Ale zpátky k mému cestovatelskému rozhodování. Chtěl jsem jet někam, kde je teplo, bezpečno a kde není příliš vysoká koncentrace nepříjemných turistů. Poslední podmínkou celkem logicky padly všechny destinace v jihovýchodní Asii typu Thajsko nebo Indonésie. Z bezpečnostních důvodů jsem také odpískal Afriku, protože si dokážu představit lepší způsob trávení dovolené než být nabodnut na rožni kdovíjakých lidojedů. Fajn, takže co zbývá? Leda tak Jižní Amerika, Indie, Oceánie, Nový Zéland nebo Austrálie. Při vyslovení slova Indie nasadila přítelkyně podobný výraz jako když jsem poprvé uviděl jednu z místních kulinářských specialit nazvanou „opilí živí garnáti“ a obohatila můj čínský slovník domácím výrazem volně přeloženým coby „eklhaft“. Fajn, takže do Indie nepojedem. Jižní Amerika je daleko, v Oceánii a na Novém Zélandu už jsme nedávno byli, takže zbývá Austrálie. A navíc mají Singapore Airlines ve vhodném termínu cenovou akci, kdy nabízí dvě letenky za cenu... asi tak jedné celé a devíti desetin letenky.
Zaslepen vidinou výhodné koupě (podobně jako babky důchodkyně na prezentaci magické biolampy v hostinci v Horní Lhotě) jsem bohužel udělal zásadní taktickou chybu a zapomněl na hodnotový žebříček čínské střední třídy. Stejně jako u nás za socialismu chtěl každý auto, chatu a barevnou televizi, je snem každého Číňana, který zrovna neokopává rýži v provincii Hunan, pořídit si auto, byt ve městě a následně s celou rodinou emigrovat do Kanady nebo Austrálie. A když už ne emigrovat, tak tam aspoň vyrazit na výlet a představovat si, jaké by to asi bylo, kdyby se ta emigrace opravdu povedla. Když se mi celá situace rozležela v hlavě, snažil jsem se aspoň trochu minimalizovat škody a naplánoval cestovatelský trojúhelník po trase Sydney-Cairns-Alice Springs-Sydney s nadějí, že cestovky žádným Číňanům nedoporučí cestovat do australského vnitrozemí uprostřed horkého léta, jelikož to s sebou nese výrazné riziko nechtěného opálení (a jak čínské společenské konvence praví, opálený člověk je nýmand a lůzr, protože se určitě opálil u toho okopávání rýže v provincii Hunan).
S blížícím se datumem odletu jsem se rozhodl hodit starosti za hlavu. Koneckonců jsou prázdniny, venku je zima a já mířím do tepla. A abychom si udělali hezkou letní prázdninovou atmosféru i v tomhle trip reportu, pustíme si jednu pěknou čínskou letní písničku (jistě vás potěší, že pro snažší porozumění textu je videoklip otitulkován)...
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=ha2uMTstvZs[/youtube]
PVG-SIN, SQ833, B777-300ER
Konečně je tu kýžené ráno, takže rychle dobalit posledních pár zapomenutých věcí a hurá na letiště. Tedy, takhle by to fungovalo, pokud bych letěl sám, ale protože jsem s sebou měl přítelkyni a její matka se sestrou nám měly po dobu naší nepřítomnosti hlídat psa, vypadalo to následovně... Připravuji všechny kufry ke dveřím a upozorňuju snídající přítelkyni, že za pět minut už opravdu musíme vyrážet. Jdu uklidit trepky a když se vrátím, tak zjisťuji, že kufry zmizely. Po kratším hledání je nacházím za dveřmi celé oslintané od psa. Kontroluji, jestli má přítelkyně všechny doklady a letenky a celkem čtyřikrát odmítám snídani. Když už konečně dostanu přítelkyni i s bagáží ven před dveře výtahu, obejví se tam znenadání i zbytek její rodiny spolu se psem s tím, že půjdou s námi dolů rozloučit se. Vybaví se mi, kterak před rokem dostal pes hysterický záchvat a poškrábal kapotu taxíku, a začínám vysvětlovat, že to opravdu není dobrý nápad. Během vysvětlování musím znovu odmítnout snídani a po dalších pár minutách se za námi konečně zavírají dveře výtahu a my můžeme sjet o dvaatřicet pater níž, kde již netrpělivě čeká řidič. Usedáme do vozu a na dotaz, zda jsem snídal, odpovídám popravdě, že ne. Následuje pět minut debaty na téma, jestli nemá řidič někde zastavit na snídani. Další zpoždění odmítám se slovy, že se najím až v salónku na letišti, načež všechny moje odpověď uspokojí a zbytek cesty na letiště probíhá už bez větších incidentů.
V odletové hale druhého terminálu letiště PVG je neuvěřitelný mumraj, ale naštěstí jsou přepážky Singapore Airlines velmi dobře organizované a po pár minutách už míříme s vystavenými palubními vstupenkami vstříc pasové a bezpečnostní kontrole. A pozor, změna – čínské celníky totiž napadlo rentgenovat zavazadla jak při vstupu do země, tak při odjezdu (nejspíš kvůli zamezení transportu větších částek v hotovosti). Takže ještě jedno neplánované zdržení a pak už jenom dlouhá fronta na odletové razítko. Za normálních okolností funguje čínská pasovka velmi rychle, ale tenhle nápor výletníků neměla šanci rozumně zvládnout, a tak jsme museli ve frontě čekat „neasijských“ dvacet minut (co by za to dali lidé na JFK, že...). Co to však vidí oko mé modravé - nový objev do mého herbáře kulturních odlišností. Jakási čínská rodinka se utábořila u stolku za bezpečnostní kontrolou, který za normálních okolností slouží k rychlému zabalení rozebraných příručáků, a uspořádala si malý piknik. V předtuše dalších děsivých zážitků jsem raději odtáhnul přítelkyni do bezpečí salónku Star Alliance, kde jsme poslušně čekali na odlet.
