"Brusel. Městys zamořený muslimskými imigranty a mocilačnými úředníky. Nezávidím Vám." (z diskuse k příspěvku Brusel – život stážistky v hlavním městě EU na blogovacím serveru idnes.cz)
"Letěli jste z Bruselu? Tam nic není, že?" (Šéfka kabiny dálkových linek British Airways, které jsem vykládal o našem výletu)
"Miluju Brusel, protože mi připomíná život v Čechách" (česko-belgická režisérka Eva Houdová žijící v tomto městě od roku 1968)
"Sedli jsme si do kavárny kousek od hlavního náměstí; donesli nám kávu, napil jsem se a věděl jsem, že tohle je nejlepší espresso mého života" (Eugen Brikcius vypráví o pobytu v tomto městě na Měsíci autorského čtení, Brno 2004)
Když se mi v takřka štědrovečerním čase, konkrétně 22. prosince 2009, naskytla díky aktuální informaci webu akcniletenky.com možnost zakoupit za 2590 Kč zpáteční letenku z Bruselu (Liège) do Tel Avivu, neváhal jsem dlouho a za 208 EUR pořídil zlevněný tarif, jemuž podobný se v běžných cenících aerolinek neobjevuje zas tak často. A protože zájem o tuto destinaci, pozoruhodnou z historického, duchovního i kulturního hlediska, projevil i táta, rozhodli jsme se na cestu na přelomu února a března následujícího roku vyrazit společně. Zdánlivou nevýhodu v podobě nutnosti přestupu v Bruselu (tam i zpět jsme se dopravili za několik desítek eur z Bratislavy v rámci sítě Ryanairu) jsme obrátili v zisk, neboť ani jeden z nás v mekce úředníků a politiků ještě nebyl, a tak jsme kromě 4 celých dnů v Jeruzalémě a Tel Avivu strávili i jeden a půl dne v (politicky) hlavním městě Evropské unie a čokolády, nemluvě o přítomnosti galerie jednoho z našich oblíbenců – význačného surrealisty René Magritta. Na prohlídku dalších bruselských pozoruhodností (sídlo Evropské komise a Evropského parlamentu, Atomium) jsme při své první návštěvě hlavního města Belgie programově rezignovali. A protože jsem předpokládal větší nákupy, a to jak v Izraeli, tak v Bruselu, přidal jsem dodatečně do rezervace letu s Ryanairem jedno odbavené zavazadlo pro zpáteční let z Charleroi do Bratislavy. Pro přesun z Brna do města nad Dunajem i zpět posloužila jako již tradičně výhodná „skupinová“ jízdenka ČD CityStar (zpáteční tarif 24 EUR pro dvě osoby s možností návratu až o měsíc později), která umožňuje využití vlaků EuroCity, jež mezi Brnem a Bratislavou jezdí ve zhruba dvouhodinovém taktu.
Po přistání na letišti Charleroi (o jehož „rozlétání“ vyšel oslavný článek v Newsweeku, jenž má Ryanair léta na svém webu) jsme nastoupili na autobus, který nás za pouhých 45 minut a 5 EUR dovezl do centra, respektive před nádraží Bruxelles-Midi/Brussel-Zuid (francouzsky/holandsky). Měli jsme sice vytištěnou mapku z Google, ale řekli jsme si, že si vezmeme taxíka, vždyť těch pár eur navíc oproti metru nehraje roli a navíc mne uspokojila odpověď taxikáře, který řekl, že na hotel Best-Western, kousek od nádraží Bruxelles-Nord i od historického centra, je to pouhých 10 EUR (cena prý podle taxametru). No, nakonec to bylo eur šestnáct, což nás lehce zaskočilo, ale co – letenky byly za pár korun, tak se nic strašného neděje. Inu, Best-Western není žádný Westin (při volbě hotelu se mi často vybaví doporučení otce hlavního hrdiny románu Roalda Dahla Můj strýček Oswald „Ať jsi kde jsi, ubytuj se v Ritzu“), ale když je pobočka udržovaná, jde o příjemný tábornický a pastelově laděný standard a to byl přesně tento případ a hotel jsme tak využili i při zpátečním přenocování v Bruselu.
