.Na léto jsme s přítelkyní plánovali pěší pochod přes Alpy, jenže moje bakalářka a její slepák celou dovolenou prvotřídně zazdily. A jelikož na oné dovolené zase závisela její bakalářka, bylo nutné vymyslet náhradní program. Časové možnosti byly poměrně striktní a bylo nutné celou dovolenou v trekovém duchu napasovat na začátek října. Což byl trochu problém, neb jsme potřebovali lokalitu, která nám zaručí průchodnost bez sněhové pokrývky. Vylučovací metodou jsme dospěli ke dvěma možnostem, a to k Pyrenejím nebo ke Korsice.
Cenovky do ani jedné z destinací nebyly z ČR kvůli pevnému termínu zrovna příznivé a příhraniční letiště na tom z počátku nebyla o moc lépe. Nakonec se na nás usmálo štěstí v podobě německého promo kódu Air France a bylo rozhodnuto. Nakombinujeme Minchov, korsická letiště a pošlapeme GR20.
V půlce září se tato volba začala trochu komplikovat. V úvodu jsem zmínil, ať nečekáte exotické aerolinky, což by se dalo s jistou dávkou sarkasmu vyvrátit. Piloty Air France bych mohl za jejich stávku směle nazvat exoty. Do posledních dnů jsme trnuli, zda nakonec poletíme, popřípadě kdy. Lety na Korsiku se létaly normálně, ovšem z Mnichova byly operovaný maximálně dva spoje denně, na které se dal čekat pekelný naval. Přebookování na jiné datum nepřicházelo kvůli dalším povinnostem v úvahu a jiný routing vzhledem k dopravní obslužnosti Korsiky taky moc ne. Nezbývalo než se uchýlit k vzývání nadpřirozených sil, které tři dny před odletem vlepily pilotům pořádnou facku a ti stávku odvolali. Uff...
Do Mnichova jsme se vypravili kvůli brzkému odletu den předem. Nemaje dálniční známku, chtěli jsme se na území ČR placeným silnicím vyhnout. Cesta by zřejmě ubíhala klidně a pohodově, kdybych pár dní předtím nenainstaloval betaverzi navigačního softwaru, která při pokusech o sledování aktuální polohy spadla. Během průjezdu Prahou jsem tedy vyměkl a u benzínky koupil měsíční známku. To nám kromě rychlejší cesty a lepšího komfortu nakonec přineslo i první průjezd hranicemi bez kontroly (přetím nás bez nadsázky pokaždé, když jsme jeli do Německa, na hranicích šacovali). Do penzionu poblíž letiště dorážíme i s krátkým stopoverem v Plzni s časovým předstihem a po konsolidaci batohů se odebíráme na kutě.
Klidný spánek nekompromisně utíná kvílení budíku v nekřesťanskou hodinu. Snídáme, dobalujeme poslední zbytky a posouváme se autem k letišti. Zde se znovu projevuje absence navigace, a tak si místo přímého vjezdu na parkoviště projedeme letiště kolem dokola. Včetně závěrečné prohlídky areálu místní firmy, při které nám hrají fanfáry klaksony aut, kterým jsme zablokovali vjezd. Dobrá věc se podařila, auto jsme odstavili a úspěšně se za pomocí autobusů přesunuli do terminálu.
Tím ovšem odletové trable úplně nekončily - kombinace projížďky kolem letiště a nevšimnutí si změny času odletu způsobila, že jsme k přepážce dorazili za minutu dvanáct. Dostalo se nám tak možnosti reagovat na vyvolávání agenta a kombinací "Sorry" a "Thank You" jsme se na chvilku zařadili mezi elitu hodnou předbíhání ve frontě. Batohy šly očekávané přes nadměrná zavazadla (vždycky si říkám, jak tedy označují třicetikilové megakufry) a my pokračovali na security. Frickům se nezdála kamera v příručáku, nakonec uznali, že není nijak nebezpečná a propustili nás ke gatu.
1.10.2014 AF1123, MUC-CDG
Airbus A320, F-HEPH
7:15-8:55 (reálně 7:37-8:55)
LF cca 85%
Boarding začal trochu později, než bylo uvedeno, ovšem kvůli silně nadsazenému letovému času nás to nijak neznervózňovalo. Na první segment jsme měli zarezervována místa u exitu (při online check-inu bez příplatku), což jakožto dvoumetrové bidlo vždy kvituji s povděkem. Hned na první pohled nás překvapil pěkný, čistý interiér - zpětně jsme zjistili, že operujícímu letadlu není ani rok a bylo to poznat. Start i stoupání do hladiny proběhlo v dešti a oblačnosti, z plánovaného výhledu na alpské velikány za východu slunce nebylo nic. Nastavili jsme tedy mód polospánku a snažili se dohnat ranní vstávání. Z klimbání nás vyrušilo maximálně hlášení z kokpitu a servis. Žádné kulinářské ódy se nekonaly, ale na hodinovém evropském přískoku nic víc než obdržené rozlévané pití s čokoládovým šátečkem nelze čekat. Krátce po sklizení odpadků jsme začali klesat a na pařížském letišti CDG přistáli přesně podle letového řádu.
