80 000 km na cestě kolem světa (Poučení z krizového vývoje)

[cocik]

Nejsem profik, takze to ber prosim jako hodnoceni cestaka, ale prislo mi, ze vsechny vetsi aerolinky (od LAN ci TAM az po BoA nebo SKY Airline) byly hodne v pohode. Rozhodne jsem nevidel v letadlech zadny divoky veci ani riskovani. Nebal bych se toho...

(jinak opravdu HODNE neprijemnej pocit na cely ceste jsem mel jenom v taxiku v JNB, kdyz kolem nas chodili somraci, kdyz jsme stali na semaforech)

[treisinger]

¨" Otázka do pléna: Taky se vás lidi ptají, když se vrátíte z nějaké exotičtější destinace... A tys tam lítal? A to ses nebál? Nějaké Tiger Airways? Uzbekistan Airways? Tys letěl s Indama? S Rusákama? Neměl jsi strach, že to spadne?

Po pravdě řečeno... ony ty vykopávky, se kterýma lítá ČSA, KLM, Luftware, Delta, United, Travel Servis... mají zřejmě asi lepší servis, ale na první pohled jsou to často horší a starší letadla, než s jakýma se člověk může setkat v rozvojových zemích."

Já letěl z Tiger Airways a s Indama (jet airways, jetlite, indigo, air india) a s v Indonesii v Lion wings a všechno v pohodě..jen v Indonesii bych asi neletěl z Merpati..

[cocik]

Pratele, dorazil jsem vicemene v poradku domu. Zbytek reportu nahodim jakmile to pujde, ted si musim dat sprchu a vyprat kufr spinavyho pradla

[pavelpmi]

Pocity, první dojmy?

[cocik]

Hlavne neuveritelna radost, ze zejtra rano nemusim jet na letiste Kazdopadne po peti tejdnech na cestach nepoznavam svuj byt (neustale se divim, co tam mam za zajimavy veci) a nejak se nedokazu srovnat s pocitem, ze zejtra pujdu do prace

[flyingblue]

Hlavne neuveritelna radost, ze zejtra rano nemusim jet na letiste Kazdopadne po peti tejdnejch na cestach nepoznavam svuj byt (neustale se divim, co tam mam za zajimavy veci) a nejak se nedokazu srovnat s pocitem, ze zejtra pujdu do prace

Podoivej, nekdo musi pracovat, aby Tvoje vlada mohl koupit par dluhopisu evropskych statu

BTW neumistila Ti tam nejaky novy veci mistni tajna policie?

[whiskey]

Pocity, první dojmy?

asi spi na bruchu...

[flyingblue]

Pocity, první dojmy?

asi spi na bruchu...

Nebo ho sebral Vybor pro necinskou cinnost

[feihong]

Hlavne neuveritelna radost, ze zejtra rano nemusim jet na letiste Kazdopadne po peti tejdnech na cestach nepoznavam svuj byt (neustale se divim, co tam mam za zajimavy veci) a nejak se nedokazu srovnat s pocitem, ze zejtra pujdu do prace

Toz vitej zpatky u nas Peknej report, prijemne stravene chvile na cestach po Cine

[Night fly]

Panamská spojka
Začnu těmi příjemnými – dojmy z COPA Airlines i letiště v Panama City jsou vynikající a nebál bych se obojí komukoliv doporučit (škoda jen, že se nesplnil původní termín jejich vstupu do Star Alliance a já za své lety nedostal žádné míle).

Až včera - 21.6. - oficiálně vstoupily AV, LR, TA a CM do *A.

[whiskey]

Panamská spojka
Začnu těmi příjemnými – dojmy z COPA Airlines i letiště v Panama City jsou vynikající a nebál bych se obojí komukoliv doporučit (škoda jen, že se nesplnil původní termín jejich vstupu do Star Alliance a já za své lety nedostal žádné míle).

Až včera - 21.6. - oficiálně vstoupily AV, LR, TA a CM do *A.

presne tak, claim missing miles tak cca o mesiac a nacita sa to IMHO.

