Podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau
Napsal: 04. 07. 2011, 00:27
Velká podzimní cesta po Asii, aneb Taiwan, Hong Kong a Macau s China Airlines, Cathay Pacific a TransAsia Airways
Nejspíš to také znáte. Dlouho něco plánujete a pak nějaká náhlá událost vaše plány úplně převrátí. Někdy je to mrzuté, ale někdy se paradoxně náhoda postará o skutečně nezapomenutelný zážitek – samozřejmě v dobrém slova smyslu.
Přesně tak jsem to měl tentokrát i já. Na léto 2010 jsem původně plánoval výlet na Azorské ostrovy, ovšem osud tomu chtěl jinak. Místo na západ mne totiž zavál na východ.
Když jsem v únoru pracoval na veletrhu Holiday World, zúčastnil jsem se tam soutěže, kterou pořádala společnost China Airlines. Vyplňování soutěžního lístku jsem tehdy nevěnoval velkou pozornost, protože až dosud jsem nikdy v žádné soutěži nevyhrál a ani tentokrát jsem moc nepředpokládal, že by se na mne usmálo štěstí. Opak se však stal pravdou; k mé velké radosti jsem byl vylosován a stal se tak šťastným majitelem letenky v business class z Vídně do Taipei.
Tím pádem jsem své cestovatelské plány musel pozměnit. V červenci jsem si dopřál jen krátký výlet do Madridu a Lisabonu s Lufthansou a Air Europa a na sklonku léta jsem se nedočkavě vrhnul na Google Earth, Travel Wiki a Trip Advisor apod. a studoval, co je vlastně na Taiwanu k vidění. Postupně nabývala podzimní asijská cesta jasnějších obrysů. Dokoupil jsem si ještě letenky na vnitrostátní let TransAsia Airways z Taipei-Songshanu do Hualienu a rozhodl jsem se zaletět si rovněž s Cathay Pacific z Taipei-Taoyuanu do Hong Kongu. A protože je mým dávným snem objet všechny bývalé portugalské kolonie a zámořská teritoria, nemohl jsem vynechat ani Macau, které je od Hong Kongu vzdálené jen asi hodinu jízdy katamaránem. Trip report jsem rozdělil do šesti kapitol, stejně jako u mých předchozích trip reportů samozřejmě nechybí spousty fotek. Takže připoutejte se, startujeme…..
Má cesta začíná jednoho pošmourného říjnového rána na letišti ve Vídni. Schwechat je hodně obskurní místo. Jako malý kluk jsem tu byl na začátku 90. let s rodiči na výletě. Bylo to jedno z prvních velkých letišť, které jsem viděl a byl to tenkrát pro mne takový závan „velkého světa“. Vida, patnáct let uplynulo jako voda a teď jsem se naopak radoval, že z provinčního a sterilního Rakouska odlétám za exotikou. Jak je všechno relativní
Mimochodem, nejde mi na mysl, jak zrovna tohle letiště může tak úspěšně konkurovat Ruzyni - vedle Girony a Bratislavy je to totiž jednoznačně nejhorší letiště, jaké jsem měl možnost poznat coby cestující.
Letenka, kterou jsem získal, měla status stand-by, takže jsem až do posledního okamžiku nevěděl, zda se do business class vůbec vejdu a ze stejného důvodu jsem nemohl využít salónek. Večer před odletem jsem ještě kontroloval rezervační systém – zbývalo poslední volné místo. Také u check-inu se zdálo, že nakonec poletím v economy, avšak na přepážce u gatu si mne zavolali a ukázalo se, že místo pro mne mají, dokonce u okna na sedačce 2K.
