Moskva slzám nevěří (aneb přes Chabarovsk do Novosibirsku)
Sachalin je na ruské poměry hodně divné místo. Když si člověk odmyslí krátké intermezzo, kdy byl ostrov součástí Japonska, býval Sachalin synonymem pro absolutní zapadákov, který zajímal snad jenom milovníky prózy Antona Pavloviče Čechova. Všechno se ale změnilo v posledních několika letech, kdy se zjistilo, že se nedaleko ostrova skrývají obrovské zásoby zemního plynu. Jenže vytěžit takový plyn a nacpat ho do obřích dopravních lodí není vůbec snadné, takže si ruská vláda celkem logicky přizvala na pomoc zahraniční těžařské firmy, které disponují potřebnou technologií. A s nimi dorazila na Sachalin i civilizace...
Sachalin je zkrátka ostrov paradoxů a rozhodně bych se zdráhal označit jej za „typické Rusko“. Ostatně celá mentalita ruského Dálného východu je tak trochu svérázná – do Moskvy je daleko, do západní Evropy ještě dál, takže se člověk nesmí divit, že většina zboží či aut je japonské, korejské či čínské provenience, protože Japonsko a Korea představují pro místní obyvatele „vyspělou cizinu“. Právě import japonských vozů je na Sachalinu velmi populární a devět aut z deseti má pravostranné řízení, což může nic netušícího turistu hodně zmást. Naštěstí je ale těch turistů na Sachalinu naprosté minimum – kromě pár organizovaných korejských (jedeme navštívit tetičku) a japonských (jedeme připravit invazi) zájezdů sem prakticky nikdo nejezdí a rozhodně nejde o destinaci pro nějakou nezávislou turistiku. A to byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsem svůj pobyt na ostrově zorganizoval ve spolupráci s cestovkou Omega Plus. Baťůžkáři by nad něčím podobným možná ohrnovali nos, ale já toho času zas až tolik neměl a rozhodně jsem nechtěl trávit nekonečné hodiny a dny zajišťováním transportu do odlehlých destinací.
Hned druhý den, když jsme s řidičem a průvodkyní jeli přibližně 200 kilometrů na sever prohlédnout si přírodní rezervaci na břehu Ochotského moře, jsem pochopil, jakou pohnutou historii Sachalin má. Kromě rybářských vesniček roztroušených na pobřeží totiž člověk čas od času narazil na ruiny starých japonských továren případně na opevnění z tankových věží, které mělo ostrov bránit před další invazí. „Láska“ zdejších obyvatel k Japoncům byla taková, že dokonce strhli všechny šintoistické chrámy a jejich základní kameny zabetonovali. Nakonec jsme ale z hlavní silnice uhnuli na cestu, která připomínala spíš tankodrom a zanedlouho dorazili na pláž skrytou pod vysokými útesy.
Řidič vytáhl ze zavazadlového prostoru obrovského čerstvého lososa (nechci vědět, kolik by taková věc stála o kus dál v civilizaci), nějakou zeleninu a kotlík s letlampou a jal se vařit rybí polévku k obědu, zatímco jsme se šli s průvodkyní projít po okolí. Byla to samozřejmě procházka v ruském stylu, takže nejdřív jsme museli vyšplhat na desetimetrový skalní útes (z mladé průvodkyně se vyklubala aktivní horolezkyně, která předváděla při výstupu profesionální boulderingové triky) a následoval dvouhodinový ostrý pochod nahoru-dolů po hřebenech útesů, okolních kopcích i kamenitých plážích, na kterých odpočívala hejna tuleňů. Úžasná příroda, na které bylo vidět, že si musí každý rok poradit s nermírně krutou zimou.
Útesy na pobřeží Ochotského moře
Turisté
Tuleni na pláži
Vot těchnika!
Kladivo na Japonce
Další výlet byl neméně zajímavý – cesta vlakem kamsi doprostřed zalesněných kopců nad Južno-sachalinskem, kde se skrývala obrovská aktivní bahenní sopka. Jenže než jsme se tam z železniční stanice dostali, museli jsme ujít dalších necelých deset kilometrů po staré zničené japonské železnici. V praxi to znamená, že člověk prochází po železničním náspu, překračuje napůl shnilé pražce a vyhýbá se pohozeným hřebům. Čas od času jsme narazili na obranné opevnění ne nepodobné „řopíkům“ z česko-německého pohraničí a nebo na jeden z dlouhých tunelů, kterými jsme také museli projít. Zničená trať byla úžasnou exkurzí do historie, protože jsme neustále potkávali jak moderní ruské nápisy, tak staré japonské stavby a na sněholamech před tunely dokonce i traverzy vyrobené koncem devatenáctého století v anglických ocelárnách.
