Nebudu to zbytečně protahovat. Přítelkyně jsem se zeptal, zda chce jenom ležet na pláži, nebo jestli chce z terasy hotelového pokoje krmit žraloky a rejnoky, na což přišla celkem očekávaná odpověď a mohl jsem začít hledat nejlepší spojení ze Šanghaje do Papeete. V zásadě jsem měl na výběr tři možnosti – buď letět přes Tokio s ANA a Air Tahiti Nui, nebo přeskočit Pacifik s Air China do Los Angeles a následně ještě jednou s Air France, případně letět spodní trasou v podání Air New Zealand a opět Air Tahiti Nui. Poslední varianta celkem logicky zvítězila a příznivé ceny navíc umožnily cestování trochu „okořenit“ – směrem tam poletíme v business class a směrem zpět v premium economy.
Zbývalo ještě dořešit program v Polynésii. Vsadil jsem na jistotu a naplánoval identický pobyt jako při své první návštěvě – tedy dvě noci na Tahiti, půlka týdne v Hiltonu na Moorea a zbytek ve Four Seasons na Bora Bora. Přelety opět s ATRky Air Tahiti, ale tentokrát s malou změnou – z Bora Bora zpět do Papeete poletíme „island hopperem“ s mezipřistáními na ostrovech Raiatea a Huahine. Já měl hotovo – tedy až na formalitu v podobě hovoru s bezpečnostním oddělením kartového centra, jehož starostliví pracovníci zjišťovali, zda mi někdo nezneužil kreditní kartu – ale přítelkyni teprve začaly ty pravé starosti. Musela si na francouzské ambasádě vyřídit schengenské vízum se speciální doložkou do Polynésie (otázka čínsko-francouzského vízového úředníka „Co je to Tahiti?“ ji poslala do kolen) a také vícevstupé vízum na Nový Zéland, protože jsme chtěli při obou stopoverech vyrazit do města. Celé to papírování zabralo nějaké dva měsíce, což krásně dokumentuje, proč Číňané utrácejí neskutečné peníze na Mauritiu a Maledivách, kam žádná víza nepotřebují...
PVG-AKL, NZ288, B777-200ER
Deset měsíců uběhlo jako voda a nadešel čas odletu. V sobotu dopoledne na letišti PVG obykle nebývá frmol, ale tentokrát terminál přetékal lidmi, kteří vyráželi na dovolenou. Prakticky všechny aeorlinky vypravily mimořádné spoje nebo navýšily kapacity stávajících linek, aby nápor koupáků zvládly – samozřejmě až na Air Nez Zealand, kde se stoickým klidem poslali stejný 777-200ER jako vždycky. Není proto divu, že let byl vyprodaný více než měsíc dopředu a i na check-inu to bylo znát. Skladba cestujících slibovala netušené zážitky – devadesát procent krkajících a hlasitě telefonujících čínských koupáků a deset procent vyděšených Novozélanďanů, kteří se vraceli na svátky domů. Na business class check-inu naštěstí fronta nebyla, ale i tak jsme se tam zdrželi nějakých dvacet minut. Mohl za to nejednoznačný přepis čínských jmen do latinky, protože se jméno přítelkyně v pinyinu píše stejně jako jméno nějakého jiného Číňana, který se narodil ve stejný den a měl záznam v novozélandském trestním rejstříku. Automatický systém verifikace víza při check-inu tak zahlásil problém, který museli agenti řešit přes telefon s centrálou novozélanského imigračního oddělení. Nakonec se všechno vysvětlilo, ale rozhodně nešlo o příjemný zážitek...
Zbytek čekání na letišti už představoval cestovatelskou rutinu – rychlá imigrační a bezpečnostní kontrola, cesta eskalátory do first class lounge Star Alliance, kde už jsem za posledních pár let vyseděl solidní důlek, a také snídaně, kterou jsme doma nestihli v zápalu ranního balení posledních věcí a boje se psem, který se snažil vetřít do zavazadel, aby mohl letět s námi. Nakonec ale čas přeci jen pokročil a my se odebrali opět o patro níž, kde měl probíhat nástup do letadla. Narozdíl od některých předchozích letů, kdy se dalo těžko rozlišit, kteří cestující čekají na linku do Hong Kongu a kdo letí do Singapuru, byl rozdíl společné čekací zóně pro dva gaty patrný na první pohled. Do tyrkysově modého Boeingu Vietnam Airlines mířili čínští koupáci v tričkách a barevných košilích, kdežto do bílého letadla Air New Zealand patřili koupáci „zimně-outdooroví“. Samozřejmě s přihlédnutím k jistým kulturním rozdílům, protože minimálně polovina čekajících Číňanů na sobě měla pohorky, větrovku a bágl poprvé v životě, což bylo znát na první pohled.
