80 000 km na cestě kolem světa (Poučení z krizového vývoje)
Napsal: 11. 05. 2012, 16:34
Tentokrát to bude trochu delší psaní, takže to po vzoru víkendových úletů rozdělím na několik kapitol...
Přípravy na odlet
Ze Šanghaje do Prahy s civilizovanou aerolinkou
Dvoupatrový hladolet
Tak trochu jiný let přes Atlantik
Veteránem do La Paz
Panamská spojka
To nejlepší z amerických vnitrostátních letů
To nejhorší z amerických vnitrostátních letů
Hopsání po Mikronésii
Snad nás zase nesestřelí (s Korejci nad Sachalinem)
Přes Chabarovsk do Novosibirsku
Tenkrát na (čínském divokém) Západě...
Poučení z krizového vývoje
Přípravy na odlet
Snad každý cestovatel má svůj více či méně tajný seznam míst, kam by se v žívotě rád podíval. Seznam se postupně rozšiřuje s tím, jak přicházejí nové nápady a zároveň se z něj splněné položky odškrtávají, pokud zrovna člověku vyjde čas a peníze. Bohužel právě nedostatek volného času byl a stále ještě je hlavním nepřítelem mých cestovatelských ambicí. Tentokrát se na mě však usmálo štěstí v podobě čínských daňových zákonů. Pokud totiž cizinec v průběhu pěti let neopustí bezpečí, klid a harmonii Čínské lidové republiky alespoň na třicet dní v kuse, musí v ČLR povinně danit i své příjmy z jiných zemí. Jenže klasická výmluva ve stylu „nemám žádné příjmy v cizině“ na daňového úředníka neplatí, protože má pravomoc určit „odhad příjmů“ prakticky dle své momentální nálady. Takže situace je jednoduchá – jsem v Číně už čtyři roky, takže musím minimálně na měsíc vypadnout. Hurá, jde se cestovat.
Pokud patříte mezi cetovatelské šílence, kteří spiš než o poznání kultury cizí země stojí o další špendlík na mapě, dá se měsíc času v zásadě využít dvojím způsobem – buďto člověk vyrazí na nějaké hodně odlehlé místo, kam lítá maximálně tak sonda Voyager jednou za deset let, nebo zkombinuje víc zájezdů do jednoho. Nakonec to za mě rozhodli v práci, protože mě poprosili, jestli bych se nemohl během vyhnanství zastavit na dvou poradách. Potíž byla v tom, že jedna byla v Praze a druhá v San Franciscu. Říkal tu někdo něco o RTW? Bingo, poletím kolem koule!
Dva stopovery jsou tedy předem určené, teď ještě doladit zbytek. U RTW tarifu Star Alliance prakticky nezáleží na routingu, takže si můžu splnit sen, dostát svému fandovství Singapore Airlines a letět do Prahy přes Singapur (za normálních okolností by taková letenka stála neskutečnou raketu, protože pro dané směrování neexistují žádné rozumné tarify kromě plného ekonomického). Dobrá, ale jak dál z Prahy – letět hned přes Atlantik se mi moc nechce, protože jsem podobných segmentů zažil až moc. Koukám na seznam možných destinací a už to vidím – poletím nejdřív dolů do Johannesburgu a pak někam do Jižní Ameriky. Tady se ale začíná situace komplikovat – mám na výběr Buenos Aires a Sao Paolo, ale popravdě řečeno Argentina ani Brazílie mě moc nelákají. Rád bych zkusil nějakou větší exotiku.
