Valaši v Íránu
Sobota, 15. listopadu 2014
Sraz v osm na Zličíně. Vyrážíme ze tří směrů, já, Pavel a Přemek z Bohnic, Patrik z Pankráce, a Valmezáci - Roman, Pavel, Radek a Martin, frčí od rána po D1. Sraz proběhl, Valmezáci vědomi si nejen suchého letu do Teheránu, ale i suchého pobytu v Íránu obecně, nenechávají nic náhodě.
Z Prahy řídím koráb s osmi místy k sezení a dvěma pedály - spojka a plyn, Roman s pivem v ruce naviguje. U Řezna raději instaluju navigaci
. Ne že by byl problém k letišti v Mnichově dojet, ale chceme jet omrknout doporučované parkoviště, které je trochu opačným směrem. Vytipované parkoviště není vůbec parkoviště, ale stání na ulici mezi vjezdem na jedno parkoviště a vjezdem na druhé parkoviště, oba placené, na týden čtyřicet tři euro. Parkování na ulici se nám úplně nepozdává, v osmi lidech to není žádná pálka. Za podobné peníze ale můžeme stát rovnou na oficiálním dlouhodobém parkovišti, a tak jedeme vyklopit posádku na terminál a s Romanem odvážíme auto na parkoviště P41. Bus zpět k terminálu nám těsně ujel, další jede za 20 minut a tak jdeme pěšky na vlak a jednu zastávku se vezeme zdarma, což by s lístkem od parkoviště mělo fungovat - nevíme ale, jestli na jednu, nebo dvě osoby. Každopádně nás na cca tříminutové jízdě k terminálu nikdo nekontroluje.Na terminálu máme čas, a tak ještě před odbavením zejména meziříčská sekce dojíždí poslední zásoby nízko i vysokooktanových nápojů, což nám následně poněkud komplikuje jak odbavení, tak i samotný boarding. Raději nebudu se pouštět do větších detailů
.Letíme. Měl jsem strach z letenky "Turkish Airlines operated by Sun Expres", ale nic se neděje, je to normální Turkish s jídlem a dokonce ještě i alkoholem na prvním letu.
Přestup máme na Istanbulských Vodochodech (SAW), letišti velikosti Bratislavy s provozem na úrovni Vídně. Všude mraky lidí, fronty na turecké záchody... Přestup úžasně rychlý, na konci chobotu si letištní pohůnek odchytil tranzitní cestující, a bez dalších cavyků a kontrol nás vypustil do odletové haly. Přestup tady by se tak dal stihnout i za třicet minut. My ale máme dvě hodiny, a tak se rozprcháváme po duty free a Starbucksech, abychom se zase sešli na bráně k odletu do Teheránu, který už, poměrně očekávaně, byl suchý.
- Mapa trasy
Neděle, 16. listopadu 2014
Všimli jsme si zajímavého fenoménu. V Mnichově do letadla nastoupilo sto padesát Němců, a v Istanbulu vystoupilo sto padesát Turků. Podobně v Istanbulu nastoupili Turci, a v Teheránu vystoupili Peršani. A zejména Peršanky. Z jedné tahal Přemek celou cestu moudrosti, tak snad nám to bude k něčemu užitečné.
Po přistání v Teheránu bylo nejdůležitější vyřídit víza. Pozvání alias registrační číslo jsme měli, za 900 přes Zirhamii. V podstatě není potřeba, ale prakticky ho v Mnichově na odbavení i na vízovém v Teheránu chtěli. Takže... je a není. Spíš bych to bez něj neriskoval. Víza vyřizovala ve tři ráno jedna soudružka, pak se přidala druhá. Byli jsme asi třetí skupinka ve frontě, za dvěma neukázněnými Ivany a skupinkou spořádaných Francouzů. Na řadě jsme byli asi za čtvrt hodiny, všechny pasy najednou, všechno v pořádku, papírek s nápisem 400 (nic víc tam nebylo), s tím do banky a zaplatit. OK, vybíráme od každého padesát euro, jdeme do banky, platíme, dostáváme jakousi kvitanci a s ní zpět na vízové (je to asi celých 10 metrů od sebe), a dostáváme pasy s vlepenými vízy.