Posádka přišla velmi ležérním krokem půl hodiny před plánovaným odletem. Kapitán, drobný dědula tak kolem šedesátky a za ním zástup nádherných mladých děvčátek ve světle fialových uniformách. Tlustý rakouský čuník u bezpečnostního rámu si nenechal ujít příležitost důkladně je osahat. Nicméně je nutno říci, že taiwanské holky jsou fakt moc hezké a já sám jsem se za nimi velmi často otáčel…
Kapitola první: Den a noc v Dynasty
VIE-TPE
CI064
China Airlines
Airbus 340-300
B-18807
Doba letu: 11:36
Ale nepředbíhejme událostem, na Taiwan je dlouhá cesta. Při letech z Evropy do Taipei totiž letadla nelétají přímým směrem, nýbrž oklikou přes celou jihovýchodní Asii. Zpět to berou naopak vrchem přes Koreu, Rusko a Finsko. V obou případech je to více než deset hodin letu.
Business class (respektive tzv. „Dynasty class“) taiwanského Airbusu je však naštěstí velmi útulná – fialová křesla, růžové polštáře a modré kostičkované deky - podle mého vypadá interiér v reálu mnohem lépe než na fotkách. Ještě než se uvelebím, už se žene stevardka s welcome drinkem a sáčkem rýžových krekrů balených v mořské řase. Kdo by očekával šampaňské, ten má smůlu. Jak jsem později zjistil, na Taiwanu není konzumace alkoholu příliš rozšířená a palubní servis China Airlines není výjimkou. Když nepočítám whiskey a nějaké rýžové pálenky, tvrdý alkohol v taiwanských obchodech v podstatě chybí. Sedmička noname australského vína, nebo plechovka piva stojí na Taiwanu zhruba tolik co poměrně opulentní oběd na tržišti.
Čtveřice motorů se probouzí k životu (Á propos, motory…jsem jediný, komu se zdá, že jsou motory CFM56-5C svým výkonem dost poddimenzované?) a krátce před dvanáctou startujeme z dráhy RWY16 a v podstatě ihned mizíme v mracích. Ty se táhnou napříč celou jihovýchodní Evropou a trhají se až nad Černým mořem. Je tedy příležitost si nerušeně vychutnávat zhruba dvouhodinový oběd.
Jako předkrm přistává na stolku bagetka s krevetou, wrap s lososem a pár marinovaných rajčat. Jako první chod se podává listový salát se zálivkou vinaigrette, výborný tatarák z lososa a pečivo. Následuje výběr z cca pěti jídel, pokud si dobře vzpomínám, byl tam třeba seabass s bramborovou kaší, vepřové se smaženou rýží atd.
Já jsem si dal jehněčí, které bylo naprosto dokonalé. K tomu dušený listový špenát a - bohužel - poněkud rozvařené brambory. A konečně jako dezert ovoce a velmi dobrý čokoládový dort s jemným jahodovým přelivem. K pití jsem si dal gintonic a dvě skleničky slušného německého ryzlinku. Kupodivu to nebyla žádná „bezedná“ číše, o kterých vyprávějí cestovatelé prémiových tříd společností typu Singapore Airlines a Emirates. Dá se říci, že kdykoliv jsem chtěl něco dolít, nebo přinést, pokaždé jsem si to musel říci. Což mi - upřímně řečeno - u business class nepřipadá zrovna optimální…
Zatímco kvalita jídla mile překvapila, IFE v podání China Airlines je dost hrůza. Jedná se o pekelně oldschoolovou záležitost s grafikou ve stylu Windows 95. Nabídka filmů nudný bezpohlavní mainstream, nic koukatelného a kupodivu naprosté minimum z asijské, respektive taiwanské kinematografie. Nakonec jsem skončil u staré dobré airshow, ale i ta mne štvala tím, jak se neustále přepínala z angličtiny do čínštiny. Taktéž amenity kit Salvatore Ferragamo mne nijak neoslnil - třeba Turkish Airlines mají lepší i v ekonomické třídě. Ani nemluvě o tom, že společnost China Airlines trestuhodně opomíjí svůj brand, který se mi zdá velmi povedený. Docela rád bych věděl, co na lince VIE-TPE nabízí konkurenční EVA Air….
