrč, reverrrrrzzzzz, vítejte v Santiagu. Cestou k imigračním úředníkům jsem si všimnul zajímavé věci – občané některých zemí totiž musí platit reciproční poplatek, tedy stejnou částku, kterou účtují za vízum do svých zemí. Pomsta za kanadskou vízovou buzeraci tak byla sladká a já s úsměvem prošel kolem dlouhé fronty politicky korektních pokrytců, kteří si jeden po druhém připravovali sto dvacet dolarů.

Ještě rychle pro kufr, projít celnicí a honem na taxík, který mě odvezl do hotelu Radisson. Ten by se dal popsat slovy „přátelský cenově dostupný business hotel“. Za nějakých 170 dolarů na noc nabízí relativně útulný pokoj s nádherným výhledem na Andy, internetem a všemi ostatními hotelovými proprietami jako fitness studio, sauna, bazén s výhledem atd. Protože jsem usnul prakticky hned po příchodu na pokoj, došlo mi až ráno, že jsem v Jižní Americe, kde je zrovna léto – u snídaňového bufetu byla obrovská mísa nádherně voňavých čerstvých jahod, kterým se ty zimní skleníkové nemohou v žádném případě rovnat. A to byl teprve začátek velice příjemných dvou dní ve městě, kde je snad každý druhý člověk metalista…

Obrázek
Odsud budeme za pár hodin odlétat

Obrázek
Emirates A380

Obrázek
Vzhůru dolů!

Obrázek
Pán přečuhoval nad sedačku jako basketbalista Kropilák

Obrázek
Rýže s UBO (univerzální béžovou omáčkou)

Obrázek
Skromná budova hotelu

Obrázek
Pokoj v Radissonu

SCL-LIM
LA636, B767-300ER

Právě přišla nejkritičtější část cesty. Musel jsem se dostat ze Santiaga přes Limu do Cuzca, což v neuvěřitelně našlapaném programu celého výletu znamenalo stihnout poslední letadlo z Limy. Na přestup jsem měl necelé dvě hodiny, což bylo podle strašidelných historek na cestovatelských webech, kde se to hemžilo zpožděními, nekolikadenními odklady letů a problémy s dokumenty, žalostně málo. Když jsem navíc vešel v osm ráno do letištní haly v Santiagu a viděl ten neskutečný mumraj a chaos u přepážek, rozhodl jsem se aktivovat krizový plán a maximálně se izolovat od všech jihoamerických kulturních specifik. Měl jsem kufr velikosti příručáku a rozumně velký batoh, což se při troše dobré vůle dalo považovat za jedno velké a jedno malé kabinové zavazadlo. Vytisknul jsem si tedy u samoobslužného kiosku palubní vstupenky na oba lety (což bylo samo o sobě dobrodružství, protože systém jaksi ignoroval přepnutí do angličtiny) a suverénně prošel imigrační kontrolou ke gatu.

Jihoameričané naštěstí létají v kabině dost nalehko, takže bylo v binech dost místa a já se mohl hned několikrát radovat. Radost první – prošel jsem kontrolou ostřížího zraku agentů u gatu a nemusel jsem checkovat kufr. Radost druhá – odletěli jsme přesně včas. A radost třetí – národ metalistů má koule a tak byl IFE plný akčních filmů a všeobecně koukatelných věcí. Naneštěstí se dalo koukat i z okna, protože jsem seděl na straně s výhledem na zasněžené Andy, takže jsem mnohdy nevěděl co dřív. Právě to mi pomohlo přežít poněkud sardinkoidní rozestupy sedaček v Boeingu 767 i chudou svačinu v podobě housky a ovocného salátu, kterým se ukázkově pokecal drsňák s vizáží Ramba, který seděl vedle mě. Zatavené fólie opravdu nejsou pro letecké jídlo ten nejlepší nápad. Při klesání nad Limou mě překvapilo, jak je peruánské hlavní město roztahané a jaký je v něm neuvěřitelný bordel. Ještě okruh nad mořem, hladké dosednutí a za chvíli jsme byli u gatu. Startoval jsem stopky, protože jsem měl na přestup přesně 110 minut…

