10.07.2012, YUL – YYZ ,WS495, Boeing 737-600, 14:00 – 15:13
Celý červenec panovala v Quebecu pěkná horka. Přes den teplota neklesala pod 28°C a v noci v těch jejich dřevostavbách, to taky moc neklesalo, takže se toho moc podnikat nedalo a čas utíkal hrozně pomalu. Konečně přišel den D, manželku s dcerou jsem zanechal u příbuzných a přijíždím autobusem na stanici metra Longueuil – Université de Sherbrook, kupuji lístek až letiště za 8 dolarů a přejíždím 2 stanice pod řekou Svatého Vavřince na autobus, který jede až na Pierre-Elliot Trudeau Airport. Bus je klimatizovaný s wifi připojením, takže cesta ubíhá velmi rychle. Čas do odletu trávím „lehkým“ obědem ve fast foodu a dokumentováním dění na ploše.
Zarezervoval jsem si sedadlo 4A na levé straně stroje. Idea byla následující – při troše štěstí zahlédnu Niagárské vodopády. No, nepodařilo se
. Letový koridor vedl trochu jinudy a navíc byla slušná oblačnost za Ontarijským jezerem. Ale to nevadí, protože se mi při klesání na YYZ naskytl následující výhled:
Pohled na downtown z hůry
Během letu se rozdávalo občerstvení – nápoje. Já si nic nedal. Paní, co seděla vedle mne, si dala skleničku červeného vína. Prakticky celý let jsem strávil civěním z okna a pozorováním „fádní“ kanadské krajiny. Cca 15 min. před přistáním jsem zaregistroval menší vzrušení vedle mne. Paní nějak nezvládla svou skleničku a převrhla ji na sebe. No nic s tím nenadělala, zvláště když měla bílé oblečení. Toto bylo největší vzrušení během tohoto krátkého letu.
Normální dálnice v Torontu
Interiér letadla
Kolega na vedlejší stojánce
Přistání proběhlo hladce a bez problémů. Zbývalo jen najít východ z letiště a nastoupit do správného autobusu, který jsem posléze nahradil metrem. Nutno dodat, že veřejná doprava je v Torontu levnější než v Montrealu. Cesta autobusem a metrem mě stála pouhé 3 CAD zaplacené řidiči autobusu. Při přestupu do metra nikdo nikde nekontroloval lístky a všude byl volný přístup. Následovalo ubytování se v hotelu, procházka po nejbližším okolí, rychlá večeře, studium průvodce a materiálů s jasným cílem, a to naplánovat trasu prohlídky města.
11. 7. 2012 Toronto
Ráno mě přivítalo sluníčko a modrá obloha bez jediného mráčku. Po snídani jsem lehce před 9 vyrazil z hotelu směr downtown. Toronto je největší kanadské město a stejně jako většina významných severoamerických měst se skládá z výškových budov v centru a placatých předměstí, takže s přibývajícími metry v nohou se budovy začaly zvedat a kolem bylo čím dál více stínu, což jsem kvitoval s povděkem, protože už dopoledne bylo pořádné horko.
Policejní ředitelství
Komplex budov nové radnice
Dopolední špička
Po cca hodinovém pochodu a mnoha fotografických přestávkách jsem dorazil k objektu, kvůli kterému jsem vlastně do Toronta přijel. Podle mého největší atrakce ve městě a široko daleko (až k Niagárským vodopádům) – CN Tower se super adrenalinovou záležitostí – EdgeWalk. Přemýšlel jsem o této aktivitě skoro rok, lístek jsem si zarezervoval pár dní před příjezdem do města a teď tu najednou stojím na úpatí věže, hlavu zakloněnou na maximum a přemýšlím, jaké to asi bude tam nahoře ve výšce 355 m. Kolena se mi podlomila při té představě
.
CN Tower ze spoda
Po nezbytné rentgenové kontrole jsem přišel k repcepci EdgeWalk, ukázal slečnám svou internetovou rezervaci a potvrzení o platbě. Na oplátku jsem dostal několika stránkový formulář s poučením o rizicích, odpovědnosti, příčinách a následcích všeho možného, co si lze jen představit a co se může přihodit během mého pobytu uvnitř i mimo věž. Za chvíli jsme se u recepce sešli všichni, kteří jsme měli absolvovat společnou procházku po nebesích. Bylo nás 5 ze 6 možných. Dvě holčiny si nás vzaly do místnosti, kde nám udělaly testy, zda nejsme pod vlivem alkoholu nebo drog. Do skříněk jsme odložili baťohy, hodinky, řetízky, holky si musely sundat náušnice, prostě tam zůstalo vše, co by mohlo spadnout dolů. Jediné, co jsme si mohli nechat, byly brýle, protože jsme na ně dostali šňůrky. Začali jsme se oblékat do speciálních kombinéz a každý z nás prošel dvojitou kontrolou veškerého vybavení. Byl jsem jediný cizinec, potažmo Evropan v týmu, ostatní byli domácí. Vše bylo OK a tak jsme nastoupili do výtahu a velmi rychle jsme se rozjeli vstříc příštím okamžikům. Nahoře si nás převzala průvodkyně, která s námi absolvovala procházku. Celé to spočívá v tom, že se chodí po asi tak cca 1 – 1,2 metru širokém chodníku, který, při pohledu skrze něj, vypadá jako mřížka od plotu a kromě kochání se krásami města, jezera Ontario a širým okolím se dělají různé aktivity, jako například stoupnutí si na hranu chodníku a naklonění se dopředu, přitom se pustíte vodícího lana a zamáváte tomu mraveništi pod vámi. Krásné pocity se člověku honí hlavou. Můžu jenom doporučit
.
