Jak se blížil termín odletu, byl jsem poměrně zklamán mírným průběhem zimy. Uštěpačné poznámky kolegů, nač letím tak daleko za teplem, když je tak příjemná a teplá zima byly na denním pořádku. Týden před odletem jsem zaznamenal první závistivé pohledy, kterých přibývalo spolu s ubývajícími stupni na teploměru. Poslední den před odletem mne prokleli a z práce vyprovodili s poznámkou, jaký jsem hajzl a ať mne ani nenapadne posílat MMS ani jinou obrazovou dokumentaci.
Poslední týden před odletem nám osud a ČSA přichystaly překvapení v podobě zrušeného ranního spojePRG - AMS. Namísto pohodového přestupu v AMS, na který jsme měli hodinu a půl jsme získali bonus v podobě 6 hodinového zevlování po letišti Schiphol.
Jsou čtyři hodiny ráno a já se probouzím po posilujícím dvouhodinovém spánku. Den D je tady. Pohled na teploměr za oknem, a v duchu se sobecky vysmívám kolegům. -15 není teplota ve které bych hodlal strávit následující dva týdny. Po poslední kontrole bytu, rozloučení s chlupatým poděsem a vyráží se. Oproti odjezdu na svatební cestu se tentokrát žádná katastrofa nekoná. Po rychlém průjezdu prázdným městem jsme dorazili na předem rezervované parkoviště v Ruzyni, odkud jsme byli dopraveni na letiště. Jelikož jsem již cestou cítil jisté pnutí v oblasti žaludku, vyrazil jsem otestovat kvalitu několikrát nejen zde probíraných sociálek. Musím uznat, že minimálně v pět ráno jsou čisté, a papíru dostatek. Po této krátké, ale velmi rychlé epizodě jsme se vypravili k odbavení. Vzhledem k brzké hodině byla odletová hala vylidněná a ujal se nás ochotný checkin agent. Zde musím před ochotou onoho muže u pásu smeknout, jelikož poradil, emergency zarezervoval a bagáž odbavil tak, že jsme se s ní opět setkali až v Manile. Po povinném rituálu - jeden malý panák absinthu a béžovka v podání drahé polovice jsme se dočkali boardingu. Boarding proběhl naprosto standardně a na čas, stejně jako push back. Letadlo bylo poměrně nové, čisté a jelikož jsme měli emergency seats, nebyl rozhodně problém s místem. Během chvíle po startu jsme dostali občerstvení v podobě pišingru v papírové vaničce, který se mi podařilo po částech vydolovat až kdesi nad Říší. Nicméně chutově byl vydařený. CC velice ochotný a milý... asi to byl jejich první let toho dne. Celý let proběhl naprosto klidně, bez jediného otřesu a přistání jak do peřin.
Při nekonečném čekání jsem si vzpomněl na naši poslední návštěvu AMS v říjnu loňského roku, kdy jsme spolu s tchyní notovali Marleyho lehce upravenou verzi na motivy známé písně Boba ve znění: "No woman, no cry, no hashish no fly". Nechtěl bych zde vypadat jako uživatel veselých cigaret a proto podotýkám, že na minimálně dalších patnáct let mám od podobných zážitků pokoj... tchýně také