Můžeme na pasovku, kde už odešla veškerá fronta, takže rychlovka, izraelská razítka jsme neměli, ale ani je nikdo nehledal, na nic se neptali, štempl s datem 25.8.1393, a jsme v Íránu. Teď bágly, což není problém, protože už se na páse válejí jenom ty naše, a do fronty na customs. Dvě řady, zelená, kde nikdo není, a červená, kde je fronta jak blázen a na konci asi deset stolů kde dělají rozborku a sborku zavazadel. V zeleném pruhu fakt jako po vymření... je nám jasné, že když to vezmeme po zelené, tak nás „namátkou“ prošacují do trenek. Způsobně čekáme asi minutu v červené řadě mezi místními, když k nám přijde jakýsi oficír... že máme jít ven, že vsjo charašo. Jdeme ven. Meziříčská sekce naštvaná, že mohli mít slivovice každý kolik chtěl, ale spokojená, že jim nevyhodili poličan a lovečák, ostatní smutní spíš z toho, že neriskli aspoň ten lovečák. Všichni jsme ale rádi, že jsme venku. Jdeme udělat na lavičkách základní tábor, ať se nemusíme vláčet se zavazadly, a jdeme s Romanem udělat průzkum trhu taxikářského - musíme přejet na letiště Mehrabad. 550 tisíc riálů za jedno auto. To není zrovna málo, ale tak jsme to čekali, je to zřejmě oficiální cena.
Jdeme vyměnit do startu každý nějaké peníze, jenom trochu, dvacku, pade, tak ať má každý nějaké peníze do startu. Kurz je něco přes 40000 riálů za euro a cca 32500 za dolar. V podstatě stejný jako ve městě, kdybychom rovnou směnili víc, nic by se nestalo. Směnárna je tady jenom jedna, o patro výš (u odletů), a tak pro neznalost konkurence a reálných kurzů (na netu si můžete zjistit oficiální kurz - v době naší cesty cca 33000 za euro a 26500 za dolar) neriskujeme.
Bereme tedy dva taxíky, dáváme dohromady centrální kasu, jejímž zodpovědným hospodářem jsem zvolen já, funkci hlavního fotografa výpravy a zrcadlovku následně postupuji Přemkovi coby frekventantovi kurzu kreativního focení. Věřím, že důvěru ve mě vloženou nezklamete.
Úplně jsme nedomysleli, že skvadra azúra, čili meziříčská sekce, neví s jakou aerolinkou ani ze kterého terminálu z Mehrabadu odlétáme, ale nakonec se úspěšně scházíme před terminálem čtyři. Máme ještě čas, check-in zdá se rozhodně neotvírá dvě hodiny předem, ale tak hodinu dvacet. Tak zatím okupujeme lavičky a okukujeme letiště. Záchody s redukcí na evropské pozadí zmizely docela, na Mehrabadu se tak trůní, tedy spíše netrůní, na záchodech střihu tureckého (viz též David Černý - Entropa). Pohledem na vytištěný rezervační email mi vstaly tři poslední vlasy na hlavě - máme tam sice osm lidí, ale dvakrát je tam jeden Pavel a druhý Pavel chybí. No super. Jdu s chybějícím Pavlem do nějaké last-minute aukční kanceláře akčního výboru místního sdružení Mahan Air, že jako tohle je problém a co s tím. Nová letenka pro toho druhého Pavel. One Pavel Two Pavel. Kde je kulička je kulička neni kulička... Platit novou letenku se mi moc nechce, nejspíš by to šlo na moji hlavu (tedy můj účet). No a nešlo by se podívat do systému, jestli je chyba i tam a nebo jenom v mailu? No asi šlo. A můžete se teda podívat... po pěti minutách je jasno, chyba je jenom v mailu od agentury. Kulička je pod prostředním kelímkem. Hurá, zvítězili jsme, dokonce nám tisknou i normální potvrzení rezervace.
