2. díl
Rusko
Letiště v Novosibirsku. I zde jsou ještě k vidění pěkné skvosty.
V roce 2012 zde byl před letištěm vystaven Tu154 k oslavě výročí letiště.
Po dvou dnech v Novosibirsku, pokračuji se společností S7 do Irkutsku, kde se setkám se zbytkem výpravy, protože ti letěli z Bishkeku přes mongolský Ulanbátar. Letím na zaměstnanecké letenky, čili v režimu stand-by, tzn. zbyde li místo v letadle. Naštěstí se na svých cestách setkávám se zaměstnanci různých společností a většinou si vyměníme kontakty. Člověk nikdy neví, kdy poletí s aerolinkou toho druhého a bude potřebovat zjistit obsazenost letů. Na můj let mi tyto údaje poslala Julia, se kterou jsem se seznámila kdysi v Petropavlovsku, když nás listovala na jejich let. Byla jsem klidná, míst bylo dost.
Catering na letu OVB-IKT. Vynikající, ale opravdu vynikající ryba.
Prolistovala jsem si i palubní časopis S7. Na ukázce vyplněné přistávací karty mě zarazilo jméno, použité jako vzor. Chvilku mi trvalo, než mi to docvaklo. V S7 mají zřejmě smysl pro humor.
V Irkutsku se šťastně setkám s kamarády. Druhý den vyrážíme na výlet na ostrov Olchon na Bajkalu. Jedeme autobusem, cesta trvá 6 hodin.
Naším cílem bude město Chužir, na ostrově Olchon.
A jsme na ostrově. Přejeli jsme sem trajektem. Od přístavu jedeme do Chužiru ještě cca 50 minut.
Hlavní třída v Chužiru.
Na turisty jsou tu připraveni.
Zajdeme na rybu, prý je čerstvě vytažená z Bajkalu. Tady tomu i věřím.
Potom vyrážíme na procházku po ostrově. Dojdeme až k Šamanské skále.
Na tohle místo budeme vzpomínat dlouho.
Hrátky s mrakem.
A s lahví.
Nějaké totemy či co.
Pláž tam sice je, ale voda má prý maximálně 18°C, takže nic pro mě.
Vracíme se do města.
Silnice se tu nedají nazývat silnicemi.
Domečky jak z Mrazíka.
Ubytovali jsme se v tomto hotelovém komplexu.
Toalety.
Vyrazili jsme na večeři. Rusky nemluvící a nečtoucí turisté to tu mají těžké.
Bliny.
Ruské reálie.
Další atrakce pro turisty.
Jízdní řády busů mezi Irkutskem a Chužirem.
Hlavní autobusová zastávka na ostrově.
Potkali jsme i nějaké západní cizince. Několik Švýcarů a Australany.
A zpátky trajektem na pevninu a do Irkutsku.
V Irkutsku zajdeme na nákup, musíme se vybavit na zítřejší odjezd Transsibiřskou magistrálou.
Nastává den D. Nastupujeme do vlaku Transsibiřské magistrály, ve kterém strávíme tři dny a tři noci. Máme lístky do druhé třídy, čili kupé pro čtyři.
Nastupovali jsme v Irkutsku a jeli jsme po červené trase.
Pár informací pro zájemce o cestu Transsibiřskou magistrálou:
• většina vlaků je rozdělena do tří cestovních tříd. 1st class - dvoulůžková kupé, 2nd class - čtyřlůžková kupé a 3rd class (plastkartny) - otevřený prostor kde spí všichni dohromady
• některé vlaky jsou označeny jako Firm, čili Firmeny high quality trains, ty jsou kvalitnější (ale také dražší). U těch nejlepších vlaků je možné objednat v ceně jízdenky i jídlo
• na trase jezdí i čínské vlaky, které jedou z a do Číny, ty mají rozdělení cestovních tříd jiné, než vlaky ruské
• nejznámější vlak se jmenuje Rossiya, cesta z Moskvy do Vladivostoku v něm trvá 7 dní. Tento vlak je vymalován v barvách ruské vlajky.
• stejnou trasu jede "pomalejší" vlak č. 904 celkem 9 dní
• zhruba jednou týdně vlak který jede z Moskvy, nekončí pouze ve Vladivostoku. V Ussurijsku (asi hodinu před Vladivostokem) jsou odpojeny dva spací vagony a ty pokračují do Severní Koreje.