Obrázek
Čekání v Santiagu

Obrázek
Svačina

Obrázek
Interiér 767 bez střední galley

Obrázek
Klesáme k Limě

Obrázek
Nebe nad Limou

LIM-CUZ
LP043, A319

Dveře se otevírají, masa lidí se pomalu dává do pohybu a já po vzoru španělských dobyvatelů neohroženě startuji vpřed. Jedna chodba, jeden eskalátor a už je tu imigrační kontrola. Ale ne, přede mnou ve frontě stojí nějaký bolívijský gastarbaiter, kterého úředník deset minut vaří ve vlastní šťávě. Uff, konečně jsem na řadě. Dobrý den, vítejte v Peru, tady máte vstupní razítko, na shledanou. Za dvě minuty už běžím směrem k celníkům, kteří mě také pouštějí dál. Fajn, takže jsem v příletové hale a hledám eskalátory nahoru k odletům. Tam panuje u všech přepážek neskutečný – nebál bych se říct až indický – brajgl, a tak se ptám okolo stojícího zaměstnance LAN, jestli ještě potřebuji před odletem nějaké formality. Pečlivě studuje mojí palubní vstupenku a posílá mě k přepážce 56 na opačném konci haly, která je obklopená asi miliónem lidí. Pro jistotu se znova ptám jiných dvou agentů, kteří už rezignovali na usměrňování davu a konečně dostávám odpověď, kterou jsem potřeboval – nic nepotřebujete, nemusíte tu stát. Vyjíždím nahoru k bezpečnostní kontrole a za chvíli už sedím v nástupním prostoru gatu, ze kterého budu odlétat do Cuzca. Stihnul jsem to za 28 minut čistého času, takže mám víc než hodinu rezervy, ale popravdě řečeno, pokud bych přiletěl některým z evropských či severoamerických letů, které všechny přistávají víceméně ve stejnou dobu, neměl bych šanci dostat se včas skrz poddimenzované imigrační oddělení a celnici.

Samotný let z Limy do Cuzca byl velice zajímavý. Protože jsem letěl mimo turistickou sezónu, byli jsme v letadle přesně tři „neperuánci“ (zbytek vesměs všechno místní indiáni). Půl hodiny jsme prostáli na ploše při čekání na povolení k odletu a když jsme konečně začali pojíždět směrem k runway, všimnul jsem si, že je před námi překrásně udržovaný Boeing 737-200 peruánského letectva. Moc prostoru na kochání ale nebylo – po startu jsme se dostali do husté oblačnosti a já jenom doufal, že bude letiště v Cuzcu přijímat. Cuzco totiž není jen tak nějaké letiště – představte si dráhu uprostřed města sevřeného horskými štíty, které je nedaleko rovníku v nadmořské výšce přibližně 3500 metrů. Letušky začaly roznášet kartónové krabičky se sušenkami a čokoládou a já se rozhodl vychutnat si let s peruánskou odnoží LAN až do dna. Už jsem v letadle pil leccos – od coca coly, přes Prazdroj až po Dom Perignon – ale tentokrát jsem si dal novinku a suverénně požádal o Inca Colu. Za svůj odvážný kousek jsem byl po zásluze potrestán, protože chutnala jako tekuté žluté bonbóny Bon Pari.

Jeden z přispěvovatelů na zdejším fóru psal, že je prý v Cuzcu zajímavý přistávací manévr, o čemž jsem se měl záhy přesvědčit. Začali jsme klesat a mezi mraky probleskovaly horské štíty a hluboká údolí. Najednou jsme se dostali pod oblačnost a já konečně uviděl dráhu uprostřed města. Trochu mě zarazilo, že letíme paralelně s hlubokým údolím, ve kterém bylo letiště, ale to už šly ven plné spojlery, Airbus tak tak přeletěl horský hřbet a začal prudce klesat. V zápětí jedna ostrá zatáčka, pořád klesání a druhá zatáčka. To už jsem viděl vrcholky hor i některé domy vysoko nad námi, ale údolí bylo pořád ještě hluboko dole. Letadlem kymácely turbulence z okolních kopců, ale my pořád vytrvale klesali někam mezi domy. Najednou motory překvapivě ladně nabraly plný plyn, pár lidí začalo křičet a my přešli do ostrého stoupání. Missed approach, go around! Nemusím vám doufám popisovat, že jsem měl při druhém pokusu pěkně nahnáno, ale nakonec piloti letadlo na dráhu doslova přišpendlili a v pohodě dobrzdili…

