Milí přátelé trip reportů!
Dovolím si zde skromně představit svůj první a pravděpodobně na dlouhou dobu i poslední trip report z jedné celkem standardní, ale přesto doufám zajímavé cesty kolem světa, kterou jsme absolvovali v březnu 2013.
Proč první?
Letadlem cestuji prakticky jen v úterý a v dubnu (poslední dobou vlastně jen jednou za dva roky na nějakou exotičtější dovolenou) a protože jsem tyto stránky a vlastně i možnost psaní trip-reportů objevil teprve před nedávnem, už pro relativně pokročilé stadium sklerózy nedokážu detailně a věrohodně popsat zajímavé zážitky z předchozích výprav. Například ty, které se odehrávaly na letišti v Biškeku či naprosto bizardní chvíle při tranzitu přes sovětskou měsíční základnu, eh, čo to táram, přes letiště v Minsku.
Proč poslední?
Ne, nemusíte se děsit, výlet kolem světa mě od cestování letadlem nikterak neodradil. Ale musím si objektivně přiznat, že takto (finančně i časově) náročný výlet si nemohu moc často dovolit, i když bych sebevíce chtěl. Ale uvidíme.
Ještě než se pustím do líčení zážitků, rád bych požádal o shovívavost všechny zkušené letecké cestovatele. Jak jsem již zmínil výše, zrovna moc toho nalétaného ve svém životě nemám, takže se raději dopředu omlouvám za případné chyby v odborné termitologii; rozhodně v ní nejsem žádný suterén.
Příprava
Celý nápad obletět svět vznikl vlastně tak trochu náhodou – na začátku byl úmysl navštívit kamarádku, která žije kousek od Cairns v Austrálii s tím, že se cestou zastavíme na pár dní v nějakém zajímavém asijském městě. No a když už se člověk trmácí takovou dálku, tak by se ještě mohl podívat na nějaký hezký ostrůvek v tichomoří a když už je takto daleko, tak se přece nebude vracet stejnou cestou a je tedy nabíledni, že se do střední Evropy vrátí z opačné světové strany, než kterou ji opouštěl.
Když jsme se shodli na tomto přístupu, zbývalo doladit jen pár drobných detailů, tedy kudy vlastně budeme cestovat. Řekli jsme si, že si dáme pár záchytných bodů a mezitím si můžeme vybrat, kam se vlastně podíváme. Z této diskuze vyvstal následující seznam:
Hong Kong
Cairns
nějaký ten ostrůvek
New York
Dále jsme ještě byli limitováni čtyřmi týdny, což byla maximální možná doba dovolené, o které se s námi zaměstnavatelé vůbec byli ochotni bavit. No a také jsme chtěli strávit více času na zemi než ve vzduchu.
Nastala ta fáze cesty, kterou mám celkem rád – tedy plánování, hledání a optimalizace. Pochopitelně jako vždy se ukázalo, že jakmile najdu (a hlavně zaplatím) nějaký ten let, do půl hodiny se objeví jiná, levnější a zajímavější možnost. Ale pokud bychom se s tímto faktem nedokázali rychle smířit, asi bychom nevyrazili nikdy.
Hned v počáteční fázi příprav jsem zavrhl variantu pořídit celou cestu u jedné aliance, protože to celé cenově vycházelo dosti divoce. A protože něco jako nalétané míle či bonusové letenky jsou spojení, která jsem sice už několikrát zaslechl, ale o jejichž přesné náplni mám jen matné povědomí, bylo jasné, že celou cestu poskládáme ze samostatných jednosměrných letů různých více či méně pochybných společností.
Nebudu zde dlouze popisovat, jak se plán cesty tvořil, a raději budu prezentovat rovnou výsledek:
6.3.2013: PRG – SVO – HKG (Aeroflot)
10.3.2013: HKG – SIN (Tiger Airways)
10.3.2013: SIN – OOL (Scoot Airlines)
12.3.2013: OOL – CNS (JetStar)
17.3.2013: CNS – SYD (JetStar)
19.3.2013: SYD – HNL (JetStar)
22.3.2013: HNL – KOA (Hawaiian)
26.3.2013: KOA – HNL – JFK (Hawaiian)
30.3.2013: JFK – SVO – PRG (Aeroflot)
Asi hlavním důvodem pro takto sestavený routing byly (vedle návštěvy míst uvedených výše) především peníze. Není tedy asi nezbytné zdůrazňovat, že vše probíhalo v té nejlevnější třídě bez jakýchkoliv doplňkových služeb, snad s výjimkou nákupu sedadel vedle sebe v segmentech SIN – OOL a SYD – HNL. Na oltář ceny tak padl i záměr proletět se poprvé A 380 (s Quantasem mezi HKG a SYD), protože se cesta přes SIN a OOL s místními asijskými low-costy ukázala jako výrazně, ale výrazně levnější.
Nákup letenek proběhl přes weby jednotlivých společností a to zcela bez jakýchkoliv problémů. Samozřejmě bylo nezbytné si dát pozor na to, aby člověk koupil jen to, co opravdu chce a potřebuje a ne to, co mu celkem vynalézavě všechny tyto společnosti nenápadně nutí – pojištění, polštářky, filmy navíc, o něco méně umělohmotné poživatiny než je standard a podobně.
Pouze lety s Aeroflotem jsem pořizoval přes agentury: do HKG s Asianou (jakási pofiderní sleva oproti běžným tarifům) a z JFK přes Student Agency (asi ze sentimentu:-)).
Nakonec se tedy žádná velká exotika nekonala (jiný ostrůvek než Havaj byl nepřijatelný buď cenově, nebo časově, většinou však obojí zároveň), ale i tak doufám, že vás další vyprávění alespoň trochu zaujme. Jen podotýkám, že se v tomto případě budu soustředit primárně jen na popis z letů; vlastní zážitky z cestování dám také někdy do kupy, jen na to budu muset najít čas a hlavně překonat svoji lenost.
Toliko tedy úvodem a hurá do líčení zážitků.
Prolog
Protože z Brna se stále prakticky nikam nelétá, vyvstala před naší výpravou nutnost se nějak přesunout do Prahy. Zážitků na D1 si plně užiju v zaměstnání, a tak jsme pro přesun do Prahy zvolili České dráhy a jejich D1 Express. Zaplněn byl tak ze 40 % a v jídelním voze ještě méně, což značně zpříjemnilo a především alespoň pocitově urychlilo celou cestou. A navíc, když už jsme z plánu cesty vynechali A 380, tak jako malá náhrada posloužila (zatím stále k plnému provozu neschválená) lokomotiva 380.
Do Prahy jsme dorazili o nějakých 10 minut dříve oproti jízdnímu řádu, a tak jsme měli na Ruzyni dosti času prohlédnout si mimo jiné i pět odstavených Boeingů smutně čekajících na svůj další osud. Ale už byl čas se posunout k check-inu a vlastně tak zahájit vlastní výpravu.
Kapitola 1: Přituhuje
PRG - SVO
6.3.2013
OK 0894; 11:45 – 17:20 (skutečnost 11:55 – 17:20)
A 319 OK-REQ
Sedadlo 10 A
LF: 60 %
Chumel lidí tvořících se před samoobslužnými kiosky věštil, že by se zádrhele mohly objevit hned na počátku výpravy. Původně jsem si myslel, že jsem neschopný toto sofistikované zařízení ovládat, ale nějaká milá dívčina mi s nehraným úsměvem sdělila, že se přístroj holt občas pokazí a že se máme nechat odbavit klasicky.
Fronta však naštěstí nebyla nikterak dlouhá a vlastní proces odbavení jsme strávili rozhovorem s ještě milejší dámou, který se točil především kolem plynových bomb k vařičům v odbavovaných zavazadlech. Pravda, trochu se jí nelíbila naše vzpomínka z před (kurwa, to už jsou čtyři roky??) čtyř let, kdy jsme z téhož letiště zcela bez problémů dvě takovéto bomby odvezli až do Jerevanu. Ale za odměnu nám nezištně alespoň na let do Moskvy nabídla sedadla u nouzového východu. To potěší.
