Brázda vysokého tlaku rozehnala mraky nad Šanghají, období děsťů pominulo a přišlo pravé nefalšované léto. Venku čtyřicet ve stínu, vevnitř naštěstí příjemných klimatizovaných pětadvacet. Tedy samozřejmě za předpokladu, že nejsou sousedi magoři, co zapnou naplno všechny klimatizační jednotky a vyhodí pojistky v celém baráku. Bohužel moji sousedi magoři byli, takže když nám už třetí noc v řadě udělal výpadek proudu během pěti minut z ložnice horkovzdušnou troubu, pochopili jsme, že je ideální čas vypadnout na lyže. Pravda, člověk si dokáže představit tradičnější lyžařskou destinaci než zrovna Dubaj uprostřed pouště, ale takovými detaily jsme se s přítelkyní nehodlali zatěžovat. A tak jsem jednu červencovou středu v pravé poledne vypnul počítač, vyslechnul si sarkastickou poznámku francouzského generálního ředitele, že jsem větší flákač než Francouzi, a vyrazil na letiště...
SQ 833, PVG-SIN, B777-300 (retrofitted)
Ze Šanghaje do Dubaje létá několikrát denně přímá linka Emirates (773ER a 380) a prakticky pořád je v platnosti nějaká akce na levné letenky. Naše volba tak byla jasná – poletíme se Singapore Airlines. Je to sice mnohem delší cesta, ale za to je letenka o něco dražší. No dobře, chápu, že to s tím KrisFlyer fanatismem občas přeháním, ale já mám tyhle aerolinky hodně rád. Slečny na check-inu se příjemně usmívají, odvádějí nás k prázdné přepážce pro držitele zlatých karet a hned se pouští do práce s odbavením.
Všechno se zdálo krásné a čisté, než se jedna z agentek podívala na naši finální destinaci a vznesla nenápadný dotaz, kde že máme víza. Nonšalantně jsem vytáhl z příručáku vytisknuté potvrzení o vystavení visa-on-arrival se všemi potřebnými údaji včetně fotek, ale slečnu taková odpověď evidentně neuspokojila. Malý moment, musíme zjistit, jestli vás s tímhle dokumentem můžeme vůbec pustit do letadla. Tušil jsem zradu, protože jsme pořád byli v Číně, kde fungoval čínský zákaznický servis, který se dá v principu popsat slovy „postavíme tam co nejvíc holek v uniformách, které se budou usmívat, ale nedokážou nic zařídit“. A skutečně – první supervizorka kroutí hlavou, druhá supervizorka se bezradně kouká kolem a po patnácti minutách dohadování nás agentka táhne směrem k pasovce, kde se to má vyřešit. Naštěstí je tam zrovna dav pasažérů čekající na spoj Emirates, takže první celník milé dívce vysvětluje, že to samozřejmě v pořádku je, protože podobný papír tu má dalších sto lidí. Ufff, první překážka je za námi...
Do odletu jsme měli něco přes hodinu, takže honem do salónku, odkud jsme mohli sledovat, jak odlétá hned několik letadel odpoledních linek do USA včetně naprosto pekelného spoje do Atlanty (15 hodin 40 minut non-stop v 772LR). Naše letadlo dorazilo ke gatu přesně podle letového řádu a letmý pohled na čekající pasažéry prozradil, že se nebude konat žádná bitka u nástupu, protože šlo většinou o Singapurce (politicky nekorektní metodika praví, že Singapurec vypadá buď jako bohatý Malajec, nebo jako tlustý Číňan, ale v Singapuru radši nahlas zmiňujte jenom druhou polovinu věty). Takže honem na palubu a rychle projít nádhernou zlatohnědou business class do dobytčáku. Pravda, slovo dobytčák není moc na místě, protože modernizovaný interiér regionálních 773 připomíná spíš luxusní italský kravín ze Slunce, seno, erotika, než klasický Y class teletník ostatních aerolinek. Boarding probíhá velice svižně a kapitán spokojeně hlásí, že budeme odlétat přesně na čas.
