Serióznost – takový byl imperativ mé čtvrté návštěvy Velkého jablka, která se uskutečnila pouhého půl roku poté, co jsem se věnoval poklidným jarním procházkám a úvahám o významu New Yorku ve srovnání s ostatními globálními velkoměsty. A protože úkoly této cesty (internacionalizace a akademický networking, návštěvy četných výzkumných institucí a vysokých škol a jednání s kolegy, samostatné bádání apod.) byly komplexní a nad síly jednoho člověka, má maličkost (vedle svého odborného zaměření tentokrát též v roli průvodce, dopravního, cateringového a jazykového garanta) tentokrát vyrazila na cestu se dvěma kolegy a kolegyní. Třebaže jsme měli za zády zdroje velkého výzkumného projektu, stále jsme se snažili maximálně účelně využít dostupné prostředky a proto z několika předem vytipovaných dopravců padla naše volba po menším brainstormingu v kanceláři (u otevřeného Kayaku) na non-refundable tarif u Swiss International Airlines – hlavně na přání vedoucího výpravy, neboť měl s touto dcerkou Lufthansy dobré zkušenosti z letů po Evropě. K němu jsme ale dokoupili pojištění, jež v případě nemožnosti nastoupit let garantovalo vrácení 85% zaplacené částky. Celou dobou jsme se ale modlili, aby žádná mimořádná situace nenastala, neboť přeúčtovat vše v souladu s pokyny fakultního ekonomického oddělení by byl malý horor.
V tomto ohledu nám ostatně bohatě stačil nákup letenek u „žlutých bratrů SA“, na který jsem přišel s celou skupinou vybaven vším potřebným, tj. včetně vytištěných schémátek kabin jednotlivých typů letadel ze SeatGuru, která se nakonec – velký paradox – ukázala být přesnější než informace v rezervačním systému „Velké žluté“. Kamenem úrazu se totiž stalo, že rezervace a vystavení letenek se ujal sice sympatický hoch, jenž ale nesl na svých prsou visačku „Děkuji za pochopení – jsem v zácviku“ a tomu odpovídaly jeho schopnosti. Hlavní díl viny ovšem padá na hlavu supervizorky, která místo aby chlapci v několika kritických chvílích pomohla, nechala jej v tom prakticky samotného, což přispělo k tomu, že od příchodu do prodejní místnosti po opuštění centrály třetí nejobdivovanější firmy v ČR (2012) s vystavenými a zaplacenými letenkami uplynuly přesně 2 hodiny a 10 minut. Maně jsem v této chvíli vzpomínal na Prodejce a útěchou mi bylo aspoň vědomí, že fakultní oddělení bude spokojené, neboť jsme získali „hezkou českou fakturu“ včetně razítek.
Seriózní a úsporní jsme byli i ve volbě hotelu a 11 nocí jsme tak zarezervovali v tuzemském prostředí již patrně dobře známé Ramadě Long Island City, ze které je to 5 zastávek metrem na Times Square a na jihovýchodní roh Páté avenue a Central Parku jsou to pouhé tři stanice. A protože jsem pojal přípravu opravdu důkladně, zjistil jsem si dopředu, že cca 10 minut od hotelu je 24 hodin denně otevřená pobočka Trade Fair Supermarket (není to žádný Safeway, Whole Foods Market nebo dokonce ultra-prémiový Fairway Market, ale v rámci amerických supermarketů jde o dobrý standard se slušným ovocem a zeleninou, solidním výběrem pečiva a nechybí ani výborné hovězí).
Osobně jsem si tentokrát připadal jako vedoucí „zájezdu“, neboť jsem patřičně instruoval všechny členy skupiny, pro které šlo o první dálkový let i první návštěvu Spojených států amerických. Z „cestovních pokynů“, jež jsem několik dní před začátkem cesty odeslal e-mailem, vyjímám:
„Na dlouhém letu (tam i zpět) bychom měli dostat minimálně dva chody (typicky oběd či večeře po startu, před tím snack/něco k zakousnutí) a Swiss se navíc honosí tím, že i v ekonomické třídě při mezikontinentálním letu a odletu ze Švýcarska by měl cestující dostat ochutnat nějaký švýcarský sýr, čokoládový bonbón a při přistání horký ručník. Přesto radím (např. v Bille na letišti u hotelu) zakoupit a do příručního zavazadla umístit nějakou drobnost k zahnání hladu či chutě (sýr, pečivo, nic tekutého či gelového jako jogurt), neboť mně osobně na dlouhých letech vždy velmi vytráví a aerolinky v dnešní době na velikosti porcí jídel podávaných v letadle obecně šetří, a proto velmi doporučuji mít něco v zásobě.