Z letiště jsme měli trochu obavy ohledně zavazadel. V Mnichově jsme nestihli nechat obalit batohy a jelikož byly ověšené jak vánoční stromeček na Staromáku, bylo skóre jedné ztracené láhve s pitím hluboko pod limitem povolených ztrát. Následný přesun autobusem na Orly proběhl překvapivě bez problémů, cesta k nástupištím je dobře značená a navíc jsme chytli autobus, který právě odjížděl. Očekávané dopravní zácpy se také nekonaly, na druhé nejvýznamnější pařížské letiště jsme tedy dorazili s komfortním časem na přestup v počtu dvou hodin. Na checkinu byl můj batoh shledán příliš těžkým, což bylo obratem vyřešeno dopitím jedné z vezených lahví. Batohy dostaly slušivý pytel a byly opět odkázány na přepážku pro obézní zavazadla.
Po odeslání cvalíku do útrob letiště a bezpečnostní prohlídce (kamera prošla bez povšimnutí) jsme čas do boardingu strávili pokusem o rozchozeni navigace pro zpáteční cestu (nečekaně neúspěšným).
1.10.2014 AF7582, ORY-BIA
Airbus A321, F-GMZD
12:25-14:00 (reálně 12:48-14:06)
LF cca 90%
Při bookovani jsem se trochu divil, že trasu AF létají s dlouhou 321, ale kam až moje oko dohlédlo (seděli jsme v zadní části), volných míst bylo poskrovnu. Samotný let se výrazně nelišil od předchozího. Jen snídaňový šáteček nahradily univerzální sladké/slané sušenky a oblačnost se ještě více rozptýlila. Mohli jsme si tak vychutnat pěkné výhledy na francouzský venkov, pobřeží a o několik desítek minut později i na blížící se břehy Korsiky. Na dráhu jsme dosedali z jihu, před přistáním tak proběhla ještě efektní vyhlídková otočka.
Bastia je malé regionální letiště, kam léta kromě Air France a Air Corsica pouze několik dalších linek koupáckého charakteru. Nepřekvapivě jsme tedy zaparkovali poblíž korsického Airbusu a do terminálu šli po svých. Až šipka Domestic Arrivals mě upozornila na to, že jsem právě absolvoval svůj první vnitrostátní let. Buržoazní...
Po vyzvednutí batohu naše kroky směřovaly na nedaleké nádraží, odkud jsme pokračovali vlakem do Vizzavony. Místní vlaky můžu jedině doporučit, jsou pohodlné, dobře vybavené (např. zásuvky) a jedou opravdu úžasnou krajinou.
- Výhledy z vlaku
- GR20 - vyhledy
- GR20 - vyhledy
I během samotné dovolené jsme museli kvůli počasí a fyzickému stavu trochu měnit plány. Oproti původní představě jsme tak nedošli až do Calenzany, kde trasa končí, zato jsme vyšlápli Monte Rotondu (druhý největší vrchol Korsiky), prohlédli si Corte, Calvi a dokonce se vykoupali v moři.
- GR20 - kudy kudy cesticka?
- GR20 - spolecnice
- Monte Rotondu vystup - vyhled na Lavu Bellebone
- Sestup z GR20 - Lac de Soglia
Nejsem vůbec příznivcem týdenního ležení u vody, ale pláže v Calvi mi učarovaly. Průzračné moře a upravena písčitá pláž znějí už samy o sobě lákavé a tím spíš, když se do pozadí přidá středověká tvrz na útesu. (ilustrační StreetView http://goo.gl/2N8CxT)
Dovolenkový čas se ale nachýlil ke konci. Úpění nad brzkým ranním vstáváním jsem se snažil zahnat snídaní a myšlenkami na to, že před deseti dny to bylo mnohem horší - úspěšnost přemlouvání předčila mé očekávání a bábovka z místního supermarketu zaplnila žaludek i potěšila chuťové buňky. Jako dopravu na letiště jsme zvolili pěškobus, na necelé tři kilometry z centra se nevyplatilo brát taxíka. Oproti původní váze navíc byly batohy poloviční, takže se cesta na letiště vlastně dala považovat za lehkou rozcvičku při východu slunce. Finální přiblížení k terminálu jsme si krátili debatami o zabezpečení letiště (ano, ty tři ploty s ostnatým drátem a minové pole jako u ostatních letišť mají, i když to tak zprvu nevypadá) a snahou určit, která společnost provozuje jediné letadlo v dohledu (neúspěšně, byla to Volotea).