Za dalších 45 minut se ten samý kapitán notně rozladěným hlasem podesáté omlouvá a oznamuje, že nám ATC konečně povolilo odlet, takže můžeme vyrazit. Dvojice motorů Rolls Royce Trent radostně zaburácela jako by se snad mělo letět bombardovat Falklandy a za chvíli jsme už stoupali směrem k jihu. Čekalo nás pět hodin pohodového letu, takže jsem zapnul KrisWorld a šel listovat nabídkou filmů. A sakra, objevil se první problém – pokud dobře počítám, zajímají mě tři dokumenty, dva filmy a tři díly seriálu, dohromady nějakých osm hodin obsahu na čtyřiadvacet hodin čistého času ve vzduchu. Zamačknul jsem slzu při vzpomínce na lety s Lan Chile, kde se dalo dívat na cokoliv, protože nabídku evidentně vybíral jihoamerický metalista a ne singapurský eunuch. Napadlo mě, že podobně jako mají Singapore Airlines službu „Book the Cook“, kde se můžete objednat jídlo navržené kuchaři typu Gordon Ramsay, mohli by mít také „Book the Director“, kde by měl člověk v IFE výběr filmů a pořadů od lidí, kteří mají významný vliv na lidskou kulturu. Z hlavy mě napadá Steven Spielberg, Jeremy Clarkson nebo Jiří Pomeje.
Z rozjímání mě vyrušily holky, co servírovaly oběd. Zatímco přítelkyně zvolila asijskou variantu v podobě ryby s rýží, já si dal jídlo západní, což byla – ryba s bramborem. Jasně, takhle to taky vypadá jako debilní nabídka, ale jak je vidět z fotek, šlo opravdu o dvě naprosto odlišná jídla. Kvalitou bych je hodnotil jako lepší nadprůměr – nebyla špatná, ale na catering servírovaný například při letu SIN-MNL neměla. Na závěr samozřejmě nechyběla sladká tečka v podobě zmrzliny od čínské odnože Algidy. Pak už jenom celé letadlo spokojeně odpočívalo a klid v kabině rušily jenom letušky, které neustále kmitaly s pitím a sušenkami. Mnozí později narození mi to nebudou věřit, ale za starých dobrých časů jsem takhle zažil makat i mladé hezké letušky KLM. Ale to už letadlo kličkovalo skrze lokální bouřky vstříc letišti Changi, kde jsme měli přesně tři hodiny na přestup...
Letadlo do Atlanty, skoro 16 hodin non-stop let
Náš 773 u gatu
Na palubě
Dobrou chuť
Pohled ze sedačky
Zajímavě otočená mapa
Asijské jídlo
Západní jídlo
SQ 492, SIN-DXB, B777-200 (old)
Letiště v Singapuru patří k nejlepším na světě. Je nádherné, prostorné, plné luxusních obchodů, rozesmátých pozitivních lidí a luxusních salónků. Tedy samozřejmě pouze terminál číslo 3, ze kterého odlétají lety do civilizovaných lokalit. My jsme bohužel odlétali z terminálu číslo 2, kde je sice také nákupní i relaxační zóna, ale s kulturou je na tom snad ještě hůř něž jogurt Danone. Rychle jsme proto zapadli do Premier Lounge (nenápadná poznámka v pravidlech totiž praví, že singapurské SilverKris lounge bohužel nejsou přístupné economy class cestujícím bez statusu PPS, i kdyby měli nakrásno padesát zlatých KrisFlyerů). Každopádně i v Premier Lounge bylo dost dobrého jídla i pití a také slušně rychlý internet, takže čekání uběhlo poměrně rychle.
Kolem jedné hodiny ráno příliš mnoho spojů z druhého terminálu neodlétá, takže mi okamžitě došlo, že ten neuvěřitelný chuchvalec lidí tlačících se před bezpečnostní kontrolou patří k našemu letu. Podíval jsem se na obrazovku a okamžitě mi došla podstata problému – tohle není let ze Singapuru do Dubaje, ale ze Singapuru do Káhiry s mezipřistáním v Dubaji. Takže se z představy luxusního létajícího paláce plného bohatých Singapurců, kteří jedou utrácet do Emirátu, stala realita v podobě samoletu vytaženého odkudsi z kopřiv plného afrických gastarbeiterů, studentů islámských náboženských škol a dalších podivných existencí. Odhadem 90% spolucestujících by v USA okamžitě dostalo „random screening“ a i když jsem se díval hodně pozorně, nedokázal jsem napočítat víc než čtyři Evropany. Chaos na bezpečnostní kontrole, kde všichni ignorovali i ty nejzákladnější pokyny, jenom podtrhoval dojem z toho, co nás v příštích sedmi hodinách čekalo. Peklo v oblacích...
