Loni jsem si říkal, že mi při všech cestách bude zbývat ještě týden dovolené, který bych si třeba mohl vybrat ještě letos v únoru. A protože se mi koncem roku 2009 v Thajsku moc líbilo, napadlo mě, že si výlet, jen tak relaxačně, zopakujeme. (Vůbec mi nějak ujela ruka, tři daleké cesty během tři čtvrtě roku… Asi mi moji úchylku nakupovat letenky a zařizovat cesty teď trochu přibrzdí ekonomická krize tady ve Španělsku, kterou jsem pocítil po místních volbách v druhé půlce loňského roku; uvidíme, každopádně mám ještě třeba letenky na Madeiru na letošní Velikonoce.)
Navnadila mě loni v květnu akce Malaysia Airlines z Londýna do Kuala Lumpur, ale jak se ukázalo, byla jen pro ty nejrychlejší. Taky se mi moc nepozdává létat v zimě z LHR, známe přece, jaké překvapení vždycky nastane, když napadne sníh. V červnu se pak objevila akce Lufthansy ze Španělska za 480 EUR do Singapuru. Protože jsem těsně předtím celkem v pohodě přežil let dokonce jumbem Lufthansy a cena se mi zdála velmi atraktivní, neodolal jsem (unáhlil se?) a letenky koupil. V průběhu roku se pak dal za podobnou cenu koupit do JV Asie třeba i let s Qatar Airways (ty musím vyzkoušet, až budou mít nové letiště) a dokonce na závěr roku daly akci i Singapore Airlines na let z Frankfurtu do Singapuru za fantastickou cenu 388 euro, přičemž stejným typem se i letí. Pak jsem se utěšoval, že by to musely být dvě letenky, nocleh či spíše dva ve FRA a nutnost tahat s sebou zimní oblečení.
Koupil jsem letenku z Barcelony, protože při cestě z Palmy by se muselo dlouho čekat v zimním Frankfurtu – cestu tam s 343 s přestupem v Mnichově a zpět s 388 přes Frankfurt kvůli delšímu přestupu v Mnichově. Neočekával jsem sice žádnou úžasnou zkušenost, ale byl jsem toho názoru, že za těchto okolností by cestování zase nemuselo být úplně nepříjemné.
Do Barcelony jsem po rezidentsku koupil tam Spanair a zpět Iberii (let operovaný Vuelingem). V Thajsku jsem chtěl nejlépe na letiště v Krabi, a protože tam ze Singapuru létají jenom Tiger Airways, nebylo co vymýšlet.
PMI-BCN, Air Berlin (AB7526)
Airbus A321, D-ABCB
202 km, 0:33 hod
Přesně 14 dní bez sedmi hodin před odletem oznámil Spanair, že končí s létáním. (Budu se muset podívat, jak je to s těmi kompenzacemi podle nařízení Evropského parlamentu a rady, ale obávám se, že v tomto případě mám asi tak jako tak smůlu.) Tak jsem honem zakoupil letenku na Air Berlin, ale neměl jsem z toho úplně dobrý pocit. Měli jsme letět původně ve 14:15 z Palmy a let Lufthansy z Barcelony byl v 18:20. Po krachu Spanairu zůstal z Palmy do Barcelony poslední let Vuelingu něco po jedenácté dopoledne (to se mi zase nechtělo čekat 6 hodin v Barceloně na letišti) a pak až onen Air Berlin v 15:00. Navíc Spanair létal na stejný terminál (T1) jako Lufthansa a skoro jistě by mně přeložili zavazadla na další let aliančního partnera; Air Berlin létá na T2, ze kterého se musí okružní jízdou kolem letiště na nový terminál. Air Berlin naštěstí létá většinou přesně, jejich letadla přilítnou do Palmy mezi jednou a druhou odpolední a pak všechna odletí v krátkém časovém intervalu až kolem třetí odpoledne, ale mohla být klidně nepříznivá situace na některých letištích v Evropě a hned by byl problém. (A to pomíjím extrémní situaci, kdy tu začátkem února i v Palmě jeden den nasněžilo a lety měly až několikahodinová zpoždění; prý letiště nemělo dostatek odmrazovací kapaliny, ale to AENA pak popřela.)
V ten pátek naštěstí všechna letadla Air Berlinu a Niki přilétla do Palmy s dostatečným předstihem před svými následujícími lety (podle plánovaného typu letadla a libhomeradaru jsem vydedukoval, že do BCN asi poletí letadlo z Hamburku kolečko HAM-PMI-BCN-PMI-HAM a tak jsem v napětí sledoval stránky hamburského letiště, jak na tom let je: měl mít dvacetiminutové zpoždění, asi s půlhodinovým zpožděním odjel od brány, pak se dlouho na stránkách letiště neobjevovala nová informace, asi letadlo odmrazovali, ale pak už jsem ho uviděl na flightradaru a byl tedy reálný předpoklad, že se vše stihne).
