Dobrodružství na svatební cestě. Seychely i Jižní Afrika

[marthym]

Routing ve vzduchu: AMS - AUH - SEZ - JNB - AUH - MUC + PRI - SEZ
Letecké společnosti: Etihad Airways a Air Seychelles
Datum: 28.10.2014 - 19.11.2014
Letadla: Airbus A330-200, A340-500 a DHC-6

Svatební cesta. Každý má jiné sny, odlišné možnosti a mnohdy rozhodují druhé polovičky. Já mám to štěstí, že (teď už pár měsíců) moje žena miluje dobrodružství, která vymyslím... Ať jedeme kamkoliv, tak hledám zajímavosti, tradice i fígle. Ovšem líbánky jsou jednou za život (tedy pro většinu z nás), a tak musely být výjimečné. Právě tohle motto jsem si opakoval na jaře roku 2014, kdy už bylo jasné, že si mě přítelkyně vezme. Asi jsem si ho neopakoval tak často, ale...

Každopádně z toho vznikla neuvěřitelná dovolená v pěti zemích v Evropě, na Blízkém východu a v Africe. Nocovali jsme ve vlaku, spali v luxusních hotelech v Emirátech, podívali se na Seychely a vše ukončili úžasným safari v Jižní Africe.

Do toho jsme okusili snad všechny "hromadné" dopravní prostředky, asi až na lanovku, tramvaj a trolejbus. Ostatně tady je jejich výčet: limuzína, vlak, trajekt, letadlo, autobus, taxi, metro, ultrarychlý výtah, katamarán, náklaďák, offroad jeep. Konec kroužkování a křížkování. Čtete o dobrodružství jménem SC (zkratka pro svatební cestu).

Praha - Amsterdam

EN 456

Úterý, 28.10. Vyrážíme vlakem. Klid úplně nemáme: sváteční den a banka nám připravily komplikace ve formě výběru další hotovosti a následné výměně valut, nicméně díky za telefonní služby Visy. O starost méně máme s dopravou na Hlavní nádraží. A to zásluhou jedné ze dvou nových on-line taxi služeb v ČR, s níž objednávám pro manželku překvápko - limuzínu. Takže v době, kdy jako by odcházíme pěšky na metro na Dejvickou, zastaví na chodníku Superb Ještě v Chotkových sadech (pro mimopražské - cca v půli cesty) se žena nechápavě usmívá, tak jí decentně a tiše vyprávím, jak to bylo. Zhruba 25 eur bych za patnáct minut jízdy a sotva sedm kilometrů vážně nedal. I když jsou to líbánky...

Následuje skoro šestnáct hodin ve vlaku. Noční spoje mají několik výhod, ale asi ještě víc nevýhod. Sezení v kupé je naprd, zvláště když přijde nizozemský pár (soudě dle řeči). Definitivní utvrzení o národnosti přichází posléze, kousek za Roztokami už chrápou. Oba... Jistota, že nevystoupí v Německu, mě irituje. Stejně jako neustálé odpojování a připojování jiných vagónů - tenhle vlak se dělí na Amsterdam, Curych i Kodaň. Ale zpět k chrápání. Naštěstí se vyprázdní kupé vedle a od Kolína nad Rýnem máme ticho.

Mimochodem: v rezervaci vlaků CNL přes Deutsche Bahn spatřuji dvě výhody: začíná dřív než u našeho skvělého dopravce. A dokonce můžou sedět dva cestující u sebe (nepochopitelně ČD nabízely místa v sousedních kupé, čehož si mnozí nemusí všimnout).

Amsterdam?

Vynechali jsme šílenou frontu do Muzea Anny Frankové, vyzkoušeli bezplatný trajekt od nádraží k ponorce, navštívili průměrnou pizzerii, obešli muzejní čvrť a zjistili jsme, že poslat domů do Čech dvoukilový balík stojí přesně 26 eur. Uff. Tak schválně, kolik je to u nás? A) 5 eur. B) 10 eur. C) 15 eur. Odpověď najdete níže Pomyslnou tečkou naší procházky se stala návštěva - free tour- ve firmě, kde zpracovávají diamanty. Když vidíte ty ceny (dva miliony a víc za prstýnek), nestačíte se divit.

Večer jsme se vrátili na nádraží, vyzvedli z úschovny kufry (větší skříňka je pobrala jen tak tak) a našli správné nástupiště. Rychlejší IC vlak nám ujel, počkali jsme na courák. Pohled na nás musel být vtipný, už jsme začínali vypadat jako vánoční stromečky. Ano, kvůli onomu rozměrnému balíku, který jsme se rozhodli vzít s sebou.

Odpověď je B).