Na palubě jednoho z nejstarších 772 s klasickým modrofialovým interiérem panoval čilý ruch. Palubní pesonál se snažil rychle usadit všechny cestující a zvládnout nezvykle velký počet infantů, abychom odletěli včas, což se nakonec povedlo. Boeing nabral směr Dubaj, letušky začaly roznášet pití a první infanti začali ječet. Takový normální redeye v jednadvacátém století. Náladu mi bohužel nezlepšil ani pohled na jídelní lístek – k večeři se servírovala podobná ryba s bramborem jako na předchozím letu, takže jsem zvolil kuře s rýží a se slzou v oku vzpomínal na super jídla servírovaná při cestě ze Singapuru kamkoliv jinam než do Afriky. Jediné, co z celého jídla jakž takž splňovalo pětihvězdičkový standard, byla čokoláda na desertu se zlatou texturou s motivy singapurských lvů.
Jedinou příjemnou změnou v nudném stereotypu řvoucích dětí a zmateně pobíhajících Mustafů v trepkách tak byla turbulence kdesi nad Indií, která přiměla piloty pořádně přiložit pod kotlem a nastoupat na vyšší letovou hladinu. Řev motorů totiž na chvíli přehlušil malé křiklouny. Přišel tak čas pro tradiční leteckou medicínu – iPod, sluchátka do uší a největší hity kapely Kroky Františka Janečka na maximální hlasitost. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli doletíme, nebo spadneme, ale naštěstí fungovala technika spolehlivě, takže jsme o nějakých padesát písniček později začali klesat nad spící Dubají. Bylo něco po čtvrté hodině ráno...
Kdo by si myslel, že starosti skončily opuštěním letadla, byl na velkém omylu. Přistáli jsme totiž na terminálu číslo 1, který sice přímo sousedí s hypermoderním číslem 3, ale v tuhle denní dobu slouží téměř výhradně pro přílety z nesmírně atraktivních destinací jako Bombaj, Luanda nebo Addis Abeba. Ve frontě na imigrační jsme se tak potkali s několika stovkami gastarbeiterů, kteří dostávali od úředníků pořádně zabrat. Bylo toho na ně evidentně moc, protože se jeden z nich celkem drsně rozkřiknul na přítelkyni, která se na chvíli zamyslela a nevyrazila k pultu hned na první povel. Bylo toho na mě už moc, takže jsem šel s ní a přebral veškerou komunikaci. Dělám to sice velmi nerad, ale tentokrát to bylo potřeba, takže jsem nasadil velice arogantní tón a na otázky typu „budete tu bydlet u známých nebo v hotelu“ s pohrdlivým výrazez odseknul, že samozřejmě v hotelu Kempinski (a setsakra mě mrzelo, že jsem coby držgrešle nevzal původně uvažovaný Burj Al Arab). Chlapec na imigračním pochopil, že nejsme gastarbeiteři, poděkoval, dal nám razítka a popřál příjemný pobyt. Takže rychle na taxík a honem na hotel, ať se ještě pár hodin vyspíme.
Letiště Changi
Vláček mezi terminály
Vchod do Premier Lounge T2
V salónku
Staré sedačky v 772
Hodně old-school interiér
Jídlo na papíře nic moc
A v reálu ještě horší
Tohle už jsem někde viděl...
Hotel Kempinski, Mall of Emirates
Důvody, proč jsme zvolili zrovna Kempinski, byly dva. Ten první byl lingvistický, protože ve mně evokoval punkově znějící výraz „kemping v Dubaji“. Druhý byl čistě praktický – hotel stojí prakticky hned vedle sjezdovky a nabízí pokoje v alpském stylu s výhledem na zasněžený svah. Sami jistě uznáte, že to byla výzva, protože něco podobého se uprostřed pouště nevidí každý den. Na recepci jsme se navíc dozveděli příjemnou zprávu, protože nás upgradovali do dvoupatrového apartmá. Ve spodním patře koupelna, jídelna a obývací prostor, nahoře pak další koupelna, vana a ložnice. Vypadalo to krásně, ale těch pár dní mě utvrdilo v tom, že nechci mezonetový byt – chodit neustále nahoru a dolů je otrava. A výhled na sjezdovku byl naprosto super, hlavně večer po zavíračce bylo zajímavé sledovat, jak obří rolby upravují svah.
