Země, kde „dneska“ znamená „před šedesáti lety“Jak už asi víte, mám zvláštní cestovatelskou úchylku – zajímají mě místa, kam jezdí minimum lidí, protože jde o absolutní zapadákovy, které sice mají nějakou historickou nebo zeměpisnou zajímavost, ale jsou tak daleko od civilizace, že většinu lidí ani nenapadne, aby se tam jeli podívat. Přeneseno do evropských reálií je to stejné, jako by se Pařížan rozhodl, že pojede na víkend - třeba do Brna nebo Ostravy. Jako cíl další výpravy jsem proto zvolil přístavní město Dandong, které leží přímo na hranici mezi Čínskou lidovou a Korejskou lidově demokratickou republikou. Pravda, trochu mě zarazilo, když většina čínských kamarádů nereagovala slovy „proboha, co tam budeš dělat“, ale „jé, to je fajn, tam bych se chtěl někdo podívat“, ale soudě podle frekvence letů a dostupnosti hotelů splňoval Dangong bezezbytku definici čínského zapadákova.
CZ6755, PVG-DDG, A320Letadlo ze Šanghaje do Dandongu mělo plánovaný odlet krátce po poledni. Rád bych zdůraznil slovo „plánovaný“, protože všechno záviselo na tom, jestli Airbus China Southern dorazí včas ze Shenzhenu. A protože je na přelomu května a června prakticky v celé střední a jižní Číně období dešťů, věděl jsem, že datum i čas uvedené na letence jsou pouze orientační. Takže ráno rychle do práce, zvládnout pár rychlých porad a telekonferencí, v jedenáct nabrat přítelkyni na stanici maglevu a hurá na letiště. Samoobslužné kiosky podle očekávání nefungovaly, ale naštěstí nebyla na check-inu moc dlouhá fronta, pokud tedy nepočítám obligátního agenta cestovky, který se vetřel k přednostnímu odbavení s tlustým štosem průkazů.
Čtyřicet minut před odletem jsme konečně dorazili ke gatu, kde nás čekal tradiční obrázek – na obrazovce napsáno, že se odlétá podle plánu, ale po letadlu i obslužném pozemním personálu jako by se slehla zem. Super, takže si můžeme ještě rychle zajít na oběd. Na eskalátorech do druhého patra vnitrostátní části terminálu nás zastihlo čínské hlášení, že náš let bude mít dvě hodiny zpoždění, následované hlášením anglickým, že náš let bude mít žblablabla kchhh prsk. Stačil letmý pohled na obrazovku s ostatními odlety, abych si uvědomil, že náš čeká spíš to žblablabla kchhh prsk, ale zatím jsem se nenechal vyvést z klidu a objednal si „západní business jídlo“ v podobě steaku se špagetami a omáčkou ze sójovky.
Rozjímání nad tím, jestli nedostal kuchař Babica nové angažmá, narušil čilý ruch u našeho gatu. Nejdřív dorazil vláček na kufry, chvíli po něm náklaďák s cateringem a já začal hypnotizovat pohledem cokoliv, co se hýbalo na pojízděčce a aspoň vzdáleně připomínalo letadlo China Southern. Snaha byla odměněná úspěchem, protože stroj ze Shenzenu skutečně dorazil a vypadalo to, se povede stihnout avizované dvouhodinové zpoždění. Když se před nástupním můstkem začala formovat překvapivě organizovaná fronta, došlo mi, že měli moji kolegové pravdu, když říkali, že jsou „dong bei ren“ (neboli obyvatelé severovýchodní části Číny) výrazně civilizovanější a spořádanější než zbytek země.
