Hned na začátku, a pro jistotu to napíšu i na konec, chci říct jedno - kdokoli by nás chtěl následovat, dělá tak na své vlastní riziko. Ačkoliv je následující text poměrně idylický, situace na místě se může měnit každým okamžikem, a kde včera byl klid, dneska být nemusí. Afghánistán není rozhodně zemí pro začátečníky, kteří byli jednou na Srí Lance a jednou v Thajsku, a mají pocit, že jsou mistři světa.
Do Afghánistánu bez neprůstřelné vesty
Sobota, 5. května 2012
Vstát, připravit nějakou svačinu na cestu, a na Florenc. Všechno stejně, jako při březnové cestě. O půl osmé autobus odjíždí, kolem desáté přistupuje v Jihlavě Víťa. V Brně na starém autobusáku tentokrát žádné komplikace, Pavel s Milanem tam už čekají. Máme zhruba hodinu do odjezdu na letiště, a tak si jdeme dát seznamovací pivko - Já s Pavlem se známe ze školy, já znám Vítka z vyjednávání s ambasádou, jinak se mezi sebou vidíme poprvé.
Na letiště busem, tam klid, přebalujeme zavazadla a vyrábíme příručáky, neboť zavazadla máme odbavená až do Taškentu. Letadlo (Bombardier CRJ-200) není ani z poloviny zaplněné, UTAir není žádný lowcost, takže máme opět výborné jídlo, let rychle ubíhá, po dvou hodinkách už klesáme k Moskvě. Autobus nás odváží na jiný terminál než posledně, tam moc netuší, co s náma, berou nám pasy, pak nám je zase vracejí, zase berou, pak jakýsi důležitý civil s vysílačkou velí k ústupu minibusem na jiný terminál. Cca desetiminutová okružní projížďka po letišti, a už vystupujeme na starém známém terminálu, kde jsem již trávil hodiny čekáním při poslední cestě.
Tam nám zase berou pasy, čekáme dvouhodinovou záležitost, ale překvapivě nám po patnácti minutách pasy vrací i s tranzitními razítky (vlastně tentokrát poprvé bez poznámky „tranzit“ – takže teoreticky bychom mohli zkusit…) a palubními lístky na let do Taškentu. Jdeme tedy do odletové haly, kde opět nic kromě dvou předražených restaurací a duty-free není, tak tam trochu zevlujeme a posedáváme. Nakonec procházíme přes security, za kterou je už jenom jeden bufet a dvě patra čekáren na odlet, vesměs plných. Zákaz kouření tady ještě úplně nevzali za svůj, takže ovzduší taky nic moc.
Neděle, 6. května 2012
Odlétáme do Taškentu, čeká nás čtyřhodinový let s Boeingem 737-800, tohle letadlo fakt nikoho nepotěší. Stejná rutina jako vždycky, bombón, nápoj, jídlo, teplý nápoj, studený nápoj, bombón, někde mezi tím trochu zamhouřit oko, a za chvilku budeme v tlačenici na pasovce. Až na vtipnou hlášku o tom, že jsme přistáli v Dušanbe, která byla asi jenom v angličtině, do které se tady nutí v podstatě jenom kvůli nám čtyřem, se nic zajímavého nestalo. Minule hlásili nula stupňů pod nulou, letušky UTAiru jsou veselé kopy.
Máme štěstí, z letadla se nám daří dostat relativně rychle, a asi zrovna nepřistálo žádné další letadlo, tak jsme na řadě téměř hned. Necháváme si zavolat konzula (resp. člověka, co umí tisknout víza), ten chce za dvouvstupní 80 dolarů, což je celkem dost (minule jsme za jednovstupní platili 60), a procházíme pasovkou.
Formuláře na celní deklaraci jsme vyplnili v předstihu už v Moskvě, takže předbíháme ty, co vyplňují až teď. Žádný problém, jde to jako po drátkách, snad ani ne hodinu od přistání jsme venku. Můj původní plán vyjít ven z letiště a najít taxíka až mimo úplně nevychází, dost totiž prší. Nechceme hned zmoknout, tak bereme za 10000 sumů taxíka hned u východu. Nic moc cena, ale lepší než 5 dolarů minule (základní vyjednávací cena je 10 dolarů).
Potřebujeme na třetí terminál (první je pro prezidenta, druhý pro mezistátní a třetí pro vnitrostátní lety), je to asi 5 kilometrů, neskutečná cena. Mimo letiště bychom zaplatili polovinu. Taxikář nabízí směnu peněz, ale nechce jít nad 2500 sumů za dolar, tak má smůlu. Máme dost sumů na to, abychom se dostali na afghánské hranice, takže měnit nemusíme.
Na novém vnitrostátním terminálu není vůbec nic zajímavého, ale neurazí. Je si kam sednout, pak kontrola, zase chvíli posedáváme, a po deváté vrtulovým IL114-100 vyrážíme na dvouhodinový let do Termezu. Dvakrát se roznáší nápoj, při druhém kolečku se letuška ptá, zda jsme při prvním kolečku dostali... říkáme, že ne
.Letiště v Termezu jde ještě dál, než minule Nukus, po přistání nám berou pasy, jdou s nimi kamsi do útrob "terminálu" (barák na letišti), nás vedou kolem na jakýsi betonový plácek, kde čekáme, až nám starý ruský obouchaný náklaďák přiveze zavazadla. Originální.
Všichni už pasy dostali zpět, zbýváme jenom my... pasy nikde. Jdu do terminálu, kohosi se ptám, prý máme počkat, zřejmě na Godota. Nakonec, asi po dalších 10 minutách, pasy máme, a hurá na hranici. Proč je vlastně chtěli a zkoumali je záhada, žádné razítko nepřibylo. Hraniční přechod je známý jako Friendship Bridge - Most přátelství, spojuje Uzbekistán a Afghánistán přes řeku Amudaryu. Most s celkem vtipným názvem (rusky Most družba) postavil SSSR, aby po něm o pár let později mohl poslat do Afghánistánu tanky.
Před letištěm domlouváme za poslední sumy (25 tisíc) dvacetikilometrovou cestu na hranici. Taxík, krásná stará obouchaná Lada kombi, nás vyhazuje asi kilometr od mostu, dál už nesmí. Jdeme první kontrolou, jakousi hygienickou, ale jenom kouknou na pasy a jdeme dál. Tam nám zastavuje afghánec, že nás sveze. Bereme, je pěkně horko a jít kilometr s báglama nám nepřidá). Skládáme se do jeho auta jako tetris, a za minutu jsme na hlavním přechodu. Tam opět vyplnit celní deklarace - nemusíme, máme opět připraveny, a na prohlídku. Asi půl hodiny čekáme, než dokončí prohlídku korejců, co jdou před námi (nevypadali na turisty, ale známe je už z letadla), a pak my. Vyházet všechno ze zavazadel, prohlídka, šli hlavně po penězích, jestli náhodou nevyvážíme jejich drahocenné dolary v nepřiměřeném množství.
Suma sumárum od příjezdu taxíkem za dvě hodiny opouštíme uzbeckou celnici a vyrážíme přes most, poměrně dlouhý, odhadem 500 metrů, do Afghánistánu. Most je celkem široký, tak na tři nákladní auta, v prostředním pruhu jsou koleje pro vlak. Za mostem se ptáme prvního lepšího afghánského vojáka, zda můžeme fotit ceduli "Welcome to Afghanistan" - můžeme. Pasovka rychlá, deset patnáct minut, a jsme v zemi neomezených možností.