Protože jsme letěli východním směrem, poměrně záhy se začalo smrákat. V krásném podvečerním světle byly vidět zvlněné zelené kopečky Azerbajdžánu a město Baku, včetně tamního letiště Heydar Aliev. Fotka se povedla; na apronu je zřetelně vidět An 124 Antonov Design Bureau, dvojice Boeingů 747 a řada Iljušinů 76. Kdesi nad hranicí Turkmenistánu a Afghánistánu sluníčko zapadlo ale i v noci bylo na co se koukat. Od Afghánistánu až po Bangladéš totiž nebyl na nebi ani obláček a tak, zatímco všichni ostatní chrněli, já jsem se kochal pohledem na svítící Lahore a Dilí.
Zapomněl jsem dodat, že krátce po obědě se posádka odebrala na galley a ponechala cestující svému osudu. Je zřejmé, že aerolinky na dálkových letech volí strategii „co nejrychleji cestujícího uspat, co nejpozději ho probudit“ Nad Indií, když už mi začínalo kručet v břiše, jsem odchytil jednu stevardku a vyžádal si instantní nudlovou polévku (sendviče ani zmrzlinu pro případ náhlého hladu bohužel u China Airlines nevedou). Asi půl hodiny poté pak letušky těm cestujícím, kteří byli vzhůru, přinesly tři miniaturní chlebíčky s tyrolským špekem. Obvykle chodívám spát docela pozdě, takže se mi spát nechtělo. Naštěstí jsem si s sebou prozíravě přibalil Pěnu dní od Borise Viana. Navíc letušky tu a tam procupitaly kabinou s termoskami s výborným zeleným čajem a tak cesta (i ta zpáteční) velmi rychle utekla.
K snídani jsem si zvolil čínskou verzi. Sice jsem v pár trip reportech narazil na názor, že asijské snídaně v letadle jsou pro Evropana poněkud nestravitelné, ale zdálo se mi to přehnané, takže jsem se rozhodl zariskovat. A dobře jsem udělal. Servírovala se totiž skvělá kachní polévka s rýžovými nudlemi a v mističkách na dochucení různé taiwanské dobroty, třeba dušený vodní špenát, něco na způsob nakládané ředkvičky, tofu, sójové boby a sušené rybičky. K tomu tři druhy melounu a samozřejmě zelený čaj.
To už se na obzoru začalo rozednívat a v hlubině pod námi se objevilo pobřeží Taiwanu. Byl to zajímavý pohled; temné moře s vějířem světel pobřežních měst, horské štíty čnící proti ranním červánkům a na obzoru hustá bouřková oblačnost, ze které se čas od času zablesklo. Škoda jen že byla na focení příliš velká tma. Po bezmála dvanácti hodinách letu jsme konečně jemně dosedli na runway letiště Taipei -Taoyuan.
Taiwan předčil veškerá má očekávání. Je to moc sympatická země a rád bych se tam v budoucnu vrátil. Po jedenácti hodinách v letadle a ve sterilních a neosobních letištních halách je neskutečně očistné se ponořit do mumraje asijského velkoměsta…Díky jet lagu jsem sice celý den prospal, ale večer jsem vyrazil k hlavním taipeiskému chrámu Longshan. Okolo desáté večer tu bylo pořádně rušno. Chrám má úžasnou atmosféru, a ač jsem tu strávil dobře dvě hodiny, stále bylo na co se koukat. Zaujal mne třeba jeden rituál, při kterém lidé házeli na podlahu jakési kamenné „půlměsíčky“ a cosi u toho mumlali. (Nevíte někdo, co by to mohlo být?)