• Rossiya ani jiné vlaky jezdící mezi Moskvou a Vladivostokem nejsou nejdelším železničním spojem na světě. Tím je vlak jedoucí z ukrajinského Donětsku a Kharkova, který také končí ve Vladivostoku.
• ceny na vlak se liší podle sezóny a typů vlaků. Jízdenky je možné koupit nejdříve 45 dnů před datem odjezdu.
• všechny jízdní řády jsou uváděné v moskevských časech, proto je při plánování cesty nutné brát toto v zřetel, aby člověk nečekal na vlak, který je ještě někde na Uralu
• jízdní řády je možné zjistit na stránkách ruské železnice http://www.rzd.ru (od května 2013 jsou jízdní řády také v angličtině)
• v České republice prodává jízdenky na ruské vlaky např. cestovní kancelář Bemett (s přirážkou)
• google nabízí virtuální cestu Transsibiřskou magistrálou na svých stránkách, přistoupit je možno kdekoliv! http://www.google.ru/intl/ru/landing/transsib/en.html
• otázku KDY kupovat jízdenky, jestli se cena před odjezdem snižuje nebo zvyšuje jsme chvíli řešili. Koupili jsme jízdenky hned a udělali jsme dobře. S blížícím se odjezdem se cena jízdenek dvakrát zvedla (celkem o 1 500 rublů), deset dní před odjezdem už bylo v našem vagónu jen jedno volné místo. Pokud tedy někdo cestuje ve vysoké sezóně jako my, vyplatí se nečekat a koupit hned, jakmile jsou lístky k dispozici.
• jídelní vůz se nachází zhruba uprostřed vlaku. Je otevřen jen od 9:00 do 23:00 (těžko říct, kterého časového pásma, moskevské to nebylo). Mimo otevírací dobu je zavřen a to znamená, že přes něj není možné procházet do druhé části vlaku.
• na toaletách jsou k dispozici papírové utěrky a toaletní papír. Občas dojde, ale stačí říct provodnici a ta vše doplní.
• kupé provodnice uklízí každý den. To znamená, že je potřeba zvednout nohy nahoru a ona pod nimi zamete.
• je dobré sebou mít vlhčené ubrousky, upotřebí se na leccos, od utírání nádobí po umývaní sama sebe, vzhledem k tomu, že sprcha je jen v dražších vlacích.
• v každém vagóně je samovar s horkou vodou, kterou mohou pasažéři bez omezení čerpat. Takže čajové sáčky a kávy 2 v 1 sebou.
Nabídka spojení Irkutsk-Vladivostok na 17. 6. 2013
Ceny vlaků podle druhu kupé.
Náš vlak přijíždí.
Provodnice jsou nejdůležitějšími osobami vlaku.
Odjezd z Irkutsku.
Úsek za Irkutskem je doporučován jako nejhezčí, vzhledem k tomu, že trať vede kolem Bajkalu. Proto jsme volili výběr spojení tak, abychom jím projížděli za světla. A vyplatilo se to.
Bajkal na dosah ruky.
Bajkal.
Vyrazili jsme samozřejmě na průzkum jídelního vozu. Ceny tu nejsou nejnižší, kafe 80 rublů, boršč 200 rublů. Většinou jsme tu byli sami nebo jsme si tu dávali sraz s Brity, se kterými jsme se během cesty seznámili.
Boršč.
I tady jsme si vytiskli seznam zastávek a sledovali, kde právě jsme.
Poprosili jsme provodnici, jestli se můžeme podívat do vozu první třídy neboli Ljuks. Tak takhle to tam vypadalo.
Ptali jsme se obsluhy v restauraci, jestli jsou ve vlaku ještě nějací cizinci. Ano, prý Amerikánci. Tak jsme se je vydali hledat. Došli jsme až do vozu typu plazkartnij. Byla jsem docela ráda, že cestujeme v našem kupé. Amerikánce jsme nenašli, ale byli tu dva Poláci.
První větší zastávka – Ulan Ude.
Tady jsme si museli umýt okno, abychom po cestě mohli fotit.
Doporučovaným jídlem na cestu do vlaku jsou instantní nudle. Po tomhle výletu už je nechci nikdy vidět.