Amsterdam - Abú Dhabí

EY 78
Load factor: 96 %
A330-200

Pár dnů před odletem přišlo "neodolatelné" promotion Etihadu. Nabídněte, za kolik byste chtěli upgrade. Pár dolarů ale systém nevezme, na podobně vytížené trasy začíná minimum (a prý malá šance) na zhruba šestnácti tisících korunách. Díky, nechceme... Seating navíc máme už dopředu, pochopitelně pro A330 dvojka, kdesi nad křídlem. Check-in tak probíhá v pohodě (prochází i krabice, u níž odmítáme zdvořilou nabídku na samolepku fragile - křehké). Security rovněž bez potíží, za zmínku stojí fakt, že neřeší tekutiny.

Let samotný? Etihad při naší premiéře nezklamal. Až na menší prostor na nohy byl servis slušný. Na druhou stranu: trošku jsme doufali po večeři i ve snídani. Leč přišel jen muffin. Kvalitní (nabídka) IFE. Ve srovnání s Korean lepší. Jediné, co by někdo mohl "domyslet", jsou titulky nejen pro Asiaty a Araby. Samozřejmě nechci české titulky, bože chraň. Ale u nějakých ukecaných filmů by se anglické titulky šikly.

Největší problém nastává při příletu. Pominu fakt, že v Abú Dhabí se staví na letišti nonstop a že po výstupu přes schůdky nás autobus vozí minimálně deset minut, než dojíždí k terminálu. To je ještě sranda. Horší chvilky si prožíváme u celníků. Vidíme zoufale dlouhou frontu - černoši, kam se podíváš. Zrovna přiletěli z Nigérie a ještě odněkud. Vzhledem k té době "strašící" ebole nás to fascinuje. Nás posílá hlídač k volnějšímu okénku, asi pro bělochy. Možná toho pak lituje. Nastává totiž martyrium s "Ček". Možná se jim nelíbí pas, kde mám spoustu rozličných, leč mírumilovných razítek (mj. Egypt, Maroko, Arménie, Turecko, Srbsko, Jižní Korea, USA), možná jen nemají tolik českých turistů - víza přece jen zrušili na jaře. Každopádně nás první celník, pardon celnice - posílá za čáru a začíná něco řešit s kolegou. Po chvíli zkouší naše pasy projet znovu. Znovu se mračí. Přítelkyně znervózní, já to beru s úsměvem mísícím se s nervozitou. Druhý pocit vzrůstá, když nás ona Emirátčanka posílá k jiné přepážce. To vše rukou, bez jediného slova angličtiny. Druhý celník má asi tentýž problém. Tedy dva, ani on se neobtěžuje s námi mluvit. Minuty utíkají, on někam volá. Mručí "Ček". Do toho přijíždí starý černoch z Nigérie na vozíčku a domáhá se pozornosti. Blázinec na entou. Po nějaké době jsme vykázáni - za bílou čáru. Celník odchází, s našimi pasy! Pak se vrací, dá razítko, kývne, nic neřekne a volá další lidi. Ukázková práce...

[marthym]

Abú Dhabí?

Ještě před definitivním "schválením" cesty od manželky jsem koupil na dvě noci luxusní pětihvězdičkový hotel v Abú Dhabí, který byl za hubičku - díky jisté-nyní krachující společnosti se zkratkou AFT a jejímu kupónu Dvě noci se snídaní nás stály zhruba tři tisíce korun.

Jen tak mimochodem, v samotném Millenium Hotel Abu Dhabi byste jednu noc pořídili za zhruba devět tisíc... A to pořád nebylo vše: po mé emailové komunikaci a informaci o svatební cestě nás upgradovali do suite s výhledem na moře!

Abú Dhabí nás překvapilo. Příjemně. Jediné, co nám trošku komplikovalo život, byly autobusy s oddělenými částmi pro ženy (předek autobusu) a muže (zadek autobusu). Vyzkoušeli jsme i na evropské poměry levné taxíky, ale vzhledem k zácpám (hlavně večer) je jedno, čím jedete, navíc na taxíky jsou v centru šílené fronty... Výhodou městské dopravy je slušné značení na zastávkách i na webu, kde se taky dají najít jízdní řády. Naštvaly nás naopak regionální autobusy, které vám na zastávce - na kraji města (pro ně určené) nezastaví. Jedou prostě rychle. Mávání na první nepomohlo, druhý nezastavil, i když jsem mu málem vběhnul do silnice. Třetí jedoucí trochu jinam se "slitoval".

Během dvou dnů v Abú Dhabí jsme navštívili:

1) mešitu (ohromující, možná až trapně ohromující). Žena pochopitelně dostala abáju - nicméně za půjčení chtějí ID nebo řidičák. Ne pas, protože ten se jim do přihrádek nevejde, logika Doporučujeme jít pozdě odpoledne, při západu slunce se dají dělat krásné snímky.

2) pláž Corniche - kvůli blížící se F1 částečně zavřená. Na výběr je placená, nebo neplacená část. Plavání fajn, voda čistá, bohužel víc lidí a hrozí setkání s krajany (my narazili na partu slovenských mladíků).

