Měl bych tip na výpad, který by se zaměřil na čínskou Paříž a další podobné kuriozity. Jak to vůbec s podobnými projekty a realitním boomem/bublinou v Číně nyní vypadá?
http://bydleni.idnes.cz/na-vychode-ciny ... ektura_web
http://www.mdnphoto.com/blog/2011/05/22 ... -of-china/
Asijské víkendové (ú)lety (novinka - Zima ve Vnitřním Mongolsku)
Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - hranice s KLD
Fakt zajimavý cestopis týpka, který jel vlakem z Vídně do Pchjongjangu.....
http://vienna-pyongyang.blogspot.com/
http://vienna-pyongyang.blogspot.com/
-
cocik
- autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
- Příspěvky: 1689
- Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
- Bydliště: CTU
- Stav: Offline
Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - hranice s KLD
Čínský větrný tunel
Ačkoliv zlé jazyky tvrdí, že je Čína jedno velké adrenalinové sportoviště, kde na vás každý den číhá nekonečně mnoho překvapení a často i smrtelných nebezpečí, Číňané si s adrenalinovými sporty nerozumí. Už když jsem se do Šanghaje stěhoval, bylo mi jasné že kombinace parašutismus a sportovní paintball nemá v Lidové republice na růžích ustláno. O to větší bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že kdesi uprostřed provincie Sichuan existuje větrný tunel, ve kterém se dá trénovat volný pád.
Pokud jste ještě nikdy nic takového neviděli, představte si klasický větrný tunel, kde se ofukují formule, letadla nebo kastle od Fabie – prostě dlouhou rouru s větrákem na jednom konci. No a teď milou rouru otočte z vodorovné do svislé polohy a nechte větrák foukat tak 200 km/h, tedy stejnou rychlostí, jakou má člověk ve volném pádu, a máte super trenažér pro skydivery. Podobný tunel se nedávno také otevřel v Praze v Letňanech, takže pokud máte zájem, můžete si tenhle zážitek vyzkoušet na vlastní kůži. Jenom pozor na peňěženku – začátečníci si mohou koupit několikaminutové ukázkové lety, ale pokud to s tímhle sportem myslíte vážně, počítejte s tím, že budete muset nakupovat čas po hodinách. A jedna taková hodina přijde na dvacet až třicet tisíc korun...
Ale zpátky do Šanghaje. Přítelkyně mi pomohla kontaktovat provozovatele tunelu, vědeckotechnický park v městě Mianyang, a dohodnout rezervaci slotů. Zbývalo ještě vyřešit dopravu. Ze Šanghaje do Mianyangu létá přímá linka Shanghai Airlines, ale zpáteční let byl už bohužel vyprodaný, takže jsme museli trochu improvizovat a vzít spojení z Chengdu s tím, že těch něcelých 200 kilometrů přesunu dořešíme až operativně na místě. Nebyl to zas až takový problém – přeneseno do českých reálií jsme letěli z Prahy do Valmezu a zprátky se vraceli z Rožnov pod Radhoštěm International Airport. Sečuánec je totiž takový čínský ekvivalent Valacha z Beskyd.
Downstairs?
PVG-MIG. FM9407, B737-700
Linka FM9407 měla pravidelný odlet něco po sedmé hodině večerní, což bylo na jednu stranu fajn, protože jsem mohl ještě odpoledne zvládnout pár věcí v práci, ale na druhé straně je tu riziko, že jestli nabereme moc velké zpoždění, tak cílové letiště zavřou. No, uvidíme, bude to risk. Takže rychle jedenáct stanic metrem, na stanici maglevu nabrat přítelkyni a honem na check-in. Shanghai Airlines provozují pokrokové samoobslužné terminály, před kterými ale stála slečna ve stejnokroji a silně nepokrokově nás nasměrovala k přepážče, kde díkybohu postávalo jenom pár zmatených sečuánských vesničanů. Check-in tedy proběhl až podezřele rychle a my sjížděli o patro níž, kde jsou vnitrostátní odlety. Cestou jsem ještě přítelkyni ukázal majestátní Airbus 380 Emirates (tímto se omlouvám, že jsem v předchozím trip reportu použil slovo „zablešený“, ale dokud nebudou mít EK na Skytraxu pět hvězdiček, tak si z nich budu čas od času utahovat) a po čtvrthodinové procházce jsme konečně dorazili na konec terminálu, kde byl společný nástupní prostor pro vnitrostátní linky, mezi kterými nechyběly vyložené šlágry jako Guiyang, Kunming, Shenyang... a samozřejmě náš Mianyang.
Čekání na přílet našeho letadla jsem se rozhodl strávit na internetu. To se ukázalo jako taktický omyl, protože se ztrácela víc než polovina paketů, což je přesně na hranici toho, kdy nic pořádně nefunguje, ale čas od času zableskne jiskra naděje, kterou v zápětí uhasí další packet loss. Po půlhodině experimentování jsem to vzdal a podobně jako přítelkyně vytáhnul iPod a pustil si nějakou muziku. V playlistu mi padnul do oka „Best of Team“ a zrovna když nesmrtelný showman Paľo Habera kňučel cosi o bytu naplněném krásným tichem z dovozu, objevil se u našeho gatu Boeing 737-700 v barvách Shanghai Airlines. Stovka Sečuánců to vzala jako pokyn k nástupu a já si mohl se slovenskou pop-star zanotovat, že „pred Boeingom stojí rad, dľhý pomalý...“. Koukám, kde je přítelkyně, a zjišťuju, že zatímco jsem se věnoval muzice, strategicky zabrala místo na začátku fronty. Boarding začal na minutu přesně a za chvíli už jsme rovnali příručáky do přihrádek v relativně novém a útulném interiéru s decentními rozestupy mezi sedačkami.
Shanghai Airlines sice v Číně hrají až třetí ligu (ta první je sólo pro Hainan Airlines, v druhé jsou pak Eastern, Southern a Air China), ale na servis ani pohodlí na palubě si nemůžu stěžovat. Stewardky usadily zmatené vesnické cestující v rekordním čase, nikdo mi nekrkal do ucha ani neuroticky nekopal do sedačky a velmi nadprůměrný počet LCD obrazovek nad sedačkami vzbuzoval asociace na pořad MTV „Pimp my ride“. Snad jenom to jídlo by mohlo vypadat líp než jako podivná verze kuře na kari s pytlíkem nakládané zeleniny, která by si zasloužila nálepku „biohazard“.
Necelé tři hodiny letu uběhly jako voda a my začali klesat k Mianyangu. Tedy aspoň to kapitán říkal, protože za oknem byla tma jako v pytli a přes hustou oblačnost nebylo vidět skoro nic. Když už byly venku plné klapky i podvozek, začal jsem být trochu nervózní, protože jsem pořád ještě neviděl žádná světla. O to víc jsem ale zadkem v sedačce vnímal, jak piloti pokládají pravé křídlo pod vítr a nohama se snaží stabilizovat přiblížení. Na poslední chvíli se kolem nás vynořily z mraků a hustého deště siluety stromů a letištních světel. No to bude super, počasí na minimech a ostrý boční vítr. A taky že jo – přistání nejdřív na pravý podvozek, par rána jako z děla když došlo i na ten levý a znova pecka, tentokrát od příďáku. Pár ženských na palubě začalo pištět, ale jejich hlasy zanikly v tvrdém reverzu, který trval na můj vkus až příliš dlouho. Nakonec jsme to ale na mokré dráze ubrzdili a za chvíli jsme už zastavili před relativně novým terminálem.