Musím se přiznat, že jsem byl z Cuzca naprosto nadšený. Troufám si říct, že jsem v životě viděl už hodně zajímavých míst, ale hory i údolí kolem Cuzca mě naprosto dostaly. Vynikající byl i Novotel, ve kterém jsem bydlel. Budova v koloniálním stylu, překrásné pokoje (dům nemá půdu, takže je místo plochého stropu vidět v podstatě celý krov) a také prostorný dvůr s prosklenou střechou. Ta měla svůj význam, protože zrovna probíhalo období dešťů, ale mezi námi – za těch pár dní jsem zažil jenom čtyři menší přeháňky, takže to s těmi dešti nebude tak žhavé. Trochu mě ale vyděsila nadmořská výška, zvlášť když jsem při příchodu do hotelu viděl, jak kolem zkolabovaného německého turisty skákají doktoři. Problém jsem vyřešil po peruánsku – čaj z koky a karamely z koky udělaly své…

Obrázek
Letiště v Limě

Obrázek
Inca cola

Obrázek
Blížíme se k Cuzcu

Obrázek
Za chvíli jdeme na finále

Obrázek
Výstup z letadla

Obrázek
Pokoj v Novotelu

Obrázek
Hotelová restaurace (téměř) pod širým nebem


Opakované přistání v Cuzcu

CUZ-LIM
LA2022, A319

Ale zpátky do letadla. Další plán byl totiž jasný – ranní odlet z Cuzca do Limy, v poledne pak přelet do Santiaga, tam pár hodin pauzy a první ranní spoj do Buenos Aires. Na papíře to vypadalo jednoduše, ale opět tady viselo nebezpečí v podobě hodiny a půl v Limě, umocněné navíc oddělenými letenkami do Buenos Aires a také obrovskou sněhovou bouří, která paralyzovala prakticky všechny severoamerické aerolinky a jejich přípoje. Takže opět stejná metoda pracovně nazvaná „vánoční stromeček“, ale tentokrát jsem neušel bdělému zraku agenta u gatu, který mi chtěl příručák přeměřit, převážit a hodit do zavazadlového prostoru. Naštěstí jsem mu ukázal palubní vstupenku na další let a homolkovsko-koupáckou španělštinou (ve stylu „knedlík, K-N-E-D-L-Í-K mi k tomu přines“) mu vysvětlil, že bych taky nemusel stihnout transfer. Překvapivě pochopil, usmál se, popřál mi hodně štěstí a šel si vyhlédnout jinou oběť.

V Cuzcu sice probíhala rekonstrukce letiště, takže většina letadel musela vysazovat i nabírat cestující pod širým nebem, ale i tak se nám povedlo odstartovat včas. Skvělé počasí proměnilo další hodinu v úžasný vyhlídkový let – nejprve zelené holé kopce kolem Cuzca, pak strmé kaňony pokryté pralesní vegetací v okolí Machu Picchu a nakonec zeleně ubývalo až do hnědočervených vyprahlých štítů kolem Limy. Poučen z předchozích nezdarů jsem si dal k pití klasickou coca colu a se zájmem sledoval nesmírně dlouhé finále nad mořem, kdy jsem si říkal, že už už musí startovat ekvádorské stíhačky…

Obrázek
Odletová hala v Cuzcu

Obrázek
Naše letadlo do Limy

Obrázek
Na palubě

Obrázek
Snack bez Inca coly

Obrázek
Přelet přes Andy

LIM-SCL
LA637, B767-300ER

Přestupní stanice Lima, 95 minut času. Tentokrát už neřeším nějaké vyptávání a hned z letadla mašíruju podél zavazadlových pásů k východu a pak nahoru k odletům. Jediný další mezinárodní spoj, který odlétá v podobnou dobu jako my, je už hodně sešlý Airbus 340 Iberie do Madridu, takže na imigračním není moc velká fronta. Ke gatu jsem dorazil za nějakých 25 minut od přistání, abych zjistil jednu zajímavou věc. Velká část cestujících má na sobě trička, batohy, placky, tašky a čepice Herbalife. Před nástupem do letadla ještě nechávám gate-checkovat příručák, abych se s ním nemusel tahat a batoh dávám do binu, protože každý centimetr místa se v chilském Boeingu 767 vyvažuje zlatem. Vedle mě si sedá pohledná Peruánka, ale když u ní vidím propriety Herbalife, tak preventivně ani nezačínám konverzaci a nasazuji sluchátka.