Shodou okolností jde v televizi moje oblíbená reality show Ice Road Truckers, kdy se drsní kamioňáci vypravili do Bolívie na slavnou Death Road. Sakra, to zní jako dobrý nápad, ale jak se dostat do La Paz, když tam nikdo ze Star Alliance nelítá. Vyjíždím si seznam mezinárodních spojů letiště El Alto a už to vidím – mezi nudou LAN nebo American Airlines je jeden let chilské Sky Airline operovaný muzeálním Boeingem 737-200. OK, takže z Johannesburgu poletím přes Sao Paolo do Santiaga, tam počkám přes noc a ráno nastoupím na nonstop linku do La Paz. Teprve až když do webového formuláře letušky zadám požadovaný let, dojde mi, že je to nonstop linka ve stylu Travel Servisu se dvěmi technickými mezipřistáními kdesi na chilském venkově. Nevadí, o to větší to bude zábava. Super, takže jsem v La Paz, ale jak se z Bolívie dostat nějak inteligentně do USA a ideálně za to dostat i nějaké Star Alliance míle? Řešení by se našlo – ze Santa Cruz létají COPA Airlines přes Panama City. Proč právě COPA Airlines? Odpověď je jednoduchá – každou chvíli totiž mají vstoupit do Star Alliance, takže s trochou štěstí dostanu míle i všechny *G výhody a navíc se aspoň na chvíli podívám do Panamy. Loguju se na stránky společnosti a málem mi spadne čelist, když vidím přemrštěné ceny letenek do Los Angeles. Ještě pro jistotu zkouším jako cílovou destinaci Miami, kde je cena o něco přijatelnější, ale stejně jsou to peníze, za které by se s Emirates dalo letět z Prahy pomalu až do Austrálie. Ještě rychlá konzultace s Nightfly ohledně autobusů (a stávek, demonstrací, případně pouličních nepokojů) mezi La Paz a Santa Cruz, po které preventivně následuje zakoupení letenky s Aerosurem.
Ale honem do Miami. Tady navážu dalším segmentem RTW letenky do San Francisca. Nedá se jinak – čeká mě pětihodinové americké vnitrostátní peklo. Jenže jak tak klikám a zkusmo zjišťuju další destinace, dochází mi jedna nepříjemná věc. Nevejdu se totiž ani do nejvyššího mílového limitu pro RTW letenky, takže budu muset začít doplňovat přebytečné segmenty dalšími jednosměrnými letenkami. Nabízejí se hned dva favoriti – v první řadě přelet kontinentální části USA a také slavný pacifický „island hopper“ z Havaje přes Marshallovy ostrovy a Mikronésii na Guam. Koukám do rezervačního systému United Airlines a zjišťuji, že jsou pro mé datum ještě dostupné akční ceny v business class za cenu jenom o málo vyšší než economy. Vychytaná akční nabídka mě dostala do příjemného rozpoložení, takže jsem začal pátrat po nějaké zajímavé nabídce na druhou jednosměrku. Nakonec jsem skončil u první třídy Virgin America, která vypadala na fotkách naprosto úžasně. Pravda, cena už tak úžasná nebyla, ale aspoň z toho bude zajímavý trip report. Pekelné americké vnitrostátní cestování mě ale nakonec nemine. Ještě se musím nějak dostat ze San Francisca na Havaj. Koukám do systému a jako nejméně drsná varianta mi přijde Boeing 767 United Airlines (na narrow body 757 jsem opravdu nenašel odvahu).
Zbývá otázka poslední – jak se z Guamu vrátím zpátky do Šanghaje. Ještě pořád jsem potřeboval nějaký zajímavý program přibližně na jeden týden, takže jsem začal zjišťovat možné alternativy. Další ostrůvky v Pacifiku jsem zavrhnul, protože tam se podíváme až společně s přítelkyní. Japonsko mě taky moc nelákalo, navíc by takový týden velmi nepříjemně provětral moji peněženku. Co třeba Indie nebo Nepál? Ne, díky, takový masochista nejsem. Potom mi padnul do oka Yirinin trip report z cesty na Kamčatku. Lokalita je to hodně exotická a zajímavá, ale jako na potvoru tam není z téhle části Asie spolehlivé spojení a cestovat přes Moskvu se mi opravdu nechtělo. Ale hned vedle Kamčatky byl Sachalin a světe div se, létá tam i Star Alliance v podání Asiany. A když už jsme u toho, proč to na cestě zpět neprotáhnout do Novosibirsku a nepodívat se hned přes čáru do Urumqi, které jsem měl v hledáčku už hodně dlouho. Jenže tahle část cesty bohužel nepůjde zorganizovat v rámci RTW, což znamená koupit poslední dvě samostatné letenky – jednu od China Southern z Novosibirsku přes Urumqi do Šanghaje (paradoxně levnější než samostatný let Urumqi – Šanghaj) a druhou od S7 Airlines z Južno-Sachalinsku přes Chabarovsk právě do Novosibirsku.