Nějaká dobrá duše na přechodu nám zavolala taxík a řekla, kolik by měl stát - tisíc afghání (tj. 20 dolarů). To je přibližně tolik, kolik jsme čekali. Taky nám řekl, že s ruštinou nebudeme mít problém a anglicky se taky domluvíme. A my mu bláhově uvěřili
. Ještě než taxík dojel, tak stíháme vyměnit nějaké základní peníze v prvním obchůdku za čárou, v městečku Heiratan, kde je obrovské říčně kolejové překladiště. Přijíždí taxík, chce za osobu 200 (4 dolary), super, bereme a vyrážíme na cca 80kilometrovou jízdu do Mazare Sharif.Řidič nás informuje, že by normálně ještě někoho nabral na sedadlo vepředu, že se tak normálně jezdí, v Toyotě Corrole řidič a dva vepředu, ale že jsme turisti a že to není správné.
Krajina step až poušť, cesta v podstatě pořád rovně. Po padesáti kilometrech se napojujeme na hlavní silnici z Mazare do Kábulu, pak náš čeká objížďka - afghánci staví nesmyslnou pompézní bránu na silnici a stavba se objíždí obloukem po poli. Pak nás čeká náš první afghánský checkpoint, asi i nejhorší, musíme všichni z auta, někam si nás zapisují, z pasů v latince přepisují údaje do svých klikyhákových záznamů, a po asi deseti minutách nás propouštějí.
Jedeme na centrální náměstí, kolem kterého má být několik levných hotelů. Řidič vysvětluje, že chce 200 afghání za místo, tedy 1000 afghání celkem, i za prázdné místo. Dobrá finta, ale věděli jsme, že 1000 afghání, tj. 20 dolarů, je dobrá cena. Bylo to taky nějakých 80-90 kilometrů.
První dva hotely, které navštívíme, jsou snad až moc levné. V podstatě cely pro čtyři, už není ani kam si vybalit věci, není tam snad ani sprcha - ne že by nebyla na pokoji, takoví fouňové nejsme, ale nenašli jsme ji ani na chodbě.
Za tu celu chtěli 40 dolarů, to nám přišlo hodně, takže jdeme dál. Doporučili nám hotel Barat na druhé straně náměstí. Ukazují nám nějaké pokoje, jsou fajn, ale ceny už moc ne, a na to, že dvoulůžek je velký dost a že dva můžou spát na zemi, přistoupit nechtějí. Když už jsme chtěli odejít, tak se vytasili s čtyřlůžákem za 60, hodně velkým, v podstatě tam byl ještě gauč pro pátého a velký stůl. Záchod přes chodbu, evropský (pro znalé tzv. "s redukcí"), celkem čisto, teplá voda. Není nad čím váhat, platíme a dáváme se po dlouhé cestě trochu dohromady.
Večer si ještě jdeme projít centrum, které je ovšem prakticky jenom čtvercové náměstí, v jehož středu je svatyně proroka Alího a modrá mešita. Do svatyně a mešity jako "křesťani" nesmíme, nicméně do areálu ano, jenom se musíme zout. Trochu nás tam nahánějí žebrající děti, ale jinak je to celkem fajn místo, fotíme, posedáváme skoro až do setmění, kdy začnou svítit a blikat barevné ledkové pásy, a z poutního místa šiitů se rázem stává malé severoafghánské Las Vegas. Je to pěkný hnus, velebnosti.
Ještě stíháme u místních pouličních směnárníků vyměnit peníze, zjistit, za kolik a odkud odjíždí autobusy, koupit něco k snídani a na zítřejší přesun do Kábulu. Po cestě na hotel dáváme typický afghánský pokrm dnešních dní - grilované kuře s hranolkama. Co typičtějšího byste chtěli? Akorát se teda jí rukama
.Kolem půl jedenácté kdosi klepe, spíš tluče na dveře. Jako vyoraná myš jdu jakožto nekorunovaný velitel otevřít. Policie. Chtějí pasy, ale jsou v pohodě, jenom nějaká rutinní kontrola. Uff. Už vám v noci na dveře zaklepal chlap s kalašnikovem?
Pondělí, 7. května 2012
Ráno budíček ve čtyři, dát se trochu dohromady, chytit před hotelem taxi, a pak nějakých 7-8 kilometrů z centra na "autobusák" Ah Deh, odkud by ráno měly odjíždět busy do Kábulu. Vybíráme jeden, který vypadá celkem plně a celkem obstojně, jak jinak než Mercedes. Má už asi pěkně nalítáno, ale je celkem pohodlný. Žádný palubní servis se nekoná. Cesta hezky utíká. Včera jsme se ptali, v kolik budeme v Kábulu. Jeden borec říkal, že když pojedeme jeho autobusem, který vyjíždí ve dvě ráno, tak v poledne. Druhý borec, který vyjížděl v pět, říkal... že v poledne. Nicméně nezapoměl dodat "V poledne in šalláh", tedy za optimálních podmínek a okolností.
Vyjíždíme o půl šesté, racionálně si říkáme, že by bylo fajn dojet ve tři. Houby s octem. Ač cesta rychle utíká a podle mapy jsme za tři hodiny v polovině, třetí čtvrtina vede přes hodně seriózní hory (Hindúkuš). Tam už končí veškerý asfalt, cesta je dost šílená a navíc lemovaná kamiony po obou stranách, zejména ve směru do kopce. Před vrcholem, resp. průsmykem zastavujeme v čajchaně na občerstvení, netušíme jak to tady chodí, ale místní nás ruka noha nějak navedou, tak dáváme kebab (ražniči s játrou) s chlebem, k tomu čaj, platíme 300 afgání (6 dolarů) za všechny, a pomalu jedeme dál. WC tady není... proč taky, za barákem přece teče potok...
Nejhorší úsek začíná, nějakých deset kilometrů od Salanžského průsmyku, resp. tunelu pod ním, začínají "galerie", jakési polotunely zřídka využívané i v Alpách, na jednu stranu skála, na druhou zeď s okny, a střechou. Průjezd sedm metrů široký a sedm metrů vysoký - autobusy kolikrát vezou ještě dva metry nákladu na střeše. V obou směrech je provoz ve dvou pruzích, v pravém pomalu nebo vůbec se plazící kamiony, v levém je předjíždějí autobusy a osobní auta, která se snaží dostat dopředu před autobusy.
No prostě to končí tím, že v sedm metrů širokých tunelech jedou v každém směru dvě auta, troubí, smrdí, ... a nejedou, protože není kam. Když se někde vytvoří mezera, začne se nějak různě couvat, uhýbat, předjíždět... no všechno je strašně pomalé, v tunelu není vzduch, klimatizace je vypnutá aby nenasávala splodiny, okna zavřená a lidi doufají, že to nebude trvat dlouho. No minimálně hodinu jsme v těch delších galeriích a v tříkilometrovém salanžském tunelu postáli. Humus. Cesta horami do údolí směrem na Kábul ubíhá o něco rychleji, ale pořád poměrně pomalu, a tak když se dostáváme na kábulské předměstí, už se začíná šeřit.
