On vás ten Smíšek přejde (s United Airlines přes Pacifik)

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Status: Offline

On vás ten Smíšek přejde (s United Airlines přes Pacifik)

Příspěvekod cocik » 24. 02. 2013, 15:59

Jednou z nevýhod, které život v Asii leteckému nadšeni přináší, je kritický nedostatek příležitostí k transatlantických letům. Pokud zapátrám v paměti a odmyslím si exotický přeskok jižního Atlantiku se South African Airways, letěl jsem naposledy TATL v roce 2010 s Air New Zealand a to pravé translatlantické peklo v Boeingu 757 bez IFE jsem nezažil už více než deset let. Zato letů přes Pacifik mám na svém kontě nepočítaně – od relativní pohody v bezpečí novozélandských či korejských aerolinek, přes horní patro v japonském koupákoletu na Havaj, poskakování z ostrůvku na ostrůvek v podání United Airlines, prohrabávání se nepoužitelným hyperkorektním IFE Air Canada, až po naprosto příšerný výlet o dvacet let zpět s Air China. Tentokrát jsem ale musel na poslední chvíli skloubit krátkou návštěvu USA s několika dny v Japonsku, což šlo v rozumné cenové relaci realizovat pouze coby kombinaci United Airlines a ANA. Zkusmo jsem si vyjel svoji rezervaci na webovém portálu United a s radostí jsem zjistil, že je na let ze San Francisca do Tokia pořád možné připlatit si stovku dolarů za United Economy Plus.


PVG-SFO, UA858, B747-400

Vzhledem k tomu, že rezolutně odmítám dodržovat některá striktní korporátní pravidla (hlavně co se pronájmu „ekonomických“ automobilů týče), plním při pracovních cestách již tradičně roli řidiče sběrného vozu. V praxi to znamená, že musím v nějakém rozumném čase nacpat zbylé spolucestující do těsného kokpitu sporťáku a v pořádku je odvézt do cílové destinace. Za normálních okolností to není žádný problém, ale protože jsme dávali dohromady hned tři značně odlišné itineráře, letěli jsme do San Francisca každý úplně jinou cestou – já přímým letem s United, francouzský kolega přes Seoul s Korean Air a náš firemní Japonec – jak jinak – s Japan Airlines přes Tokio. Popravdě řečeno, bylo mi při pohledu na jejich letenky trochu do breku, protože jsem coby největší letecký fanoušek a expert na kvalitní spoje měl letět tím naprosto největším dobytčákem.

Na letiště jsem proto dorazil se značně smíšenými pocity, ale zatím fungovalo všechno hladce – check-in zabral i s kontrolou ESTA nějaké tři minuty, pasovka a bezpečnostní kontrola dalších pět minut a odletový gate byl pár kroků od eskalátoru z lounge. Venku za sklem už čekal připravený Boeing 747, což znamenalo jediné – za chvíli začne Superbowl. Pardon, samozřejmě jsem chtěl napsat spořádaný a civilizovaný nástup do letadla. K mému obrovskému překvapení ale mezi chuchvalec lidí naběhli tři poměrně rázní agenti a během pár z něj vytvořili dvě poměrně úhledné fronty – jednu pro prioritní cestující a druhou pro ten zbytek. V praxi to znamenalo, že jsem se na palubu dostal jako jeden z prvních a mohl si zblízka prohlédnout velmi útulný nově zařízený interiér jumba United Airlines. Překvapily mě hned dve věci – jednak velmi originální rozestavení sedaček v business class, kde se střídají dvojice „flat-beds“ po směru a proti směru letu, a také třída turistická, která žádných zásadnějších změn nedoznala. Pořád ty samé tlusté sedačky bez IFE, které mě odsoudí ke dvanácti hodinám sledování obskurního nemastného neslaného programu na miniaturní společné televizi kdesi v dálce u stropu.

