Labutí píseň MD-11: Goodbye Triholer!
Napsal: 13. 11. 2014, 16:48
Hotovo
Když se v polovině září objevila informace, že ještě před tím, než se tahle třímotorová štramanda odebere do věčných lovišť, uspořádá KLM rozlučkové lety, dlouho jsem uvažoval, jestli vůbec stojím o to být účasten této akce. Jistě, MD-11 je jedno z nejkrásnějších letadel a jinou příležitost už mít nebudu, ale nemám rád lety z bodu A do bodu A (blbě se to zakreslí do mapy), navíc bez možnosti ovlivnit, zda budu sedět u okna nebo ne. A ještě k tomu utrácet za cestu do/z AMS.
Když přišel den, kdy šly letenky do prodeje, byl jsem rozhodnut se na to vykašlat, ale moje tradiční druhé já bylo proti. Nakonec proč ne, šance, že se mi podaří letenku ukořistit, byla docela malá při očekávaném velkém zájmu. Jaké překvapení nastalo, když mě rezervační systém pustil dál. A když už mi to takhle nabídli, bylo by neslušné odmítnout. Samozřejmě.
Dal jsem si předsevzetí, že výlet budu brát skutečně jenom jako rozlučku s MD-11 a nebudu utrácet za složité routingy do/z AMS. První část „do“ jsem dodržel a koupil Wizz z Brna do Eindhovenu, přejezdy mezi Českou Lípou a Brnem a následně z Eindhovenu na Schiphol vyřešil vlak, celá cesta mě vyšla na 1400 Kč, navíc na EIN jsem ještě nebyl a vlakem po Nizozemí se projedu rád.
Pro přenocování jsem zvolil Ibis Budget poblíž prahů drah 27 a 18L, navíc tam z letiště jede MHD a ráno jsem chtěl jít na spottplac, můj rozlučkový let totiž letěl až ve 13:00.
Fajn, a jak zpátky? Večerní let easyJetu do Prahy se přímo nabízel, ale bohužel opět zaúřadovalo to zlé já, které nakonec cestu zpět vyřešilo zcela jinak a rozhodně zajímavěji.
10.11.
BRQ-EIN
Wizzair, A320 HA-LPN
LF cca 95%
Protože z České Lípy bych se ráno do Brna nedostal tak, abych stihl odlet v 11:00, vyřešil jsem to přenocováním v mém pražském bytě a do moravské megapole se tak vydal prvním ranním EC, bělehradskou Avalou, v 5:39. Překvapilo mě, že prakticky celou cestu bylo plně obsazeno, z České Třebové do Brna dokonce pár lidí stálo, pak jsem si ale uvědomil, že je pondělí ráno – odhadem minimálně 50% cestujících byli vysokoškolští studenti.
Tuřany mě přivítaly klasickým listopadovým počasím, kouřmo, lezavo, zima… Vydal jsem se zachytit tu dekadentní atmosféru opuštěného letiště na místní vyhlídkovou terasu, ale co to? Můj obstarožní fotoaparát mi hlásí, že „Chybí paměťová karta“. Polilo mě nejdřív horko, pak studený pot a následně neovladatelný vztek, který byl následován několika prezidentskými nadávkami a pak ještě mnoha dalšími, o kterých jsem ani nevěděl, že je znám. Nejsem sice žádný exkluzívní fotograf, ale na tomhle výletu jsem si chtěl dát záležet a spottit „co to dá“. No nic, pokusím se o málo pravděpodobné, a sice sehnat v Eindhovenu starou SD kartu pod 2GB.
S mrzutou a apatickou náladou jsem si na první pohled ani nevšiml, jak nezvykle kulturně proběhl nástup do letadla. Nikdo se nikam netlačil, nikdo nestál frontu před gatem již hodinu před odletem, nikdo nenadával a dokonce jsem ani nezaslechl typické low-costové řeči typu „Já jsem světák, já lítám bójinkem od wizzéru“. Jediným zpestřením tak byla mladší slečna, která musela zaplatit poplatek za větší zavazadlo, protože její skořepinový kufr se nevešel do šablony.
Celý let prakticky až do EIN probíhal těsně nad hranicí vysoké oblačnosti, takže nebylo vůbec nic vidět, kromě toho velká část letu připomínala jízdu po nerekonstruovaných úsecích D1. Normálně mě to nevadí, ale kombinace únavy a nas*ání na sebe sama způsobila, že jsem byl opravdu rád, když jsme za větrného počasí dosedli na RWY 22 letiště v EIN.
Nálada se mi trochu zlepšila, protože na rozdíl od Česka, panovalo v Nizozemsku krásné větrné počasí, polojasno a čirý vzduch. Byť je Eindhoven typické low-costové letiště, působí uživatelsky přívětivě a přehledně. Dopravu do centra obstarává dvojice autobusových linek, jedna expresní a jeden courák, pro místní potřeby ale plně dostačující.