Emirates A380 s blechama
Hala v odpoledním slunci
Nikde nikdo, ale času dost
Naše letadlo
Internet funguje/nefunguje
Agenti předstírají činnost
Na palubě
Detail sedaček
Začal servis
Skromná porce jídla
Na ploše v Mianyangu
Fulejiuzhou International Hotel, Mianyang
Mianyang nepatří k městům s velkým vyskytem cizinců, takže nepřipraveného cestovatele překvapí kupou kulturních odlišností. Začíná to už východem z letiště, kde je nutné prodrat se drsným davem naháněčů do hotelů a černých taxikářů, kteří se chovají velice vtíravě až agresivně. Naštěstí jsme uličku hrůzy přežili a vzali taxík normální, který nás měl zavézt do relativně rozumného hotelu poblíž tunelu. Přítelkyně, která hotel rezervovala, prohlásila, že podle čínského spotřebitelkého webu jde o vyhlášené pětihvězdičkové zařízení, ale jaksi se zapomněla zmínit, že web hodnotí podle čínských měřítek. Taxík tak zastavil před něčím, co vzdáleně připomínalo zotavovnu vedení SSM. Jediné, na co hotel kladl důraz, byl počet vítajícího personálu a velikost restaurací. Když jsem se opovážil zavolat na recepci, že nefunguje internet, uzemnila mne odpověď, že o tom ví a že to příští týden opraví.
Dojem z Mianyangu mám každopádně velice pozitivní. Ano, je to naprostý čínský zapadákov, ale centrum města vypadá i přes ničivé zemětřesení z roku 2008 upraveně, lidé jsou velice přátelští a jídlo vizuálně přitažlivé (ale jíst se nedá – sečuánská kuchyně je spolu s hunanskou v Číně absolutně nejvíc pálivá). S hotelovým řidičem jsme se navíc dohodli, že nás za velmi přijemnou cenu odveze do Chengdu a k našemu obrovskému překvapení se ve smluvený den a hodinu objevil s vozem Da Zhong Ming Rui, což nebylo nic jiného než Škoda Octavia. Samozřejmě na hlínách, s fialkama, bez švihadel, sesle vepř a paluba kaštan, pyčo...
Klasická čínská pětihvězda...
...s prosklenou kukaní se záchodem
Hotelová zahrada
Schody do restaurace
Vstupní brána
Shangri-La Hotel, Chengdu
Hotel v Chengdu jsem raději vybral sám, protože jsme v tomhle městě nedávno otevřeli novou pobočku a já měl reference na místa, kterých se vyvarovat (překvapivě Kempinski), a která stojí za to (Shangri-La a pak dlouho nic). Hotel Shangri-La stojí na břehu řeky hned vedle paláce postaveného na mostu a protože mě zajímalo, jak Chengdu vůbec vypadá, požádali jsme o upgrade do Horizon Club v třiatřicátém patře. Což o to, výhled byl super, ale že by se bylo na co dívat, to se říct nedá (tedy pokud nepatříte ke skalním příznivcům panelové architektury). Pokud se nějakým zázrakem objevíte v Chengdu, můžu Shangri-La víc než doporučit stejně jako zoologickou zahradu spojenou se stanicí pro odchov sečuánského národního pokladu, medvídka pandy.
Konečně něco západního
Okna hned u postele
Koupelna nic moc
Výhled byl opravdu... zajímavý
Lehké jídlo na přivítanou
CTU-SHA, FM9544. B737-800
Pár dní dovolené skončilo a před námi byl podlední úkol – dostat se v rámci možností a sportovních pravidel domů. Poddimenzované letiště v Chengdu je totiž notoricky známé svými zpožděními a rušením letů. Začátek byl celkem v pohodě – cesta taxíkem z centa až k terminálu trvala necelou půlhodinu a na check-inu byla fronta jenom pár lidí. Trochu mě zarazilo, že na palubní vstupence nemáme vytisnuté číslo gatu, a tak jsem vznesl opatrný dotaz, zda je s naším letem všechno v pořádku. „Jasně, žádný problém, ale možná bude mít chvíli zpoždění“, kontrovala agentka. Protože jsme měli ještě hodinu a půl do plánovaného času boardingu, rozhodli jsme se dá si kafe a zmrzlinu. V kavárně na konci terminálového „prstu“ jsem dokonce pocítil příjemné teplo domova, přesněji ruzyňského letiště. Dvě kafe a jeden malý zmrzlinový pohár totiž přišly na nějaké dvě stovky yuanů, tedy necelých 550 korun českých...
Dojedli jsme, dopili, se skřípěním zubů zaplatili a vyrazili hledat náš let. Na informačních tabulích nic, ale protože jsme poctivě sledovali všechny monitory u gatů v našem sektoru letiště, bylo nám jasné, že musíme hledat v druhé části. A skutečně – po půl hodině procházení jsme našli na jedné obrazovce naše číslo letu i s vysvětlivkou, že budeme mít dvě hodiny zpoždění. To by samo o sobě nebyl problém, kdyby z toho samého gatu neodlétala také linka do Urumqi nacpaná divokými Ujgury. Uhájit před nimi aspoň kousek místa na sedačkách byl problém místy až nadlidský. To všechno ve mně jenom utvrdilo názor, že letiště CTU by bylo lepší zbourat, zahrnout, zasypat vápnem a postavit znova.
Samotný let proběhl bez větších závad. Přesně s dvouhodinovým zpožděním jsme nastoupili do dlouhé „osmistovky“ s winglety a spolucestující měli dle očekávání výrazně vyšší civilizační standard než na letu do Mianyangu. Tedy až na jednoho plešatého Číňana, který se neustále snažil proklouznout do byznysu – letuška ho v průběhu letu musela vykázat hned pětkrát. Obdivuju její trpělivost – kdybych byl na jejím místě já, nejspíš by to skončilo záznamem na avherald.com s dovětkem „unruly passenger taken into custody by local police“. Když se nad tím teď zamýšlím, možná se jenom snažil utéct před divokou kreací sečuánského cateringu v podobě neidentifikovatelných objektů s nudlemi a (jak jinak) nakládanou zeleninou, kterou netrénovaný žaludek udrží v lepším případě půl hodiny.
Po přistání na letišti Hongqiao jsme překvapivě odrolovali někam na mez, kde dávají lišky dobrou noc, a čekala nás přibližně patnáctiminutová cesta autobusem k terminálu, při které slabší povahy začaly podezřívat řidiče, že se nás snaží odvézt na Pudong, druhé šanghajské letiště. V tuhle chvíli mě to ale netrápilo - bylo celkem pozdě v noci a já se těšil domů do postele. Cestování po Číně mám rád, ale stejně tak se rád vracím do bezpečí šanghajské civilizace...