Taipeiskou specialitou jsou noční tržiště. Těch je ve městě hned několik. Pro toho, kdo je stejně jako já znechucen tím, že se v Praze nedá po jedenácté hodině normálně povečeřet, pro toho je Taipei hotový ráj. (I když upřímně řečeno, taiwanská kuchyně mi obecně příliš nesedla; připadala mi chuťově málo výrazné, málo koření a na můj vkus málo zeleniny.)
Na nočních tržištích si dopřejete večeři o pěti chodech a ještě seženete vše od nehořlavé peněženky až po živou krajtu. Suvenýr pro přítelkyni (školní uniformu ) jsem kupoval právě zde. Zatímco tržiště Huaxi je nejvděčnější z hlediska fotografování, Shida je nejlepší co se týče gastronomie (chodíval jsem tu do jedné restaurace specializované výhradně na pokrmy z hovězího masa, které je tu výborné a neuvěřitelně levné), naopak nejprofláknutější trh Shilin je ideální k nákupu oblečení.
Kromě zmiňovaného chrámu Longshan je symbolem města monstrózní Chiang Kai Shek Memorial Hall a především mrakodrap Taipei 101. Tam jsem nakonec ale nešel, protože celé dva týdny byl opar a mizerná viditelnost a navíc Taipei žádnou jinou charakteristickou dominantu nemá, takže mne výhled zas až tak moc nelákal. Moc hezký je chrámový komplex Baoan, nad kterým přelétávají letadla přistávající na letiště Songshan. Svůj půvab mají i lázně Beitou Hot Springs. Ačkoliv je taiwanské klima velmi příjemné, stačí půlhodinová jízda v překlimatizovaném metru, nebo vlaku a ještě rádi hupnete do bazénku s horkou termální vodou.
Kousek od mrakodrapu Taipei 101 je půjčovna kol a tak jsem neodolal. Adrenalinová projíždka na kole po místních šestiproudových autostrádách měla něco do sebe. Na kole jsem si zajel i na letiště Songshan, kde jsem měl vyhlídnuté místo na spotting. Byla to nádhera. Není moc míst, kde se můžete nechat odfouknout startujícím MDéčkem
Ale o tom více v příští kapitole…
Nejspíš to také znáte. Dlouho něco plánujete a pak nějaká náhlá událost vaše plány úplně převrátí. Někdy je to mrzuté, ale někdy se paradoxně náhoda postará o skutečně nezapomenutelný zážitek – samozřejmě v dobrém slova smyslu.
Přesně tak jsem to měl tentokrát i já. Na léto 2010 jsem původně plánoval výlet na Azorské ostrovy, ovšem osud tomu chtěl jinak. Místo na západ mne totiž zavál na východ.
Když jsem v únoru pracoval na veletrhu Holiday World, zúčastnil jsem se tam soutěže, kterou pořádala společnost China Airlines. Vyplňování soutěžního lístku jsem tehdy nevěnoval velkou pozornost, protože až dosud jsem nikdy v žádné soutěži nevyhrál a ani tentokrát jsem moc nepředpokládal, že by se na mne usmálo štěstí. Opak se však stal pravdou; k mé velké radosti jsem byl vylosován a stal se tak šťastným majitelem letenky v business class z Vídně do Taipei.
Tím pádem jsem své cestovatelské plány musel pozměnit. V červenci jsem si dopřál jen krátký výlet do Madridu a Lisabonu s Lufthansou a Air Europa a na sklonku léta jsem se nedočkavě vrhnul na Google Earth, Travel Wiki a Trip Advisor apod. a studoval, co je vlastně na Taiwanu k vidění. Postupně nabývala podzimní asijská cesta jasnějších obrysů. Dokoupil jsem si ještě letenky na vnitrostátní let TransAsia Airways z Taipei-Songshanu do Hualienu a rozhodl jsem se zaletět si rovněž s Cathay Pacific z Taipei-Taoyuanu do Hong Kongu. A protože je mým dávným snem objet všechny bývalé portugalské kolonie a zámořská teritoria, nemohl jsem vynechat ani Macau, které je od Hong Kongu vzdálené jen asi hodinu jízdy katamaránem. Trip report jsem rozdělil do šesti kapitol, stejně jako u mých předchozích trip reportů samozřejmě nechybí spousty fotek. Takže připoutejte se, startujeme…..