Pozdní odpoledne a večer jsme věnovali úvodní prohlídce historického centra města, které nás překvapilo svou kompaktností – rozuměj – jevilo se nám jako zcela srovnatelné či ještě méně rozsáhlé než to v Praze. Několik menších ulic sbíhajících se na hlavním náměstí (zde slušný Grotte Markt, bohužel ještě bez tulipánové výzdoby), kde jsme si dali menší večeři (mj. pozoruhodně dobré domácí hranolky) a ochutnali jedno spíše velkoprůmyslové pivo a pak se pomalou procházkou vydali zpět na hotel. Druhý den ráno prohlídka pokračovala a nutno říct, že město mělo do 10 hodiny ranní – a vlastně i později – vskutku poměrně ospalý ráz. Protože jsem si vzpomněl na slova v úvodu zmíněného publicisty o espressu a protože Brusel bývá někdy vnímán jako jedna z metropolí evropské kavárenské kultury, umínil jsem si, že se pokusím najít když ne nejlepší, tak alespoň velmi solidní cappuccino či espresso (co jiného?) pro snídani. Bohužel, třebaže jsme vyzkoušeli asi 4 tradičně vyhlížející kavárny v centru, ze tří z nich jsme museli utéct, neboť to co nám přinesl číšník na stůl, připomínalo spíše mastnou hnědou vodu s delikátními očky hovězího vývaru než šálek perfektně extrahovaných 7 g kávy. Je nasnadě, že někteří francouzsky hovořící zaměstnanci kaváren nesli moje anglicky vznesené kritické připomínky a odchod od netknuté kávy s určitou nelibostí, ale 3/5 eur za již od pohledu nepitelné espresso/cappuccino (ano, praskající bubliny ve vrstvě mléčné pěny jako v pěně do koupele a ano, z šálku s cappuccinem se viditelně vznášela pára a ano, posyp tvořila skořice nebo kakao) prostě nedám. Ani čtvrtý pokus nebyl technologicky na jedničku, ale drobnou nedokonalost cappuccina kompenzovala velmi příjemná obsluha, pohodlné gauče a nepřepálená cena nápoje, ke kterému byla doručena i sušenka. Spolu s míchanými vejci a pečivem se tak jednalo o vcelku ucházející start do nového dne.
- Brusel po ránu 1
- Brusel po ránu 2
- Brusel po ránu 3
- Brusel po ránu 4
- Brusel po ránu 5
- Brusel po ránu 6 (trochu estetičtější)
- Ospalý kavárenský Brusel
Řekne-li se Brusel, mělo by se říci i A, tedy čokoládové pralinky. Druhou část inspekční obchůzky jsme tudíž zaměřili na tuto položku a nutno dodat, že dojem byl o něco příznivější než u kávy. Přiznávám, že jsem si specielně nenastudoval jaké značky a obchůdky jsou v Bruselu nejkvalitnější (mea culpa), tudíž jsme na váhu kladli a z prezentačního podnosu odebírali co bylo „při cestě“, tedy vesměs nabídku řetězců typu Leonidas, Godiva, Neuhaus. Upřímně: úplně špatné to nebylo, ale dechberoucí také ne. Uznávám, že za to snad může i suboptimální výběr kousků a také mé anglofilství, ale lanýže od Prestata, některé tabulky od Thorntons či ochutnávka z produkce Fortnum & Mason mě prostě vzaly za chuťové pohárky víc).
Dopolední courání se městem zakončil menší oběd v jedné z centrálně umístěných restaurací. Rybí polévka, mušle a čokoládový tart včetně sklenky vína a pečiva za 13 EUR na osobu byly takové jaké byly – sníst se to dalo (měl jsem sice pocit, že je to turistická past asi jako bistra v Latinské čtvrti v Paříži, tedy personál postávající před lokálem a vyhlížející hosty, kostkované ubrusy, multijazyčné menu, šunkové kýty okázale vystavené přede dveřmi atd., ale lokál vybíral (hlavně podle ceny) otec a jemu se to líbilo a to je hlavní.