Nakonec jsme z trati odbočili na úzkou lesní cestu a po dalším kilometru těžkým terénem konečně dorazili k bahenní sopce. Těch pár bublajících průduchů sice vypadalo neškodně, ale obrovká ztuhlá bahenní řeka na druhé straně hory, která zničila široký pruh lesa, dávala tušit, že když přijde erupce, tak není radno být poblíž. Ostatně ono nebylo radno být poblíž ani kdykoliv jindy, protože okolní hvozdy byly plné medvědů. Původně jsem si myslel, že je to jenom nějaká povídačka pro turisty, ale když jsme rozdělali oheň a začali vařit oběd, nešlo na okolních stromech nepřehlédnout stopy medvědích drápů. Míšové evidentně náš oběd cítíli, protože se čas od času ozvalo praskání, které přimělo dvojici průvodců vytáhnout píšťaly, jejichž nepříjemný zvuk by dokázal probrat i Lenina v mauzoleu, natož zahnat nějakého medvěda. Zkrátka a dobře, na Sachalinu bylo veselo...
Zbytky staré japonské železniční trati
Uvnitř tunelu
Zajímavé datum i místo výroby
Japonské opevnění
Bahenní sopka v akci
Oběd v lese
Podobných motýlů byly všude kolem stovky
Tady si hrál medvěd
S73504, UUS-KHV, A320V den odletu do Novosibirsku probíhalo všechno hladce – check-out v hotelu Gagarin byl hotový za „neruské“ dvě minuty, ridič s autem dorazil včas a na silnici k letišti se nestala žádná nehoda, takže jsem kolem desáté hodiny mohl projít dveřmi oprýskané betonové letištní budovy do odletové haly. Ta byla evidentně dimenzovaná na dopravní čmeláky a ne na moderní trysková letadla, protože naprostou vetšinu prostoru v přízemí zabraly různě se klikatící fronty od jednotlivých odbavovacích přepážek. Pro cestovatele to znamenalo přepnout se z režimu civilizovaného do režimu ruského a pokusit se v lidském mraveništi najít začátek té správné fronty. Tím však starosti nekončily – ještě bylo potřeba bránit své místo ve frontě před všudepřítomnými předbíhači, co se chodili „jenom zeptat“. Tady se mi konečně osvědčil čínský trénink ignorování osobní zóny a po přibližně pětačtyřiceti minutách jsem byl konečně odbavený.
Takže hurá do horního patra, kde bylo něco na způsob čekárny a bezpečnostní kontroly. Vzhledem k tomu, že v oné „čekárně“ byl jenom jeden malý stánek se suvenýry, jeden malý bufet a jeden Airbus 330 (tedy přesněji řečeno pár stovek lidí čekajících na odlet linky Aeroflotu do Moskvy), rozhodl jsem se projít hned skrz bezpečnostní kontrolu (to šlo překvapivě rychle) a sejít po dalších schodech o patro níž do tranzitního a nástupního prostoru. Ten měl podobu několika řad sedaček a jedné oprýskané LCD televize u dveří s děžurnou, která čas od času zakřičela číslo letu, jenž měl zrovna boarding. Nakonec se dostalo i na náš let 3504, takže jsem rychle udělal těch pár kroků ven a víceméně s davem zapadnul do jednoho ze dvou přistavených autobusů (jaké bylo ale moje překvapení, když ten druhý zamířil bez varování úplně někam jinam než k zelenému letadlu S7 Airlines). Na schodech do našeho Airbusu jsem si ještě chtěl vyfotit dva staré Boeingy 737-200 sachalinských SAT Airlines, ale okamžitě ke mně přiběhl chap v uniformě s tím, že se na letišti fotit nesmí. Pochopil jsem, že boj proti zahraničním agentům má v Rusku výrazně vyšší prioritu než bezpečnost letového provozu a volil jsem strategický ústup na svojí sedačku 13A.