[cocik]

Dobrej napad, zkusim to naclaimovat. Diky za info

[cocik]

To nejlepší z amerických vnitrostátních letů



Hotel Miami Airport Hilton, pozdní odpoledne východního amerického času. Dojedl jsem pizzu, dopil láhev Dr. Peppera, na velkoplošné televizi naladil FOX News a přepnul se do již známého stavu polospánku-polobdění, který se stal v posledním týdnu mým nerozlučným společníkem. Pokaždé, když jsem po pár hodinách přišel k sobě, jsem si vzpomněl, že je potřeba vyndat z očí čočky, skočit do sprchy, sundat si džíny... až najednou začalo za oknem vycházet slunce a já se pomalu začal dostávat do provozuschopného stavu, abych stihnul ranní odlet do IAD. Jestli se mi na amerických hotelech něco opravdu líbí, pak je to neskutečně efektivní systém check-outu. Pod dveřmi mi přistála obálka s finálním účtem a stačilo jenom zatelefonovat na recepci, že odcházím. Žádné čekání ve frontě, žádné zdlouhavé kontroly pokojů, jestli jsem náhodou nesnědl v minibaru o jedny oříšky navíc, žádné zbytečné otázky. Hotelový shuttle na letiště byl připravený k odjezdu prakticky okamžitě, takže mi cesta od dveří pokoje k check-inu United Airlines trvala nějakých dvacet minut.

MIA-IAD, UA3759, CRJ-700

Vzhledem k tomu, že se mi následující dva lety „nevešly“ do nejvyššího mílového limitu pro RTW letenku, musel jsem je koupit odděleně. Na jednu stranu mi to dalo příležitost, abych mohl v praxi popřít tvrzení, že vnitrostátní létání po USA je děs běs, proti kterému jsou long-hauly Lufthansy ozdravným lázeňským pobytem, ale na stranu druhou jsem musel zapojit něco z teorie risk-managementu. Mám jednosměrnou letenku United Airlines, na kterou navazuje jednosměrná letenka Virgin America a letím v neděli, což je na obou tratích cestovatelská špička. Pokud tedy z nějakých důvodů přípoj nestihnu, dostanu se do velkých problémů, se kterými mi nikdo nepomůže. Znamenalo to jediné – dát si v IAD na přestup dostatek času, ideálně tak, abych navazující spojení stihnul i pozdějším letem z MIA. Výsledkem je sice více než pětihodinová pakárna s čekáním v letištní hale, ale pořád lepší čekat v tranzitu v IAD než v příletové hale ve VVI.

Ale zpátky na check-in United Airlines. Dlouhá fronta u klasické economy class a prakticky nikdo v uličce Premier Acces, kterou mohou využívat i cestující s *G. Trochu mě při nákupu překvapilo, když jsem zjistil, že na bezmála tříhodinový let nasadily chytré hlavy v United Airlines regionální sedmistovku Canadair, ale na druhou stranu aspoň ušetřím na letence, protože mi bude v pohodě stačit Economy Plus za příplatek pár desítek dolarů. Díky frequent flyer statusu nemusím platit na zavazadlo a prioritní uličkou rychle procházím přes americky důkladnou security (ne, rektální prohlídka se naštěstí nekonala, ale na obrazovce rentgenu začalo blikat něco v oblasti kotníku, takže jsem si musel vyhrnout kalhoty). Cestou úzkou chodbou do prostoru odletových gatů mě zaujala reklamní cedule, která oznamovala, že v cílové destinaci určitě nebudou mít Pizza Hut, Budweiser a další podobné skvělé věci. Nechtěl jsem s tímto sdělením zbytečně polemizovat, takže jsem poslušně zapadl na snídani k „jedinečnému“ Pizza Hutu a v klidu si užíval posledních pár desítek minut do odletu našeho spoje.

Jestli jsem se na něco opravdu těsil, tak na americký způsob boardingu, kdy každý víceméně respektuje pořadí nástupu a nehrozí asijské nebo jihoamerické davové šílenství. Na palubní vstupence jsem měl napsáno Boarding Group 2, což znamenalo, že jsem se na palubu dostal jako osmý v pořadí. Pán předemnou byl však poněkud pomaleji chápající, takže se nejdřív minutu pohádal u gatu, že svůj velký příručák nebude ani v regionálním letadle gate-checkovat, aby si o pár chvil později zopakoval stejný rozhovor s letuškami přímo na palubě letadla. Fyzikálním zákonům však neporučil, takže musel zase potupně vystoupit a nechat svůj kufr sklouznout po dopravníku od hubu dolů na plochu (ano, opravdu jsme nastupovali do CRJ přes nástupní most, který měl na konci zvláštní adaptér). Naštěstí zbytek letadla podobné problémy neměl, takže se během necelých dvaceti minut paluba komplet zaplnila cestujícími a mohli jsme odstartovat dokonce ještě s mírným předstihem proti plánu.