Víc o patáliích s rezervací vnitrostátní letenky najdete na mém blogu na iDnes.
Jdeme se odbavit, všechno funguje, první kontrola separé ženy a separé muži (dámskou sekci jsme tedy ve složení osmi gentlemanů neviděli). Kupujeme první čaj za riály, začínáme pěkně plavat v tomanech a riálech (1T=10R). Informace tvrdící, že psané ceny jsou vždycky v riálech, se ukázaly jako naprosto zcestné. Takže nejlepší jsou prsty - když vám borec ukáže dva prsty, může to být buď 2000 riálů, nebo 2000 tomanů, čili 20000 riálů. Aby stál čaj na letišti korunu dvacet je blbost, takže stojí korun dvanáct. To je logické
. Co prst to deset tisíc riálů. Two thousand = dvacet tisíc riálů = dva prsty. Pohoda. Budeme s tím bojovat do posledního dne , v tomto věstníku se budu držet toho, co je kromě obloučků, čárek a Chomejního napsáno na bankovkách - riálů.Sedáme do maličkého čtyřmotorového proudového BAE, není ani moc plné, ale let trvá jenom hodinu a my stejně střídavě pospáváme, nebo koukáme na tu (s)poušť pod námi. Nikde nic. Hory, šutry, písek.
Po přistání v Šírázu po nás nikdo nic nechce, jenom bereme bágly a pryč z letiště - na metro. Nenecháme se oškubat místní taxikářskou lobby, a tak chutě vyrážíme vstříc nejbližší stanici podzemky. Ta má zatím jednou linku, jižní konec je právě u letiště a jedna zastávka je kousíček od hotelu Sasan, kde máme rezervované tři pokoje. Alespoň toliko teorie. Praxe nicméně teoretické úrovně nedosahuje - v místě, kde google i jiné zdroje vidí zastávku metra, je staveniště. Taxikáři se smějí pod vous - sedáme a jedeme k hotelu. No metro no cry.
Rezervaci nám mění ze 3+3+2 na 2+2+2+2, což je sice fajn, ale chtějí víc než dohodnutých 120 dolarů. Platíme něco přes čtyři milióny riálů a tím v podstatě vyčerpáváme zásoby, které máme z letiště. Budeme tady sice dvě noci, ale hotel to neví a tak platíme jenom jednu. Zdá se nám to hodně, a tak budeme hledat na druhou noc něco levnějšího.
Kluci Valmezáci mají dost a jdou se probrat na pokoje, my si dáme rychlou sprchu. Sraz ve dvě, vyrážíme do města. Nejdřív najít směnárnu, což není problém, je kousek od hotelu (celá směnárenská ulice), a pak si bereme taxíka k Eram Gardens. Platíme dost přestřelené vstupné 150000 a jdeme si prohlédnout a nafotit zahradu, dát zmrzlinu a vůbec příjemně strávit polední pauzu.
Zpět volíme cestu po svých, nedaleko hotelu se stavujeme na oběd, nějaký ten první falafel, zjišťujeme, že hlady tady trpět nebudeme. Jídlo je dobré a levné - falafel stojí 20000 (12 Kč). Půllitrová voda 5000 (3 Kč), zmrzlina (porce tak odhadem 6-8 kopečků) jak kde, cca 50000.