Airbus A321 byl zřejmě zaplněn do posledního místa. Vytlačili nás pár minut po třetí hodině a jako jedni z posledních z odpolední vlny Air Berlinu jsme odstartovali z dráhy 06R.
Udělali jsme zatáčku doleva směrem k pohoří Serra de Tramuntana a tak jsme se mohli kochat výhledem na přehradní nádrže Gorg Blau i Cúber (na fotce je jen ta prvně jmenovaná) a nejvyšší horu Mallorky pod křídlem – Puig Major (1445 m). Je zde vojenský prostor a tak nejvyšší hora ostrova není přístupná, světlá kulička vojenského radaru není na zasněžené hoře na fotce moc patrná.
I na tak krátkém letu posádka Air Berlinu rozdala cestujícím občerstvení – dostali jsme místní výrobek, sýrové sušenky Quely, a malou láhev vody.
Jako obvykle jsem si při přiblížení z pravého sedadla užíval vyhlídkový let nad Barcelonou a těsně po přistání jsem na chvilku zahlédl tak dvanáct odstavených letadel Spanairu na letištní ploše.
Terminál působil opuštěně, a když jsme přišli pro zavazadla, už na pásu vyjížděla. Teď se ještě přesunout autobusem, který jezdí mezi terminály, a jehož téměř nekonečná cesta musí dohánět spěchající cestující k nepříčetnosti, a odbavit se do Singapuru. Naštěstí krásně všechno vyšlo, v pohodě jsme stíhali.
BCN-MUC, Lufthansa (LH1815)
Airbus A321, D-AISL
1 095 km, 1:45 hod
Na lety do Singapuru jsme byli odbavení online, a tak jsme se vydali rovnou k přepážce odevzdat zavazadla. A pouze zde jsem se jedinkrát za celé cestování s Lufthansou setkal s osobou, která by mohla být podle zažitých stereotypů považována za typickou německou Gertrudu. Houkla na nás ukazujíc na žlutou samoodbavovací bednu, jestli prý máme palubní vstupenky, a následně akceptovala fakt, že je již máme vytištěné z domu, i naše zavazadla. (Lufthansa neměla vůbec přepážku pro cestující ekonomické třídy: ti se museli sami odbavit ve zmíněné bedně a pak jen odevzdat zavazadla.)
Po bezpečnostní kontrole nám za okny terminálu, zřejmě pro naštvání, pustili krátký film, tady je z něho jedno políčko:
Lufthansa měla po šesté hodině večerní z Barcelony tři lety: do Mnichova, čtvrt hodiny po něm do Frankfurtu, a ještě jeden těsně po sedmé hodině do Düsseldorfu. Když přijel A321 Lufthansy, zaradoval jsem se, ale ukázalo se, že to je letadlo z Frankfurtu. I let do DUS byl načas, jen ten náš měl zpoždění. V plánovaném čase odletu ještě vystupovali poslední cestující.
Nakonec nás ale vytlačili jen s pětadvacetiminutovým zpožděním. Ještě jsme měli štěstí – jeden let BCN-MUC měl ten den hodinu zpoždění a druhý dvě.
Po cestě nám dali sýrový croissant, nalili nápoje, a pak sbírali odpadky. Chtěl jsem si nechat kelímky, že bych si ještě třeba dal trochu vody, ale prostě mi je sebrali. Pak se padesát minut nic nedělo.
Měli jsme na přestup v Mnichově podle plánu hodinu a pět minut. Všude se píše, jak je místní letiště přívětivé pro přestupující cestující, a tak jsem byl celkem v pohodě, když jsme po několika zatáčkách v závěrečné fázi letu přistáli a do odletu navazujícího spoje zbývalo 50 minut. Co se ale nestalo? Odvezli nás na plochu (chtělo by se napsat do pole, ale to by bylo nespravedlivé, byl to prostor mezi terminálem 1 a 2) a do terminálu se jelo autobusem. S touto variantou jsem jaksi nepočítal, měl jsem jenom svetr, a když kapitán říkal, že je venku -10 °C, měl jsem pramalou radost. Vzpomněl jsem si, jak se mi předloni chtělo skoro brečet, když jsem jel na Vánoce domů a ve Vídni se otevřely dveře letadla; a to bylo jenom -7. Kupodivu tentokrát jsem zimu tak silně nevnímal. Výstup autobusem má tu nevýhodu, že se musí čekat na ostatní cestující a většinou se najdou tací, kteří nikam nespěchají. I tady jsme čekali chvilku na mraze s otevřenými dveřmi.