Na 4 letových úsecích bychom měli 2x využít širokotrupý (wide-body) Airbus A330/300 (pro oba dálkové lety): http://cs.wikipedia.org/wiki/Airbus_A330, na cestě z Prahy do Curychu maličké Avro RJ 100 (zde v barvách British Airways http://en.wikipedia.org/wiki/File:Avro_RJ100_BA.jpg) a na posledním úseku naší cesty (Curych – Praha) pak malý Fokker 100 (http://cs.wikipedia.org/wiki/Fokker_100)
Byť airbusy mají nižší hlučnost než boeingy, přesto může někdo s výhodou využít na delším letu špunty do uší (event. i klapky na oči) a zejména v průběhu nočního letu si tak zpříjemnit cestu.“
Manželku akademicky nejvýše postaveného člena výpravy, která se přišla se svým mužem rozloučit na odjezdu z Brna s lehce vystrašeným výrazem a slovy „Pane doktore, dávejte na něj prosím pozor“ jsem – myslím velmi případně – uklidnil vyjádřením: „Paní doktorko, nemusíte se ničeho bát. New York je oproti Hong Kongu vlastně ospalé město“. Kromě jednoho obsažného průvodce osvědčeného britského nakladatelství DK (Dorling Kindersley) a jedné velmi dobré a přitom skladné mapy Manhattanu, kterou jsem si pořídil již v březnu 2008 při první návštěvě, jsme si do zavazadel vedle notebooků přibalili také značné množství tištěných výstupů našeho badatelského snažení uplynulých let, kterými jsme hodlali obdarovat spřátelené zahraniční kolegy a všechny navštívené výzkumné instituce. Po zralé úvaze jsem se tentokrát rozhodl nebrat si svou milovanou Konica Minoltu 7D se třemi objektivy (17-35/2.8; 70 – 210/4; 50/1.7), ale pouze – z dnešního pohledu nepochybně letitý – třímegový kompakt Canon A510, který na nějaký ten snímek na cestě, kde není primárním cílem focení ani dovolená, snad vyhoví.
A protože byl odlet z Prahy přes Curych naplánován na pondělí v 10.05 a já nechtěl spoléhat na aktuální dopravní situaci na „nejdelších schodech v Evropě“ mezi Brnem a Prahou a protože kolegové již dosáhli přinejmenším „vyššího středního věku“, vydali jsme se na Ruzyň (pardon, letiště Václava Havla) již navečer předchozího dne a přespali v solidním zařízení, které nejenže konvenovalo mému vkusu, ale hlavně se nacházelo coby kamenem dohodil od terminálu (http://www.hipragueairport.com/), čímž jsme eliminovali i riziko ranní pražské dopravní špičky.
- Holiday Inn Airport Prague: místo předodletového odpočinku
- Holiday Inn Airport Prague 2: část minimalistické sprchy
Na cestě
Ráno jsme se včas a s nakoupeným proviantem (kolegové dali na má slova a zabalili si i něco do odbaveného zavazadla, neboť nechtěli na rozdíl ode mne bezprostředně po příletu do Ameriky zkoumat kulinární bohatství místních supermarketů) ocitli v 8.30 u odbavovací přepážky. Kupodivu šlo všechno hladce a bez nejmenších problémů jsme se tak dostali až do nástupního prostoru u brány. Do této chvíle jsem s AVRO RJ 100 neletěl a tak jsem si do mysli poznamenal následující: letadélko komorní, poměrně příjemné posezení i konfigurace kabiny, ale ten hluk čtyř motorů v zadní části letadla je docela značný (anebo to byly rezonance povolené skříně?). Můj první zážitek z Jumbolina byl tedy lehce rozpačitý, to však nic nemění na skutečnosti, že přískok přes Alpy se uskutečnil velmi rychle a ani kvalita snacku a kelímku džusu nebyla nejhorší.