Ale to už se do letadla hrne zbytek cestujících v tradičním poměru Číňanů ke zbytku světa cca 20:1. Nastává tradiční chaos, kdy se celé rodiny zmateně potulují po letadle, protože nedokážou najít svoje sedačky, v uličkách se objevují „špunty“, které se stoickým klidem déle než minutu rovnají zavazadla v binech, aniž by se kolem nich dalo projít, do toho někdo hlasitě chrlá a plive na zem, zatímco několik čínských letušek uděluje pokyny, které stejně nikdo neposlouchá. Po dvaceti minutách bitevní vřava utichá, pasažéři se jakž takž usazují a může začít příprava kabiny na odlet. Vedle mě sedí mladá Číňanka, která cosi řve do mobilního telefonu a nechápavě při tom sleduje postarší americkou letušku, která se ji snaží přesvědčit, aby telefon vypnula. Stewardka nakonec vrhá zoufalý pohled na mě, protože evidentně potřebuje pomoct a ve skrytu duše doufá, že ke slečně patřím. Ke slečně jsem díkybohu nepatřil, takže jsem místo českého výchovného „pojebu“ zvolil krátkou čínskou poznámku, že jsme na palubě amerického letadla, kde musí dodržovat instrukce personálu, jinak ji z letadla vysadí a do USA nepoletí. Malá finta evidentně zabrala, protože se slečna zatvářila jak největší morous, ale telefon vypnula.

I přes jisté kulturní odlišnosti cestujících probíhal let pěkvapivě klidně. Někde nad Japonskem se odehrál až nepřirozeně rychlý západ slunce, což byl signál pro palubní personál, aby se začala servírovat večeře. Očekával jsem hladolet a dostal jsem – vynikající jídlo, které by mohlo z fleku konkurovat i Singapore Airlines. Velkorysé balení čerstvého salátu, hovězí s bramborovou kaší, celkem slušný pišingr a samozřejmě i bulka s máslem. U toho másla se ještě na chvíli zastavím – nějaká chytrá hlava v United Airlines totiž vymyslela, že se jídlo bude servírovat v poměrně sofistikovaných profilovaných držácích místo klasických táců. Na papíře něco takového vypadá skvěle, ale bohužel se tahle korporátní vyfikundace nevedle na stolek v Boeingu 747 ani podélně, ani napříč. Nastává tedy nevyhnutelné, a sice jídelní tetris, kdy se člověk snaží přeskupit jednotlivé části jídla tak, aby na ně dosáhl příborem a zároveň aby se všechno vešlo na miniaturní stolek. A právě tady jsem udělal tragickou chybu, kdy jsem omylem zasunul máslo pod horkou misku s hovězím. Člověk nepotřebuje doktorát z kvantové fyziky, aby mu došlo, co následovalo. Jakmile jsem máslo otevřel, zapracoval faktor roztíratelnosti 11 z 10, ozvalo se tiché „šplouch“ a já si tekutým máslem pokydal nejen stolek, ale i foťák, který jsem měl položený hned vedle. Místo do jídla jsem se tedy pustil do rychlého čištění, abych neměl permanentně zahumusený objektiv a nemusel poslouchat posměšky kolegů, že jsem přesedlal na Nikon, protože takovou rozmazanou patlanici by Canon nikdy nevyfotil.

Musím se přiznat, že mě catering United Airlines překvapil ještě dvakrát. V půli letu se totiž servírovalo malé občerstvení v podobě koláče, sladkého řezu a banánu a krátce před přistáním slušná snídaně s velmi dobře připravenými plátky slaniny. Zkrátka a dobře naprostý opak lufthansího hladoletu, případně blafů, které nám United Airlines (nebo spíš Continental Micronesia) servírovali na letu z Guamu do Manily. Praktickou neexistenci IFE jsem navíc eliminoval několika filmy na notebooku, takže jediné, co mě při letu vyloženě obtěžovalo, byli srkající, chrchlající, popotahující a prdící čínští spolucestující. Jaké však bylo moje překvapení, když po přistání většina z nich vytáhla americké pasy a začala se pídit po mandarínských směrovkách k východu, protože anglicky samozřejmě neuměli ani slovo. Holt nová doba...