3) nákupní centra (mraky personálu), místní Arabové chodí na večeři výhradně s rodinami a chůvami (tříčlenná rodina měla dvě služky).

Zklamaly nás velbloudí dostihy u věznice v Baniyas, kam jsme chtěli vyrazit. Nikdo nevěděl, zda se konají, telefon jen vyzváněl. A tak tento výlet radši padl.

Původní plán strávit dvě noci v Abú Dhabí a dvě noci v Dubaji vzal rovněž, i když dříve, za své - dávat dva tisíce za průměrný hotel s průměrnými recenzemi se nám nechtělo (zvláště když v letní sezoně jsou za tuhle cenu 5* hotely). Arabský Groupon nepomohl, a tak nás zachránil Etihad se svojí nabídkou stopoverů. Tedy částečně - v Dubaji už volno nebylo, tak jsme vzali 4* hotel Crowne Plaza zase v Abú Dhabí, na Yas Islandu. A sousední hotel - Rotana - měl nabídku bufetové večeře. Stálo to za to!

Dubaj?

Yas Island jsme vzali kvůli blízkosti letiště a taky kvůli tomu, že se nachází na cestě do Dubaje. Původně jsme zamýšleli půjčení auta... I proto jsme vzali výše zmíněný hotel, disponoval půjčovnou. Zabookování přes zprostředkovatele dopředu OK. Jenže voucher nikde. Po dvou dnech mě kontaktovali, že ona kancelář otevírá později, než chceme a než jsme si zarezervovali - až v deset (a zavírá v šest). To by z denního výletu do Dubaje udělalo půldenní. Varianta taxi je drahá, a tak vítězí autobus. Musíme zpět do Abú Dhabí, odtamtud vyrážíme do známějšího "bratříčka".

Za pár hodin zvládneme vše, co chceme - pláž Umm Suqeim s výhledem na Burj Al Arab (nic moc), lodičky, oba trhy v Deiře (spousta hello my friendů), metrem přesun k Dubai Mall a Burj Khalifa, následně i samotnou nejvyšší budovu světa. Ta je kapitolou sama pro sebe. Nově otevřená vyhlídka - nejvyšší na světě - je pěkně drahá, v přepočtu vybírají tři tisíce korun. Ostatně i ta "stará" není levná, ceny šly nahoru. V létě stála 125 AED, za nás 150 AED, teď už 200 AED (1200 korun) - v nejlepším čase. A když se k tomu přidají ty fronty... Jen si vezměte nás: příchod v půl páté, rezervace na pátou. Každému je jedno, na kdy máte rezervaci. Postavíte se do fronty na scan, potom na výtah. A nahoře jste v 17:15. Aspoň že stíháme Dubaj za světla, v době západu slunce i za tmy. Nejvtipnější a nejnudnější je ale čekání na cestu dolů, kdy had lidí obkrouží kolečko a začne dělat druhé. Nedomyšlené! Kompenzuje to fontána za tmy.

Cesta zpět přináší první velké dobrodružství. Nechceme se trmácet do Abú Dhabí! Chceme vystoupit poblíž Yas Islandu. Podle některého (neaktuálního) jizdního řádu to jde, v městečku Shahama. Při nákupu lístků (dražších než při cestě tam) se ujišťuji, u kontrolora se ujišťuji, řídiče informuji slovy, Shahama. Vše kupodivu klapne. Autobus po desáté večer sjíždí z dálnice, přejede kruhový objezd a staví.

Je tma, přesto u nás za pár vteřin stojí tři maníci a ptají se: taxi, taxi? Ne, díky (při poslední jízdě taxíkem řidič málem usnul). Máme zjištěno, že ze Shahamy jede regionální autobus až k hotelu na Yas Islandu. Jenže kdo četl řádky výše, ví o trablích s tímhle typem busu...

Vše podtrhuje fakt, že má jet za pár minut, nevíme přesně odkud a hlavně: je poslední. Po chvíli kolem projíždí autobus a vidíme, že odbočuje na místo, kde to vypadá, že další dva stojí. Vyhráno? Ani omylem. Naše číslo tam není. Ptáme se řídiče jiného autobusu, jestli ten náš pojede. Dozvídáme se: "Měl by přijet za chvíli. A když nepřijede, jeďte tím do Abú Dhabí." Tak uprostřed ničeho, kde je obchůdek, čekáme. Přijede jeden, odjede. Další ani na tuhle "konečnou" neodbočí. Už je po čase, kdy měl dle jízdního řádu vyrazit... A najednou přijíždí. Ale sakra, zase jiné číslo! Jdu se zeptat řidiče, on řekne, ano, Yas. Nasedáme, i když si dává pauzu. Asi se diví, ale vysvětlujte mu obavy a strasti... Fakt, že je to náš autobus, potvzuje i "šéf" - vybírá peníze za den, směnu či něco takového. A v půl dvanácté jsme v hotelu. Hurá!

