Vždycky jsem si říkal, že do New Yorku poletím se Singapore Airlines z Frankfurtu, a ze začátku jsem čekal, až na linku nasadí Airbus A380. Po výletu do Ria mě taky napadlo, že kdyby měla třeba zase Alitalia nějaký podobný legrační tarif či nějaký ještě legračnější, možná bych o nich rovněž pouvažoval, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. V čem jsem měl ale stoprocentně jasno, bylo to, že do New Yorku chci na jaře. Miluju totiž jaro – úplně mě fascinuje, když nám tu na konci ledna rozkvetou mandloně a cestou z práce na kole kolem moře si můžu natrhat luční kvítí, zatímco v Česku bude ještě několik měsíců hnusně a zima; tam si pak většinou každý rok zaletím koncem dubna či začátkem května, kdy je v mém rodišti zrovna pro mě nejkrásnější období. Doufal jsem, že ve stejnou dobu by podobně mohlo být i v New Yorku, byť je tu ten rozdíl zhruba deseti stupňů zeměpisné šířky. A tak když jsem někdy v lednu narazil na zajímavý tarif US Airways z Barcelony, dost mě zaujal, a začal jsem myšlenku letošní návštěvy New Yorku rozvíjet. Let byl s přestupem ve Philadelphii, takže bych si připsal další navštívené letiště, letět přes Atlantik měl nový Airbus A330 a ne nějaká obstarožní 757, říkal jsem si, že imigračním bychom prošli už ve Philadelphii v rámci přestupu a nemuseli pak čekat v nekonečné frontě někde na JFK (co na tom, že jsem se pak dočetl, že imigrační je prý ve Philadelphii naprosto úděsné a že je lepší přestupu tam se pokud možno vyhnout), dala se kombinovat různá letiště v New Yorku (= víc letišť do flightmemory), jeden z přískoků by pro mě byl novým typem a taky sbíráme s US Airways míle, a toto byla příležitost, jak výhodně s kontem trochu pohnout (teď v souvislosti se slučováním s American Airlines doufám, že se mi míle ještě nějak rozumně podaří udat), tudíž jsem si řadou důvodů ospravedlnil nákup letenek. Ve finále jsem tedy na poslední dubnový týden koupil letenky na newyorské letiště La Guardia s návratem zpět z Newarku.
Teď už jen zbýval malý detail - ještě to chtělo nějaký výlet, aby člověk nebyl pořád jen zavřený v New Yorku, a celkem logicky to vycházelo na Washington. Po zemi cestuju nejraději vlakem, a tak jsem po internetu nakoupil jízdenky pro cestu tam; navíc jsem předtím narazil na zajímavou možnost letu z Reaganova národního letiště ve Washingtonu na Kennedyho letiště v New Yorku, který stál skoro stejně jako cesta vlakem, a na stránkách Delty ho zakoupil. To už budou na této cestě tři letiště v New Yorku – všechna tři hlavní, která obsluhují metropolitní oblast s kódem NYC!
BCN-PHL, US Airways (US743)
6 307 km, 8:00 h
Airbus 330-200, N285AY
Do Barcelony jsme přiletěli ráno jen s příručním zavazadlem, do odletu do Philadelphie chyběly asi dvě a půl hodiny, a tak jsme ani nevycházeli ven a šli se raději nasnídat. Naše letadlo už stálo u terminálu, ale tak nešťastně, že na rohu budovy mezi všemi nástupními mosty skoro nebylo vidět. Protože jsme byli odbavení po internetu a s nikým od US Airways ani nikým jiným, kdo by měl něco do činění s naším letem, jsme do té chvíle nemluvili, tak si nás při nástupu vzali kousek bokem a ptali se, kdy jsme si balili kufry, kde jsme je balili, jestli někomu něco vezeme, kdy se vracíme, co budeme v Americe dělat, a chtěli vidět nějaký španělský doklad. Pak už nás nechali nastoupit do našeho tři roky nového Airbusu A330-200.
Tady už nás vytlačili od terminálu (fotografie je jako obvykle možné po kliknutí otevřít větší); na fotce je vidět, jak se nastupuje v Barceloně – na lety po Schengenském prostoru ze spodního patra terminálu, na lety po pasové kontrole, která se nachází o patro výš, se pak k letadlu sestupuje či sjíždí po (jezdicích) schodech.
Seděli jsme v zadní části na dvojce u okna, ale při nástupu jsme zahlédli (no zahlédli, to opravdu nešlo přehlédnout) super morbidně obézního cestujícího, který ale snad měl pro sebe zakoupenou jen jednu sedačku v ekonomické třídě – hnali se totiž ještě s paní na prostřední čtyřku, kde už ale dva seděli. Let nebyl úplně plný, a tak letuška tlusťocha, hned jak ho zmerčila, i s doprovodem přesadila někam dopředu. Do řady by se možná vešel, protože nám přišlo, že mají v letadle spoustu místa na nohy; sedadla ale jako by byla v mírném předklonu a neměla boční opěrky na hlavu, což hrozilo pády hlavy na strany při spánku a vyžádalo si preventivní opatření na zpáteční cestě.