Check-in v Chengdu
Univerzální přepážka
Klasická Sečuánka
Ovoce-zelenina
Mapka letiště
Nejdražší zmrzlina v Číně
Cesta mezi gaty
Letenka, no
Čekání s Ujgury
Letadlo je konečně tady
Na palubě
Jídlo se nepovedlo
Výstup v Šanghaji
Čekání na taxi
Ačkoliv zlé jazyky tvrdí, že je Čína jedno velké adrenalinové sportoviště, kde na vás každý den číhá nekonečně mnoho překvapení a často i smrtelných nebezpečí, Číňané si s adrenalinovými sporty nerozumí. Už když jsem se do Šanghaje stěhoval, bylo mi jasné že kombinace parašutismus a sportovní paintball nemá v Lidové republice na růžích ustláno. O to větší bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že kdesi uprostřed provincie Sichuan existuje větrný tunel, ve kterém se dá trénovat volný pád.
Pokud jste ještě nikdy nic takového neviděli, představte si klasický větrný tunel, kde se ofukují formule, letadla nebo kastle od Fabie – prostě dlouhou rouru s větrákem na jednom konci. No a teď milou rouru otočte z vodorovné do svislé polohy a nechte větrák foukat tak 200 km/h, tedy stejnou rychlostí, jakou má člověk ve volném pádu, a máte super trenažér pro skydivery. Podobný tunel se nedávno také otevřel v Praze v Letňanech, takže pokud máte zájem, můžete si tenhle zážitek vyzkoušet na vlastní kůži. Jenom pozor na peňěženku – začátečníci si mohou koupit několikaminutové ukázkové lety, ale pokud to s tímhle sportem myslíte vážně, počítejte s tím, že budete muset nakupovat čas po hodinách. A jedna taková hodina přijde na dvacet až třicet tisíc korun...
Ale zpátky do Šanghaje. Přítelkyně mi pomohla kontaktovat provozovatele tunelu, vědeckotechnický park v městě Mianyang, a dohodnout rezervaci slotů. Zbývalo ještě vyřešit dopravu. Ze Šanghaje do Mianyangu létá přímá linka Shanghai Airlines, ale zpáteční let byl už bohužel vyprodaný, takže jsme museli trochu improvizovat a vzít spojení z Chengdu s tím, že těch něcelých 200 kilometrů přesunu dořešíme až operativně na místě. Nebyl to zas až takový problém – přeneseno do českých reálií jsme letěli z Prahy do Valmezu a zprátky se vraceli z Rožnov pod Radhoštěm International Airport. Sečuánec je totiž takový čínský ekvivalent Valacha z Beskyd.
Downstairs?
PVG-MIG. FM9407, B737-700
Linka FM9407 měla pravidelný odlet něco po sedmé hodině večerní, což bylo na jednu stranu fajn, protože jsem mohl ještě odpoledne zvládnout pár věcí v práci, ale na druhé straně je tu riziko, že jestli nabereme moc velké zpoždění, tak cílové letiště zavřou. No, uvidíme, bude to risk. Takže rychle jedenáct stanic metrem, na stanici maglevu nabrat přítelkyni a honem na check-in. Shanghai Airlines provozují pokrokové samoobslužné terminály, před kterými ale stála slečna ve stejnokroji a silně nepokrokově nás nasměrovala k přepážče, kde díkybohu postávalo jenom pár zmatených sečuánských vesničanů. Check-in tedy proběhl až podezřele rychle a my sjížděli o patro níž, kde jsou vnitrostátní odlety. Cestou jsem ještě přítelkyni ukázal majestátní Airbus 380 Emirates (tímto se omlouvám, že jsem v předchozím trip reportu použil slovo „zablešený“, ale dokud nebudou mít EK na Skytraxu pět hvězdiček, tak si z nich budu čas od času utahovat) a po čtvrthodinové procházce jsme konečně dorazili na konec terminálu, kde byl společný nástupní prostor pro vnitrostátní linky, mezi kterými nechyběly vyložené šlágry jako Guiyang, Kunming, Shenyang... a samozřejmě náš Mianyang.
Čekání na přílet našeho letadla jsem se rozhodl strávit na internetu. To se ukázalo jako taktický omyl, protože se ztrácela víc než polovina paketů, což je přesně na hranici toho, kdy nic pořádně nefunguje, ale čas od času zableskne jiskra naděje, kterou v zápětí uhasí další packet loss. Po půlhodině experimentování jsem to vzdal a podobně jako přítelkyně vytáhnul iPod a pustil si nějakou muziku. V playlistu mi padnul do oka „Best of Team“ a zrovna když nesmrtelný showman Paľo Habera kňučel cosi o bytu naplněném krásným tichem z dovozu, objevil se u našeho gatu Boeing 737-700 v barvách Shanghai Airlines. Stovka Sečuánců to vzala jako pokyn k nástupu a já si mohl se slovenskou pop-star zanotovat, že „pred Boeingom stojí rad, dľhý pomalý...“. Koukám, kde je přítelkyně, a zjišťuju, že zatímco jsem se věnoval muzice, strategicky zabrala místo na začátku fronty. Boarding začal na minutu přesně a za chvíli už jsme rovnali příručáky do přihrádek v relativně novém a útulném interiéru s decentními rozestupy mezi sedačkami.
Shanghai Airlines sice v Číně hrají až třetí ligu (ta první je sólo pro Hainan Airlines, v druhé jsou pak Eastern, Southern a Air China), ale na servis ani pohodlí na palubě si nemůžu stěžovat. Stewardky usadily zmatené vesnické cestující v rekordním čase, nikdo mi nekrkal do ucha ani neuroticky nekopal do sedačky a velmi nadprůměrný počet LCD obrazovek nad sedačkami vzbuzoval asociace na pořad MTV „Pimp my ride“. Snad jenom to jídlo by mohlo vypadat líp než jako podivná verze kuře na kari s pytlíkem nakládané zeleniny, která by si zasloužila nálepku „biohazard“.
Necelé tři hodiny letu uběhly jako voda a my začali klesat k Mianyangu. Tedy aspoň to kapitán říkal, protože za oknem byla tma jako v pytli a přes hustou oblačnost nebylo vidět skoro nic. Když už byly venku plné klapky i podvozek, začal jsem být trochu nervózní, protože jsem pořád ještě neviděl žádná světla. O to víc jsem ale zadkem v sedačce vnímal, jak piloti pokládají pravé křídlo pod vítr a nohama se snaží stabilizovat přiblížení. Na poslední chvíli se kolem nás vynořily z mraků a hustého deště siluety stromů a letištních světel. No to bude super, počasí na minimech a ostrý boční vítr. A taky že jo – přistání nejdřív na pravý podvozek, par rána jako z děla když došlo i na ten levý a znova pecka, tentokrát od příďáku. Pár ženských na palubě začalo pištět, ale jejich hlasy zanikly v tvrdém reverzu, který trval na můj vkus až příliš dlouho. Nakonec jsme to ale na mokré dráze ubrzdili a za chvíli jsme už zastavili před relativně novým terminálem.