Po přečkání nekonečných 5ti hodin na letišti Schiphol jsme se konečně vydali k avizovanému gate, kde nás čekalo první překvapení. Na obrazovce nebyla očekávaná Manila, ale Dillí, kam jsme rozhodně nechtěli. Po chvilce pátrání jsme našli správný gate. Zde nás čekalo další překvapení v podobě změny B773, kterou jsme očekávali na B772, kterou jsme neočekávali. Při pohledu na letadlo si drahá polovice vzpomněla na psaní závěti a ptala se mne, zda se její životní pojistka vztahuje i na leteckou havárii. Pravda, letadlo již mělo svá nejlepší léta za sebou, na první pohled oprýskaný lak a sem tam nějaká viditelná záplata, ale nahlas jsem jí ujistil, že se nemůže nic stát. V duchu jsem si prohlížel letadlo detailněji a začal hledat kopřivy prorostlé podvozkem. Po chvilce čekání jsme prošli svižně a efektivně prováděnou security. Zde jsem v duchu počítal spolucestující infanty, kterých bylo šest a začal jsem přemýšlet kolik z nich bude v mém nejbližším okolí. Po usazení na pohodlnou sedačku jsem si zamnul ruce, protože všech šest infantů bylo usazeno v přední části, mimo můj doslech. Poměrně dlouho jsem vydržel v naději, ano naivně, na prázdnou trojsedačku v řadě před námi. Pět minut do zavření dvěří byly naše akcie hodně vysoko. Pád akcií nastal s příchodem Germána v obležení své početné rodiny čítající onoho Árijce, jeho domorodé manželky a dvou polomáčených infantů ve věku 2 - 4 roky, to vše korunováno domorodou tchýní a hromadou tašek. Okamžitě po příchodu vzbudil sympatie nejen letušek, ale i spolucestujících hlasitým se dožadováním uvolnění místa v binech, které si dle jeho názoru rezervoval spolu se seaty. Po několikaminutové přetahované nakonec překvapivě sošné letušky královských aerolinií zvítězily a nerudného Germána usadily. Spolu s germánovým pádem do sedačky, kterou málem vytrhl z podlahy mi dal poprvé okusit tvrdost PVC na mém kolenu. Masíroval mi je poté celou cestu, ale neodborně, páč mám modřiny ještě teď. Za jeho hru na škatulata v binech hejbejte se byl nakonec po zásluze potrestán ve chvíli, kdy se jal vyndavat svůj majetek, který mu spadl na hlavu. Ke kvalitě zábavového systému, které zabíralo polovinu prostoru sedadla přede mnou se ve slušnosti vyjádřit nedá, nabídka nebyla valná a proto ani nevadilo LCD, které zobrazovalo pouze monoskop. Kdosi na tomto fóru zmiňoval nešikovné umístění ovladače do podpěrky. Ano je to zhovadilost, při jakémkoliv pokusu usnout se při každém zahemžení v sedačce obrazovka rozsvítila a rušila. Do teď jsem byl na adresu KLM lehce negativní. Vše mi ale vynahradil velmi kvalitní servis a hlavně catering. Jídlo byl na letecké poměry gurmánský zážitek, v množství více než dostatečném. Díky Germánové péči o má kolena a neustále se rozsvěcující se obrazovce IFE jsem se moc nevyspal a proto vím, že let byl klidný až na několik slabých turbulencí v oblasti Nepálu. Dosednutní na Ninoy Aquinoy International Airport jako do peřin. Po příletu mne poměrně překvapila termovize snímající cestující, asi pozůstatek po prasečí a ptačí chřipce.První večer v Manile byl věnován překonáním Jetlagu, což se v kooperaci s nejmenovaným členem místního fóra a několika lokálními pivky podařilo velmi dobře. Mimochodem, milovníkům pivního moku lze Filipínské druhy piva a i jiné destiláty více než doporučit.