Interiér Airbusu S7 Airlines mě velmi příjemně překvapil svojí čistotou i provedením a musím souhlasit s názorem, že jde o velmi dobrou společnost západního stylu, která uprostřed ruské divočiny působí trochu jako zjevení. Na hodinový přeskok do Chabarovsku jsme odstarovali včas a rovněž palubní personál působil velmi profesionálně. Jídlo se sice na tak krátkém segmentu nepodávalo, ale nabídka pití byla vynikající, takže jsem si mohl dát i poměrně exotický, ale překvapivě dobrý jablečno-hroznový džus. Jedinou vadou na kráse celého letu byl cestující na vedlejší sedačce, který na mě po startu, když jsem z okýnka fotil krajinu pod námi, začal řvát, že „kapitán zakázal fotit“. Na to, abych se nechal buzerovat od nějakého ruského dědka, už jsem přeci jenom příliš starý, a tak jsem kontroval stejným způsobem. Všimnul jsem si, že stále svítí nápis připoutejte se, ale Rus nemá zapnutý pás, takže jsem ho velmi hlasitě upozornil, že „mu kapitán nedovolil odpoutat se“ a dal jsem prst poblíž tlačítka pro přivolání letušky. Odpovědí my bylo „charašo“ a omluvný úsměv, takže jsme se velmi rychle dohodli, že si nebudeme vzájemně komplikovat život – já jsem si fotil, jak jsem potřeboval, a on nemusel řešit nějaký pás.
Nad pevninou bohužel začala hustá oblačnost, která nezmizela prakticky až do přístání v Chabarovsku. Po hrbolaté přistávací dráze jsme se dokodrcali k hangárům, kolem kterých postávaly vyřazené Tupolevy 134 a Iljušiny 62 bez motorů, až k relativně nové letištní budově. Zaparkovali jsme na stojánce vedle dalšího Airbusu společnosti Vladivostok Avia, za chvíli přijely schody a také dva autobusy, před kterými stála velmi pohledná mladá Ruska, která třídila cestující na tranzitní a ty, jejichž cesta v Chabarovsku končila...
Tohle je náš let
Dlouhá fronta
Horní patro s čekárnou
Zajímavé destinace
Palubní vstupenka
Naše letadlo na ploše
Čekání na boarding
Na palubě
Solidní sedačky
Letištní budova
Zajímavý tahač
Historická technika poprvé
Historická technika podruhé
Otesánek
K pití byl džus
Na ploše v Chabarovsku
S73504, KHV-OVB, A320Interiér letiště v Chabarovsku mi připomínal klasickou čínskou provinční letištní novostavbu – uvnitř dost místa, naleštěné chromované sedačky a všechno zařící čistotou, ale člověk má přeci jenom pocit, že je daleko od civilizace. Čekání na odlet naštěstí netrvalo ani hodinu, takže jsme zase hodně rychle vyběhli do autobusu (já bohužel opět za pokřikování jakési uniformované matróny, že se na letišti nesmí fotit) a znovu nastoupili do toho samého letadla. Zaznamenal jsem, že se vyměnila posádka, protože šéf kabiny nevypadal jako šéfkuchař Kuřátko z prvního segmentu, ale spíš jako hokejista Krutov. Další do party ale bohužel nebyli Larionov s Makarovem, nýbrž dvě relativně pohledné mladé stewardky. Hokejové úvahy naštěstí ukončil start a pozvolné stoupání, u kterého nám asistovala dvojice vrtulníků Mi-24 z nedaleké letecké základny, která evidentně cvičila okruhy ve formaci.
Po nastoupání na letovou hladinu jsem se začal nudit, protože za oknem někdo rozlil hustou smetanu neprostupné oblačnosti a o IFE se v Airbusu 320 moc mluvit nedá. Vytáhnul jsem proto notebook a začal psát další trip reporty. S potěšením jsem zjistil, že se s počítačem rozumně vejdu i když si cestující předemnou skopil sedačku a než jsem stihnul dopsat první stránku, už se servírovalo jídlo. Na poměry ruského vnitrostátního letu nebylo vůbec špatné, vlastně nebylo špatné na žádné poměry a jenom podtrhlo sympatický dojem z S7 Airlines. Počasí se nakonec slitovalo a nad Bajkalem se mraky trochu roztrhaly, ale když jsme začali klesat k Novosibirsku, museli jsme kličkovat mezi několika lokálními bouřkami. Nevím, jestli to bylo nevhodně zvolenou trasou, ale ze vzduchu mi „perla Sibiře“ připomínala spíš desetkrát zvětšenou Bratislavu. Místo Dunaje samozřejmě Ob, místo Slovnaftu nekonečné řady napůl rozpadlých sovětských továren a zbytek města vypadal jako jedno nekonečné sídlisko Petržalka.