V terminálu bylo dle očekávání spíše pusto a prázdno a i security proběhla celkem hbitě s tím, že otvírák na mé kšiltovce byl rychle odhalen jako zcela bezpečný. Pro velký úspěch se tato situace opakovala na cestě ještě jednou, ale o tom až později.
Začátek boardingu měl malé zpoždění a tak byl čas přemýšlet, kam se v letadle asi usadí to milé batole, které dokázalo upoutat pozornost značné části cestujících, a to nejen u našeho letu. Pochopitelně sedělo hned za námi, ale jako zázrakem se po usednutí utišilo a po celou dobu o něm nebylo ani slechu.
Místa na nohy bylo opravdu požehnaně, a protože jsme se na letištní ploše nikterak nezdržovali a hned vzlétli, byl čas se těšit, čím nás ČSA překvapí k snědku. Na výběr bylo kuře či vepřové a obojí chutnalo tak nějak průměrně; nepotěšilo ani máslo, kde bych mu z hlediska roztíratelnosti dal tak dvojku; muselo se konzumovat per partes. K jídlu bez chuti a zápachu dokonale pasovala třetinka Vody (rozuměj Gambrinusu), která tak nějak podtrhla celou nevýraznost obědového menu.
- Něco malého na začátek
Ještěže posádka byla milá a mně se podařilo někde nad Běloruskem alespoň na chvíli usnout.
Jinak během letu se nic zvláštního nestalo a my tak mohli v zasněžené Moskvě přistát prakticky přesně dle letového řádu.
Intermezzo 1: Mráz přichází ze Šeremetěva
O tomto letišti jsem slyšel jen to nejhorší a tak jsem se trochu děsil toho, jak tam ty dvě a půl hodiny do našeho navazujícího letu přežijeme. Na terminálu F jsou již jeho roky trochu (=hodně) znát, a když tam ještě probíhají nějaké údržbové práce, cesta k tranzitní přepážce se změní v takové malé pochodové cvičení. Úplně přesně jsem nepochopil, proč byl na tomto letišti tranzit umístěn snad do nejmenší místnosti v celém terminálu, kterou vedle rentgenu a nejrůznějších důležitých pultíků ještě zaplňovaly příslušnice ruské bezpečnostní služby především mladšího věku, kterým naštěstí ještě nezakázali úsměvy.
Chumel lidí u tranzitu pevnou a zkušenou rukou organizovala děžurná vzor '72, která dávala důležitá razítka všude možně. Nakonec se nám podařilo přes zmatené Italy a Němce dostat až do vlastního terminálu F, který rozhodně vzdušným a prostorným dojmem nepůsobí. S vědomím více než dvou hodin čekání jsme se rozhodli vyzkoušet, jak chutná sedmi hvězdičková Baltika. Našli jsme takový příjemný bufet s točeným pivem a já s jistou dávkou bezstarostnosti vlastní všem začátkům cest objednal dva kousky. Dohodli jsme se na platbě v dolarech a já furiantsky vytáhl desetidolarovku. To jsem ještě netušil, že kurs rublu je někde úplně jinde, než jsem si myslel a že jsme se ocitli na nejdražším letišti světa. Dvě piva za 29 USD (podle oficiálního kurzu, který jsem objevil však až později, by to mělo být za nějakých 20) nám opravdu vyrazila dech. Ale chybami se člověk učí. A to pivo bylo konec konců celkem pitelné, takže jsme se shodli, že si touto drobnou lapálií nebudeme nikterak kazit náladu a že to tu do odletu našeho letu směr HKG už nějak přežijeme.
Kapitola 2: Oh, Rabbit, You Just Wait!!
SVO - HKG
6.3.2013
SU 212; 20:25 – 10:10 (skutečnost 20:25 – 09:50)
A 330-300 VP-BDE
Sedadlo 23 H
LF: 99 %
Kdo kdy použil k cestování terminál F v SVO, tak mi jistě dá za pravdu, že existují mnohem přívětivější a přehlednější vzdušné přístavy. Musím se přiznat, že nalezení gate 50 bylo jednou z nejobtížnějších orientačních úloh, kterou jsem kdy na letištích podnikl. Nakonec se vstup do letadla zjevil někde mezi pokladnami nějakého duty free shopu a dalo nám dost práce od sebe rozpoznat fronty do letadla a frontu k pokladnám.
Ano, fronty do letadla, byly hnedle dvě a každá se táhla z jiné strany. U kontroly palubních vstupenek se tedy logicky vytvořil chaos, ale kupodivu se povedl zvládnout celkem s grácií, takže drahnou dobu před odletem celé osazenstvo letu sedělo na svých místech. Pokud jsem si dobře všiml, tak letadlo bylo (alespoň v economy) zcela plné. Pro mě překvapivé bylo, že Asiatů tu bylo opravdu jen pomálu; prakticky všichni cestující byli Rusové a pak samozřejmě my dva.
Letadlo mělo sotva čtvrt roku a bylo to na něm (v dobrém smyslu slova) znát. Musím říci, že business class Aeroflotu v oranžovo-modrém ladění vypadá alespoň při průchodu opravdu hezky; economy je již z tohoto pohledu taková normální s tím, že místa na nohy rozhodně přehršel není.
Nevím čím to, ale sedadla Aeroflotu mi zrovna dvakrát pohodlná nepřišla; za celou dobu letu se mi nepovedlo najít takovou polohu, která by mi alespoň trochu vyhovovala. Ale zbytek výpravy si nikterak nestěžoval, takže chybička mohla být i ve mně.
Chvilku po vzletu se na IFE objevil zábavní program, který mě celkem překvapil poměrně širokou nabídkou filmů i televizních programů. Stejně mě ale asi nejvíce zaujal pořad o možnostech zimní turistiky v okolí Archangelsku, bohužel neshlédnutý pořad o Vladimíru Vysockém a pak především Nu pogodi v angličtině. Kdo nezažil, neuvěří. Pá pá pá, pa rapapa pápá. Už jen pro tohle stojí za to let s Aeroflotem absolvovat.
- Jú džast vejt!
Ale nejen komiksy živ je cestovatel, občas musí i něco pozřít. Klasicky nepříjemné letušky rozdaly necelé dvě hodinky po startu tištěné menu a ryba, kterou jsem si přes mnohá varování na cestovatelských webech vybral, byla celkem fajn. Ostatní ingredience byly z hlediska poživatelnosti na průměrné úrovni, ale máslo šlo alespoň přiměřeně roztírat, taková šestka.
- Celkem syté...
K tomu servisu, probíhal ve stylu nápoj - dlouho nic - jídlo - dlouho nic - dlouho nic - v tom lepším případě ještě nějaké pití, co celé vše doprovázeno velmi, ale velmi kamennými obličeji palubního personálu, celkový umělecký dojem tedy nic moc. Musím se přiznat, že jsem celkem přivítal přepnutí kabiny do nočního režimu a možnost ponoření se do lehkého spánku.
Během chvilek poloviční bdělosti jsem si mohl všimnout, že do HKG se neletí nejkratší cestou přes vnitřní Čínu, ale z Moskvy až k Irkutsku prakticky stále na východ, pak kolem Rudého Bojovníka jihovýchodně až k místu, kde jsme se spustili přímo na jih na HKG. Přišlo mi to podivné, ale pak mi kolega vysvětlil, že je to v této oblasti běžné. Ale proč, tož to nevím. Hory?
Takřka na minutu přesně tři hodiny před přistáním se kabina osvětlila a začala se podávat snídaně. Rychlost servisu by se dala specifikovat spojením velmi pomalu a tak není divu, že konzumace umělohmotné omelety a s tím spojené činnosti zabraly prakticky celý čas, který zbýval do zahájení klesání na letiště v HKG. Přistání od jihovýchodu proběhlo hladce a za mohutného potlesku převážně ruského osazenstva.