Agentky na check-inu velmi sympaticky a rázně provedly selekci podle nástupních priorit, takže jsme do letadla mohli nastoupit jako jedni z prvních. Business class Air New Zealand nabízí jako jedna z mála zcela ploché postele, které jsou podobně jako třeba u Cathay Pacific nebo Air Canada uspořádané do podoby „rybí kostry“, neboli šikmo za sebou. To s sebou přináší drobnou nevýhodu – ani teoreticky není možné mít sedačky vedle sebe. Prostřední „dvojka“ sedí směrem od sebe (a navíc je rozdělená vysokou přepážkou) a sedačky přes uličku zase nejsou v jedné rovině, takže na ně není přes přepážky vidět. S přítelkyní jsme tedy zvolili místa za sebou, což sice není romantické, ale otevírá to možnosti pro palubní zábavu v podobě hraní volejbalu s polštáři. V business class bylo stejně jako v economy plno, ale většina pasažérů byli Novozélanďané, takže se povedlo všechny usadit v rekordním čase (respektive rekord by to byl, pokud by obtloustlý čínský teenager cestující se zbohatlickými rodiči nehádal pět minut s letuškami o tom, že nemůže nechat velký příruční kufr v uličce mezi sedadly). Zároveň mě překvapila civilizovaná „full-flat“ etiketa, kdy si většina cestujících okamžitě sundala boty a nandala bílé ponožky z amenity kitu, aby si mohli natáhnout nohy na polstrovaný sedák těsně vedle uličky.
Start proběhl hladce a přesně dle letového řádu jsme se odlepili od země a nabrali kurz nad moře. Trochu mě zarazilo, že jsme na začátku letěli na východ a nikoliv na jih a teprve kousek od Japonska se Boeing stočil do správného kurzu. Evidentně se tak vyhýbal čínskému i taiwanskému vzdušnému prostoru a teprve nad miniaturními ostrůvky, které jsou naprosto chybně a falešně řazené k Japonsku, pokračoval přímo k Aucklandu. Celkem by mě zajímalo, kudy se bude létat, až čínské námořnictvo za pár let zprovozní svoji flotilu letadlových lodí a onen drobný zeměpisný omyl napraví...
Po dvou hodinách letu se začala servírovat večeře. Ta měla hned čtyři chody – nejprve drobný rozjezd v podobě sýra, oříšků a rolky se slaninou, poté plnohodnotný předkrm s uzeným hovězím, jako hlavní chod pečeně s francouzskými brambory a nakonec zmrzlina. Jídlo to bylo vynikající a jedinou výtku tak musím směrovat k máslu, které bych na stupnici roztíratelnosti od kamenné nuly do tekuté desítky označil hodnotou 2,5. Po jídle přišel čas na odpočinek, což znamenalo rozložit postel. Jde o poměrně komplikovanou operaci, která se u většiny cestujících neobešla bez asistence letušek. Je totiž potřeba vstát ze sedadla, správně uklidit bezpečnostní pás, zaklapnout všechny stolky i obrazovky a stisknout tlačítko na kraji přepážky. Sedačka se překvapivě nerozloží, ale spíš složí, což znamená, že se opěradlo nakloní vpřed a skončí přesně u podložky nohou. Pak už jenom stačí rozložit matraci, vyndat druhý bezpečnostní pás, upravit polštář a nesmírně pohodlná postel je na světě.
Kapitolu samu pro sebe představuje IFE. Jeho kvality a zejména výběr programů jsem si pochvaloval už před dvěma lety při cestě kolem světa, a ani tentokrát mě Novozélanďané nezklamali. Stovky hodin filmů i televizních pořadů, které jsou opravdu zajímavé a nebojí se tu a tam ukázat nějakou tu ustřelenou hlavu (respektive odpadlíka z mexického drogového kartelu upáleného s pneumatikou naplňenou benzínem kolem pasu) případně obsah, který by měl třeba v USA nálepku „politicky nekorektní“ (mít v nabídce na letu z Číny epizodu Top Gearu, ve které si trojice moderátorů dělá srandu z čínského automobilového průmyslu, to chce fakt koule). Nebudu to zbytečně protahovat – někdy v půlce filmu Days of Thunder jsem usnul a probudila mě až ranní vůně snídaně. Zvolil jsem jenom lehkou variantu (ovoce, kukuřičné lupínky, jogurt) a užíval jsi přiblížení na přistání nad probouzejícím se Aucklandem.