Což o to, s rezervací RTW letenky ani s nákupem jednosměrek nebyl problém, ale agentka z čínské cestovky, která mi s rezervací pomáhala, ne a ne potvrdit, že mi může letenku vystavit. Ptám se, kde je problém, a prý u Singapore Airlines. V tu chvíli mi došlo, v čem je problém – Singapore Airlines používají vlastní rezervační systém, který není kompatibilní se systémem Lufthansy, jenž zajištuje provoz RTW rezervačního systému na webu Star Alliance. A i když mám Singapore Airlines opravdu rád, musím uznat, že jejich agenti jsou v případě jakékoliv nestandardní situace naprosto bezradní. Bohužel RTW letenka na maximální možný počet mil a stopoverů s hromadou pozemních segmentů a přestupy v Horní Dolní definici nestandardní situace splňuje více než ideálně. I začala pohádka o tom, kterak slepička běhala všude možně. Můj itinerář se přes několik supervizorů v Šanghajské kanceláři Singapore Airlines dostal až na centrálu do Singapuru a odtamtud na centrálu Star Alliance. Tam ležel týden u ledu, protože jediný odpovědný pracovník byl na dovolené. Nakonec Star Alliance itinerář odsouhlasila, Singapore Airlines v Singapuru dali pokyn k vystavení, jenže v Šanghaji dostal celou věc na starost někdo jiný a zareagovat tradičně asijsky – „nevíc, o co jde, tak se zeptám nahoře“.
Vidina druhého kolečka nahnala hrůzu nejen mně, ale i pracovnici cestovky, kterou jsem denodenně otravoval s žádostí o nové zprávy. Nakonec se povedlo většinu problémů vyřešit sérií vysvětlujících telefonátů, bohužel až na jednu výjimku – v Singapore Airlines nevěděli, zda v jejich sytému patří Južno-Sachalinsk do evropské či asijské části Ruska. To už jsem začal řvát i já a argumentoval jsem, že stejný itinerář si můžu nechat na webu Star Alliance vystavit za pár minut, tak proč to u Singapore Airlines trvá bez výsledku celý měsíc. Pracovníci aerolinek mi poradili, at jim tedy schválený itinerář vytisknu a pošlu k nahlédnutí. Což o to, udělal bych to rád, ale systém něco takového nedovoloval, protože celá aplikace běžela ve Flashi. Nabídnul jsem, že schválený itinerář uložím a pošlu jim rezervační kód, aby si to mohli sami během pár kliknutí myši ověřit. Odpovědí mi bylo, že to nejde, protože nemají kompatibilní systémy. V tu chvíli mi došlo, že na celé šanghajské pobočce pětihvězdičkových aerolinek stránky Star Alliance nikdo neviděl a holka z cestovky jim velmi asertivně vysvětlila, jak na to. Hurá, půl dne na to jsem konečně dostal potvrzení a mohl Singapore Airlines zaplatit nějakých sto padesát tisíc korun českých.
To však nebyla jediná komplikace. V návalu euforie ze zajištěné cesty jsem si pořádně nepřečetl požadavky pro vstup cizinců na Sachalin. Cokoliv mimo Južno-Sachalinsk je totiž „zóna speciálního strategického zájmu“, do které je cizincům bez zvláštního povolení ministerstva vnitra vstup zakázán. Pár cestovatelů sice v reportážích psalo, že se to dá ukecat, ale nechtěl jsem pokoušet štěstí. Proto jsem kontaktoval jednu z tamních registrovaných cestovek a nechal si na míru zařídit čtyřdenní pobyt doslova s vojenskou precizností. Dostal jsem hned několik dokumentů pro ruskou ambasádu, kde se to jenom hemžilo výrazy typu „oběd v podobě suché stravy během pochodu“ případně „od osmi hodin večer osobní volno“. A samozřejmě potvrzení ubytování v hotelu Gagarin. Musím se přiznat, že se na návštěvu Sachalinu těším ještě víc než na bolívijské sjízdění Death Road na horském kole...
Po dvou měsících zařizování, mailování a telefonování jsem konečně připravený vyrazit. Jistě, ne všechno je ideální – COPA Airlines zatím ještě pořád nevstoupily do Star Alliance, Aerosur stačil ukončit všechny lety (a potichu je zase obnovit) a jestli mi v Manile uletí přípoj do Seoulu, tak se na Sachalin budu dostávat nejspíš lodí přes Japonsko. Zároveň mě děsí i celková délka výletu, který postupně nabobtnala z klasické cesty kolem světa na téměř dvojnásobnou vzdálenost. Kamarádi uzavírají sázky, jak budu vypadat na konci cesty (přesněji řečeno jak bude vypadat můj zadek) a i já se musím přiznat, že vůbec nevím, jak bude příští měsíc probíhat.