Startovali jsme kvůli větru netradičně směrem na Barcelonu (většinou se totiž používá opačný směr 25), a tak jsme poté, co jsme minuli věž,
měli i hezký výhled na město.
(Kdopak najde chrám Svaté rodiny? A ano, nemohli jsme vypouštět palivo, i kdybychom chtěli.)
Ale to už jsme to točili doleva a pod námi bylo nádherně vidět barcelonské letiště (nový terminál je mezi rovnoběžnými drahami a starý pak napravo).
Ještě jsme pořád stoupali a stále ještě svítilo, že máme zůstat připoutaní, když se zvedli nějací američtí důchodci v teplákových bundách a začali chodit po kabině. Zprvu mě to trochu pobouřilo, ale ukázalo se, že to byl palubní personál našeho letu. (Fotky budou na konci reportu.) Byli to opravdu samí starší lidé – na jednu stranu mi to přijde strašně sympatické, že stáří není v této práci u společnosti handicapem, na druhou stranu z našich a východnějších končin na to nejsme moc zvyklí, a jakožto slušně vychovaní jsme měli nutkání pustit letušky a letušáky, aby si sedli na naše místa. Ale tito byli v pohodě, jedna paní byla neuvěřitelně vitální, sympatická a milá; vzpomínám si, že horší to bylo, když jsme letěli s United z Los Angeles do Honolulu, to jsem měl celkem stres, aby všichni doletěli živí a aspoň v takovém zdravotním stavu, v jakém do letadla nastoupili. I když vidíme, že palubnímu personálu může třeba dát zabrat i hotelová snídaně před odletem. Když už jsme u těch zdravotních omezení, posádka obcházela cestující se seznamem a značila si, jestli budou u východu z letadla ve Philadelphii potřebovat invalidní vozík; a že těch požadavků bylo celkem dost.
Napřed nám nabízeli pití; měl jsem chuť na rajčatovou šťávu, ale při představě, jak jí dopíjím třístý pětapadesátý mililitr z plechovky americké velikosti, jsem změnil názor a dal si jen vodu. Pak už nám přinesli oběd s nepříliš originální otázkou : „Chicken or pasta?“
Nevypadá to jako moc jídla, trošku totiž mate kelímek, který velikostí připomíná spíše malý kyblík. Bylo toho celkem dost a dalo se to i jíst. Informoval jsem se taky stewarda na víno a ujistil mě, že se u US Airways platí. Zřejmě jsem ho ale zaujal natolik, že se z ničeho nic znovu objevil u našich sedadel a jen tak mi podával skleničku vína.
Potom se nic nedělo, trochu jsem se díval na celkem fešnou obrazovku zábavního systému, i když většinou je pro mě nejlepším IFE mapa (zde i s označeným místem ztroskotání Titaniku)
a pokud je, tak pohled z kamer na letadle (jakože zde nebyl). Zdálo se mi ale, že jim reagoval dost líně.
Po obědě si palubní personál sbastlil takovouto kukaň, kam se někteří z nich uchýlili.
No a pak už se zatahovala okýnka, sice ne nějak násilně, ale stejně to nepochopím u letu, kdy se dělá uměle tma v kabině po obědě, když jsme přitom měli do Philadelphie přilétnout taky po poledni.
U břehů Ameriky jsme ještě dostali svačinu,
a pak už jsme klesali, abychom udělali u filadelfského letiště esíčko a zařadili se do fronty na přistání na dráhu 27R. V momentě, kdy jsme ještě ve vzduchu těsně nad dráhou přelétávali křížení s další, skoro kolmou dráhou (35), zahlédli jsme my nalevo sedící, jak přímo na nás letí menší letadlo. Řekl bych, že mohlo přistát na kolmou dráhu tak do deseti sekund poté, co jsme ji přelétli my. Trochu frajeřina od věže, ale klidně bych si ji odpustil – na první pohled to vypadalo značně nebezpečně.
Po přistání, kdy nás, protože jsme letěli z Barcelony, přivítali ve Philadelphii i v katalánštině, a zaparkování jsme z letadla rychle vystartovali očekávajíce dlouhé fronty v imigrační hale, jen jsem si ještě rychle vyfotil naše letadlo přes okno.
Na imigračním nebyl ale skoro nikdo, a tak jsme jen počkali, až před námi projde procedurou jedna cestující. Vyšel na nás sice lehce odtažitý, ale jinak příjemný mladík, který se zeptal na pár běžných věcí ohledně našeho pobytu v USA, oskenoval prsty, dal razítko do pasu a popřál hezký pobyt ve Státech.