Check-in v Šanghaji
Čekání na odlet
Náš Boeing 777-200ER
Výhled ze sedačky po startu
Předkrm poprvé
Předkrm podruhé
Hlavní chod
A zmrzlina na konec
Večerní osvětlení kabiny
ZZZ zzz ZZZ zzz
Trasa našeho letu
Imigrační kontrola po přistání proběhla překvapivě rychle a bezproblémově – pohodářský uředník nám popřál příjemných pár hodin v Aucklandu, zavazadla jsme měli odbavená až do Papeete, takže se veterinární kontrola smrskla na kontrolu obuvi ne nepodobné činnosti rozhodčího během fotbalového střídání, a za krátkou dobu už jsme seděli v expresním autobusu, který pendluje každých deset minut mezi centrem Aucklandu a letištěm. To nám ještě nedošlo, že v zimní sezóně připomíná novozélandské hlavní město spíš ospalou vesnici, kde se nedá skoro nic dělat. Nakonec jsme skončili u relaxace na lavičce v Albert Parku následované obědem v japonské restauraci. Dělali jsme si s přítelkyní anglicky legraci, že nás za to čínská vláda nepochválí, protože to bude považovat za kolaboraci s nepřítelem. To jsem ještě netušil, že nás poslouchá čínská dívka sedící u vedlejšího stolu, a jakmile odešla má přítelkyně na toaletu, začala na mě anglicky řvát, že jsem rasista, co nenávidí Číňany. Anglicky jsem se jí zeptal, zda je také Číňanka, na což mi odpověděla, že samozřejmě. Došlo mi, že absolutně nechápe, o čem je řeč, tak jsem přešel do mandarínštiny a milé slečny se zeptal, kdy byla naposledy v Číně. Viditelně překvapená odpověděla, že před dvěma lety. „Aha, takže vůbec nevíš o tom, že jsou vztahy s Japonskem hodně napjaté, a že všude po Číně visí plakáty o tom, jak máme být patrioti a podporovat jenom čínské zboží. Většina normálních lidí v Číně si z toho dělá srandu,“ pokračoval jsem. Holka zbledla, vysoukala ze sebe anglické „sorry, I did not know that“ a rychle zmizela. No nic, bude lepší vrátit se zpátky na letiště, než způsobím nějaký mezinárodní incident.
AKL-PPT, TN102, A340-300
Imigrační i bezpečnostní kontrola na mezinárodním terminálu v Aucklandu zabrala jenom pár minut a já se už těšil, jak se posadím do salónku Air New Zealand. Jenže náš let operovala společnost Air Tahiti Nui, což znamenalo, že budeme čekat ve first class lounge Qantasu. Ne že by v tom byl nějaký rozdíl – prostory si byly podobné jako vejce vejci. Kuriózní chvíle ale nastala při nástupu do letadla. Zatímco přítelkyně s vízem mohla bez problémů na palubu, mne si vzali agenti stranou a začali zjišťovat, jestli náhodou nepotřebuju na Tahiti vízum. Snažil jsem se jim vysvětlit, že coby občan členské země Evropské multikulturně-socialistické unie teoreticky nepotřebuji ani ten pas, ale pracovníci u přepážky byli neoblomní a obvolávali několik supervizorů, aby si informaci potvrdili. Nakonec mě díkybohu pustili dál a já se mohl uvelebit na pohodlných „recliner“ sedačkách v business class Air Tahiti Nui. Narozdíl od špičkových Air New Zealand šlo o cesťácký průměr – rozesazení 2-2-2 nikoho neohromí, ale zároveň ani neurazí (jako některé jiné společnosti, které se nebojí přidat doprostřed ještě jedno sedadlo).
V business class i economy class bylo opět plno, ale i přesto jsme odlétali přesně na čas. Tady se sluší udělat jednu malou časoměřičskou odbočku. Ze Šanghaje jsme odlétali v sobotu krátce po poledni a na Nový Zéland přiletěli v neděli ráno. Potud vše v pořádku, ale z Nového Zélandu jsme odletěli v neděli odpoledne a na Tahiti přistáli v sobotu večer. A co víc, druhý den (nebo vlastně ten samý den) v neděli ráno jsme měli odlétat z Papeete na Moorea. Zkrátka a dobře, z Papeete jsme odletěli podle kalendáře a hodinek mnohem dřív, než jsme v Aucklandu nastoupili na let do Papeete. Ano, i o tomhle jsou paradoxy létání přes mezinárodní datovou hranici...
Na servisu Air Tahiti Nui bylo vidět, že je palubní personál na své ostrovy opravdu hrdý – krátce po startu se letušky převlékly ze západního oblečení do pestrobarevných polynéských šatů a začaly servírovat vynikající oběd, opět o několika chodech. Nejpve krabička se slanými crackery a olivami, poté tradiční mix uzeného hovězího a krevet, následně hlavní chod (zvolil jsem vysoký steak a kupodivu byl velmi šťavnatý, což je v podmínkách letecké kuchyně malý zázrak) a nakonec úžasný čokoládový dezert s jahodami. Bohužel IFE už tak úžasné nebylo – na individuálních obrazovkách se pouze přepínaly neinteraktivní kanály, takže pokud člověku utekl začátek nějakého filmu, musel pěkně dlouho čekat na opakování.