Při příchodu na imigrační nás vyděsila opravdu, ale opravdu dlouhá fronta, ale neuvěřitelný počet úředníků a jejich poskoků způsobil, že jsem se při pohybu ve frontě skoro i zadýchal. Za deset minut bylo po všem a my mohli dojít k pásu zrovna v momentě, kdy se na něm objevily naše batohy.
Pro cestu do města jsme použili Airport Express do Kowloonu a následně pak autobus zdarma až do našeho hotýlku.
Intermezzo 2: V zemi jezdících schodů a nekonečných chodeb
Těch pár dnů v Hong-Kongu uplynulo velice rychle, počasí bylo tak nějak akorát a vzhledem k tomu, že všude jsou jezdící schody, tak se našinec při toulkách po městě ani moc unavit nemohl. A když už je jeden v této části světa, tak je nezbytné se podívat do Macaa a něco málo tam prohrát.
Jeden by řekl, že si herní vášně užije přeci jen trochu déle, ale náš limit, který jsme si naštěstí dopředu stanovili, se rozutekl poněkud rychleji, než jsme předpokládali. Na druhou stranu mě ten herní byznys dost fascinoval; budu se muset naučit bakarat a vyrazit tam znovu.
Ubytování jsme měli v (na naše poměry) luxusním hotelu (jó, internetové slevy jsou prevít), kde nás poměrně rozhodili pikolíci otevírající dvéře a snažící se odnést naše již nikoliv nejmladší batohy do pokoje. Na druhou stranu byl fajn venkovní bazén hned u nás na patře, a protože nebylo nějaké extra velké horko, byli jsme tam většinou sami.
Pokud by chtěl někdo do Hong-kongu poprvé vyrazit, tak ještě několik rad:
- pokud byste někdy měli zálusk na Symphony of Lights či jak se tato show na nábřeží jmenuje, tak si nechte zajít chuť. Stojí to za … nic.
- v pochybných bufetech se neptejte na toaletu; mohli byste se dočkat nepříjemných překvapení (raději to tady z estetických důvodů nebudu rozepisovat, ale o problémy s čistotou v tomto případě nešlo)
- v Macau si opravdu stanovte limit peněz, které tam chcete prohrát a nezapomeňte pevnou vůli
- pozor na redukce do elektrických zásuvek kupované někde na trhu; respektive potom následně pozor na umístění pojistek v hotelovém pokoji za bytelně přišroubovaným deklem
- přestupy mezi linkami metra mohou být velmi, ale velmi dlouhé…
Kapitola 3: Nízkonákladovým Tygrem
HKG – SIN
10.3.2013
TR 2963; 10:25 – 14:40 (skutečnost 10:25 – 14:10)
A 320 ???
Sedadlo 18F
LF: 90 %
V neděli ráno není ani v ulicích takové metropole, jakou je Hong-kong je, zrovna nějaký velký šrumec a tak nás náš bezplatný autobus K1 odvezl od hotelu na stanici Kowloon v rekordním čase. Příjemně mě překvapilo, že i takový low-cost, jakým Tiger Airways bezpochyby jsou, mají tady u vlaku odbavení, a tak jsme se na letiště mohli pustit jen na lehko s vírou, že se ještě někdy s bagáží setkáme.
Další milé (byť asi ne přímo překvapení) bylo rychlé a bezproblémové vrácení zůstatku na Octopus Card a tedy i možnost vyměnit nějaké singapurské dolary. Náš let byl z terminálu T2, ke kterému z T1 vedla cesta ještě o něco složitější než na záchodky v hospodě v Drozdovské pile. Jezdících schodů nepočítaně, chodby dlouhé jak v ústředním archivu a vláčky, tak ty byly jen dva. Než jsme toto celé absolvovali (pasovka proběhla velmi hbitě), tak už začal boarding.
Probíhal naprosto kultivovaně, i když letadlo bylo skoro plné. Zaujalo mě, že běloši tvořili skoro čtvrtinu osazenstva. TR jsou takový standardní low-coast a být o dva centimetry vyšší (mám 182 cm), tak už budu mít problém ty čtyři hodinky v letadle přežít.
Během letu se nic zásadního nedělo, servis (zdarma) pochopitelně žádný a nabízení nákupu čehokoliv probíhalo ze strany velmi mladé posádky tak nevtíravě, že jsem velice rychle usnul. Ještě před tím jsem si stihl všimnout, že palubní časopis popisuje levné hospody v Singapuru, takže kdybych tam jel někdy příště, tak bych to určitě využil.
Jak jsme z T2 odlétali, tak jsme i na T2 přistáli, a to skoro o půl hodiny dříve oproti letovému řádu. Vyplnili jsme příletovou kartu, která ze všeho nejvíce připomínala složenku, samotná pasová kontrola byla spíše formalitou a k batohům jsme dorazili opět ve chvíli, kdy se objevily na pásu. Možná právě kvůli našim nestandardním zavazadlům jsme byli namátkově vybráni na kontrolu; ta však proběhla mimořádně korektně a hlavně rychle. Batohy jsme nechali v letištní úschovně hurá na bleskovou prohlídku města.
Intermezzo 3: Sterilním městem
U prodejních automatů na stanici metra jsme potkali skupinku Čechů, která právě dorazila z Dubaje a která se chystala na výlet po Indonésii. Chvíli jsme pokecali a nechali si vysvětlit, co stojí cesta do města. Nakoupili jsme lístky a vyrazili.
Bylo sice pod mrakem, ale celkem teplo. Ze všeho nejdříve jsme vyměnili nějaké ty peníze a prakticky vzápětí narazili na takový prima ultra mega asijský bufet. Prostě takových deset prodejen nejrůznějších jídel a uprostřed hafo stolů. Moc interesantní. Snad ještě více interesantní byla ta dívčina, která po tom všem pobíhala v tričku Tiger (ne ty aerolinky) a dolévala sklenice. Velmi milé zaměstnání.
Nutno přiznat, že město samé nás v nedělním podvečeru zrovna moc nezaujalo. Až na tu čínskou pseudočtvrť bylo všude prakticky prázdno a když se setmělo a začalo poprchávat, tak jsme byli tak akorát rádi, že pomalu nastal část vrátit se zpět na letiště. Možná jindy s delším časem na prohlídku by to bylo jiné, ale takto narychlo…. Možná také proto, že jsme se nevykoupali v bazénu v Marina Bay Sands:-))
Kapitola 4: Žlutomodrá tramvaj
SIN – OOL
10.3.2013
TZ 6; 22:25 – 08:05 (skutečnost 22:25 – 08:10)
B777-200ER 9V-OTA
Sedadlo 41 A
LF: 80%
Cesta metrem na letiště proběhla v klidu a dokonce přinesla i lehké pobavení, když jedna dvojice s překvapením zjistila, že z Tanah Merah se najednou jede zase zpět na letiště. Sice si svůj omyl záhy uvědomila, přesto dojela zase zpět až na letiště. Pevně doufám, že tam nependlují dodnes.
Scoot pochopitelně létají z T2, takže jsme si prý jednoho z nejlepších letišť na světě, resp. tedy T1 užít nestihli. Na check-inu nejprve zkontrolovali pasy (resp. „víza“ do Austrálie) a až pak proběhlo poměrně rychlé a bezproblémové odbavení. Ještě jsme stihli rychlou malou večeři (žádný kulinářský zážitek to tedy nebyl, ale když z asi deseti bufetů devět nabízí pouze mořské plody, tak je člověk rád za ten jeden normální).
Před odletem jsme ještě museli splnit jeden jen zdánlivě jednoduchý úkol – totiž nakoupit pro naši hostitelku v Cairns cigarety. Ty v Austrálii jsou ve srovnání s těmi kdekoliv jinde totiž nechutně drahé. Drobný problém vyvstal, když všude měli jen kartóny po 200 ks, přičemž do Austrálie se dá dovézt jen 50 kousků na osobu. Rozhodli jsme se, že v případě tohoto problému je ráno moudřejší večera a uvidíme až v OOL.