Má cesta začíná jednoho pošmourného říjnového rána na letišti ve Vídni. Schwechat je hodně obskurní místo. Jako malý kluk jsem tu byl na začátku 90. let s rodiči na výletě. Bylo to jedno z prvních velkých letišť, které jsem viděl a byl to tenkrát pro mne takový závan „velkého světa“. Vida, patnáct let uplynulo jako voda a teď jsem se naopak radoval, že z provinčního a sterilního Rakouska odlétám za exotikou. Jak je všechno relativní
Mimochodem, nejde mi na mysl, jak zrovna tohle letiště může tak úspěšně konkurovat Ruzyni - vedle Girony a Bratislavy je to totiž jednoznačně nejhorší letiště, jaké jsem měl možnost poznat coby cestující.
Letenka, kterou jsem získal, měla status stand-by, takže jsem až do posledního okamžiku nevěděl, zda se do business class vůbec vejdu a ze stejného důvodu jsem nemohl využít salónek. Večer před odletem jsem ještě kontroloval rezervační systém – zbývalo poslední volné místo. Také u check-inu se zdálo, že nakonec poletím v economy, avšak na přepážce u gatu si mne zavolali a ukázalo se, že místo pro mne mají, dokonce u okna na sedačce 2K.
Posádka přišla velmi ležérním krokem půl hodiny před plánovaným odletem. Kapitán, drobný dědula tak kolem šedesátky a za ním zástup nádherných mladých děvčátek ve světle fialových uniformách. Tlustý rakouský čuník u bezpečnostního rámu si nenechal ujít příležitost důkladně je osahat. Nicméně je nutno říci, že taiwanské holky jsou fakt moc hezké a já sám jsem se za nimi velmi často otáčel…
Kapitola první: Den a noc v Dynasty
VIE-TPE
CI064
China Airlines
Airbus 340-300
B-18807
Doba letu: 11:36
Ale nepředbíhejme událostem, na Taiwan je dlouhá cesta. Při letech z Evropy do Taipei totiž letadla nelétají přímým směrem, nýbrž oklikou přes celou jihovýchodní Asii. Zpět to berou naopak vrchem přes Koreu, Rusko a Finsko. V obou případech je to více než deset hodin letu.
Business class (respektive tzv. „Dynasty class“) taiwanského Airbusu je však naštěstí velmi útulná – fialová křesla, růžové polštáře a modré kostičkované deky - podle mého vypadá interiér v reálu mnohem lépe než na fotkách. Ještě než se uvelebím, už se žene stevardka s welcome drinkem a sáčkem rýžových krekrů balených v mořské řase. Kdo by očekával šampaňské, ten má smůlu. Jak jsem později zjistil, na Taiwanu není konzumace alkoholu příliš rozšířená a palubní servis China Airlines není výjimkou. Když nepočítám whiskey a nějaké rýžové pálenky, tvrdý alkohol v taiwanských obchodech v podstatě chybí. Sedmička noname australského vína, nebo plechovka piva stojí na Taiwanu zhruba tolik co poměrně opulentní oběd na tržišti.
Čtveřice motorů se probouzí k životu (Á propos, motory…jsem jediný, komu se zdá, že jsou motory CFM56-5C svým výkonem dost poddimenzované?) a krátce před dvanáctou startujeme z dráhy RWY16 a v podstatě ihned mizíme v mracích. Ty se táhnou napříč celou jihovýchodní Evropou a trhají se až nad Černým mořem. Je tedy příležitost si nerušeně vychutnávat zhruba dvouhodinový oběd.