Za okny se setmělo, což byla neklamné znamení, že za chvíli budeme přistávat na mezinárodním letišti v Papeete. Letušky rychle sklidily skleničky a všelijaký drobný bordel a letadlo začalo plynule klesat teplou tropickou nocí. Za okny na pravé straně se mihly temné siluety kopců ostrova Tahiti, následovalo pár světýlek městečka Fa’a a bez větších problémů jsme dosedli na plochu. Následoval backtrack z konce dráhy a zaparkovaní hned vedle dalšího Airbusu 340 Air Tahiti Nui, který před pár desítkami minut dorazil z USA. Vystoupili jsme ven jako jedni z prvních a agentky na zemi nás hned nasměrovaly ke vstupu do mezinárodního terminálu. Jak už je v Polynésii zvykem, vítala ve vstupní hale turisty kapela. Naneštěstí to nebyla kapela ze samých pankáčů, ani kapela ze samých pozounů, ale relativně znuděná folková formace s tradiční kombinací dechových a strunných instrumentů. Za kapelou probíhala selekce na občany EU a občany druhé kategorie, takže zatímco já jsem prošel prázdnou uličkou, kde mi imigrační úředník ani nedal razítko do pasu, musela přítelkyně podstoupit povinnou schengenskou lustraci s ukazováním rezervací hotelů, letenek a bůhví čeho ještě. Aby se při čekání nenudila, postaral se obézní americký turista o kulturní vložku, když si nevšiml zvýšeného soklu od podpěrného sloupu, zakopnul a po ukázkovém placáku rozmáznul po podlaze haly dvě flašky sampaňského z duty free.
Odletový terminál v Aucklandu
Malá letištní reklama
Čekání v salónku
Naše letadlo
Business class kabina
Drink na uvítanou
Lehký předkrm
...a sladký dezert na konec
Už tam budeme
Po přistání v Papeete
Měli jsme v tu chvíli cestování plné zuby, což znamenalo jediné – nabrat zavazadla, přejít rušnou silnici kolem letiště, vystoupat sto metrů do prudkého kopce k Tahiti Airport Motel, zacheckovat se a usnout spánkem spravedlivých...
PPT-MOZ, VT260, ATR-72
Dobré ráno Tahiti, je právě devět hodin a v televizi jde předpověď počasí pro všechny hlavní ostrovy Polynésie. Moorea polojasno a sedmadvacet nad nulou, Bora Bora déšť a šestadvacet, Mururoa jasno a 250 mSv ve stínu. Relativně v pohodě (čekal jsem daleko horší jet lag) opouštíme hotel a míříme přes ulici na letiště dát si pořádnou francouzskou bagetu a odbavit se na dopolední let na vedlejší ostrov Moorea. Dokonce jsem měl pocit, že jsem s dlouhým objektivem dokázal z hotelové terasy na Tahiti rozeznat obrysy letiště na Moorea. Na check-inu prakticky nebyla fronta, bezpečnostní kontrola taky liduprázdná, takže celé odbavení trvalo tak pět minut (evidentně jsme ale měli štěstí, protože krátce poté vyplivnul turistický autobus skupinku třiceti tlustých amerických turistů s hromadou zavazadel, kteří prostor vnitrostátního check-inu Air Tahiti spolehlivě ucpali).
Několik dveří (zdráhám se použít označení „gate“) vnitrostátního terminálu Air Tahiti bylo v permanenci, protože dopoledne odlétalo celkem dost linek na všechny okolní ostrovy. Bylo zajímavé sledovat skladbu cestujících, kteří nastupovali do různých letadel – na první pohled bylo vidět, která destinace byla koupácká a která hlavně pro místní. Po půlhodině čekání přišla řada i náš let, pravda po poněkud francouzském způsobu ohlášení, kdy nechaly holky z pozemního personálu seřadit frontu u jedněch dveří, pak ji přesunuly napříč halou k druhým dveřím, aby o několik desítek sekund později konečně otevřely dveře někde úplně jinde.
Na palubu dlouhé ATRky jsem nastupoval trochu s obavami, protože jsem si ještě pořád pamatoval nepříjemné turbulence před dvěma lety. Nakonec jsem se rezignovaně připoutal a během rolování doufal, že bude za pár minut po všem. No a pak to šlo ráz na ráz – ani jsme nemuseli backtrackovat na konec dráhy, plný plyn a už jsme se odlepili od země. Krátká zvuková signalizace letuškám dala tušit, že jsme nastopali do letové hladiny (odhadem) ve dvou stech metrech a k mému velkému překvapení se nestalo vůbec nic. Žádný vítr, žádné turbulence, prostě obyčejný klidný let, který po pár desítkách sekund ukončilo další cinknutí oznamující zahájení klesání k letišti Moorea. Ještě skok přes palmy na pobřeží, olíznutí greenu v těsné blízkosti dráhy a už jsme byli zase na zemi.
Odletová tabule v Papeete
Letištní chodba
Čekání před gatem
Naše ATR-72
Krátce po startu už je vidět cílové letiště
Po přistání na Moorea
V miniaturní letištní hale čekali zástupci cestovek, kteří rozváželi klienty po hotelech. Jeli jsme sice na vlastní pěst, ale protože jsem už před dvěma lety zjistil, že u letiště nečekají žádné taxíky, tak jsme si už při rezervaci hotelu zabookovali transfer z letiště. Shodou okolností jsme skončili v mikrobusu s dalšími dvěma čínskými páry a bylo zajímavé sledovat kulturní rozdíly – zatímco my jsme se slečnou za volantem konverzovali o vodních skůtrech, potápění nebo jízdě na čtyřkolkách, zbytek pasažérů se zajímal výhradně o jídlo a nakupování...