Ale dost antropologického rozjímání a hurá do letadla. Ekonomická třída měla de facto identickou konfiguraci jako stroje ČSA (ostatně ono se toho v Airbusu 320 moc kreativního vymyslet nedá), rozestupy mezi sedačkami decentní (mnohem lepší než u Boeingu 737 stejných aerolinek) a nebýt uřvané, krkající a chrchlající skupinky dělníků v nátělnících, byla by atmosféra mezinárodního evropského letu dokonalá. Po nastoupání na letovou hladinu začal tradiční čínský servis – jedna malá sklenička pití, pak dlouho nic, potom jídlo a po delší době ještě jedno pití (ano, tušíte zradu, protože když tu první sklenici vypijete moc brzo, budete při jídle na suchu). Samotné jídlo bylo překvapivě kvalitní – kartónová krabice skrývala kousky jablka, meloun, sladkou bulku a biohazard v podobě pytlíku se zkvašenou zeleninou a navíc kuře na kari. Na vnitrostátním čínském letu za tisícovku yuanů tak dostanete lepší catering než na průměrném letu v Evropě.
Ale to už klesáme k Dandongu. Kolem nás kopce (jaká to příjemná změna proti šanghajským rovinám), vegetace připomíná tu středoevropskou a i když je zataženo, nefouká prakticky vůbec vítr, takže přistáváme jako do peřin. Při pojíždění k terminálu mě překvapilo, že letiště funguje zároveň jako vojenské, takže míjíme řady stíhaček a prakticky všechny budovy mají maskovací nátěr. To největší překvapení na mě ale čekalo po zastavení – budova terminálu totiž neprošla rekonstrukcí (což je v Číně obrovská rarita) a oprýskaná fasáda odkryla krásu barabizny z osmdesátých let v plné kráse. Ještě projít skrz výdej zavazadel o rozměrech většího obýváku a rychle najít nějaký taxík, který nás vezme do hotelu.
Zamračené letiště v Šanghaji
Na cestě ke gatu
Letadlo nikde
Výhled z restaurace
Svérázný západní steak
Letenka
Zmatená obrazovka s odletem
Letadlo konečně dorazilo
Civilizovaná fronta na nástup
Na palubě
Dost místa na nohy (ano, mám nové džíny od stejného italského buzeranta
)
Krabice s jídlem
A jídlo bez krabice
Po přistání v Dandongu
Na ploše v Dandongu
Výdej zavazadel
Na parkovišti před hotelem jsem měl pocit, že nejen letištní budova, ale i parkoviště, auta a lidi pochází z osmdesátých let. Rychle jsme odchytli jeden ze starých hranatých volkswagenů a po zaprášených ulicích mezi továrnami, které trochu připomínaly třeba socialistický Litvínov (včetně panelových sídlišť) jsme si klestili cestu do centra. Z ničeho nic jsme najeli na liduprázdnou desetiproudovku uprostřed ničeho. Při pohledu na široký bulvár a nazdobené lampy jsem se neubránil dotazu „co to jako sakra je“. Taxikář s úsměvem odpovídá, že se tady pořádaly přehlídky, protože do města by se nevešly. Přiznám se, že to bylo poprvé, kdy na mě i na čínské straně hranice dýchl duch Severní Koreje a rozhodně to nebylo naposled. Když taxikář viděl, s jakým zaujetím sleduji věci kolem, nabídl nám, že nás za pár stovek druhý den vyzvedne na hotelu a ukáže „zajímavé věci v okolí“. Poté, co jsme se dozvěděli, o čem ty zajímavé věci budou, jsme váhavě souhlasili. Pro jistotu jsem se zeptal, jestli nebude problém s tím, že nejsem Číňan, ale taxikář se smál s tím, že vypadám jako Rus a ne jako Američan, a navíc mluvím čínsky, takže to bude v pohodě. V pohodě to nakonec opravdu bylo, ale detaily radši až někdy u piva…
Noc před hotelem
Hotel v mlze
CZ6756, DDG-PVG, A320Víkendový pobyt v Dandongu utekl poměrně rychle. Hotel Crowne Plaza postavený na nábřeží hraniční řeky Yalu nabízel rozumný západní standard ubytování (i když se specializoval hlavně na čínské svatby a „papalášskou turistiku“ na úrovni okresního tajemníka strany) a navíc několik chuťovek daných lokalitou. Na světě totiž není moc míst, kde můžete sledovat z vany v koupelně severokorejské hraniční patroly, případně si k večerní siestě pustit severokorejskou státní televizi, která dává chuťovky ve stylu „tříhodinové pásmo veršů na oslavu Kim Ir-sena“.
