Plánování této cesty bylo logisticky trošku náročnější, než obvykle. Zjišťování vlakových spojů je sice na internetu k dispozici, ale jen v ruštině. Což zase nebyl takový problém, rychle jsem se doučila potřebná slovíčka, ale horší je, že vlaky v Kazachstánu a Rusku jsou v prodeji až 45 dní před odjezdem. Jízdní řády jsou zveřejněny o pár týdnů dřív, ale to nám moc nepomohlo, protože jsme vše plánovali víc než půl roku dopředu. A tak jsme plánovali trošku na slepo, podle starých jízdních řádů a doufali, že ty aktuální, se nebudou moc lišit. Nakonec to naštěstí nějak vyšlo.
Poskládali jsme následující plán cesty: Z Prahy letecky do kazašské Almaty s ČSA, odtud letecky do Kyzylordy (město ve středním Kazachstánu) s Air Astanou. Dále vlakem k Aralsku. Z Aralsku vlakem do Bishkeku v Kyrgystánu. Přesun letecky do Irkutsku (já s S7 přes Novosibirsk, moji kamarádí s TK a Aero Mongolií přes Ulanbátar). Z Irkutsku přesun transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku, přelet s Asianou do Soulu a návrat s ČSA do Prahy.
Letenky:
Část cesty jsme letěli na zaměstnanecké letenky, část na normální placené.
Nejprve jsme zakoupili přes web Air Astana letenky na úsek Almaty-Kyzylorda. Cena jednosměrné letenky 2200,- Kč. Dva týdny potom, co jsme letenky koupili, jsme náhodně zjistili, že náš ranní let už v systému není a operuje jen let odpolední. Spojila jsem se s GSA Air Astany v Praze a zjistila, že nám už Air Astana předělala letenky na odpolední let. Přemýšlela jsem, kdy by nám to tak asi dali vědět, kdybych to sama nezjistila? Rozhodla jsem se toho využít k tomu, abychom si přidali další let do statistiky a našla jsem si spojení Almaty-Kyzylorda s přestupem v Astaně, který sice přilétal do Kyzylordy jen o pár desítek minut dřív, než přímý odpolední, ale pro nás to byla možnost proletět se víc. Příjemná zaměstnankyně GSA v Praze napsala do centrály Air Astany v Almatě a ti odsouhlasili, že nám takto může involuntary let reroutovat.
Ostatní letenky jsme měli zaměstnanecké.
Víza:
Rusko – víza jsme dělali přes společnost CRC Consulting (doporučení jsem našla na diskuzi na webu Hedvábná stezka), cena 1650 Kč
Kazachstán – víza jsme si vyřídili přímo na kazašské ambasádě v Praze, cena 35 EUR, nic extra nepožadovali
Kyrgyzstán – pro držitele českých pasů je bezvízový
Jižní Korea – víz taktéž netřeba
Vlaky:
Potřebovali jsme nakoupit jízdenky na spojení:
Kyzylorda-Aralskoe more – tento vlak operují kazašské železnice
Aralskoe more-Bishkek – provozují ruské dráhy, vlak jede už z Moskvy
Irkutsk-Vladivostok – provozují ruské dráhy
Ruské a kazašské dráhy mají své weby, kde jsou 45 dní před odjezdem uvedeny ceny a „seat mapy“ vagonů. Většina vlaků nabízí 3 přepravní třídy, pro nás letecké nadšence bych je označila jako First class (Ljuks) pro dva cestující, Business class (Kupé) pro čtyři cestující a economy class (platzkartnij) tam spí každý s každým. My jsme zvolili pro všechny cesty Business class, přeci jen jsme chtěli nějaké to pohodlí.
Problém nastal, když naběhla lhůta, kdy bylo možné jízdenky zakoupit. Ruské i kazašské železnice sice na svých stránkách hrdě vystavují loga VISA i Mastercard, ale přesně jak psali v Lonely planet, naše „zápaďácké“ platební karty tam nefungují. Ozkoušeli jsme jich několik, vydané různými bankami, ale transakce nikdy nebyla autorizována. V ČR prodává jízdenky na ruské železnice cestovní kancelář Bemett, ale protože prodej přes cestovky je vždy s přirážkou, nakonec jsem požádala svého ruského kamaráda, který nám jízdenky zakoupil přímo v Rusku. S kazašským vlakem z Kyzylordy do Aralsku byl trochu problém, ale nakonec se mu podařilo koupit i tyto jízdenky. Jízdenky jsou papírové, je nutné je i při nákupu přes internet proměnit v pobočce železniční společnosti za papírové, což pro nás udělal také a jízdenky mi poslal do Prahy pravidelnou linkou S7 z Novosibirsku.