Jenže tyhle úvahy už patří minulosti - dámy a pánové, cesta kolem světa právě začíná. Držte mi palce!
- Plán cesty
Přípravy na odlet
Ze Šanghaje do Prahy s civilizovanou aerolinkou
Dvoupatrový hladolet
Tak trochu jiný let přes Atlantik
Veteránem do La Paz
Panamská spojka
To nejlepší z amerických vnitrostátních letů
To nejhorší z amerických vnitrostátních letů
Hopsání po Mikronésii
Snad nás zase nesestřelí (s Korejci nad Sachalinem)
Přes Chabarovsk do Novosibirsku
Tenkrát na (čínském divokém) Západě...
Poučení z krizového vývoje
Přípravy na odlet
Snad každý cestovatel má svůj více či méně tajný seznam míst, kam by se v žívotě rád podíval. Seznam se postupně rozšiřuje s tím, jak přicházejí nové nápady a zároveň se z něj splněné položky odškrtávají, pokud zrovna člověku vyjde čas a peníze. Bohužel právě nedostatek volného času byl a stále ještě je hlavním nepřítelem mých cestovatelských ambicí. Tentokrát se na mě však usmálo štěstí v podobě čínských daňových zákonů. Pokud totiž cizinec v průběhu pěti let neopustí bezpečí, klid a harmonii Čínské lidové republiky alespoň na třicet dní v kuse, musí v ČLR povinně danit i své příjmy z jiných zemí. Jenže klasická výmluva ve stylu „nemám žádné příjmy v cizině“ na daňového úředníka neplatí, protože má pravomoc určit „odhad příjmů“ prakticky dle své momentální nálady. Takže situace je jednoduchá – jsem v Číně už čtyři roky, takže musím minimálně na měsíc vypadnout. Hurá, jde se cestovat.
Pokud patříte mezi cetovatelské šílence, kteří spiš než o poznání kultury cizí země stojí o další špendlík na mapě, dá se měsíc času v zásadě využít dvojím způsobem – buďto člověk vyrazí na nějaké hodně odlehlé místo, kam lítá maximálně tak sonda Voyager jednou za deset let, nebo zkombinuje víc zájezdů do jednoho. Nakonec to za mě rozhodli v práci, protože mě poprosili, jestli bych se nemohl během vyhnanství zastavit na dvou poradách. Potíž byla v tom, že jedna byla v Praze a druhá v San Franciscu. Říkal tu někdo něco o RTW? Bingo, poletím kolem koule!
Dva stopovery jsou tedy předem určené, teď ještě doladit zbytek. U RTW tarifu Star Alliance prakticky nezáleží na routingu, takže si můžu splnit sen, dostát svému fandovství Singapore Airlines a letět do Prahy přes Singapur (za normálních okolností by taková letenka stála neskutečnou raketu, protože pro dané směrování neexistují žádné rozumné tarify kromě plného ekonomického). Dobrá, ale jak dál z Prahy – letět hned přes Atlantik se mi moc nechce, protože jsem podobných segmentů zažil až moc. Koukám na seznam možných destinací a už to vidím – poletím nejdřív dolů do Johannesburgu a pak někam do Jižní Ameriky. Tady se ale začíná situace komplikovat – mám na výběr Buenos Aires a Sao Paolo, ale popravdě řečeno Argentina ani Brazílie mě moc nelákají. Rád bych zkusil nějakou větší exotiku.
Shodou okolností jde v televizi moje oblíbená reality show Ice Road Truckers, kdy se drsní kamioňáci vypravili do Bolívie na slavnou Death Road. Sakra, to zní jako dobrý nápad, ale jak se dostat do La Paz, když tam nikdo ze Star Alliance nelítá. Vyjíždím si seznam mezinárodních spojů letiště El Alto a už to vidím – mezi nudou LAN nebo American Airlines je jeden let chilské Sky Airline operovaný muzeálním Boeingem 737-200. OK, takže z Johannesburgu poletím přes Sao Paolo do Santiaga, tam počkám přes noc a ráno nastoupím na nonstop linku do La Paz. Teprve až když do webového formuláře letušky zadám požadovaný let, dojde mi, že je to nonstop linka ve stylu Travel Servisu se dvěmi technickými mezipřistáními kdesi na chilském venkově. Nevadí, o to větší to bude zábava. Super, takže jsem v La Paz, ale jak se z Bolívie dostat nějak inteligentně do USA a ideálně za to dostat i nějaké Star Alliance míle? Řešení by se našlo – ze Santa Cruz létají COPA Airlines přes Panama City. Proč právě COPA Airlines? Odpověď je jednoduchá – každou chvíli totiž mají vstoupit do Star Alliance, takže s trochou štěstí dostanu míle i všechny *G výhody a navíc se aspoň na chvíli podívám do Panamy. Loguju se na stránky společnosti a málem mi spadne čelist, když vidím přemrštěné ceny letenek do Los Angeles. Ještě pro jistotu zkouším jako cílovou destinaci Miami, kde je cena o něco přijatelnější, ale stejně jsou to peníze, za které by se s Emirates dalo letět z Prahy pomalu až do Austrálie. Ještě rychlá konzultace s Nightfly ohledně autobusů (a stávek, demonstrací, případně pouličních nepokojů) mezi La Paz a Santa Cruz, po které preventivně následuje zakoupení letenky s Aerosurem.
