Od října jsem koketoval s myšlenkou vypravit se do Nepálu v prosinci a přesvědčit manželku, že to nebude primárně výprava po kopcích do výšin, ale okruh méně turistickou západní částí. Kromě „drobností“, jakými jsou zabezpečení školy, kroužků a hlídání dcery, vyšších nákladů v západním Nepálu a rezignace na předvánoční přípravy, nebyla k dispozici ani moc libová letenka. Alitalia, která nalétává od 1.12. Abu Dhabi, nasadila v té době 25% slevu. Na multicity (MXP-AUH-PRG, cca 170E/osoba) se v kombinaci s využitím mil QR jevila možnost odletu cenově velmi atraktivně. Stinnou stránkou bylo dlouhé čekání na přípoje po cestě a nejistota, jak se poprat v AUH s přestupem. Hlavně odbavením batohu bez nutnosti nového check-inu a tedy i zbytečných a drahých víz. Ještě stinnější byl pak výraz mé partnerky na logický návrh, že malý příruční baťůžek je na cestu zemí v náručí nebes víc než dostatečný.
V pátek 19.10. se vše téměř usadilo (kromě právě „drobností“, zmíněných na počátku), vyrazili jsme do Krkonoš, a já se rozhodl si při sobotní túře projít naposledy vše vnitřní swot analýzou. V osudný den, 20.10., kdy se AZ se svým povedeným PROMOJP happeningem v japonštině otevřela světu, jsem se večer z hotelového pokoje připojil s cílem koupit onu letenku a podlehl AZ šílenství. Otěže dilematu a nepřesvědčivému výstupu swotky jsem naložil na bedra dvou letenek na 0 jenů, přidal přípojnou letenku za stejnou (ne)cenu PRG-MXP a v polovině noci složil hlavu na polštář s poslední myšlenkou - Inšallah…
Do Milána
Jak je všem zřejmě známo, AZ se s japonským promem poprala po svém, vše za 0,- zrušila, od 0,01 E potvrdila, a Nepál se (nyní) nekoná. Jižanské ne, ale ještě nemusí znamenat NE. Stal jsem se tak jedním z těch, kterým přes zrušenou letenku potvrdil a vystavil Air One boarding pass a slečna u přepážky mi popřála na (opět pro někoho trochu osudný) pátek 30.11. šťastný let na Malpensu. Místo výletu do himálajských výšin mne tak čekal jen večerní alpinský přelet v A 320 (registrace EI-DSZ) a kromě návštěvy několika milánských pamětihodností jen velmi přízemní cíl: užít si zajímavý oběd. Přes Milán či Bergamo jsem již několikrát letěl, ale nikdy si nenašel čas na samotnou módní metropoli. Víkendový pobyt nebude tedy plnohodnotným trip reportem, ale spíš tipem na nízkonákladové strávení příjemných chvil v moderním Miláně.
Letadlo sice strávilo několik minut čekáním na úklid ranveje před vzletem, ale let samotný, směrovaný kolem Mnichova a Innsbrucku, nebyl ničím zvlášť zajímavý. Boarding probíhal na čas, fotografie ve tmě čekajícího Airbusu by aspirovala na cenu o nejlepšího černouška v tunelu a zvěčnění tváří mezi sebou diskutujících stewardek by nebylo rovněž moc inspirující. Air one potvrdil své velmi dobré statistiky dochvilnosti na této trase a předvedl dobrý LC standard. Pro pobyt v Miláně jsem se rozhodl pro první noc vyzkoušet velmi přívětivé recenze spaní na letišti a druhou strávit v B&B ve městě.
Okolo desáté večerní na Terminálu 1 v odletové části již zavírá McD a na jeho polstrovaných lavičkách z umělé kůže se usazují první dvounozí noční tvorové, ke kterým se přidávám. V průběhu noci dochází jen k několika malým vyrušením, čištění je minimální a až po šesté ráno vidím nad sebou tvář usmívajícího se policisty: „Buon giorno signore“. V Evropě jsem tak klidně, dlouho a pohodlně na letišti ještě nespal. Plánovaná káva v kavárně sousedící s McD, kde bylo jediné neobsazené napájení, se nekonala, protože po sedmé ráno měla stále zavřeno. Nuceně jsem tak vyzkoušel poprvé/naposledy kačeří kelímek. Za odvar z hadru by měl v zemi milovníků kávy tvůrce mučen a popraven na veřejnosti. Jediným posilněným tak zůstal jen mobil.