Do terminálu jsme dorazili s pohodlnou devadesátiminutovou rezervou. Provoz odpovídaly regionálnímu letišti, v klidu jsme tak absolvovali tradiční proceduru odevzdání batohů na nadměrných zavazadlech a zůstali jsme ještě chvíli ve veřejné části letiště, neb prostor za security nebyl příliš dimenzován na dva odlety zároveň a prosklená přepážka jen umocňovala dojem akvária s křečky ve zverimexu.
Na bezpečnostní prohlídce zaznamenal další zářez můj batoh. Při pohledu na monitor bezpečák bezmocně rozhodil rukama a byl jsem nucen veškerou elektroniku poslat zvlášť. Zaujal jej zejména mikrofon ke kameře, nejkřehčí věc v batohu. Nevím, jestli tohle lustrování způsobila pečlivost nebo nekompetence letištního personálu, ale vzhledem k tomu, že celý batoh nechtěli vidět ani v Německu...
Ale což, mikrofon přežil ve zdraví a žádná součást batohu nebyla shledána závadnou.
11.10.2014 AF7573, CLY-ORY
Airbus A319, F-GRHA
9:50 - 11:20 (reálně 9:53-11:07)
LF 81%
Let z Calvi do Paříže pokračoval ve stopách obou předchozích letů. S kelímkem nealka a sušenkou v ruce jsme skrz protrhané mraky zamávali hornatému ostrovu a pomalu, ale jistě mířili zpět směrem všední pracovní týden. Jediným zpestřením letu bylo opravdu obsáhlé hlášení kapitána obsahující jak běžné informace o trase letu a počasí, tak detailní informace o letadle včetně přepočtu spotřeby na osobu a 100 kilometrů. Je to sice drobnost, ale potěší mnohem více než strohé "cabin crew, take your seats" dvakrát za let.
V Paříži jsme přistáli s krátkým předstihem, nebyl tedy žádný důvod spěchat. Po vyzvednutí batohů jsem tedy podnikl další z mnoha zoufalých pokusů rozchodit navigaci. Mé naděje však byly definitivně pohřbeny nutností obnovovat přihlášení na wifi co čtvrthodinu, což v kombinaci s rychlostí stahování vyústilo v definitivní zlomení hole nad oním zpropadeným softwarem a přesunu na zastávku autobusu. Přesun mezi letišti probíhal opět bez komplikací, stejně jako odbavení batohů a security (příruční batoh prošel zavřený v původním složení). Do boardingu zbývala asi hodina, kterou jsme vyplnili hraním Angry Birds (ta letištní wifi nakonec nebyla tak hrozná...
).11.10.2014 AF1822, CDG-MUC
Airbus A319, F-GRXL
15:55 - 17:25 (reálně 15:57-17:01)
LF ??
Přestože je letadlo relativně nové, přišlo mi, že byly sedačky poměrně omšelé. V danou chvíli mi to ale příliš nevadilo, navíc jsme dostali upgrade do exit row. Ze samotného letu už si moc nepamatuji, po notoricky známém kolečku s pitím a sušenkami jsem podřimoval a snažil se si užít faktu, že vehikl, kterým se pohybujeme, ještě řídí někdo jiný.
V Mnichově jsme dosedli před plánovaným příletem, což nám přišlo maximálně vhod, cesta domů mla býti ještě dlouhá. Bez zbytečných prodlev jsme tedy vyzvedli zavazadla a odebrali se na zastávku. Abych nevyšel z treku s čistým štítem bez zavrávorání nebo pádu, po cestě jsem zakopl o vlastní tkaničku a rozházel svoje zavazadla po silnici... Žádný tahač ani tank v tu chvíli naštěstí neprojížděl, vše jsme posbírali a autobusem se přiblížili k parkovišti. Náš zastávkový Peugeot přes stanice benzinka a Mekáč na hranicích dorazil do cíle před jedenáctou večerní a jeho posádka se přes koupelnu přemístila rovnou do postele. S pozitivními vyhlídkami, že si od letištních terminálů odpočine na celých dvanáct hodin.
Co říci závěrem k celému výletu? Až na ty nervy před odletem mě Air France příjemně překvapili. Na linkách po Evropě nečekám žádný luxus, maximálně trochu vody a nějakou tu sušenku, což bylo splněno bezvýhradně. Navzdory nechvalně proslulé francouzské povaze byla všechna přistání na čas a se zavazadly taktéž nebyl nejmenší problém. Dálkové linky nemohu soudit, ale na podobné přískoky jejich služeb klidně znovu využiji. Au revoir!
