Naše služební cesta do finského Rovaniemi vedla logicky přes Helsinky a při rozhodování o dopravci vyhrál nad Norwegian cenou i časy Finnair. Byl jsem rád, protože s dopravci aliance Oneworld létám minimálně a Finnairem jsem ještě neletěl nikdy. V rezervaci jsme navíc měli docela zajímavou směs letadel: E190, A319, A320 i A321, přestože takhle pestrá kombinace typů airbusů se nakonec nekonala.
PRG-HEL
AY2716
11:25-14:40
E190 (OH-LKP)
Let z Prahy Embraerem 190, operovaným FlyBe Nordic v barvách Finnairu, uběhl celkem bez příhod. Chvíli jsem si lámal hlavu, jestli jsem tímhle typem éra už někdy letěl, nějaký čas jsem marně čekal, zda nám palubní personál rozdá aspoň symbolické občerstvení. Nerozdal, malou kompenzací byly aspoň hezké výhledy na helsinský přístav při přistávání. Při příjezdu k terminálu jsem si na křížení ranveje 04R/22L a přípojky k paralelně běžící ranveji všimnul na betonovém plácku odstavené historické Dakoty v barvách Finnairu coby pomníku, znalci mě jistě opraví/doplní, o jaké éro přesně jde. Po výstupu skrz tubus jsme rychle našli gate, ze kterého letí náš spoj do Rovaniemi a pak zbyl čas i na krátkou prohlídku terminálu. U gatu 22 mě coby milovníka piva zaujal stylový bar The Oak Barrel a jelikož z nedaleké gate 20 jsme zanedlouho odlétali, zakotvil jsem tu a ve společnosti pinty vynikajícího Stallhagen IPA, chmeleného šesticí zajímavých odrůd chmelů, vyčkal z výhledu na letištní cvrkot boardingu. Byla to dobrá příprava na dva aspekty konzumace piva ve Finsku: mají tu velmi dobrá a velmi drahá...
HEL-RVN
AY429
16:20-17:40
A321
Během nástupu do letadla jsme registrovali známé tváře zahraničních kolegů z našeho projektu, kteří využili po příletu do Helsinek z různých koutů Evropy tentýž let do Rovaniemi. Vždycky se na služebních cestách na jednu stranu těším, že si v letadle popovídám s některým z kolegů-kamarádů, ale na druhou stranu trnu, aby přes uličku neseděl někdo, s kým se moc „nemusím“. Zažil jsem takto mnohahodinový let do Etiopie s vědcem, s nímž si přímo konkurujeme ve výzkumných cílech a naše vztahy nejsou ani lidsky nejvřelejší a bylo to tedy opravdu náročné cvičení z nezávazné konverzace... Kromě zástupců vědecké komunity tvořili nezanedbatelnou složku cestujících i sportovkyně a sportovci s logy národních týmů na teplákových soupravách. Připomněl jsem si informaci od kamaráda šermíře, že Rovaniemi každoročně hostí Zimní armádní hry; evidentně jsme se trefili do termínu jejich konání a musel jsem střídavě obdivovat atletické postavy sportovců (a především sportovkyň), defilujících uličkou, a střídavě se smát občas značně neatletickým postavám armádních bafuňářů a dalšího doprovodu. Letěly s námi týmy Ruska, Itálie a ještě nějaké další.
Finsko má přízvisko „Země tisíců jezer“ a během letu jsme si mohli dokonale ověřit jeho plnou oprávněnost. Blyštící se vodní plochy ale postupně střídaly plochy převážně zasněžené; jak jsme se posunovali na sever, většina jezer byla částečně a postupně zcela zamrzlá. Se vzrůstajícím vzrušením jsme registrovali, jak přibývá sněhu. Zatímco v Helsinkách byl jen jemný poprašek ve stinných koutech letiště, po přistání v Rovaniemi bylo sněhu všude plno. Počtem odbavených pasažérů páté nejrušnější v zemi slouží jako brána do Laponska pro ty, kteří odmítnou cestovat mnoho hodin autobusem nebo vlakem. Vystoupili jsme opět tubusem a vydali se k roztomile malému pásu na zavazadla, ze kterého si členové armádních reprezentací vyzvedávali bagáž docela bizarních tvarů se svou sportovní výstrojí. Zatímco několik týmů přicestovalo s námi normální linkou, německou výpravu sem dopravil speciál Bundeswehru, který parkoval vedle našeho airbusu coby jediné další letadlo na celém letišti.
ROVANIEMI
Město má cca 62 000 obyvatel, ale toho počtu dosáhlo především díky sloučení s okolními vesnicemi a samotami v roce 2006. Jinak je to příjemné malé městečko, kde se člověk rychle zorientuje ... mimo jiné i proto, že tu toho mnoho k případné dezorientaci není. Do očí bije téměř úplná absence historických budov, což je výsledek pohnuté historie během 2. světové války. Finsko v ní sice většinu času stálo na straně Třetí říše, na jejím konci ale coby podmínku mírových dohod s Moskvou zahájilo tzv. Laponskou válku, během níž bojovalo s ustupujícími německými jednotkami. Nacistický generál Lothar Rendulic dostal v říjnu 1944 rozkaz zničit veškeré budovy v Rovaniemi s výjimkou nemocnic a obytných domů, v jehož vykonání ho ale tak trochu předběhlo finské komando, které vyhodilo do povětří muniční vlak a následný požár zničil 90% budov. Způsobil tak škody ještě rozsáhlejší, než plánovali nacisté a díky němu drtivou většinu současné zástavby tvoří poválečné dřevěné domky, které mimochodem působí moc malebně.