Poslední den v Emirátech trávíme obhlédnutím tratě pro F1 a hlavně ve vodním parku na Yas Islandu. Pár slušných atrakcí, jinak ale průměr. Ještěže máme od Etihadu v rámci stopoveru vstup 1+1 a vzhledem k pondělku se nečeká ve frontách dlouho. Jenže i tak: zase to (promiňte mi ten výraz) rejžování - např. placení za skříňku (nejmenší na batoh 40 AED)!

[marthym]

Abú Dhabí - Mahé

EY 4123 (HM 87)
Load factor: 90 %
A330-200

Možná jsme unavení z tobogánů, možná nás straší odlet ve dvě ráno. Každopádně je večer dlouhý. Do desíti jsme na hotelu, pak přejíždíme na letiště. Zastrčenou přepážku Air Seychelles objevujeme náhodou, nikde nikdo. Až na Arabku za přepážkou. Tedy, podle manželky Arabku. Když si bere naše pasy, vypálí na nás v češtině: "Jé, vy jste z Česka!" Z krátké konverzace se dozvídáme, že už je u Etihadu dlouho (z přízvuku patrné), teď dělá na letišti... No, zdejší slunce a nalíčení její evropské rysy dosti schovaly. Příjemný okamžik. Jdeme výstupní kontrolou, tentokráte u celníků bez problémů. V terminálu si dáváme menu u McDonaldu, který je překvapivě stejně drahý jako ve městě. Pak klimbáme a před půlnocí se přesouváme ke gatu. Někam do suterénu. Hrůza, lidi se mačkají v úzké chodbě. Security vadí voda, při dopíjení se poliju.

Paráda, ale naštěstí je to jen voda. Následuje cesta autobusem a už je tu jediná A330 v barvách Air Seychelles. Stroj je pochopitelně pronajatý, od Etihadu, který společnost nedávno koupil.

O čtyřech hodinách nad Indickým oceánem se toho moc napsat nedá. Poprvé v životě jsem většinu letu prospal (IFE zklamalo, v nabídce sotva čtvrtina toho, co nabízí Etihad). Manželka na tom byla podobně, ale chytla snídani (výběr: vajíčko na jeden způsob, vajíčko na druhý způsob a palačinka). Ale sápat se do binu pro foťák na tradiční snímky se jí nechtělo. Chápu. Když se blížíme Seychelám, trošku to háže. Mraky. Probírám se zajímavostmi o Air Seychelles, nicméně aktuálnost není to, co by je zdobilo. Chlubí se spojením do Prahy (fungovalo přes codeshare a díky lince ČSA do Abú Dhabí, která byla zrušena na přelomu let 2013/2014). "Článek" s fotkami matky měst by přitom stačilo jen vymazat... Definitivní probuzení nastává při příletu. Pěkná prádelna. I když tu má být menší horko než v Emirátech, pocitově - díky vlhkosti - tomu tak není. Ale kdo by to řešil, jsme v ráji!

Tenhle ráj má ovšem řadu ALE.

Problém 1. Autobusy: místní doprava je hlavně pro Kreoly. Zapomeňte na to, že vás autobus vezme, když máte kufry.

A tak jsme vyrazili pěšky, což odměnil jeden místní, že nám zastavil - sám od sebe. Dojeli jsme do města, vyměnili další peníze - s o něco lepším kurzem než na letišti. Navštívili trh. A to je asi tak vše, co v "metropoli" Victoria najdete. Pak jsme šli do přístavu.

Problém 2. Malá loď nejezdí, jedinou alternativou je katamarán. Za hodinu a půl, s jedním přestupem, jsme dojeli na La Digue. Místo ceny 20 eur/osoba s malou lodí jsme vyplázli 68 eur/osoba.

[marthym]

La Digue a Praslin?

Ostrov La Digue je krásný, fascinující a tak klidný... Už tu jezdí pár aut (taxíků + náklaďáčků), ale pořád to není jako jinde. Ta atmosféra! Lidé chodí pěšky, děti si hrají a všichni tu mají kolo (většinou předpotopní). Jsou tu dvě banky, jeden větší obcchod, pár restaurací, pár hotelů a několik desítek penzionů. Udělali jsme pěší okruh ostrovem s nádherně malinkou pláží Anse Caiman, bez průvodce vyrazili na odlehlou pláž Anse Marron. Viděli jsme tady poprvé žraloka na volném moři - pravda, uvízl tam. A ještě to byl "baby one" cca padesáticentimetrový žralok. Na ostrově je jediný luxusní resort, a tak potkáváte spíš (na pohled) normální Němce, jen mírně hlasitější Italy. Za šest dní jsme slyšeli jediné Čechy a pouze pár Rusů. Jedno odpoledne propršelo, jinak bylo krásně (většinou polojasno).