Kde nás autobus vyhodil netušíme, tak bereme taxíka na vytipované místo, kde jsou podle průvodce tři hotely naší cenové skupiny. Taxikář neumí zbla anglicky, ale když říkáme, že chceme jet k hotelu Paštúnistán, tak se zdá, že chápe. Snažil jsem se vybrat jednoznačné jméno, že snad druhý hotel takového jména tady nebude. Není, ale o asi dva kilometry dál je náměstí v anglickém průvodci pojmenované "Paštúnistán sq.", kam nás dovezl. Naštěstí se po chvíli dovtípil, že jsme chtěli k hotelu. Vysvětluje (najednou umí anglicky trochu lépe), že tam vede jednosměrka (to vidíme, auta ve třech pruzích se na nás řídí ulicí. Je nám jedno, ať to nějak objede... Nicméně taxikář mávne rukou, že to nevadí, a vydá se protisměrem podél řeky k hotelu. Vyložil nás, platíme smluvenou částku, a do prvního hotelu. Vypadal solidně, ale chtěl za čtyři lidi 80 dolarů, a to bylo trochu přes rozpočet. Tak druhý, plno. Třetí... nebere turisty. Čtvrtý... nebere turisty, ale stejně má plno. No tak to začíná být nepříjemné. Vracíme se do prvního hotelu, že teda dáme těch 80 dolarů. Sorry, ale už je plno. Nádhera. Co teď? Bereme další taxík. Tomu se snažíme vysvětlit, že chceme do levného hotelu. Doveze nás k hotelu Serena, kde stojí noc 350 dolarů za dvoulůžák. Asi by tady měli redukce a vymalováno, ale nejsme šejkové. Jedeme jinam, do centra. Když si připadáme dostatečně v centru, platíme taxi, a snažíme se zorientovat. Zřejmě jsme tady dobře, neb na domě přes ulici svítí nápis "Kabul City Center". Ptáme se po hotelu, do jednoho nás vlečou, je tam bezpečnostní kontrola, tak nechávám ostatní s báglama na ulici a jdu na recepci. Chtějí kolem sto dolarů za dvojlůžák... Už začínám být poměrně nervní, to se tady všichni zbláznili?
Otevírám Lonely Planet (odbočka - konečně, říkal jsem si, když jsme se rozhodli jet do Afghánistánu - konečně pojedu někam, kde Lonely Planet ještě nebyl. Ouha - vydání z roku 2007 běžně dostupné), nacházím hotel Sal Sal nedaleko, kde by měli mít fixní cenu 10 dolarů za lůžko. Tak jdeme, jsme zvědaví, co z toho bude, je už tma a my pořád nemáme kam hlavy, potažmo bágly složit.
Hotel je opravdu kousek, před ním posedává jakýsi stařešina, který nás posílá nahoru, kde nám anglicky (jakž takž) mluvící pohůnek domlouvá trojlůžák za třicet, nicméně když stařešina zjistí, že jsme čtyři, tak cenu upgraduje na čtyřicet. Není se moc co dohadovat, pokoj je pro čtyři velký dost.
Ještě dostáváme čaj, testujeme koupelnu (jsou tady na tři pokoje jedna koupelna, tj. celkem dvě na patře, jedna s arabským záchodem, jedna s evropskou redukcí, tedy podobně jako v Irbílu).
Jdeme rychle nakoupit do supermarketu naproti, dáváme obchůzku kolem pár bloků, večeři (pizza, nějaké hamburgery, hranolky, další typicky afghánská specialita). Zpět na hotel, kde Pavel vyrábí provizorní postel z dek na zemi, ostatní zabírají postele, a spát.
Úterý, 8. května 2012
Budíček ve čtyři, už zase. Au. Nedá se nic dělat, fungují tady jinak. Kolem páté už chceme být na Kote Sangi, odkud odjíždějí minibusy do Bamyanu. Tady je zásadní zlomový bod cesty. Víme, že z Kábulu do Bamyanu vedou dvě cesty, severní a jižní. Lonely Planet doporučuje tu severní, delší, za to bezpečnější. Včera jsme se už i vyptávali, spodní cestu nám zásadně nedoporučovali, horní taky moc ne. Nejlepší informace ale mají taxikáři/řidiči minibusů.
Dáváme se s hloučkem z nich do řeči - jeden nedoporučuje severní cestu, že prý Taliban, druhý jižní, třetí hrdina pojede kudy budeme chtít, že je to jedno, čtvrtý nás nechce vzít ani jednou, ani druhou, pátý říká, že pojede, ale spodní cestou je to půl hodiny velké riziko, a horní cestou tři hodiny menší. Co si z toho vybrat. Hlasujeme. Jeden by jel, tři stahujeme ocas mezi nohy. Změna plánu. Není prostor pro machrování, zpět na hotel, určitě tady zůstaneme ještě jednu noc. Borec na hotelu ani nevypadá překvapeně, vrací klíče od pokoje a za chvíli nám dokonce posílá snídani, jako bysme se nikdy neodhlásili. Kujeme plán co s načatým dnem. Kábul jsme moc v plánu neměli, a teď tady budeme celý den. Plán je jasný – musíme odsud alespoň poslat pohledy.
Vyrážíme podle mapky v LP na centrální afghánskou poštu koupit pohledy a známky. Musíme nechat foťáky u bezpečnostní kontroly, a vcházíme. Jsme v místnosti plné P. O. Boxů, určitě tisíce schránek. Máme jít jiným vchodem. Nacházíme klasickou poštu, asi 10 okýnek, žádní lidi. Chceme pohledy. Posílají nás od okénka k okénku. Nic není. Prý na bazaru. Chceme alespoň známky, tak nás zvou dozadu, kde každý kupujeme známky spíše jako suvenýry. Nemají drobné, a tak jako drobné vrací známky. Zajímavé.
Trh je nedaleko, je velký, celý ho projít by trvalo celý den. Pohledy jsme nenašli. Úspěchem byly skleněné hrnečky s Afghánskou vlajkou a pak červené hrnky s nápisem "I love Afghanistan". Výborné suvenýry
.S pohledy to vypadá bledě, ale Víťa je koumák, a za dva dolary kupuje tři knížky s mapou Afghánistánu na přední straně. U místního kina sedáme na lavičky a pomocí nože kluci vyrábí pohledy. Kdosi pronesl památnou větu: "když chce turista poslat z Afghánistánu pohled, musí si ho sám vyrobit". Pošta je shodou okolností přes ulici, tak je jdeme poslat. Místní známky nějak nedrží, tak je Víťa přeplácnul páskou - chyba. Úřednice na poště pásku nechápe, sundavá, a lepí známky lepidlem. Taky možnost. Plánujeme co dál. Chtěli bychom vystoupat na dvě návrší, něco jako kábulský Vítkov a Hradčany. Cestou se ale zastavujeme na hotelu, zbavujeme suvenýrů, ... a vedle hotelu nacházíme chlapíka, co prodává... pozor, pohledy. Stovky pohledů, většinou tedy notně starých, nicméně ukořisťujeme pár "Kábulů", "Bamyanů", "Band-e-Amirů" a dalších.
Změtí ulic lemovaných zdmi ambasád, ministerstev a bůh ví čeho dalšího, mezi ostnatými dráty, ochrankami s kalašnikovy, kulometnými hnízdy a přes několik bezpečnostních kontrol, procházíme k "Vítkovu" - kopci východně od centra podlouhlého tvaru, na jehož vrcholu Rus, jakožto symbol své místní moci a rozpínavosti, postavil plavecký bazén se skokanskými můstky. Místo je symbolické - Rus zjistil, že vodu je komplikované dostat sem nahoru, a tak byl v jeho éře využíván zřídka, zatímco poměrně oblíbený byl za vlády Talibanu - skokanské můstky se používaly jako veřejná popraviště. Dnes (tj. v den, kdy jsme tam byli) byl právě napouštěn, samozřejmě pod dozorem chlapíka s kalašnikovem.