Musím uznat, že se kvalita Hiltonu na ostrově Moorea výrazně zlepšila. Před dvěma lety jsem měl z pobytu hodně smíšené pocity, protože se personál choval poměrně laxně a kupil chybu za chybou, ale tentokrát bylo vše perfektní – nový management evidentně posunul služby tím správným směrem, a proto jsem se rozhodl, že dám Hiltonu i přes fiasko na Guamu ještě jednu šanci (což jsem potvrdil o něco později rezervací v Hilton Old Town Prague). Fantastické byly i aktivity s Albert Tours – opět jsme jeden den strávili na supersportovních vodních skůtrech (tentokrát byly na otevřeném moři větší vlny, takže jsem si místo rychlostního rekordu zlepšil osobák ve skoku dalekém) a druhý den výletem na čtyřkolkách kolem ostrova. A právě na čtyřkolkách se potvrdilo moje proroctví, které jsem vyslovil před dvěma lety, když se mě ptal manažer Alberta na zvyklosti čínských turistů. Odpověděl jsem, že sice mají peníze, ale často nemají pud sebezáchovy. Takže zatímco Japonci si místo čtyřkolek půjčili malou buggynu s bezpečnostním rámem, mladí novomanželé z Hongkongu prohlásili, že sice na čtyřkolce nikdy v životě neseděli, ale určitě to zvládnou. Ano, zvládli – přesně jeden a půl kilometru, než zazmatkovali na rovné cestě a poslali to dolů z několikametrového skalního srázu. Zbytek výpravy si tak nedobrovolně zahrál na záchranáře a následně i na vyprošťovací četu. Naštěstí se celá situace obešla bez vážných zranění a jediné větší újmy tak doznalo ego a hlavně peněženka čínského chlapce, který musel zaplatit škodu na čtyřkolce.
Výhled z hotelového pokoje
Velká výletní loď kotví v zátoce
Pohled na náš hotel z jedné z hor
Čtyřkolky čekají na řidiče
Noc v Hilton Moorea
Noční obloha
MOZ-BOB, VT264, ATR-72
Po čtyřech dnech na Moorea nadešel čas na transfer na Bora Bora. K našemu překvapení jsme v mikrobusu opět narazili na ty samé Číňany, kteří nadšeně vyprávěli o tom, co si všechno koupili a co všechno snědli. Přiznám se, že už mě tahle debata začala unavovat, ale to jsem ještě netušil, že náš odlet bude mít hodinu zpoždění, takže jsem si užil dosytosti i povídání o tom, co se dá koupit a sníst na Taiwanu nebo v Guangzhou. A abych měl ještě větší radost, oznámila mi agentka na check-inu, že je můj batoh příliš velký na to, abych si ho mohl vzít do kabiny. Nepochodil jsem s poznámkou, že jsem s tím samým batohem bez problémů absolvoval čtyři lety s úplně stejným letadlem Air Tahiti (o další více než stovce letů nemluvě) a situaci nezměnilo ani významné poukázání na obří tašky, které si na palubu brali ostatní turisti. Zkrátka a dobře – paní na check-inu jsem se nelíbil a neexistovala síla, která by situaci změnila. Pomyslel jsem si něco o sedací části těla, mezi zuby procedil, že za Němců takový bordel ve Francii nebyl, potupně jsem přendal elektroniku s doklady do malé igelitky a nechal batoh zacheckovat.
Nástup do letadla proběhl poměrně civilizovaně - bylo krásně vidět, kdo už touhle linkou někdy letěl a kdo ještě ne. První skupina si okamžitě sedla na levou stranu kabiny, zatímco nic netušící zbytek zabral sedačky vpravo. Load factor bych odhadoval na nějakých 95%, a proto mě celkem překvapilo jak svižně se ATRka rozjela a odlepila od země. Hned po startu následovala ostrá levá zatáčka a stoupání kolem ostrova Moorea s nádherným výhledem na korálové útesy i skalní masivy sopečného ostrova (samozřejmě pouze pro cestující na levé straně - k velké nelibosti osazenstva pravé strany letadla, které již začalo tušit zradu). Krátce po nastoupání na letovou hladinu začal palubní personál velmi vlažným tempem rozdávat občerstvení v podobě džusu z pomerančů a manga. Vzhledem k tomu, že přeskok mezi oběma ostrovy zabere ani ne hodinu, začal jsem mít obavy, zda nebudeme muset udělat pár okruhů navíc, aby se stihnul napít opravdu každý na palubě (posádky ČSA na letech Praha-Ostrava by mohly vyprávět...). Naštěstí servis skončil právě ve chvíli, kdy začali piloti klesat k Bora Bora. Vzápětí se začali krátce radovat cestující vpravo, kteří zahlédli kousek ostrůvku Taha’a, ale ta radost jim vydržela jenom nějakých deset sekund, než se v okýnkách nalevo objevila azurově modrá laguna ostrova Raiatea. A když po dalších pár minutách konečně vykoukly z mraků siluety Bora Bora, začaly hromadně cvakat spouště fotoaparátů. Jedna zatáčka nad mořem, druhá zatáčka, jemné dosednutí na runway, nekonečný backtrack k letištní hale a zaparkování vedle bílého Gulfstreamu, který ještě od den dříve kroužil nízko nad ostrovem Moorea. Dámy a pánové, vítejte v ráji...