- Naše AVRO RJ 100 na přískoku PRG - ZRH
Na letiště Kloten jsem se docela těšil, protože oproti Vídni představuje zase jemný posun vzhůru v nabídce dálkových linek a podle všech referencí mělo jít o velmi solidní a v dobrém slova smyslu „měšťanské“ transportní zařízení. Jenže ouha. Z plánované prohlídky letiště se neuskutečnilo nic, neboť 1 hodinu a 50 minut trvající okno pro přestup téměř beze zbytku vyplnila fronta u přepážek bezpečnostního personálu, který si dával mimořádně na čas s prohlídkou jednotlivých dokladů, rentgenováním bot a dokonce se v rozvláčném tempu vyptával na původ, důvod i směr naší cesty. Když připočtu komisní chování úředníků na satelitním terminálu E, kam jsme se dopravili podzemním vláčkem, stačili jsme se právě tak vyčůrat, pomodlit za duše namyšlených ouřadů a nastoupit do letadla. Jedno jsem si ale z bleskového průchodu částí terminálu zapamatoval jistě: na letišti v Curychu jsou ve vzduchu cítit peníze.
Boarding samotný proběhl poměrně standardně a v předpokládanou dobu se naše A330 začala sunout na práh ranveje. Na kolezích byla jasně patrná zvědavost a očekávání; bylo zřejmé, že je to pro ně jejich poprvé. Poprvé viděli zevnitř tak velké letadlo, poprvé okukovali informační a zábavní systém na zadních stranách sedaček a dost možná poprvé viděli i pár nebělochů v jednom letadle
Díky obsazenosti letu cca 95% jsme museli vzít zavděk jednou dvousedačkou na pravé straně, kterou jsem přenechal kolegyni a kolegovi a spolu s kolegou (a mým vedoucím na postgraduálu) jsme se uvelebili na pravé části střední čtyřky, hned před basinetem, který se naštěstí tentokrát nedočkal svého využití.Málem bych zapomněl na jednu důležitou věc, vlastně dvě, kterými jsou sýry a čokoláda. Jak švýcarské a solidní, říkal jsem si, když jsem si před nákupem letenek prohlížel stránky aerolinky pojednávající o „zážitku v economy class“ (contradictio in adjecto?), který nás měl čekat pouze na mezikontinentálním segmentu při odletu ze země hor, údolí, skvělého mléka, fialových kraviček a… blahobytných bankéřů s drahými hodinkami
(http://www.swiss.com/web/EN/fly_swiss/s ... ental.aspx).
Ano, nejsem takový snílek a naiva, abych čekal pěkný a poctivý skrojek Gruyère, který by bylo možné mávnutím kouzelného proutku proměnit u výpustě motorů na lahodné fondue, ale kaseinová mikrotyčinka v plastiku, která dorazila spolu s hlavním jídlem, by mohla sloužit jako pomůcka při výuce jemné mechaniky u začínajících hodinářů. Také „sladké goodbye“, servírované údajně i na nejkratších letech(!), vynikalo jistou neokázalostí. Představte si na okamžik okénko z laciného vánočního čokoládového kalendáře pro děti, jehož objemovou náplň by bylo možné oproti předloženému obrandovanému čtverečku označit za zbytečně nabubřelou.
Ještěže ten ručník jsme dostali před přistáním všichni a na okamžik si tak připadali jako v pravé business class. Co se týká kvality servisu, snacku i hlavního jídla, šlo o ničím nevybočující průměr (buráky, džus nebo Coca-Cola – plechovka 0.33; jako hlavní jídlo pak na výběr kuře nebo těstoviny – cestou tam jsem zkusil pastu, nazpět chicken, ale ani o jednom bych domů asi psát nechtěl a už vůbec ne to fotit). Vrcholem občerstvení tak bylo pivo plzeňského typu a slušné víno, jež se obsluha nezdráhala dát i více než jednou. Máslo bylo velmi dobře roztíratelné (tak 7/10), ale vzhledem k tomu, že gumové kolečko v roli bagelu chutnalo opravdu příšerně, nebylo nač si jej namazat.