Scoot Airlines jsou (celkem po právu) považovány za dost brutální low-cost. Projevilo se to už na začátku, když i přes několikeré upozornění na naprostou nezbytnost být připraveni na u gate hodinku dopředu, se posádka objevila až v 21:35. Ale boarding proběhl v klidu a kultivovaně a push-back proběhl přesně podle plánu.
Že bylo celé letadlo v konfiguraci 3-4-3 asi není třeba dodávat. Scoot Airlines má i nějaký pseudo business a v economy jsou sedadla rozdělena na žlutá – lepší – a modrá – standardní. Ať tak či tak, sesle ze všeho nejvíce na první pohled připomínaly tramvajové sedačky, jen s prodlouženým opěradlem. Ale kupodivu se mi na nich sedělo celkem pohodlně a i místa na nohy bylo tak nějak přijatelně.
Přestavbu z konfigurace, kterou předtím používaly Singapore Airlines, vzali dámy a pánové ze Scoot opravdu z gruntu – po nějakém luxusu nezbylo ani památky. Dokonce jsem si myslel, že v rámci úspor odstranili i tlačítka na lampičky nad sedadly, abych je pak objevil na opěrce na ruku; hned vedle tlačítka na přivolání letušky. Stejně jako já ji zadkem objevili všichni cestující, takže se zhruba každé dvě vteřiny kabinou ozvalo ono známé pípnutí, na které pochopitelně nikdo nereagoval. Ale nutno říci, že s časem frekvence pípání klesala, až někde nad Jávou ustalo úplně.
Že by let nemusel být jen tak obyčejný, svědčilo i hlášení vedoucí kabiny, která nám popřála úspěšný let někam úplně jinam, než do Gold Coast. Pochopitelně jsem ji původně neposlouchal, takže když se asi po pěti minutách opravila, tak už jsem nedokázal zjistit, kamže jsme to původně měli letět. Když už jsme u té posádky, věkový průměr těch v kabině byl jen lehce nad dvacet let a celé to na mě působilo, že se jedná o studenty na brigádě. Ale na druhou stranu, proč ne.
Ačkoliv jsme původně naši trojku sdíleli s nějakým (asi) Němcem, po startu si poodsedl na čtyřku v pozadí a my tak získali tolik potřebný prostor na spánek. Mimochodem, i na tomto letu byl poměrně značný podíl bělochů a řekl bych obecně i Evropanů.
Naštěstí se mi opět podařilo celkem brzy usnout, takže o letu nemohu nic říci, snad jen to, že mě nikdo neotravoval s nabídkou jídla, pití či čehokoliv jiného, i když je bezesporu ke koupi nabízeli. Vzbudil jsem se až těsně před přistáním a zjistil jsem, že se do příjezdové karty vedle asi pětačtyřiceti jiných údajů vyplňuje i počet cigaret, které s sebou vezeme. Kolonku jsme tedy zatím nechali nevyplněnu s tím, že se uvidí později.
Na imigration byla celkem slušná fronta, protože z letadla jsme nikterak nespěchali a zařadili jsme se tak až na konec. Všude kolem nás jsme s lehkým znepokojením sledovali nápisy, že kdo nepřizná, že převáží něco nepovoleného, bude potrestán minimálně kopancem do zadku (viz Simpsonovi).
Tak jsme se rozhodli, že použijeme zcela nečeský přístup „s poctivostí nejdál dojdeš“ a že se bez mučení přiznáme.
Úředník na imigration tento náš přístup poznamenal do imigrační karty a jakási úřednice, která si s námi posléze popovídala o účelu naší cesty, nás poslala do fronty pro hříšníky u celníků. Ta měla tu výhodu, že byla podstatně kratší než ty ostatní a tak jsme se hned dostali na řadu. Když jsme takové milé paní zkroušeným tónem vysvětlili, že jsme ale vůbec netušili o existenci tak přísných limitů, tak jsme ji takřka dojali a ona se šla poradit se svým nadřízeným. Ted se na nás dost soucitně podíval a jen tak němě pokynul, ať koukáme vypadnout. Dostali jsme pochvalu za upřímnost a vstoupili na půdu Austrálie s legálně propašovanou stovkou cigaret. Od vynálezu pašeráckého ešusu jsem příjemnější debatu na celnici nezažil.
Intermezzo 4: Ráj bez surfování
Bezva byla i cesta do města autobusem; dal se s námi totiž do řeči jeho řidič a když jsem se dostal do obvyklého vysvětlování z jakého zatraceného koutu zeměkoule je ta podivná země, ze které pocházíme, jeho obličej se rozzářil a odpověděl: „Smažený sýr s tatarkou“. Pak z něj vylezlo, že u nás v roce 69 strávil pár měsíců. Jestli se to naučil jen pro případné české turisty, nevím, ale bylo to milé.
Milé bylo i to, že náš pokoj v celkem prima hostelu byl připraven už dopoledne a my si mohli na chvilku zdřímnout. Ale kolem poledního jsme se už vyrazili koupat a moc milé nebylo, že kvůli vlnám všude vlály červené vlajky a na jakýkoliv pokus o koupel trochu více v moři reagovali všudepřítomní plavčíci značně nevrlým pískáním. Nutno ale přiznat, že měli i celkem pravdu, vlny byly opravdu velké a proudy silné a na nějaké divoké koupání a surfování to rozhodně nebylo.
V podvečer ovšem začalo drobně pršet a k tomu se udělalo dost chladno, tak jsme se vykašlali na moře a raději si dali flák masa, po té čínské stravě už bylo na čase. A protože ráno jsme vstávali celkem brzy, tak jsme moc nevyváděli a šli celkem brzy spát.
Kapitola 5: Přískokem vpřed
OOL – CNS
12.3.2013
JQ 966; 08:05 – 10:30 (skutečnost 08:10 – 10:25)
A320 VH-VG?
Sedadlo 19 B
LF: 95 %
Vstávat prakticky za tmy je na dovolené dosti šílené, ale přímé spojení OOL – CNS není zrovna frekventované, tak jsme to museli překousnout. Opět jsme použili MHD, jezdí sice jednou za půl hoďky, ale takhle po ránu to celkem svištělo i když se ve městě celkem zuřivě staví tramvajová trať.
Odbavení i security proběhlo bez zádrhelů, i když byl na letišti celkem čilý provoz, i takto brzy ráno. Během ranní půl hodinky odlétalo nějakých sedm letů a s přistáními to bylo obdobně.
Ale vše probíhalo tak nějak v klidu a v pohodě a po nástupu zadními dveřmi přímo z plochy jsme se rychle usadili a stejně rychle bez nějakého zdržení vzlétli.
JetStar je opět klasický low-coast a jediné zaznamenáníhodné vzrušení během letu byly bezpečnostní instrukce. Místa na nohy bylo tak nějak akorát na takto krátký let, ale jinak není o něm prakticky co dodat. A hlavně, opět se mi povedlo usnout, takže šlo o celkem příjemně strávené chvíle.
Na letiště v Cairns jsme dosedli chvilinku před plánovaným příletem, k výdeji zavazadel jsme došli opět přesně v momentě, kdy se na něm objevily naše batohy a pak už nás čekala kamarádka, která nás odvezla do Clifton Beach, které se nám na následujících pár dní stalo velmi příjemným domovem.
Intermezzo 5: Dolce far niente
Clifton Beach je takové malé městečko asi 25 km severně od Cairns a vyznačuje se především tím, že je tam božský klid a v březnu, tedy mimo sezónu i celkem prázdno. Je to možná i tím, že v moři se od listopadu do května nedá koupat (medúzy), respektive se dá jen mezi sítěmi umístěnými na plážích vždy tak cca po dvou kilometrech. Ale hotelový bazén tento handicap dokáže celkem dobře eliminovat.