Jídelna
Sedačka v obývací části
Ložnice v horním patře
Malá snídaně na uvítanou
Na lanovce
SQ 453, DXB-SIN, B777-200 (retrofitted)
Odlet z prvního terminálu byla ještě větší otrava než přílet. Odletová hala připomínala spíš areál pražského Masarykova nádraží a k mému překvapení jsme museli projít poměrně zevrubnou bezpečnostní kontrolou ještě před vstupem do prostoru s check-inem. V duchu jsem se radoval, že to byla kompletní bezpečnostní prohlídka, ale samozřejmě jsem se mýlil. S palubními vstupenkami jsme museli projít skrz neskutečně dlouhou frontu na pasovce (pokud vezmeme jako základní jednotku laxnosti úředníků jedno Šeremetěvo, tak jsem u dubajské pasovky naměřil 0.75 SVO, což je dost), znova skrz úplně stejnou bezpečnostní kontrolu a pak několika kilometry chodeb než jsme konečně dorazili k odletovým gatům.
Měl už jsem všeho plné zuby, takže jsem chtěl jenom rychle zapadnout do salónku, dát si něco k pití a skočit na internet. Jenže to jsem se přepočítal – u vchodu do salónku byla regulerní fronta cestujících, kteří museli několik minut čekat, než jedna úřednice hlasitě seřve druhou, která neměla jakýsi rezervační kód. To byl ale jenom malý preview na bezkonkurenčně nejhorší lounge, kterou jsem kdy navštívil. Internet samozřejmě nefungoval, jídlo představovalo pár oschlých sendvičů a rozpadlých sušenek (zvolil jsem proto model „domestic economy“ v podobě coly a buráků), a civilizační standard ostatních návštěvníků byl silně neevropský. Když se mi už podruhé jakási indická holčička pokusila odnést ze stolu iPad, zatímco její rodiče vše mlčky sledovali, došla mi trpělivost a zavelel jsem k odchodu ke gatu. Přítelkyni jsem zabavil tím, že může utratit zbytek našich peněz za dárky pro kamarády, a sám jsem se začal psychicky připravovat na další pekelný let linkou Káhira-Dubaj-Singapur.
V odletovém prostoru ale čekalo jenom nějakých dvacet lidí, což bylo trochu divné, protože na cestě do Dubaje jich vystupovalo daleko víc. Teprve když jsem se dostal na palubu, došlo mi, že tu něco nehraje. Tohle nebylo žádné staré letadlo vytažené z křoví u hangáru, tenhle interiér je zbrusu nový. A navíc je na palubě podezřele ticho a většinu cestujících tvoří siluety zahalené od hlavy až k patě v černých hábitech. Rychlý dotaz k jedné z letušek všechno osvětluje – tohle letadlo totiž nepřiletělo z Káhiry, nýbrž z Rijádu, kde pěstují i na muslimské poměry radikální wahhábismus. Ač si o Miloši Zemanovi myslím svoje, musím mu po tomto letu dát za pravdu, že mají vycepované Saúdské ženy něco do sebe. Celou cestu byl totiž v letadle klid, nikdo mi nekopal do sedačky a naprostá většina spolucestujících jako by ani neexiswtovala. Soptík chtěl být požárníkem a já začal reálně zvažovat, že bych se aspoň v letadle stal praktikujícím wahhábistou. Na čínských vnitrostátních linkách by to bylo velice praktické.
Nové letadlo mělo bohužel své mouchy, které odnesla přítelkyně. Její KrisWorld totiž nefungoval a přesazení nepřipadalo v úvahu, protože byl let úplně plný. S vyhlídkami na sedm hodin bez filmů vytáhla palubní časopis aerolinek a k mému úžasu byl hlavní článek čísla o památkách v Praze. Večeře byla bohužel z kategorie méně poživatelých, a to jak moje kuře, tak její hověží s rýží. Pětihvězdičkový standard tak zachraňoval opět pouze zákusek – velice chutný pišingr (cukráři nekamenujte mě, já fakt nevím, jak to líp popsat). Někde nad Indií jsme začali klimbat, ale za pár hodin nás probudila intenzivní turbulence nad Bengálským zálivem, která pokračovala skoro celou cestu až do Singapuru.