Na "Vítkově" je i jakýsi parčík s altánem, kde se prohání a šplhají místní děti, a my obědváme z vlastních zásob. Z Vítkova vidíme i náš další dnešní cíl, asi dva kilometry odsud je podobné návrší s jakousi hliněnou pevností. Míříme tedy změtí vesměs neasfaltových, ulic, tím směrem. Po cestě se zastavujeme na čaj, někteří z nás (já třeba), kteří měli z vlastních zásob k obědu po kapsách pouze müsli tyčinku, i na oběd (velká porce hranolků).
Podle hotelu naproti přes ulici zjišťujeme, že jsme se docela odchýlili od směru a jsme téměř u našeho hotelu. Jdeme se tedy občerstvit, podívat na nedalekou Chicken Street, známou svými obchůdky se šperky, kterou jsme viděli včera v noci, a kde je ve svém živlu zejména Milan. Tam se nás chytí desetiletý prodavač peněženek, umí anglicky, ale když už se s náma táhne třetí kilometr, začíná být otravný. Naštěstí vyměkl, zřejmě se dostal mimo své obvyklé teritorium - do míst, kde ještě nebyl (a nebo to bylo tím, že od něj Pavel za ten dolar tu peněženku koupil), a zmizel. Vystupujeme k pevnosti, Vítek neohroženě vstupuje zabarikádovaným zadním vchodem, odkud ho vyhazují vojáci, ostatní jdeme k přednímu vchodu, kde nám ukazují téměř nečitelný, fixem psaný nápis lámanou angličtinou, že pro zachování památky máme zaplatit deset dolarů. To jsou tady solidní peníze, na to, že uvidíme zevnitř hliněné zdi úplně stejné jako zvenku. Evidentně finta místních policajtů, nebereme, jdeme pryč. Kluci místní šikovní vypadají, že jsou ochotní smlouvat, ale prostě ne, je to proti našim zásadám – neradi platíme za něco co má být zadarmo peníze do kapes policajtů. Kdyby tady byla ofiko kasa, vstupenky, to je jiná řeč.
Cestou nahoru jsem v LP vynašel německou hospodu, kde by měli mít pivo. Tu jsme úspěšně nenašli, za to jsme našli hospodu hlídanou vojáky, kde všechno stálo třikrát tolik než jinde. Dáváme teda jenom colu a jdeme někam mezi místní.
Máme celkem nachozeno, u hotelu dáváme kebab (nebo jak tady tomu říkají, maso zamotané v placce - mňam), Pavel zústává na hotelu, ostatní jdeme ještě do KFC. Nenechte se zmýlit, je to opravdu KFC - červená fasáda, logo, plukovník, všechno je tady. Vevnitř ovšem - koberce, dýmky, pizza, čaj... ale i ta křídla se tady dají sehnat. Jen ten nápis na zdi „Kabul Fried Chicken“ dává tušit, že tady něco nehraje . Dáváme čaj, dýmku, pozorujeme ostatní a probíráme den.
Času máme dost, otočka z Kábulu do Bamyanu měla trvat tři dny, tak by byl hřích tady ještě den nezůstat - protáhneme ještě o noc hotel, a zítra prozkoumáme další taje města.
Středa, 9. května 2012
Ráno konečně můžeme pospat, budí nás až v sedm snídaně – stejná jako včera – chlebové placky, nějaká na bázi mléka založené hmota - asi něco jako hustý jogurt, a čaj. Ten je tady všudypřítomný a dobrý.
Když už jsme koupili reálné pohledy, tak by byla škoda je nezkusit poslat. Takže naše první kroky vedou již známou cestou mezi zdmi, žiletkovými dráty a kalašnikovy k poště.
Následuje malá okružní jízda taxíkem, kdy jsme se domluvili za 200 ke kábulskému muzeu. Tušíme, kde to je, ale sami bychom tam netrefili, je to na okraji města (výborný nápad, něco jako postavit Národní Muzeum v Horních Počernicích).
Po asi dvaceti minutách jízdy ucpanými ulicemi jsme u Kabul City Center, kde se taxikář kohosi na cosi ptá (z místních jazyků umíme akorát "Děkuji" a "Dvě stě"), a jede dál... až dojede k poště, od které jsme před půl hodinou vyrazili. Tam se zase ptá, tentokrát už správně, protože slyšíme "Darulaman", což je jednak ulice, na které muzeum leží, a taky vybombardovaný palác naproti. Jedeme další půlhodinku, až zastavuje před budovou, ve které muzeum téměř stoprocentně není. Nicméně jsme u paláce Darulaman, tak vystupujeme, platíme, řidič se sice ošívá, že 200 je málo, ale nic navíc mu nedáváme a on to taky nějak nehrotí, sedá za volant a maže odsud. Jeho chyba, že neví, kde je největší turistická atrakce ve městě, kterou nám všichni doporučovali.
Ptáme se po muzeu a opravdu, ta šedivá, neoznačená budova, jak jinak za zdí, je oním slavným kábulským (jindy taky označovaným jako národní) muzeem. Dovnitř samozřejmě prohlídka, platíme za čtyři lidi a jeden foťák, ostatní necháváme na pokladně. Je tady dost živo, nicméně po nájezdu Talibanu, který zničil, co mohl, toho tady moc nezbylo, a ikdyž se sbírky postupně doplňují a nacházejí po světě, stále je muzeum mírně řečeno ubohé a děsně nemodení. Představte si muzeum v Dolních Věstonicích - nějaké vykopávky, náušnice, pár fotek, nějaké oděvy... zhruba deset místností procházíme asi půl hodiny. Jediné pozitivum jsou nápisy v angličtině, a pak u kasy model jednoho z bamyanských "výklenků s Budhou", u kterého se fotíme.
Palác Darulaman je zavřený, posléze jsem vyčetl, že dostat se tam dá, stačí uplatit chlapa s kalašnikovem. Jak jinak, už mě to přestává překvapovat.
Druhým dnešním podnikem jsou Baburovy zahrady, jakýsi parko-zahradní areál, prý velmi hezký. Muzeum mělo být nádherné. Víme, kterým je to směrem, vidíme autobus, co jede tím směrem. Místní při výstupu platí 3 afghání (7 centů nebo tak nějak), tak to neřešíme a jedeme. Sem tam se ptám na Babur Bagh, místní vždycky ukážou rovně. Najednou všichni vystoupí, já se ptám pohůnka na Babur Bagh, on že rovně, jedeme sami asi 2 kilometry, až nás vyhazujou u kasy. Dávám jim 50 afghání (1 dolar) za všechny, vypadají spokojeně. Asi jsme si právě pronajali autobus.
Jdeme k pokladně, tam nás ale vyhazují s tím, že dnes je den pro ženy, páry, a rodiny s dětmi. Vyhazují i místní mladíky. Pak vyjde jakýsi chlápek, že prý jsme turisti a tak můžem. Za pět dolarů každý. Místní mládež posílá pryč. Zaprvé se nám nechce platit dost vysokou sumu, zadruhé chceme držet basu s místníma, kteří umí anglicky a můžeme se od nich ledasco dozvědět. Jdeme pryč.