Jinak těch pět dní uteklo jako voda a my se mohli věnovat klasickému dovolenkování: koupání, opalování, BBQ, šnorchlování na Great Barrier Reef, pozorování krokodýlů, hopsání s klokany, dlouhému spánku, ochutnávání výborných australských vín a tak. Jeden den jsme si půjčili auto a vyrazili i do vnitrozemí, kde nás zaujala variabilita krajiny, kde to v jednom místě vypadalo jako u nás na Vysočině. Jo, takto bych si mohl užívat hodně, ale hodně dlouho.
Kapitola 6: Low-costový business
CNS – SYD
17.3.2013
JQ 681; 06:45 – 10:40 (skutečnost 06:50 – 10:45)
A320 VH-VQI
Sedadlo 3A
LF: 98%
Vše příjemné má ale svůj konec a stejně tak skončil i náš pobyt v Cairns. A to hodně krutě, protože jsme museli vstávat už ve čtyři ráno. Nevím, který čerchmant mi nakukal nákup letu takto brzy ráno, ale nakonec jsme to jakž takž zvládli.
I takto v neděli hodně pozdě v noci vládl na letišti v CNS celkem čilý ruch. Odbavili jsme se přes web, odevzdali batohy a už jen chvilinku čekali na boarding.
Seděli jsme hned ve třetí řadě, kde asi ještě po Quantasu zůstalo uspořádání jako z businnes, takto se projevující mimořádným místem na nohy, takže to bylo fajn.
Let samotný byl stejný jako ten předchozí, tedy bez jakékoliv zajímavosti a vzrušení. Příjemné bylo, že chvíli před přistáním se protrhala oblačnost a my si mohli krátit dlouhou chvíli sledováním zajímavé krajiny s množstvím dolů. V Sydney nás přivítala jasná obloha, ale i silný vítr, který posílal mořské vlny skoro až na dráhu.
Cesta z úplného konce letiště k pásu se zavazadly trvala sice strašlivě dlouho, ale zase to mělo tu výhodu, že jsme na nic nemuseli čekat.
Zavazadla už po něm kroužila a my tak mohli rychle dojít na vlak a následně dojet k radnici, u které byl náš hotel a útočiště na následující dvě noci.
Intermezzo 6: Zelená je barva naše
Hned u výstupu z metra nás zarazilo množství lidí, kteří jako by na něco čekali. Celkem záhy se nám povedlo odhalit na co – i díky převažující zelené barvě nám bylo jasné, že je Den svatého Patrika a protože právě odbilo poledne, bylo nabíledni, že asi začne tradiční průvod. A opravdu, po krátkých projevech se daly do pohybu jednotlivé skupiny a alegorické vozy. Musím ale přiznat, že mě to moc nezaujalo a asi po páté skupině jsme to vzdali a raději se šli ubytovat. Takový prvomájový průvod, asi mám k podobným akcím podvědomý odpor.
Na hotelu bylo fajn, že už pro nás už měli připravený pokoj, takže jsme si mohli před procházkou městem na chvíli odpočinout. Za odpoledne jsme si prohlédli vše zásadní, zjistili, že je tu všude pekelně draho a také to, že když přijdete v šest na irský koncert do místního parku, tak si musíte dát hodně rychle pivo, protože o půl sedmé se končí, i když pilo by sa, pilo. Všichni se pochopitelně přesunuli do hospod, kde bylo tím pádem nechutně natřískáno, tak jsme šli raději spát, abychom byli čilí na pondělní výlet do Blue Mountains.
Výlet to byl vydařený, záměrně jsme se vyhnuli turistickému centru a celý den prochodili spíše těmi stezkami vedlejšími. Do města jsme se úspěšně vrátili vlakem, cestou do hotelu si dali jedno dvě piva v naštěstí již prázdnějších hospodách a pomalu se v myšlenkách chystali na zítřejší let na Havaj. Dopoledne jsme si ještě prohlédli kus města, důkladně s vidinou hladu v letadle poobědvali a vlakem vyrazili na letiště.
Kapitola 7: Díky za každé stejné ráno
SYD - HNL
19.3.2013
JQ 3; 18:00 – 06:45 (skutečnost 18:00 – 06:35)
A330-200 ???
Sedadlo 53 K
LF: 40 %
Přes drobné problémy se zahájením check-inu, který se různě přesouval po letišti, jinak vše na úvod proběhlo bez zádrhelů. Pouze jsme museli lehce nevrlé slečně dopodrobna vysvětlit, co, kdy a jak hodláme ve Státech podnikat a hlavně, kdy a jakým způsobem z nich plánujeme vypadnout. Nakonec jsme její nemalé nároky uspokojili a po velice rychlé imigrační kontrole (bez razítka) jsme se jali prozkoumávat odletovou halu.
Trochu jsem se obával, do jakého zapadlého koutu letiště náš let odsunou, a musím říci, že gate tuším 10 byl opravdu hodně zastrčený. Na druhou stranu, hned vedle z devítky odlétal A380 na QF1, takže šlo možná sice o zapadlý, ale asi prestižní zastrčený kout. Měli jsme celkem dost času, který jsme dílem strávili zevlováním po terminálu, dílem spánkem.
Boarding začal asi půl hodinku před plánovaným odletem a k naší nemalé radosti se ukázalo, že plno rozhodně nebude, což bylo potěšující z pohledu perspektivy spánku v průběhu dalších devíti hodin letu. Interiér letadla byl hodně, ale hodně sešlý a bylo na něm vidět, že si s různými vadami na sedačkách či opěradlech JetStar hlavu rozhodně neláme. Co jsem se díval na flotilu dálkových Airbusů JetStar, tak nejstarší z nich má něco přes deset let. Nezapamatoval jsem si registraci našeho kousku, ale dle sešlosti interiéru bych mu dával i více než těch deset let.
Hned po startu se na maličkých obrazovkách nad hlavami se spustila flight show a já se po prolistování palubního časopisu rozhodl, že si dám jeden prášek na spaní ve formě VB za 6 AUD. Musím říci, že fungoval skvěle, natáhl jsem se na volnou trojku uprostřed řady tuším 54 a krásně, ale opravu krásně se vyspal.
Probudil jsem se až těsně před přistáním, tedy asi 12 hodin před startem (datová hranice je mrška). V HNL bylo lehce pod mrakem, ale (jak také jinak) celkem teplo. Na imigračním byla fronta snad jen z našeho letu, a protože úředníků pracovalo spoustu a neměli moc dotazů, posunovala se celkem rychle. Za nějakých deset minut jsme se dostali na řadu a celá procedura ryze formálního výslechu a razítkování trvala asi dvě minuty.
Letiště v HNL není zrovna z nejnovějších a o nějaký architektonický skvost také zrovna nejde. Betonovými chodbami jsme se propletli k batohům, nepovšimnuti prošli přes celnici a po projití dveřmi jsme se ocitli rovnou před letištěm, kde jsme začali řešit otázku, jak se dostat do autopůjčovny. Vítejme ve Státech.
Intermezzo 7: Průmyslem cestovního ruchu
Protože jsme přiletěli brzy ráno, rozhodli jsme se, že si na den půjčíme auto a trochu se projedeme po Oahu. Po relativně dlouhém čekání se nakonec autobusek naší půjčovny zjevil a odvezl nás kamsi za letiště, kde jsme celkem dlouho čekali, než se dostaneme na řadu, abych pak mohl absolvovat řízení s dosti nepříjemnou dámou. Vše ale nakonec dobře dopadlo a po drobných navigačních problémech jsme našli tu správnou cestu z letiště a vyrazili na výlet.
V takovém bezva bufetu u cesty jsme posnídali, na nejbližší pláži se vykoupali (bezva vlny), v křesťanské putyce si dali ne moc dobrý oběd, a když jsme pak dojeli do Pearl Harbour, tak jsme zjistili, že se ten den již na prohlídku nedostaneme. Škoda, snad tedy příště. Jeli jsme se tedy ještě jednou vykoupat (strašná zácpa na dálnici z města) a pak nastal drobný problém spočívající v nalezení cesty zpět do půjčovny. Trochu jsme se v těch nájezdech, mostech a odbočkách ztratili, ale nakonec jsme vše tak nějak zvládli.