Boeing 777-300ER dorazil ze Singapuru pár minut před plánovaným příletem, takže se dalo očekávat, že i odlet proběhne přesně podle plánu. Krátce před zahájením boardingu jsme se tedy odebrali po schodech dolů k odletovému gatu, kde jsem provedl rychloprůzkum ostatních pasažérů. Pár apatických expatů z USA a Evropy, skupinka mírně zmatených Indů a jinak už jenom rodiny čínských zbohatlíků od pohledu letící navštívit singapurské příbuzenstvo. Slovo „rodina“ je potřeba chápat v širším čínském smyslu. Tedy maminka, tatínek, bratranci, sestřenice, hromada tlustých rozmazlených rozeřvaných harantů a samozřejmě i prarodiče, kteří se v moderní době již příliš neorientují a chováním zastydli někde kolem roku 1976 v tlačenici u vystavené rakve Mao Tse-tunga. Jenže tady se projevila jedna z kulturních výhod Singapore Airlines. Singapurci totiž občany ČLR celkem dost pohrdají, takže evidentně přitvrdili pravidla řazení pasažérů před nástupem do letadla. Nejen že se agentům podařilo velmi rychle profiltrovat chumel tří stovek lidí na prioritní a normální frontu, ale navíc zvládli onu prioritní frontu seřadit podle cestovní třídy i frequent flyer programu (zlatý KrisFlyer měl prioritu před obyčejným Star Gold). Chvíli po začátku boardingu jsme už seděli v první řadě economy class, která nabízí kromě výtečného prostoru pro nohy i velký pocit soukromí, jelikož před ní nejsou žádné toalety, ale jenom záclona oddělující prostor business class.
Letadlo se postupně plnilo cestujícími a moje nálada postupně klesala k bodu mrazu. Ještě jsme ani neodstartovali a do sedačky mi už kopal jakýsi šikmooký chlapeček, jeho maminka nebo babička neustále popotahovala a krkala a o co hůř, přes uličku seděly dvě maminky s vřeštícími miminy. Viděno touhle optikou není nápad Malaysia Airlines na speciální „bezdětné“ zóny úplně od věci, protože pokud kolem sebe vyfasujete podobnou sestavu jako my, mohou mít aerolinky třeba padesát hvězdiček, ale let bude stát pokaždé za houby. Ale to už jsme začali pojíždět na start a po pár minutách se vznesli směrem na sever. Poměrně razantní stoupavá zatáčka vpravo nás dostala na správný kurz a já se už nemohl dočkat, až bude těch pět hodin letu za námi.
Za normálních podmínek nemá servis Singapore Airlines chybu, ale tady bylo vidět, že jsou s blížícími se oslavami čínského Nového roku kapacity aerolinky vytížené na maximum, takže se na let dostala evidentně nezkušená posádka. Jistě, pořád jsme dostali nahřáté ručníky, několik rund s pitím i poměrně slušný oběd i zákusky, ale všechno trvalo nepřirozeně dlouho a člověk měl zkrátka pocit, že to dře. Vrcholem bylo devadesátiminutové čekání na uklizení prázdných táců od oběda, kdy už jsem v duchu myslel na to, že takový bordel nemají ani u Ryanairu (než mi došlo, že tam by se něco takového stát vůbec nemohlo, protože se letí hezky bez jídla). Situaci naštěstí trochu zachránily dvě věci – jednak slušná nabídka filmů a pořadů v IFE (včetně speciální „Red eye collection“ v podobě kompletních řad několika seriálů) a také singapurský spolucestující na sedačce u okna, kterému evidentně celou cestu kopal do sedačky druhý rozmazlený čínský fracek a nakonec už to nevydržel, otočil se a poměrně drsně povedenou rodinku umravnil. Do přistání v Singapuru tak už byl klid, ale stejně jsem byl rád, když jsem viděl většinu pasažérů z našeho letu mířit mimo tranzitní prostor k imigračním přepážkám...
Čekání na odlet
Náš Boeing 777-300ER
Rozumné místo na nohy
Dobrou chuť
SIN-SYD, SQ231, A380
V Singapuru byl na programu přestup z lokálního asijského přípoje na Airbus 380 letící klasickou „klokanní linku“ z Evropy do Austrálie. Číňany tak vystřídal mix Evropanů, Australanů a také překvapivě mnoho Indů, což je na noční let přeci jenom civilizovanější sestava. Naneštěstí byl na tuhle trasu nasazený Airbus 380 s celým horním patrem vyhrazeným pro business class, takže nešlo rezervovat mojí oblíbenou první dvojsedačku na horní palubě, ale aspoň jsme dostali první řadu před galley na palubě dolní. Jistě, byla to trochu sázka do loterie, protože hned přes uličku jsou místa s postýlkami pro infanty, ale tajně jsem doufal, že se kojenci dostatečně vyřvou již na prvním segmentu své cesty a linku, která je z pětadevadesáti procent využívaná coby přípoj, vyčerpáním prospí. Zaplať pánbůh se tahle úvaha ukázala jako správná – indické nemluvně vedle nás bylo již při boardingu v natolik tuhém stavu, že by vůbec nevadilo, kdyby jej maminka místo do postýlky odložila nahoru do binu na příručáky.
Říká se, že všechna větší města na Dálném Východě si jsou podobná - a Singapur je toho jasným důkazem. Půlnoc na letišti Changi totiž víc než co jiného připomíná půlnoc v Brně. A zatímco se v moravské metropoli všechno točí kolem rozjezdu nočních linek tramvají a autobusů, o pár kilometrů dál probíhá hromadný noční rozlet všech možných linek operovaných Airbusy 380. Při pojíždění na start jsem jich kolem nás napočítal hned sedm. Naštěstí jsme nečekali příliš dlouho ve frontě a za chvíli už jsme byli v turbulentním tropickém vduchu a snažili se mezi cumuly najít ten správný kurz do Austrálie. Prakticky hned po nastoupání na letovou hladinu a uklidnění turbulencí začal servis v podobě rychlé nabídky pití a lehké večeře. Ta se nepodávala na klasických tácech, ale coby kartónová krabice s teplou zabalenou tortillou. Vynikající nápad, protože šlo o jídlo rychlé a snadno „ukliditelné“, ale zároveň chutné a vydatné. Jakmile holky v modrých šatech sklidily poslední zbytky krabic a drobků, zhasly se světla a kabina přešla do nočního režimu. Snažil jsem se také usnout, ale pro jistotu jsem si na dobrou noc pustil celou sezónu rybářského dokumentárního seriálu Deadliest Catch. Výsledek se dal očekávat – polospánek kombinovaný s mírným pohupováním letadla a zvuky moře ve sluchátkách zmátl hlavu natolik, že jsem chvílemi nevěděl, jestli sedím v Airbusu, nebo jestli zrovna nelovím kraby někde u Aljašky...