Nad Andami je tentokrát zamračeno, takže do sebe rychle hážu tradiční sendvič a jdu si pustit film. Při sledování snímku Red jsem si trochu hrál s ovládáním a zaujalo mě, že se dá do obrazu pustit i mapa s aktuální pozicí letadla a údaji o letu – nechápu, proč podobné sympatické řešení nepoužívá víc aerolinek. Akční trhák mě zaujal natolik, že jsem si ani nevšimnul, že budeme co nevidět přistávat. To mělo nepříjemnou dohru v podobě vypnutí IFE nějakých deset minut do konce filmu. V tu chvíli jsem měl sto chutí poprosit letušku, jestli bychom si nemohli dát ještě pár okruhů, abych to stihnul dokoukat, ale soudě podle turbulencí měli v kokpitu práce víc než dost. Letušky se také zapotily – někteří horliví pasažéři si totiž krátké zastavení na pojížděčce vysvětlili jako konec letu, takže začali houfně vstávat, vyndávat věci z binů a totálně ignorovali pokyny k opětovnému usazení. Teprve až důrazné hlášení šéfa kabiny zjednalo pořádek a mohlo se pokračovat ke gatu. Hm, sedm večer a další let mám v šest ráno, takže co s tím? Strávit noc na letištní sedačce se mi nechtělo, takže jsem zamířil ven z terminálu a přes ulici, kde stál zbrusu nový Holiday Inn. Necelých 200 dolarů za osm hodin pobytu ve mně vyvolalo úvahy o tom, co by se za podobnou hodinovou částku dalo pořídit třeba v Thajsku nebo na Filipínách, ale nakonec mě přemohla únava a já usnul spánkem spravedlivých.

Obrázek
Letiště v Limě

Obrázek
Chilanky nic moc

Obrázek
Svačino-oběd

Obrázek
Prolínačka s mapou

Obrázek
Andy na obzoru

Obrázek
Pokoj v Holiday Inn

Obrázek
Výhled z pokoje přímo na odletovou halu

SCL-EZE
H2501, A320

Ve čtyři hodiny ráno jsem exhumoval, dal si rychlou sprchu a spěchal přes ulici do odletové haly. Nebylo divu – sice mi to letělo až za dvě hodiny, ale protože na mojí letenku vystavenou s pomocí Asiany a Hahn Air nefungoval web checkin Sky Airline, bylo mi jasné, že mě čeká masakr ve frontě. A taky že jo. Postavil jsem se na konec dlouhé řady a smutně sledoval jenom tři otevřené přepážky, které odbavovaly společně mezinárodní i vnitrostátní lety Sky. Po nějakých dvaceti minutách se objevila pracovnice, která začala všechny s letenkami do Buenos Aires posílat do zvláštní fronty obsluhované jenom jedním člověkem – jihoamerická efektivita v praxi. Naštěstí nějaké dobré duši z personálu došlo, že takhle letadlo nezacheckují a za chvíli pro nás otevřeli další dvě přepážky. Hodinová fronta na checkinu je opravdu super začátek dne.

Když se daří, tak se daří, takže jsem po průchodu imigrační a bezpečnostní kontrolou zjistil, že máme gate až na úplném konci letiště. Vedle zrovna něco řešila parta dělníků se sbíječkou, což ale vůbec nevadilo Kolumbijcům, kteří spali rozvalení na skoro všech lavičkách a čekali na ranní odlet Aviancy do Bogoty. Nástup do letadla byl překvapivě rychlý a efektivní – tedy až na můj případ, protože jsem několik minut musel vysvětlovat postupně třem agentům, že „čekos“ opravdu víza do Argentiny nepotřebují. Se vstupem do Airbusu 320 mě však veškerá smůla opustila – nové letadlo, fantastické rozestupy mezi sedačkami (nikdy jsem nic podobného v economy neviděl) a navíc vedle mě nikdo neseděl, takže jsem měl celé trojsedadlo pro sebe. Překvapivě dobrá snídaně (pečivo plněné míchaným vajíčkem) podtrhla sympatický dojem z letu se Sky, východ slunce nad Andami potěšil všechny romantiky a výstup z letadla zase sportovce (nejdřív po schodech dolů na plochu a pak zas nahoru do zavřeného hubu). Spolu s námi zrovna přistál spoj tuším z Miami a já tak měl možnost sledovat šílení puberťaček, protože v letadle cestovala nějaká argentinská verze Justina Biebera. Jo a taky asi milión dealerů Herbalife, protože byla celá letištní hala oblepená plakáty zvoucí na nějakou jejich celosvětovou firemní slavnost.