Na dalším ostrově, Praslinu, jsme strávili jen chvilku. Tady se dají doporučit dvě pláže - Anse Lazio a Anse Georgette. Na tu druhou musíte mít "rezervaci" - není snadno přístupná a patří k luxusnímu hotelu Lemuria Resort. Ale stojí za to. Průzračná voda, malé vlnky, ideální na koupání a "blbnutí". Navíc tu není přeplněno jako na Anse Lazio. Další zajímavostí ostrova jsou největší kokosové ořechy na světě - tzv. Coco de Mer. Rostou převážně v parku Vallé de Mai (bohužel se vstupným, navíc 20e/osobu za tři trasy je značně přemrštěná cena). Milovníci kytiček si tady přijdou na své. Není to na treky, spíš taková botanická zahrada v pralese.

[marthym]

Praslin - Mahé

HM 3141
Load factor: 66 %
DHC-6

Akce od řeckých soudruhů z AFT v akci podruhé. Opět jen s kupónem, "bez dětí". V létě kontaktuji aerolinku (kdo by to byl řekl). Nechám si od nich pouze poslat čísla e-ticketů ("údajně jsem je ztratil"), což má jistit případné problémy. Žádné naštěstí nebyly.

Na letiště nás dopravuje taxík, nejdražší v životě... V přepočtu jeden kilometr/padesát korun. Ale co naplat, aspoň tam jsme rychle. Až moc rychle, díky rezervě. Hodinu a půl před odletem: nikdo nikde. Naštěstí se objevuje mužík z budky v terminálu, uvnitř nám projede kufry a posílá nás na odbavení. Váhu zavazadel paní neřeší, mýtus o patnácti kilogramech je fakt jen mýtus. Blíží se přílet našeho éra, tak jdeme ven, ujdeme sto metrů a koukáme přes plot na plochu. A je tady! "Vydra" aneb DHC-6, Twin-Otter. Děláme pár fotek, za pár sekund radši uháníme dovnitř, přes security, kde se sotva podívají na skener. Ne, tady asi bezpečnostní rizika nehrozí.

Nakonec nás letí třináct. Všechno páry a jedna výjimka. Místní, podle foťáku zřejmě pan fotograf. Že by svatební? Letadlo vypadá skoro plné a k údivu všichni sedí (spíš se tísní) na dvousedačce, protější jednosedadla jsou prázdná. Závidíme šťastlivcům v první řadě, piloti totiž nemají kabinu oddělenu! Občas vidíme, co dělají s kniplem a dalšími zázraky, díky nimž jsme ve vzduchu. Po uřvaném startu (jako u ATRka) se ve vzduchu vrtule "zklidní". Ani nevystoupáme nad mraky... Pochopitelně, tahle cesta trvá zhruba patnáct minut, přičemž urazíme asi pouhých padesát kilometrů. Rekordní zápis do statistik jako nejkratší let v životě. Pěkný pohled na moře a ostrůvky, ale bylo oblačno. Čím se tahle cesta vymykala, to byl výdej zavazadel. Odejdete do terminálu. Tam je okénko (představte si školní jídelnu). Za ním stojí domorodec. Vždy zvedne kufr a pohledem hledá jeho majitele...

[marthym]

Mahé - Johannesburg

EY 4148 (HM 61)
Load factor: 85 %
A330-200

Největšímu ostrovu jsme věnovali jen odpoledne a noc. Viděli jsme ho hlavně z auta, které jsme si půjčili i kvůli dopravě na letiště.

Odlet ráno v osm je krutý. Zvláště když tu je malý problém. Přes zařízený seating na tenhle let u sedadel "svítilo" pending. V kanceláři na letišti nám nepomohli, což znamenalo jediné: musíme tam být dřív, aby na nás zbyla dvojka u okna. Takže jsme dorazili krátce po šesté, ale stejně jsme čekali ve frontě. Naše sedadla pochopitelně nebyla k mání (později jsem zjistil proč - exit row). Pár volných míst na kraji ještě bylo, takže jsme vzali stejná, na jakých jsme stejným letadlem letěli na Seychely.

Odletový terminál je malinkatý - člověk by si řekl, že na (v našem případě) čtyři, (většinou) pět, šest letů denně stačí. Jenže když se vám ti pasažéři sejdou, jako v našem případě (jednou Johannesburg, jednou Dubaj), praská hala ve švech, o jakémsi duty free obchodu se suvenýry ani nemluvě. A tak si spíš při čekání na boarding piluji němčinu, z "odposlouchávání" kohosi asi ze západu Německa (ne, z Bavorska určitě nebyli) se dozvídám, že jedna dvojice má stejný tarif jako my a kombinuje Seychely a Jižní Afriku