V autobusku zpět na letiště jsme si pokecali s nějakým Slovákem vracejícím se do práce v Seattle a pak začali řešit otázku, jak se dostat do našeho hotelu. Původně jsme si říkali, že pojedeme taxíkem, ale když se přímo před námi zjevil autobus č. 19, který jel zhruba tam, kam jsme potřebovali, probudily se ve mně dopravácké pudy a zavelel jsem k nástupu. Nakonec se to ukázalo jako moudré řešení, protože nás za 2,50 USD na osobu zavezl prakticky přímo na hotel na začátku Waikiki. Hotel tedy nic moc, sem tam nějaký šváb, ale co už.
Zbylé dny na Oahu jsme věnovali jednak koupání, jednak výpravě na Diamond Head a v neposlední řadě i pojídání burgerů a konzumaci koktejlů a vína. Prostě dovolená.
Kapitola 8: Autobus v oblacích
HNL – KOA
22.3.2013
HA 228; 10:10 – 10:53 (skutečnost 10:15 – 10:55)
B717 N493HA
Sedadlo 21 A
LF: 100 %
Havajská autobusová společnost The Bus zajišťující veřejnou dopravu na celém Oahu se všude možně chlubí oceněním jako nejlepší v celé Americe. Musím říci, že z mého pohledu se jedná o ocenění dosti podivného renomé, ale asi to bude tím, že Státy prakticky neznám a dokážu si představit, že jinde to bude dost možná ještě horší.
To, že na letiště se dá z Waikiki dostat autobusy 19 či 20, se píše všude možně. Co se však nikde nepíše, že interval mezi jednotlivými spoji je hodně nepravidelných 30-40 minut a že tedy není záhodno chodit na zastávku jen tak na blind; zvláště v případě, když na nich nikde odjezdy vyvěšeny nejsou. Naštěstí na webu mají jízdní řád v celkem použitelné podobě a co je nutno autobusákům přičíst ke cti, podle něj se opravdu i jelo. Celé je to možná trochu komplikované, ale když máte zastávku 50 metrů od hotelu a celé to stojí jen 2,50 USD na osobu, tak trochu toho nepohodlí přeci jen skousnete.
Hawaiian má na letišti v HNL pro své lety vyčleněný takový kumbálek, který mnohem více než letiště připomíná hodně olezlý autobusák. I když na druhou stranu, inter-island lety více než cokoliv jiného autobusy připomínají, takže pro lety jinam postačí umělohmotná cedule 25*25 cm (v našem případě Seoul, operovaný ovšem Korean Air). Tahle cedule představovala veškerý informační systém (nepočítám-li přepážku pro naprosté tupce).
- Jak na autobusáku
Check-in probíhal zcela samoobslužně, vytiskli jste si nejen boarding pas, ale i baggage tag (a kartou zaplatili 17 USD, za kufry se nedá platit při placení letenky) a zavazadlo předali jakési důležité paní, která rozdala jakási pofiderní razítka všude možně, batoh poslala kamsi do útrob autobusáku (ehm, vlastně letiště) a s velkorysým gestem nás pustila na security. Přiznám se, že pomalu začínám chápat Japonce, když se do takto divných zemí pouštějí organizovaně, protože zvládnout tuto celou proceduru samostatně by pro některé z nich mohl být dosti neřešitelný problém.
Než jsme prošli přes bezpečností kontrolu, stihli nám změnit odletový gate z 58 na 54, takže jsem se ani moc nedivil, že jsme tam půl hodiny před odletem byli prakticky sami. Po nějakých pěti minutách se velmi vzdušným autobusákem rozlehlo kupodivu zcela srozumitelné hlášení o změně gatu (anglicky a japonsky) a najednou se odkudsi vynořila značná masa lidí, která nás utvrdila v tom, že asi bude dnes vyprodáno.
- Klimatizaci neřešíme
Do plánovaného odletu zbývalo nějakých dvacet minut, když do letadla proběhla cabin crew a netrpěliví cestující začali tvořit chumel v naději, že boarding začne cubydup.
Nejprve ale musel odněkud z útrob letadla přiletět poštovní holub se zprávou o připravenosti k odletu a těch nějakých 120 lidí začalo celkem kultivovaně nastupovat. Protože takto dopoledne se z HNL do KOA létá cca co čtvrt hodinu (a to nepočítám ostatní společnosti), před inter-island lety se ozývá výzva, že ten, kdo cestuje bez zavazadla, může odletět dřívějším spojem. V našem případě se takto zřejmě povedlo udat obě dvě anoncovaná místa, protože pokud jsem si dobře všiml, let byl úplně plný. Prostě fakt autobus.
Musím přiznat, že to dámy a panové z Hawaiian budou mít dobře zažité, protože push-back byl zahájen necelou čtvrthodinku po začátku boardingu a zpoždění letu tak bylo opravdu jen minimální. Necelých osm let starý stroj byl celkem v pohodě a pro necelou tři čtvrtě hodinku letu tak akorát vyhovující. I přes velmi přískokový charakter letu jsme dostali dvě deci papayového džusu a ubrousek od usměvavé a příjemné letušky, ale více se toho už opravdu stihnout nedalo.
Letiště KOA je takové milé a domácké, celé prakticky pod otevřeným nebem, což ovšem může za deště působit potíže, zvláště v tom případě, když je k pásu se zavazadly opravdu jen kousek, takže musíte nějakých deset minut čekat, než se vůbec něco začne dít.
Ale vše nakonec dobře dopadlo, autobuskem jsme dojeli do půjčovny, kde na nás už čekalo objednané vozítko. Bylo zamluveno přes jakýsi slevový server, takže jsem měl trochu obavy, ale lidé z Hertzu pod vedením Joe Matouska vše v pohodě zvládli a my mohli vyrazit vstříc zážitkům, které si pro nás nachystal Big Island.
Intermezzo 8: Turistická pohoda
Big Island není takový turistický průmysl jako Oahu, takže jsme si to celé užívali v klidu a pohodě. První dvě noci jsme spali v takovém prima (a teď nevím, jak to nazvat, hotel to nebyl, B&B také ne) rodinném asi penzionu u Volcano National Park a musím říci, že tam bylo příjemně, a to i díky tomu, že v noci se teplota dostala pod 60 F, což už se dá vydržet.
Celodenní výlet mezi sopky, krátery a lávu se vydařil (byť jsme nějakou tekoucí bohužel nezahlédli), koupání na nejrůznějších plážích rovněž, šnorchlování se želvami jakbysmet a závěrečný nocleh v pro nás možná až příliš luxusním (ale celkem levném hotelu na Hapuna beach) pozitivní dojmy z celého ostrova jen završil. Škoda jen převážně zataženého počasí, kvůli kterému jsme se nepustili na výlet na nějakou tu Manuu.
Dny na Big Island, i když po většinou podmračené, utekly proklatě rychle a zanechaly v nás spoustu vzpomínek. Však kde jinde byste mezi třinácti lidmi na takové malé zastrčené pláži mohli potkat osm Čechů ze tří různých výprav? Jo, už vím, něco podobného se mi přihodilo před mauzoleem Čan-kai-šeka či jak se to píše v Taipei...