Ceny jízdenek uvádím přibližně:
Kyzylorda-Aralskoe more: 300 Kč
Aralskoe more-Bishkek: 2500 Kč
Irkutsk-Vladivostok: 7000 Kč (cena se hodně liší podle sezónosti, našli jsme od 4500 Kč do 12000 Kč na stejný vlak v jiná data)
Kazachstán
Z Prahy letíme OK-OER, přestože byl několik týdnů v rezervačním systému uveden Airbus A330. Ten se bohužel nekonal.
večeře na lince PRG-ALA
míjíme Aralské moře, zpátky se budeme kodrcat přes 24 hodin
snídaně před přistáním v Almatě
přistání v Almatě
Letiště Almaty
Mají tu mnoho skvostů.
Tady to ještě žije.
Ihned po příletu se odbavujeme na pokračující let Air Astany do Astany.
Naše cesta povede tudy.
Catering na lince Almaty-Astana. Doba letu hodina a něco.
Astana ze vzduchu.
A jsme v Astaně.
I tady je na co koukat.
Spotterské oko se zaleskne dojetím.
Vnitrostátní odlety z Astany.
Další catering. Astana – Kyzylorda.
Blížíme se ke Kyzylordě.
Letiště Kyzylorda.
Příletová i odletová hala.
Letištní toalety. Už to začíná…
Taxíkem jsme dojeli na nádraží, odkud budeme pokračovat vlakem k Aralu.
Na nádraží je možné zakoupit cokoliv.
Po čtyřech hodinách čekání přijel náš vlak, který nás odvezl do Aralsku. Cesta trvala 8 hodin a jelo se přes noc.
Na tuto cestu se nám nepodařilo vzhledem k obsazenosti vlaků koupit lístky do jednoho kupé a tak jsme spali každý v jiném, s cizími lidmi. Mně nacpali do kupé černého pasažéra bez lístku. Uvelebil se v prostoru pro uložení zavazadel. Moje protesty, že éto něvazmožno, nikdo ze spolucestujících nebral v potaz. Ani průvodčí. Tak jsem si pána vyfotila a průvodčímu řekla, že to pošlu jeho náčelníkovi. Asi 45 minut co jsme stáli v chodbičce před příjezdem do Aralsku mě téměř na kolenou prosil, ať to nedělám, že má 5 dětí a že bude mít průšvih.
A jsme v Aralsku.
Velbloudi se tu courají volně po městě. Někteří mají i známku na krku.
O městě Aralsk jsme dopředu zjistili jen pár informací. Např., že je tu jen jediný hotel, jménem Aralsk, který, když jsem si vygooglovala, tak se mi podlomila kolena, kde že to budeme spát. Ale tak co, patří to k tomuto dobrodružství, jednu noc to nějak přežijeme. Nakonec jsme se pobytu v tomto hotelu ale vyhnuli, díky tomu, že jsme do Aralsku dojeli brzo ráno a odjeli večer.
V šedesátých letech tu bylo postaveno malé letiště (ICAO kód: UATA), které je od roku 1992 mimo provoz. Sloužilo k přepravě bakteriologického materiálu na ostrov Vozrožděnija v Aralském moři. Létaly odsud ale i lety pro cestující a s poštou do Kazalinsku, Raimu, Karaterenu, Amanotkelu, Kulandy a Akbasty. Hlavními typy letadel zde byly An-2 a příležitostně i Jak-40 a An-24.