Pomalu se blížil čas přistání a nastala doba vyplňování potřebných formulářů. Nikdy neztotožňuji Ameriku jako zemi a její občany pestré etnicity s aktuální administrativou a tak dodnes nechápu proč mocenský aparát vyžaduje otisky prstů od lidí, kteří se ničeho nedopustili a proč je mi vždycky při čekání na imigračním po příletu „tak trochu ouzko“, což je dojem, který mi potvrdili i kolegové, kteří jsou o nějakých 25 – 30 let starší a zkušenější a byli se mnou v USA poprvé. Ale poněvadž jsme chtěli my tam a ne oni sem, museli jsme se podvolit.
Protože jsem tušil zradu, když jsem viděl na tabuli přílety posledních dvaceti minut (samé velké stroje z destinací typu Londýn, Frankfurt, Paříž, Amsterdam), popoháněl jsem kolegy na imigrační, ale přesto to nestačilo a 2 hodiny ve frontě byly docela úmorné. Předem jsem také kolegy varoval, aby se ani nepokoušeli o vtip, neboť stále platí, že americký imigrační úředník je až na výjimky ředitelem zeměkoule.
Leč prošli jsme a vyzvedli si jako jedni z posledních zavazadla, která osaměle opisovala nekonečnou smyčku na dopravním pásu. Před terminálem jsme ignorovali naháněče motodrožek a způsobně se zařadili do minifronty na licencované žluté taxíky a o 50 minut později už byli u dveří hotelu. Paráda, pomyslel jsem si a těšil se na sprchu a velkou americkou postel (občas mám pocit, že jedním z důvodů mé obliby USA jsou velká hotelová lůžka s krásně vysokou matrací, což kvitoval i jeden z kolegů a ptal se jak se na ten „katafalk“ leze). Co však mělo být rutinním check-inem, stalo se záhy malým peklem a jen díky vstřícnosti recepční jsme se mohli o cca 90 minut později ubytovat.
- Panorama výhledu z hotelového pokoje Ramada: nalevo
- Panorama výhledu z hotelového pokoje Ramada: prostřední část
- Panorama výhledu z hotelového pokoje Ramada: napravo
V procesu
Šlo o to, že poučen neblahými zkušenostmi s jistými „středními ekonomickými kádry“ lehce předdůchodového věku (pro které byl v roce 2010 PayPal horkou novinkou, nákup knih na Amazonu účtařskou svízelí a kulatá razítka faktur Student Agency žhavou realitou; v rámci korektnosti však musím uvést, že řada ekonomů, hlavně těch okolo 30 až 40 jsou fajn a mají zcela jiný přístup) jsem se ještě 14 dnů před odletem osobně u odpovědné pracovnice ujišťoval, že k debetní kartě, kterou nás vybavila škola, je nastaven dostatečně vysoký limit a že tam není omezení třeba 30 000 Kč na den nebo 50 000/100 000 Kč na týden apod.
Samozřejmě, že má snaha o prevenci vyšla vniveč, což vyplulo napovrch v okamžiku, kdy recepční Ramady projela plastikem terminál a oznámila nám, že zablokovat potřebnou částku jde pouze pro dva pokoje ze čtyř, neboť na zbytek nejsou peníze (tady lehce zjednodušuji: po návratu jsem si ověřil, že nastalo přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout, tj. vyčerpal se nízký týdenní limit na bezhotovostní platby a že částka určená na hotovostní výběr byla naopak dostatečná). Co teď? V nejhorším bychom z našich osobních karet dali potřebnou částku dohromady (nemluvě o hotovostních dietách), ale to rozúčtovávání po návratu a vysvětlování proč jsme nepoužili kartu oficiálně schválenou na hrazení projektových výdajů. Nakonec recepční navrhla, že si předautorizuje první noc a ráno jí doplatíme zbytek hotově. Rádi jsme souhlasili a já měl docela dost práce uklidnit šéfa výpravy, který ještě dlouho nadával na nekompetentnost ekonomů a protože cítil velkou zodpovědnost, neměl asi chudák úplně ideální první noc, a to nejen díky jet lagu.
Po snídani, v jejímž rámci se kolegové a kolegyně poprvé setkali s nefalšovanými výdobytky americké popkulturní gastronomie běžného hotelového standardu (doughnut, bagel, cornflakes, orange juice atd.) jsme se vydali hledat nejbližší banku, neboť jsme potřebovali pár tisíc amerických dolarů. Naštěstí jsem si z předchozích pobytů v tomto hotelu prohlédl i okolí zastávky metra Queensboro Plaza a tak jsem věděl, že hned naproti je pobočka jednoho z amerických gigantů – Chase.
