Letecké společnosti: Etihad Airways a Air Seychelles
Datum: 28.10.2014 - 19.11.2014
Letadla: Airbus A330-200, A340-500 a DHC-6
Svatební cesta. Každý má jiné sny, odlišné možnosti a mnohdy rozhodují druhé polovičky. Já mám to štěstí, že (teď už pár měsíců) moje žena miluje dobrodružství, která vymyslím... Ať jedeme kamkoliv, tak hledám zajímavosti, tradice i fígle. Ovšem líbánky jsou jednou za život (tedy pro většinu z nás), a tak musely být výjimečné. Právě tohle motto jsem si opakoval na jaře roku 2014, kdy už bylo jasné, že si mě přítelkyně vezme. Asi jsem si ho neopakoval tak často, ale...
Každopádně z toho vznikla neuvěřitelná dovolená v pěti zemích v Evropě, na Blízkém východu a v Africe. Nocovali jsme ve vlaku, spali v luxusních hotelech v Emirátech, podívali se na Seychely a vše ukončili úžasným safari v Jižní Africe.
Do toho jsme okusili snad všechny "hromadné" dopravní prostředky, asi až na lanovku, tramvaj a trolejbus. Ostatně tady je jejich výčet: limuzína, vlak, trajekt, letadlo, autobus, taxi, metro, ultrarychlý výtah, katamarán, náklaďák, offroad jeep. Konec kroužkování a křížkování. Čtete o dobrodružství jménem SC (zkratka pro svatební cestu).
Praha - Amsterdam
EN 456
Úterý, 28.10. Vyrážíme vlakem. Klid úplně nemáme: sváteční den a banka nám připravily komplikace ve formě výběru další hotovosti a následné výměně valut, nicméně díky za telefonní služby Visy. O starost méně máme s dopravou na Hlavní nádraží. A to zásluhou jedné ze dvou nových on-line taxi služeb v ČR, s níž objednávám pro manželku překvápko - limuzínu. Takže v době, kdy jako by odcházíme pěšky na metro na Dejvickou, zastaví na chodníku Superb

Následuje skoro šestnáct hodin ve vlaku. Noční spoje mají několik výhod, ale asi ještě víc nevýhod. Sezení v kupé je naprd, zvláště když přijde nizozemský pár (soudě dle řeči). Definitivní utvrzení o národnosti přichází posléze, kousek za Roztokami už chrápou. Oba... Jistota, že nevystoupí v Německu, mě irituje. Stejně jako neustálé odpojování a připojování jiných vagónů - tenhle vlak se dělí na Amsterdam, Curych i Kodaň. Ale zpět k chrápání. Naštěstí se vyprázdní kupé vedle a od Kolína nad Rýnem máme ticho.
Mimochodem: v rezervaci vlaků CNL přes Deutsche Bahn spatřuji dvě výhody: začíná dřív než u našeho skvělého dopravce. A dokonce můžou sedět dva cestující u sebe (nepochopitelně ČD nabízely místa v sousedních kupé, čehož si mnozí nemusí všimnout).
Amsterdam?
Vynechali jsme šílenou frontu do Muzea Anny Frankové, vyzkoušeli bezplatný trajekt od nádraží k ponorce, navštívili průměrnou pizzerii, obešli muzejní čvrť a zjistili jsme, že poslat domů do Čech dvoukilový balík stojí přesně 26 eur. Uff. Tak schválně, kolik je to u nás? A) 5 eur. B) 10 eur. C) 15 eur. Odpověď najdete níže

Večer jsme se vrátili na nádraží, vyzvedli z úschovny kufry (větší skříňka je pobrala jen tak tak) a našli správné nástupiště. Rychlejší IC vlak nám ujel, počkali jsme na courák. Pohled na nás musel být vtipný, už jsme začínali vypadat jako vánoční stromečky. Ano, kvůli onomu rozměrnému balíku, který jsme se rozhodli vzít s sebou.
Odpověď je B).
Amsterdam - Abú Dhabí
EY 78
Load factor: 96 %
A330-200
Pár dnů před odletem přišlo "neodolatelné" promotion Etihadu. Nabídněte, za kolik byste chtěli upgrade. Pár dolarů ale systém nevezme, na podobně vytížené trasy začíná minimum (a prý malá šance) na zhruba šestnácti tisících korunách. Díky, nechceme... Seating navíc máme už dopředu, pochopitelně pro A330 dvojka, kdesi nad křídlem. Check-in tak probíhá v pohodě (prochází i krabice, u níž odmítáme zdvořilou nabídku na samolepku fragile - křehké). Security rovněž bez potíží, za zmínku stojí fakt, že neřeší tekutiny.
Let samotný? Etihad při naší premiéře nezklamal. Až na menší prostor na nohy byl servis slušný. Na druhou stranu: trošku jsme doufali po večeři i ve snídani. Leč přišel jen muffin. Kvalitní (nabídka) IFE. Ve srovnání s Korean lepší. Jediné, co by někdo mohl "domyslet", jsou titulky nejen pro Asiaty a Araby. Samozřejmě nechci české titulky, bože chraň. Ale u nějakých ukecaných filmů by se anglické titulky šikly.
Největší problém nastává při příletu. Pominu fakt, že v Abú Dhabí se staví na letišti nonstop a že po výstupu přes schůdky nás autobus vozí minimálně deset minut, než dojíždí k terminálu. To je ještě sranda. Horší chvilky si prožíváme u celníků. Vidíme zoufale dlouhou frontu - černoši, kam se podíváš. Zrovna přiletěli z Nigérie a ještě odněkud. Vzhledem k té době "strašící" ebole nás to fascinuje. Nás posílá hlídač k volnějšímu okénku, asi pro bělochy. Možná toho pak lituje. Nastává totiž martyrium s "Ček". Možná se jim nelíbí pas, kde mám spoustu rozličných, leč mírumilovných razítek (mj. Egypt, Maroko, Arménie, Turecko, Srbsko, Jižní Korea, USA), možná jen nemají tolik českých turistů - víza přece jen zrušili na jaře. Každopádně nás první celník, pardon celnice - posílá za čáru a začíná něco řešit s kolegou. Po chvíli zkouší naše pasy projet znovu. Znovu se mračí. Přítelkyně znervózní, já to beru s úsměvem mísícím se s nervozitou. Druhý pocit vzrůstá, když nás ona Emirátčanka posílá k jiné přepážce. To vše rukou, bez jediného slova angličtiny. Druhý celník má asi tentýž problém. Tedy dva, ani on se neobtěžuje s námi mluvit. Minuty utíkají, on někam volá. Mručí "Ček". Do toho přijíždí starý černoch z Nigérie na vozíčku a domáhá se pozornosti. Blázinec na entou. Po nějaké době jsme vykázáni - za bílou čáru. Celník odchází, s našimi pasy! Pak se vrací, dá razítko, kývne, nic neřekne a volá další lidi. Ukázková práce...