Ve dvě sraz na hotelu a společně vyrážíme nejdříve do směnárny, pak městem kolem pevnosti na bazar, a po nějakém tom motání se uličkama přicházíme na autobusák, kde kupujeme jízdenky na úterní přejezd do Yazdu (450 km, cca 7 hodin - 1200000 za 8 lidí - nádhera). Zjišťujeme i možnost dopravy na Persepolis, ale nejvýhodnější bude nakonec zase domluvit taxíky. Půldenní výlet i s místním "údolím králů" vyšel na nějakých myslím 600000 za auto.
Zpět stmívajícím se městem podél koryta vyschlé řeky do naší čtvrti. Zjišťujeme ceny hotelů a začíná nám být jasné, že hotel Sasan coby jediný hotel ve městě v mezinárodních rezervačních systémech toho využívá plnými doušky - podobné ubytování v hotelu vedle máme nakonec za polovic - jen se ráno musíme přestěhovat.
Valmezáci jdou na pokoj vařit šošovicu, my ostatní jdeme do vyzkoušené falafelárny na něco... už nevím co to bylo, k večeři.
- Letiště Mehrabad
- Nástup do BAE
- Eram Gardens
- Růže ze Šírázu
- Noriver
- Vstup na bazar
- Pojízdná prodejna fíků
Pondělí, 17. listopadu 2014
Ráno trochu honička, před snídaní se stíháme odhlásit, vzít pasy (ty si v Íránu vždycky drží recepce), odnést do druhého hotelu i s báglama, zatím jenom do úschovy, zpět do Sasanu na snídani, která je v celém Íránu vzáceně vyrovnaná - placatý chleba, rajče, okurka, sýr (balkánského typu), máslo nebo margarín, višňová a/nebo mrkvová marmeláda, a čaj. V luxusnějších establišmentech mají i vařená vejce a džus. Nenadchne, ale neurazí. V podstatě něco podobného (bez té zeleniny) jsem měl dnes ráno na cca čtyřhvězdě v Bratislavě (tyto řádky píšu v rychlíku z Břeclavi do Ostravy).
V osm hodin už nás vyhlíží nadháněč, který nám včera "prodal" výlet na Persepolis, ukazuje dva taxíky, a vyrážíme za město. Od Persepolis jsem čekal pulsující památku s parkovištěm narvaným autobusy, turisty, cizinci... ale jsme tady v podstatě sami, hodinu po otvíračce, i o dvě hodiny později, když odcházíme. Turistů pár je, ale na největší historickou atrakci celého Íránu je to slabota. Mediální masírka podpořená sankcemi USA kvůli íránskému jadernému programu se evidentně nemíjí účinkem a tak je "Islámská republika Írán" a "Islámský stát" vnímán v podstatě jako jedna entita - s tím jsme se setkali v podstatě všichni. Otázky typu "Nebojíš se, že ti tam v oranžovém pyžamu uřežou hlavu?" se jen hrnuly.
Persepolis popisovat nebudu, určitě se tam jeďte podívat. Kdybych měl ale dle zajímavosti seřadit oblíbené turistické TOP atrakce jednotlivých států blízkého východu, které jsem viděl, tak u mě jednoznačně vede jordánská Petra, následovaná s odstupem syrskou Palmýrou. Persepolis bych postavil někde na úroveň libanonského Baalbeku, možná pod něj. Uvidíte ale klínové písmo, to jsem dosud asi nikde neviděl.
Po cestě zpět se ještě stavujeme u Naqsh-e Rostam, které jsme si pojmenovali "Údolí králů", protože je tam pohřebeno vícero těch jejich Xerxesů a Dariusů, které si možná pamatujete z hodin dějepisu jako "ty špatné". Persie vždycky hrála v dějepisu roli nepřítele civilizovaného, krásného Řecka (Říma), její "padoušskou" roli potom převzali Turci. V nedávné historii zásluhou nehezkého mediálního obrazu Chomejního a vystupování bývalého prezidenta - mediálního šikuly hodného srovnání s naším Neřádem na hradě, se tato historická role jaksi opět vrátila do rukou Peršanů, dnes tedy Íránců.