Po desetiminutové procházce jsme tedy naběhli do právě otevřené pobočky a já se snažil nemyslet na tematické filmy jako Rvačka mezi muži (Rififi), Nelítostný souboj (Heat), Psí odpoledne (Dog Day Afternoon), Útěk (The Getaway – ten původní od Peckinpaha) nebo Kapsář (Pickpocket) a s tím nejsacharinovějším úsměvem jsem mladé Afroameričance za tlustým sklem oznámil, že máme maličký problém s platbou na hotelu a že bychom si rádi vybrali trochu místní měny.
Když se pracovnice na přepážce dozvěděla výši požadované částky, z malého problému se rázem stalo „the big issue“ a přivolaná šéfka pobočky mi s ustaraným výrazem sdělila, že si není jista zda vůbec mají tolik hotovosti aktuálně k dispozici. V duchu jsem si pomyslel něco nehezkého o úrovni amerických bank i o tom chlapíkovi, kterému někteří místní říkají Bennie the Printer, zkusil přidat na asertivitě a co se nestalo. Supervizorka po chvíli nakonec potřebnou hotovost z trezoru pobočky vydolovala a já i kolegové, kteří seděli na židličkách kousek ode mě a vrhali povzbuzující pohledy, jsme si mohli oddechnout. Zbývalo tedy pouze uhradit celou částku v hotelu (připlatili jsme jen sankčních 30 USD za platbu v hotovosti v nadměrné výši ) a mohli jsme se vrhnout na New York.
- Pohled ze Staten Island Ferry
- ...a totéž vpodvečer (Věž svobody je už téměř hotová)
Protože úvahám o vyspělosti americké akademické vědy a vysokého školství obecně bych se rád věnoval v trip-reportu zaměřenému na měsíční pobyt v Seattlu, zde bych z pracovní části návštěvy zmínil pouze to, že New York – podobně jako v řadě dalších oblastí – má i v univerzitním vzdělání rozhodně co nabídnout a že návštěva Columbia University i New York University jakož i dalších výzkumných institucí dopadla zcela dle našich očekávání a v některých směrech byla i překonána. Jediné co mi přišlo zcela srovnatelné s poměry u nás, tedy alespoň v oboru game studies, jemuž se mimo jiné věnuji, byla kancelář a vybavení význačného hostujícího herního teoretika, se kterým jsem strávil podnětnou hodinku v diskusi o problémech této nové a bouřlivě se rozvíjející vědní disciplíny, jejíž stěžejní odborné periodikum si můžete prostudovat zde: http://gamestudies.org/1302
Jinak ale bylo na všech navštívených institucích patrné, že se jim dostává trvalé podpory štědrých mecenášů vědy a že v této oblasti na některých místech tečou ne říčky, ale přímo veletoky soukromých peněz. Pro ilustraci místních poměrů v této oblasti uvedu jen pár čísel: NYU se během sedmileté fundraisingové kampaně podařilo získat na darech od příznivců lehce přes 3 mld. USD (bez každoročních výdajů na výzkum) a endowment Columbie činil v roce 2012 8.2 mld. USD, přičemž počet nositelů Nobelovy ceny spojovaných s touto univerzitou – z řad studentů, učitelů nebo neučitelského personálu – dosahuje čísla 101). S kolegy jsme se shodli, že je to velice pěkné a učinili jsme i předběžný odhad, že takový náskok základní výzkum v ČR s pravděpodobností 99.883% nikdy nedožene, ale že by byl také div, kdyby za takovou kupu peněz místní hlavy učené něco nevymyslely a nepostavily.
Po práci
Ale zpět k městu samotnému, jemuž jsme se věnovali po všech možných jednáních i bádáních. Bude to znít možná neuvěřitelně a nám to tak aspoň připadalo, ale z 12 dnů pobytu bylo deset celých dní naprosto monotónně azurové nebe bez jediného mráčku s průměrnými denními teplotami 12 – 17°C; jedenáctý den téměř celý propršel a poslední den bylo polojasné počasí. Polovina listopadu se tak může – pokud se počasí vydaří – stát jedním z nejhezčích období pro návštěvu Velkého jablka a barva listí v Central Parku byla jednoduše dokonalá.
- Ráno poblíž Central Parku (může být chladné)
- mlha, barvy, prostě podzim...