Po prima stráveném večeru a projížďce noční Manilou jsme se následujícího ráno vypravili znovu na Letiště Ninoy Aquino. Jelikož cílem naší cesty bylo město Legazpi na jihu ostrova Luzon, tak jsme tentokráte odlétali z vnitrostátního terminálu 3, který slouží převážně lokální společnosti CEBU pacific a leží přibližně 10-120 minut cesty od mezinárodního terminálu v závislosti na dopravě. Po zaplacení odletové taxy 200Peso na osobu a absolvování velmi vlažných bezpečnostních kontrol, při kterých ostraze nevadil ani pásek a na něm fotoaparát, zato je velmi zajímalo, zda nemám zapalovač, jsme se dostali do útrob terminálu. Terminál mne velmi příjemně potěšil čistotou, logickým značením, přítomností Free Wifi a mnoha obchůdků a stánků s občerstvením, které bylo vynikající a za ceny, které by mělo vidět vedení LKPR. Po nějaké době konečně začal boarding nástupním mostem našeho A320, který byl velmi organizovaný a svižný. Po usednutí na předem rezervovaná sedadla u emergency exit se z výduchů klimatizace začala valit hustá pára chladného vzduchu, což, jak jsme měli ještě několikrát možnost zjistit, je místní kolorit. Podle dostupných informací z internetu jsme se těšili na safety instruction, v podání mimochodem velmi pohledného personálu Cebu Pacific, které svého času předváděly bezpečnostní instruktáž ála Harapes. Bohužel prý na základě stížností některých cestujících od tohoto upustili. Škoda. Přibližně hodinové čekání na apronu letiště z důvodu hustého provozu jsem si zpříjemnil sledováním přistání 747 a jiných v Praze ne tak často vídaných strojů mnoha různých společností. Konečně přišla řada na naše letadlo a během chvilky jsme se vznesli nad Manilu, nad kterou se vznášel oblak smogu. Na přibližně 1,5 hodinovém letu, který probíhal naprosto standardně palubní personál stihl nabídnout občerstvení za poplatek a nabídku sky shopu. Několik desítek minut před přistáním personál vyhlásil soutěž ve zpěvu, kdy oni zpívali a cestující měli poznávat místní šlágry. Bohužel jsem žádného místního Goťáka nepoznal a proto jsem výhru neutrpěl. Po přistání na lokální letiště v Legazpi, byly během chvíle přistaveny schůdky a krátkou procházkou po apronu jsme vstoupili do otevřené minimalistické příletové haly odkud jsme sledovali vykládání naší bagáže. Při pohledu na pás, na který se odhadem vešlo dohromady 20 kufrů jsem si drze sebral naše věcí přímo z vozíku.
Po několika dnech strávených cestováním po okolí Donsolu a šnorchlování se žralokem velrybím nastal čas na další přesun, tentoráte do města Tagbilaran na ostrově Bohol via MNL. S dostatečným předstihem jsme se vypravili zpět na letiště v Legazpi, kam jsme dorazili již bez časové rezervy. Do boardingu zbývalo asi deset minut a před námi už zbývala jen bezpečnostní kontrola a zaplacení odletové taxy. Poučen z minula jsem bezpečnostnímu orgánu poslušně odevzdal jeden připravený nefunkční zapalovač a další čtyři jsem zamlčel. Bohužel prohlídka byla velmi zevrubná a ozbrojeným složkám trvalo nějakou dobu, než vytahaly veškeré mušle z mého batohu. O tom, jak se manželce podařilo pronést mušli o velikosti kopačáku a metrák dalších drobných bez povšimnutí, jsem přemýšlel celou dobu, co si orgán opisoval nacionále z mého pasu. Po dalších několika minutách intenzivního pressingu ze strany manželky, orgán vrátil pas, zahrozil prstem a propustil nás. No nic, příště se asi oholím a obarvím na blond a bylo by jim šuma fuk, kdybych jim pod nosem pronesl třeba vycpaného žraloka. Po drobné komplikaci na security jsme rychle hodili bagáž do check in kiosku, a běželi k letadlu, které čekalo v podstatě již jen na nás. Náš létající mrazák A320 opět skorovonící novotou a opět předrezervovaná místa v emergency row. Scénář letu se opakoval, prodej, prodej… karaoke a zase jsem nic nevyhrál. Po přistání a výstupu přes most v Manile jsem se vydali hledat gate pro náš odlet. Do odletu jsme měli hodinu a půl, kterou jsme strávili v kavárně na wifi. Při přestupu mne příjemně překvapil fakt, že navzdory tomu, že na Filipínách se platí skoro za vše, nikdo nevyžadoval zaplacení odletové taxy na transferu. Boarding tentokráte začal s mírným zpožděním, které se ale posádce povedlo na dvouhodinovém letu dohnat. Celý let probíhal velmi klidně až na přistání, kdy s námi borec třísknul o dráhu, až mi vypadl aparát z ruky a než jsem ho za to stihl proklít, tak jsem se musel držet, protože dupl na brzdy, abychom se na konci dráhy nepodívali mezi kokosy a banány. Výstup klasický přes schůdky a opět krátká procházka po apronu směrem k minimalisticky pojaté příletové hale provinčního letiště.