Emirates A380 s blechama
Hala v odpoledním slunci
Nikde nikdo, ale času dost
Naše letadlo
Internet funguje/nefunguje
Agenti předstírají činnost
Na palubě
Detail sedaček
Začal servis
Skromná porce jídla
Na ploše v Mianyangu
Fulejiuzhou International Hotel, Mianyang
Mianyang nepatří k městům s velkým vyskytem cizinců, takže nepřipraveného cestovatele překvapí kupou kulturních odlišností. Začíná to už východem z letiště, kde je nutné prodrat se drsným davem naháněčů do hotelů a černých taxikářů, kteří se chovají velice vtíravě až agresivně. Naštěstí jsme uličku hrůzy přežili a vzali taxík normální, který nás měl zavézt do relativně rozumného hotelu poblíž tunelu. Přítelkyně, která hotel rezervovala, prohlásila, že podle čínského spotřebitelkého webu jde o vyhlášené pětihvězdičkové zařízení, ale jaksi se zapomněla zmínit, že web hodnotí podle čínských měřítek. Taxík tak zastavil před něčím, co vzdáleně připomínalo zotavovnu vedení SSM. Jediné, na co hotel kladl důraz, byl počet vítajícího personálu a velikost restaurací. Když jsem se opovážil zavolat na recepci, že nefunguje internet, uzemnila mne odpověď, že o tom ví a že to příští týden opraví.
Dojem z Mianyangu mám každopádně velice pozitivní. Ano, je to naprostý čínský zapadákov, ale centrum města vypadá i přes ničivé zemětřesení z roku 2008 upraveně, lidé jsou velice přátelští a jídlo vizuálně přitažlivé (ale jíst se nedá – sečuánská kuchyně je spolu s hunanskou v Číně absolutně nejvíc pálivá). S hotelovým řidičem jsme se navíc dohodli, že nás za velmi přijemnou cenu odveze do Chengdu a k našemu obrovskému překvapení se ve smluvený den a hodinu objevil s vozem Da Zhong Ming Rui, což nebylo nic jiného než Škoda Octavia. Samozřejmě na hlínách, s fialkama, bez švihadel, sesle vepř a paluba kaštan, pyčo...
Klasická čínská pětihvězda...
...s prosklenou kukaní se záchodem
Hotelová zahrada
Schody do restaurace
Vstupní brána
Shangri-La Hotel, Chengdu
Hotel v Chengdu jsem raději vybral sám, protože jsme v tomhle městě nedávno otevřeli novou pobočku a já měl reference na místa, kterých se vyvarovat (překvapivě Kempinski), a která stojí za to (Shangri-La a pak dlouho nic). Hotel Shangri-La stojí na břehu řeky hned vedle paláce postaveného na mostu a protože mě zajímalo, jak Chengdu vůbec vypadá, požádali jsme o upgrade do Horizon Club v třiatřicátém patře. Což o to, výhled byl super, ale že by se bylo na co dívat, to se říct nedá (tedy pokud nepatříte ke skalním příznivcům panelové architektury). Pokud se nějakým zázrakem objevíte v Chengdu, můžu Shangri-La víc než doporučit stejně jako zoologickou zahradu spojenou se stanicí pro odchov sečuánského národního pokladu, medvídka pandy.
Konečně něco západního
Okna hned u postele
Koupelna nic moc
Výhled byl opravdu... zajímavý
Lehké jídlo na přivítanou
CTU-SHA, FM9544. B737-800
Pár dní dovolené skončilo a před námi byl podlední úkol – dostat se v rámci možností a sportovních pravidel domů. Poddimenzované letiště v Chengdu je totiž notoricky známé svými zpožděními a rušením letů. Začátek byl celkem v pohodě – cesta taxíkem z centa až k terminálu trvala necelou půlhodinu a na check-inu byla fronta jenom pár lidí. Trochu mě zarazilo, že na palubní vstupence nemáme vytisnuté číslo gatu, a tak jsem vznesl opatrný dotaz, zda je s naším letem všechno v pořádku. „Jasně, žádný problém, ale možná bude mít chvíli zpoždění“, kontrovala agentka. Protože jsme měli ještě hodinu a půl do plánovaného času boardingu, rozhodli jsme se dá si kafe a zmrzlinu. V kavárně na konci terminálového „prstu“ jsem dokonce pocítil příjemné teplo domova, přesněji ruzyňského letiště. Dvě kafe a jeden malý zmrzlinový pohár totiž přišly na nějaké dvě stovky yuanů, tedy necelých 550 korun českých...
Dojedli jsme, dopili, se skřípěním zubů zaplatili a vyrazili hledat náš let. Na informačních tabulích nic, ale protože jsme poctivě sledovali všechny monitory u gatů v našem sektoru letiště, bylo nám jasné, že musíme hledat v druhé části. A skutečně – po půl hodině procházení jsme našli na jedné obrazovce naše číslo letu i s vysvětlivkou, že budeme mít dvě hodiny zpoždění. To by samo o sobě nebyl problém, kdyby z toho samého gatu neodlétala také linka do Urumqi nacpaná divokými Ujgury. Uhájit před nimi aspoň kousek místa na sedačkách byl problém místy až nadlidský. To všechno ve mně jenom utvrdilo názor, že letiště CTU by bylo lepší zbourat, zahrnout, zasypat vápnem a postavit znova.
Samotný let proběhl bez větších závad. Přesně s dvouhodinovým zpožděním jsme nastoupili do dlouhé „osmistovky“ s winglety a spolucestující měli dle očekávání výrazně vyšší civilizační standard než na letu do Mianyangu. Tedy až na jednoho plešatého Číňana, který se neustále snažil proklouznout do byznysu – letuška ho v průběhu letu musela vykázat hned pětkrát. Obdivuju její trpělivost – kdybych byl na jejím místě já, nejspíš by to skončilo záznamem na avherald.com s dovětkem „unruly passenger taken into custody by local police“. Když se nad tím teď zamýšlím, možná se jenom snažil utéct před divokou kreací sečuánského cateringu v podobě neidentifikovatelných objektů s nudlemi a (jak jinak) nakládanou zeleninou, kterou netrénovaný žaludek udrží v lepším případě půl hodiny.
Po přistání na letišti Hongqiao jsme překvapivě odrolovali někam na mez, kde dávají lišky dobrou noc, a čekala nás přibližně patnáctiminutová cesta autobusem k terminálu, při které slabší povahy začaly podezřívat řidiče, že se nás snaží odvézt na Pudong, druhé šanghajské letiště. V tuhle chvíli mě to ale netrápilo - bylo celkem pozdě v noci a já se těšil domů do postele. Cestování po Číně mám rád, ale stejně tak se rád vracím do bezpečí šanghajské civilizace...