Se dvěma studenty místní univerzity bereme taxíka, a jedeme k jejich univerzitě na oběd. Trochu jsme doufali, že nás dostanou do nějaké jejich menzy, kluci byli ale tak trochu vyčihováci a nechali nás zaplatit 4 dolary snad za 4 kilometry taxíkem. Oni dva jeli vepředu, tak se to přece dělá, a my čtyři vzadu. Žádný rekord, nejvíc lidí v jednom autě (Toyota Corolla Combi) jsme viděli 13. Proč ne. Viděli jsme i ženu v burce v kufru sedanu, jak se krčí a drží víko.
Hodinku jsme s nima obědvali. Byly to pravda lukulské hody, každý jsme dostali polévku, misku nějaké fazolové omáčky s fazolema, pořádnou porci pulao (jakési místní rizoto, arabové tomu říkají pilaf, uzbeci plov) s kuřecím masem, a k tomu ještě kuře a půl, čili samo o sobě porce kuřete na osobu. A chleba. V podstatě to byla dvě jídla místo jednoho. Za šest dvojitých porcí jsme zaplatili asi 1300, čili jedna maxiporce stála čtyři dolary, takže bych si z toho nedělal těžkou hlavu. Alespoň jsme se dozvěděli něco o afghánistánu, o tom, že prý za rusů bylo líp než za američanů, pokecali odkud kdo je, o fotbale...
Měli jsme trochu obavu, že si kluci nebudou chtít nechat kasičku (rozuměj nás) odejít, ale po obědě vysmahli na kampus a my jsme řešili, jak se dostat zpět do centra. Zavrhli jsme taxík, potřebujeme se projít. Vítek má kompas, tak určujeme alespoň směr (v mapě mezi místem kde jsme, a místem, kam chceme dojít, je legenda, takže víme kulové kudy). Vyrážíme po schodech přes kopec, nějakou místní favelou, kde jak to vypadá není ani voda, ani elektřina. Úplně jiný Kábul. Nejsou tady totiž ani zdi, ostnatý drát, ani kalašnikovy. Místní na nás koukají s nedůvěrou a překvapením.
Jdeme asi 2 kilometry přes kopec uličkama, kam se nedostanou ani auta. Až nakonec scházíme na jakousi hlavnější, pak ještě hlavnější, a nakonec na superhlavní cestu, podle mapy výpadovku na Kandahár. Po té musíme jít asi 5 kilometrů, a dojdeme k bazaru, kde jsme byli včera. Procházíme místním "OBI" - řadou obchůdků se vším možným a nemožným pro dům a zahradu. Určitě je to řada dlouhá kilometr - dřevo, dveře, sanita, pletivo, železné profily, cihly, železářství, ... Trochu unavení dáváme čaj a schováváme se před horkem, sedíme tam asi hodinku.
V dálce už je vidět hotel, odkud nás vyhodili, že už nemají místo, a to už víme, že i náš hotel je nedaleko. Hlad nikdo nemá a všichni jsme unavení, přesto ale jdeme ještě kolem našeho hotelu pohledat internetovou kavárnu, což se jak na potvoru nedaří. Nevadí, padá tma. Pavel jde na kutě, Milan psát svůj deník, a já s Vítkem ještě na jednu dýmku do KFC. S místníma koukáme na ženský wrestling a jiné prapodivné sporty v televizi, kouříme, a pak jdeme taky zalehnout.
Čtvrtek, 10. května 2012
Je to tady zase, budíček ve čtyři, a vyrážíme na místo v mapě označené jako Serai Shomali, odkud mají jezdit autobusy zpět do Mazare Sharif. Něco jako autobusák jsme nenašli, nicméně místní borci nás směřují na benzínku, kde několik autobusů stojí. Bereme ten s desítkami židlí na střeše, padesátiletý mercedes s miliony kilometrů na tachometru.
Cesta zpět je poměrně podobná, smrt v očích v tunelu, horší autobus, jiná čajchana, a asi o hodinku kratší jízdní doba (dvanáct hodin namísto třinácti), takže v Mazare jsme kolem páté. Krajina je krásná, ale starý obouchaný mercedes má nejlepší léta za sebou, na oknech zažranou špínu, takže aby Vítek mohl fotit, musí si nožem oškrábat okno
.Sedíme na sedadle úplně vzadu, takže každý hrbol, a že jich je na cestě nepočítaně, cítíme dvojnásob. Holky před náma střídavě blinkají a střídavě spí na podlaze.
V Mazaru jsme původně chtěli jít hledat jiný hotel, ale máme dnešní cesty všichni plné kecky, tak jdeme na jistotu, a v hotelu Barat dostáváme za 60 dolarů náš starý pokoj. Před naším příjezdem do města tady muselo strašně lít, protože prašné cesty a chodníky se teď prohýbají pod nánosy bahna, místy i pět a více centimetrů hlubokého. Trochu si to našima pohorkama nanosíme do hotelu, no jejich chyba, mají tam mít pořádnou rohožku.
Jdeme hledat něco normálního k jídlu, je asi šest. Nacházíme čajchanu, kde nám slibují, že za hodinu bude mantu a pulao. Fajn, mantu (knedlíčky plněné masem) jsme ještě neměli. Vítek má hlad, nechce hodinu čekat, tak si poručil kuře. Zřejmě jsme se úplně nepochopili s obsluhou, protože my za hodinu dostáváme mantu, zatímco Vítek chudák hladový stále čeká na své kuře. Už se ale nese... celé kuře. Vítek hlady neprotestuje a pouští se do obírání.
Ještě obcházíme náměstí, ale už nikde na nic zajímavého nenarážíme, a tak se vracíme na hotel. V podstatě tady od osmi večer chcípl pes, a v devět až deset chodíme spát.
Pátek, 11. května 2012
Ráno snídáme co dům dal, hlavně chleba (Milan už to umí, ve své oblíbené pekárně už kupuje chleba slovy "dobrý den, jednu sněžnici prosím" - sněžnice říkáme asi půl metru dlouhému chlebu, který je tenší a složený z podélných "rohlíků", narozdíl od klasického kulatého bochníku s dírou veprostřed. Pak tady mají jakési rodiné balení, tomu říkáme "surf", protože je tak metr dlouhé. Kulatý chleba a sněžnice stojí 10 afghání, čili asi 4 koruny. Surfy jsme nekupovali - jsou moc velké, a obecně tady chleba moc nevydrží, nicméně čerstvý z pece je výborný.
Pěšky vyrážíme k místu, odkud mají jezdit sběrné taxíky do Balkhu. Možná je to tím, že je pátek (pátek, muslimů svátek), ale zrovna nic nejede. Domlouváme se s jedním taxirikšou, ale ten nás vyhazuje kdesi na kraji města, že dál nepojede. Tam fotíme nějaké vraky obrněných transportérů, a pak chytáme taxík, který nás dováží až do samotného centra Balkhu. Ten má zajímavý systém soustředných kruhových ulic, pospojovaných osmi radiálama, s parkem v prostředním kruhu. V parku je mešita s jakýmsi hrobem kohosi, dovnitř nás nepouštějí už podle ksichtu, tak fotíme, zevlujeme po parku, fotíme se s místním kriketovým družstvem, a pak vyrážíme na sever, kde má být jakési návrší s pevností.