Pak už jen pro kufříky na hotel a z nedalekého nádraží jsme se vydali dopředu vybraným vlakovým spojem do Liège. Cesta nevzrušivá, za zmínku stojí snad jen průjezd Lovaní, kde jsem zahlédl budovu pivovaru Stella Artois a v dáli vytušil místní univerzitu. Jestliže cesta vlakem byla poměrně fádní, příjezd do Liège byl impozantní. Nejprve vlak projel nad městem na estakádě, aby důstojně zastavil v úchvatně působící skořepině nádražní budovy. Prostor, prostor a zase prostor. A jeho členění žebrovím stavby. Tohle nebude jen tak obyčejné nádraží, pomyslel jsem si. A také že ne. Po nejbližším připojení k Internetu jsem zjistil, že hlavní stanici v Liège navrhl Santiago Calatrava.
Na pořadu dne byl ovšem další bojový úkol a to dopravit se z nádraží na letiště. Třebaže jsem učinil všechna možná preventivní opatření a myslel si, že jsem lokalizoval (na mapě i na webu) zastávku MHD města Lutychu, ze které měl každých 30 minut odjíždět za samaritánských 1.70 EUR přímý bus na letiště, realita mi opět dokázala, že pečlivě plánovat je lidské a skutečnost je často pod vlivem vyšších sfér. Ať jsem hledal jak jsem hledal, zastávku, kde se spoj daného čísla měl vyskytovat, jsem nenašel. Nic nepomohlo dotazování se čekajících občanů a personálu na vlakovém nádraží. Ti, co chtěli hovořit, mluvili pouze francouzsky, zbytek se na angličtinu i na velmi, ale opravdu velmi základní francouzštinu (němčinu jsem raději nezkoušel) tvářil s výrazem, že netuší, co po nich vůbec chci. Času jsme měli spoustu, ale začalo pršet a to dosti intenzivně a tak jsme po krátké poradě v přístřeší zastávky dospěli k závěru: vezmeme si taxíka – nemůže to být daleko.
Což o to. Taxikář, zřejmě jeden z tureckých či egyptských imigrantů (soudě dle hudební skladby jeho radiopřijímače), se culil od ucha k uchu a kostrbatou angličtinou přátelsky ujišťoval, že „érpórt twenty juros, nou mór, mítr, sér, jes, mítr, sér, júsin mítr“, ale když na dálnici za městem dupl na plyn a letiště bylo stále v nedohlednu, začali jsme se při pohledu na taxametr poněkud ošívat. Při zastavení před terminálem ukázala číslovka na displeji 36 EUR, ale co bylo na taxametru jsme bez řečí zaplatili a vyžádali si účtenku, kterou nám chlapík neprodleně vydal a tak lze jen doufat, že byl měrný přístroj v pořádku. Asi nemusím říkat, jak pokořující bylo, když jsme po deseti minutách po vstupu do liduprázdného terminálu uviděli námi marně poptávaný městský autobus, který loudavě a úplně prázdný zastavil před terminálem a každou další půlhodinu se pak naše trýzeň prohlubovala. Jediné, co nás utěšovalo bylo to, že každým spojem přijeli maximálně dva lidé, z čehož vyplývá, že jsme se stali předmětem cíleného frankofonně orientovaného belgického spiknutí.