Těšil jsem se, jak jenom proběhnu terminálem, skočím na taxík a za chvíli budu v relativním bezpečí Hiltonu, ale to bych přeci nebyl v Rusku. Po přistání jsme nejprve projížděli po nekonečné pojížděčce kolem hangárů a neuvěřitelného množství letadel Il-86 v různém stádiu rozkladu, abychom nakonec nezaparkovali u připraveného nástupního mostu, ale opět na stojánce daleko od letištní budovy. V tu chvíli ale dorazila na letiště bouřka, taže kapitán rozhodl, že budeme vystupovat, až se nečas přežene. Co vám budu povídat, nakonec z toho byla další hodina čekání, během které bylo jedinou zábavou sledování několika Su-24, které létaly okruhy bouřka nebouřka (vojákům skládajícím v dešti brzdící padáky jsem opravdu nezáviděl). Když konečně přestalo pršet, přistavil pozemní personál schody a my mohli přestoupit do autobusu. Pravda, nejdřív bylo nutné kvůli svéráznému profilu stojánky překonat asi dvacet centimetrů hlouboký vodní příkop, protože soudruzi na Sibiři nějak nepochopili základní myšlenku, že mají odvodňovací systém postavit na nejnižním místě letištní plochy.
Vodní příkop byl malým varováním před událostmi, které měly následovat. Z autobusu jsme vystoupili v hale se dvěma zavazadlovými pásy, ale bez funkčních monitorů. Spolu s námi tam byli cestující ze dalších tří letů, takže kdykoliv někdo zapnul jeden z pásů, dala se obrovská masa lidí do pohybu, aby se o pár sekud vrátila zpět, protože kufry měly nálepky z jiného města. Po hodině lidského ping pongu konečně vyjela naše zavazadla a já mohl jít konečně na ten vytoužený taxík do města. Jenže ouha – před letištěm na stanovišti žádný taxík nebyl a apatická slečna u letištní přepážky s obrovským nápisem TAXI suše prohodila, že „mašiny nět“. Mašiny nebylo ani po další půl hodině, a tak mi bylo jasné, že budu muset vyřešit přepravu do hotelu nějakým kreativnějším způsobem. Na autobus se mi nechtělo, ale všimnul jsem si chlápka v teplákové soupravě, který před terminálem postával vedle nablýskaného černého Range Roveru. Pohybem očí a mírným úsměvem jsem navázal kontakt a když onen dobrý muž podobným způsobem odpověděl, osmělil jsem se a zeptal se, zda by mě nehodil do centra. Odpověď byla kladná a za chvíli jsme už svištěli po dálnici vedoucí kolem transibiřské magistrály. V Novosibirsku naštěstí nebyla zácpa moskevského typu, takže jsme za půl hodiny dorazili ke vchodu do Hiltonu. Slušně jsem poděkoval, dal jsem řidiči od cesty dvě tisícovky (běžná taxa je sice poloviční, ale Range Rover není Lada) a šel se ubytovat. Měl jsem Ruska akorát tak plné zuby a hrozně moc se těšil na další den, kdy konečně dorazím zpátky do Číny.
Letištní hala v Chabarovsku
Krabice s jídlem...
...a její obsah
Bajkal v mracích
Letiště v Novosibirsku
Skladiště Il-86
Ruská část cesty kolem světa byla plná kontrastů. Na jedné straně fantastický Sachalin se skvělým servisem cestovky Omega Plus a také velmi příjemné létání s S7 Airlines, na straně druhé klasická ruská buzerace, neochota, nezájem a šikana. Ačkoliv mám mezi Rusy několik velmi dobrých přátel a v soukromí na ně nedám dopustit, musím chtě nechtě potvrdit léta tradovaný názor, že Rusko jako celek bylo civilizačně zaskočené již příchodem raného středověku, natož průmyslové revoluce. Jednou za deset let je takový zážítek fajn, ale nic se nesmí přehánět. Zlatá Čína...
Zatím proletěno km: 69 871
Nálada: CHCI PRYČ Z RUSKA!!!!!!
Zadek: Nějakej zadek mě nezajímá, JÁ CHCI PRYČ Z RUSKA!!!!!
Filipínci byli evidetně mnohem víc na odstřel.
Inu, přes rezignaci svého zadku Cocik drží literární laťku ve standardní výšce, navíc je dobré vědět, že v této zemi stále "zítra znamená už včera" 