Ale honem do Miami. Tady navážu dalším segmentem RTW letenky do San Francisca. Nedá se jinak – čeká mě pětihodinové americké vnitrostátní peklo. Jenže jak tak klikám a zkusmo zjišťuju další destinace, dochází mi jedna nepříjemná věc. Nevejdu se totiž ani do nejvyššího mílového limitu pro RTW letenky, takže budu muset začít doplňovat přebytečné segmenty dalšími jednosměrnými letenkami. Nabízejí se hned dva favoriti – v první řadě přelet kontinentální části USA a také slavný pacifický „island hopper“ z Havaje přes Marshallovy ostrovy a Mikronésii na Guam. Koukám do rezervačního systému United Airlines a zjišťuji, že jsou pro mé datum ještě dostupné akční ceny v business class za cenu jenom o málo vyšší než economy. Vychytaná akční nabídka mě dostala do příjemného rozpoložení, takže jsem začal pátrat po nějaké zajímavé nabídce na druhou jednosměrku. Nakonec jsem skončil u první třídy Virgin America, která vypadala na fotkách naprosto úžasně. Pravda, cena už tak úžasná nebyla, ale aspoň z toho bude zajímavý trip report. Pekelné americké vnitrostátní cestování mě ale nakonec nemine. Ještě se musím nějak dostat ze San Francisca na Havaj. Koukám do systému a jako nejméně drsná varianta mi přijde Boeing 767 United Airlines (na narrow body 757 jsem opravdu nenašel odvahu).
Zbývá otázka poslední – jak se z Guamu vrátím zpátky do Šanghaje. Ještě pořád jsem potřeboval nějaký zajímavý program přibližně na jeden týden, takže jsem začal zjišťovat možné alternativy. Další ostrůvky v Pacifiku jsem zavrhnul, protože tam se podíváme až společně s přítelkyní. Japonsko mě taky moc nelákalo, navíc by takový týden velmi nepříjemně provětral moji peněženku. Co třeba Indie nebo Nepál? Ne, díky, takový masochista nejsem. Potom mi padnul do oka Yirinin trip report z cesty na Kamčatku. Lokalita je to hodně exotická a zajímavá, ale jako na potvoru tam není z téhle části Asie spolehlivé spojení a cestovat přes Moskvu se mi opravdu nechtělo. Ale hned vedle Kamčatky byl Sachalin a světe div se, létá tam i Star Alliance v podání Asiany. A když už jsme u toho, proč to na cestě zpět neprotáhnout do Novosibirsku a nepodívat se hned přes čáru do Urumqi, které jsem měl v hledáčku už hodně dlouho. Jenže tahle část cesty bohužel nepůjde zorganizovat v rámci RTW, což znamená koupit poslední dvě samostatné letenky – jednu od China Southern z Novosibirsku přes Urumqi do Šanghaje (paradoxně levnější než samostatný let Urumqi – Šanghaj) a druhou od S7 Airlines z Južno-Sachalinsku přes Chabarovsk právě do Novosibirsku.