Na počátku stvořili soudruzi v Toulouse Airbus 380. Airbus dostal logo Singapore Airlines, tma halila nebesa a vítr z motorů Rolls Royce vířil nad buší centrální Austrálie. A šéf kabiny řekl: „Budiž světlo!“. A bylo světlo. Šéf kabiny viděl, že prudké světlo není zas až tak dobré, a oddělil světlo v turistické třídě od tmy v byznysu. Bylo jitro a z dálky zavoněla míchaná vejce. Rozespalým cesťákům se právě začala servírovat snídaně. Popravdě řečeno, nebylo o co stát. Jedno rozměklé rajče, nějaký špenát, vajíčka bez chuti a polotuhá klobása. Nebýt vynikajícího jogurtu a čerstvého ovoce, pomyslel bych si, že nás někdo přes noc přesadil do letadla Lufthansy a za chvíli nebudeme přistávat v Sydney, ale ve Frankfurtu. Zbývalo ještě rychle vyplnit imigrační formuláře, připoutat se, odložit všechny možné i nemožné elektronické vercajky, nenápadně nabonzovat letuškám, že ty dva kufry v nestřeženém okamžiku položené před nouzovým východem patří nepříjemné italské cestující na sedačce 45B, a už je tu přelet nad centrem Sydney zakončený bezproblémovým přistáním.
Salónek v Singapuru
Momentka z letiště
Noční Changi
Naše sedačky v A380
Lehká papírová večeře
Trasa letu
Imigrační formuláře a další drobnosti
Snídaně
Bezproblémová byla také imigrační kontrola. Úředník letmo projel naše pasy, bez většího vyptávání je oštemploval a popřál nám příjemný pobyt v Austrálii. V tu chvíli jsem už fungoval víceméně na autopilota, a tak jsem jenom odevzdaně čekal než se na pásu objeví náš kufr. Skrze okna terminálu probleskovaly paprsky dopoledního slunce, mezi kterými pendlovaly taxíky rozvážející ospalé pasažéry. V jednom takovém jsme nakonec skončili i my. Vzhledem k tomu, že Syndey neoplývá příliš mnoho dálnicemi, jsme další hodinu strávili popojížděním v dopravní zácpě, ale nakonec jsme zastavili před hotelem kousek od Sydney Harbor. Už poněkolikáté mě napadlo, že některé hotelové řetězce nemají příjezdy příliš dobře vymyšlené - zatímco jsem platil za taxi, přiskočil jeden portýr, aby otevřel přitelkyni dveře, zatímco další dva začali vykládat naši bagáž z kufru auta. A právě tady byl kámen úrazu, protože na jejich vozíku skončil i příručák, kam jsem si dal v polomátožném stavu všechny doklady. Musel jsem tedy několika ráznými kroky nosiče dohnat, vzít si koženou brašnu a dojít se zacheckovat na recepci. Úkol recepčního byl jasný – muž s koženou brašnou musí dostat pokoj na 27. patře s výhledem na přístaviště a budovu opery...
Hotel Four Seasons nám poskytnul přesně to, co jsme potřebovali – možnost nabrat nové síly před brzkým ranním odletem do Cairns. A protože jsme měli oba hlad, dal jsem průchod další své úchylce, a sice fast foodu v provedení špičkových hotelových restaurací. Po chemické snídani z dílen cateringu Singapore Airlines šlo o příjemnou změnu, byť nám na talířich přistál zdánlivě obyčejný kuřecí salát a houska s masem a hranolkami. Budíka jsme si nařídili na půl šesté večer, což byl také ideální čas pro krátkou procházku centrem města od opery až do Darling Harbor, kterou lemuje neskutečné množství restaurací a klubů. Právě tady nám velmi přátelský concierge Four Seasons zařídil rezervaci na večeři a musím uznat, že se nám přesně trefil do vkusu (což je mimochodem věc, kvůli které mám Four Seasons velmi rád – jejich systém screeningu hosta nemá chybu a personál velmi dobře ví, že nemá cenu posílat mladé akční lidi někam do restaurace pro důchodce). Půl kila dobrého hovězího masa a dva australské ležáky byly přesně tím správným předkrmem před následujícím – velmi lowcostovým – segmentem našeho výletu.
Výhled z pokoje ve Four Seasons
5* fast food
Darling Harbor
Vynikající večeře
SYD-CNS, DJ1413, B737-800
Před službami Virgin Australia mě varoval už nákup letenky. Po dlouhých deseti letech jsem u nějaké letecké společnosti připlácel za svoji neuvěřitelnou rozežranost vzít si kromě kabinového i klasické zavazadlo a o nějakém výběru sedaček se nám také mohlo jenom zdát. Proto jsme si dali před odletem ze Sydney o něco větší rezervu a do budovy vnitrostátního terminálu jsme dorazili už dvě a půl hodiny před odletem. Check-in v automatizovaném kiosku byl rychlý a bezproblémový, ale ke své hrůze jsem zjistil, že v celé „osmistovce“ nejsou volné dvě sedačky vedle sebe, takže budeme muset s přítelkyní sedět před uličku. Následně jsem se zařadil do nekonečné fronty před přepážkami „baggage drop“ a po půl hodině konečně odložil ono draze zaplacené zavazadlo. Oproti téhle tortuře uběhlo deset minut na bezpečnostní kontrole jako voda a já se mohl v odletové hale poohlédnout po něčem k snědku. Při tom se nádherně projevila věc, které říkám „ženský východní fastfoodový syndrom“. Nezáleží totiž na tom, zda je dívka z Brna, z Košic nebo z Číny - všechny se chovají úplně stejně. Nejdřív netečně prostojí pět minut ve frontě na objednávku, a když se konečně dostanou k okýnku, jsou neuvěřitelně zmatené a stráví další minuty pročítáním nabídky jídel a nápojů a hyperdůležitými úvahami na téma „dám si hamburger nebo cheeseburger“. Vzhledem k vzrůstající agresivitě ve frontě za námi jsem kulinářské filozofování přítelkyně rázně utnul, vybral jsem příchutě donutů za oba, rychle zaplatil a odtáhl nic netušící děvče pryč z dosahu naštvaných strávníků.