Pevnost je všechno jiné, jen né to, co jsme čekali. Já osobně jsem tedy čekal něco podobného jako hradby v Chivě nebo Buchaře, a možná jsem měl i pravdu - kdysi tak mohly vypadat. Jenom to město bylo neporovnatelně větší. Balkh, řecká Bactrie, jedno z nejstarších měst v regionu široko daleko, které se v hradbách rozkládalo, mohlo být co do velikosti srovnatelné snad s antickým Ŕímem. Kruh hradeb může mít průměr klidně tři kilometry, a to jistě byla část i za nimi. Jestli pevnost Ichon Kala v Chivě lze přejít za 5 minut, pevnost v Buchaře oběhnout za 10, tak tady je to křížem dobrá půlhodina, a pokusit se ji obejít kolem dokola v tomhle horku bez vody se rovná hodně špatnému nápadu. Nicméně hradby jsou v původním nijak neupravovaném stavu. Dá se po nich chodit, mají několik pevnůstek, na některých místech se na ně dá vystoupat, ale jinak jsou hodně rozebrané, domy uprostřed občas odkrývají základy. Místní místo protkané sítí stezek používají jako dopravní hřiště, autoškolu, místo pro prohánění se na koni, auty, na motorkách a vůbec provozují různé adrenalinové sporty. U jedné z bran je jakýsi hrob, ke kterému se sjíždějí poutníci.
Vešli jsme jižní branou, vyšplhali na něco, co dnes připomíná hromadu hlíny, pravděpodobně asi jednu z nejvýznamějších městských staveb, a pokračujeme přes pláň ven severní branou. Za ní nacházíme jakousi "akci", parčík, kde se připravuje nějaký zápas, je tady hodně dětí, koní, nějaké stánky s občerstvením. Zase se tady fotíme, koně, děti, doplňujeme zásoby vody, která už nám úspěšně došla (je zase pěkné horko).
Vracíme se k hradbám, lezeme na ně a po nich obcházíme část "města", dnes rumiště, směrem k hrobu neznámého vojína (či kdo to tam odpočívá). Z hradeb jsou docela zajímavé fotky, pod námi se pase stádo krav, protijdoucí nás zdraví.
U hrobu se moc nezdržujeme, chtějí po nás peníze, tak jdeme prozkoumat "jeskyni", původně asi domek zapuštěný v hradbě. Nacházíme tam vícero kostí, zejména lidských (úlomky lebky ale i celé stehenní a jiné snadno rozpoznatelné kousky). V týmu bohužel nemáme ani antropologa, ani archeologa, tak nejsme schopni odhadnout jejich stáří.
Vracíme se přes pláň k jižní bráně, kterou se vracíme zpět do centra současného Balkhu, a uchození se potřebujeme schovat před sluncem. Dáváme si v jedné čajchaně na centrálním náměstí čtyřikrát pulao, hodně čaje, a pozorujeme místní. Nebo místní pozorují nás. Děti tady mají hru připomínající šprtec nebo kulečník. Na hruba čtvercové, metr na metr, desce jsou v rozích čtyři díry, kam s pomocí velkého kotouče (nahrazuje tágo) hráči umisťují malé kotouče. Kluci jsou šikovní a hezky jim to tam padá.
Pro ukrácení volné chvíle Milan živě přehrává historku z Kalkaty, kde se setkal s jakýmsi numismatikem, a ukazoval mu české bankovky. Když se přes Anežku a Karla IV. dostal ke dvoustovce, numismatik mu bankovku vytrhl a s hlasitým křikem "Usáma bin Ládin, Usáma bin Ládin" ji všem ukazoval.
Byť vyprávěná v češtině, vyvolala historka v čajchaně nebývalý ohlas, a najednou je tady asi dvacet lidí, kteří se s náma chtějí dát do řeči. Dva to mají poměrně usnadněné, protože umí anglicky. A myslí si, že poměrně dobře. Tak slavné to není, občas jim není rozumět, protože sice poskládají gramaticky správnou větu, ale z poměrně nesouvisejích slov. Podobný problém mají i oni - když nám nerozumí, tak říkají, že je to proto, že nemluvíme anglicky ale česky. Z jednoho černovousého týpka, který nerozumí, si dělají srandu, že je Taliban a povstalec, a to už máme chuť se sebrat a jít. Ještě chtěli Milana zatáhnout do mešity, naštěstí s nima ale nešel, třeba by se už nevrátil.
Jdeme městem na hlavní křižovatku, kde by měly být dvě budhistické stůpy, a odkud by měly odjíždět sběrné taxíky do Mazare. Pokud to skutečně byly stůpy, tak musely být obrovské, dnes jsou to hliněné kopce, na jednom z nich má základnu nějaká místní milice. Zvou nás dál, provázejí, nějaký kapitán nám všechno ukazuje, nějaké zasypané ruské dělo, hodně nábojnic se tady válí, různých ráží od 9 po dobrých 50 milimetrů. Anglicky skoro neumí, ale je dobrý herec, takže rozumíme.
Chvilku hledáme cestu ke druhé stůpě, je trochu z ruky a vypadá stejně jako ta první, vyjma milicionářů, tak to vzdáváme a jedeme zpět do Mazare. Chvilku trvá sehnat taxík, ale nakonec se jeden našel.
Jdeme na internet, který jsme si vyhlídli ráno, píšeme domů, moc rychle to nejede tak po půl hodině lámeme hůl a jdeme na hotel.
Jak procházíme městem, ztrácíme Vítka, který zdrhnul ještě do jiné kavárny. Některé provozovny jsou všude, třeba prodej tvarohu ve stánku na rohu, ale většinou, podobně jako v Kábulu, jsou i tady obchody rozdělené do sekcí, takže když chcete večeři, musíte najít ulici, ve které jsou restaurace/čajchany, když chcete kosmetiku, musíte do ulice "Droxi", kde místní Avon-mani prodávají přímo z vozíků. Je ale pátek, tak všichni rychle zavírají, jediný otevřený obchod s potravinama je u naše hotelu, zavřeno má i Nasrat Supermarket na náměstí. Ptáme se po nějakých afghánských potravinách, ale říkají nám, že afghánci nemají rádi místní potraviny, potrpí si na dovoz. Takže jediné, co jsme našli "Made in Afghanistan", byla Coca-Cola a Pepsi.
Vracíme se na hotel, odpočíváme, večeře z vlastních zdrojů, a spát.
Sobota, 12. května 2012
Vstáváme nějak po páté, balíme, jdeme nakoupit nějaké zásoby na cestu, hlavně sněžnice (chleba), a vyrážíme taxíkem na hraniční přechod. Řidič sice věděl, kolik má cesta stát, ale evidentně tam nikdy nebyl. Na odbočce z kábulské hlavní se ptá vojáků (ikdyž na něho všichni křičíme (česky) "doleva"), pak se ptá místních na další vidličce (se značením cest si tady hlavu pravda nelámou), to taky říkáme, že "doleva", ale ten chlap snad nerozumí česky. Prostě to tady známe líp, než on, no alespoň se chlapec něco nového naučí. Anglicky si s ním nepokecáme, takže to není moc veselá jízda.