Let probíhal prakticky bez turbulencí, bez oblačnosti a také bez IFE a bez jídla. Většinu času jsem tak strávil sledováním krajiny, přes kterou jsme prolétali. Narozdíl od létání napříč Spojenými státy jsou ale cesty kolem pobřeží poměrně monotónní a jediné, co občas naruší monotónní zeleň, je nějaké město nebo pár kopců. A samozřejmě také průchod letušek, které se již nedají označit coby MILF, protože svým věkem a tělesnými rozměry spadají spíše do kategorie GINLF. Nafasoval jsem tedy pěkně po americku plechovku coly a ubrousek s logem United Airlines a začal přemítat nad tím, jestli je tenhle způsob cestování v pohodě. Nakonec jsem ale dospěl k názoru, že ano – za velmi solidní dvě stovky dolarů jsem seděl v čistém letadle se spoustou místa na nohy, spolucestující na sedadle v uličce byla civilizovaná asijská studentka jedné z washingtonských univerzit, která nepřetékala na mojí sedačku, jídlo jsem po vydatné snídani nepotřeboval a podle hlášení kapitána jsme měli dorazit na letiště IAD o čtvrthodinu dříve, než bylo plánováno.

Jak pravil pilot, tak se i stalo, takže jsme krátce před jedenáctou dosedli na plochu washingtonského letiště a po delším popojíždění zastavili před terminálem. Čekala mě poměrně dlouhá procházka, protože jsem si musel pro kufr a pak ještě na check-in Virgin America. Na úvod si pro nás pozemní personál připravil malou rozcvičku v podobě schodů dolu na plochu a hned zase nahoru na nástupní most (v IAD evidentně adaptér pro regionální stroje neměli). S pobavením jsem zjistil, že jsme zaparkovali na „detašovaném pracovišti“, odkud jezdí k hlavnímu terminálu kyvadlová doprava v podobě jakýchsi bílých mastodontů, které vypadají jako kříženec autobusu a dinosaura – specialita letiště IAD. Načasování příjezdu ale vyšlo dokonale – zrovna když jsem dorazil k zavazadlovému pásu, vyjel můj kufr, takže jsem ho hned vzal a vyrazil po eskalátorech nahoru do odletové haly...


Check-in v Miami


Fakt, jo?


Chodba ke gatům


Náš regionální tryskáč


Nerudný pán bude za chvíli vykázán


Sedačky celkem v pohodě


Krajina za oknem


Washington je jedna velká díra


Výstup v IAD


A zase chodba


Na palubě divného autobusu


A ještě pohled zvenčí

IAD-SFO, VX71, A319

Při průchodu odletovou halou a hledání přepážek Virgin America jsem si hned dvakrát vzpomněl na román „Daleko od Moskvy“. Jednak proto, že měly tyhle svérázné aerolinky svoje stanoviště až na konci haly, takže to bylo opravdu daleko, a druhak proto, že hned vedle seděly zamračené děžurné Aeroflotu, které si výrazem obličeje – ač od pohledu Američanky – nezadaly se svými ruskými kolegyněmi z SVO. Agentky Virgin America byly naštěstí ze zcela jiného těsta. Opět jsem provedl test, kdy zarostlý pankáč přichází k přepážce první třídy s omluvou o pět hodin dříve, ale odpovědí mi byl široký úsměv s tím, že to přeci vůbec není problém a že mě samozřejmě hned zacheckují. Ptal jsem se, jak to vypadá s dostupností Clubhouse, což je malý placený (sic!) salónek kousek od gatu, ale protože otvíral až za tři hodiny, nechtělo se mi utrácet dalších několik desítek dolarů. Ušetřené peníze jsem raději věnoval na nákup washingtonských suvenýrů, přesněji řečeno trička propagující prezidentskou kampaň Mitta Romneyho, kterým jistě udělám svým demokraticky smýšlejícím kolegům v „Kalifornské socialistické republice“ radost.