Letištní terminál na Moorea zevnitř...
...a ještě zvenku
Palubní vstupenky s příjemnou cílovou destinací
Naše letadlo právě dorazilo
Nakládání zavazadel
Moorea z výšky
Na palubě
Velmi skromné občerstvení
Přelet nad naším hotelem
Letiště Bora Bora
Po přistání
Musím se přiznat, že jsem za ty necelé dva roky skoro zapomněl, jak úžasná je scenérie Bora Bora v reálu – na fotkách se ta nádherná kombinace azurově modrého moře a černozelené Mt. Otemanu nedá dost dobře vystihnout. Zatímco dvojice portýrů připravovala naše zavazadla, všimnul jsem si, že u letištního mola stojí nejmenší z flotily jacht Four Seasons, což znamenalo jediné – budeme ji mít celou pro sebe. Rozloučili jsme se se zbytkem čínské výpravy, která pokračovala do jiných hotelů, a nastoupili na palubu. Od stewardky jsme dostali chlazené ručníky a džus, aby čtvrthodinová cesta napříč lagunou rychleji utekla. Další příjemné překvapení na nás čekalo u hotelového mola, kde už čekal elektrický golfový vozík, který nás odvezl přímo do našeho bungalowu s úsměvnou poznámkou manažerky denní směny, že už jsem tu přece jednou byl, tak není potřeba zdržovat mě check-inem na recepci. Zbytek pobytu nemá smysl nijak obšírně rozebírat, protože byl stejný jako před dvěma lety – skvělé jídlo, vynikající servis, západ slunce nad Mt. Otemanu, privátní bazén, tradiční okružní cesta kolem hlavního ostrova na vodních skútrech, spottování letadel i vrtulníků z terasy bungalowu, projížďky na kajacích úzkými kanály kolem písečných ostrůvků lemujících lagunu a také ona známá kocovina z toho, že tu každá sekunda pobytu přijde zhruba na jednu korunu českou...
Spotting z bazénu, díl první
Mt. Otemanu v celé své kráse
fast food, Four Seasons style
Jedna z hotelových lodí
Spotting z bazénu, díl druhý
Hotelové molo poblíž recepce
Bungalowy s privátními bazény
BOB-RFP-HUH-PPT, VT244, ATR-72
Cestu zpět na Tahiti jsem se rozhodl pojmout trochu netradičně. Snad každý letecký nadšenec zná island hopper United/Continental z Honolulu přes Marshallovy ostrovy a Mikronésii na Guam, ale jenom málokdo ví, že Air Tahiti provozuje něco podobného mezi ostrůvky v Polynésii. Jde vlastně o okružní cestu, která začíná v Papeete, vyloží koupáky na Bora Bora a přes Raiatea a Huahine se vrátí zpět do Pappete. A právě na tohle letadlo jsme čekali uprostřed miniaturní haly letiště BOB. Na check-inu se naštěstí neopakoval incident z Moorea, takže můj batoh byl shledán coby legální palubní zavazadlo, ale všem úskalím ještě nebyl konec. Narozdíl od letu na Bora Bora, kdy koupáci nevěděli, na kterou stranu si sednout, bylo všem cestujícím jasné, že jestli chtějí ještě naposledy spatřit kouzelný ostrov z ptačí perspektivy, musí se v kabině posadit doprava. A protože u Air Tahiti nevedou čísla sedaček, nastala při nástupu do letadla mela nikoliv nepodobná boardingu Ryanairu (umocněná navíc přednostním boardováním tranzitních pasažérů letících z Tahiti). Tady se naštěstí hodil každodenní trénink ze šanghajské dopravní špičky, takže jsme se nakonec uvelebili na té správné straně a spořádaně čekali na start.
A už je to tady. Motory beží na plný plyn a za chvíli se už plně naložená ATRka zvedá nad vrcholky palem. Z okna ještě krátce zahlédnu bazén u bungalowu, ze kterého jsem posledních pár dní sledoval starty všech možných letadel, ale trojí cinknutí od pilotů mě probírá z lehké melancholie, protože je mi jasné, že opět nastoupáme jenom do pár set metrů a za chvíli začneme točit finále na dráhu letiště Raiatea, které je hned vedle. Najednou se ale dostáváme na návětrnou stranu ostrova, takže s námi začnou cloumat nepříjemné turbulence a já začínám přemítat, jestli náš let ještě pořád splňuje parametry „stabilizovaného přiblížení“. Piloti Air Tahiti jsou naštěstí na něco podobného zvyklí, takže cítím, jak vyrovnávají boční vítr a bez větších problémů přistávají. Po krátkém backtracku zastavujeme před odbavovací halou velikosti větší kůlny a k mému překvapevní minimálně polovina cestujících vystupuje. Za nějakých deset minut je vystřídá další várka (přibližně půl na půl koupáci s domorodci) a plné letadlo opět startuje na dvacetiminutový přeskok na Huahine. Během letu bohužel není nic zajímavého vidět a teprve chvíli před dosednutím na plochu se v okně objevuje silueta ostrova se zeleným pohořím. A opět ta samá rutina – polovina letadla ven a za chvíli polovina letadla dovnitř. Rychlý start a tentokrát půlhodinový přelet, během kterého zvládnou letušky i přes velmi vlažné tempo servírovat jak ovocný džus, tak alkoholické nápoje (za které místní obyvatelé platí prostřednictvím zvláštních kupónů aerolinek).