Taxíky nás vyhazují u Quran Gate, což pořád nevím, jak přeložit do češtiny - koránová brána, brána koránu, koránská brána, ... prostě to nějak nejde. Odsud jdeme pěšky do jednoho parku se směšným vstupným a nezralými pomeranči (Roman: do čaje dobrý), kde dáváme ve stínu trochu siestu a sváču (chleba jsme koupili 2 placky za 5000 přímo od pekaře ještě teplý), a pak pokračujeme k neznámější památce města - Háfezově hrobce. Není to až taková velká výhra, vstupné drahé (150000, stejně jako na Persepolis), a v podstatě další park, jenom menší, hůř udržovaný, s hrobkou jako bonus. Ale je tady obchod se suvenýry, tak si kupujeme nějaké ty sošky, cetky, a já s Přemkem na půl sadu 4 CD s MP3 íránského klasického punkového popíku. Prostě obal počmáraný klikyháky a nápisem 4CD MP3. Tak uvidíme, co to bude.
Vracíme se na hotel, dáváme si pauzu, oběd, a stmívajícím se městem jdeme přes bazar k mešitě, o které jsme toho moc nevěděli, ale pokud neuvidíte mešitu v Šírázu, tak jste nebyli v Íránu. Naprosto neuvěřitelná. Dostali jsme dobrovolníka-průvodce, který nás nejdřív usadil, ještě s nějakou kolegyní nám něco povídali ale spíš odpovídali na naše otázky ohledně islámu, rozdílů mezi šiity a sunnity, docela to bylo zajímavé, a pak nás provedl mešitou. Není tak monstrozně monumentální jako mešita v Abú Dhabí, ale je historicky zajímavější, a je neuvěřiteně krásná. Vykládaná milióny kousky skla, nasvícená, jediný problém je, že na vstupu musíte odevzdat foťáky a zavazadla. Jo a taky tam měli fajn věc - krmítko pro holuby - ohrazený kruh kam se sype zrní, a ti se tak nepohybují po celém prostranství.
- Persepolis
- Persepolis
- Puzzle Bedřicha Hrozného
- Naqsh-e Rostam
- Bakery
- Globetrotter
- Večer v Šírázu
- Večer v Šírázu
Úterý, 18. listopadu 2014
Ráno budíček a cesta taxíkem na autobusák, kde dáváme tradiční snídani (nějaká zelená cizrnová kaše) a čaj, a odjíždíme kvalitním (nikoliv luxusním) autobusem směr Yazd. Pro všechny asi nejpohodlnější autobus, jakým kdy jeli, dvě sedačky, ulička, jedna sedačka. Sedíme pohromadě, cesta ubíhá, pospáváme, koukáme na nějaký íránský film, sem tam vyprazdňovací pauza, nějaký checkpoint (vždycky jenom pár minut něco řešil řidič, my nic), občas obojí dohromady. A už jsme v Yazdu.
Na nádraží začíná naše rutina - po příjezdu koupit lístky na další bus, tj. na zítra do Isfahánu. Podařilo se, sice za skoro stejnou cenu jenom dvoutřetinová vzdálenost, ale za to máme bus "Lux". Tak uvidíme. Bereme dvě taxi na hotel a domlouváme, že nás cca za hodinu, ve čtyři, vyzvednou. Na hotel u Páteční mešity jsme dojeli, ubytovali se, už znalí místních cen a s Romanovým nesmlouvavým xichtem jsme domluvili i cenu podobnou jako posledně, kolem dvou miliónů. Máme jeden čtyřlůžák a jeden sedmilůžák (podle evakuačního plánu původně restaurace), tak se dělíme na pět a tři. Místní šéfík nabízí tradiční večeři za sto tisíc, tak pět porcí objednáváme a jdeme ven hledat naše taxikáře. Akademickou čtvrthodinku krátíme na pět minut, světla není moc, a to ještě netušíme, že v pět zavírají - a je skoro čtvrt, když chytáme dva taxíky, které nás berou k Towers of Silence, dvěma válcovitým stavbám používaným stoupenci původního náboženství, zoroastrismu, jako pohřebiště. Těla ale neukládali do země, ale právě do těchto otevřených staveb na pospas živlům, supům a jiným hladovým tvorům.