Obrázek
Tímhle bych letěl mnohem raději

Obrázek
Ospalé letiště

Obrázek
U našeho gatu

Obrázek
Tímhle poletíme

Obrázek
Čekání na odlet

Obrázek
Tohle není muzeum, to je opravdu naše letadlo

Obrázek
Místa na nohy moc není

Obrázek
Miniaturní monitory společného IFE

Obrázek
Vynikající jídlo poprvé

Obrázek
Nad Japonskem

Obrázek
Východ slunce

Obrázek
Malá svačina

Obrázek
Povedená snídaně


SFO-NRT, UA837, B747-400

Linka United Airlines ze San Francisca do Tokia odlétá krátce před polednem, což je ideální čas pro byznysmena či turistu, který si bere taxíka z centra města, ale dost na houby pro někoho, kdo se musí dopravit vlastním vozem ze severního předměstí, nějakých padesát kilometrů od letiště. Nakonec se cesta v dopravní zácpě protáhla na pěkné dvě hodiny a já v duchu děkoval prozíravým Američanům za automatickou převodovku, protože kdybych se měl asi tisíckrát rozjíždět v koloně do prudkého kopce s manuálem, psal bych tenhle trip report nejspíš z některé budovy bohnického sanatoria pro duševně choré. Naštěstí jsem ale vyrazil s velkou časovou rezervou, což se bohužel nedalo říct o jiném evidentně netrpělivém pasažérovi, který doslova hypnotizoval ciferník svých hodinek při cestě vláčkem k terminálu. Nedalo mi to, a zeptal jsem se, kdy a kam mu to letí. Odpověděl poměrně rezignovaně, že za pětadvacet minut do Anchorage na Aljašce. Shodli jsme se na tom, že ho může zachránit jenom zázrak, protože vláček nejdřív zastavoval u mezinárodního terminálu...

Letiště v San Fransciscu mám celkem rád, protože je na odletu velmi efektivní. U prioritní přepážky United Airlines nebyla vůbec žádná fronta, na kontrole dokladů se čekalo asi deset minut (ve vesměs civilizované korejsko-japonsko-americké řadě) a také chlapcům z TSA šla práce pěkně od ruky, takže jsem se za chvíli mohl usadit v již poněkud zašlém salónku a sledovat – slovy meteorologa Zákopčáníka – postupné protrhávání oblačnosti a ustávání srážek. Jenže kdo zná počasí v San Franciscu, tomu je jasné, že se povětrnostní podmínky mohou změnit každých deset minut, takže když jsem dorazil k odletovému gatu, začalo znova pršet. Z poloprázdné čekárny (národnostně rozdělené přibližně půl na půl mezi Američany a Japonce) se dalo odhadnout, že bude v jumbu poměrně dost volných sedaček. Ve finále byl load factor kolem sedmdesáti procent a i na mě se usmálo štěstí, protože jsem seděl u okna, místo v uličce obsadil starší Američan a sedadlo uprostřed zůstalo volné (nevím, jestli je to v United Economy Plus pravidlem, ale když jsem se podíval kolem, byla prázdná naprostá většina prostředních míst).

Přemýšlím, k čemu by se dala přirovnat svérázná třída Economy Plus. Rozhodně nejde o komfort podobný premium economy od Air New Zealand nebo třeba Virgin Atlantic, které jsou opravdu na půl cesty mezi economy a business class. V případě United Airlines máte pouze o pár centimetrů víc místa na nohy a začíná u vás servis s jídlem a pitím. Na druhou stranu, příplatek je „lidová“ stovka dolarů, což svoji hodnotou víceméně odpovídá. Z úvah nad poměrem ceny a výkonu mě vytáhnul pokyn kapitána k přípravě kabiny na odlet a po pár minutách pojíždění konečně zabraly motory na plný chod a my vyrazili vstříc japonským ostrovům. Start proběhl nikoliv směrem do zátoky, ale přímo proti horám, takže s námi pár desítek sekund cloumala velmi nepříjemná turbulence. Nakonec jsme ale vylétli z oblačnosti a až na klasické divoké přiblížení na Naritu se žádná výraznější turbulence po celou cestu neukázala.