MUC-SIN, Lufthansa (LH790)
Airbus A340-300, D-AIFF
10 069 km, 11:06 hod
Po výstupu z letadla následovala okružní jízda po nočním mnichovském letišti a čas k odletu letadla do Singapuru se povážlivě krátil. Nakonec jsme (mimo jiné poté, co jsme jeli podjezdem pod pojížděcí dráhou) dojeli k terminálu a rychlou chůzí se dostali do vzdálené brány; do plánovaného odletu nechyběla víc jak čtvrthodinka. Usadili jsme se, přivítal nás kapitán s typickou (pro mě už trochu překvapivou) německou pünktlichkeit, a že budeme mít zpoždění, protože ještě čekáme na pár cestujících; a to jsme přitom odjeli od terminálu jen se zpožděním 16 minut.
Dalších 31 minut nám zabralo, než jsme dojeli k dráze a než nás odmrazili.
Bylo celkem zajímavé to pozorovat, tady jsou poslední okamžiky, když ještě z okna bylo něco vidět.
Odstartovali jsme pozvolna, jak se na správný A340 sluší a patří. Po vystoupání jsme dostali krekry, pití, pak následovaly horké ubrousky a večeře. Na výběr bylo hovězí nebo ryba; před konzumací ryby v letadle se obecně varuje, aspoň co jsem četl.
Nebylo to vůbec špatné, ale jak se později ukázalo, bylo to během celé cesty nejlepší a skoro jediné poživatelné jídlo.
Po večeři palubní personál (měli jsme do Singapuru i zpět opět povětšinou mladé sympatické holky) ještě roznášel digestiv, nebo spíše šláftruňk – koňak nebo Baileys.
Místa jsem měl relativně dost, A340-300 má o palec větší rozestupy v economy než A340-600. I když bednu jsem měl pod nohama taky.
V zábavním systému mě nic výrazně nezaujalo, taky jsem ho ale nějak výrazně nezkoumal, protože jsme letěli v noci. Jen snad, že ovládání bylo v sedadle, bylo na pevno, nemělo konzoli a nedaly se tam tak dát hry, a taky že bylo značně nepraktické, protože se člověk loktem jen tak opřel a nechtěně hned zavolal letušku. Vypadalo ale, že už jsou na to zvyklé.
Víno, nedospalost z předchozího dne a 5 mg zolpidemu způsobilo, že jsem po večeři krásně usnul. Někteří se teda pokoušeli spát i před večeří. Až jsem se lekl.
Tak dobře jsem ještě v letadle nespal – minimálně šest hodin v kuse, probudilo mě až rozsvícení kabiny na snídani. Měl jsem jen osezenou kostrč. Tady je ta snídaně.
Vajíčko chutově působilo, jako kdyby bylo s menším přídavkem umělé hmoty.
Myslím, že jsme pak letěli nad Kuala Lumpur, ale Petronas Twin Towers jsem neviděl. Nakonec se pod námi objevila spousta lodí a panorama Singapuru, jen byl dost opar,
a přistáli jsme na dráhu 02C, což byla vlastně jediná moje dráha při této cestě – obě přistání i oba starty jsem měl právě zde. Let LH790 pak ještě pokračoval do Jakarty.
Kufry i přes krátký čas na přestup v Mnichově dorazily, a tak mě čekalo první setkání se singapurskou organizovaností: uniformovaný pracovník na imigračním po cestujících dosti autoritativně a až nepříjemně vyžadoval, aby ve frontě k přepážkám stáli v zákrytu.
Pak jsem si připomněl, že v Singapuru jezdí SMRT,
- smrt.gif (37.35 KiB) Zobrazeno 7208 x
a tímto dopravním prostředkem jsem se dostal do města. Jen mě přepadl po cestě nepříjemný pocit, když vemlouvavý ženský hlas ve vlaku co chvíli hlásil, že jestli uvidíme podezřele vypadající osobu nebo předmět, máme to ihned nahlásit.
O Singapuru se nebudu moc zmiňovat, protože tu máme výborný personův report s velmi zajímavou následnou diskusí. Na první pohled mě ale zaujalo množství zeleně a okouzlila mě National Orchid Garden v místní botanické zahradě.
Singapur byl v podstatě bonus na cestě za odpočinkem v Thajsku; tři noci tam mi daly dva celé dny (jeden po příletu a jeden před odletem) na poznávání města a taky nárazníkový čas pro případ nějaké komplikace s lety. Jen mě trochu zamrzelo, že Singapore Air Show se konala zrovna o víkendu, kdy jsem byl ze Singapuru odjetý.
SIN-KBV,Tiger Airways (TR2182)
Airbus A320, 9V-TAN
933 km, 1:19 hod
Nedlouho poté, co jsem koupil letenky, byly Tiger Airways v Austrálii na víc jak měsíc uzemněny. Trochu mě to zarazilo, ale s opětovným povolením k létání jsem se uklidnil.
