Tak tady se Mao schovával
Jednoho březnového dne jsem tedy sednul k internetu a začal plánovat na první pohled jednoduchý, ale na každý další pohled strašidelný itinerář. Nejdřív letadlem China Southern ze Šanghaje do Guiyangu, hlavního města oné provincie. Odtamtud tři a půl hodiny lokálkou do Zunyi a nakonec zpátky bizarním rychlíkem, který z nějakého (všem lidem neznámého) důvodu jede ze Zunyi třicet hodin přes několik provincií až na šanghajské jižní nádraží. Převedeno do česko-slovenských reálií, čekala mě coby japonského turistu cesta z Prahy letadlem do Prešova, následně motoráčkem do Svidníku a po návštěvě muzea bitvy o Dukelský průsmyk návrat do Prahy nočním rychlíkem Kriváň. A aby to nebylo úplně jednoduché, neexistuje v Číně jednotný rezervační systém železnic, takže pokud nejedete nejmodernějším rychlovlakem a nejste na trati požadovaného spoje, nemůžete si jízdenku koupit. Jinými slovy – lístek na lokálku do Zunyi budu shánět až na nádraží v Guiyangu. Když mi kurýr doručil letenku a lístek na vlak, pochlubil jsem se několika čínským kolegům. Z několika nezávislých zdrojů jsem se dozvěděl, že jsem pitomec a že jsem měl radši jet do Suzhou (oblíbené výletní město hodinu cesty od Šanghaje)…
SHA-KWE
CZ3658, B737
Středa, půl jedné odpoledne. V práci jsem poslal posledních pár mailů a za chvíli už jsem soukal bágl skrz rentgen u vstupu do stanice metra. Na druhý terminál letiště Hongqiao jsem to měl pět stanic a soudě podle leteckých zavazadel ostatních pasažérů je tenhle způsob dopravy celkem oblíbený. Ostatně komu by se chtělo nahánět přes oběd taxíky a trápit se v dopravní zácpě na dvoupatrové dálnici. Spleť chodeb a eskalátorů ze stanice metra do odletové haly trochu připomínala prolejzačku pro křečky, ale nakonec jsem stanul přesně před přepážkami China Southern, kde panoval tradiční bordel. Schválně jsem zkusil samoobslužný terminál a ejhle, on opravdu fungoval. Nejen že dokázal přečíst můj pas, ale dokonce schroustal a pochopil číslo karty OK plus. Ještě vybrat místo vzadu za křídly, abych mohl fotit, vytisknou palubní vstupenku, a je to…
Bezpečnostní kontrola netrvá v SHA dlouho ani ve špičce, natož v ospalém hluchém místě hned po obědě, kdy moc spojů neodlétá, takže jsem za nějakých pět minut stál před informační tabulí s odlety. Kolega před časem vyprávěl, jak letěl na víkend do jakéhosi Shantou, což byl dle jeho slov absolutní zapadákov. Koukám na tabuli a do Shantou odlétají v příštích čtyřech hodinách hned tři různé spoje. OK, takže kolik letadel letí do Guiyangu? Sakra, za celý zbytek dne jenom jedno. Takže rychle do KFC na poslední Zinger menu a vzhůru do jámy lvové. A co to vidí oko mé modravé – venku u gatu stojí malý Boeing 737, takže by se neměla konat při nástupu žádná bitka, proti které jsou strkanice u Ryanairu jenom slabý odvar. No, evidentně jsem své spolucestující přecenil, protože se strkali a přetlačovali nejenom ve frontě na kontrolu palubních vstupenek, ale dokonce i v uličce letadla. Už jsem v Číně zažil leccos, ale aby se mě snažil předběhnout starý Číňan se dvěma kufry v naprosto našlapané uličce letadla, to byla novinka. Naštěstí jsem měl pořád na zádech batoh a hrubián vážil asi čtyřicet kilo, takže jsem milého pasažéra jedním rázným otočením nenápadně usadil na sedadlo 12C (možná i 12B, protože to vypadalo, že odletěl poměrně daleko).