Vstup do nejhoršího salónku na světě
Mám husí kůži už jenom z téhle fotky
Čekání na odlet
Krásy Prahy v časopisu Singapore Airlines
O něco lepší pohled než na cestě do Dubaje
A zase jídlo...
...a pořád jídlo
Už tam budeme?
Detail sedačky
SQ832, SIN-PVG, B777-300 (retrofitted)
Na letišti Changi jsme měli necelou hodinu na přestup z dvojky na trojku, což je čas víc než dostatečný. Na linku v neděli dopoledne jsou levnější letenky, což mělo negativní efekt v podobě velkého procenta čínských cestujících. Pozemní personál z nějakého důvodu rezignoval na nástupní priority a se stoickým klidem sledoval, kterak se při oznámení nástupu cestujících první třídy zvedla polovina lidí u gatu a začala se cpát úzkým průchodem k tubusu. Vůbec jsem nechápal, co se děje – vždyť ještě před pár měsíci by je agenti seřvali v mandarínštine na tři doby a zpacifikovali během pár sekund. Tentokrát jsme seděli až úplně vzadu, kde byly dvě řady dvojsedaček a také nesmírně přátelský šéf kabiny, se kterým jsme zabředli do debaty o tom, jak jsou mezi posádkami jednotlivé verze 777 oblíbené.
Rád bych na tomhle místě napsal, že byl poslední segment proklimbaná nuda, ale opak byl bohužel pravdou. Kapitán ještě před startem hlásil, že máme po celé trase „weather“. Když něco takového řekne pilot zvyklý na létání v rovníkové oblasti, můžete si být jistí, že tam opravdu nějaké „počasí“ bude. V našem případě to znamenalo více než čtyři hodiny plné turbulencí, během kterých ale posádka obětavě poskytla kompletní servis. Na letuškách bylo vidět, že pracují ve velkém stresu, protože kvalita obsluhy měla k tradiční úrovni opravdu daleko. Posledních několik řad panoval mezi personálem naprostý chaos, takže jsme nejdřív nedostali jídlo, pak dostali jenom přílohy, poté se nás zeptali, proč nechceme hlavní jídlo, až nakonec přinesli jakési gumové kuře s bramborovou kaší. K tomu všemu mi navíc zkolaboval KrisWorld a protože problémy měla velká část letadla, museli IFE několikrát plošně restartovat. Kdyby tu nebylo jenom devět sedaček vedle sebe, měl bych dojem, že neletím se Singapore Airlines, nýbrž s Air France...
Nikdy bych neřekl, že pro mě bude přistání v Šanghaji vysvobozením ze spárů pětihvězdičkové společnosti. Přítelkyně zvyklá na čínské aerolinky byla sice nadšená, ale moje pocity nejsou nic moc. Prakticky žádný segment se neobešel bez problémů, kvalita jídla šla neuvěřitelným způsobem dolů a pokulhávat začal i servis. U jiných společností bych něco takového v klidu toleroval, ale tahle letenka měla kód (i cenovku) SQ. Jedinou připomínku starých dobrých časů si tak pro nás připravil kapitán s tradiční showmanskou rozlučkou „...and thank you for flying (dramatická pauza) Singapore Airlines“.
Changi, Terminal 3
Pohled z okna u gatu, singapurská klasika
Pohled zezadu od galley
Poslední jídlo
Pohodové počasí
Méně pohodové počasí
Konecně doma!
Dovětek: Dopsal jsem tenhle trip report a koukam na novou zprávu na Blackberry. V pondělí mě čeká čtrnáct hodin v prastarém Boeingu 747 Air China bez IFE. Je na čase vrátit se zpátky na zem a přestat si stěžovat na kraviny...
Caj, kafe, dzus; lacine susenky a buraky. Tot vse. Internet? Zapomente. Noviny? Jen v arabstine. TV? Jen mistni a Al-Jazeera. Tak jsem radeji sel okouknout vino a datle do obchudku v letistni hale, tam aspon davali ochutnat. A pro znalce tamnich pomeru dodavam, ze slo uz o novy terminal.