Eindhoven toho sice pro turistu mnoho nenabízí, ale tuším, že život ve městě je velmi kvalitní a na vysoké úrovni. Z města jsem viděl opravdu hodně, protože jsem křížem krážem tři hodiny chodil sem a tam, od severu na jih a od východu na západ a hledal obchod, kde by mi prodali 2GB SD kartu. V šestém z nich jsem jí sehnal a konečně se pomalu začal dostávat do euforie a příjemného očekávání ze zítřejšího dne.
Z Eindhovenu na Schiphol jsem jel „přímým“ Intercity, ze kterého se kvůli výluce staly tři přímá Intercity, nikam jsem ale nespěchal. Musím říct, že byť mám slabost pro hory, i nizozemská krajina má něco do sebe. Alespoň z vlaku působí krásně mírumilovně.
Protože jsem na Schiphol dorazil už za tmy, vyrazil jsem busem MHD rovnou do hotelu, abych dobil energii na další den.
11.11.
AMS-AMS
KLM, McDonnell Douglas MD-11 PH-KCD "Florence Nightingale"
LF 100%
S prvním svítáním jsem z hotelu vystřelil, jako kdybych si šlehnul dávku něčeho přímo do žíly, krásné počasí spojené s očekáváním dne plného leteckých zážitků na mě vždy působí jako pravá droga. Vzhledem k nulovému provozu na 09/27 jsem minul oficiální spottplac u McDonald’s a pokračoval kousek dál po cyklostezce k prahu dráhy 18L, která se využívala pro ranní odlety. Taxující letadla jsem měl jako na dlani, což mi pro začátek dne naprosto stačilo. Provoz sice nebyl extrémně rozmanitý, ale pár zajímavostí se našlo:
Po necelých dvou hodinách jsem se vydal na Schiphol, odbavit se na let do … Schipholu
Check-in samozřejmě probíhal na k tomu vyhrazených přepážkách, bohužel na můj dotaz o místě u okna jsem dostal očekávanou odpověď, že výběr probíhá náhodně.
Dostal jsem 38F, tedy uličku v prostřední trojce. Ale co, nemůžu chtít všechno. Jsem v AMS, tedy nesmím vynechat terasu. Ta je v částečné rekonstrukci a přístupná je jen zhruba její třetina. To by mi snad ani tolik nevadilo jako fakt, že během půl hodiny se zatáhlo a venku bylo stejně počasí jako den před tím v Brně. Mizerná viditelnost, sychravo a zima. Ti, kteří letěli prvním rozlučkovým letem v 10:30, měli smůlu, ale nad námi se nebesa smilovala a mraky ustoupily.
Když se v polovině září objevila informace, že ještě před tím, než se tahle třímotorová štramanda odebere do věčných lovišť, uspořádá KLM rozlučkové lety, dlouho jsem uvažoval, jestli vůbec stojím o to být účasten této akce. Jistě, MD-11 je jedno z nejkrásnějších letadel a jinou příležitost už mít nebudu, ale nemám rád lety z bodu A do bodu A (blbě se to zakreslí do mapy), navíc bez možnosti ovlivnit, zda budu sedět u okna nebo ne. A ještě k tomu utrácet za cestu do/z AMS.
Když přišel den, kdy šly letenky do prodeje, byl jsem rozhodnut se na to vykašlat, ale moje tradiční druhé já bylo proti. Nakonec proč ne, šance, že se mi podaří letenku ukořistit, byla docela malá při očekávaném velkém zájmu. Jaké překvapení nastalo, když mě rezervační systém pustil dál. A když už mi to takhle nabídli, bylo by neslušné odmítnout. Samozřejmě.
Dal jsem si předsevzetí, že výlet budu brát skutečně jenom jako rozlučku s MD-11 a nebudu utrácet za složité routingy do/z AMS. První část „do“ jsem dodržel a koupil Wizz z Brna do Eindhovenu, přejezdy mezi Českou Lípou a Brnem a následně z Eindhovenu na Schiphol vyřešil vlak, celá cesta mě vyšla na 1400 Kč, navíc na EIN jsem ještě nebyl a vlakem po Nizozemí se projedu rád.
Pro přenocování jsem zvolil Ibis Budget poblíž prahů drah 27 a 18L, navíc tam z letiště jede MHD a ráno jsem chtěl jít na spottplac, můj rozlučkový let totiž letěl až ve 13:00.
Fajn, a jak zpátky? Večerní let easyJetu do Prahy se přímo nabízel, ale bohužel opět zaúřadovalo to zlé já, které nakonec cestu zpět vyřešilo zcela jinak a rozhodně zajímavěji.
10.11.
BRQ-EIN
Wizzair, A320 HA-LPN
LF cca 95%
Protože z České Lípy bych se ráno do Brna nedostal tak, abych stihl odlet v 11:00, vyřešil jsem to přenocováním v mém pražském bytě a do moravské megapole se tak vydal prvním ranním EC, bělehradskou Avalou, v 5:39. Překvapilo mě, že prakticky celou cestu bylo plně obsazeno, z České Třebové do Brna dokonce pár lidí stálo, pak jsem si ale uvědomil, že je pondělí ráno – odhadem minimálně 50% cestujících byli vysokoškolští studenti.