Dny na Panglao Islandu utekly jako tsunami, jehož varování bylo v době našeho pobytu vyhlášeno a nadešel čas k návratu na letiště. Poučen z minula jsem tentokráte od pašování škeblí upustil a škodolibě čekal, zda drahá polovice svůj kontraband pronese. Pronesla… tak by mně zajímalo, kde byla tenkrát chyba. Jelikož jsem magnet na divné lidi, tak se se mnou chtěl dát do řeči značně podroušený seveřan, na kterém nebylo v tu chvíli vidět kousek světlé kůže, jelikož hýřil mnoha odstíny červené. Seveřan se velmi usilovně snažil mi cosi říct, což doprovázel vcelku zajímavou gymnastikou horní poloviny těla. Bohužel jeho rumové angličtině jsem při největší snaze nerozuměl, a proto přešel do své mateřštiny. Té jsem nerozuměl už vůbec, proto jsem ho ve své mateřštině poslal do míst, kde končí záda, na to se usmál a odpotácel se obtěžovat někoho jiného. Po tentokráte velmi laxní kontrole a zaplacení odletové taxy 20Peso jsme se ocitli v pekle. Odletová hala miniletiště byla dimenzována na odlet jednoho ATR a jedné cessny… bohužel došlo ke zpoždění 2 lokálních spojů, takže se na prostoru ne větším, než veřejné záchodky na Hlavním nádraží tísnili v jednu chvíli cestující třech A320. Nutno poznamenat, že chaos doprovázející odbavování dvou spojů dohromady personál zvládal s grácií.
Poslední večer v Manile jsme strávili ve společnosti našich přátel. Hustota dopravy v Manile má pouze tři úrovně, standardní zácpa, megazácpa a parkoviště. Třetí stádium vzniká dle místních pravidelně v pátek, což byl náš den odjezdu, bylo nám proto doporučeno vyrazit na letiště s pětihodinovým předstihem, který v některých případech nemusí stačit. Černé scénáře se nenaplnily a na letišti jsme byli s luxusní čtyřhodinovou rezervou, kterou jsme vyplnili pozorováním přistávajících čtyřmotorových krasavců, AirPhilippines, Saudi Arabian, Eva Air a, v Praze vídaného China Airlines Cargo, CathayPacific a jiných. Právě Cathay Pacific měl být naším dopravcem na trase MNL HKG. Po nekonečném čekání na check in, kde jsem nemohl nevyfotit ceduli s informací o tom, že pašeráci nábojů končí v HKG v klepetech pro našeho kamaráda, kterému se podobný kousek podařil nevědomky na Ruzyni, jsme prošli velmi důkladnou bezpečnostní kontrolou. Prostory mezinárodního terminálu mají již nejlepší léta za sebou, což je vidět na všudypřítomné špíně. Terminál oplývá množstvím obchodů se suvenýry a občerstvením, což se bohužel nedá říci o dostatku křesel a jiných ploch vhodných pro odpočinek. Po chvíli čekání v terminálu vidíme jak se majestátně přibližuje naše B744 Cathay Pacific, která o malou chvíli později stojí u stojánky. Nástup probíhá podle tříd a řad. Naše řada přijde na řadu mezi prvními a hned po nástupu dovnitř obra musím konstatovat, že 744 nezklamalo. Novotou vonící interiér, pohodlná sedadla dávají tušit velmi příjemnému, leč velmi krátkému zážitku. Po usednutí na dvojku v zadní části zkoumám IFE, jehož nabídka je velmi bohatá a příjemně reaguje. Velmi pozitivně kvituji osazení sedaček zásuvkami, a jen bych vytkl absenci USB. Po startu, kdy jsem měl pocit, že nás piloti hodlají nechat na runway, protože letadlo jelo hodně dlouho po zadních a ne a ne se odlepit, jsme vystoupali obratem na sever s krásným výhledem na již osvětlenou Manilu, se kterou jsme se tímto rozloučili. Krátce po startu začal personál, mimochodem opět velmi pohledný, roznášet občerstvení jak pevného, tak kapalného skupenství. K večeři byl podáván zapečený závitek s mletým masem, který byl velmi dobrý, stejně jako červené víno. Let uběhl jako voda a o necelé dvě hodiny později jsme dosedli na apron Hong Kongského letiště.