Protože jsem rezignoval na palubní zábavu (pár hodně nepovedených filmů kdesi v dálce na LCD obrazovce dokáže zaujmout leda tak svátečního koupáka), zajímalo mě, zda bylo kvalitní občerstvení na minulém segmentu jenom náhodným výstřelem do tmy, nebo jestli na dálkovkách United opravdu tak dobře vaří. A světe div se, za chvíli mi na tácu opět přistála velmi povedená kulinářská kreace (maso s bramborovou kaší a velkorysou porcí salátu), bohužel však na velmi nepovedeném držáku. Máslo jsem radši uklidil někam hodně daleko a pustil jsem se do jídla. To jsem ještě netušil, že na mě v průběhu dvanáctihodinového letu čekají další dva chody – někdy v polovině Pacifiku lehký výběr amerických snacků a čokoládových tyčinek a krátce před přistáním také teplý sendvič s uzeninou a sýrem. Zkrátka a dobře přesný opak lufthansího hladoletu.

Ze San Francisca jsme odlétali v poledne, ale díky cestování „proti času“ jsme v Tokiu přistáli krátce po třetí hodině odpolední. V praxi to znamenalo, že za oknem celou dobu probíhalo jedno dlouhé časné odpoledne. Proto mě trochu zarazilo, že se nějaké tři hodiny po startu přeplo osvětlení kabiny do nočního režimu, ale nakonec jsem si také sklopil sedačku a povedlo se mi na pár hodin usnout (byť mi z iPodu do sluchátek řval pořád dokola největší výběr hitů Ramones). Znalci mi ale určitě potvrdí, že klesání na Naritu by dokázalo probudil i Leninovu mumii – nepamatuju si, kdy naposledy jsem měl na tomhle letišti hladké přistání. Nakonec ale jumbo bezpečně zakotvilo u gatu a my mohli vystupovat. Takže hurá na imigrační (kde bylo z našeho letu poměrně málo lidí, protože většina Američanů pokračovala stejnou linkou United Airlines dál do Bangkoku), o něco méně hurá na celní prohlídku, kdy mi nerudný úředník prošacoval příručák s důkladností socialistických celníků na hraničním přechodu Weidhaus-Rozvadov, a honem do příletové haly, kde jsem musel vyřešit poslední dilema – jak se dostat do centra. Můj oblíbený hotel Shibuya Excel Tokyu měl bohužel plno a v Grand Hyatt na Roppongi se mi bydlet nechtělo, takže jsem zvolil druhou nejlepší možnost na Shibuye, a sice Cerulean Tower. A protože hned před hotelem staví expresní autobus z Narity, rozhodl jsem se pro jednou necestovat Skylinerem. Udělal jsem „polodobře“, protože to byla cesta pohodlná a relativně rychlá, ale na autobus jsem musel na letišti čekat asi půl hodiny v nepříjemném podzimním větru.

Obrázek
Schody ke gatu v SFO

Obrázek
Naše letadlo

Obrázek
Oldschool interiér

Obrázek
Celkem dost místa na nohy

Obrázek
Venku pořád prší

Obrázek
Tady už je hezky

Obrázek
Oběd

Obrázek
Venku je pořád odpoledne

Obrázek
Svačina

Obrázek
Noční režim v kabině

Obrázek
Druhá svačina

Obrázek
Přistání v NRT

Obrázek
U terminálu

NRT-PVG, NH921, B777-200ER

Pobyt v Tokiu byl do značné míry poznamenaný faktem, že se ve světě zrovna slavil Halloween, a snaživí pozápadnění Japonci samozřejmě nemohli zůstat pozadu. Ulice se naplnily tisícovkami lidí ve všemožných kostýmech (cosplay fanatici by mezi nimi zajisté našli kompletní výčet japonské komiksové a herní produkce) a prakticky v každém klubu probíhala nějaká více či méně divoká party. Postupem času jsem ztratil orientaci a netušil jsem, ve kterém klubu či baru se právě nacházíme a do reality mě vrátil až zlatý hřeb večera v podobě privátního party roomu kdesi na Roppongi. Při pohledu na dění na pódiu mě napadlo zeptat se japonského kamaráda, zda je v zemi vycházejícího slunce něco takového vůbec legální. „Jasně že není, proč se ptáš?“ odpověděl, a šel objednat další lahev Moetu.