Check-in v Chengdu
Univerzální přepážka
Klasická Sečuánka
Ovoce-zelenina
Mapka letiště
Nejdražší zmrzlina v Číně
Cesta mezi gaty
Letenka, no
Čekání s Ujgury
Letadlo je konečně tady
Na palubě
Jídlo se nepovedlo
Výstup v Šanghaji
Čekání na taxi
-
cocik
- autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
- Příspěvky: 1689
- Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
- Bydliště: CTU
- Stav: Offline
Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - větrný tunel)
A pár cestovatelských fotek...
Mianyang
Budova tunelu (vypadá spíš jak UFO)
Ulice v Mianyangu
Žádné auto nebylo čisté
Tunel (pořád to vypadá spíš jako UFO)
Zajímavá nabídka zážitků
Rychloměr (teď zrovna jde tunel na volnoběh)
Bez helmy dovnitř nelez!
Pro srovnání velikostí...
Tohle radši nezkoušejte, nebo si nabijete čumák...
Klasické létání
Sklad jídla před restaurací
Nábřeží
Uvnitř jedné z restaurací
Jídlo vypadá krásně, ale je neskutečně ostré
Chengdu
Momentka ze Zoo
Tady vaří pandy?
...no tak teda ne, co se dá dělat
Líná panda
Průchod zahradou
Ještě línější panda
Ještě o něco línější panda
Čínané se s číslovkami nepářou
Úplně nejlínější panda
Noční Chengdu
Mianyang
Budova tunelu (vypadá spíš jak UFO)
Ulice v Mianyangu
Žádné auto nebylo čisté
Tunel (pořád to vypadá spíš jako UFO)
Zajímavá nabídka zážitků
Rychloměr (teď zrovna jde tunel na volnoběh)
Bez helmy dovnitř nelez!
Pro srovnání velikostí...
Tohle radši nezkoušejte, nebo si nabijete čumák...
Klasické létání
Sklad jídla před restaurací
Nábřeží
Uvnitř jedné z restaurací
Jídlo vypadá krásně, ale je neskutečně ostré
Chengdu
Momentka ze Zoo
Tady vaří pandy?
...no tak teda ne, co se dá dělat
Líná panda
Průchod zahradou
Ještě línější panda
Ještě o něco línější panda
Čínané se s číslovkami nepářou
Úplně nejlínější panda
Noční Chengdu
Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - větrný tunel)
Ogaři, esli si z nás bude ten Pražák dělat srandu, tož mu dáme po čuni, enem jak sa tu na Valachoch objeví ja ? 
Šak enem dočkaj, až otevřů Kunovice International Terminal 1...
-
cocik
- autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
- Příspěvky: 1689
- Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
- Bydliště: CTU
- Stav: Offline
Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - větrný tunel)
jankre píše::twisted: Ogaři, esli si z nás bude ten Pražák dělat srandu, tož mu dáme po čuni, enem jak sa tu na Valachoch objeví ja ?
Šak enem dočkaj, až otevřů Kunovice International Terminal 1...
Budejcak
Ale kolem Roznova to mam rad, s Valachama se skvele pije a holky jsou tam taky super 
Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - větrný tunel)
...a za těch Y 150,- je to na jak dlouho ?
(kdybych tam - kvůli ceně - chtěl zajet místo těch Letňan
)
(kdybych tam - kvůli ceně - chtěl zajet místo těch Letňan
)-
cocik
- autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
- Příspěvky: 1689
- Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
- Bydliště: CTU
- Stav: Offline
Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - větrný tunel)
jankre píše:...a za těch Y 150,- je to na jak dlouho ?
(kdybych tam - kvůli ceně - chtěl zajet místo těch Letňan
150 rmb za 2 minuty letu
-
Poly
- Cestující Business Class
- Příspěvky: 369
- Registrován: 18. 12. 2006, 12:08
- Oblíbené typy letadel: B747-400, B777-300, A330-300, A340-600
- Stav: Offline
Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - větrný tunel)
Nádhera. Fakt pěkné.
-
wampa
- Cestující Business Class
- Příspěvky: 386
- Registrován: 12. 09. 2005, 20:46
- Bydliště: Praha
- Stav: Offline
Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - větrný tunel)
Skoro si ríkam zdali Cocikovi nedoporucit nejakou zotavovnu vedení SSM, ten hotel oproti te, co jsem nedavno zazil, vypada uzasne.
Ale jinak super fotky a report.
Ale jinak super fotky a report.
-
persona
- Kapitán
- Příspěvky: 2130
- Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
- Bydliště: BRQ
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - větrný tunel)
Líbilo se mi to. Hlavně ty sociokulturní postřehy. Ty já nejraději. I pěkné fotky kempů 
-
alesesl
- Kapitán
- Příspěvky: 2863
- Registrován: 27. 02. 2004, 05:55
- Oblíbené typy letadel: vrtulove letadla
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Praha Zapad
- Stav: Offline
Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - větrný tunel)
Moc hezke, zvlast ta druha updatovana cast.
-
cocik
- autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
- Příspěvky: 1689
- Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
- Bydliště: CTU
- Stav: Offline
Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - větrný tunel)
Flieg mein Lied nach Fukushima, aneb víkend v radioaktivním Japonsku
Ačkoliv je vztah mnohých Číňanů k alkoholu více než pozitivní, způsob jeho konzumace představuje pro Středoevropana nepřekonatelný kulturní rozdíl. V praxi to vypadá tak, že zatímco vy líným tlachavým způsobem dopíjíte třetí půllitr piva, vaši čínští kolegové se válí pod stolem totálně na mol, protože do sebe klopili panáky zběsilým tempem (podobně jako puberťáci, kteří se chtějí opít rychleji, než pinglovi dojde, že by jim měl zkontrolovat občanky). Není proto divu, že když se mě někdo zeptá, jak daleko to mám do nejbližší pořádné hospody, odpovídám, že asi tak tři hodiny cesty. Přes vodu. Letadlem. Do Japonska.
Čas od času proto vyrazím do Tokia na víkend, abych si mohl v klidu dát pivo a abych si v tokijské ranní špičce odpočinul od agresivních čínských tlačenic, ve kterých jde mnohdy o život. Když proto začátkem března kamarádi volali, abych přiletěl na tradiční svátek Hanami (zjednodušeně přeloženo jako „čumění na rozkvetlé kytky“) následovaný party Sonar Sound ve špičkovém klubu Ageha, neváhal jsem ani minutu a hned šel bookovat letenky. Evidentně jsem nebyl jediný s podobným nápadem, protože ceny letenek na první dubnový víkend vyšplhaly do dříve nepoznaných výšin. Nejlevnejší zpáteční lístek byl s Air China v economy za nějakých patnáct tisíc českých, kdybych chtěl letět s ANA, musel bych zaplatit skoro pětadvacet. Ale co, letenky jsem měl v kapse, rezervaci oblíbeného hotelu přímo nad kultovní křižovatkou Shibuya potvrzenou, takže jsem šel desátého března spát s pocitem, že se nemůže nic stát.