PHL-LGA, Republic Airways (US3338)
154 km, 0:29 h
Embraer ERJ-170, N828MD
Ve Philadelphii jsme měli mít na přestup dvě a půl hodiny; když jsem letenky kupoval, vzal jsem tuto variantu jednak kvůli typu letadla na letu do New Yorku, a jednak proto, abychom pokud možno zvládali čekání, projít všemi procedurami a v klidu se dostavit k dalšímu letu. Takto jsme ale najednou měli spoustu času, který se zanedlouho ještě výrazně natáhl ohlášeným zpožděním našeho letu o hodinu a půl! Přitom všechny ostatní lety na LGA měly letět načas; skutečnost byla ale pak trochu jiná – i ostatní lety měly zpoždění, ale rozhodně ne tak velké, jako ten náš. A tak jsme si dali oběd, ze kterého nám pak bylo těžko, a proto ho pak pro jistotu zapili místním pivem v baru, který byl blízko dráze a měl na ni hezký výhled. Pak jsme se poflakovali po letišti, vyfotili si věž,
a zjistili, že tam pro cestující mají houpací židle s výhledem na plochu.
Provoz byl celkem rušný, ale zato značně jednotvárný.
Skoro všechno US Airways. Tady na fotce aspoň zoufalou monotónnost narušuje přistávající stříbrné MD (alias „rachoťák“) American Airlines.
Zpoždění našeho letu na informačních monitorech stáhli na hodinu a šest minut, v avizovanou dobu odletu ale teprve naše letadlo přijíždělo k terminálu.
Embraer ERJ-170 byla pro mě novinka. Vevnitř příjemné letadlo s uspořádáním 2 + 2, letušky byly taky moc příjemné, jedna byla opět starší, druhé mohlo být tak kolem čtyřicítky, ale trochu vypadala, jakoby v něčem jela. Měl jsem nastudováno, že před přistání na letiště La Guardia jsou hezké výhledy z levé strany letadla, a tak jsme měli sedadla A.
Už s pořádným zpožděním jsme vyrazili od terminálu, dojeli jsme k dráze, ale místo abychom na ni najeli, otočili jsme se na přilehlou pojížděčku a tam zastavili. Pilot nám oznámil, že je v New Yorku nějaký problém a že tu budeme stát třicet minut. Už jsem se viděl, jak se po půl hodině čekání vracíme k terminálu, ale za pětadvacet minut jsme se skutečně rozjeli směrem k dráze a pak konečně odstartovali. Udělali jsme obrat kolem letiště,
- PHL.gif (5 KiB) Zobrazeno 6292 x
a pak už směřovali na New York. Kapitán předtím oznámil, že let bude trvat 29 minut, a nakonec trval, představte si, 29 minut. A tak jsme se po chvilce přiblížili k New Yorku a poprvé v dálce zahlédli zelenou paní s pochodní se zlatým ohněm a taky mrakodrapy,
pak jsme měli vyhlídkový let nad Manhattanem,
a kus za Central Parkem jsme to vzali doleva,
a u letiště Teterboro se otočili, abychom pak přistávali na dráhu 13 letiště LGA. Byl to celkem zvláštní pocit proplétat se mezi mraky, mrakodrapy a startujícími a přistávajícími letadly z okolních letišť, jistější jsme se cítili až na zemi. Na letišti, aspoň tam, kam jsme přirazili my, to vypadalo tentokrát jako království někoho úplně jiného než ve Philadelphii.
- LGA.gif (6.18 KiB) Zobrazeno 6292 x
Nakonec jsme na La Guardia přiletěli se zpožděním hodiny a čtyřiceti minut. Škoda, dřív bylo lepší počasí a víc světla, tak by pohledy na New York byly hezčí, ale i tak to stálo za to. Už jsme ale měli cestování plné zuby, tak jsme jen proběhli celkem hezkým terminálem, vyběhli ven a chytli taxíka, ze kterého jsem si udělal ještě fotku věže.
V New Yorku jsme zjistili, že ještě není úplně takové jaro, jak jsme si představovali, a tak jsme druhý den ze všeho nejdřív šli koupit bundy a teprve pak dělat takové ty věci, které turisti dělávají.
Ujistili jsme se, že je tomu skutečně tak, jak jsme to viděli už z letadla – totiž, že i když na stromech už pučely nové listy, ještě to nestačilo na to, aby stromy z dálky vypadaly zeleně.
Ale už toho třeba i na Staten Islandu kvetlo dost.
Ještě pohled na panorama New Yorku z ostrova,
a pak lodí zpátky na Manhattan.
Tam už to na jaro vypadalo trochu víc.
Šli jsme mimo jiné podívat na památník 11. září, kde kromě nové budovy One World Trade Center známé dříve tako jako Freedom Tower, která jen pár dní po našem odjezdu dostala vršek a stala se tak se svými 1 776 stopami (541 m) třetí nejvyšší budovou světa, mají i dva bazény s vodopády na místech bývalých Dvojčat a muzeum, které události 11. září 2001 bude připomínat.
Má to zvláštní atmosféru; na okrajích bazénů jsou vytesána jména obětí, a zrovna když jsme tam byli, tak u jednoho jména plakala paní; přišel za ní nějaký voják a utěšoval a povzbuzoval ji. A ukazují tam i strom, který to všechno přežil a jako jediný zrovna kvetl.
Díky za report, člověk si rád zavzpomíná 