Nakonec se v dálce objevil největší z polynéských ostrovů a nízkou zatáčkou nad přístavem v Papeete, který spíš než tropický ráj připomíná areál Chemopetrolu Litvínov, jsme se dostali přímo na přístávací dráhu letiště s kódem PPT. Zajímalo mě, jestli už někdo předělal “jednosměrný” pás u výdeje zavazadel z vnitrostátních letů, ale už z dálky jsem viděl “netahitskou” tlačenici, takže mi bylo jasné, že se změna neudála a kdo nestihnul svůj kufr chytit na první pokus, musel ho najít ve změti zavazadel ve sběrném boxu na konci pásu. Naštěstí se mi povedlo procpat se skrz lidskou masu a sebrat zavazadlo ještě než dojelo na konec, a tak jsme mohli (po rychlém nákupu předražených baget k večeři) za dalších patnáct minut spokojeně spočinout na posteli ve starém dobrém Tahiti Airport Motel.
Příjezd k letišti
Letištní přístaviště
Odbavovací hala
Odletová čekárna
Nástup do letadla
Tímhle Gulfstreamem bohužel nepoletíme
Letiště na Raiatea
Letiště na Huahine (najděte 10 rozdílů)
Ještě trocha pití na konec
Let kolem ostrova Moorea
Výhled z okna motelu na Tahiti
PPT-AKL, TN101, A340-300
Naše vstávání k rannímu odletu hodně ovlivnil syndrom „letiště přes ulici“, kdy si člověk řekne, že si ještě chvíli pospí, protože to má k check-inu z hotelového pokoje maximálně dvě minuty pohodové chůze. Hodina a půl rezervy bude stačit, protože se přece nic neočekávaného nemůže stát. Tenhle názor vzal bohužel za své, když jsme se jako jedni z posledních na check-inu dozvěděli, že systém nepotvrdil přítelkyni platnost vstupního víza na Nový Zéland. A sakra, starý problém s datem narození se opakuje. Vysvětlujeme agentům situaci a doporučujeme, aby si po telefonu vyžádali od imigračního oddělení „override code“. Jenže letiště na Tahiti nefunguje tak efektivně jako šanghajský Pudong, takže s hrůzou sledujeme, jak ubíhají desítky minut, během kterých supervizor cosi kutí v kanceláři a zjišťuje, jak to s tím vízem vlastně je. Nakonec se vrací a s kamenným výrazem bere do rukou naše palubní vstupenky. Už už čekám, že je obřadně roztrhá a vykáže nás z letu (k velké radosti několika čekajících standby pasažérů), ale nakonec říká, že je vše v pořádku a můžeme letět. Krátký sprint přes pasovou a bezpečnostní kontrolu a už jsme u gatu, kde právě začíná boarding...
Po slušném zážitku z business class Air Tahiti Nui mě hodně zajímalo, o kolik horší bude svezení v economy. Musím říct, že jsem byl příjemně překvapený – tlusté azurově modré sedačky s malými IFE monitory sice působily trochu oldschoolově, ale sedělo se na nich celkem příjemně a místa pro nohy bylo více než dost. Slovo „oldschoolový“ platí bohužel také na IFE, který nebyl moc interaktivní – v podstatě jenom přepínal mezi pěti kanály, na kterých běžely v nekonečné smyčce poměrně plytké filmy. Servírovaný snídaňo-oběd v podobě rybího a ovocného salátu, vajíček se zeleninou a klobásou, jogurtem, kamenným máslem a nezbytným pečivem vypadal na první pohled moc pěkně, ale chuťově by se dal zařadit spíš do horšího průměru. Naštěstí ale zvítězil hlad, a tak jsem se s občerstvením popral poměrně úspěšně.
Pětihodinový let do Aucklandu jsem víceméně proklimbal, a tak si moc detailů nepamatuji. Vzbudil jsem se akorát těsně při přeletu datové hranice, která je v západním směru poměrně depresivní – z pátku byla rázem sobota a celý jeden ztracený den. Velice pozitivní však byla doba příletu do Aucklandu, protože jsme byli široko daleko jediný mezinárodní spoj, takže na imigračním oddělení nebyly prakticky žádné fronty. Osmihodinový layover jsme přežili napůl tradičně (nákup suvenýrů) a napůl akčně (procházka na laně po úzké římse okolo restaurace na televizní věži – studený nárazový vítr a dvousetmetrová propast pod nohama zaručují opravdu adrenalinový zážitek), ale jakmile se začalo stmívat, byl to pro nás signál, abychom sedli na letištní autobus a šli se pomalu připravit na poslední segment naší cesty.