Jenže hned druhý den přišlo zemětřesení, tsunami a o víkendu exploze ve fukušimské jaderné elektrárně. Média zapracovala, takže po celé Asii vypukla panika, kdy lidé začali hromadně skupovat „zaručené protijedy“ jako mořská sůl nebo rybí konzervy. Kamarádi z Tokia ale vytrvale hlásili, že je všechno v pořádku a lidi jenom zbytečně blbnou, takže jsem v práci ohlásil, že si beru na Hanami volno, protože letím do Japonska. Někteří bojácnější kolegové samozřejmě začali pochybovat o mém duševním zdraví a dál hledali v online obchodech dozimetry, zatímco v Šanghaji přistávalo jedno letadlo plné evakuovaných Číňanů za druhým. V podobném duchu se nesly další dva týdny a teprve posledních pár dní před odletem histerie začala pomalu opadat, protože se očekávaná apokalypsa ne a ne dostavit.
Ranní fronta na odlet
PVG-NRT, CA929, B777-200
Odlétat v pátek v deset ráno, znamená chytnout ranní špičku jak na letišti Pudong, tak uprostřed šanghajských ulic. Taxík proto nepřipadá v úvahu, takže je potřeba přežít našlapané metro a maglev plný uřvaných obézních amerických turistů. Od přepážek pro mezinárodní lety Air China se vlnil dlouhý dav lidí, který končil kdesi v nedohlednu a překvapivě dusno bylo i na červeném koberci, kde se strkali pasažéři zapadající do profilu „nižší stranický úředník z vnitrozemské provincie“, tedy ta absolutně nejhorší civilizací nepolíbená zvěř, která je z domovského města zvyklá na absolutní pohrdání všemi kolem. S takovými lidmi je obecně velmi těžké pořízení, protože velmi málo cestují, a tak je právě mezinárodní letiště většinou první místo v jejich životě, kde by měli dodržovat základní společenská pravidla. Počkal jsem tedy nějakých dvacet minut, než po zuřivém dohadování a gestikulování dostali palubní vstupenky, a pak v klidu nafasoval boarding pass na svůj let.
Po pár minutách řeším zajímavé dilema. Sedím v lounge, mám hlad a nevím, co si dát k jídlu. Letmý pohled na stolky prozradí, že to bude buď pišingr s čokoládou, sladký toastový chleba s marmeládou, nějaké miniaturní zeleninové sendviče a nebo sushi, respektive jeho posledních pár zbytků, které nestihli sníst byznysmeni z ranní linky ANA. A právě poslední možnost vyhrála snídaňové výběrové řízení, částečně také proto, že zmlsaný čínskými cenami odmítám konzumovat předražené sushi v Japonsku. Pár minut jsem sledoval nástup davů cestujících do Airbusu 340 Air China, který jsem v té době považoval za ztělesněné cestovatelské peklo (na jaře jsem o muzeálním 747 stejných aerolinek ještě neměl potuchy) a v duchu se těšil na to, jakou mašinu nasadí Air China na linku do Tokia. Obecně totiž platí, že čínské aerolinky posílají do Japonska to nejlepší, aby aspoň trochu kompenzovaly mindrák, který Číňani z Japonců stále mají. O to větší bylo mé překvapení, když jsem viděl před naším gatem zaparkovaný Boeing 777-200 v livery z domácích tratí. V Air China evidentně nechtěli riskovat, a tak do japonského radioaktivního pekla poslali ten největší triple-seven humus, který vytáhli někde z kopřiv. Nabízí se analogie v podobě vyřazených vagónů ČD, kterými se kolega ragbysta vozí ve zvláštních vlacích pro fanoušky Baníku Ostrava.
Ale co už, těch pár hodin se dá přežít cokoliv. Takže honem do letadla, rychle se posadit, připravit na start a vzhůru přes moře. Odletěli jsme přesně podle letového řádu, částečně také proto, že byla místa na palubě zaplněná jen z nějakých padesáti procent, přičemž neAsiati jsme tam byli tak tři, čtyři. To však nebránilo Číňanům, aby vyjedli veškerou nabídku západních jídel, takže když ke mně konecně dorazil vozík s jídlem, dostal jsem podezřelé krevety se zeleninou a nějaký salát s uzenou rybou. Jíst se to bohužel nedalo, takže jsem musel vzít zavděk jenom moučníkem a sladkou bulkou pečiva. A protože palubní zábava na starých CRT obrazovkách představovala promítání jakési nudné estrády, začal jsem klimbat a trpělivě očekával přistání. Věděl jsem totiž, co s největší pravděpodobností přijde – silné turbulence, které bývají při přiblížení k NRT pravidlem. Vyklepalo nás to pěkně, ale nakonec jsme v pohodě dosednuli na runway tokijského letiště...
Přiznám se, že jsem byl trochu zmaten – čekal jsem apokalypsu, rozvaliny, nukleární mutanty a všeobecný chaos, ale nic z toho jsem kolem sebe neviděl. Imigrační úředník mi znuděně nalepil vstupní potvrzení do pasu, další dvojice celníků se zdvořile poptala na obsah mého příručáku a za pár minut jsem už mířil do příletové haly, abych si koupil lístek na vlak do centra. Jak mám Tokio a Japonsko obecně rád, je to právě cesta z letiště, která mě dohání k nepříčetnosti. V Číně nám jezdí Maglev do města sedm minut, ale v Tokiu musím koupit předražený lístek na Skyliner, který se courá skoro hodinu a při každé příležitosti zní z reproduktorů hlášení o tom, jak je Skyliner super, nejlepší, nejdokonalejší a vůbec. Teprve na Nippori, kde přestupuji ze Skylineru na JR, pro mě začíná to pravé Japonsko. Mírně chaotické, mírně ujeté, ale nesmírně slušné a efektivní.
Chaos i na červeném koberci
Snídaně v salónku
Tak tímhle naštěstí nepoletím
Tímhle už bohužel ano. Jak z deště pod okap.
Prastarý interiér
Sardinkózní místo na nohy
Dobrou chuť
Palubní zábava na CRT obrazovkách
Skyliner právě dorazil
Uvnitř vlaku
Pohled z okna hotelu
Hanami, část první
Hanami, část druhá (včetně oldschool pankáče)
NRT-PVG, CA930, B737-700
Tokijský víkend byl nesmírně hektický a musím se přiznat, že když jsem v neděli v pět ráno dorazil na hotel, pociťoval jsem klasické příznaky nemoci z ozáření – byl jsem malátný, s poruchami rovnováhy a drobnými výpadky paměti. Byl tedy nejvyšší čas zalézt na pár hodin do postele, po probuzení rychle sbalit věci a opět se vydat ze Shibuye přes Nippori na Naritu. Naneštěstí měl onen super dokonalý skvělý Skyliner asi desetiminutové zpoždění, takže jsem na nástupišti pěkně vymrznul, protože jarní vítr od moře dokáže být pěkný prevít. Nakonec jsem ale dorazil na letiště, kde na mě čekal zapeklitý rébus – kde najít přepážku Air China pro Star Alliance Gold kartičkáře. Vzhledem ke značně sníženému intelektu (ta radiace je fakt prevít) jsem ji hledal snad dvacet minut, ale bylo to pořád lepší než stát hodinovou frontu s davem Číňanů v economy sekci. Imigrační i bezpečností prohlídka opět proběhly nesmírně rychle a efektivně a já se odebral do lounge ANA. Přiznám se, že jsem nečekal žádné zázraky, ale jeho kvalita mě velmi přijemně překvapila – směle by dokázal konkurovat i těm nejlepším SilverKris salónům. Dal jsem si minerálku, usadil se do křesla a s hrůzou zjistil, že na mě dolehla únava z celého víkendu a já se nemůžu ani hnout. Chvíli jsem váhal, jestli se nemám dohodnout s holkami na recepci, aby mě přebookovaly na pozdější let (zaplať pánbůh za flexibilní letenku), ale nakonec zvítězil duch nad hmotou a já se vyvezl po eskalátorech o patro výš, kde zrovna boardoval náš let.