Zbytek snídaně již naštěstí proběhl bez incidentů, ale nepříjemným zážitkům ani zdaleka nebyl konec. Před gatem číslo 34 již sice stál zánovní červený Boeing, ale na sedačkách před nástupním mostem posedávalo jenom pár desítek starších Australanů. Nikde ani stopa po davech lidí, kteří by zaplnili letadlo tak, jak jsem to viděl na displeji při výběru sedaček. Jenže já vůl zapomněl, že jsme v Austrálii během čínského Nového roku. Za chvíli se halou rozlehl hlasitý hovor prokládaný krkáním a popotahováním a naším směrem neomylně mířila skupinka přibližně stovky čínských koupáků. Bohužel šlo o tu nejhorší koupáckou sortu, které jsem se při předchozích výletech poměrně úspěšně vyhýbal (není divu, Mauritius nebo Polynésie nepatří mezi Číňany k tak oblíbeným lokalitám, kdežto Austrálie je vedle Thajska dovolenkový cíl číslo jedna). No, nebudu to zbytečně protahovat – nástup do letadla připomínal spíš třetí světovou, ale nakonec se podařilo všechny usadit, takže jsme od terminálu odrazili víceméně podle plánu. Následovalo nekonečné pojíždění, při kterém jsem si říkal, že možná neodstartujeme ze SYD nýbrž z MEL, a pak už svižný start a rychlá zatáčka směr Cairns.
Na palubě Boeingu Virgin Australia to vypadalo víceméně stejně jako u Virgin America – moderní LED nasvícení, obrazovky ve všech sedačkách a také poloprůhledné plexi oddělující turistickou a byznys třídu (tam však byly obstarožní reclinery místo moderních amerických lie-flatů v krémové kůži). Jenže výsledný dojem z aerolinek dotváří hlavně „soft product“ v podobě servisu, a tady už veškeré podobnosti končí. Byli jsme na palubě klasického lowcostu, kde byl zdarma pouze miniaturní kelímek s vodou, ale ani nabídka placeného občerstvení nepředstavovala žádné terno. Aspoň že jsme měli k dispozici široký výběr palubní zábavy – člověk mohl klimbat, poslouchat hudbu, sledovat zprávy případně popadesáté film Argo (z nějakého důvodu jej promítají úplně všechny aerolinky, možná s výjimkou Iran Air), a nebo pozorovat absurdní divadlo na palubě. K mým nejoblíbenějším jednoaktovkám patřilo „letuška se snaží usadit čínskou rodinku během turbulence“, „letuška se pere s Číňanem, který nechápe, že pití není zdarma“, případně „slušně vypadající australský pár obrací oči v sloup, když vedle nich hlasitě říhne postarší číňanka s posledním modelem kabelky LV“. Co vám budu povídat, byly to velmi zajímavé tři hodiny letu a dosednutí na dráhu v Cairns jsem bral jako vysvobození. Výstup probíhal klasicky na plochu a vedro, které se do nás opřelo během těch pár kroků mezi dveřmi letadla a zastřešenou chodbou, ideálně dotvářelo atmosféru tropického letoviska.
Snídaně na letišti
Čekání u gatu
Naše letadlo
Nástup na palubu
Občerstvení
Zprávy na palubě
Nudná kabina
Po přistání v Cairns
Při cestě taxíkem do hotelu Shangri-La jsem si trochu připadal jako při natáčení dalšího dílu filmu Rudý úsvit. Zatímco v prvním dílu čelí Spojené státy invazi Sovětů, které v mírně debilním dílu druhém nahradí Severokorejci, Cairns se stalo obětí invaze z Číny. Kam se člověk podíval, tam viděl početné skupinky čínských turistů, mezi kterými zmateně hledalo cestu posledních pár Australanů. A stejně tomu bylo i na recepci Shangri-La. Naštěstí jsme měli narozdíl od organizovaných koupáků zaplacený pokoj v klubové části, takže jsme byli od toho nejhoršího bordelu trochu izolovaní, ale bohužel si pro nás osud přichystal ještě jedno překvapení. Tím byl upgrade do dvoupokojového rohového apartmá s úžasným výhledem na marínu, moře a zelené hory. Trochu jsme nechápali, proč jsme dostali upgrade zrovna my, ale již první večer jsme zjistili ten pravý důvod – hned přes ulici byla velmi hlučná diskotéka, která duněla do noci rytmickými basy. Příjemná recepční na můj poměrně nevrlý dotaz v půl dvanácté v noci přiznala barvu s tím, že nás do apartmá dali schválně, protože jsme byli ze všech klubových hostů nejmladší a předpokládali, že tak brzo spát nepůjdeme. Což byl ostatně skvělý návod, jak daný problém vyřešit, takže jsme zbytek pobytu trochu víc ponocovali.
Z pobytu v Cairns stojí za zmínku hlavně výlet na Velký bariérový útes. Hned vedle hotelu jsme měli heliport, kam nás ráno odvedla od recepce hosteska letecké společnosti. Dostali jsme krátké bezpečnostní školení, nafasovali ledvinky s plovacími vestami a mohli nastoupit na palubu sedmimístného Eurocopter AS350 s velmi přátelským pilotem za kniplem. Program dne byl jednoduchý – nejprve patnáctiminutový let na Green Island a po pár hodinách na pláži další letecký přesun, tentokrát na uměle vybudovaný ponton uprostřed korálových útesů s ideálními podmínkami pro šnorchlování. Návrat zpět v odpoledních hodinách velkým katamaranem, který kotvil v maríně hned vedle hotelu. Zkrátka a dobře ideální kombinace a příslib skvělého výletu. Samozřejmě za ideálních podmínek, tedy pokud by někdo poslal všechny nevychované čínské koupáky zpět na rýžové pole do provincie Hunan...
První setkání s realitou asijské invaze proběhlo prakticky hned po přistání na Green Islandu. Malý hotelový resort uprostřed pohádkového zeleného ostrova úpěl pod nájezdem několika stovek čínských turistů, kteří si nedělali hlavu s nějakou ochranou přírody. Za normálních podmínek jsem kliďas, ale když jsem v úžasném tropickém pralese potkal na cestě k pláži tlustého čínského chlapečka, kterak naprosto bezstarostně hází prázdnou plechovku do zeleného houští, už jsem se neudržel, přepnul jsem v hlavě volume na maximum a tou nejčistější mandarínštinou, které jsem byl schopen, jsem zařval, že to si snad dělá srandu a ať okamžitě přestane házet svinstvo na zem. Chlapečkem to ani nehnulo a pokračoval v chůzi, ale na jeho tatínka se v tom okamžiku otočilo několik desítek párů očí, takže zrudnul, procedil tiché „sorry“, vzal plechovku a odnesl ji nějakých dvacet metrů k odpadkovému koši. Bohužel ještě nebyl všem kulturním odlišnostem ani zdaleka konec. Když jsme se dosytosti nabažili překrásných mořských želv, které plavaly všude kolem, zbýval nám čas akorát tak na rychlou sprchu a přesun na ostrovní heliport. A tady jsem i já potkal svou Nemesis. Australský uklízeč totiž dočasně uzavřel záchody ve sprchách, což si jeden postarší Číňan vysvětlil po svém a jal se dobývat do mé sprchové kabinky. Když jsem konečně vylezl s tím, že už se může jít také osprchovat, neveřil jsem vlastním očím. Starý pán se postavil doprostřed dveří a začal do kabinky močit. V tu chvíli se z toalet vynořil statný australský uklízeč a oba dva jsme nevěřícně sledovali počínání svérázného Číňana. Situace nás paralyzovala tak, že jsme ani jeden neměli sílu dát dvounohému praseti pár facek.