Což o to, s rezervací RTW letenky ani s nákupem jednosměrek nebyl problém, ale agentka z čínské cestovky, která mi s rezervací pomáhala, ne a ne potvrdit, že mi může letenku vystavit. Ptám se, kde je problém, a prý u Singapore Airlines. V tu chvíli mi došlo, v čem je problém – Singapore Airlines používají vlastní rezervační systém, který není kompatibilní se systémem Lufthansy, jenž zajištuje provoz RTW rezervačního systému na webu Star Alliance. A i když mám Singapore Airlines opravdu rád, musím uznat, že jejich agenti jsou v případě jakékoliv nestandardní situace naprosto bezradní. Bohužel RTW letenka na maximální možný počet mil a stopoverů s hromadou pozemních segmentů a přestupy v Horní Dolní definici nestandardní situace splňuje více než ideálně. I začala pohádka o tom, kterak slepička běhala všude možně. Můj itinerář se přes několik supervizorů v Šanghajské kanceláři Singapore Airlines dostal až na centrálu do Singapuru a odtamtud na centrálu Star Alliance. Tam ležel týden u ledu, protože jediný odpovědný pracovník byl na dovolené. Nakonec Star Alliance itinerář odsouhlasila, Singapore Airlines v Singapuru dali pokyn k vystavení, jenže v Šanghaji dostal celou věc na starost někdo jiný a zareagovat tradičně asijsky – „nevíc, o co jde, tak se zeptám nahoře“.
Vidina druhého kolečka nahnala hrůzu nejen mně, ale i pracovnici cestovky, kterou jsem denodenně otravoval s žádostí o nové zprávy. Nakonec se povedlo většinu problémů vyřešit sérií vysvětlujících telefonátů, bohužel až na jednu výjimku – v Singapore Airlines nevěděli, zda v jejich sytému patří Južno-Sachalinsk do evropské či asijské části Ruska. To už jsem začal řvát i já a argumentoval jsem, že stejný itinerář si můžu nechat na webu Star Alliance vystavit za pár minut, tak proč to u Singapore Airlines trvá bez výsledku celý měsíc. Pracovníci aerolinek mi poradili, at jim tedy schválený itinerář vytisknu a pošlu k nahlédnutí. Což o to, udělal bych to rád, ale systém něco takového nedovoloval, protože celá aplikace běžela ve Flashi. Nabídnul jsem, že schválený itinerář uložím a pošlu jim rezervační kód, aby si to mohli sami během pár kliknutí myši ověřit. Odpovědí mi bylo, že to nejde, protože nemají kompatibilní systémy. V tu chvíli mi došlo, že na celé šanghajské pobočce pětihvězdičkových aerolinek stránky Star Alliance nikdo neviděl a holka z cestovky jim velmi asertivně vysvětlila, jak na to. Hurá, půl dne na to jsem konečně dostal potvrzení a mohl Singapore Airlines zaplatit nějakých sto padesát tisíc korun českých.
To však nebyla jediná komplikace. V návalu euforie ze zajištěné cesty jsem si pořádně nepřečetl požadavky pro vstup cizinců na Sachalin. Cokoliv mimo Južno-Sachalinsk je totiž „zóna speciálního strategického zájmu“, do které je cizincům bez zvláštního povolení ministerstva vnitra vstup zakázán. Pár cestovatelů sice v reportážích psalo, že se to dá ukecat, ale nechtěl jsem pokoušet štěstí. Proto jsem kontaktoval jednu z tamních registrovaných cestovek a nechal si na míru zařídit čtyřdenní pobyt doslova s vojenskou precizností. Dostal jsem hned několik dokumentů pro ruskou ambasádu, kde se to jenom hemžilo výrazy typu „oběd v podobě suché stravy během pochodu“ případně „od osmi hodin večer osobní volno“. A samozřejmě potvrzení ubytování v hotelu Gagarin. Musím se přiznat, že se na návštěvu Sachalinu těším ještě víc než na bolívijské sjízdění Death Road na horském kole...
Po dvou měsících zařizování, mailování a telefonování jsem konečně připravený vyrazit. Jistě, ne všechno je ideální – COPA Airlines zatím ještě pořád nevstoupily do Star Alliance, Aerosur stačil ukončit všechny lety (a potichu je zase obnovit) a jestli mi v Manile uletí přípoj do Seoulu, tak se na Sachalin budu dostávat nejspíš lodí přes Japonsko. Zároveň mě děsí i celková délka výletu, který postupně nabobtnala z klasické cesty kolem světa na téměř dvojnásobnou vzdálenost. Kamarádi uzavírají sázky, jak budu vypadat na konci cesty (přesněji řečeno jak bude vypadat můj zadek) a i já se musím přiznat, že vůbec nevím, jak bude příští měsíc probíhat.
Jenže tyhle úvahy už patří minulosti - dámy a pánové, cesta kolem světa právě začíná. Držte mi palce!
a těším se na reporty.