Na let s Air Seychelles jsem byl zvědavý, vzhledem ke spánku z Abú Dhabí. Tentokráte jsem si "servis" užil až moc. Vše začalo snídaní. Menu vypadalo dobře, leč než se k nám vozík s jídlem dostal, uplynuly od startu snad dvě hodiny. Nepřeháním. Do toho letuška už lidem před námi říkala: ne, jednička už není. Jasně, na menu vás varují a omlouvají se, kdyby první "volba" už nebyla k dispozici. Ale jak u Korean, tak ani u Etihadu, se nám tohle nestalo. Možná mají seychelské aerolinky přesně propočítaný catering... Když přijdeme na řadu, zkouším žádat, aby se podívala u kolegyně v druhé uličce. Neúspěšně, jednička fakt došla. Nepříliš chutná dvojka nepotěšila (fazole, vajíčko – ve školním známkování za čtyři, klobáska jedna mínus).

A dál nepotěšily ani s pitím. Když jsem na otázku, co z teplých nápojů si přijete, požádal o capuccino, řekly, že ho budou roznášet později. Pět minut, deset minut. Nic. Tak prosím ještě jednou, kolegyni. Ano, přineseme ho. Opět deset minut. Teď už vážně "měřím" čas. Kdyby měly holky frmol, kdyby byly turbulence, chápal bych to. Ale kelímek nikde. Nakonec zvoním. Přijde první letuška, já se připomínám. Ona: Yes, yes. Naštěstí se fakt za pět minut objevuje a nese cappucino. Po víc než půlhodině. Bravo! A věřte, nebo ne: za pár sekund z druhého směru přichází její kolegyně taky s capuccinem. No, tohle se fakt nepovedlo. A nepovedlo se ani to cappucino, ani ten prášek nezamíchala.

Před polednem místního času sedáme na jihoafrickou půdu, na již vánočně vyzdobeném letišti vystojíme frontu na razítko (žádný pohovor, turismus jim jako účel cesty bohatě stačí). Problém nastává u směnáren. Je jich spousta, mají podobné kurzy.

1. Kurzy to jsou jednoduchou matematikou zlodějské. Skoro jako na letišti v PRG.

2. Berou si pět procent provizi. Vzhledem k tomu, že jsme později ještě museli vybírat z bankomatu, spočítali jsme, že bankomaty vyjdou podstatně lépe.

[marthym]

Jižní Afrika?

Ale což, peníze máme, auto si půjčujeme a za pár minut už můžeme objevovat Jižní Afriku. Největším zážitkem je pochopitelně Krugerův park. Nejprve dvě noci strávíme v sousední privátní rezervaci (Balule). Není to levná záležitost, zvláště ne "game drive". Výjížďka ve speciálním voze, který si neláme hlavu s tím, když je před vámi keř nebo písečné duny - něco jako české "BVP" Tohle safari je i s výkladem, vidíme i lva, který si "líně" hlídá kořist (mrtvého buvola). Vyrážíme samozřejmě i za místní atrakcí, hrošicí Jessicou, kterou bývalý lovec zachránil při povodni. A teď jí nechává spát doma na koberci a krmí ji sladkými bramborami.

Nedaleko se nachází i Panorama route. Kousek od savan totiž najdete úplně jinou krajinu. Hory. Bohužel jsme chytli mizerné počasí (mlha), takže z God's Window nebylo nic a Three rondavels se nalézaly jen tak tak pod mrakem.

A aby toho nebylo málo, zastavila nás policie a smlsnula si na nás... Příhoda se udála takto: vesnice a rychlostní limit 60. OK, jedu pětapadesát. Koukáme na "stánkaře" u silnice. Vesnice končí, lidi nikde, stavení nikde. Kopec dolů, něco říkám ženě a pochopitelně setrvačností zrychluju. Najednou koukám - policajti. Ne že by byli první - za těch šest dní jsme viděli tak třicet hlídek a většinu s radarem. Jenže tihle jsou jediní, co nás zastavují. Chtějí řidičák. A říkají: overspeeding. Jdu se přesvědčit na radar, což je taková směšná kamerka. Jo, maximum 71... Říká, kam má poslat papíry, kde spíme. Když slyší, že tak daleko, chce 500 randů, což je prý sazba. Pak sleví na 400 randů. Usmlouvám to na 250... Kdo ví, co by bylo, kdybychom nezaplatili. To nezjistíme. Každopádně nejsme sami, ironií osudu hned po nás takto nachytají Američanky, co byly ubytovány ve stejném penzionu jako my! Jely 77. Později se dozvídám, že takto jdou v kraji Mpumalanga po turistech. A strčí si to do kapsy.