U heliportu nás přivítal technik, který kromě doplňování paliva dohlížel také na bezpečnost provozu. Poprosil nás o chvíli strpení, protože vrtulník ještě musel dokončit poslední vyhlídkový let kolem ostrova, a tak jsme zabředli do konverzace o tom, co všechno čínští turisté na ostrově provádějí. Některým jeho šíleným historkám jsem ani nechtěl věřit, ale když jsem viděl, kterak několik koupáků přelézá zábrany a leze se fotit na heliport zrovna ve chvíli, kdy se na něj pilot chystá přistát, pochopil jsem, že má představivost nedokáže ani zdaleka vystihnout realitu všedního dne. Pilot měl podle všeho opatrného létání s Asiaty také plné zuby, protože se nás hned po nástupu na palubu zeptal, jestli nám nebude vadit trochu zajímavější let. Odpověděli jsme, že je to v pohodě, protože máme oba dva zkušenosti s leteckou akrobacií. A zajímavý let to skutečně byl – ostré zatáčky v plném náklonu nad korálovými útesy střídaly jedna druhou a teprve až před přistáním na pontonovém heliportu pilot stroj uklidnil (nejspíš aby nevyděsil zájemce o vyhlídkový let, kteří k pontonu mířili v malém motorovém člunu). Rychle jsme se rozloučili, nastoupili do člunu a zamířili k potápečské základně.
Tady nás opět přivítaly davy Číňanů, kteří na velkém pontonu okupovali prakticky každý volný kousek místa. Několik desítek z nich se přetlačovalo ve frontě na vyhlídkový katamaran, další vzali útokem bufet s obědem a zbytek sbíral odvahu k tomu, aby vlezli do vody. Tady došlo k zajímavému střetnutí dvou vlastností čínské povahy – velmi málo obyvatelů Říše středu totiž umí plavat a ještě méně jich má pud sebezáchovy. V praxi to vypadalo asi následovně: jste uprostřed pohádkového korálového útesu, v jednom z nejlepších terénu pro šnorchlování na světě, ale bohužel uprostřed sezóny žahavých čtyřhranek, nejjedovatějších živočichů, které naše planeta zná. Rozumně uvažující člověk si vezme ochrannou lycrovou kombinézu a jde do vody. Číňané však vytvořili dvě zdánlivě nesourodé skupinky – ta první, pracovně nazvaná „neplavci“ se plácala v černých kombinézách a oranžových plovacích vestách v okruhu pěti metrů od schůdků do vody a nikomu vůbec nevadilo, že se na prostoru pár metrů čtverečných vytvořila tlačenice několika desítek lidí, mezi kterými neměli plavčíci šanci zjistit, že se někdo topí. O kus dál pak šnorchlovala méně početná skupina „plavců“, kteří nechtěli jak plovací vestu, tak ochrannou kombinézu. Na můj dotaz, proč si černý lycrový oblek nevezmou, mi jeden turista s hrdostí v hlase oznámil, že on přece umí plavat, takže nic takového nepotřebuje...
Dejme však na chvíli stranou všechny kulturní odlišnosti. Všechny totiž spolehlivě přebila krása živých korálových útesů. Něco takového se jenom velmi těžko popisuje, živé pětimetrové stěny pestrobarevných korálů, mezi kterými se prohánějí stovky ryb všech možných barev i tvarů, je potřeba vidět na vlastní oči. Viděl jsem už spoustu hodně zajímavých míst na celém světě, ale zážitek z Velkého bariérového útesu je o třídu výš nad většinou z nich. Pokud budete mít možnost, rozhodně si sem udělejte výlet. A nemusíte ani letět helikoptérou, protože naše zpáteční cesta lodí také nebyla úplně špatná – nechyběla mapa s aktuální rychlostí a polohou, moře bylo velmi klidné a muzika ve sluchátkách dokázala spolehlivě přeřvat rozjívené tlusté haranty všude kolem.
Po startu z Cairns
Green Island z výšky
Nad korálovými útesy
Přistání na Green Island
Naše helikoptéra
Pláž na Green Islandu
Přelet na ponton
Korálové útesy
Pontonový heliport
Obrazovka s aktuální polohou lodi
Na palubě katamaranu
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=LOUaiyiOoCE[/youtube]
Přistání na pontonu
CNS-ASP, QF1949, B717
Po pár dnech pobytu bylo na čase dát Cairns sbohem a zmizet do trochu divočejší části Austrálie. I když nemám typická plážová letoviska moc rád, musím říct, že jsem si oblíbil vynikající restaurace na promenádě a vůbec všeobecnou pohodu, která vyzařovala z toho mála Australanů ztrácejích se v žluté chrchlající koupácké záplavě. Každopádně na sentiment nebyl moc čas – ráno jsme rychle uhradili účet v hotelu a vzali si taxík na letiště. Vnitrostátní terminál se teprve probouzel k životu, protože většina letů startovala až odpoledne, takže jsme hned přešli k prázdné přepážce Qantasu a zacheckovali se na let do Alice Springs. Ani na bezpečnostní kontrole nebyla fronta, což bych za normálních okolností kvitoval v podvěkem, ale tentokrát to znamenalo odsouzení ke dvouhodinovému nepodmíněnému trestu čekání ve velmi nudné odletové hale, kde jsou vrcholem kultury obchody se suvenýry nebo čerstvě vymačkaným ovocným džusem.
Cestou do letadla jsem si všimnul jedné hodně zajímavé věci. Zaprvé nás šlo k Boeingu 717 poměrně málo a zadruhé vypadali všichni tak nějak... bíle. Zkrátka a dobře, největší exoti jsme v letadle byli já s přítelkyní, protože zbytek z nějakých čtyřiceti pasažérů tvořili rodilí Australané, nebo aspoň lidé, kteří vypadali jako rodilí Australané (to abych neurazil přibližně padesátiletého pána, který mluvil francouzsky). Palubní personál tak nemusel při nástupu řešit žádné krizovky a choval se poměrně pohodově. Posadili jsme se na dvojsedačku a za chvíli za námi přišla letuška s dotazem, zda si nechceme sednout k nouzovému východu. Odmítli jsme s tím, že určitě najde nekoho většího, kdo si extra místa pro nohy užije víc, ale když jsem viděl, jak ji odmítají také ostatní cestující, nabídnul jsem se jako dobrovolník, protože nám bylo jasné, že bychom jinak neodletěli.