Tiger Airways létají v Singapuru z nízkonákladového Budget terminálu, který oproti terminálům 1-3 vypadá jako příbuzný úplně na mizině.
Odbavit jsme se museli na přepážce v hale, Tiger Airways měly na několik letů společný check-in a k němu frontu asi na dvacet minut. Palubní vstupenka ve dvojím provedení vypadala jako účtenka vyjetá z pokladny, na jednu kopii jsme se museli podepsat. Poprvé v životě jsem se podepisoval na boarding pass.
No a tady jsem viděl i jedno z nejabsurdnějších zaměstnání – poté, co jsme se odbavili, odcházeli jsme od přepážky cestou kolem dvou uniformovaných mužů: Ti všem kontrolovali právě vydané palubní vstupenky a udělali na nich nějakou značku na znamení, že kontrolu provedli; čerstvě odbavení cestující přitom byli stále ve veřejné části terminálu. Normální kontrola pak samozřejmě následovala.
Po kontrole a imigračním následuje zóna s občerstvením a obchody a také s cedulí, že za tímto bodem je zbytečné hledat toaletu. Až tak nízkonákladový je nízkonákladový terminál. Přilehlá budova s bránami je přitom dlouhá skoro půl kilometru. Představa, že čekám u té nejzazší brány a v případě nucení na fyziologickou potřebu by mě čekala minimálně desetiminutová procházka, by mě asi nenaplňovala nadšením.
Vím, o čem mluvím, protože jsem oknem na konci chodby zahlédl Airbus A380 Qantasu s registrací VH-OQA a vydal se ho vyfotit.
VH-OQA je totiž letadlo, které bylo 4. listopadu 2010 silně poškozeno při doposud nejvážnější nehodě Airbusu A380 – při poruše motoru č. 2 pár minut po startu letu QF32 ze singapurského letiště, kdy nouzově přistálo o necelé dvě hodiny později zpátky v Singapuru; nehoda a nouzové přistání se naštěstí obešly bez zranění. Od té doby je letadlo pořád v Singapuru a snad by už brzo zase mělo létat. Jen mě překvapilo, že opravy zřejmě probíhají i na svislé ocasní ploše.
Taky mě napadlo, že je asi dobře, že se průkopnice australské aviatiky paní Nancy-Bird Walton dožila předání prvního Airbusu A380 Qantasu s jejím jménem a jeho prvních letů, ale ne už té dramatické situace.
Trochu jsem se rozepsal, protože mi letadlo není úplně lhostejné, letěl jsem s ním totiž i já, rok před tou nehodou.
Ale zpátky k letošnímu roku a letu do Krabi:
Zatímco odbavovací hala nízkonákladového terminálu připomínala nádraží, chodby k bránám pak čekárnu u doktora.
Stejný gate, ze kterého letěl i persona:
Co se mi ale líbilo, byla organizace nástupu. Cestující rozdělili do skupin a letadlo nechali nastupovat odzadu. (Při checkinu přidělovali sedadla.)
Letadla Tiger Airways, v popředí zajímavý artefakt.
Airbus A320 byl v maximální možné sardinkové konfiguraci pro 180 cestujících.
Letadlo nebylo úplně plné, díval jsem se, že ještě den předem se daly koupit letenky v podstatě za stejně výhodnou cenu, jako jsem kupoval já dlouho dopředu.
Před námi odstartoval Airbus A330 Air Berlinu,
nevím teda, co tam dělal, Air Berlin myslím do Singapuru normálně nelétá. Při startu jsme prosvištěli kolem pokaženého Airbusu A380 VH-OQA a tentokrát byl vidět i motor č. 2 a nějaká činnost na něm;
pak jsme se vznesli a mohli si tak prohlídnout letiště svrchu.
Let byl v pohodový, posádka příjemná, měli i celkem dobré bílé víno, jen před přistáním jsme ten sestup vzali nějak dost rychle. Kapitán byl prošedivělý běloch jménem Richard a byl společně v kokpitu s mladým Indem.
Po přistání v Krabi jsem si hned všiml jednoho rozdílu. Zatímco loni jsem tu dával fotku rozestavěného nového terminálu, letos už byl skoro hotový.
Bude to mezinárodní terminál vedle toho dosavadního s thajskými vlaječkami, a má taky jen jeden, ale za to pořádně dlouhý nástupní prst.
V Thajsku se mi zase líbilo.
A původně jsem se zde jen tak mimochodem chtěl zeptat, jestli někdo nevíte, co je to za opici.
Nakonec mi to ale přišlo na tomto fóru lehce nepatřičné a našel jsem si to sám – opice se jmenuje hulman tmavý.
Jinak já si pořád myslím, že LH umí v současné době leda tak marketing a že to v jejich 388 vypadá jak v posilovně. 
A pěkné fotky navíc 
)-1WebA1001001A11D28B60244A21357.jpg)