Konečně jsem se dosunul do jedné z posledních řad, kde jsem měl místo u okna. Hodil jsem batoh do binu, usadil se a… sakra, tohle je zrada, sem se asi nevejdu. Nějakou dobrou duši totiž napadlo zkrátit rozestupy mezi sedačkami, takže i já se svými evropsky podprůměrnými 180 centimetry mám problém, abych nacpal do vymezeného prostoru kolena. Nakonec se to sice povedlo, ale už teď lituju člověka, co bude sedět přede mnou – čeká ho dvouhodinová intenzivní masáž zad. Inu, co by také člověk nechtěl za těch 400 yuanů jednosměrného tarifu včetně tax, že... Letuškám se nějakým zázrakem povedlo usadit všechny cestující před plánovaným časem odletu, takže od gatu odrážíme přesně včas, což je tady rarita. Venku je jasno, svítí jarní sluníčko, ideální počasí na focení. A taky na nepříjemné turbulence, které naším letadlem klepou hned od startu. Naštěstí nás ATC moc dlouho nedrželi u země a za chvíli jsme už nabrali jihozápadní kurz a začali stoupat k cestovní hladině.
Po nějakých dvaceti minutách se pod nás nasunula studená fronta, takže z vyhlídkového letu nebylo nic. Naštěstí začal palubní servis a také se odklopily obrazovky se zábavným programem. Zatímco promítané pořady představovaly svým výběrem (zprávy, skrytá kamera, animovaný seriál, další skrytá kamera) parodii na zábavní systém ČSA (který je parodií sám o sobě), jídlo se celkem povedlo. Nejdřív bobřík odvahy v podobě sušených kousků hovězího masa (nejsem správný skaut ani pionýr, neboť jsem ukázkově nesplnil a po klausovsku pytlík s masem ztopil coby suvenýr do kapsy bundy) a pak kartónová krabice se zákusky (hromada rajčat a nějaký pišingr) a klasické teplé jídlo. Na výběr byly mořské plody nebo vepřové, ale když jsem viděl, kterak s jídlem zachází všichni kolem, dal jsem si to prase, abych nevtíravým způsobem podtrhl atmosféru v letadle.
No a je to tady, klesáme vstříc mrakům nad Guiyangem. Nějakých patnáct minut letíme v mléčné mlze a já jenom tiše doufám, že piloti respektují minima a rozhodně by se nepokoušeli přistávat naslepo. Nakonec se ale z mraků vynořilo překrásné údolí s průzračně modrou přehradou, všude kolem nádherné kopce stromy, plot letiště… bum a hned reverz. Venku je lehce nad nulou, poprchává a plocha letiště je nepříjemně slizká, zkrátka počasí, že by psa nesnědl. Jenže to už letadlo rolovalo směrem k letištní budově a nástupním chobotům… aby těsně před nimi zahnulo doprava a skončilo na stojánce. Ach jo. Rezignovaně jsem vstal a pomohl slečně z řady před námi vyndat kufr z binu. Anglicky děkuje, já čínsky odpovídám, že není zač, což okamžitě přitáhlo pozornost dalších deseti lidí. Ptají se mě, co tady dělám a kam jedu. Popravdě odpovídám, že do Zunyi, což v celém letadle vyvolá mírnou vlnu překvapení a zděšení (dokonce je slyšet pár cesťáků ve stylu „hele, mámo, bílej a jede do Zunyi“). Teprve v autobuse mi dochází, proč byli všichni tak překvapení. V celém letadle jsem jediný běloch a co hůř, jak tak sleduji skrze prosklené stěny čekající lidi uvnitř terminálu, jsem jediný bílý i na celém letišti. To koneckonců došlo i taxikářovi, který lámanou angličtinou vysvětluje, že mě do města hodí za stovku. S úsměvem odpovídám, že mu dám padesát jako všichni ostatní, a tak se aspoň ptá, jestli můžu sedět vepředu, aby vzal dozadu další dva pasažéry. Cizincům se to sice nedoporučuje, ale protože všude kolem vidím lidi ze svého letu, souhlasím. Za chvíli se už řítíme úzkými uličkami do centra Guiyangu.