V obchůdku na hraničním přechodu utrácíme poslední afghání a už se těšíme, co nás na hranici čeká. Zřejmě bych pro zachování integrity a národní bezpečnosti Uzbekistánu neměl následující řádky psát... ale co:
Afghánci celkem v pohodě, zběžně nám probrali věci, nic zajímavého nenašli, pak trocha zmatků a hledání, do které kanceláře máme jít, ale našli jsme, razítka do pasů, rychlovka, po půl hodině už kráčíme po hraničním mostě. Na uzbecké straně je nejdřív pasovka, nijak neoznačená bouda (teda označená je, ale v opačném směru), tak ji přecházíme a jdeme k hlavní budově, a v tom už k nám míří kalašnikov, že prý se musíme vrátit a kdesi cosi, rusky pomálu a anglicky nic.
Tak jdeme zpět, chtějí vidět foťáky, hlavní je Víťa, ten fotí, co se hýbe, takže má hodně nevhodných fotek, ale fintou s prohazováním více karet je přesvědčí, že nic nefotil. Překvapil Pavel, který má dost protistátní fotky hraničního mostu, které musí vymazat. Bohužel mu nefunguje potvrzovací tlačítko (OK, Enter...), takže nemůže dělat v podstatě nic než fotit - tedy ani mazat.
Vymýšlíme přehození karty do mého foťáku (máme oba Canon), kde fotky pod dozorem tří vojáků mažu, hotovo, všechno v pořádku, do hlavní budovy. Před ní ještě hygienická kontrola, měří nám teplotu, všichni procházíme. Co by se stalo, kdyby někdo neprošel... nevíme. Zpět do Afghánistánu nechceme, a ani nemůžeme - měli jsme jenom jednovstupní víza.
Jdeme na celní kontrolu, deklarace máme opět připravené, tak jenom dopisujeme, kolik má kdo dolarů. Po penězích tentokrát nejdou, hledají hlavně drogy. Prošli nám první poslední, vyházeli mi kompletní obsah batohů, dokonce peněženek, přizvali si odbornici na potraviny a léčiva, přizvali si lingvistku k expertíze obsahové nezávadnosti novin, ve kterých jsme měli zabalený chleba, obraceli naruby ponožky, lustrovali afghánské známky, vysvlíkli nás do naha, Vítek musel dokonce vypít litr bublinkové vody, prohmatávali nám žaludek, ale nic nenašli. Nikdo jiný tam nebyl, trvalo to dvě hodiny, než si byli jistí, že žádné drogy nepašujeme.
Na uzbecké straně nás oslovil taxikář s nějakou směšnou nabídkou, tak mu jenom říkáme "10 dolarů" a jdeme dál. Kdo vyměkne dřív? Vyměkl on, asi po dvaceti metrech naskočil do Nexie a jedeme na autobusák do Termezu. Ještě nám kurzem 2800 mění sto dolarů, takže máme na cestu do Shahrisabsu.
Na termezském autobusáku padají nabídky 100 dolarů a podobně, tak je ignorujeme, jdeme si sednout do nádražní čajchany a relaxujeme u čaje, který jak později zjišťujeme, stojí 400 sumů za konvici (za dolar tedy můžeme mít 7 konvic), a z konvice uděláme 8 šálků. Jeden šálek tedy stojí asi 40 halířů. Asi nejlevnější čaj, jaký jsme kdy pili.
Borci u vedlejšího stolu se dávají do řeči na téma fotbal, hokej, znají i české fotbalisty a hokejisty, celkem překvapení. Pak nabízejí odvoz za 200 tisíc, to nám připadá pořád hodně, tak obcházíme okolí, ale za míň nikdo jet nechce, tak se vracíme a jedeme s jedním z nich.
Cesta necesta vede horami, asfalt tady kdysi byl, ale je už poměrně rozsekaný. Pár policeních checkpointů, dost bahna, jeden brod, zřejmě dočasný - vypadá to, že se někde přetrhla hráz a jakýsi potok teče jinudy, než má.
Historie se z druhé strany hranice se opakuje - náš taxikář sice po šesti hodinách jízdy úspěšně dorazil do Shahrisabsu, nicméně to tady evidentně nezná. Nemáme mu to samozřejmě za zlé, snaží se nám najít nějaký hotel. Jakmile se zorientujeme v mapě, už ho v podstatě nepotřebujeme. Hotely máme vytipované dva, víc jich v LP ani není. Vyhazuje nás u sochy Amira Timura, ta v žádném uzbeckém městě nemůže chybět. Platíme smluvenou částku, a jdeme k hotelu, který má být v sovětském stylu. Je to opravdu výstižné - hotel je klasická sovětská krabice, nicméně zavřená. Druhý hotel, spíš takový rodiný penzion (má mít tři pokoje pro 10 lidí celkem) nacházíme tak, že nás na ulici našel jeho šéfík.
Ubytováváme se, zjišťujeme, že máme spolubydlící Čechy, nějaké Francouze a zajímavého dědu, Japonce, co chodí po hotelu v kimonu. Dostáváme čaj na uvítanou, házíme věci do pokoje, a po zjištění, že naproti přes cestu mají točené pivo, dlouho neváháme.
Sotva nám donesou první rundu, zeptají se, jestli chceme druhou, že budou balit bar. Aby ne, však už je sedm! Dáváme nějaký ten kebab či šašlik, a vracíme se na hotel, kde nás francouzi zvou ke svému stolu, mají dort a slaví narozeniny. Vytahujeme vodku, kterou jsme vedle hotelu koupili za 28 korun. Nezvyk po afghánském suchu. Slavíme, oni narozeniny, my spíš bezpečný návrat z Afghánistánu.
Neděle, 13. května 2012
Ráno se budím kolem šesté, využívám toho a jdu se projít k "oblouku" - resp. zbytku paláce, který strhlo zemětřesení. Ze vstupní brány zbyl jenom oblouk, a ten strhlo další zemětřesení někdy v devatenáctém století. Je tu klid, nikdo tady nic nevybírá a je dobré světlo. Vracím se na hotel, a už se připravuje snídaně. Balíme jenom tak na oko, věci necháváme na pokoji.
Dopoledne trávíme procházením památek ve městě, dost mi to tady evokuje Bucharu v malém, procházíme nějaký ten bazar, a po poledni se loučíme s naším hostitelem a odjíždíme taxíkem do Samarkandu.
Cesta není špatná, vlní se mezi kopci, zastavujeme na focení zřejmě v oblíbeném místě místních piknikářů, a přijíždíme na nádraží do Samarkandu. Hlavním úkolem je zajistit jízdenky na vlak Afrosyob neboli Talgo, španělský rychlovlak, který jezdí jednou denně mezi Samarkandem a Taškentem. Čtyři lístky na Talgo sice stojí víc, než by stál taxík, a asi dvakrát tolik, než by stál lístek na normální rychlík, ale je to o tom projet se v podstatě jediným rychlovlakem mez Německem a Čínou. Lístky máme, dopřejeme si trochu luxusu (ikdyž v podstatě třetí třídou - mají tady třídy "VIP", Byznys a Ekonomy).
Taxíkem do centra, to už mám vyzkoušené, je třeba to usmlouvat na 6000 Sumů, což se daří. Dokud máme solidní světlo, tak se i s báglama na zádech promenádujeme před Registanem, a pak se přesouváme k hotelům. Já s Pavlem jdeme k hotelu Timur, který nám doporučil šéfík z hotelu v Shahrisabsu. Ten sice vypadá o dost líp než sousední Bahodir, je ale taky dvakrát tak drahý. Mezitím Vítek s Milanem už usmlouvali čtyřlůžák v Bahodiru za 22 dolarů bez, nebo 32 se snídaní. Nakonec tedy platíme i se snídaní 30, za další tři dolary si objednáváme večeři, která se bude podávat za hodinu, a vyrážíme na nákup do místního marketu a na bazar.