Trochu mě překvapilo, že tentokrát poletíme našlapaným narrow-body Boeingem 737, ale cestujících zkrátka nebylo dost na větší letadlo. Sedačky byly ale o něco příjemnější než na prvním segmentu a navíc mě potěšil palubní časopis s velkým článkem o Praze. Hlavní jídlo jsem pro jistotu opět neriskoval, i když vonělo moc pěkně – nakonec jsem snědl jenom sušenky a kus bramborového salátu s kolečkem salámu. Zbytek letu už nestál moc za řeč. Turbulence nebyly, spolucestující se chovali slušně, z okna se kvůli oblačnosti moc koukat nedalo, takže zbývala poslední otázka – naběhne na nás v Šanghaji eskadra Číňanů v protichemických oblecích jako během epidemie ptačí chřipky? Těšil jsem se na zajímavý zážitek, ale nakonec mě bezpečnostní personál zklamal, protože nepřišel vůbec nikdo.
Jako bychom snad ani nepřiletěli z toho radioaktivního pekla, které tak barvitě popisovali reportéři ve zprávách...
Ranní čekání na Nippori
Skyliner konečně dorazil
Salónek ANA
Čekání u gatu
Na palubě
Loučení s Japonskem
Tohle celkem potěší
I tomuhle se dá říkat oběd
Ačkoliv je vztah mnohých Číňanů k alkoholu více než pozitivní, způsob jeho konzumace představuje pro Středoevropana nepřekonatelný kulturní rozdíl. V praxi to vypadá tak, že zatímco vy líným tlachavým způsobem dopíjíte třetí půllitr piva, vaši čínští kolegové se válí pod stolem totálně na mol, protože do sebe klopili panáky zběsilým tempem (podobně jako puberťáci, kteří se chtějí opít rychleji, než pinglovi dojde, že by jim měl zkontrolovat občanky). Není proto divu, že když se mě někdo zeptá, jak daleko to mám do nejbližší pořádné hospody, odpovídám, že asi tak tři hodiny cesty. Přes vodu. Letadlem. Do Japonska.
Čas od času proto vyrazím do Tokia na víkend, abych si mohl v klidu dát pivo a abych si v tokijské ranní špičce odpočinul od agresivních čínských tlačenic, ve kterých jde mnohdy o život. Když proto začátkem března kamarádi volali, abych přiletěl na tradiční svátek Hanami (zjednodušeně přeloženo jako „čumění na rozkvetlé kytky“) následovaný party Sonar Sound ve špičkovém klubu Ageha, neváhal jsem ani minutu a hned šel bookovat letenky. Evidentně jsem nebyl jediný s podobným nápadem, protože ceny letenek na první dubnový víkend vyšplhaly do dříve nepoznaných výšin. Nejlevnejší zpáteční lístek byl s Air China v economy za nějakých patnáct tisíc českých, kdybych chtěl letět s ANA, musel bych zaplatit skoro pětadvacet. Ale co, letenky jsem měl v kapse, rezervaci oblíbeného hotelu přímo nad kultovní křižovatkou Shibuya potvrzenou, takže jsem šel desátého března spát s pocitem, že se nemůže nic stát.
Jenže hned druhý den přišlo zemětřesení, tsunami a o víkendu exploze ve fukušimské jaderné elektrárně. Média zapracovala, takže po celé Asii vypukla panika, kdy lidé začali hromadně skupovat „zaručené protijedy“ jako mořská sůl nebo rybí konzervy. Kamarádi z Tokia ale vytrvale hlásili, že je všechno v pořádku a lidi jenom zbytečně blbnou, takže jsem v práci ohlásil, že si beru na Hanami volno, protože letím do Japonska. Někteří bojácnější kolegové samozřejmě začali pochybovat o mém duševním zdraví a dál hledali v online obchodech dozimetry, zatímco v Šanghaji přistávalo jedno letadlo plné evakuovaných Číňanů za druhým. V podobném duchu se nesly další dva týdny a teprve posledních pár dní před odletem histerie začala pomalu opadat, protože se očekávaná apokalypsa ne a ne dostavit.
Ranní fronta na odlet
PVG-NRT, CA929, B777-200
Odlétat v pátek v deset ráno, znamená chytnout ranní špičku jak na letišti Pudong, tak uprostřed šanghajských ulic. Taxík proto nepřipadá v úvahu, takže je potřeba přežít našlapané metro a maglev plný uřvaných obézních amerických turistů. Od přepážek pro mezinárodní lety Air China se vlnil dlouhý dav lidí, který končil kdesi v nedohlednu a překvapivě dusno bylo i na červeném koberci, kde se strkali pasažéři zapadající do profilu „nižší stranický úředník z vnitrozemské provincie“, tedy ta absolutně nejhorší civilizací nepolíbená zvěř, která je z domovského města zvyklá na absolutní pohrdání všemi kolem. S takovými lidmi je obecně velmi těžké pořízení, protože velmi málo cestují, a tak je právě mezinárodní letiště většinou první místo v jejich životě, kde by měli dodržovat základní společenská pravidla. Počkal jsem tedy nějakých dvacet minut, než po zuřivém dohadování a gestikulování dostali palubní vstupenky, a pak v klidu nafasoval boarding pass na svůj let.
Po pár minutách řeším zajímavé dilema. Sedím v lounge, mám hlad a nevím, co si dát k jídlu. Letmý pohled na stolky prozradí, že to bude buď pišingr s čokoládou, sladký toastový chleba s marmeládou, nějaké miniaturní zeleninové sendviče a nebo sushi, respektive jeho posledních pár zbytků, které nestihli sníst byznysmeni z ranní linky ANA. A právě poslední možnost vyhrála snídaňové výběrové řízení, částečně také proto, že zmlsaný čínskými cenami odmítám konzumovat předražené sushi v Japonsku. Pár minut jsem sledoval nástup davů cestujících do Airbusu 340 Air China, který jsem v té době považoval za ztělesněné cestovatelské peklo (na jaře jsem o muzeálním 747 stejných aerolinek ještě neměl potuchy) a v duchu se těšil na to, jakou mašinu nasadí Air China na linku do Tokia. Obecně totiž platí, že čínské aerolinky posílají do Japonska to nejlepší, aby aspoň trochu kompenzovaly mindrák, který Číňani z Japonců stále mají. O to větší bylo mé překvapení, když jsem viděl před naším gatem zaparkovaný Boeing 777-200 v livery z domácích tratí. V Air China evidentně nechtěli riskovat, a tak do japonského radioaktivního pekla poslali ten největší triple-seven humus, který vytáhli někde z kopřiv. Nabízí se analogie v podobě vyřazených vagónů ČD, kterými se kolega ragbysta vozí ve zvláštních vlacích pro fanoušky Baníku Ostrava.