Do odletu zbývaly necelé tři hodiny a tak jsme si zatím prohlédli letiště. Čistý a naleštěný terminál představoval útěšnou oázu na poušti vlámského/valonského separatismu a zdálo se, že vše funguje jak má. Pravda, provoz cca 10 letů s pasažéry týdně neskýtal větší příležitost pro spotting, ale letiště Luik (LGG) si udržuje reputaci v rámci Evropy především díky svému cargu. Nějakému většímu okounění však bohužel zabránil vysoký betonový plot u parkujících letadel. Když do odletu zbývaly 2 hodiny, na ceduli nastala změna: ano, zpoždění, nejprve hodinu, pak dvě a nakonec tři hodiny. Asi netřeba říkat, že strávit 6 hodin na letišťátku, kde se dají vyčerpat všechny možnosti zábavy i občerstvení za slabou hodinku (a vedle toho být psychicky naleptáván každých 30 minut přijíždějícím prázdným spojem MHD), není právě med, ale protože měla naše cesta i jistý duchovní ráz, rozhodli jsme se toto břímě – ať už to byla vůle Hospodina nebo Alláha – přijmout na svá bedra.
- Letišťátko jako lusk...
- čisté, napucované...
- prostorné a vzdušné...
- s dostatkem přepážek pro prodejce...
- i místa pro jejich zákazníky.
- Ale když je té vzdušnosti a prostoru až příliš...
- tak trochu se vkrádá pocit nudy.
Tomu, že se začíná něco dít a že asi – byť s avizovaným zpožděním – odletíme, nasvědčoval i zvýšený počet cestujících v terminálu, z nichž plná třetina byli ortodoxní Židé a protože u těchto lidí nejde právě o typický příklad českého/moravského/slezského outfitu na všední den (i styling brady a vlasové pokrývky má svá rigidní pravidla), brali jsme pozorování této třídy izraelského národa jako přípravu na dny příští.
Nástup do letadla B737-800 i let samotný proběhl rutinně (nepočítám-li menší nedorozumění stevarda s pasažérem, který neuměl žádný cizí jazyk kromě hebrejštiny, ale odmítal se hnout z místa v řadě s nouzovými východy) a o 4 a čtvrt hodiny později jsme šli na přistání na letišti pojmenovaném po prvním izraelském ministerském předsedovi.
Tel Aviv-Ben Gurion působí nově, rozlehle a čistě – první dojmy až na poněkud delší čekání (cca 30 minut) u pasové kontroly dobré. Usměvavá policistka popřála pěkný pobyt a my byli za branou. Pro začátek jsme z místního bankomatu vybrali 500 šekelů (asi 3000 Kč) a za 10 minut už seděli v cenově přívětivém ševrutu, izraelské variantě sběrného taxíku, který měl namířeno do Jeruzaléma a zastavoval i u našeho hotelu, což jsme ověřili dotazem u řidiče. Už noční cesta měla lehký nádech exotiky, neboť jízda o půl druhé ráno vyprahlými koryty silnic, z nichž mnohé byly ohrazeny ochrannými sítěmi proti sesuvu půdy, bylo prostě něco jiného. Když jsme přijeli před hotel, trochu jsme se vyděsili, neboť fasáda připomínala obytný panelový dům ze 70. let (http://www.jerusalemtowerhotel.com), ale fotky pokojů slibovaly běžný standard.
- Tel Aviv-Ben Gurion - letiště čisté, napucované...
- velkorysé a prostorné... (pardon, nezažili jsme to už někde?)
- a po čertech drahé...
- Naštěstí je tu více věcí k okounění (zajímavá intenzita spojení s New Yorkem)
Realita bývá ovšem fotografiím nezřídka na hony vzdálená a s postupem času jsem dospěl k závěru, že hoteloví fotografové jsou ti nejlepší na světě, neboť umně v rámci kompozice zamaskovat všechny odřené části, zažloutlé kusy vany a propálené a děravé povlečení našich lůžek muselo dát někomu jistě hodně práce. Dokonalou idylku dokreslovala i hlučná diskotéka přes ulici, která naštěstí za chvíli utichla. Do rána to nějak vydržíme a pak se hned přestěhujeme, napadlo mě, což bylo přesně to, co jsem po probuzení a ochutnání nevalné snídaně udělal a ještě před reklamací kvality pokoje na recepci jsem na slabých zbytcích hotelové wi-fi zarezervoval jiný hotel se slibným názvem Little House In The Colony (http://www.jerusalem-hotel.co.il/170140/Colony-Main). Ke cti nevyhovujícího hotelu nutno připočíst, že nám dali na necelou noc zde strávenou slevu 15%. Protože nebyla k dispozici tiskárna, adresu, rezervační kód a pin kód z booking.com jsem napsal na list papíru s tím, že si to v hotelu snad přeberou.