Kapitola 9: Snídaňová tortura
KOA - HNL
26.3.2013
HA 317; 13:01 – 13:45 (skutečnost 12:54 – 13:35)
B717 N481HA
Sedadlo 15A
LF: 100 %
Na letišťátku v Kona panoval celkem cvrkot, až jsem si říkal, jak to vše dokážou zvládnout. Odbavení u Hawaii probíhalo opět samoobslužně, ale s tím, že bagáž obsluhovala jedna velmi netrpělivá dáma, která nás málem nenechala ani pořádně připravit batohy na cestu. Sami jsme je ovšem museli donést na jakousi pochybnou fyto či co kontrolu, kde se opět nešetřilo razítky. Postávat 20 minut ve frontě na security není možná nic zvláštního, ovšem pod takovou pochybnou stříškou a v 90 stupních Farenheita to není rozhodně nic příjemného. A navíc se rentgenu nelíbila moje kšiltovka schovaná v baťůžku. Holt otvírák na kšiltu není tak zcela běžný. Ale naštěstí se to rychle vysvětlilo a žádný vážnější problém nenastal.
- Pozdrav ze severu
- Aloha!
Trochu mě pobavil pohled na boarding pas, kde bylo zahájení nástupu v 12:36 a ukončení v 12:51. Trochu mě zaskočilo, že boarding začal v 12:36 a v 12:51 se zabouchly dveře. Je asi všem jasné, že od země jsme se odlepili přesně v oněch 13:01.
K letu vlastnímu není moc co říci, probíhal zcela stejně, jako ten na Big Island, letadlo bylo opět úplně plné a snad jediný rozdíl byl v tom, že kromě papayového džusu se k pití nabízela i voda.
Celé jsme to zvládli rychleji, než bylo plánováno, naše letadlo se mohlo chystat na další ostrovní přískok a my se mohli přesunout do inter-state terminálu na návazný let do New Yorku.
HNL - JFK
26.3.2013
HA 50; 15:20 – 06:55 (skutečnost 15:50 – 06:50)
A 330-200 N384HA
Sedadlo 38 J
LF: 100 %
Letiště v HNL není z nejmodrnějších, ale základní služby poskytnout dokáže. I když koeficient umělohmotnosti salátu v místní hospodě byl poměrně vysoký, stejně jako gambrinusoidnost jakéhosi podivného piva.
Podle počtu lidí u gate to vypadalo, že bude narváno a také že (alespoň v economy) bylo. Přičítal bych to i tomu, že večerní let tuším United na Newark byl zrušen. Push-back proběhl přesně v termínu, pak jsme ale půl hodiny postávali na ploše; dle vysvětlení kapitána kvůli bouřce, která řádila na pravoboku. Zbytek letu ale proběhl v naprostém klidu.
HA jsou tak na tři čtvrtě cesty mezi low-coastem a klasickou aerolinkou. Na jedné straně nabízejí plnohodnotné jídlo a pití zdarma, na straně druhé se však platí nejen za filmy (kus za tuším 7,49 USD) a televizní pořady (paušál 6,49 USD) v IFE, ale je potřeba si i zakoupit sluchátka za lidových 3 USD. Takže jsem plánoval, že se krásně cestou prospím. Jen plánoval, protože místa na nohy bylo v tomto stroji opravdu pomálu a vůbec se mi na tamních křeslech sedělo dosti nepohodlně.
Necelou hodinku po vzletu začaly letušky, jejichž věkový průměr přesahoval hranici, u které je již neslušné u žen o věku vůbec přemýšlet, rozdávat pití a směs oříšků. Následovalo hlavní jídlo, které vtipně vyřešilo Sofiinu volbu běžnou na těchto typech letů – tedy chicken or pasta. Podávalo se totiž kuře s těstovinou a k tomu salát a buchta. Asi to všechno připravovali na letišti v HNL, protože chuť (s výjimkou buchty) byla stejně nevýrazná, jako v té hospodě na letišti. Velmi mě však potěšila kovová vidlička – plastové příbory přímo bytostně nesnáším.
- Chicken and pasta
Kapitán s námi uháněl jak o život a v jednu chvíli přesáhla rychlost letu 1100 km/h. S létáním zase tak moc zkušeností nemám, ale přijde mi, že nás poháněl opravdu nestandardní zadní vítr.
- S větrem v zádech
Zmátlo to i flight show, kde předpokládaný přílet do New Yorku varioval mezi 6:10 a 7:26. Nad pevninou se však vítr uklidnil a rychlost letadla se dostala na obvyklých cca 930 km/h.
Pokud s námi v zavazadlovém prostoru cestovala nějaká šelma psovitá, tak musela celou cestu výt, protože přes celé Státy nás doprovázel naprosto dokonalý úplněk. Snad i to byl důvod, proč se mi nedařilo pořádně usnout a prakticky celý let jsem strávil v takovém tom protivném polospánku, kdy člověk pořádně nespí ani není pořádně vzhůru.
Z tohoto somnambulního stavu mě vytrhly až letušky (celou dobu letu pilně nabízející vodu), které začaly podávat snídani. Jak jsem doposud hodnotil tento let jako takový průměr, tak snídaně můj názor radikálně změnila. K horšímu. Nic tak strašného jsem doposud k snědku nedostal. Muffin byl alespoň bez chuti a zápachu, ale čokoládové bonbóny měly ve stupnici roztíratelnosti másla koeficient tak -10 a byly dobré možná tak k vylomení zubů. Dále byl součástí „snídaně“ pytlík se sušeným ovocem, což je další věc, kterou vedle plastových příborů (a rozinek a medu) nesnáším. Zbývala tak směs oříšků, která se podávala již po vzletu a která alespoň neurazila. Celou tuto show si myslím mohli odpustit.
Za okny začalo svítat, pomalu jsme klesali k JFK a pod sebou mohli sledovat čilý ranní letecký provoz v oblasti New Yorku. Přistáli jsme na terminálu 5, takto domovském stánku Jet Blue. Jako již tradičně jsme k výdeji zavazadel dorazili ve chvíli, kdy se na něm objevila ta naše a Airtrainem vyrazili vstříc nástrahám Velkoměsta.
Intermezzo 9: Město
New York ve mně zanechal jen pozitivní dojmy, moc se mi tam líbilo – Město, jak má být. Možná i díky tomu, že jsme měli pěkné počasí – celou dobu slunečno a v den odletu bylo i jarní teplo. Víceméně jsme prošmejdili vše obvyklé, na co se turisté v tomto městě soustředí. Co se burgerů týče, tak nejlepší bylo asi bistro Dogmatic kousek od Union Square.
Ovšem asi největší zážitek bylo hovězí u Katze, fakt výborné. A vydatné. Fajn bylo i Museum of Modern Arts, jen už tam asi nikdy nepůjdu v pátek odpoledne, kdy je vstup zadarmo (a tedy i mraky lidí).
Spali jsme v takovém malém hotýlku v Queens kousek od metra; žádný přepych, ale na přespání tak akorát. Po drobných počátečních problémech se mi povedlo i pochopit systém metra ve městě a tak jsme si to tak nějak v klidu a pohodě celé užili. Dokonce jsem i podlehl pokušení a vyzkoušel i tu koblihu, na kterou vždycky dostanu chuť, když se koukám na Simpsonovi (a to sladké prakticky nejím).
Kapitola 10: No smiles!
JFK - SVO
30.3.2013
SU 109; 20:05 – 13:15 (skutečnost 20:05 – 13:35)
A 330-300 VQ-BMX
Sedadlo 38 E
LF: 85 %
K odletu z terminálu č. 1 jsme se snažili dostat s relativně velkou časovou rezervou, což se nakonec ukázalo jako naprosto zbytečné, protože i přes zmatky s drop-off, kdy jsme si odletovou halu nechtěně prohlédli z mnoha stran a úhlů, jsme se přes imigration i security dostali asi během tří minut (ona se na výstupu ze Států nedávají razítka do pasu?).
Co tedy s načatým večerem? Přece propít zbylé papírové dolary, ne? První bar, na který jsme narazili, byl ale takový nějaký podivný a ten pikolík, který používal k čištění stolků koncentrovaný chlor, v nás rozhodně žádné pozitivní dojmy nezanechal. Zato druhý byl mnohem příjemnější, vládly mu dvě sympatické dámy, které pro nás měly pochopení i v situaci, kdy nám zbývalo posledních 16 dolarů a piňakoláda byla za 15. Dostali jsme ale každý svoji, byť nechci spekulovat, zda obě byly plnohodnotné.