V podobném duchu se odbýval prakticky celý víkend, ale i tak jsem si našel čas na trochu kultury v podobě návštěvy tradičních japonských lázní. Vypadalo to asi takhle – u vchodu se člověk zul, nafasoval trepky a boty zamknul v první šatně. Následně u pokladny dostal elektronický čip a klíč od skříňky v šatně druhé. Ještě než tam došel, musel nafasovat správnou velikost kimona (tedy ono to nebylo kimono, ale jakýsi mix kimona a županu) a správnou barvu látky, kterou si obtočil kolem pasu. V šatně proběhlo převlečení z civilního do tradičního oděvu a přibližně dvouminutová snaha o správné zavázání oné látky (samozřejmě podle přiloženého obrázkového návodu). Následovala „kulturně-gastronomická“ část lázní, kde se korzovalo kolem stánků s tradičním občerstvením a kdo chtěl, mohl vyrazit do přilehlého parčíku, kde byla koryta s teplou vodou a oblázky na masáž chodidel (tedy tak to fungovalo pro Japonce, z pohledu našince šlo o středověkou torturu nikoliv nepodobnou fakírskému chození po hřebících). Ještě pár minut společenské konverzace a už jsou tu dveře a další šatna. Tady už jde člověk do naha a zůstane mu pouze miniaturní ručník na utírání obličeje. Nu a konečně je v lázních – tedy v místnosti o velikosti české tělocvičny, kde jsou bazény s různě horkou vodou, sedací sprchy se zrcadly a také dřevěná vědra s vodou, která sloužila coby tradiční sprchy. V tu chvíli mi došlo, že už jsem něco podobného mnohokrát viděl. Bylo to v čínských propagandistických filmech z druhé světové, kdy v podobných lázních plánovali japonští generálové další expanzi císařství a masakry nebohého čínského obyvatelstva. Musím říct, že to celkem funguje, protože jsem po hodině máčení v teplé železité vodě také začal přemýšlet nad tím, jak nejlépe překonat protiletadlovou ochranu havajských ostrovů...

Každý výlet ale jednou končí, a tak jsem i já musel v neděli odpoledne vyrazit zpátky na Naritu. U přepážek ANA bylo jenom minimum cestujících (narozdíl od nekonečných front na odbavení u amerických společností), a tak jsem dostal během pár okamžiků palubní vstupenku a mohl projít velmi dobře organizovanou bezpečnostní kontrolou. Ještě razítko do pasu, nekonečná cesta až na konec terminálu a už sedím v salónku ANA, který se může svojí výbavou a skvělým servisem směle srovnávat s tím nejlepším od Singapore Airlines. Bohužel za půl hodiny do lounge dorazila skupina nesmírně hlučných Američanů středního věku, kteří se chovali všelijak, jen ne civilizovaně. Bylo zajímavé sledovat, jak u většiny Japonců probíhá morální dilema – zda jejich naprosto nevhodné chování ignorovat, nebo Američany napomenout a riskovat „ztrátu tváře“. Bohužel nevím, jak celá situace dopadla a zda nakonec došlo i na katany, protože můj let právě začal boardovat.