Za průchodem přes Sheraton jsem vyčkal na zastávce S.A.C.O. na autobus do Gallarate (2,10E), kde jsem po necelé půlhodině koupil mimo dlouho frontu k přepážce koupil kartou lístek na milánské nádraží Porta Garibaldi (4,45E) a po deváté vyrážel za vydatného mžení pozvolna přes hrad Castello Sforzesco z červených cihel směrem k Duomu.
Gotický skvost je uvnitř „vyzdoben“ velkoformátovými obrazy, které samy o sobě jsou jistě umělecky hodnotné, avšak potlačují perspektivu prostornosti dómu a krásu střídmosti katedrály podle mne narušují.
Nejen oltář a socha Sv. Bartoloměje člověka uchvátí a donutí jej setrvat v chrámu v obdivu značný čas. Pohled ze střechy budovy jsem si vzhledem k deštivému počasí odpustil, na rozdíl od ochutnávek sýrů, klobás a houbových dipů od „farmářů“ na vánočním trhu v okolí dómu. Gotické křivky a vysoké klenby tak narušily nabuzené trávicí šťávy hladem pokřiveného žaludku a já vyrazil na dlouhou trasu uličkami a ulicemi k naplnění nadpisu tohoto příspěvku, k vyhlédnuté restauraci.
Ta se nacházela asi 4 km chůze a zastávkami se stal obdiv kokpitu F1 a před pár lety rekonstruované a architektonicky úctyhodné budovy centrálního nádraží.
Italské jídlo miluji. Vloni jsem strávil v Benátkách týden na školení a letos s rodinou týden v Kalábrii a užil si tak dostatku hlavních italských pochutin. Čemu ale nikde na světě nedokážu odolat, jsou čerstvé mořské plody, ryby a šťavnaté hovězí. Když jsem procházel širokým spektrem restauračních nabídek, narazil jsem na jednu, která mne okamžitě zaujala. Bufetové restaurace někdo upřednostňuje, jiný zatracuje. Osobně nemám v oblibě ty, kde kvantita zabíjí kvalitu, a takových je asi většina. Pokud ale recenze hovořily více než kladně, vybral jsem již pár, na které vzpomínám a příště navštívím rád znovu (např. http://hongkong.metroparkhotelwanchai.c ... g-cafe.php). Rozhodnutí tedy znělo Ristorante168.
Čínský restaurant je a není čínský restaurant
Většina bufetových restaurací je čínských, i Ristorante168 (http://www.ristorante168.com/168_Eng/home.html). Nabízí ale jídla, která jednoznačně rozhodla o mé volbě. Po vstupu se mne hned ujala číšnice a zavedla mne ke stolu. Místo vyhovovalo, tak jsem poděkoval a objednal si k pití vodu. Ta byla v 0,7l lahvi servírována, podobně jako káva na závěr, v ceně. Milé to překvapení je popsáno i na webu. Restaurace nabízí cca 200 jídel, což je stěží udržitelné šílenství, ale funguje dobře na část klientely, která do vrchu nacpe likvidační talíř hranolků a pizzy spolu se škeblemi, pastou a něčím navíc. Za doprovodu bublající koly pak ještě chvilku tančí obdobný rokenrol okolo bufetové nabídky a po hodině opouští prostory.
Již doma jsem si sestavil předpokládané vícechodové menu, na které jsem se těšil, a byl zvědavý, zda jej dodržím, stejně jako cíl – přijít jako člověk a neodejít jako zvíře. Restaurace působila poměrně dobře, se solidními sedačkami v přední části a příjemnějším prostředím v části zadní, kterou se obsluha snažila nevyplňovat příchozími. V hlavní ploše bufetové sekce pro mne dominovalo několik jednoduchých a dobrých typů sushi, s dobrou omáčkou, wasabi i zázvorem na bázi lososa a zeleniny. Další rybí suroviny možná (?) přibyly na večerní dobu. Sushi na mých talířích ale předcházela malá degustační ochutnávka výborného vepřového karé v hořčično-smetanové omáčce s kapary, rostbífu a prorostlé parmské šunky, zakončená malým talířkem rukolového salátu s krevetami s doplňkem klasického caprese s výbornou (že by opravdu buvolí?) mozarellou. Pokud bych musel setrvat „jen“ u předkrmů, vůbec bych se nezlobil.