Poslední oběd v civilizaci
Odletová tabule, hledejte Guiyang
Naše letadlo
Letiště SHA
Pojíždíme
Šanghaj z výšky
Obrazovky se "zábavou"
Málo místa na nohy
Oběd
Letiště KWE
Guiyang – Zunyi
K844, zelená lokálka
Na recepci v hotelu Trade Point (kam na ta jména Číňani chodí) jsem nejprve potkal jakousi vyděšenou slečnu u přepážky, která evidentně nečekala, že by se ve středu večer chtěl ubytovat běloch. Snažím se jí uklidnit a za chvíli už dostávám vstupní kartu do pokoje na „executive floor“, který stojí v přepočtu tisícovku českých na noc. Pěkný výhled, zbytek jakž takž, ale v tuhle chvíli mi to bylo úplně jedno, protože jsem měl hlad. Vyrazil jsem proto ven na ulici najít noční trhy, kterými je Guiyang pověstný. Můžete si je představit jako několik ulic obsypaných stánky vietnamského stylu, které místo oblečení vystavují všechny možné druhy masa a zeleniny. Vzadu za pultem jsou improvizované jídelny z plastovými židličkami a stolky, takže stačí jenom vybrat podnik a může se hodovat. Netrénovaný žaludek by asi některé speciality z vepřových a hovězích vnitřností moc dlouho neudržel, ale všude je dostatečný výběr bezpečných grilovaných pochoutek, které uspokojí i konzervativního jedlíka.
Největší dojem z celého Guiyangu na mě však neudělaly noční trhy, ale celková atmosféra ve městě. Přiznejme si, hlavní město provincie Guizhou není žádná Mekka kultury nebo architektury, ale ani v tom nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že na ulicích nepotkám ve středu večer jediného střízlivého člověka. S přibývající hodinou se chodci začali čím dál víc motat a byl z nich neuvěřitelně cítit tvrdý alkohol. Bylo úplně jedno, jestli šlo o dělníka, starou babičku nebo slečnu v šatech dle poslední módy – tady evidentně všichni pijou první ligu. Přiznám se, že jsem nechtěl zkoušet, jestli pak také řídí, takže jsem radši zamířil do bezpečí hotelu a šel se morálně připravit na ranní pokračování cesty.
Ráno dorazilo dost nečekaně. Probudil jsem se a ke své hrůze zjistil, že mám vedle sebe oba dva telefony a evidentně jsem na nich v polospánku vypnul zvonění budíku. Takže rychlá sprcha, zaplatit účet a honem na nádraží. Někdy kolem desáté ráno mne vyhodil oprýskaný taxík před moderní budovou nádraží, která působila mezi okolními polorozpadlými domy jako UFO. Našel jsem vchod k pokladnám a prodral se skrz tlačenici k volnému okénku, kde mě přivítal vyděšený výraz paní, která prodávala lístky, a evidentně cizince nečekala. Po hlášce „jednou Zunyi“ evidentně pookřála a zeptala se, jestli chci jet už v jedenáct. Přikyvuji a za nějakých padesát korun dostávám růžovou jízdenku. Abych se dostal do čekárny, musím zase vyjít ven a jiným vchodem projít skrz rentgeny do hlavní haly. Lehko se to píše, ale o něco hůř dělá, protože vstup na nádraží obléhal dav venkovanů, kteří se snažili vecpat dovnitř – evidentně na nějakou lokálku. Zatnul jsem zuby a splynul s davem. O pět minut později jsem o něco placatější vypadnul z nefunkčního detekčního rámu a šel hledat správnou čekárnu pro rychlík K844 Guangzhou-Zunyi. Teprve v potemnělé hale s pořadovým číslem dva mi došlo, že ta lokálka, do které se všichni ti lidé budou chtít narvat, je právě tenhle vlak. Skrze dav lidí obložený taškami a igelitovými pytli jsem zahlédl malý stánek s pitím a sušenkami, takže jsem nakoupil pár láhví coly na cestu a začal se morálně připravovat na to, co nastane, až nás zavolají na nástupiště…
Dvacet minut do odjezdu a k masivním zábranám u vstupu na nástupiště právě dorazily kontrolorky lístků. To byl pokyn pro několik stovek lidí s asi miliónem zavazadel, aby se zvedli a postavili se co nejblíž k uniformovaným slečnám. Bylo to peklo, a to říkám jako člověk, co v pohodě přežil ranní i večerní špičku v pekingském metru a z té tokijské si dělá legraci. Číňany mám rád a většinou jsou fajn, ale jejich fatalistickou povahu absolutně nezajímá, že před nima stojí stará babička o holi, nebo máma s malým capartem. Prostě kdo bude poslední ve vlaku, ten prohrál - a že jde v tlačenici doslova o krk, to už je holt život. Nakonec jsem se nějakým zázrakem ocitnul na schodech ke kolejišti, ale přiznám se, že jediný, kdo by byl na tenhle způsob přesunu hrdý, je známý fyzik Hawking se svojí teorií červích děr do jiných dimenzí.