Překvapilo mě, že průchod ke gatům tentokrát poněkud zadrhával. Pracovník letiště mě sice správně nasměroval do prioritní uličky, kde se ale objevil špunt v podobě černošského páru s pěti dětmi, který se o něčem vytrvale hádal s agentem, jenž kontroloval doklady totožnosti a palubní vstupenky. Když se po pár minutách dala fronta konečně znova do pohybu, vybral jsem si smůlu na kontrole pro změnu já, protože se milému agentovi nějak nepozdával můj pas a začal se pídit po americkém vízu. Odpověď, že mám ESTA, ho moc neuspokojila a v zápětí začal bedlivě zkoumat stránku, kde bylo nalepené čínské povolení k pobytu. Teprve až když jsem se mile, leč důrazně zeptal, zda hledá něco konkrétního, vrátil mi pas i palubní vstupenku a pustil mě k bezpečnostní kontrole, kam se však slévaly všechny fronty, což znamenalo dalších deset minut čekání. Cesta vláčkem ke vzdáleným gatům už proběhla naštěstí v pohodě a já se v klidu uvelebil na pohodlných sedačkách před dvěma odletovými gaty Virgin America.

Proč jsem si pro demonstraci toho, že se dá i po USA létat bez stresu vybral právě tuhle společnost a ne třeba nějaký let ve widebody business class u „velkých“ aerolinek? Důvod je jednoduchý – Virgin America se snaží o trochu jiný typ zážitku, kdy za o něco vyšší cenu nabízí špičkový servis a hlavně naprosto pohodový přístup ke všem cestujícím. Chcete sluchátka? Fajn, tady je krabice se sluchátkama, sem do kasičky dejte pár dolarů a poslužte si. Nástup do letadla? Jasně, nejdřív jde první třída a frequent flyeři, ale pak lidi, co mají jenom jedno kabinové zavazadlo, protože to od aerolinek dostali coby bonus za rozumné chování. Palubní zábava? Žijeme přeci v jednadvacátém století, takže economy i first mají i v malém Airbusu individuální obrazovky, přes které se navíc dá objednávat jídlo a pití. A takhle bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho...

Bohužel ne všechno je ideální – v San Franciscu se totiž opravuje runway, takže se přílety i odlety z kapacitních důvodů odkládají. V praxi to znamená, že náš let bude mít minimálně hodinu zpoždění už na odletu. V tu chvíli mi to ani tak nevadilo – naopak jsem si zašel o kus dál do restaurace na oběd – ale začal jsem se bát, jak se budu dostávat uprostřed noci z letiště v San Franciscu nahoru do Novata (což vyjde časově i logisticky zhruba podobně jako cesta z Václava Havla Ruzyně někam do Kolína). Zpoždění mělo nakonec jednu příjemnou spotterskou dohru, protože kousek od našeho gatu prováděl pushback spoj Lufthansy do Frankfurtu a já měl možnost sledovat Boeing 747-8 na svém teprve druhém letu s cestujícími. Jenže to už se přiblížil čas našeho odletu, takže hurá na palubu Airbusu 319!

Z reklamních materiálů Virgin America jsem už víceméně věděl, co mám na palubě očekávat, ale když jsem uviděl fialovo modré nasvícení, stěny z poloprůhledného plastu a sedačky z bílé kůže naživo, nemohl jsem se ubránit dojmu, že nejsem ve Washingtonu na palubě letadla, ale spíš někde v Manile v baru. A speciálně pro kolegu manilaira upřesňuji, že nemám na mysli bary nahoře v Greenbeltu, ale podniky o kus dál na Burgos street. Rychle se usazuji ve velmi pohodlném širokém křesle, prosím o pomerančový džus a s radostí zjišťuji, že jsou v první třídě jenom čtyři cestující, takže budeme mít každý k dispozici celou dvousedačku. Boarding probíhá velice rychle a za dalších pár minut už začíná bezpečnostní instruktáž, kterou mají ve Virgin America stejně jako u Southwest prošpikovanou vtipnými hláškami, díky kterým lidé opravdu dávají pozor na to, co se říká. Mezi tím probíhá nás pushback a zanedlouho také start – nebo aspoň doufám, že to byl start, protože jsme měli celou dobu zavřená stínítka všech oken, aby sluneční světlo nerušilo příjemnou atmosféru v kabině první třídy.