Jak se však bezpečně a co nejrychleji dopravit z jednoho neznámého místa do druhého neznámého místa v neznámém městě? Ano, tušíte správně, opět jsme se rozhodli využít služeb taxislužby. Maje načteny statistiky o tom, že ženy jezdí v průměru až 4x bezpečněji než muži, zaradoval jsem se, když jsem za volantem vozu spatřil padesátnici, která suverénně tvrdila, že jsme za 10 minut tam. Taxametr zapnout a jedeme. Když uplynulo dvacet minut a my začali mít pocit, že se motáme sem a tam po něčem, co silně připomínalo vnitřní městský okruh okolo starého města, znejistěl jsem a ujišťoval se, že řidička ví, kde hotel leží. OK, no problem, zněla odpověď a vskutku: o pár minut později jsme zastavili před jednou budovou. Menší chybička byla v tom, že název hotelu vyvedený na budově neseděl s tím na našem papíru a ani podle fotek, které jsem viděl na rezervačním webu, nešlo ani náhodou o to správné místo. Asertivně jsem madam odvětil, že to není hotel, který hledáme a že nás musí odvézt na správné místo. Ta však reagovala neutuchajícím proudem „no, no, no, no, no“ a jen máchala divoce rukama a klepala jimi o volant. Původně jsem zkoušel být za drsňáka a odsekl naštvaně něco jako „no hotel, no money“, ale její reakce byla ještě prudší a tak jsem jí hodil 30 NIS na sedadlo a vystoupili jsme z vozu dříve, než by případně stačila z kapes na palubové desce vytáhnout nějaký ráznější argument. Jednou to může být náhoda, podruhé smůla, ale narazit na třetí taxikářský problém ve dvou dnech a vždy přijít zbytečně o část místní měny? No, nic musíme doufat, že se to poddá a napočtvrté bude vše jak má být. A skutečně bylo. Usměvavý Arab nejenže věděl, kde je Československo, ale dokonce nás za pouhých 5 minut dopravil ke správnému hotelu, jehož personál i úroveň bydlení zcela naplnily naše očekávání, tj. bylo to domácké, bylo to celkem útulné, byla tam dobrá košer bufetová snídaně (včetně ovoce a zeleniny) a bylo tam na místní poměry velmi čisto!
Jeruzalém a Tel Aviv
Co říct k městu, které je tak důležité pro tři významná monoteistická náboženství? Snad jen to, že naše očekávání byla mnohem zajímavější než skutečnost. Nikdy jsem nehoroval pro život na Středním východě (Blízkém východě/ve státech Arabského poloostrova :--) ať již z důvodů klimatických, kulturních, „civilizačně-obslužných“ nebo náboženských (rád si často přispím a takový časně ranní fajr ohlašovaný přes tlampače někde v Káhiře nebo Rijádu by byla má sonická smrt), ale Jeruzalém je z mého pohledu město sice starobylé, ale ve svém historickém centru také – a tady je třeba nasadit silný kalibr – „zdemolované“ náboženským turismem a třebaže jsme jej navštívili v mezidobí mezi hlavními svátky, dojmu všudypřítomné ušmudlanosti, zašlosti a neuspořádanosti bylo velmi těžké se zbavit. Pochopitelně i zde se nacházejí hezká místa, ale jsou spíše stranou historického centra nebo na okolních kopcích, z nichž se na historický střed nabízí velmi pěkná vyhlídka.
- Povinná momentka jako důkaz pro čtenáře (a možná i sousedy a kolegy)...