Stíháme, máme něco přes půl hodiny na prohlídku areálu, což nám stačí abychom si udělali obrázek a šplháme na oba kopce. Vracíme se na hotel kolem šesté s tím, že večeře bude v osm, máme tedy dvě hodinky na průzkum starého města - Páteční mešity a hlavně labyrintu setmělých uliček.
Tak je to tady, osmá hodina, čeká nás tradiční večeře. Pozor, už se to nese, neuvěřitelné se stává skutečností, je to opět zelená cizrnová kaše. Roman se s Poličanem v ruce směje pod vous. Po večeři ještě s Přemkem vyrážíme na druhou, víc fotografickou procházku do starých uliček, se stativem, a vracíme se, až když začne být večer fakt chladno. Naštěstí máme teplou sprchu na pokoji.
- Towers of Silence, Yazd
- Páteční mešita
- Duchové z podzemí
- V uličkách Yazdu
- V uličkách Yazdu
- V uličkách Yazdu
- V uličkách Yazdu
Středa, 19. listopadu 2014
Ráno se konala nikoliv "tradiční" snídaně (cizrna), zato naprosto Tradiční snídaně - chleba, máslo, rajče, mrkvová marmeláda a tak nějak všechno co k tomu patří. A samozřejmě čaj. Bus nám jel nějak kolem jedné, takže jsme měli dopoledne na průzkum města, což nám bohatě stačilo k návštěvě muzea vody, které rozhodně doporučujeme - zjistili jsme, jak město v poušti pomocí cisteren a důmyslného systémů vodovodů mohlo fungovat. Budova muzea má několik podzemních pater kde je všechno pěkně názorně vysvětleno. Jen elektřinu jsme si museli zapnout sami - jističem. Íránci jsou v lecčem velmi západní, ale študovaný elektrikář by tady dostal osypky.
Pokračujeme dál městem až k Chrámu ohně, Atéškadé, ústředního chrámu Zoroastriánů v Íránu (druhý je pak v Isfahánu a nějaké měně významné i v jiných městech). Ten nás nějak moc nezaujal, vstupné vysoké a kromě věčného plamene za sklem jsme toho moc neviděli. Takový lepší altán. Já, Patrik a Přemek jedeme ještě taxíkem okouknout nějaké ty zahrady, dát si něco k pití, posedět ve stínu, a ostatní se vracejí pěšky na hotel, kde se před polednem setkáváme a přesouváme se na autobusák, který je úplně mimo město a polohou uprostřed ničeho spíš připomíná letiště. Máme čas, bus jede až za půl hodiny, a tak dáváme ještě nějaký ten hamburger - kulaté maso se jim povedlo umně směstnat do bagety tvaru většího rohlíku. Ale dalo se to. Zapíjíme ZamZam kolou (chutná stejně jako Coca-Cola) a jdeme si naložit zavazadla i sebe.
Bus je opravdu ještě luxusnější než včera, rozestupy mezi řadami sedaček jsou o dost větší, opěradla se dají sklopit mnohem více, a dá se vyklopit podložka pod nohy, takže můžete skoro ležet. Bylo by to super na delší přesun v noci.