- a ani ty mrakodrapy ráno moc nezahřejí...
- IMG_0755.JPG (96.68 KiB) Zobrazeno 9987 x
- Co si o tom asi myslí místní drožkaři?
- Nebo lidé spěchající do práce?
- IMG_0765.JPG (62.42 KiB) Zobrazeno 9987 x
- Tak či tak, honem na ranní latte...
Prošel jsem s kolegy víceméně všechny základní pamětihodnosti a kulturní atraktivnosti (Metropolitní muzeum, MoMA, Museum of Natural History, Guggenheimovo muzeum, Empire State Building, Flatiron Building, Staten Island Ferry, Bryant Park, Midtown a Rockefellerovo kluziště, 5th Avenue, Radio City Music Hall aj. – trochu mě však mrzí, že jsme neměli čas na Bronx Zoo, Brooklyn Museum, středověkou perlu The Cloisters nebo Neue Galerie) a snažil se vyhovět i přáním na některé méně běžné zážitky. Vedoucí výpravy si coby velký milovník opery přál na vlastní uši a oči zažít MET a tak jsem mu pomohl přes web zarezervovat a zakoupit lístky na představení Verdiho Nabucca (x-tá repríza, ale prý to bylo i v alternaci bez mediálně známých pěveckých hvězd výborné) a ještě předtím neodolal lety uvádění vybroušenému Chicagu na Broadwayi. Ač miluji všechnu dobrou hudbu bez ohledu na žánr, k muzikálu divadelnímu i filmovému mám spíše skeptický postoj (slovy filosofa Petříčka jde o „nepříjemný estetický slepenec, kde lidé náhle a nemotivovaně propadají nadšení a zpěvu“; navíc většina muzikálů je hudebně ve srovnání s operou dle soudu mého i muzikologie hudebně poněkud banální). A třebaže mám operu rád, řekl jsem si, že si Metropolitní vyšetřím až na příští návštěvu New Yorku s nějakou romantickou slečnou. Další přání bylo směřováno na pravidelné pondělní jazzování Woodyho Allena v The Carlyle a i když kolega v případě kulturních zážitků na nějakou tu korunu nebo dolar rozhodně nehledí (kolik znáte lidí, kteří absolvovali naživo sedmnáctihodinový Wagnerův Prsten?), zde se rozhodl, že si návštěvu této atrakce ještě promyslí
- Budova Metropolitní opery je ve skutečnosti poměrně malá...,
- ale okolí Lincolnova centra je velice fajn (na pozadí 10 dnů trvající azuro)
- Obligátní momentka z první vyhlídkové plošiny Empire State Building
- Tam za těmi komíny za vodou je náš hotel :-)
Druhému z kolegů jsem se snažil vyplnit přání návštěvy autentického nedělního gospelu a po sobotní konzultaci na webu jsme dle hudebních ukázek vybrali příslušné těleso v Harlemu. Druhý den ráno jsme se vypravili na dané místo s půlhodinovým předstihem v naději, že se do chrámu dostaneme když ne mezi prvními, tak alespoň na konci snesitelné fronty. Konec fronty jsme našli bez potíží, ale když jsme v chůzi sledovali, jak řada fanoušků zahýbá ne za jeden, ale za 5. roh domovního bloku, řekli jsme si, že to asi nemá cenu. Protože měl kolega trochu zklamaný výraz, snažil jsem se nabídnout alespoň jakousi alternativu v podobě přilehlého St. Andrew’s Episcopal Church, takto součásti světové anglikánské církve. Gospel se sice nekonal, respektive pokoušely se o něj fantasticky vymašlené černošské ladies, které by mohly být maminkou Martina Luthera Kinga, a to za asistence duchovního, kterému sice do úrovně varhanní hry Alberta Schweitzera leccos scházelo, ale o to byla celá bohoslužba zábavnější a kulturně autentičtější. Stejně jako v Southwark Cathedral v Londýně, byli i zde jednotliví farníci tak přátelští, že se člověk uvyklý středoevropskému chladu až zastyděl.
- Kdo říká, že Harlem musí být jen špinavý?
- Nám se místy jevil jako velká idylka...
- Empire State Building je docela šedivý...