Modré sedačky v turistické třídě
Lehký oběd nebo těžká snídaně?
Přelet datové hranice
Layover v Aucklandu
AKL-PVG, NZ289, B777-200ER
Přes den je letiště v Aucklandu velmi příjemné a prostorné, ale s večerním hromadným rozletem linek do Asie, USA i Evropy přestává jeho kapacita stačit. Proto jsme se rozhodli jít do salónku Air New Zealand o trochu dřív, abychom měli trochu rozumná místa a neskončili u miniaturních křesel a stolků hned naproti vstupním dveřím. Recepční se tvářily trochu nechápavě na naše palubní vstupenky vytištěné na papíru s logem Air Tahiti Nui a rezolutně prohlásily, že nám vytisknou nové boarding passy, protože s těmahle na palubu nemůžem. Nechtěl jsem se hádat, a tak jsem pokorně pár minut počkal, než jsme do rukou dostali nové palubní vstupenky se správným logem. Pak už jsme se uvelebili v křeslech u stolu v rohu salónku a strávili hodinu a půl častečně relaxací a částečně zobáním drobného občerstvení a usrkávání coca coly.
Když jsme dorazili labyrintem chodeb k odletovému gatu, objevil se nám před očima klasický čínský (estéti prominou) mrdník. Dobrých devadesát procent pasažérů byli vracející se čínští turisté, kteří jeden přes druhého krkali, popotahovali a nebo cosi řvali do posledního modelu iPhonu. Se slovy „všude dobře, doma nejlíp“ jsme zatnuli zuby a pustili se do boardovací vřavy, kdy se evidentně zoufalé agentky marně snažili usměrnit dav, aby nechal nastoupit cestující podle priorit. Vedle nás se poměrně statný Novozélanďan, který evidentně letěl do Číny poprvé a s nevěřícím výrazem sledoval pekelnou tlačenici všude kolem. Slovo dalo slovo, ujistili jsme ho, že se opravdu nebude nikdo zlobit, když tu a tam někoho odsune, a pak už nám bývalá univerzitní rugbyová spojka s nepředstíranou radostí proklestila cestu až ke čtečce palubních vstupenek. Nuže, vzhůru na palubu, dálky volají...
Musím říct, že jsem se do premium economy třídy Air New Zealand zamiloval na první pohled. Jistě, nebyly to postele v byznysu ani nejnovější konfigurace Y+ se speciálními dvojsedačkami v 777-300ER, ale místa mezi klasickými economy trojsedačkami bylo tolik, že by se za něj nemusely stydět ani regionální business class většiny světových aerolinek. Troufám si říct, že co se týče „value for money“, nemá premium economy produkt Air New Zealand konkurenci. Nejvíc se mu asi blíží premium economy u Virgin Atlantic, ale tam je cenová hladina letenek nastavená výrazně výše. V příjemné minikabině se čtyřmi řadami sedaček se navíc servíruje i speciální jídlo, kvalitou opět na pomezí mezi economy a business class. V našem případě šlo o krevety se salátem coby předkrm, hovězí s bramborovou kaší a vynikající čokoládovo-vanilkový desert s ovocem.
V podstatě hned po večeři jsem usnul a probudil se až někde u Taiwanu, kdy se začala servírovat snídaně (pravda, vajíčka vypadala i chutnala mírně plastově, ale jinak si nemůžu stěžovat). Trasa letu se opět trochu protáhla, protože nás letový koridor zavedl hodně na východ, skoro až k Japonsku, odkud jsme ostrou levou zatáčkou nabrali přímý kurz na Šanghaj. Ranní přistání za nádherného počasí byl zážitek pro oči, pasovka pro cizince byla bez čekání a za půl hodiny od dosednutí už jsme stáli před letištním terminálem ve frontě na taxi. Pravda, bylo by fajn, kdyby se cesta domů kvůli ranní špičce neproměnila v dvouhodinové popojíždění v zácpě, ale taková malá drobnost člověka nemůže rozházet.
Další čekání v salónku
Místa na nohy je opravdu požehnaně
To není nejlepší program na letu do Číny
Začátek večeře
Hlavní chod
Kdesi nad oceánem
Venku už je ráno
Snídaně
Pobřeží poblíž Šanghaje
Klasika na letišti Pudong
A celkové dojmy z výletu? V podstatě se dalo očekávat, že Bora Bora bude super, Moorea super, business class Air New Zealand taky super a náklady na výlet už ne tak super. Ale jasným vítězem se stává právě premium economy class Air New Zealand – nesmírně pohodlné longhaul cestování bez morální kocoviny z ceny letenky.
A to je vše, přátelé. Přístě nashedanou v dvoupatrovém dobytčáku United Airlines...
(a na závěr ta slíbená partička čínských koupáků na Bora Bora)
oceňuji hlášení o počasí včetně radiačního stavu - to se mi líbí snad ještě víc, než roztíratelnost másla... 