Nejedeme po dálnici, ale cesta je pořád dobrá, ikdyž povrch je místy horší. Pořád je oddělený protisměr, pořád jsou dva pruhy v každém směru, ale křižovatky nejsou mimoúrovňové - buď je tam kruhák, nebo občas otočka do protisměru. Přijíždíme na autobusák na jihu téměř dvoumiliónového Isfahánu, ale prý to není ještě ten správný. Kdybychom vystoupili a jeli dál taxíkem, asi bychom neprohloupili, ale je to jedno, jedeme další půlhodinu na autobusák Kave, severně od centra. Tam, jak už mám potvrzené, je zastávka metra, kterým pojedeme pár zastávek k vytipovanému hotelu, jenom ještě koupit lístek na pátek do Kashanu. Tentokrát dobytčák, ale o dost levnější - je to jenom lehce přes dvě hodiny cesty.
Metro zas nikde. Tentokrát se ani nestaví. A to má být do roku 2007 hotové. Jak chtějí tohle stihnout fakt nechápu. Na druhou stranu není kam spěchat, je přece teprve rok 1393. Jdeme na taxi a to nás vyklápí před hotelem. Děláme valnou hromadu, já s Romanem a Přemkem obíháme hotely, ostatní čekají a hromadu hlídají. První hostel po ruce - Full. Náš vytipovaný hotel - Full. Hotel vedle taky plný. No tak to bude zábava. Na konci ulice je jeden hostel, ale to je fakt humáč. Kousek za rohem je další hotel, to by šlo, žádná velká sláva to ale není a záchody jsou na chodbě. Hotel přes ulici. Plný. Kousek se vracíme, vidíme poutač na jakýsi lepší hotel. Zkusíme to, a kdyžtak se vrátíme k těm záchodům na chodbě. Cestou narážíme ještě na hotel Saba, kde mají dva pěkné čtyřlůžáky se snídaní a Roman tlačí peníze z necelých čtyř miliónů za pokoj na pět miliónů za dva. To se nám líbí, stejně ještě zkoušíme ten z dálky svítící hotel. Tam chce ale víc peněz za velké apartmá, kde by nás sice mohlo spát osm, ale šlapali bychom si po hlavách.
Vracíme se k valné hromadě více než po hodině, ale máme kde bydlet. Bereme hned dvě noci, žádné stěhování v rámci Isfahánu už podnikat nebudeme. Je tma, ale ještě není bůhvíjak pozdě. Necháváme bágly na hotelu a jdeme se projít do centra. Je to tak dvacet minut chůze, a když přicházíme na hlavní (Imámovo) náměstí, zaskočí nám knedlík úžasem. Isfahán je o úroveň dál než ostatní města, centrum je krásné, čisté, nasvícené. Fotíme a procházíme kousek bazaru, pak procházíme městem k prvnímu ze dvou historických mostů v centru. Celkem je jich více, ale další jsou dále od centra a tak nejsou tolik známé. Tam se dělíme, Romanova skupina prochází svým tempem a my ostatní fotíme a za řekou děláme pauzu na pozdní večeři - opět zelená cizrnová kaše, tentokrát vyšperkovaná nudlemi, a čaj. Pořád se s náma dává někdo do řeči, úroveň angličtiny se různí, ale studentíci celkem umí.
Večer taxi na hotel a spát, je skoro půlnoc.
- Centrum Yazdu u Water Museum
- Ateškadé
- Zahrady v Yazdu
- Zahradní altán
- Okno
- Ještě jedno okno
- Petrolejové lampy
- Granátová jablka
- Muž na schodech
- Isfahán
- Imámovo náměstí
- Imámova mešita
- Imámova mešita
- Isfahánské mosty
- Isfahánské mosty
- Isfahánské mosty
- Isfahánské mosty
Opravdu se vyplatí tahat do Íránu, kde je skvělý jídlo v restauracích k dostání za pár šupů, tahat v batohu šošovice s párkem a tlačit to do sebe na hotelu? Je to zvyk, póza, styl, nebo nedostatek informací? 
Jediný komentář, který k tomu mám, jsem vepsal do názvu článku. Dál se k tomu vyjadřovat nechci 
Přístě mě vezmi s sebou 