Jako předkrm přistává na stolku bagetka s krevetou, wrap s lososem a pár marinovaných rajčat. Jako první chod se podává listový salát se zálivkou vinaigrette, výborný tatarák z lososa a pečivo. Následuje výběr z cca pěti jídel, pokud si dobře vzpomínám, byl tam třeba seabass s bramborovou kaší, vepřové se smaženou rýží atd.
Já jsem si dal jehněčí, které bylo naprosto dokonalé. K tomu dušený listový špenát a - bohužel - poněkud rozvařené brambory. A konečně jako dezert ovoce a velmi dobrý čokoládový dort s jemným jahodovým přelivem. K pití jsem si dal gintonic a dvě skleničky slušného německého ryzlinku. Kupodivu to nebyla žádná „bezedná“ číše, o kterých vyprávějí cestovatelé prémiových tříd společností typu Singapore Airlines a Emirates. Dá se říci, že kdykoliv jsem chtěl něco dolít, nebo přinést, pokaždé jsem si to musel říci. Což mi - upřímně řečeno - u business class nepřipadá zrovna optimální…
Zatímco kvalita jídla mile překvapila, IFE v podání China Airlines je dost hrůza. Jedná se o pekelně oldschoolovou záležitost s grafikou ve stylu Windows 95. Nabídka filmů nudný bezpohlavní mainstream, nic koukatelného a kupodivu naprosté minimum z asijské, respektive taiwanské kinematografie. Nakonec jsem skončil u staré dobré airshow, ale i ta mne štvala tím, jak se neustále přepínala z angličtiny do čínštiny. Taktéž amenity kit Salvatore Ferragamo mne nijak neoslnil - třeba Turkish Airlines mají lepší i v ekonomické třídě. Ani nemluvě o tom, že společnost China Airlines trestuhodně opomíjí svůj brand, který se mi zdá velmi povedený. Docela rád bych věděl, co na lince VIE-TPE nabízí konkurenční EVA Air….
Protože jsme letěli východním směrem, poměrně záhy se začalo smrákat. V krásném podvečerním světle byly vidět zvlněné zelené kopečky Azerbajdžánu a město Baku, včetně tamního letiště Heydar Aliev. Fotka se povedla; na apronu je zřetelně vidět An 124 Antonov Design Bureau, dvojice Boeingů 747 a řada Iljušinů 76. Kdesi nad hranicí Turkmenistánu a Afghánistánu sluníčko zapadlo ale i v noci bylo na co se koukat. Od Afghánistánu až po Bangladéš totiž nebyl na nebi ani obláček a tak, zatímco všichni ostatní chrněli, já jsem se kochal pohledem na svítící Lahore a Dilí.
Zapomněl jsem dodat, že krátce po obědě se posádka odebrala na galley a ponechala cestující svému osudu. Je zřejmé, že aerolinky na dálkových letech volí strategii „co nejrychleji cestujícího uspat, co nejpozději ho probudit“ Nad Indií, když už mi začínalo kručet v břiše, jsem odchytil jednu stevardku a vyžádal si instantní nudlovou polévku (sendviče ani zmrzlinu pro případ náhlého hladu bohužel u China Airlines nevedou). Asi půl hodiny poté pak letušky těm cestujícím, kteří byli vzhůru, přinesly tři miniaturní chlebíčky s tyrolským špekem. Obvykle chodívám spát docela pozdě, takže se mi spát nechtělo. Naštěstí jsem si s sebou prozíravě přibalil Pěnu dní od Borise Viana. Navíc letušky tu a tam procupitaly kabinou s termoskami s výborným zeleným čajem a tak cesta (i ta zpáteční) velmi rychle utekla.