Některé zlé jazyky ze zdejšího fóra mne podezřívaly, že hlavním důvodem, proč jsem letěl do Buenos Aires, bylo těch pár set mil navíc, ale takový magor opravdu nejsem. Důvod návštěvy Argentiny byl poměrně jednoduchý, půlkilový a středně propečený. Argentinské steaky jsou jako z jiného světa, a proto jsem si vybral butikový hotel Rendez-Vous ve čtvrti Palermo, která je doslova posetá tradičními steakovými restauracemi. Mimochodem tenhle hotel – hodnocený velmi dobře také v TripAdvisoru – můžu jenom doporučit. Cenově vychází poměrně příznivě (150-200 dolarů na noc) a personál i majitelé jsou maximálně ochotní i přátelští.

Obrázek
Vypadá to trochu jako SkyEurope

Obrázek
Spící Kolumbijci

Obrázek
Všimněte si místa na nohy

Obrázek
Snídaně

Obrázek
Výstup v Buenos Aires

Obrázek
Hotel Rendez-Vous

EZE-SCL
AC087, B777-300ER

Každá pohádka jednou končí a i já jsem v neděli odpoledne vystoupil z taxíku u terminálu A letiště Ezeiza. Měl jsem před sebou vůbec nejdelší kombinaci letů, kterou jsem kdy dal na jeden zátah – nejdřív hodinu a půl do Santiaga, pak jedenáct hodin do Toronta a nakonec dalších čtrnáct do Šanghaje. A čekal mě samozřejmě i další checkin v jihoamerickém stylu, o čemž jsem se záhy přesvědčil. Postavil jsem se do fronty, která víceméně končila v chuchvalci lidí před přepážkami Air Canada a pomalu se sunul vpřed. Najednou jsem zaregistroval, že stojím uprostřed chumlu dvoumetrových Arnoldů v ragbyových tričkách. Moment, tady něco nehraje – proč by ragbyový tým letěl z Buenos Aires do Toronta. Chvíli jsem se snažil virtuálně rozplétat davy lidí, až mi došla podstata problému – stál jsem ve frontě na let South African Airways do Johannesburgu, který měl přepážku hned vedle spoje do Toronta. Tiše jsem zaklel a šel si stoupnout do správné fronty, ale soudě podle desítek zmatených lidí u přepážky South African jsem nebyl jediný, koho fronty zmátly.

„Tady máte palubní vstupenku. Jo a mimochodem, letadlo má dvě hodiny zpoždění,“ říká mi starší agent na checkinu. Dvě hodiny jsou pořád ještě v normě, v Torontu mám na přestup hodin šest, takže aspoň nebudu čekat tak dlouho. Nakonec jsme startovali přibližně o hodinu a půl později než byl letový řád. Letušky krátce po startu rozdávaly imigrační formuláře pro cestující, kteří vystupují v Chile, což byla odhadem tak polovina letadla. Může za to hlavně sympatická cena na tenhle segment, která je výrazně nižší než běžné tarify LAN nebo jiných rozumnějších společností. I na takhle krátkém letu se podávalo občerstvení v barvách Air Canada v podobě výborného bramborového salátu s kuřetem. Podobný povedený catering by mohl být inspirací klidně i pro ČSA. S příchodem tmy přistáváme v Santiagu a zastavujeme před obsazeným gatem. Za chvíli kapitán hlásí, že jsme dostali jiný gate, který bude volný dřív, a to samé se ještě jednou opakuje. Člověku v letadle to nevadí, ale bylo mi trochu líto lidí na letišti, kteří si udělali malé pochodové cvičení.

Obrázek
Mumraj u checkinu v Buenos Aires

Obrázek
Bramborový salát s kuřetem

Obrázek
Stmívání část první

Obrázek
Stmívání část druhá

Obrázek
Stmívání část třetí

SCL-YYZ
AC087, B777-300ER

Fajn, takže na nějakou půlhodinku musím vystoupit se všemi věcmi z letadla, abych se zase mohl posadit na stejné místo. A samozřejmě znova projít bezpečnostní kontrolou, protože tak je to správné a tak to má být. Mnohem víc mě však zajímalo, jestli mi vyjde můj tajný plán s business class pro chudé, neboli volnou trojsedačkou. Za vším byla relativně jednoduchá úvaha – když si vyberu let do Severní Ameriky v den a hodinu, kdy se hraje Superbowl a vezmu si tu nejhorší sedačku, za kterou je stěna, je velká šance, že vedle mě už nikdo nebude sedět. Světe div se, ono to fungovalo. Letadlo nebylo plné ani z poloviny a nejnašlapanější řady byly ty úplně vpředu. Krátce po startu jsem se tak přesunul do polohy ležmo a dokonce jsem kvitoval, že si pán předemnou sklopil sedačku, protože tím naklonil obrazovku IFE do správného úhlu pro ležícího střelce. Ale co to nevidím – Air Canada inovovala nabídku filmů a je tu dokonce i snímek „127 hodin“ o horolezci, který si musel sám uříznout ruku. Okamžitě ho pouštím, přečkám první reklamu na Air Canada, reklamu na nějaké nevládní organizace, reklamu na BMW X3, další reklamu na nevládní organizace a čtyři (nekecám) upozornění na to, že film může mít nevhodný obsah.