Ted ještě najít správný vagón a nastoupit. Zřízenec u dveří vagónu číslo sedm asi desetkrát kontroluje můj lístek a ujišťuje se, jestli opravdu jedu do Zunyi tímhle vlakem. Přitakávám a nechápu, proč se tak divně ptá. O pár sekund později jsem to ale pochopil – interiér vagónu měl totiž k civilizaci hodně daleko. Klasické sezení 3+2 s prostřední uličkou a sedadly naproti sobě, naprosto miniaturní místo na nohy, všude pytle s věcmi, hromady vesničanů nebo migrujících dělníků a hlavně naprosto neskutečný bordel, protože všichni házeli odpadky od jídla na podlahu. Trochu jsem litoval, že na uších nemám iPod, protože každých pět sekund někdo hlasitě potáhnul a vyplivnul zelený chrchel na podlahu. Přiznám se, že bych radši strávil následující tři hodiny v libovolné chuťovce z produkce Českých drah, ale nakonec jsem zatnul zuby a šel hledat svoje místo. Usadil jsem se a vzbudil všeobecné veselí všude kolem – všichni začali hlasitě halekat „lao wai“ a nabízet mi jídlo od buráků, přes naloženou vařenou králičí hlavu (nekecám) až po nějakou specialitu z kvašeného mléka.
Začal jsem se smiřovat s tím, že budu muset miliónkrát odpovídat na otázku odkud jsem, co dělám, jestli mám rád Čínu, jestli mám rád čínské holky a jaké je u nás počasí, když se z ničeho nic objevil železniční zřízenec s uklízečkou a začali dávat mojí část vagónu do pořádku. Zavazadla naskládali do horních přihrádek, vytřeli podlahu a během pěti minut vylepšili prostředí ze středověku na tradiční standard osobních vlaků Českých drah. V rámci společenské konverzace jsem vytáhnul iPad a ukázal přibližně sedmileté Číňance na vedlejší sedačce pár her. Měla z nich evidentně radost, protože další dvě hodiny strávila sekáním melounů a jablek ve Fruit Ninja. Za chvíli se unavil i zbytek spolucestujících a většina lidí ve vagónu začala klimbat. Mohl jsem aspoň sledovat z okna, kudy vlastně jedeme. Železnice se klikatila mezi horami, kde se čas od času objevila nějaká opuštěná vesnice – baráky jako vystřižené z historického filmu, ale každý samozřejmě se satelitem, tu a tam fungl nové auto nebo malý obchůdek s reklamou na Tencent (největší čínský poskytovatel internetového obsahu a online her). Vzpomněl jsem si na nezapomenutelnou hlášku z klasického českého filmu: „Ona se nám ta vesnice trochu změnila, chlapče…“ Koneckonců i tradiční čínské oslovení „soudruh“ má nyní moderní význam, a sice „buzerant“.
Cesta vlakem nabídla i některé vskutku bizarní okamžiky. Z ničeho nic například souprava dorazila skrze liduprázdné hory do údolí, kde stály naprosto monstrózní továrny a železárny – asi jako byste v Peci pod Sněžkou postavili kladenskou Poldovku s mladoboleslavskou Škodovkou. Jindy jsme zase míjeli dálniční most postavený na stometrových pilířích v naprosto neskutečném úhlu k okolním kopcům, který spíš než dopravní stavbu připomínal horskou dráhu ze šíleného zábavního parku. Po třech hodinách se pomalu začaly objevovat známky civilizace a za pár minut už jsme zastavovali na malém nádraží uprostřed paneláků. Zunyi, konečná stanice, prosíme vystupte. Propletl jsem se davem lidí ven před nádraží a snažil se najít nějaký taxík do hotelu. Jenže taxíků bylo málo, takže každý řidič fungoval jako sběrný vůz – člověk se musel chvíli ptát, než našel jeden, který jel správným směrem. Po deseti minutách jízdy taxikář zastavil na hlavním náměstí a ukazoval na svéráznou budovu vlevo (oprýskaný pětipatrový obchoďák s moderní skleněnou věží). Ano, to je Orient Grand Hotel, kde budu bydlet. Dokázal jsem to!
Hotel Trade Point
Noční Guiyang
Noční Guiyang
Noční Guiyang
Nádraží v Guiyangu
...a baráky všude kolem
Sloužíme lidu!