Na veškeré čínské i italské pokrmy jsem cíleně rezignoval (nevypadaly ale vůbec špatně) a obrátil se nejprve ochutnávkově na slávky a krevety z bufetu, doplněné čerstvou zeleninou. Obojí bylo pro mne velmi příjemným překvapením, dobře dochucené vinné slávky i smažené krevety byly skvělé. Provedení této fotografie bylo mou poslední, hned ke mně přiskočila obsluha a důrazně další fotografování zakázala.
Hlavní volba na tuto restauraci padla na základě fotografií z webu, kde se vyjímali na ledu tygří krevety či langustiny spolu s chobotnicemi a rybou, které připraví kuchař při show cookingu před vámi. Fotografie kupodivu marketingově nelhaly a nepřikrášlovaly a doporučuji jejich shlédnutí v povedené galerii (http://www.ristorante168.com/168_Eng/ga ... /index.swf). Na centrálním ostrůvku připravují na grilu kuchaři vše, co jim podáte na talíři. Z jedné strany plody moře, z druhé kuřecí, vepřové, mleté a hovězí. Vzhledem k frontě jsem zvolil větší talíř a nakladl na něj po dvou korýše, chobotnice a plátky mečouna. Kuchař s výrazem naštvaného samuraje vhodil obsah na gril, oddělil od ostatních a důkladně vše propekl. Zdálo se mi to dlouhé a tak jsem jej vyzval k návratu obsahu na talíř. Zostřil pohled, položil plody na talíř a obsloužil dalšího z řady. To, nač jsem se nejvíce těšil, totálně zabil. Langustiny zhořkly a příliš změkly, gumová chobotnice hrála hokej s nožem a ryba dělala konkurenci hadru na stůl. Bylo mi líto z úcty k moři zanechaného plného talíře, ale toto jíst vážně nešlo. Původně jsem se chtěl postavit ještě jednou a ohlídat si přípravu, ale fronta narostla, tak jsem přešel k dalšímu dílčímu cíli, Teppanyaki.
Ve speciálním, malém bufetu čerstvých surovin jsem vybral další degustační porci nudlí a doplnil kousky krevet, zeleniny, kuřecího a slávek a předložil jinému kuchaři k jeho umění ohnivého woku. Jídlo bylo velmi dobré, ale ztrácelo atmosféru povídáním si s kuchařem o tom, co, proč a jak dělá a jeho show, která k tomu patří. Bariéra jazyka a stylu restaurace tomu bránila. Krmi samotné ale není co vytknout. Poohlížel jsem i na opačnou stranu kuchařské plochy, kde se košíčky plnily dobře vyhlížejícími knedlíčky dim sum, avšak naordinoval jsem si pro tuto chvíli pauzu jen za účasti rukoly a caprese.
Pro závěrečnou fázi proměny člověka ve zvíře se stal katalyzátorem procházející čínský „Rodizio“ s jehlou na které tkvěla hvězda Churrasca – Picanha. Zatočená hovězí špička s roztékající se vrstvou grilovaného loje na okraji a krvavým masem uprostřed je známou lahůdkou, kterou Číňané naštěstí uctili v její původní brazilské podobě a chutnala úžasně. Průběžně nabízeli i další typické jehly se srdíčky, křídly, atd., ale zůstal jsem věrný jen této volbě. Pro srovnání jsem na závěr ještě vyzkoušel dalšího kuchaře a na gril mu položil vybraný tmavý plátek hovězího, včas jej zarazil od solení syrového a na horkém mase rozpustil kousek dobrého parmazánu, který byl spolu s hooodně plísňovým a aromatickým sýrem k dispozici v běžném bufetu. K dispozici byly jen 3 druhy sýrů, ale perfektní.
Typický italský řez s oříško-čokoládovou náplní, sladkým šťavnatým ananasem a kávou pak zakončil tuto část milánského programu s vědomím, že ač jsem se snažil, pozbyl jsem část svého lidství a neunikl čtyřnohým pudům. V každém případě to byl můj poslední letošní oběd v Miláně. S vědomím všeho a zkušeností, co je dobré a co méně, bych však příště do restaurace zavítal rád znovu. Pokud mám konkrétně zhodnotit klady a zápory, pak je vidím takto:
Klady:
- Široký výběr, ze kterého se dá opravdu vybrat dobré jídlo.