- RIP (křesťanská verze)
- RIP (islámská verze)
A jestliže jsem odpůrcem masového pojetí turistiky, ještě horší nadstavbou je pro mne masový turismus náboženský, jenž se mi protiví svou exaltovaností, rutinou a formálností, která zcela potlačuje jakýkoli aspekt náboženský nebo jen prostý pocit posvátna/duchovna. Naprostá komercionalizace slavné minulosti města (vrcholem bylo zhlédnutí „cvičného“ výstupu po Via Dolorosa/Křížová cesta), kde si poutníci ve skupince vynesou nahoru plastový krucifix, aby pověřený „pronajímatel“ tohoto liturgického náčiní vzápětí s ním seběhl schody a předal štafetu, mne znechutila stejně jako nevybíravé chování mnohých prodejců tretek, kteří nejprve vyzkoušeli hlavní západní jazyky (a poté i češtinu!) a z nichž se mnozí apelativně až citově vyděračsky stavěli do cesty a napřahovali své ruce k podání a vyžadovali slib, že se ještě vrátíme a nabízený sortiment si prohlédneme. Musím říct, že až zde jsem plně docenil, proč Kristus blahé paměti vypráskal ziskuchtivé trhovce z chrámu.
- Slavná ulička zdevastovaná poutníky...
- Konečně spiritualita a světlo zalévající mysl tápající v tmách :-)
- Multikulturní a subkulturní zároveň
- Holky z naší (vojenské) školky
Během dvou celých dnů jsme se tak v klidu soustředili na procházky ve starém městě i jeho bezprostředním okolí a navštívili mj. Zeď nářků, křesťanský, arabský i židovský hřbitov, synagogu i katolický kostel nebo jen pozorovali panorama města z Olivové hory a kochali se přívětivostí, čistotou a malebností Německé kolonie a jejích městských parčíků. Na dobrou kávu a cheesecake (byl opravdu skvělý, leč také stál 30 NIS) jsme ovšem museli zajít do západně vyhlížejícího řetězce, protože ač jsem dal v roce 2008 za různá očkování nekřesťanské peníze, nenašel jsem odvahu dát si cokoli z místních bufetových okének, kde na mě příprava pokrmů působila až příliš hand-made.
- Bytelná konstrukce zábradlí...
- smysl pro obchod...
- spojený s úpravností a čistotou...
- ukazuje Německou kolonii v Jeruzalémě v tom nejlepším světle
Uvádím poměrně často ceny jednotlivých služeb či pokrmů a to především proto, že snad nikde jinde ve světě jsem neměl takový pocit drahoty jako právě v Jeruzalémě a Tel Avivu. Ani v nejmenším mi nevadí dopřát si občas v rámci možností prémiovou kvalitu a patřičně ji ocenit, ale jestliže průměrná cena cappuccina (italské velikosti, 150 – 180 ml a bezchybně připraveného, to je nutno ocenit) v Tel Avivu a Jeruzalémě v západním řetězci Greggs činí v přepočtu cca 5 eur, přijde mi to docela dost. Smutným vrcholem byl v tomto ohledu náš oběd krátce po přesunu do Tel Avivu (přepadl nás hlad při rozkoukávání se v novém městě), kde ve zcela obyčejném a lehce omšele působícím kamenném bistru s plastovými židličkami a stolky a daleko od centra jsme za oběd pro dva (kebab, salát, dvě vody a malý moučník) dali cca 1200 Kč. Nejprve jsem si myslel, že jde o omyl, ale když provozovatelka vyjela bez námitek účtenku z kasy, řekl jsem si, že snad nejde o podvod, ale naše pocity byly přinejmenším smíšené a umínil jsem si, že do budoucna se i v oblasti místní gastronomie lépe informačně připravím.