- IMG_0901.JPG (54.72 KiB) Zobrazeno 9975 x
- Naštěstí je kolega mj. vystudovaný psycholog a tak si na nás nepřišli :-)
- IMG_0906.JPG (80.56 KiB) Zobrazeno 9975 x
- Návrhářské kabelky za výhodné ceny, ale Japonce jsem nikde neviděl ;-)
To persona se ve volném čase věnoval obvyklým nenáročným zájmům a zálibám. Kromě kontroly oblíbených míst (3x přejezd na Staten Island Ferry v různou denní dobu, kochání se mimořádně kvalitní kolekcí klasické moderny v Metropolitan Museum of Art, ochutnávání u místních pražičů kávy) si hned prvního dne „po práci“ pořídil v Barnes and Noble aktuálního michelinského průvodce pro New York City, aby – vedle jeho pročítání a zařazení do poličky vedle svazku pro Londýn a Hong Kong – dokázal zbytku výpravy fundovaně poradit, kam by se tak asi mělo zajít v té které lokalitě na oběd. Tentokrát však na rozdíl od lidového Hong Kongu neměl v plánu žádné excesy v této oblasti a tím méně kolegové. Ne snad že by po nich netoužil, ale návštěva typické tříhvězdičkové restaurace ve Velkém jablku (jejíž průběh měl již nastudován ze svého oblíbeného týdeníku, http://www.newyorker.com/reporting/2009 ... ntPage=all) by významným způsobem odčerpala z diet, které se rozhodl raději využít na řadu menších zážitků v průběhu každého dne pobytu a nakonec si i jednu obědovou hvězdičku a nějakého toho Biba spolu s kolegy dopřál.
Především však objevil nový vrchol v rámci ultra-prémiových hand-made/artisanal/bio/organic/fair-trade supermarketů, který jej svou nabídkou uvedl do stavu extatického nadšení, nirvány a tranzu (konkrétně pobočka na 240 East 86th Street) a zhruba obden se sem okolo 7 hodiny večerní vydával na senzoricko-nákupní výpravu. Samozřejmě, food halls v Selfridges nebo Printemps jsou skvělé, četná italská lahůdkářství v Bologni, Veroně i jinde jsou skvostná, francouzská tradiční pekařství mají svou atmosféru a anglické prémiové supermarkety představují velmi vysoký standard, ale aby na jednom místě bylo k vidění, ochutnání a zakoupení 600 druhů tvrdých sýrů z celého světa (včetně desítek amerických regionálních specialit, viz https://www.youtube.com/watch?v=e3fok8KAhZ4), desítky druhů olivových olejů i samotných oliv (člověk si nabírá do kyblíčků) a stovky dalších lákadel a všechno to nejen výborně vypadalo, ale také skvěle chutnalo, to se jen tak nevidí.
- Maličký výsek z nabídky Fairway Market (Což takhle dát si presso?) :-)
Člověk pochopitelně nemusí hned kupovat celé kolo parmezánu nebo štangli mortadelly, ale takové 3 až 4 odřezky amerického sýra (přiznávám, zhřešil jsem podvakráte i s Francouzi), dva či tři druhy oliv, nějaký ten uzený losos nebo paštika či pastrami, poctivý chléb s ořechy, pomerančový džus Florida’s Natural (with pulp) a lahev vína ze Sonomy či Napy a hned je život ve vzdálené zemi krásnější.
Obdobný dojem měl i daleko starší kolega, jehož spokojenost, coby velkého milovníka hovězího, dosáhla nebeských výšin poté, co ochutnal a každý večer pak sobě zakupoval půl libry roastbeefu cestou na hotel.Pochopitelně bych nerad, aby na tomto místě vznikl mylný dojem, že „kus kvalitního žvance“ bylo to jediné, co mě na čtvrté návštěvě New Yorku zaujalo. Pokud však člověk po většinu dne řeší spletité integrační, evaluační a metodologické záležitosti, je konzumace potravin, jaké v českém a středoevropském prostředí prakticky neznáme, vítaným osvěžením ducha i těla – hned po opeře, jazzovém klubu a surrealismu nebo kubismu.
- Central Park hrál opravdu barvami...
- a my si to náležitě vychutnávali...