Čas určený pro procházku uplynul velmi rychle, po vyzvednutí si upomínkových fotografií s potvrzením „Byl jsem zde“, došlo na ostatní atrakce, které věž nabízí. Ovšem procházku po vyhlídkách ve výši 351 a 447 metrů jsem si nechal na pozdní odpoledne. Vydal jsem se na blízkou zastávku turistického hop in hop out autobusu a v otevřeném vrchním patře absolvoval cca dvouapůlhodinovou projížďku městem – po jeho dalších zajímavostech, atrakcích a „historických budovách“.
Distillery district
Připomínka domoviny
Součástí ceny za jízdenku byla i projížďka lodí po jezeře Ontario mezi blízkými ostrovy. Po jízdě v otevřeném autobuse a čekání ve frontě na loď jsem byl vděčný za trochu stínu na lodi. Vyjížďka rozhodně stála za to, otevřela se nová panoramata města.
Po skončení projížďky na lodi jsem se vrátil do věže, abych znova vyjel nahoru a pokochal se výhledem. Celkem je věž vysoká 553 metrů včetně TV antény, otevřena byla v roce 1976 a až do roku 2007 byla nejvyšší na světě volně stojící konstrukce s veřejně přístupnou vyhlídkou, než ji překonali šejkové v Dubaji. Vyhlídka SkyPod ve výšce 447m nabízí úchvatné pohledy na město, jezero a okolí. Ve výšce 342 mají prosklenou podlahu, kterou je možno pohlédnout dolů na základy věže. Úchvatný pohled dolů. Zajímavé bylo pozorovat ostatní návštěvníky. Někteří se této prosklené části vyhnuli velikým obloukem, někteří jenom s respektem přistoupili k okraji a podívali se dolů a zejména děti, ty neměly vůbec žádný problém si i na tu podlahu sednout nebo si na ní hrát.
Ve své době nejvyšší budova v Britském impériu (124m, rok 1929)
Billy Bishop Toronto City Airport
Čas planul rychle a tak jsem se rozloučil s věží a vydal se opět procházkou k hotelu. Zvolil jsem jinou trasu než ráno, ovšem rozpálené město opět nabízelo zajímavé pohledy na moderní architekturu, tentokráte ze zdola.
12.7.2012, YYZ – YUL ,WS704, Boeing 737-600, 16:00 – 17:13
Dopoledne před odjezdem na letiště jsem opět strávil prohlídkou města a hlavně návštěvou Hockey Hall of Fame. Ta je především zaměřena na NHL, ale má i svou mezinárodní sekci, takže fanoušek hokeje si přijde na své. Při prohlídce lze narazit na několik výrazných českých stop. Některé příklady jsou na následujících fotografiích:
Historická část Hockey Hall of Fame
Vzpomínka na Ivana
Kupodivu i Znojmo má zastoupení v HHOF
Poté jsem se vydal procházkou po Yonge Str. až na křižovatku s Bloor St., kde jsem hledal stanici metra. Někde na internetu, nebo průvodci jsem se dočetl, že systém hromadné dopravy v Torontu je dělaný tak, aby se v něm nikdo nevyznal. Toto tvrzení můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Chvilku mi trvalo, než jsem našel vchod do metra. Je potřeba zakoupit v automatu „token“, který má velikost bývalého českého desetníku, je měděný a na jedné straně vyražený znak, který na první rychlý pohled připomíná státní znak NDR. Toto mě zmátlo a až po dalším snažení jsem pochopil, že to, co vypadlo, byl ten „token“ a já mohl konečně do metra. Cesta na letiště probíhala úplně stejně jako před dvěma dny. Při přestupu na autobus, nikdo nic nekontroloval, ono ani nebylo co, protože jsem žádný lístek neměl.
Tentokráte jsem si sedadlo za příplatek dopředu nerezervoval. Agentka na přepážce mi po domluvě vyjela palubní lístek s číslem 6A, čili opět na levé straně, což mi při zatáčení nad jezerem Ontario opět umožnilo kochat se pohledem na město a CN Tower. Cestu jsem si tentokráte zpříjemnil pivem. Let ubíhal rychle a najednou klesáme na letiště v Montrealu, který jsem měl díky své poloze úplně celý jak dlani.
Olympijský komplex v Montrealu
Montreal - downtown
Při nastupování do autobusu mi došlo, že tato krátká „dovolená“ o dovolené za necelou hodinku skončí a já se opět ocitnu ve víru 4 dětí ve věku od 2 do 7 let, ovšem ne na dlouho, protože za 8 dní se ocitám na letišti znova a nabírám se SWISS Airlines kurz Evropa, s pocitem, že tentokrát to bude teprve ono, jelikož manželku s dcerou jsem nechal v Montrealu na další 3 týdny. Jen kdyby člověk nemusel chodit do práce...