- Kvalitní suroviny, dobré sushi, krevety a Churasco, solidní steaky a Teppanyaky, dobré sýry a caprese.
- Výborný poměr cena/výkon – oběd stojí 10,90 (13,90 So-Ne) Eur All-in včetně vody a kávy, večeře 20,90 (So-Ne 21,9) Eur.
Zápory:
- Bufetový styl má daleko ke klidné, romantické restauraci.
- Kuchaři se neusmívají a nekomunikují moc s lidmi, dělají jen svou šichtu, je třeba si pohlídat styl úpravy, který člověku vyhovuje.
- Nemluví anglicky, jen čínsky a italsky.
- Nejvíce žádané krevety se doplňují, ale pomaleji, než by bylo záhodno. Půl hodiny před koncem to kuchaři zcela zabalí a již se nic negriluje a nedoplňuje. Je vhodné přijít tak s počátkem.
Z úcty k mistru Leonardovi jsem poté raději vynechal Poslední večeři a soustředil se na kontrast klasických mistrů v galerii Pinacoteca di Brera a moderní umění v Museo del Novecento. Po čase stráveném v pinakotéce jsem zašel do svého dočasného příbytku v nedalekém B&B Brera. Nalézt jej na adrese bylo snadné, horší však mezi čtyřmi vchody, protože zcela chyběla jakákoliv cedule odkazující na ubytování. Až mezi jmény na zvonku se název objevil a ve druhém patře mne očekával upovídaný Ital, tvrdící, že pronajímá takto svůj apartmán. Ostatním spolubydlícím v domě se to prý nelíbí, tak zakázali ceduli s B&B (?). Nejedná se o klasický B&B, ani hostel, je to cosi mezi. Pokoje jsou společné pro 3-4 lidi, lůžka samostatná a klidné prostředí. Za 20 E rozumné bydlení na přečkání, lepší než klasický hostel. Výborné recenze na hostelovém serveru ale píše zřejmě on sám.
Než jsem večer, po malé pauze na čaj v B&B, zavítal do povedeného Musea del Novecento, zacílil jsem k největšímu zážitku mého odskoku do Milána. Prostor Palazzo Marino, blízko La Scally, se stal místem minivýstavy spojující obraz Erose a Psyche Françoise Gérarda a sousoší téže dvojice Antonia Canovy, zapůjčené z Louvru. Fronta před palácem trvá přes půl hodiny a lidé jsou vpouštěni po skupinách, aby si vyslechli italský výklad a hlavně si v klidu prohlédli vskutku mistrovská díla v zajímavé kombinaci. Vstupné je zdarma a expozice je otevřena až do 13. Ledna. Pokud se ocitnete do té doby v Miláně, vřele doporučuji (https://www.eni.com/en_IT/company/eni-c ... yche.shtml).
Noc v B&B proběhla poklidně a ráno se servírovala očekávaná snídaně. Podoba dvou nejtenčích plátků toustového chleba na světě (bez toasteru), třech stejně tenkých sucharů a troška marmelády doplněná přijatelnou kávou překvapovala nechápavé oči i útroby. Nad roztíratelností másla jsem ani uvažovat nemusel. Kladným efektem byla urychlená zpětná přeměna zvířete v člověka. Na rozdíl od oběda však tato snídaně poslední nezůstala. Původně plánovaná cesta vlakem přes Bergamo ustoupila 5-eurové nabídce busu přímo na BGY, které nešlo odolat. Zbývající čas zůstal vyhrazen koupi parmazánu a pecorina v supermarketu v Oriocentru a následnému čekání na zpožděný let Wizzu.
Po příletu do Prahy jsem v klidu domova pročetl nové zprávy, abych vzápětí zjistil, že zpoždění bylo nakonec ještě milou tečkou za výletem do severní Itálie. Ty, co s Air One odletěli osudný poslední listopadový víkend na otočku, čekalo při návratu nemilé překvapení v podobě donucené nadhodnocené platby letenky za policejní asistence přímo na gatu. Do Milána s úsměvem, zpět již bez něj. S Italy se člověk opravdu nikdy nenudí.