K snídani jsem si zvolil čínskou verzi. Sice jsem v pár trip reportech narazil na názor, že asijské snídaně v letadle jsou pro Evropana poněkud nestravitelné, ale zdálo se mi to přehnané, takže jsem se rozhodl zariskovat. A dobře jsem udělal. Servírovala se totiž skvělá kachní polévka s rýžovými nudlemi a v mističkách na dochucení různé taiwanské dobroty, třeba dušený vodní špenát, něco na způsob nakládané ředkvičky, tofu, sójové boby a sušené rybičky. K tomu tři druhy melounu a samozřejmě zelený čaj.
To už se na obzoru začalo rozednívat a v hlubině pod námi se objevilo pobřeží Taiwanu. Byl to zajímavý pohled; temné moře s vějířem světel pobřežních měst, horské štíty čnící proti ranním červánkům a na obzoru hustá bouřková oblačnost, ze které se čas od času zablesklo. Škoda jen že byla na focení příliš velká tma. Po bezmála dvanácti hodinách letu jsme konečně jemně dosedli na runway letiště Taipei -Taoyuan.
Taiwan předčil veškerá má očekávání. Je to moc sympatická země a rád bych se tam v budoucnu vrátil. Po jedenácti hodinách v letadle a ve sterilních a neosobních letištních halách je neskutečně očistné se ponořit do mumraje asijského velkoměsta…Díky jet lagu jsem sice celý den prospal, ale večer jsem vyrazil k hlavním taipeiskému chrámu Longshan. Okolo desáté večer tu bylo pořádně rušno. Chrám má úžasnou atmosféru, a ač jsem tu strávil dobře dvě hodiny, stále bylo na co se koukat. Zaujal mne třeba jeden rituál, při kterém lidé házeli na podlahu jakési kamenné „půlměsíčky“ a cosi u toho mumlali. (Nevíte někdo, co by to mohlo být?)
Taipeiskou specialitou jsou noční tržiště. Těch je ve městě hned několik. Pro toho, kdo je stejně jako já znechucen tím, že se v Praze nedá po jedenácté hodině normálně povečeřet, pro toho je Taipei hotový ráj. (I když upřímně řečeno, taiwanská kuchyně mi obecně příliš nesedla; připadala mi chuťově málo výrazné, málo koření a na můj vkus málo zeleniny.)
Na nočních tržištích si dopřejete večeři o pěti chodech a ještě seženete vše od nehořlavé peněženky až po živou krajtu. Suvenýr pro přítelkyni (školní uniformu ) jsem kupoval právě zde. Zatímco tržiště Huaxi je nejvděčnější z hlediska fotografování, Shida je nejlepší co se týče gastronomie (chodíval jsem tu do jedné restaurace specializované výhradně na pokrmy z hovězího masa, které je tu výborné a neuvěřitelně levné), naopak nejprofláknutější trh Shilin je ideální k nákupu oblečení.
Kromě zmiňovaného chrámu Longshan je symbolem města monstrózní Chiang Kai Shek Memorial Hall a především mrakodrap Taipei 101. Tam jsem nakonec ale nešel, protože celé dva týdny byl opar a mizerná viditelnost a navíc Taipei žádnou jinou charakteristickou dominantu nemá, takže mne výhled zas až tak moc nelákal. Moc hezký je chrámový komplex Baoan, nad kterým přelétávají letadla přistávající na letiště Songshan. Svůj půvab mají i lázně Beitou Hot Springs. Ačkoliv je taiwanské klima velmi příjemné, stačí půlhodinová jízda v překlimatizovaném metru, nebo vlaku a ještě rádi hupnete do bazénku s horkou termální vodou.
Kousek od mrakodrapu Taipei 101 je půjčovna kol a tak jsem neodolal. Adrenalinová projíždka na kole po místních šestiproudových autostrádách měla něco do sebe. Na kole jsem si zajel i na letiště Songshan, kde jsem měl vyhlídnuté místo na spotting. Byla to nádhera. Není moc míst, kde se můžete nechat odfouknout startujícím MDéčkem
Ale o tom více v příští kapitole…