S trochou nervozity jsme pozorovali frontu do našeho stroje, která se pohybovala vpřed až nečekaně hbitě. Museli jsme tedy přistoupit k velmi zrychlenému dopití nápojů, což ony dvě dámy kvitovaly s jen obtížně skrývaným smíchem. Poprvé na této výpravě jsme neměli sedadla u okýnka, nýbrž uprostřed stroje. Místa na nohy nebylo zase až tak moc, ale o něco více než v předchozím Airbusu HA.
Letadlo slavilo právě rok působení u Aeroflotu, ale žádná oslava se bohužel nekonala. Co se posádky týká, byla celkem fešná, ovšem čekal jsem, že po bezpečnostních instrukcích se ozve hlášení: „Attention, this flight is strictly non-smiling“. Opravdu mám pocit, že na dálkové linky jsou do cabin-crew u Aeroflotu vybírány typy, které prošly dlouhodobým školením, kde je krutým a bezohledným násilím odnaučovali byť i jen náznakům jakékoliv mimiky.
Což se krásně projevilo v momentě, kdy jsem zjistil, že IFE u mého sedadla tohoto dne opravu nebude fungovat a zeptal jsem se, zda s tím půjde něco udělat. Ona ledová královna si poznamenala číslo mého sedadla a s výrazem ve tváři, který všem sděloval, že ji tady nějaký blbec obtěžuje s jakousi prkotinou a se slovy OK, odkráčela kamsi dozadu. Pak kolem naší řady asi třikrát přešla bez jakéhokoliv zájmu, aby mi při podávání večeře suše oznámila hodně jednoduchou angličtinou, že moje IFE dnes opravdu fungovat nebude a že si můžu přesednout kamsi jinam. Bohužel jsem usoudil, že bude lepší zůstat tam kde jsem, než se mačkat s někým cizím. Proč bohužel? IFE u Aeroflotu je poměrně slušně našlapané s mnoha novými filmy i celkem zajímavým výběrem televizních pořadů. A navíc, Oh Rabbit, Just You Wait! člověk nikde jinde neuvidí. A také, sluchátka i veškeré pořady jsou zadarmo.
Když už jsem narazil na to jídlo, nejprve se rozdávalo pití, a pak vlastní večeře. Na výběr bylo hovězí s bramborovou kaší a ryba s rýží. Obojí rozhodně nadprůměrné kvality, výborný byl i rybí salát jako příloha. Na tácu nechybělo ani máslo, jehož roztíratelnost bych ohodnotil šestkou – tedy tak akorát dle mého gusta.
- Nečekaně chutné...
Snažil jsem se usnout, ale povedlo se mi to asi se stejným úspěchem jako při letu z Havaje. Ujistil jsem se v tom, že ani tak nezáleží na tom, kolik je místa na kolena, nýbrž na tom, jak moc letadlo je obsazené, aby se našinec mohl pohodlně rozvalit. Tento let k rozvalení zrovna ideální podmínky neposkytoval, tak jsem jej musel tak nějak přetrpět.
Někde nad Švédskem se podávala snídaně, byť už bylo skoro poledne. K snědku byla omeleta v housce a kousek šunky s hodně skleníkovým listem salátu – rozhodně tedy kvalitativní sestup oproti večeři. Alespoň že máslo zůstalo na stabilní šestce.
- Libo-li umělou hmotu?
Pak už se šlo na přistání, následoval obligátní ruský potlesk a my se pak mohli pustit podruhé a naposledy pustit do nástrah letiště Šeremetěvo.
SVO - PRG
31.3.2013
SU 2014; 16:00 – 16:50 (skutečnost 16:45 – 17:40)
A 320 VP-BKY
Sedadlo 11 D (skutečnost 17 (18?) D E F)
LF: 35 %
Kontrolu na tranzitu tentokrát prováděly celkem normální úřednice a zaznamenal jsem i nesmělý náznak úsměvu. Terminál E působil v nedělním odpoledni velmi ospalým dojmem, což plně konvenovalo s našimi plány si v těch dvou hodinkách, které jsme mezi lety měli, trochu zdřímnout. A na tamních kobercích se dřímá opravdu příjemně (byť po předchozím letu bych asi usnul kdekoliv).
- Nedělní nuda na SVO
Ačkoliv jsme měli odletět v 16:00 a letadlo již drahnou dobu stálo nachystáno u nástupního mostu, až do 15:59 se nic nedělo. Když totiž přišlo oznámení, že odletíme až v 16:25, začal jsem být trochu nervózní, protože začalo hrozit, že nestihneme poslední vlak do Brna, ale nakonec boarding začal v 16:22. Už jsem si říkal, že nastane zajímavá situace, kdy poletíme hned za letem ČSA, který odlétal na čas v 16:25, ale náš kapitán se ještě rozhodl pro de-icing, takže se mezi tyto dva lety vklínilo ještě pár jiných.
- Do Prahy se létá fakt často
Letadlo bylo zaplněno tak ze třetiny, takže jsme se přesunuli do zadní části a každý si zabral svoji vlastní trojku. Místa na nohy bylo královsky, a byť jídlo nedosahovalo takových kvalit, jako na letu z New Yorku, tak rozhodně nebylo špatné. Máslo opět šestka.
- Svacinka_na_zaver
Spoustu místa jsme využili ke spánku a tak jsem se probudil až těsně před přistáním v Praze. Zajímalo by mě, zda je to náhoda či úmysl, ale ve hlášeních se zásadně neozvalo nic ve smyslu Vaclav Havel Prague Airport, ale pouze Prague Airport. Ale třeba soudruzi časem změní manuál pro cabin-crew. Když už jsme u něj, tak na tomto letu byl mnohem vstřícnější a usměvavější než na letu z New Yorku. Že by ještě neprošli školením?
Na Ruzyni jsem si vyzkoušel samoobslužnou pasovou kontrolu a po pár nepovedených pokusech se mi povedlo přístroj přesvědčit, že můj pas je opravdu v pořídku a proniknout do jarní zimy ročníku 2013.
Batohy dorazily v pořádku a naše výprava kolem světa tak úspěšně dospěla ke svému konci.
Epilog
I když ne úplně, ještě nás čekala cesta do Brna, kterou jsme absolvovali v jídelním voze EC tuším 379 a vůbec to nebyl špatný zážitek. Třetinka točené Plzně za 29 CZK byla po těch patocích, které jsme poslední skoro čtyři týdny zkoušeli pít, úplný balzám na duši. Do Brna jsme dorazili o pět minut dříve, než jak bylo uvedeno v jízdním řádu a to byl definitivní konec celé cesty.
Zhodnocení
Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že jsme strávili více času v letadle než na zemi, skutečnost byla naštěstí jiná.
Po celou dobu výletu jsme se nesetkali se žádným problémem, a to jak při létání, tak i při běžném pobytu. Vše prostě fungovalo tak, jak mělo.
I když jsem měl z low-costů trochu strach, musím říci, že splnily vše, co se od nich dalo očekávat. No vlastně, neočekával jsem od nich nic a oni také s ničím nepřišli. Prostě cena byla za let bez čehokoliv navíc a to jsme také dostali.
Milé bylo i to, že všechny lety (až na ten poslední) proběhly absolutně bez zpoždění, žádná zavazadla se nikde nezatoulala, nenarazili jsme na žádného protivného či hlučného spolucestujícího a navíc se nám podařilo dodržet plánovaný rozpočet.
Negativa? Teď mě napadají jen ty kyselé tváře na dálkových letech Aeroflotu, které (z mého pohledu) dost sráží obraz jinak kvalitního servisu no a pak ta nešťastná snídaně na letu s HA.
Mít čas a peníze, dal bych si to s chutí ještě jednou.
Velmi precizně sepsaný a velmi čtivý TR. 
škoda absence fotek... díky za námět, jak to otočit dokola 