Město Aralsk bývalo přístavním městem, které žilo z rybolovu. Příběh Aralského moře (jezera) je smutný a fascinující zároveň. Nachází na hranicích Uzbekistánu a Kazachstánu. Osudným se pro něj stal rok 1954, kdy vláda tehdejšího Sovětského svazu spustila monstrózní projekt zavlažování okolních plantáží na produkci bavlny tak, že voda ze dvou hlavních řek napájejících Aral byla odvedena do zavodňovacích kanálů. Jezero přišlo o svůj přirozený zdroj vody a v roce 2003 už mělo jen 10% svého původního objemu a 1/3 někdejší rozlohy. Břehy ustoupily o 150 kilometrů a odkryly 45 000 kilometrů čtverečních původního mořského dna. Dnes tu stojí opuštěné lodě, dříve sloužící většinou k rybolovu, kolem kterých se prochází velbloudi. V roce 1960 byla slanost vody v jezeře 10 promile, v roce 2003 už 78 promile. To způsobilo, že téměř všechna fauna žijící v jezeře vyhynula. Kdysi 25-ti metrová průzračnost vody je pryč; ta je nyní znečištěna hnojivy a pesticidy, které přinesou řeky z okolních zemědělských oblastí.
Zkáza Aralského moře byla po zásahu sovětských soudruhů rychlá.
A nejen to. V Aralském moři se nacházel ostrov, který sovětská vláda využívala pro svou izolovanost k biologickým pokusům, které se na životní prostředí této oblasti údajně také podepsaly. Jedná se o Ostrov Vozrožděnija, v angličtině označované jako Reneissaince Island.
Malou nadějí na záchranu aspoň části Aralu se stal projekt financovaný Světovou bankou v hodnotě asi 86 milionů dolarů, ukončený v roce 2008. Při něm došlo k postavení 13-ti kilometrové hráze u zbytku vodní plochy v severní části jezera, která se nyní označuje jako Malý Aral. Zatím to vypadá nadějně. V roce 2005 byla vzdálenost vody od města Aralsk 100 kilometrů, po stavbě hráze se voda dostala 25 kilometrů od města. Hladina stále stoupá a přibližuje se původnímu přístavu.
Bohužel osud jižní (té větší části jezera) je, zdá se, zpečetěn. Počítá se s tím, že do roku 2020 voda úplně zmizí a zbude zde jen poušť.
Za podrobnější zmínku stojí i už jmenovaný Ostrov Vozrožděnija (označovaný jako Aralsk-7), zvaný též Ostrov smrti. Kvůli vysychání Aralu se v roce 2001 stal z ostrova poloostrov, protože se nedostatkem vody v okolí spojil s pevninou. Ale vraťme se v čase ještě zpět. V roce 1948 zde byly na příkaz vlády SSSR vybudovány přísně tajné biologické laboratoře, ve kterých se vyvíjely a testovaly nejrůznější svinstva, např. neštovice, mor, antrax a další hrůzy se strašidelnými názvy, které jsem nikdy neslyšela (tularémie, brucelóza, vozhřivka). Pokusy se dělaly na zvířatech, morčatech, krysách, paviánech, ovcích. Byly sem dovezeny také desítky koňů. Jejich krev sloužila pro přípravu živné půdy pro chov smrtelných kmenů buněk. Mrtví koně byli odhazováni kdesi v odlehlejších částech ostrova.
Pro civilní veřejnost se ostrov úplně uzavřel a jeho okolí hlídaly vojenské lodě rozmístěné kolem. Pouze v případě nepřízně počasí bylo rybářům povoleno přistát na ostrově a vyčkat na jeho zlepšení v jedné ze zátok. V hlavním městě ostrova Kantubek svého času žilo až 1500 obyvatel, vědců, jejich rodin a vojáků. Vyrostly zde kasárna (vojenská základna se označovala jako Aralsk-5), velitelství ostrova a elektrárna, škola. O tom, jaký byl život na ostrově se lze jen dohadovat. Podle později odkrytých informací, se v průběhu zimy odehrávaly všechny pokusy pouze ve vnitřních laboratořích, od května do září i venku. Několik ruských a kazašských novin zmiňuje informaci, že v roce 1988 bylo na ostrově zakopáno asi dvacet 250-ti litrových nádrží z nerezové oceli, naplněné antraxem, které sem byly dovezeny ze Sverdlovsku. To však nebylo nikdy potvrzeno.