Na zbytek letu si pamatuji spíš jenom mlhavě, protože jsem střídavě usínal a zase vstával. K večeři bylo zase kuře s rýží a nějaký obecný pišingr, každopádně snídaně atakovala i ty nejhorší kreace China Eastern. Vaječná omeleta vypadala sice dobře, ale jíst se vůbec nedala – člověk měl pocit, že kouše do plastelíny (možná jsme opravdu omylem dostali prodejní atrapy). Řešil jsem také zajímavý problém s pásem – bylo mi jasné, že poletíme přes rovník, kde jsou dost strašidelné turbulence, takže jsem se chtěl připoutat i když ležím. Klasický pás z každé strany sedáku v takovém případě nefunguje, ale stačí vzít oba kusy z jedné mezery, trochu je prodloužit a zlepšovák hodný Přemka Podlahy je na místě.


Obrázek
Na palubě

Obrázek
Detail trojsedačky

Obrázek
Noční nasvícení kabiny

Obrázek
Zase kuře s rýží

Obrázek
Air Canada life-flat economy class

YYZ-PVG
AC093, B777-300ER

A jdeme do finále. Při výstupu z letadla se dávám do řeči s mladým Kanaďanem z Edmontonu, který se vrací z ropných polí na Falklandech (už nejsem v Argentině, takže nemusím psát Malvinách), a zrovna vyhrál 12 tisíc dolarů při sázce na Superbowl. Shodujeme se na tom, že hlásit rozhlasem každou maličkost v angličtině i francouzštině je nebetyčná pitomost, a já opět mířím k imigračnímu úředníkovi před vstupem do transitu. Otevřel pas a aniž by se vůbec podíval na stránku s vízem, dává do něj razítko a přeje mi šťastnou cestu. Asi si o těch vízech myslí to samé, co já. Posadím se k liduprázdnému gatu, vyndávám iPad a rozhoduji se strávit těch pár hodin čekání na internetu. Okolní sedačky se postupně zaplnily Číňany, kteří tvoří odhadem devadesát procent cestujících. To přivádí k zoufalství agenty u gatu, kteří evidentně nejsou připravení na takovou masu lidí, co ignoruje veškeré pokyny. Nakonec se ale povede letadlo naboardovat a můžeme se vydat na čtrnáctihodinovou cestu zpátky do Číny.

Při kontrole před startem mi starší nerudná letuška důrazně nařizuje, že mám sundat z krku foťák a dát ho pod sedadlo. Nechce se mi s ní hádat ani jízlivě připomenout, že jsem to na žádném jiném letu s Air Canada dělat nemusel, a foťák poslušně uklízím. Když však ještě zajíždíme na de-icing, zase svojí kopírku (jak říká nikonista flyingblue) vytahuju a dělám pár fotek. V tu chvíli mě ještě nenapadlo, jak bylo moje rozhodnutí důležité. Odmrazování končí, ale my pořád nikam nejedeme. Teprve po pěti minutách se dáváme do pohybu a kapitán hlásí, že se vracíme ke gatu, protože máme problém s jednou klimatizační jednotkou a bez ní nemůžeme letět přes severní pól. Najednou se letadlo zastaví, přibližně tři minuty čeká a kapitán opět hlásí, že problém je vyřešen a můžeme startovat. Uff…

Po startu a nastoupání na letovou hladinu začíná servis. V tu chvíli je mi už jedno, jaké jídlo dostanu, a jenom hypnotizuji ukazatel zbývajícího času letu, abych byl doma co nejdřív. Najednou si všimnu, že jeden z pilotů stojí s šéfem kabiny u protějšího okna a něco sledují venku na křídle. Za chvíli dorazí šéf kabiny i na mojí stranu a omluví se, že musí udělat pár fotek křídla pro kapitána. Otevírám stínítko a vidím, že je odtoková hrana pokrytá poměrně silnou vrstvou ledu. Ptám se stewarda, jestli neví, kde může být problém, protože jsme rozhodně neletěli skrz oblačnost, kde by se námraza mohla vytvořit. Odpovídá, že nejspíš něco při de-icingu a když zjistí, že jsem na stojánce fotil, hned se chce podívat. Nakonec jde něco řešit s kapitánem a za chvíli přichází s vizitkou a prosí, zda bych mu fotky nemohl po přistání poslat, protože je chtějí přiložit ke hlášení o incidentu. Boeing naštěstí letí dál, ale přiznám se, že mi při pohledu na led na křídle nebylo zrovna do zpěvu.