Předposlední segment naší cesty proběhl, resp uletěl na křídlech B744 KLM. Po vystavení palubních vstupenek na poslední dva segmenty, které nebyli bůhvíproč schopni vystavit již v Manile, jsme již notně unaveni nastoupili do dalšího obra toho večera. Musím konstatovat, že rozdíl mezi interiérem Cathay Pacific a KLM byl naprosto propastný. Vnitřek letadla i personál na první pohled měli již notnou dávku kilometrů odlétanou. Po usazení jsem zkoumal nabídku a možnosti IFE, ale prodlevy 30 a více vteřin v ovládání mne uváděly ve stavy děsu, takže jsem to po chvilce vzdal a vytáhl soukromé IFE, se kterým jsem si vystačil po zbytek letu, který již nikterak nevybočil z normálu. Na tomto segmentu jsem měl tu čest setkat se s tím, co již několikrát popisuje Cocik, salát, cosi jako nakládané sladko-slano divně chutnající zelí… KLM a China Airlines mají zřejmě stejného zelináře Fakt se to ale nedá.
Po příletu na Schipholské letiště jsme poslední dvě hodiny před odletem do pražské kotliny strávili opět protahováním ztuhlých končetin a netěšením se domů do vymrzlé Prahy. Nástup do Fokkeru70 nás poměrně probral, venkovní teplota -15 se neslučovala s nástupem přes schůdky a naším tropickým oblečením. Slaměný klobouk a sandále nejsou dostatečným oblečením do té Sibiře. Po usazení ve velmi pohodlných sedadlech se odehrála poslední tragikomedie naší cesty. Za všeobecného halasení se do letadla přiřítila skupinka lehce přikouřených česko-moravsko hovořících spoluobčanů. V tu chvíli začal na palubě neorganizovaný chaos, kdy na sebe skupinka pořvávala hlášky typu, Máňo, chci sedět vedle Tebe, a tamhle bude líp vidět nedbaje na palubní vstupenky. Do této vřavy se vzápění zapojili nově příchozí spolucestující, jejichž místa byla obsazena touto veselou skupinkou. Letušky se snažili vzniklou situaci vyřešit, leč narazili na jazykovou bariéru, což bandu křupanů nevyvedlo z míry. Nikdo z nich cizí řeč neovládal a proto se dle hesla "pokud budu mluvit pomalu a zřetelně česky, tak mi přece bude rozumět, no ne?", snažili letušce vysvětlit, že oni chtějí sedět takhle a ne jinak. Hanbou bych se v tu chvíli propadl. Nicméně po malém boji, se situace uklidnila a my jsme nabrali směr pražská kotlina. Let utekl rychle za příjemně tiše vrnících motorů Fokkeru a za necelou hodinu a půl už jsme stáli na stojánce ruzyňského letiště. Po nezvykle rychlém vyložení bagáže jsme se po dvou týdnech vrátili zpět do reality.
Pokud bych měl shrnout jednotlivé společnosti, se kterými jsme měli tu čest, tak bych velmi vysoko hodnotil Cathay Pacific, který má své hvězdy oprávněně. Velmi pozitivní dojem na mne udělalo CEBU Pacific, které ač low cost, tak létají novými stroji, na čas a s příjemným personálem. Na dálkové trati při odletech z Prahy směr JV Asie je KLM rozhodně dobrou volbou v ohledu poměr cena-výkon. Let od letu zažívám více smutku a zklamání z ČSA.
Pokud jste dočetli až sem, obdivuji Vaši trpělivost a děkuji za prominutí možných gramatických chyb
PS: Fotografie dodám záhy, jen co budou upraveny na příslušnou velikost
Cebu Pacific je opravdu příjemná společnost (přirovnal bych to k Tiger Airways). Jinak pokud se tam ještě nekdy dostanete a překonáte nedůvěru k místní lodní dopravě, z Tagbilaranu je to kousek do Dumaquete a na ostrov Siquijor, obě místa i s okolím jsou nádherná, přičemž v Dumaquete potěší německý obchod (zní to divně, ale je to tak) 