Poslední personál opustil laboratoře a ostrov v roce 1992. Zůstaly zde zařízené domy, včetně televizorů v domácnostech, konzervované maso, traktory, dílny plné náhradních dílů. Mnoho nádob a kontejnerů ve kterých byly uloženy biologické zbraně, bylo špatně uskladněno či zničeno a začaly po čase unikat do okolí. Až v roce 2002 došlo ve spolupráci vlád USA a Uzbekistánu k úplné dekontaminaci původního ostrova. Údajně odsud bylo odvezeno a zničeno na 200 tun škodlivého materiálu. Američané, kteří projekt financovali šesti miliony dolary, se na akci podíleli oficiálně kvůli ekologii, mnohé ruské noviny jejich humanitárním úmyslům nevěří a uvádí jako hlavní důvod to, že vláda USA chtěla zmapovat, co se na ostrově v éře SSSR dělo. Čemuž se dá i věřit.
Podle expertů, kteří dekontaminaci ostrova prováděli, je dnes toto území pro návštěvníka zdraví bezpečné, je nepravděpodobné, že by se stalo zdrojem šíření jakékoliv biologické nákazy. Popel ze zvířat, na kterých byly prováděny pokusy, je uchován ve speciálně navrženém podzemním úložišti. Podle odborníků biologů a epidemiologů, kteří sloužili na ostrově v 60.-80. letech, bylo zničení orgánů infikovaných zvířat tak dokonalé, že jakékoliv znovuprobuzení infekcí je vyloučené.
V severní části ostrova bylo začátkem šedesátých let vybudováno vojenské letiště se čtyřmi dráhami do tvaru růžice. Některé zdroje na ruském internetu uvádí, že zde bylo letiště už v roce 1949 a to schopné přijímat velké vojenské transportní letouny.
Cesta na ostrov v roce 2002 trvala od civilizace asi jeden den. Nejprve 300 km stepní cestou k vesnici na poloostrově Kulandy a poté 3 hodiny motorovým člunem přes moře. Od pobřeží ostrova do vojenského tábora pak dalších 45 km. Nachází se zde třípatrová kasárna, přes patnáct domovů pro důstojníky, garáž o délce 300 metrů a budova základní školy. Neobvykle tajemná je laboratorní stavba přilehlá ke kasárnám. Ta byla oplocena dvojitým ostnatým drátem. Podle dochovaných nápisů a tabulek v některých z nich žily pouze ženy. Podle zbytků interiérů, se dá předpokládat, že byly uzavřené. V laboratorní budově je několik místností. Některé byly vybaveny gynekologickými křesly. Sousední pokoj má pouze jedny hermeticky uzavíratelné dveře. V další místnosti zůstaly nahromaděné desítky mužských a ženských figurín s ohebnými končetinami. Zachována zůstala bohatá biologická knihovna a obrovský sklad žárovek a různých druhů pokrmů. Železné dveře v suterénu jsou přivařené a není možné je otevřít. Dále se zde nacházejí rozptýlené trezory v různých velikostech. U laboratorních budov se nachází předměty, vypadající jako kotle, ale kotle to nejsou. Z nádrže na laboratorní budově vedou tři roury, pomalované v různých barvách. Za 44 let historie tajné základny zde nebyl nikdy postaven hřbitov. O vše se staralo krematorium.
V současné době se o záchranu části moře stará nezisková společnost Aral Tenizi, se kterou jsme se ještě před odjezdem spojili a domluvili si výlet na zajímavá místa v okolí Aralsku.
Navštívili jsme vraky lodí na bývalém mořském dně.
Naše výprava.
Zbytky lodí rozkrádají sběrači kovů.
Dojeli jsme až k moři.
Aralsk – přístav ze kterého odešlo moře.
Muzeum Aralského moře ve městě.
Děti už tu znají moře jen z obrazů, které jsou tu vystavené.
Společnost Aral Tenizi v Aralsku.
Paní ze společnosti Aral Tenizi nám na denní pobyt v Aralsku půjčila svůj dům. Když nám to nabízela, nabízela, ptala se, jestli nám nevadí, že toaleta je přes dvorek. Řekli jsme, že samozřejmě nevadí. Přes dvorek opravdu byla. ..
Před odjezdem z Aralsku jsme ještě chtěli navštívit místní letiště. Nachází se asi 5 km od města.
Moc toho z něj nezbylo.