Čtrnáct hodin utíkalo hodně pomalu. Všechny dobré filmy i pořady už jsem viděl, takže nejvíc času trávím sledováním mapy, která má evidentně problém s trasami přes severní pól a občas ukazuje blbosti. Nakonec zjišťuji, že severní pól mineme nikoliv zleva, jak by se slušelo na transpacifický let z Ameriky do Číny, ale zprava, tudíž vlastně letíme přes Atlantik. No super, takže si můžu zapsat další – v pořadí už třetí – kompletní cestu kolem světa. Těším se na poslední snídani, ale naši milí Kanaďané se všem rozhodují závěr cesty pěkně osladit. Proběhl totiž cabin crew change a místo sympatických mladých stewardů a stewardek nás dostávají na starost nerudné padesátnice, klasické typy baba-odborářka. Takovou přehlídku kyselých obličejů, seřvání cestujících (chudák pán před námi nedopil džus a dostalo se mu buzerace jak ve školní jídelně) a zapomenutých servisů, která se dámám povedla za hodinu jejich „práce“, jsem neviděl za celý poslední rok. Ale babkám to bylo evidentně jedno, protože měly svoje pracovní místa jistá…

Obrázek
Před odletem

Obrázek
Čekání s Číňany

Obrázek
Zmatená mapa

Obrázek
Dobytí severního pólu

A celkové dojmy z těch padesáti tisíc kilometrů na cestách? Nad všemi vítězí dva. Jižní Amerika je super místo – hory a příroda, které jsem viděl v Peru nebo Chile, stejně jako argentinská kuchyně se nezapomenutelně zapsaly do mých cestovatelských paměti. Super je i jihoamerické létání, ovšem s jedinou výjimkou – a to je cesta od dveří letiště ke dveřím letadla. Druhý hlavní dojem je poněkud více prozaický. Létat podobné štreky, které jsou delší než cesta z Evropy do Austrálie, v economy na jeden zátah je nebetyčná kravina a nebál bych se říct že i zdravotní hazard. Příště nic takového neudělám… teda aspoň doufám… no dobře, tak možná udělám výjimku, pokud za to bude dost mil… a nebo pokud to bude zajímavé letadlo… a nebo routing… ach jo :D

Pozitiva
+ Peru, Chile, Argentina
+ rozestup sedaček Sky Airline
+ barevné osvětlení v 77W Air Canada
+ IFE Lan Chile

Negativa
- Kanada (víza, IFE, babky odborářky)
- chaos u checkinu na jihoamerických letištích
- zeměkoule je sakra velká

Obrázek
Naposledy upravil(a) cocik dne 09. 02. 2011, 16:45, celkem upraveno 3 x.


Caky
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 89
Registrován: 02. 03. 2009, 15:41
Bydliště: Praha-Prostějov
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod Caky » 09. 02. 2011, 14:18

Parádní report, moc děkuju. Sice jsem zatím jen proběhl fotky (čtení si nechám na příjemný večer před spaním), ale paráda :)
Nemáš také náhodou někde na netu veřejné album s fotkami i mimo leteckých(picassa, rajče apod.)?

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3804
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod whiskey » 09. 02. 2011, 14:29

preco si letel v Y? Setris mile na nieco konkretne?

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1684
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod cocik » 09. 02. 2011, 14:31

Caky píše:Parádní report, moc děkuju. Sice jsem zatím jen proběhl fotky (čtení si nechám na příjemný večer před spaním), ale paráda :)
Nemáš také náhodou někde na netu veřejné album s fotkami i mimo leteckých(picassa, rajče apod.)?


Bohuzel ne. Neco malo mam na facebooku, ale jinak fotky ukazuju jenom navstevam na iPadu :(

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1684
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod cocik » 09. 02. 2011, 14:31

whiskey píše:preco si letel v Y? Setris mile na nieco konkretne?