Potom už přichází Kruger v autě. Budíček ve 4:30, před půl šestou jsme u brány a jsme třetí. Pro změnu nás okrádají hlídači, kteří nám vrací o sto randů méně... Pozdě bycha honiti! Dvě nepříjemné situace plně vynahrazují zvířata. Kam se podíváš - sloni, žirafy, zebry (o impalách-antilopách nemluvě). Paráda. Hlavně ta sloní stáda a jejich mláďata - jen si to představte: jedete autem, najednou sloni. Po levé straně silnice, po pravé straně silnice. Jeden si to klidně namíří k autu. Podél auta. Za autem. Projeli jsme hodně velkou část Krugeru, dostali jsme se k hranici s Mozambikem, tady jsme vyděsili nosorožce, jenž upaloval chudák hloupě stále podél silnice.

[marthym]

Johannesburg - Abú Dhabí

EY 603
Load factor: 85 %
A330-200

Na letišti jsme skoro tři hodiny předem, ale check-in je otevřený. Naneštěstí ve stejnou dobu přijel zájezd šikmoočků z Asie. Každý minimálně se dvěma (často třema) kufry, klanící se po odbavení... Fronta za námi utěšeně roste. My nezdržujeme, dostáváme i letenky do Mnichova a jdeme se ještě najíst do fastfoodu, na vyhlídku a pro pár suvenýrů včetně vuvuzely. Potom zkouším požádat o vrácení daně, ale bohužel nemám všechny účtenky a informace znějí: vracíme jen nad 500 randů. A ještě chtějí razítko od kolegů z hlavní haly. Bože

Velký zážitek přichází před gatem. Má probíhat v úzké uličce. Podobné, jakou jsme zažili před odletem na Seychely. Nebo takové, jaké jsou v Berlíně v přízemí na Schönefeldu. Přesně v momentě, kdy přijdeme, hlásí nástup pro priority atd. Těch je s Indkou s dítětem asi šest. Místo toho se začne tvořit fronta na economy. Jenže vzhledem k prostoru se jaksi víc lidí nahromadilo vepředu. A to místní pracovnice-ženy nemohou strávit. A tak opakují: "One line. Only one line." My jsme v pohodě, lidé za námi se ale jaksi začínají strkat a snaží se udělat jednu frontu. Každý logicky uvažující člověk pochopí, že to není možné. A zřejmě většina odmítla ze začátku fronty odejít... Černošky jen opakovaly, že takhle ne. Nenapadlo je jít dozadu a posunout frontu, aby se tam lidi vešli...

Do letadla (stroj v livery Jet Airways, běžně nasazovaný na tuhle linku - nevýrazný zevnějšek, zajímavý do červena laděný vnitřek) jsme vpuštěni a s malým zpožděním opouštíme Johannesburg. Večeře není špatná, rýže není rozvařená, maso akorát. Jen ta omáčka je docela pikantní. Docela? Spíš totálně. A to chilli milujeme… My tomu přidáváme: na oslavu konce svatební cesty si dáváme gin a tonic (žena), vodka a džus (já). Bohužel jsme nedomysleli, že jejich mix alkoholu a zbytku vypadá takto: 3/4 gin a 3/4 vodky. Posléze jsme pokračovali vínem... A jak to dopadlo? Zpěvem ne, bylo nám blbě. Naštěstí jsme usnuli, ráno si dali film - nabídka "díkymohamedu" stejná jak v IFE Etihadu a vzpamatovávali se z téhle nálože.

Abú Dhabí - Mnichov

EY 3
Load factor: 55 %
A340-500

Dobře nám úplně nebylo ani na začátku letu do Mnichova... Šest hodin uteklo rychle, na relax jsem zkusil klasiku, Bacha. A docela to bylo fajn. Největší zajímavost spočívala v tom, že letadlo bylo zoufale prázdné. Odhad load factoru ve výši 55 procent je ještě milostivý. Asi se málo lidí vrací z Emirátů domů To počasí by téhle bláznivé tezi nahrávalo. A už chápu, proč se letadla ve ViewMyTrip tak měnila - nejdřív 330-300, načež dvoustovka, pak 340-500... A nakonec to byl tenhle typ.

Od Turecka jsme nic neviděli, mraky až do přistání. Mlha a nízká oblačnost se rozplynuly asi 200 metrů nad zemí, takže pár desítek sekund před dosednutím. Do batohu jsme si přibalili speciál k F1 (tentýž týden o víkendu se v Abú Dhabí jelo, což Etihad inzeroval, kde mohl a chlubil se třeba nedělním živým přenosem v letadle). Teď mě napadá, že to větší letadlo bylo asi kvůli F1 a pasažérům směr Emiráty dychtících po první třídě...?

Po přistání (načas) nikam vzhledem k velké rezervě nespěcháme. A zkoušíme udělat pár fotek v prázdném letadle. Udělali jsme je a vyrazili na německou půdu. Hned v tubusu se ptám manželky, zda máme všechno. A dojde mi, že nemám brýle. Vracím se, ale do letadla už mě nepustí! Ale ptají se na místo. Brýle našli! Uf.