Dojeli jsme zpět do města a na nádraží, odkud pojedeme vlakem do kyrgyzského Bishkeku.
Odjíždíme vlakem – směr Bishkek. Cesta bude trvat 29 hodin.
Po nástupu do vlaku jsme dostali čisté povlečení.
Seznam zastávek je nutno mít vytištěný, aby člověk věděl, kdy se bude moci jít provětrat na perón.
Jako doma, jako doma…
Podél trati se pasou velbloudi.
V noci projíždíme zastávkou Tjuratam, která je v sousedství kosmodromu Bajkonur.
Naše kupé.
Po noční jízdě se probouzíme do úplně jiné krajiny.
Místo velbloudů se kolem trati pasou krávy.
Ve městě Lugovoy míjíme bývalou vojenskou základnu.
Kdesi před Kyrgystánem.
Vesničky.
Hory.
Náš vlak vyjel z Moskvy, my do něj přiskočili v Aralsku.
Kyrgystán
O Kyrgyzstánu jsem toho moc nevěděla, respektive vůbec nic. Co se týče kyrgyzštiny, měla jsem za to, že je podobná ruštině, ale kdepak. Zní spíš jako turečtina a tak jsem se rozloučila s tím, že bych se před odjezdem naučila nějaké fráze. A tak jsem si dohledala alespoň nějaké základní informace. Většina obyvatelstva zde praktikuje muslimskou víru, ale v trochu jiné podobě, než ji znám z oblasti středního východu. Co mě zaskočilo, je tradiční zvyk, který se tu provozuje a v poslední době je opět na vzestupu. Jmenuje se "Ala kaču" a v podstatě jde o to, že když se chce mladý Kyrgyz oženit, tak si vyhlédne nevěstu, buď mezi těmi co zná nebo i úplně cizí a za pomoci kamarádů ji unesou buď z domova nebo prostě jen tak z ulice. Jeho rodina o chystané akci ví a tak už je připravena svatební hostina, kde "nevěstu" zpacifikují a (ve většině případů násilím) s únoscem oddají. Pokud se jí nepodaří během večera utéct, nemá už možnost vrátit se domů. Podle kyrgyzských tradic, pokud stráví noc v domě muže, je zneuctěná a její rodina ji zpátky nepřijme, i když se sňatkem nesouhlasí. V posledních letech došlo k několika sebevraždám těchto dívek, které byly medializovány a tak v Kyrgystánu vznikají nadace na pomoc obětím tohoto zvyku. Myslela jsem, že se toto děje jen někde v horách u lidí, kteří žijí podle jiných měřítek, ale není to tak, běžně se provozuje i ve velkých městech, včetně Bishkeku. Podle statistik zhruba 50% manželství v Kyrgyzstánu vzniká tímto způsobem. Stačí si do google zadat heslo: "ala kachuu" a člověk se nestačí divit, co je i v dnešní době možné. Novinář Thomas Morton o této pro nás nepochopitelné tradici natočil zajímavý dokument, ke shlédnutí zde: http://www.youtube.com/watch?v=DKAusMNTNnk. Další dokument z ruské televize RT: http://www.youtube.com/watch?v=TDnO_yV_8mo
Zajímala mě samozřejmě také situace v letecké dopravě. Z Evropy sem toho moc nelétá. V podstatě jen Turkish Airlines na lince IST-FRU-ULN, Ukraine International Airlines z KBP a Ural Airlines a Aeroflot z MOW. Místní aerolinie které zde působí, jsou Air Bishkek (původní název Kyrgyz Airways, mají moc hezky pomalovaná letadla), Kyrgyzstan Air Company (národní dopravce, původní název Altyn Air), Avia Traffic Company a Sky Bishkek (ti mají jen jedno letadlo). Žádná z těchto společností už neprovozuje žádné Iloušky ani Túčínka a všechny jsou na black listu EU.
Vynikající boršč.
Hlavní náměstí v Bishkeku.
České sklo v kyrgyzském obchoďáku.
Typická kyrgyzská večeře.
Z Bishkeku odlétám se společností S7 do ruského Novosibirsku.
Letiště v Bishkeku se jmenuje Manas.
Pokračování příště...
Podepisuju se pod dejavu(ho).