Ano, ale nepovim na co, abych to nezakriknul :D Kazdopadne letet to v C bylo nerealny - uz takhle staly ty letenky pres 70k ceskejch, C by bylo tak za 250 :(


Night fly
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2823
Registrován: 13. 05. 2005, 09:25
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod Night fly » 09. 02. 2011, 15:40

Jeee, v tom hotelu bydlivam v SCL taky... Mam ale pocit, ze lonske zemetreseni s nim trochu pohnulo - okna moc netesni. Btw. hotel je pouze ta uzka celni cast, ten bok je nejake business centrum (zvane samozrejme WTC).

Jinak pristani v SCL je hardcore skoro vzdy, nepamatuju tam kiss landing, vzdy s nama j.bli jak s bednou s kytem. Ale pri letech ex GRU nebo EZE se pomerne zblizka obleta Aconcagua, to je teprve pohled - zejmena pro priznivce filmu Prezit :mrgreen:

A nakonec o Argentine nema cenu se rozepisovat - tam pri svych cestach pribiram na vaze stylem 3-5kg za tyden :oops:

flyingblue
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5145
Registrován: 16. 12. 2008, 14:31
Bydliště: up in the air
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod flyingblue » 09. 02. 2011, 16:27

Mam jen dve poznamky:

1) Az budu velky, chtel bych psat tak hezky epicky jako cocik :-)

2) Az Te prestane bavit vykoristovani Cinanu, muzes se dat na psani do nejakeho casopisu. Pry je to vynosny dzob *






* O tvem exangazma ve S....E vim, evidentne jsi prirozeny talent :-)

jane
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1417
Registrován: 15. 10. 2006, 16:13
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod jane » 09. 02. 2011, 19:21

Moc pekne! Super fotky, hlavne tedy hory se mi moc libi. A taky to osvetleni v letadle je zajimave :)

firefly
Cestující First Class
Cestující First Class
Příspěvky: 534
Registrován: 17. 06. 2009, 20:15
Pohlaví: žena
Bydliště: PRG
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod firefly » 09. 02. 2011, 19:25

Děkuji za výborný, čtivý report a krásné fotky! :clap: :clap: :clap: :clap: :clap: :clap: :clap:

Zulu Charlie
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 242
Registrován: 19. 02. 2008, 19:13
Bydliště: letadla do OSR mi občas létají nad hlavou
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod Zulu Charlie » 09. 02. 2011, 20:48

:clap: :clap: Krása nádherná :clap: :clap:

Já bych si taky dal ... :cry:

martineek
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 157
Registrován: 12. 08. 2009, 10:47
Oblíbené typy letadel: B747, B777, A340
Pohlaví: muž
Bydliště: PRG, MEX
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod martineek » 09. 02. 2011, 21:01

Parada :) pustil jsem si k tomu jihoamerickou hudbu a zase na chvilku byl na druhem konci sveta :) muchas gracias !!!

creyman
Vedoucí kabiny
Vedoucí kabiny
Příspěvky: 898
Registrován: 24. 09. 2008, 14:29
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod creyman » 09. 02. 2011, 21:21

Moc pěkné.
"Business class pro chudé" mě dostala. Kde je fotka s námrazou? Na tu jsem byl zvědavej a zrovna chybí.

pavelpmi
Nejlepší autor trip reportů 2013 a nejlepších fotografií v trip reportu 2013
Nejlepší autor trip reportů 2013 a nejlepších fotografií v trip reportu 2013
Příspěvky: 2086
Registrován: 29. 11. 2008, 10:56
Pohlaví: muž
Bydliště: Palma de Mallorca
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod pavelpmi » 09. 02. 2011, 21:46


HonzaLB
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1416
Registrován: 09. 11. 2006, 09:02
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod HonzaLB » 09. 02. 2011, 22:03

dnes HN zveřejnily 25 nejlepších cestopisů podle HN. Celkem mi tam tvé tripreporty chybí v seznamu, měl bys (UŽ NIKDY NEBUDU NA AIRWAYS PSÁT S HRUBKAMI :D )už vydat knižně:)
Naposledy upravil(a) HonzaLB dne 10. 02. 2011, 22:16, celkem upraveno 1 x.

Poly
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 369
Registrován: 18. 12. 2006, 12:08
Oblíbené typy letadel: B747-400, B777-300, A330-300, A340-600
Status: Offline

Re: Bienvenido, señor pasajero (megareport)

Příspěvekod Poly » 09. 02. 2011, 22:13

Člověk by řekl, že každý další Tvůj trip-report nemůže trumfnout ty předcházející, že to přece ani není možné, ale Ty se neustále překonáváš.

Krása, čte se to samo.



Zpět na “Trip reporty”


Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 9 hostů