Přešel jsem tedy pár kroků ke gatu a s překvapením zjistil, že Boeing 777 poletí poloprázdný. Možná ani to ne, spíš by se hodilo slovo třičtvrtěprázdný. Zrovna totiž vrcholila jedna z krizí čínsko-japonských vztahů, takže Číňané hromadně zrušili své cesty do Japonska a Japonci na oplátku přestali létat do Číny. Měl jsem proto celou trojsedačku pro sebe, což bylo po náročném víkendu ideální. Ještě před startem jsem začal klimbat, víceméně na autopilota do sebe naházel japonskou večeři (asi milión mističek se vším možným) a pak už usnul spánkem spravedlivých. Měl jsem toho za celý víkend dost a kdyby to šlo, nechal bych se v Šanghaji odbavit coby zavazadlo, abych nemusel procházet pasovkou a shánět taxíka domů...

Obrázek
Výhled na noční Tokio z mého hotelového pokoje


Přiznám se, že mě kvalita longhaul cestování s United Airlines příjemně překvapila. Jistě, absence IFE a obecně oldchoolový interiér ekonomické třídy v 747-400 nemají šanci konkurovat špičkovým asijským dopravcům, ale přijemný servis, kvalitní jídlo a pohodový boarding učinily celé cestování o mnoho snesitelnějším. Rovněž jsem si experimentálně ověřil, že je mnohem lepší létat přes Pacifik s mezipřistáním v Tokiu, protože sedět dvanáct hodin zavřený v omezeném prostoru s hromadou slušně vychovaných Japonců je výrazně příjemnější a civilizovanější, než být mezi divokými Číňany, kteří jsou schopní vytvořit z letadla během pár okamžiků nesnesitelný chlívek.

Zbývá už jen vyřešit poslední problém, a sice jak příště prodloužit segment z Tokia do Šanghaje, abych během letu stihnut vystřízlivět. Říkal tu někdo něco o Singapore Airlines? :D


jankre
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 61
Registrován: 25. 03. 2010, 14:10
Status: Offline

Re: On vás ten Smíšek přejde (s United Airlines přes Pacifik

Příspěvekod jankre » 24. 02. 2013, 18:57

...tak jsem myslel, že kus neděle proflákám, a cocik flákne zas takový kus mil, že jsem se úplně unavil :lol: Díky za to :!:
Nová klasifikace másla a Nikon/Canon opět posouvá horizonty :thumbup:
Btw, přišla mi na mysl nedávná akce, ventilovaná na vedlejším fóru - na 3-6 hodin do Tokia (s AZ), jestli by si ji cocik taky dokázal uzit :?:

Globik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5084
Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
Oblíbené typy letadel: B767
Pohlaví: muž
Bydliště: Honolulu
Status: Offline

Re: On vás ten Smíšek přejde (s United Airlines přes Pacifik

Příspěvekod Globik » 24. 02. 2013, 20:32

Opět skvělý důkaz zásluh Tvé zdejší hodnosti!

Co se týče chvály jídla, tak taková kvalita a množství je evidentně jen na transpacifických linkách, přes Atlantik je to dost bída. Také TATL lety jsou suché a na pacifických se ještě stále rozdává alkohol? Alespoň před 5 lety ještě ano.

V Economy plus jsem jednou letěl a seděli jsme já a jeden pár vedle sebe a za námi byla prázdná trojka (tedy oni si tam pak přesedli). Takže to pravidlo není.

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3907
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: On vás ten Smíšek přejde (s United Airlines přes Pacifik

Příspěvekod whiskey » 24. 02. 2013, 21:41

Globik píše:V Economy plus jsem jednou letěl a seděli jsme já a jeden pár vedle sebe a za námi byla prázdná trojka (tedy oni si tam pak přesedli). Takže to pravidlo není.

UA 185/6 som bol 10/17.2. v Y+ v 3-3 v 73G, a tiez boli obsadene prostredne sedadla.

flyingblue
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5354
Registrován: 16. 12. 2008, 14:31
Bydliště: up in the air
Status: Offline

Re: On vás ten Smíšek přejde (s United Airlines přes Pacifik

Příspěvekod flyingblue » 28. 02. 2013, 05:29

Dobry cocikuv standard ...



Zpět na “Trip reporty”


Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 hosti