Informační tabule v čekárně
Spolucestující
Momentka z vlaku
Takhle vypadal uklizený vagón
Všude byly LED televize
Jó, iPad to je mašinka
Venkovská krajina
ZZZ zzz ZZZ zzz
Zunyi – Shanghai Nan
K831, klimatizovaný lůžkový vůz první třídy
Zunyi se někdy přezdívá hlavní město čínského komunismu, protože jediné, čím se kdy tenhle zapadákov uprostřed ničeho proslavil, byla konference, na které se tehdejší vedení komunistické strany rozhodlo bojovat pod ideologickým vedením Mao Ce-Tunga. O kousek dál proběhla slavná bitva v průsmyku Lou Shan, kde komunisté poprvé porazili síly KMT a zahájili tak nekonečné nahánění obou armád po půlce Číny, známé pod názvem Dlouhý pochod. Tolik tedy k politickému školení mužstva, ale rychle zpátky do reality. V praxi to znamená, že ve městě najdete nějakých 800 tisíc lidí ve více či méně oprýskaných panelácích, několik nádherně upravených ulic kolem historického areálu, kde se konala konference, jeden kopec s lesoparkem a pagodou, památník padlých hrdinů, několik KFCček a jeden Wal-Mart, doslova pár kroků od komunistického svatostánku. Schválně jsem si konferenční areál prošel a nakonec jsem skončil v místním muzeu, kde byly vystavené různé relikvie a mapy z období Dlouhého pochodu a také několik dramatických sousoší a velkoplošných obrazů, proti kterým byl Stalinův pomník nudně konzervativní kreace.
V muzeu se mě ujala mladá průvodkyně, která zrovna usměrňovala zájezd čínských důchodců odkudsi z Kunmingu, a lámanou angličtinou se mi snažila vysvětlit, kde že to vlastně jsem. Poděkoval jsem a překvapené slečně vysvětlil, že jsem zažil osmdesátá léta ve východním bloku, takže zdejší reálie chápu. Evidentně jí to překvapilo, ale doporučila mi, abych se zašel odpoledne podívat na druhý břeh řeky k památníku padlých hrdinů, kde zrovna budou mladí pionýři dostávat své rudé šátky. To neznělo jako špatný nápad, takže jsem dofotil muzeum, rychle si skočil do vedlejší restaurace na nudle s hovězím masem (přibližně za třetinovou cenu než v Šanghaji) a vyrazil hledat most. Za chvíli mi došlo, že to byla taktická chyba. Cestou k památníku jsem potkal asi tak dva tisíce školáků, a samozřejmě každý z nich začal řvát „lao wai“ a „hello“. Nakonec se mi podařilo vměstnat se do hloučku učitelů, kteří na ceremoniál dohlíželi, a kde jsem měl aspoň trochu pokoj. Odříkaly se proslovy, zahrála se hymna, caparti dostali šátky, zasalutovali a mohlo se jít domů. Tedy samozřejmě až po tom, co jsem se musel asi miliónkrát vyfotit se studentkami střední jazykové školy, které byly v areálu památníku zrovna na brigádě.
V podobném duchu se odbývaly celé dva dny, které jsem v Zunyi strávil, a bizarních zážitků jsem nasbíral tolik, že by to vydalo na celou knížku. Protože sobotní vlak odjížděl až kolem půlnoci, zaplatil jsem v hotelu za další den (což nebyl problém, protože dvoupokojové luxusní apartmá v nejvyšším patře stálo v přepočtu 1300 korun na noc), a duševně se připravoval na bitku o taxík s opilými Číňany, kteří se tou dobou budou vracet z hospod v centru domů na periferii. Nakonec se ale žádné drama nekonalo – popošel jsem asi kilometr od hlavního náměstí a v pohodě jsem zamával na volný taxík, který mě za pár minut vysadil před nádražím. Položil jsem si batoh na zem a chtěl udělat pár fotek, ale to byla chyba. Během pár sekund se odněkud vynořila skupinka venkovanů, jejíž vůdce zavelel, že se zastaví přesně tam, kde jsem stál já. Rázem jsem měl batoh zasypaný igelitovými taškami a pytli se vším možným haraburdím a trvalo asi tak minutu hodně hlasitého rozčilování, než jsem ho vyhrabal. No nic, radši půjdu čekat dovnitř, venku jde evidentně o ústa…
Nádražní budova byla překvapivě moderní a prostorná, takže se v ní dav několika stovek lidí čekající na vlak do Šanghaje bez problémů ztratil. Skrumáž při nastupování jsem zvládnul na autopilota, kdy jsem prostě vypnul hlavu a nechal se unášet davem vpřed. Většina lidí nastupovala do „dobytčáků“ s třípatrovými palandami bez přepážek, ale přiznám se, že na takové cestování opravdu nemám koule. V našem vagónu první třídy byly uzavřené oddíly se čtyřmi postelemi a průvodčí každému při nástupu zkontrolovala kromě jízdenky i průkaz totožnosti – teprve pak člověk nafasoval kartičku se svým číslem postele, která sloužila i jako noční propustka skrze jinak uzavřený vlak. Moji tři spolucestující – manželský pár kolem padesátky a nějaký úředník – vystupovali kdesi v provincii Hunan, takže nás čekalo společných dvacet hodin. Na nic moc jsme nečekali, zalezli do postelí a snažili se usnout, což šlo poměrně blbě, protože vlak každou chvíli hlasitě zastavoval a zase se rozjížděl, jak se křižoval s nočními nákladními vlaky.