Večeříme a taháme informace z australanů a novozélanďanů u stolu, většinou blázniví cyklisti na populárních trasách čínou, pákistánem, íránem a jinými středoasijskými zeměmi. Blázni, říkáme si. Když jim říkáme, že jsme přijeli z Afghánistánu, myslí si asi něco podobného oni o nás. Dáváme nějaké to vínko, a jde se spát. Naše poslední noc v hotelu.
Pondělí, 14. května 2012
O Samarkandu jsem už psal, takže jenom shrnu základní fakt a odlišnosti od mé první cesty. Ráno jdeme na hřbitov, který jsme procházeli i v březnu. To jsem ještě nevěděl, že tam jsou pohřbeni rodiče prezidenta Karimova. Tentokrát hroby asi deseti Karimovů nacházíme, vzhledem k jejich výstavnosti něco z toho určitě byli pan a paní diktátorovi.
Finta, jak projít areál mauzoleí horním vchodem bez placení, tj. přes výše uvedený hřbitov, stále funguje, nikdo po nás nic nechce a taky nikomu nic nenutíme. Jdeme na bazar, který oproti včerejšku pořádně žije, vytipováváme si, co před odjezdem do Taškentu nakoupíme. Vedlejší modrokachličkový komplex vidět nemusím, ostatním se 8000 za vstup platit nechce. Zastávka na poště, pohledy poslány, na čaj a co je komu po chuti k tomu, a na Registan. Když kluci vidí, jak místní platí 600, zatímco po nás chtějí 16000, rozhodli se buď nejít, nebo zkusit zase zadní vrátka. Mě je to jedno, já už to jednou viděl, ale proč otevřená zadní vrátka nevyzkoušet
.Po Registanu ještě k soše Amira Timura, to se musí, a pak rychle zpět na bazar, každý kupujeme nějaké ty dárky, alkohol, čokolády, oříšky... jo a abych nezapoměl, Víťa z úsporných důvodů koupil svazek levného místního česneku. Šup na hotel pro bágly, a taxíkem na nádraží. Chtěli jsme dát maximálně obvyklých 6000, kdežto taxikář nám rovnou navrhl tisíců pět. Bereme.
Než se dostaneme ke vlaku, tak asi čtyřikrát ukazujeme pasy a jízdenky, ale bezpečnostní kontrola je poměrně laxní, takže už půl hodiny před odjezdem sedíme na svých místech. Ještě ven, vyfotit si čumák vlaku (je to povoleno zřejmě kvůli publicitě, jinak se samozřejmě na nádraží fotit nesmí). Talgo je poměrně pohodlné, místa na nohy dostatek, ve voze čtyři televize, u každého místa zástrčky na sluchátka (ta jsou distribuována zdarma), hrají tři hudební kanály a zvuk televize.
Odjíždíme na čas, cesta rychle ubíhá, přestože koleje nejsou zdaleka ideální. Obvykle jedeme 120-170, na jednom úseku na několik minut zrychlujeme na 220 km/h. Cestou se servíruje čaj či káva a k tomu jakási houska. Koupit je pak možno všechno možné, ale na místní poměry je to hodně drahé (letištní ceny).
Z minula jsem našel žetony na metro, a tak když už jsme v Taškentu, byla by škoda místní metro nevidět. Jedeme na Chorsu Bazar, kde jsem měl zafixováno, že nějaká starší čtvrť a bazar. No bazar tam je, ale pokud zrovna nechceme brambory nebo zelí, tak už nemáme co koupit.
Setmělou ulicí jdeme najít nějaký bufet nebo kavárnu, což se nám celkem podařilo, tak dáváme čaj a já nějaký ten cheeseburger. Nějaký místní borec se nás ptá, kam jedeme, nabízí, že nás zaveze na hotel, ale při odletu ve čtyři ráno to nemá smysl. Tak nám kupuje kafe a hotdog a odchází... Podivné.
Kolem desáté jdeme hledat taxík, což je celkem problém, protože chtějí moc peněz a mají samé Matizy nebo Tica, do kterých se nemáme šanci vejít. Navíc máme hodně omezený rozpočet - poslední peníze. Nakonec nám staví Lacetti a na letiště nás bere za čtrnáct tisíc. Prázdnými ulicemi jsme tam byli za chvilku.
Na letišti zabíráme můj oblíbený stůl nahoře v bufetu, dáváme jeden čaj za druhým, a tak si tady rezervuje místo asi na tři hodiny.
Úterý, 15. května 2012
Vyplňujeme celní deklarace, a po jedné se otevírá odbavení. Chceme do jedné řady, což se daří, bohužel to týpek na přepážce pojal svérázně - máme sedadla A, B, D a F
. Souhrou náhod ale další dva Češi, co letí s námi do Brna, mají C a E, takže se pak v letadle prohazujeme.Ve frontě na celnici stojíme snad hodinu, na security chaoz a špatná organizace, která provází i boarding - tři odlety jsou ze stejné brány, kolem milión lidí. Všude zahuleno, obchody se při největším návalu zavírají, nakupujeme něco málo v duty-free – mají tady i (Fernet, Tuzemák nebo bylinnou pálenku Praděd), jsme rádi, že jsme ve vzduchu.
V Moskvě opačný postup než posledně, dvě hodiny se hledá se dobrovolník, co nás odveze na druhý terminál, naštěstí máme týpka fakt proaktivního, první, který se s náma baví anglicky a fakt má snahu nás protlačit. Procházíme různě v protisměru kontrolama téměř jako VIP, a díky rychlosti, s jakou nás dostal tam, kde máme být, a s jakou sehnal naše pasy a palubáky, stíháme i nakoupit čokolády v místním duty-free a utratit tak nějaké rubly.
Do letadla jdeme na čas, vypadá to, že odletíme snad i dřív, ale pak se něco zasekne a po letišti popojíždíme víc než hodinu. Prý velký provoz a fronty.
Na letišti celní kontrola, u většiny jim stačí tvrzení, že nic nevezeme, ale Pavla si proklepli důkladněji.
Autobusem do centra, tam se rozcházíme, já ještě s Vítkem do Jihlavy a dál už sám do Prahy.
Pár slov na závěr
Když to teď tak po sobě čtu, tak to vypadá strašně jednoduše, ale asi jsme měli štěstí, nenatrefili jsme nikde na žádný problém. Určitě bych takhle hladkým průběhem nechtěl nikoho k návštěvě Afghánistánu pobízet. Pokud jste nikdy nebyli v jiných muslimských zemích (Emiráty, Maroko, Egypt a podobné se nepočítají), nikdy předtím nezažili kulturní šok, nikdy nebyli v zemi, kde se nedomluvíte, a nikdy nebyli v zemi pod kontrolou armády či policie, nebo pokud jste žena, do Afghánistánu nejezděte. A když, tak určitě ne někam, kde nejste absolutně přesvědčeni o bezpečnosti, nebo kde byste se mohli přimotat do nějakých vojenských operací. Afghánistán je země zajímavá a krásná, a jednou, až se situace uklidní, se do ní rád vrátím - chtěl bych vidět to, co nám teď bylo odepřeno - Bamyan, Band-e-Amir, Herat...