Ve srovnání s Virgin Australia si cestijící v letadle Qantasu (pravda, v tomto případě QantasLinku) připadá jako plnohodnotný člověk a ne jako samohybný náklad. Jakmile jsme vzlétli z Cairns, propletli se lokálními bouřkami a nad mořem nabrali dostatek výšky pro přelet hor směrem do vnitrozemí, začaly usměvavé letušky roznášet pití (v mém případě sympatickou miniplechovku coly) spolu s pytlíkem preclíků. Coby Qantasu neznalý pasažér (před tím jsem s touhle společností letěl pouze dva krátké „hopy“ mezi Sydney a Canberrou) jsem si říkal, že tady servis skončí, ale opak byl pravdou. Za další hodinu jsme dostali studený oběd v podobě sendviče, moučníku a pytlíku chipsů. Jasně, není to žádná kulinářská první liga, ale na vnitrostátním letu něco takového bohatě stačí...
Hrozně rád bych popisoval, jak jsme letěli nad červenooranžovou australskou buší, ze které čas od času vykoukla nějaká vesnička, ale bohužel bylo po většinu letu zataženo. Mlžný opar, který krajinu pod námi změnil na nudnou šedou placku, čas od času vystřídala hustější oblačnost s velmi nepříjemnými turbulencemi, a tak se první lepší pohled na zem naskytnul až krátce před přistáním v Alice Springs. To si můžete představit jako zapadákov postavený v těsném sousedství hřebenu pohoří MacDonnell. Je to sousedství tak těsné, že museli kus hor vybagrovat, aby měli kudy vést silnici a železnici ven z města. Potom jedna závodní dráha pro dragstery, která svoji polohou v těsné blízkosti letiště musí mást nezkušené piloty a nakonec samotné letiště. Tedy spíš betonová dráha, malý plácek se stojánkami a hala velikosti větší stodoly. A nebylo by to australské vnitrozemí kdyby v dáli na horizontu nestoupal k nebi hustý černý dým z nějakého požáru suché vegetace.
Odletová hala v Cairns
Nic moc obchody
Na palubě Boeingu 717
Letadlo ze Sydney právě přistálo
Výhled po startu
Místa na nohy víc než dost
První chod
Mraky, mraky a zase mraky
Oběd
Okolí Alice Springs z ptačí perspektivy
Výstup z letadla v Alice Springs
V Alice Springs jsme strávili odpočinkový den před přesunem k Ayers Rock (po křovácku Uluru), což je asi tak nejdelší doba, kterou průměrný turista v tomhle bohem zapomenutém kraji vydrží. Napsat, že v Alice Springs chcípnul pes, by byla urážka Bruntálu, Brna či Ústí nad Labem, kterým se podobné charakteristiky také dostává. Jedinou kulturu tak představovalo sledování divokého ptactva a králíků pobíhajících za oknem našeho hotelu Crowne Plaza. Proto není divu, že jsme hned po snídani sbalili všechny věci a vyrazili nejkratší možnou cestou k Ayers Rock. Navigování bylo australsky jednoduché – dvěstě kilometrů rovně, pak za benzínovou pumpou doprava a zase dvěstě kilometrů rovně. A když náhodou člověk potkal v protisměru auto, byl to malý svátek.
Když jsem plánoval trasu našeho pozemního přesunu, zaujalo mě, že z Alice Springs do Ayers Rock vedou hned dvě „dálnice“. Jedna klasická asfaltová a druhá po – cituji – „nezpevněném povrchu“. Vzal jsem proto v půjčovně Toyotu s pohonem všech kol, abychom mohli zkusit obě dvě trasy. Po krátké dvacetikilometrové zkoušce na prašné cestě ke krátérům po dopadu meteoritu, bylo rozhodnuto – cesta zpět bude hezky po červeném písku. Australské automobilové cestování má však také mnohé nevýhody. Tou největší jsou zvířata, přesněji řečeno klokani. Dosud jsem považoval za nejtupější živočichy italské a brazilské turisty, ale australští klokani je o drobný kousek překonali. Jsou blbě vidět, pohybují se šílenou rychlostí a mají úžasný talent skočit člověku pod auto. Celých pět set kilometrů po úzké dvouproudovce jsem musel být ve střehu, protože klokani vyskakovali z naprosto nečekaných úhlů a směrů. Až jsem si říkal, že by bylo lepší řídit monstrózní „road train“ s obrovskou mříží z ocelových plátů.
Typická australská dálnice
Poměrně malý road train
Grrrr, těsně vedle
Ayers Rock po ránu
Po šesti hodinách jízdy jsme dorazili do turistické vesnice nedaleko Ayers Rock, kde jsme měli připravené ubytování. Pokud nepočítáme přilehlé malé letiště, jde o jedinou větší známku civilizace uprostřed divočiny, stovky kilometrů daleko od nejbližšího městečka. A právě nedostupnost zdejšího místa spolu s pouštím klimatem je důvodem, proč sem zas tolik klasických turistů nejezdí. Jistě, tu a tam se objeví nějaký ten zájezd evropských či amerických důchodců, ale vesměs se tu setkáte s normálními lidmi, kteří nepotřebují přehnané zacházení a zvládnou se o sebe v rozumné míře postarat. I tentokrát jsme si objednali výlet v helikoptéře a usmálo se na nás štěstí, protože jsme namísto miniaturním Robinsonem 44, letěli v o něco větším a záživnějším Bell Jet Rangeru. Během necelé hodinky jsme zvládli obletět Ayers Rock, přesunout se o pár desítek kilometrů dál ke skalní formaci Olgas (v hanáckém, pardon, křováckém, nářečí Kata Tjuta) a vrátit se zpátky nad letiště. Jistě, sledovat úžasná panoramata bylo moc pěkné, ale sám jsem si nejvíc užil právě ten návrat na letiště, který probíhal hodně nízko nad buší v klasickém africkém safari stylu. Škoda že měla kabina zavřené dveře, což trochu kazilo autentičnost zážitku.