Po nastoupání na letovou hladinu jsem si rozložil křeslo, obrazovku od vedlejší sedačky přepnul na mapu a natočil směrem k sobě a vytáhnul notebook. Při letech nad kontinentálním územím USA je totiž možné připojit se za pár dolarů k internetu a jak jsem záhy zjistil, jde o připojení velice stabilní a sympaticky rychlé. Nahodil jsem Facebook, do sluchátek si pustil Známku punku od „Visáčů“, kterou brzy následovala z youtube puštěná poslední sezóna Air Crash Investigation, a šel dohánět resty v podobě nedopsaných trip reportů z předchozích letů. Čas od času se u mě zastavila letuška s přátelským dotazem, jestli nechci něco k pití, případně kdy má servírovat večeři. Mimochodem ona večeře se opravdu povedla - steak s rýží s pikatní kubánskou omáčkou a vynikající čokoládový řez. Jídla bylo přesně tak akorát, abych se necítil přecpaný a příznivý dojem podtrhla i zajímavě designově řešená slánka v podobě malého letadla.

Ačkoliv normálně trávím většinu svých letů přilepený buď na okenním plastu nebo na obrazovce IFE, tentokrát mi nechybělo ani jedno ani druhé. Širokou nabídku filmů a seriálů jsem vyměnil za věci streamované přes internet a okenní stínítko jsem zatáhnul jenom jednou, když jsem chtěl vědět, proč jsou nad Coloradem tak nepříjemné turbulence. Přistání v San Franciscu jsem víceméně ani nezaregistroval, což je sice velká pochvala pro pilota, ale bohužel i neklamná známka toho, že se opět dostavuje cestovatelské kóma. Začal tedy souboj s časem, kdy jsem se musel dostat ke kufrům a najít shuttle do Novata dřív, než hlava vypoví poslušnost (nedokážu si ani představit, že bych v tomhle stavu řídil auto z půjčovny). Což o to, kufr vyjel pár minut poté, co jsem dorazil k pásu, ale na ten správný mikrobus jsem musel ještě dvacet minut čekat v nepříjemném chladném větru. Není proto divu, že jsem se na sedačce probudil až na poslední plánované zastávce, která byla díkybohu přímo před hotelem, kde jsem měl další čtyři dny bydlet.



Check-in Virgin America


Čekání na vláček


Že by bylo letiště napůl vojenské?


Triko do Kalifornie


Náš A319 vpředu, německý 747-8 vzadu


První usazení na palubě


Plastikové přepážky vypadaly zajímavě


Netradiční kombinace na nápisech u stropu


Večeře


Detail slánky


Známka punku


Poslední momentka na palubě


Čekání u pásu se zavazadly v SFO


Když si odmyslím onen zombie-stav, za který může nepřetržité cestování, musím říct, že jsem opravdu ještě nezažil tak pohovodý let napříč USA. Jistě, jednosměrná letenka s Virgin America mě stála nějakých čtrnáct stovek dolarů, ale za tyhle peníze jsem dostal zážitek zcela srovnatelný s létáním v prémiových třídách nejlepších světových aerolinek. A z toho, co jsem měl možnost vidět při nahlédnutí do turistické třídy, musím říct, že ani tam se cestující nemají špatně. Nenechte se proto znechutit pesimisty, kteří zatracují americké vnitrostátní létání – pořád totiž existují možnosti, jak si podobnou cestu opravdu užít.

A jak to vypadá na opačném konci kvalitativního spektra? O tom bude hned další kapitola povídání o cestě kolem světa...

Zatím proletěno km: 46 831
Nálada: Jak bych to nejlíp popsal? Na jednu stranu mám radost ze zajímavého segmentu s Virgin America, ale na pokoj v hotelu jsem už došel na autopilota, protože mám všeho toho cestování plné zuby (zvlášť když mě teď čeká pár nepříjemných letů v rychlém sledu za sebou).
Zadek: Což o to, zadek je v pohodě, ale hlava má dost...

[flyingblue]

I z nudneho segmentu dokaze kvalitni autor vydojit maximum

[persona]

Malá korekce: let v 1. třídě s aerolinkou, která sama sebe prezentuje jako velmi cool, nemůže být ze své podstaty nudný segment a tak to není až tak zásluha autora.