Tuřany mě přivítaly klasickým listopadovým počasím, kouřmo, lezavo, zima… Vydal jsem se zachytit tu dekadentní atmosféru opuštěného letiště na místní vyhlídkovou terasu, ale co to? Můj obstarožní fotoaparát mi hlásí, že „Chybí paměťová karta“. Polilo mě nejdřív horko, pak studený pot a následně neovladatelný vztek, který byl následován několika prezidentskými nadávkami a pak ještě mnoha dalšími, o kterých jsem ani nevěděl, že je znám. Nejsem sice žádný exkluzívní fotograf, ale na tomhle výletu jsem si chtěl dát záležet a spottit „co to dá“. No nic, pokusím se o málo pravděpodobné, a sice sehnat v Eindhovenu starou SD kartu pod 2GB.
S mrzutou a apatickou náladou jsem si na první pohled ani nevšiml, jak nezvykle kulturně proběhl nástup do letadla. Nikdo se nikam netlačil, nikdo nestál frontu před gatem již hodinu před odletem, nikdo nenadával a dokonce jsem ani nezaslechl typické low-costové řeči typu „Já jsem světák, já lítám bójinkem od wizzéru“. Jediným zpestřením tak byla mladší slečna, která musela zaplatit poplatek za větší zavazadlo, protože její skořepinový kufr se nevešel do šablony.
Celý let prakticky až do EIN probíhal těsně nad hranicí vysoké oblačnosti, takže nebylo vůbec nic vidět, kromě toho velká část letu připomínala jízdu po nerekonstruovaných úsecích D1. Normálně mě to nevadí, ale kombinace únavy a nas*ání na sebe sama způsobila, že jsem byl opravdu rád, když jsme za větrného počasí dosedli na RWY 22 letiště v EIN.
Nálada se mi trochu zlepšila, protože na rozdíl od Česka, panovalo v Nizozemsku krásné větrné počasí, polojasno a čirý vzduch. Byť je Eindhoven typické low-costové letiště, působí uživatelsky přívětivě a přehledně. Dopravu do centra obstarává dvojice autobusových linek, jedna expresní a jeden courák, pro místní potřeby ale plně dostačující.
Eindhoven toho sice pro turistu mnoho nenabízí, ale tuším, že život ve městě je velmi kvalitní a na vysoké úrovni. Z města jsem viděl opravdu hodně, protože jsem křížem krážem tři hodiny chodil sem a tam, od severu na jih a od východu na západ a hledal obchod, kde by mi prodali 2GB SD kartu. V šestém z nich jsem jí sehnal a konečně se pomalu začal dostávat do euforie a příjemného očekávání ze zítřejšího dne.
Z Eindhovenu na Schiphol jsem jel „přímým“ Intercity, ze kterého se kvůli výluce staly tři přímá Intercity, nikam jsem ale nespěchal. Musím říct, že byť mám slabost pro hory, i nizozemská krajina má něco do sebe. Alespoň z vlaku působí krásně mírumilovně.
Protože jsem na Schiphol dorazil už za tmy, vyrazil jsem busem MHD rovnou do hotelu, abych dobil energii na další den.
11.11.
AMS-AMS
KLM, McDonnell Douglas MD-11 PH-KCD "Florence Nightingale"
LF 100%
S prvním svítáním jsem z hotelu vystřelil, jako kdybych si šlehnul dávku něčeho přímo do žíly, krásné počasí spojené s očekáváním dne plného leteckých zážitků na mě vždy působí jako pravá droga. Vzhledem k nulovému provozu na 09/27 jsem minul oficiální spottplac u McDonald’s a pokračoval kousek dál po cyklostezce k prahu dráhy 18L, která se využívala pro ranní odlety. Taxující letadla jsem měl jako na dlani, což mi pro začátek dne naprosto stačilo. Provoz sice nebyl extrémně rozmanitý, ale pár zajímavostí se našlo:
Po necelých dvou hodinách jsem se vydal na Schiphol, odbavit se na let do … Schipholu
Check-in samozřejmě probíhal na k tomu vyhrazených přepážkách, bohužel na můj dotaz o místě u okna jsem dostal očekávanou odpověď, že výběr probíhá náhodně.
Dostal jsem 38F, tedy uličku v prostřední trojce. Ale co, nemůžu chtít všechno. Jsem v AMS, tedy nesmím vynechat terasu. Ta je v částečné rekonstrukci a přístupná je jen zhruba její třetina. To by mi snad ani tolik nevadilo jako fakt, že během půl hodiny se zatáhlo a venku bylo stejně počasí jako den před tím v Brně. Mizerná viditelnost, sychravo a zima. Ti, kteří letěli prvním rozlučkovým letem v 10:30, měli smůlu, ale nad námi se nebesa smilovala a mraky ustoupily.