Bell Jet Ranger už na nás čeká
Nad letištěm
Na palubě helikoptéry
Ayers Rock z ptačí perspektivy
Kata Tjuta
A už je tu cesta zpět, tentokrát okořeněná dvěma sty kilometrů po prašné Ernest Giles Road. Ta však vyžadovala o něco důkladnější „předletovou přípravu“, protože se v případě problémů nedá dost dobře dovolat pomoci – mobilní signál v oblasti neexistuje a v tomhle ročním období jezdí po cestě jenom několik aut denně. Nejprve bylo nutné nakoupit do zásoby několik barelů vody a něco jídla. Následoval pohled na mapu čerpacích stanic a propočítávání spotřeby včetně zásoby pro případné problémy na cestě nebo neplánovaný nárat, pokud by zrovna někde sprchlo a některý z říčních přejezdů by byl nesjízdný. No a mohlo se jít na věc. Při odbočování z kvalitní asfaltky na červený písek Ernest Giles Road mě překvapila asi desítka různých varovných cedulí ve stylu „bez čtyřkolky sem nejezděte“, „pokud někde prší, otočtě se“, případně „zapomeňte na rychlý zásah záchranářů“. Říkal jsem si, že kdo přežil 200 km po dálnici D1, ten přežije všechno, ale i tak jsem zažíval přibližně každou minutu horkou chvilku, protože prvních třicet kilometrů se cesta klikatila hlubokým korytem a povrch tvořil jemný navátý písek, po kterém auto spíš nekontrolovatelně plavalo než jelo. Postupem času jsem se ale otrkal a upravil cestovní rychlost na obvyklých australských 80-90 kilometrů za hodinu a zpomaloval jenom před nemnoha zatáčkami nebo horizonty, protože jsem měl z charakteru krajiny neustále pocit, že na mě musí každou chvíli vybafnout Loprais s dakarskou tatrovkou. Nakonec jsme ale další auto potkali až pět kilometrů před koncem cesty. Když jsme brzy odpoledne dorazili na hotel v Alice Springs, měli jsme automobilového cestování až po krk – ideální čas na to vrátit se letadlem zpátky do civilizace...
Cesta pustinou
Horizont, plný plyn
Konečně na asfaltu
ASP-SYD, QF791, B737-800
Ospalé čtvrteční ráno v Alice Springs. Sluníčko za oknem ještě nestačilo proměnit poušť v horké peklo a my po snídani opouštíme hotel Crowne Plaza, vracíme v půjčovně Toyotu a jdeme se zacheckovat k (jak jinak) pusté přepážce Qantasu. Začínáme si pomalu zvykat na líné tempo provinčních australských letišť, kde se ještě dvě hodiny před odletem nic neděje a pasažéři se začínají scházet až tak hodinku před startem. V opuštěné odletové hale tak bylo víc zvířat než lidí a jeden hodně oprsklý pták dokonce přihopkal až k mému příručáku a začal si ho zvědavě prohlížet. Jenže pak se jako na povel začali k sedačkám hrnout cestující hned ze tří letů a během dvaceti minut bylo všude plno. Agentům se však podařilo poměrně rychle roztřídit neforemný dav na tři skupinky podle cílové destinace a pohledem kolem sebe jsem zjistil, že bude letadlo plné klasických cesťáků, typově „manažer těžební společnosti se vrací na centrálu do Sydney“. Po menším pochodovém cvičení po ploše letiště jsme všichni víceméně spořádaně nastoupili do Boeingua přesně podle letového řádu jsme odletěli směr Sydney.
Let do Sydney byl o něco kratší než ten z Cairns, a tak i občerstvení bylo střídmější. Kromě obligátního pytlíku sušenek jsme dostali poměrně solidní sendvič (a já opět miniaturní plechovky coly), což je – pokud se nepletu – o pytlík sušenek, poměrně solidní sedvič a miniaturní plechovku coly víc, než by člověk dostal u kolegů z Virgin. Cesta poměrně rychle utíkala, na monitorech u stropu běželo zpravodajství na střídačku s krátkými filmy a já jsem se rozhodl využít času k protřídění první várky fotek z Cairns a Ayers Rock. Vyšlo to ideálně – jakmile jsem zaklapnul notebook, začali piloti klesat k letišti v Sydney, kam jsme dosedli za necelou půlhodinku. Opět stejný rituál s odchycením přítelkyně, která okamžitě po výstupu z letadla zmizela v obchodech s oblečením, vyzvednutím bagáže chycením taxíka, čekání v zácpě a výstupu ve Four Seasons (tentokrát jsem se poučil a příručák nechal u sebe na sedadle). Bohužel byl zrovna Valentýn a všechny slušné restaurace měly plno, takže jsme si s přítelkyní jenom udělali krátkou procházku s focením nočního mostu a opery a nakonec skončili u překrásného výhledu z hotelového pokoje a svérázně romantické večeře z nabídky room service Four Seasons.
Letiště v Alice Springs
Celkem jednotvárný provoz
Prostor před gaty
Cesta k letadlu
Náš Boeing 737
Nástup do letadla
Oběd
Další den však byl mnohem akčnější. Ráno jsme sedli na loď a odjeli do zoologické zahrady, která patří k nejlepším na světě. Bohužel stejný nápad mělo i několik stovek čínských a indických turistů, kteří se v zahradě chovali – zkrátka jako Číňani a Indové. Tentokrát jsem ale nevypěnil já, nýbrž přítelkyně, která kdysi také pracovala jako ošetřovatelka zvířat v zoo, a v pavilonu nočních zvířat málem inzultovala dvojici indických pitomců, co se bavili strašením zvířat bleskem z fotoaparátu (no dobře, trochu jsem jí pomohl pár ostrými slovy a výhružkou, že okamžitě volám ochranku, protože tohle bylo silné kafe i na mne). Pozdní oběd jsme snědli ve vyhlídkové restauraci a pak už rychle sjeli lanovkou dolů k molu, kde už čekal přívoz zpět do centra. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v zátoce uviděli kotvit mamutí loď Radiance of the Seas, kterou jsme před půl rokem obdivovali v zátoce ostrova Moorea v Polynésii. Povedený den opět zakončila steaková večeře v Darling Harbor.