Mnichov - Praha

EX 357

Na letišti kupujeme lístky Bayern-Böhmen ticket platící do Plzně (v automatu bez přirážky a bez fronty), s malou zastávkou u Allianz Areny se přesouváme vlakem na hlavní mnichovské nádraží a v zimě (já bez bundy) čekáme na rychlík do Prahy.

Nejdříve se úplně zaplní kupé, postupně však pracující vystupují a v Řeznu máme klid. Jsme unavení, v Domažlicích nás obalamutí průvodčí a naúčtuje nám přirážku za koupi jízdenky ve vlaku (dopředu jsem dohledal, že by v takovém případě měla platit normální sazba). A aby toho nebylo málo, za Plzní zmizí peněženka (poprvé jsem usnul já i manželka). Najde se, na záchodě v sousedním vagonu, kam jsme nešli. A bez dvou tisíc (drobné a malá bankovka eur zůstaly)... Nakonec dojdeme k názoru, že v loupeži měl prsty průvodčí - on jediný věděl, kde v batohu je peněženka schovaná. Necháme se limuzínou číslo dvě (jiné firmy) odvézt domů. A pořád nám to vrtá hlavou. Krátce před půl druhou po půlnoci radši voláme, abychom zablokovali kartu. Jeden neví. Na druhou stranu: cestou tam v peněžence bylo mnohem víc. Takže to dopadlo dobře. Jsme doma, plni zážitků a smutní z toho, že jsme doma

[Tony Smoke]

Parádny trip report, dakujem velmi pekne! Hned sa tesim viac na moju svadobnu cestu. Odlietame v piatok...do Afriky

[romul]

Super trip report. JAR je moje citová záležitost, byl jsem tam vícekrát a doufám, že tam zase brzy vyrazím. Hlídky měřící rychlost jsou hlavně podél Kruger Parku skoro všude, za ty léta jsem si vypěstoval už cit pro věc. Jsou hlavně ve stínu pod stromem a jsou vidět zdálky. Jednou jsem spěchal na letadlo a poměrně výrazně jsem porušoval rychlostní limit, ale stačilo jen před hlídkou přibrzdit a pak na to zase šlápnout. Silnice jsou většinou velmi kvalitní. Jednou jsem málem platil pokutu přímo v Krugeru kde taky měřili rychlost. Ještě že kousek za nimi stál u cesty slon a tak jsem přibrzdil a kolem hlídky projel krokem, byli dobře schovaní za keřem, neviděl bych je...

[alesesl]

Vyborny TR a gratuluji ke svatbe. Fotky a routing uzasny.
Jinak ten vlak EN456 co AMS je super. Jednou jsem s tim jel, kdyz jsem potreboval na posledni chvili do AMS a vsechno bylo drahe, jen DB mi nabidly tuto jizdenku vc lehatka za 29 eur.

[Lkprak]

Také se připojuji, výborný trip report, trochu se nám tu ty trip reporty ze svatebních cest vyrojily a to je jenom dobře.

K tomu vlaku do AMS, loni v prosinci byl z iniciativy DB zrušen, respektive byly zrušeny ty větve do Amsterdamu a do Kodaně, dál se s ním dá dostat do oblasti Porúří.
Osobně tedy považuju jet takovou štreku přes noc na sedačce za čirý masochismus. Radši bych si připlatil alespoň za to lehátko, to pak člověk vnímá tu cestu úplně jinak (líp) a takové to rozřazování vlaku nebo dlouhé čekání ve stanicích ho moc netrápí.

No a závěrečná domněnka, že průvodčí ČD slouží jako tipař pro zloděje, by stála za prověření ze strany drah a pokud se prokáže, tak by bylo na místě, aby se ČD s takovým průvodčím nekompromisně rozloučily.

[MEA]

tiež som nedávno musel využiť nočný vlak z MUC ale do VIE. musím povedať, že denné sú oveľa pohodlnejšie a rýchlejšie, tuším 5-6h celá cesta BTS-MUC aj s prestupom. v noci to bola fakt "sila" v podobe desiatok opitých maďarských robotníkov (vlak šiel do BUD), legitimovania cestujúcich policajtami v civile, nejakými tými vyhadzovmi neplatičov a 3 1/2h pauzy v Salzburgu... fakt sila

[Tony Smoke]

Nocaky by boli vdacnou temou na nove vlakno. Ako vidim, kolko ludi, tolko chuti resp. zazitkov. Ako dieta som par krat cestoval z Viedne do Rima povestnym EN Remus, bez problemov. Naposledy to bol nocak z Viedne do Benatok cez Salzburg v lezadlovom vozni a musim povedat, ze najlepsie minutych 10€ za priplatok!

[Beerbar]

Gratuluji ke svatbě. Díky za skvělý TR, alespoň vím o co jsem přišel, když se kamarád rozešel se svojí snoubenkou a zrušil tak plánovanou svatbu na Seychelách Jeden čas mi totiž nejlevnější letenka vycházela právě via JAR...