Ráno mě probudilo neskutečně dementní pípání esemesky. Jedno, druhé, desáté, dvacáté. Teprve pak mi došlo, že si kolega na protější posteli s někým dopisuje, tak jsem ho slušně požádal, jestli by si nemohl vypnout zvuk, protože je teprve půl sedmé ráno a já bych ještě rád spal. Na to rázně odvětil, že si zvuk nevypne, protože by pak nevěděl, že mu přišla zpráva. Jeho logický argument mne naprosto odzbrojil (ty zprávy mu chodily tak dvakrát do minuty a telefon měl pořád před očima), takže jsem zvolil tradiční metodu s iPodem a vyčvachtanými sluchátky - k tanci a poslechu hrají Napalm Death. Ani nevím, jestli to fungovalo, protože se mi nějakým zázrakem podařilo usnout i přes kanonádu, která mi šla do uší. Znovu jsem se vzbudil kolem desáté a sledoval krajinu kolem. Projížděli jsme napříč venkovem v provincii Hunan, který mě naprosto okouzlil – vypadal trochu jako České středohoří. Trochu mě ale zarazilo, že skoro nikde nevidím pěstovat rýži nebo cokoliv jiného k jídlu – kam až oko dohlédlo, všude kvetla žlutá řepka. Zeptal jsem se spolucestujících, proč se všude pěstuje tolik řepky, a odpověď mě šokovala. Prý na export do Evropy, kde dělají z oleje palivo do aut. A že to bude v zimě problém, protože bude málo jídla, takže pekelně zdraží. Vážení a milí europotentáti, jděte s těmi svými dotacemi do háje…
Někdy k večeru zbylí tři spolunocležníci vystoupili a protože jsme projížděli po hlavní trati na Šanghaj, kde každou jezdí dlouhé rychlíky ze všech koutů Číny, bylo víc než pravděpodobné, že už nikdo nepřistoupí. Poslední noc jsem tedy spal sólo, což nebyl problém, protože se dalo kupé zamknout a navíc venku neustále korzovala průvodčí našeho vagónu. Kolem páté hodiny ranní mě probudilo její klepání na dveře s tím, že za hodinu dorazíme do Šanghaje. Rychle jsem se zaskočil zkulturnit do umývárny (pravda, uvnitř muselo se trochu kličkovat mezi flusanci na podlaze), pobalil jsem roztahané věci a morálně se připravoval na mumraj, který na jižním nádraží panuje v naprosto libovolnou denní i noční hodinu. Překvapilo mě, že jsem poměrně odpočatý a vyspaný – čekal jsem, že budou tvrdou čínskou postel moje záda proklínat…
Ale to už vlak zastavil, lidé se vyhrnuli ven z vagónů a začali se přetlačovat u schodů ven z nástupiště. K davu lidí z našeho vlaku se přidalo několik dalších spojů a já koutkem oka zahlédl něco, co bylo uplynulých několik dní uprostřed Guizhou naprosté sci-fi. Podchodem kráčel bílý cizinec…
Nádraží v Zunyi
Náměstí před nádražím
Uvnitř moderní čekárny
Pohled z mojí postele
Chodba ve vagónu
Umývárna
Chovejte se jako lidi!
Identifikační karta cestujícího
Železniční četa při práci