Noční Sydney
Radiance of the Seas
SYD-SIN, SQ242, B777-200
Linka Singapore Airlines ze Sydney odlétala až večer, což s sebou přineslo jednu velkou otázku – co dělat dopoledne? V hotelu jsme si dohodli pozdní check-out a rozhodli se aspoň na pár hodin okusit místo, které by žádný návštěvník Sydney neměl minout. Šlo o slavnou Bondi Beach, která je díkybohu stranou hlavního turistického ruchu, takže se na ní člověk setkává spíše se sportovci a pohodáři než s klasickými turisty. Počasí nám moc nepřálo, protože ostrý vítr zvednul poměrně slušné vlnobití a sluníčko se schovalo za hustými mraky, ale i tak jsme se skvěle zrelaxovali a málem zapomněli na to, že nás čeká více než dvacet hodin cestování okořeněné nocí na letišti v Singapuru. U toho nocování se ještě na chvíli zastavím. Všude v propagačních materiálech letiště se totiž píše o skvělém tranzitním hotelu, lehátkách v hale a bůhví čím ještě, ale realita těhle služeb je horší než v případě „obchodních partnerů“ letiště v Praze. Z tranzitního hotelu se mi přes několikeré urgence ani neobtěžovali odpovědět na rezervaci a lehátka bývají permanentně obsazená hlučnými rodinami cestujících z – řekněmě problematických – lokalit. Naneštěstí neměla přítelkyně singapurské vízum, takže jsme nemohli vyjít z tranzitní zóny a přespat hned vedle v Crowne Plaza. Tolik k „nejlepšímu letišti světa podle hodnocení Skytrax“.
Na letišti v Sydney jsme každopádně podobné problémy neměli. Agent na check-inu byl neskutečný pohodář a navíc měl za manželku Češku, takže jakmile uviděl můj český pas, zabředli jsme do krátké debaty o tom, jaké pivo je v ČR nejlepší. Dvě hodiny, které zbývaly do odletu, jsme strávili v salónku Star Alliance, který má zajímavý výhled na plochu. Na té se zakrátko objevil náš „krátký“ Boeing 777 Singapore Airlines a za chvíli se v lounge ozvalo hlášení o tom, že let SQ242 bude co nevidět boardovat. Sešli jsme o patro níže, kde jsme byli svědky zajímavé situace. Indičtí cestující totiž mají kulturní zálibu v kolečkových křeslech a před nástupním prostorem to vypadalo jako na paralympiádě (nebo spíš na startu závodu F1, protože byly vozíčky seřazeny v úhledném dvojstupu). Nástup do letadla naštěstí proběhnul bez větších incidentů, ale samotný start vypadal trochu strašidelně. Regionální verze Boeingu 777 byla totiž palivem naplněná až po špunty, což v kombinací s letadlem plným cestujících znamenalo jediné – měl jsem dojem, že letadlo stoupá jenom díky zakřivení zeměkoule a pokud se pod námi nedejbože prochází (pamětníci si jistě vzpomenou) basketbalista Kropilák, tak mu určitě upravíme účes. Nakonec se ale povedlo nemožné a my nastoupali do letové hladiny. Následovala singapurská klasika – servis s ručníky, servis s pitím, k první večeři ryba s bramborem, po večeři zrmzlina, pár filmů sledovaných v polospánku a druhá večeře (pro změnu těstoviny s rybou, tentokrát bohužel bez zmrzliny). Trochu mě překvapilo, že jsme přistáli na terminálu číslo 2, ale podle všeho pak Boeing letěl do nějaké divočejší destinace, na kterou by byla „trojky“ škoda.
Check-in v Sydney
Salónek Star Alliance
Naše letadlo právě dorazilo ze Singapuru
Velká cena vozíčkářů
Západ slunce nad motorem
Večeře poprvé
Pachatel se vrací na místo činu
Večeře podruhé
Na letišti v Singapuru
SIN-PVG, SQ828, B777-300ER
Noc na letišti v Singapuru má k nějaké romantice daleko. Obě dvě lounge Singapore Airlines jsou naštěstí otevřené nonstop, takže jsme se uvelebili na relativně pohodlných kožených sedačkách. Přítelkyně prakticky hned usnula a já se pustil do dohánění restů s trip reporty a fotkami. Šlo to pěkně blbě, protože jsem byl po dlouhém dnu unavený a na text jsem viděl hodně rozmazaně. Ranní východ slunce jsem proto bral coby vysvobození, protože mi bylo jasné, že za chvíli nastoupíme do posledního letadla a tam někde v dáli na mě čeká pohodlná postel v naší ložnici. Schválně jsem se probral několika posledními trip reporty ze segmentu SIN-PVG a bylo mi jasné, že i tentokrát se let ponese ve stejném duchu. Na začátku každého výletu jsem totiž plný energie, ale ta mě před posledním letem opustí a já jsem líný i vytáhnout foťák a dokumentovat, jaký jsem dostal k jídlu pišingr. Ono je to vlastně jedno – snídaně byla stejná chemie jako vždycky, někde vzadu brečelo nemluvně, čas od času mi někdo kopnul do sedačky, na aktivních protihlukových sluchátkách mi začala blikat kontrolka docházející baterie, před přistáním to s námi párkrát hodilo a na imigračním oddělení byla fronta jako vždycky. Jediné zpestření a originální vložku si tak připravil náš taxikář, který od pohledu pocházel z nějaké provincie ve vnitrozemí, kde se doprava řídí trochu jinými pravidly. Nehodlal proto respektovat žádné značení a celou hodinu sveřepě jezdil prostředkem auta přímo po přerušovaných čárách mezi pruhy. I na relativně chaotickou šanghajskou dopravu to bylo neobvyklé, a tak neustále docházelo k nečekaným situacím, které tak tak že neskončily karambolem. Když jsme konečně vystoupili na parkovišti před domem, zhluboka jsem si oddychnul... a o pět minut později jsem se snažil nevnímat páru od pusy, protože v našem bytě bylo krásných deset stupňů, jelikož nikdo nezapnul topení.
Musím říct, že mi výlet po Austrálii hodně otevřel oči. Měli bychom si všichni vážit toho, jaké neuvěřitelně pohodové a příjemné místo k životu dokázala naše západní civilizace vytvořit, a snažit se zachovat onen „melting pot“, který už po desítky či stovky let dělá i z příslušníků jiných kultur spořádané Australany, Američany nebo Evropany, kteří neplivou po podlaze, jsou slušní k ostatním a není jim cizí ochrana přírody. Přiznám se bez mučení, že si ani nechci představit Austrálii fungující podle přání, priorit a vzorců chování typických čínských (nebo nedejbože indických) koupáků. Snad si to uvědomí co nejvíc lidí...
No dobře, ach jo. Přání do budoucna: neopomíjet hodnocení (a fotodokumentaci) hotelů. Four Seasons a Shangri-la přece jen nejsou tuctové ubytovny. Děkuji.
čtení o samotných Australanech. I já jsem tam v listopadu 2010 byl, a mám tam příbuzné 
Vypadá to na adepta na příští hlasování a snad i na všechny kategorie 
" na adresu indickych expatu tady v Manile souhlasit 