Ale co už, těch pár hodin se dá přežít cokoliv. Takže honem do letadla, rychle se posadit, připravit na start a vzhůru přes moře. Odletěli jsme přesně podle letového řádu, částečně také proto, že byla místa na palubě zaplněná jen z nějakých padesáti procent, přičemž neAsiati jsme tam byli tak tři, čtyři. To však nebránilo Číňanům, aby vyjedli veškerou nabídku západních jídel, takže když ke mně konecně dorazil vozík s jídlem, dostal jsem podezřelé krevety se zeleninou a nějaký salát s uzenou rybou. Jíst se to bohužel nedalo, takže jsem musel vzít zavděk jenom moučníkem a sladkou bulkou pečiva. A protože palubní zábava na starých CRT obrazovkách představovala promítání jakési nudné estrády, začal jsem klimbat a trpělivě očekával přistání. Věděl jsem totiž, co s největší pravděpodobností přijde – silné turbulence, které bývají při přiblížení k NRT pravidlem. Vyklepalo nás to pěkně, ale nakonec jsme v pohodě dosednuli na runway tokijského letiště...
Přiznám se, že jsem byl trochu zmaten – čekal jsem apokalypsu, rozvaliny, nukleární mutanty a všeobecný chaos, ale nic z toho jsem kolem sebe neviděl. Imigrační úředník mi znuděně nalepil vstupní potvrzení do pasu, další dvojice celníků se zdvořile poptala na obsah mého příručáku a za pár minut jsem už mířil do příletové haly, abych si koupil lístek na vlak do centra. Jak mám Tokio a Japonsko obecně rád, je to právě cesta z letiště, která mě dohání k nepříčetnosti. V Číně nám jezdí Maglev do města sedm minut, ale v Tokiu musím koupit předražený lístek na Skyliner, který se courá skoro hodinu a při každé příležitosti zní z reproduktorů hlášení o tom, jak je Skyliner super, nejlepší, nejdokonalejší a vůbec. Teprve na Nippori, kde přestupuji ze Skylineru na JR, pro mě začíná to pravé Japonsko. Mírně chaotické, mírně ujeté, ale nesmírně slušné a efektivní.
Chaos i na červeném koberci
Snídaně v salónku
Tak tímhle naštěstí nepoletím
Tímhle už bohužel ano. Jak z deště pod okap.
Prastarý interiér
Sardinkózní místo na nohy
Dobrou chuť
Palubní zábava na CRT obrazovkách
Skyliner právě dorazil
Uvnitř vlaku
Pohled z okna hotelu
Hanami, část první
Hanami, část druhá (včetně oldschool pankáče)
NRT-PVG, CA930, B737-700
Tokijský víkend byl nesmírně hektický a musím se přiznat, že když jsem v neděli v pět ráno dorazil na hotel, pociťoval jsem klasické příznaky nemoci z ozáření – byl jsem malátný, s poruchami rovnováhy a drobnými výpadky paměti. Byl tedy nejvyšší čas zalézt na pár hodin do postele, po probuzení rychle sbalit věci a opět se vydat ze Shibuye přes Nippori na Naritu. Naneštěstí měl onen super dokonalý skvělý Skyliner asi desetiminutové zpoždění, takže jsem na nástupišti pěkně vymrznul, protože jarní vítr od moře dokáže být pěkný prevít. Nakonec jsem ale dorazil na letiště, kde na mě čekal zapeklitý rébus – kde najít přepážku Air China pro Star Alliance Gold kartičkáře. Vzhledem ke značně sníženému intelektu (ta radiace je fakt prevít) jsem ji hledal snad dvacet minut, ale bylo to pořád lepší než stát hodinovou frontu s davem Číňanů v economy sekci. Imigrační i bezpečností prohlídka opět proběhly nesmírně rychle a efektivně a já se odebral do lounge ANA. Přiznám se, že jsem nečekal žádné zázraky, ale jeho kvalita mě velmi přijemně překvapila – směle by dokázal konkurovat i těm nejlepším SilverKris salónům. Dal jsem si minerálku, usadil se do křesla a s hrůzou zjistil, že na mě dolehla únava z celého víkendu a já se nemůžu ani hnout. Chvíli jsem váhal, jestli se nemám dohodnout s holkami na recepci, aby mě přebookovaly na pozdější let (zaplať pánbůh za flexibilní letenku), ale nakonec zvítězil duch nad hmotou a já se vyvezl po eskalátorech o patro výš, kde zrovna boardoval náš let.
Trochu mě překvapilo, že tentokrát poletíme našlapaným narrow-body Boeingem 737, ale cestujících zkrátka nebylo dost na větší letadlo. Sedačky byly ale o něco příjemnější než na prvním segmentu a navíc mě potěšil palubní časopis s velkým článkem o Praze. Hlavní jídlo jsem pro jistotu opět neriskoval, i když vonělo moc pěkně – nakonec jsem snědl jenom sušenky a kus bramborového salátu s kolečkem salámu. Zbytek letu už nestál moc za řeč. Turbulence nebyly, spolucestující se chovali slušně, z okna se kvůli oblačnosti moc koukat nedalo, takže zbývala poslední otázka – naběhne na nás v Šanghaji eskadra Číňanů v protichemických oblecích jako během epidemie ptačí chřipky? Těšil jsem se na zajímavý zážitek, ale nakonec mě bezpečnostní personál zklamal, protože nepřišel vůbec nikdo.
Jako bychom snad ani nepřiletěli z toho radioaktivního pekla, které tak barvitě popisovali reportéři ve zprávách...
Ranní čekání na Nippori
Skyliner konečně dorazil
Salónek ANA
Čekání u gatu
Na palubě
Loučení s Japonskem
Tohle celkem potěší
I tomuhle se dá říkat oběd
-
persona
- Kapitán
- Příspěvky: 2130
- Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
- Bydliště: BRQ
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - víkend v Toki
Díky, vítám každou informaci o Tokiu. Nakonec jsem se už neovládl a koupil u Aeroflotu 10 dní na konci května 2012.
A jak jsem říkal kolegyni: Jestli Tokyo opravdu nebude zástavba, která se táhne donekonečna k horizontu ve všech směrech a jestli město nebude neuvěřitelně obrovské a gigantické, tak ať si mě Japonci nepřejí a budou muset ještě něco přistavět
A jak jsem říkal kolegyni: Jestli Tokyo opravdu nebude zástavba, která se táhne donekonečna k horizontu ve všech směrech a jestli město nebude neuvěřitelně obrovské a gigantické, tak ať si mě Japonci nepřejí a budou muset ještě něco přistavět