Tel Aviv jako celek na nás působil navzdory své roztahanosti o něco lépe než starobylý Jeruzalém, asi hlavně díky (jen do určité míry) většímu pocitu čistoty a méně turistům. Bohužel i zdejší hotel (http://www.goldenbeach.co.il/) byl zklamáním (docela špeluňka, hlavně sprcha), ale na jednu noc se to vydržet dalo a už jsem neměl sílu stěhovat se taxíkem jinam. Necelé dva dny ve městě stráveném přinesly mix architektury (Unescem chráněné Bílé město nebylo úplně špatné, ale až na jednu budovu úžasného biografu mě jako celek neokouzlilo), vysedávání po kavárnách a parcích, letmého nakouknutí do obchodů (kromě unifikovaných západních mallů mě nejvíce zaujaly obchody s látkami, kde jsem ovšem litoval, že nemám k dispozici někoho znalejšího, neboť orientace mezi tisíci rolemi brokátů, hedvábí a vlny je pro laika prakticky nemožná) a pozorování lidí a bezpečnostní situace (ano, v řadě důležitých objektů a v prakticky každém nákupním centru jsou bezpečnostní kontroly a rentgeny, ale „odbavení“ je poměrně svižné). Trávit čas na přelomu února a března v jarních 23°C a dokonale slunečném dni je ovšem velmi příjemné.
S tím souvisí i to, že jsme se za celou dobu pobytu připletli jen k jednomu malému bezpečnostnímu incidentu, kdy jsme cestou busem v Jeruzalémě byli svědky toho, jak brunátný Palestinec doslova řve do obličeje dvacetiletému ortodoxnímu Židovi. Ten prokázal obdivuhodné sebeovládání a prakticky nehnul brvou ani když na něj Palestinec místy prskal z cca pěticentimetrové vzdálenosti. Naštěstí verbální agresor o několik zastávek později vystoupil, ale i tak tato příhoda stačila k tomu, abychom si uvědomili, že velký výskyt vojáků (a půvabných vojaček, často ve výkonu povinné služby) v ulicích není náhodný.
- Což takhle trochu nákupů pane?
- Máme vše pravé, poctivé a dobré...
- Jen ať se podívají, je to kvalita...
- možná nějaký dáreček pro slečnu?
- K sousedům ale raděj nechoďte. Jsou to občas trochu horké hlavy...
Blížíme se k závěru našeho pojednání a tak je na místě stručné zhodnocení. Když si odmyslím náboženské a kulturněhistorické důvody, které jsou asi pro valnou většinu návštěvníků tím hlavním, proč se vydat do Svaté země, není destinace, která by ve mně zanechala takové pocity rozčarování jako právě Jeruzalém a Tel Aviv (záměrně neříkám celý Izrael, protože tato dvě města představují jen malý, byť významný výsek z celého teritoria). Navzdory tisícileté tradici a významu místní kultury pro dějiny západní civilizace jsem se nemohl ubránit již zmiňovanému pocitu neuspořádanosti, ušmudlanosti či rozháranosti (jak ve středu Jeruzaléma, tak na plážích i v centru Tel Avivu) a s tím související prevalenci „kramářské obchodní kultury“, která ve mně rozhodně nebudila touhu něco si kupovat. A ano, vím, že Izrael má zajímavé postavení ve vývoji léčiv (tetička pracuje v tuzemské pobočce Tevy), biotechnologií, zbraní, software a dalších věcí, ale tak nějak jsem odraz této podoby vyspělosti až na malé výjimky nenacházel v běžném pouličním civilizačním standardu i osobní zóně komfortu.
Pro úplnost: proslulá bezpečnostní prohlídka na odletu z Tel Avivu byla méně horká než jsme očekávali. Policisti se vyptávali nadstandardně, čekalo se déle, ale dalo se to celkem v pohodě zvládnout. Při průzkumu letištních obchodů jsem si vzpomněl na starého dobrého Danta, konkrétně pak na výrok Zanechte vší naděje, kdo vstupujete, neboť ceny většiny zboží byly skutečné peklo, ale protože mě úpěnlivě bolela hlava a naneštěstí jsem si nevzal na výlet dostatek Paralenu, za 8 tabletek 400 mg paracetamolu jsem dal v přepočtu 5 EUR. A národní bruselská galerie i muzeum René Magritta popravdě také nic moc.
Děkuji za pozornost a případné komentáře.
Persona.