Při nástupu do vlaku jsme dostali čisté povlečení, zatavené v igelitovém sáčku. Když jsem o tom dopředu četla, neměla jsem k tomu moc důvěru, ale opravdu to bylo čisté a neměli jsme problém v tom spát. Matrace, polštář a peřina jsou součástí kupé.
Projíždíme kolem malebných vesniček.
Za oknem zahlédneme i nějaké letiště s Il-18.
Také stíhačku..
A další letiště.
V noci stavíme v Čitě. Mají zde stejně jako v Ulan Ude zdarma nádražní wifi, zvanou „open-vagzal“.
Ranní pohled z vlaku.
Zastávka „někde“.
Lenin v Rusku pořád frčí. Bělogorsk.
Bělogorsk.
Našli jsme se s Amerikánci. Akorát že to nebyli Američani, ale Briti. Pro Rusy jsou všichni anglicky mluvící turisté Amerikánci.
A další zastávka.
Místní bábušky prodávají na zastávkách domácí produkty.
Na zastávkách se cestující vždycky rozprchli na nákupy. Je dobré sebou mít dostatečnou hotovost v rublech a pokud možno v nižších hodnotách.
Zastávka jménem Erofej Pavlovič.
Mosty.
Toalety ve vlaku. V každém vagóně jsou dvě, na začátku a na konci. Zavírají se podle rozpisu vyvěšeného na dveřích, 20-40 minut před a po velkých zastávkách. Je třeba s tímto kalkulovat, aby nedošlo k neštěstí:-)
Chaloupky na Sibiři.
Lonely planet vydali o Transsibiřské magistrále extra průvodce.
Nabídka baru v restauračním voze.
Vlak se dobře fotí v zatáčkách.
Další chaloupky.
Další zatáčka.
Hlady tady člověk určitě neumře.
V Chabarovsku přistupuje náš kamarád, který za námi doletěl a připojí se na zbytek cesty.
Po poslední noci na cestě se probouzíme ve městě Ussurijsk. Odtud je tygr z pražské ZOO.
Vjíždíme do Vladivostoku.
Vladivostok. Je tu památník Transsibiřské magistrály.
Nápis na pomníku. Zde končí Transsibiřská magistrála, vzdálenost od Moskvy 9288 km.
Kolik kilometrů magistrála má, si už budu pamatovat navždy.
Nádraží ve Vladivostoku.
Vladivostok.
Vladivostok.
Večer jsme zamířili na večeři do severokorejské restaurace Pchjongjang, kterou provozuje vláda KLDR.
Trocha severokorejského folklóru.
A vynikající jídlo.
Druhý den vyrážíme na procházku po městě. Co mě v Rusku nikdy nepřestane fascinovat, je výška podpatků, kterou nosí ruské ženy pro běžnou chůzi po městě.
Vyloženě vycházková obuv.
Další…
A další..
Došli jsme k ponorce na pobřeží.
Za vstupné 100 rublů je možné, podívat se dovnitř a vykoukat všechna vojenská tajemství.
Přístav.
Za 8 rublů jsme se projeli lanovkou.
A došli na promenádu.
Ruské kolo se v Rusku nejmenuje Ruské, nýbrž balšoje koljeso.
Docela mi to tu připomínalo ukrajinskou Oděssu.
Kolonáda.
Nebo malebné lázeňské městečko.
Lodě na obzoru.
Památníky jsou v Rusku velice rozšířené.
Místní kantýna s mapou, kterou bych chtěla mít doma.
Pořád to samé město, jen jiná část.
Jako suvenýr jsem si koupila ruskou vlajku za 200 rublů.
Ráno se před hotelem vyšetřuje vykradení auta.
Letiště Vladivostok. Odlétáme do Soulu v Jižní Koreji.
Posádky Aeroflotu mají boží uniformy.
Odlety z Vladivostoku.
Náš let. Letíme s Asianou.
Ruské děvušky se na cestu vystrojily.
Naše letadlo.
Odlétáme z Ruska.
Oblétáváme Severní Koreu.
Catering Vladivostok – Soul.
A co si pustit na letu z Ruska na rozloučenou za film? Annu Kareninu.
Pokračování příště. Poslední díl - Soul a let SEL-PRG s A330 ČSA.
... tu bych chtěl mít taky doma!