V neděli odpoledne jsme ještě zašli na rychlý oběd do korejské restaurace a pak už mávli na taxík směr letiště. Trochu mě překvapilo, že nějakou hodinu a půl před odletem byla odletová hala téměř liduprázdná a všechny přepážky zavřené. Po patnácti minutách se ale začali dovnitř trousit lidi, což byl signál pro agenty, aby vylezli z kukaní a nad přepážky připevnili papírové cedule s čísly letů. Ve stejnou chvíli tak budou odbavovat let Air China do Pekingu a China Southern do Šanghaje s pokračováním do Shenzhenu. Tušil jsem melu, proto jsme s přítelkyní zaujali strategické postavení před jednou ze šanghajských přepážek a okamžitě po odbavení seběhli po schodech dolů k (překvapivě kvalitní) bezpečnostní kontrole vedoucí do (nepřekvapivě miniaturní) odletové haly.
Na jihu bylo podle všeho poměrně dobré počasí, protože letadlo z Pekingu dorazilo včas a stroj ze Šanghaje měl jenom dvacet minut zpoždění. Před námi tak byla poslední zkouška v podobě nástupu do letadla, který se odbýval bez kontroly palubních vstupenek skrze jedny úzké prosklené dveře. Pozemní personál se sice snažil dav všemožně usměrnit, ale jako stoprocentní filtr nakonec fungovali až kontroloři u schůdků, kteří pár zmatených cestujících poslali ke správnému letadlu. Protože jsme dovnitř dorazili jako jedni z prvních, sledoval jsem se zájmem sociální skladbu okolních cestujících – pár čínských byznysmenů okresního kalibru, několik vesnických paniček (představte si čtyřicetiletou čínskou selku navlečenou v teenagerských šatech z H&M), pár vojáků, dva nebo tři studenti a také jeden Filipínec, který spolu se mnou zkompletoval počet cizinců v letadle na dva.
I když bylo letadlo zaplněné do posledního místa, odstartovali jsme nesmírně rychle – jako by měl náš Airbus nějaký STOL kit. Ještě poslední pohled na vojenské baráky a hurá do Šanghaje. Opět obligátní roznos pití a kartónová krabice s jídlem, tentokrát ale výrazně horší – pár rozměklých rajčat a hlavní chod připomínající rebarboru se stopovým množstvím kuřete. Na obrazovkách se odvíjelo tradiční pásmo zpravodajství, skryté kamery a krátkometrážního filmu o památkách, ale to už s námi začala cloumat mírná turbulence, která dávala tušit, že klesáme do oblačnosti. Ještě depresivní pohled na rozbahněná pole u letiště (období dešťů je v Šanghaji opravdu na houby) a přistání s dlouhým dojezdem (slizká runway evidentně snižovala účinnost brzd). Hurá, jsme doma!
Příjezd na letiště
Uvnitř terminálu
Star Alliance Dandong
Ano, to je náš let
Palubní vstupenka
Čekání na odlet
A jdeme do letadla...
Airbus 320
Letištní budovy
Krásná maskovací barva
Na palubě
Další kartónová krabice s jídlem
Obsah nic moc
Období dešťů je depresivní
Klasická čínská letištní fotka
Na závěr mi dovolte malou necestovatelskou vsuvku. Během víkendového výletu za hranice všedních dní jsem viděl poměrně dost věci, které běžným smrtelníkům zůstávají skryté. Dost na to, abych si utvořil poměrně radikální názor, že by všichni budovatelé komunismu a socialismu zasloužili pověsit za koule do průvanu. Bylo by to pro ně totiž výrazně příjemnější než krátký pobyt v jejich vysněném ráji…