- a to i v průběhu návštěvy Metropolitan Museum of Art
Čtvrtá návštěva města také opětovně potvrdila mé předchozí dojmy a závěry. Některé věci se mi tu velmi líbí (Metropolitan Museum of Art, MoMA, New York Public Library, areál Columbie a NYU, Central Park, Bryant Park, Fairway a Whole Foods Markets, jazz, knihkupectví s kávou a skvostnou trafikou, některé klasické mrakodrapy a určité části Manhattanu a metra), ale jako celek mě město nechává chladným, ba dokonce mohu říci, že po několika dnech pobytu se mi opět začala vkrádat do duše určitá úzkost. Snad je to ten šachovnicový půdorys, který budí pocit monotónnosti a absence historie, výrazná šedivost lidí (kromě pár avenue na Manhattanu je všude také dost ušmudlanosti a špíny – boční streets, „židovská“ bistra; když člověk jede ráno metrem 5 zastávek z Long Island City na Times Square, chybí mu módní přehlídka, jakou zažije ve stejnou dobu řekněme mezi Notting Hill Gate a Tottenham Court Road nebo London Bridge a Bank, zatímco tenisek a kapucí mikin je požehnaně, asi stejně jako v Brně
, která se ještě zvýší, když se člověk dostane mimo Manhattan; schválně jsem si vystoupil cvičně na různých místech Queensu z metra a prošel se po přilehlých ulicích ve dne i večer; Bronx, Brooklyn a Staten Island bohužel ještě nemám prozkoumané). - Další newyorská instituce mne nikdy moc nenadchla
- Zato knihkupectví Barnes and Noble s obří trafikou a kavárnou jsou super (Persona relaxuje)
Snad je to tím, že centrální Londýn nebo vnitřní Paříž jsou daleko víc separované od předměstí, kde žije většina „etnických a neklidných“, kdežto na Manhattanu člověk vidí umolousané bezdomovce, co se bezcílně toulají v chladném stínu mrakodrapů hned za rohem návrhářských butiků na Lexington Avenue anebo prodávají bagel z vozíčku na rohu Třetí a nějaké. Všude mě kromě sledování lidí (po několik dnů jsem si kvůli jet lagu zašel na první kávu toho dne do Starbucks na nějaké rušné křižovatce – ještě než se kolegové dostavili ke snídani – a zachumlaný do kabátu pozoroval přes sklo kavárny od obřího latte probouzející se město a lidi spěchající do práce) baví poslouchat i jejich jazyk, vnímat jeho rytmus a poslouchat útržky hovorů, které si lidé vyměňují. Ale na chraplavé a přeskakující hlášení místního metra (na konečné linky F v Queensu – Jamaica 179 St strojvůdce jednou zařval do interkomu „Lááást stop, get off the trrrrain now“ hlasem, který by probudil mrtvého; jaký to rozdíl proti měkkému a kultivovanému hlášení v městě nad Temží: „This is a District Line service to Upminster – please mind the gap between the platform and the train“), uřvané párování jmen s jednotlivými kelímky kávy v seattleském řetězci, tvrdost a pragmatismus urbanistického řešení i lidí si pořád nějak nemohu zvyknout. Krev mi také trochu pije místní zvyk se spropitným: schválně jsem v jednom bistru v Upper East Side zkusil dát o 3 dolary všimného méně z obědu pro čtyři osoby a dočkal jsem se tak uražené a vyčítavé reakce až mě to překvapilo, zvlášť když obsluha neměla ani standardní gumový úsměv a byla velmi neochotná…
- Zatímco kolegové trénují čivy a mysl v muzeu...
- já využil chvíle volna pro návštěvu restaurace (oběd v Aureole, vedle věže Bank of America u Bryant Parku - 1 hv.)
- Předkrm nebyl zlý...
- a hovězí jako hlavní chod bylo slušné...
- ale nejvíc mne zaujal dezert a dvojice holek, které v nádherných šatech vítaly u vchodu hosty.
- Pro srovnání: slušný hamburger v běžném řetězci (medium)
Ale dost slov. Ať zbyde nějaký prostor na obrázky.
Díky za pozornost
Persona
- Teskno a temno mezi věžemi ze skla a oceli
- Pára stoupá vzhůru...
- Večerní výlohy 1
- Večerní výlohy 2 (na rustikální notu)
- IMG_0979.jpg (59.06 KiB) Zobrazeno 9828 x
- Večerní výlohy 3 (žně jak mají být, estetické a komoditní) ;-)
Neber to jako rejpání, jen si tady tak "povzdechávám".