Měl jsem štěstí, že naše konference zasedala v nádherném muzeu Arktikum, které je asi největší turistickou atrakcí města (když nepočítám nedalekou vesničku Santa Klause, jejíž řádně zpoplatněné atrakce typu dopisu Santovi nebo posezení na jeho kolenou, jsem se rozhodl ignorovat). Arktikum je mimochodem úžasné samo o sobě; otevřeno bylo k 75. výročí finské samostatnosti a je to architektonický skvost. Nejvíc mě fascinovala 172 metrů dlouhá prosklená chodba, nazvaná Brána severu. Chodil jsem sem relaxovat mezi jednotlivými jednáními a ten příval světla, umocněný zasněženými pláněmi za okny, mě ohromně dobíjel. Prý je odtud s trochou štěstí vidět i polární záře, ale to se mi nepovedlo. Muzeum má každopádně bohaté etnografické a přírodovědné sbírky o Laponsku, sestavené do moderních a poutavých expozic a kdo nemá moc času vyrazit zkoumat laponskou přírodu přímo do terénu, najde tady o ní veškeré myslitelné informace. Já ovšem neodolal a jediné volné odpoledne věnoval výletu do asi 80 km vzdáleného městečka Ranua, na jehož okraji je nádherná zoologická zahrada Ranua Wildlife Park, specializovaná na arktickou zvířenu. Větší část vyhlídkového okruhu je vyvýšena nad výběhy, takže se nabízí nádherné pohledy ze shora do života vlčí smečky, medvědů hnědých nebo třeba rosomáků.
Za nejkrásnější část cesty považuju několikadenní exkurzi na polární stanici helsinské univerzity v laponském Kilpisjärvi, vysoko nad polárním kruhem v severním koutě Finska, kde se jeho hranice sbíhají se švédskými a norskými. Během několikahodinové jízdy autobusem po silnici č. 21 se dala krásně sledovat postupná změna vegetace se vzrůstající zeměpisnou délkou. Nejprve zmizely smrky, pak postupně řídly i borovice a posledních 100 kilometrů už byla jen severská tundra s řídkým porostem břízek. Při průjezdu městem Kittilä se nám za okny na chvilku mihnula stíhačka Saab Draken na betonovém soklu, která stojí před místním letištěm (KTT). Pravidelnou linku na něm operuje pouze Finnair, během zimy tu ale přistává spousta charterů především z Anglie; zdejší lyžařský areál Levitunturi a řada běžkařských terénů v okolí je pro Brity zajímavou alternativou k Alpám a populární jsou prý i speciální vánoční pobyty. My měli toto letiště původně využít pro zpáteční cestu do Helsinek, ale čas odletu nezajišťoval bezpečné dojetí z Kilpisjärvi v případě špatného počasí, takže jsme se k mému smutku vraceli dlouhou jízdou do Rovaniemi.
Několik dní na výzkumné stanici na břehu jezera bylo fantastických. Je to plně vybavené moderní pracoviště s pohodlnými pokoji, bohatě zásobenou knihovnou a pochopitelně nezbytnou saunou, ze které se sbíhá k díře v ledu a strašlivě studené koupeli ve vodách jezera. To prý rozmrzá až v květnu, takže jsem se jedno odpoledne odvážil k několikahodinové procházce se sněžnicemi na švédský břeh a zpátky (sníh i nízké břízky jsou tam úplně stejné jako na straně finské). Vyrazili jsme i po silnici E8, která kousek za Kilpisjärvi překračuje finsko-norskou hranici, do malého přístavu Skibotn hluboko uvnitř fjordu Lyngen. Uprostřed zimy je to dokonale opuštěné místo na konci světa.
Jak už jsem zmínil, pro zpáteční přelet do Helsinek jsme pro jistotu zvolili opět Rovaniemi, protože z bližšího Kittila odlétá spoj příliš brzy na to, aby se dalo z Kilpisjärvi bezpečně dojet za špatného počasí. I tak jsme pro jistotu opouštěli polární stanici v nekřesťanských pět hodin ráno, ale odměnou nám byly nádherné scenerie východu slunce nad zasněženou tundrou, stádečka sobů a hejnka bělokurů, za dne jen obtížně vystopovatelných. Laponci obě tato zvířata umí krásně ztvárnit do elegantních a moderně vypadajících šperků, takže o dárky své drahé polovičce jsem měl tentokrát snadno postaráno. Jak už to tak bývá, počasí bylo přenádherné a velký časový předstih tudíž zbytečný, ale aspoň nám zbylo dost času i na důkladné okouknutí letiště v Rovaniemi. Moderní konstrukce jeho haly oku lahodí, naproti budově svah nad parkovištěm krášlí zajímavé sousoší „Sobi vánočního kraje“. Laponský umělec Urpo Kärri na ozdobení osmi ocelových sobů použil i kousky českého křišťálu a celé stádečko se díky tomu ve slunečních paprscích krásně blyští.
Jak už jsem zmiňoval, zdejší letiště je „oficiálním letištěm Santa Clause“, a tak je možno nechat si na turistické přepážce orazit pas jeho speciálním razítkem. Jelikož za celý den se odbavovaly pouze dva lety do Helsinek, přepážka byla neobsazená, razítko naštěstí k dispozici, a tak jsme rozjeli s kolegy k ukrácení dlouhé chvíle razítkovací maratón. Fanoušky letectví by jistě zaujal populární historický kluzák Schneider Grunau Baby registrace OH-BAY, vystavený v podvěsu pod střechou odletové haly. Nakonec se ale většina čekajících cestujících uchýlila k využití letištní wi-fi.
RVN- HEL
AY428
13:50-15:10
A320-214 (OH-LXI)
Let do Helsinek nakonec zajistil A320 namísto plánované A319, čímž pestrost typů využitých na tomto tripu trochu poklesla, ale zase nám odlet zpestřilo krátké představení stíhačky F-18 Hornet finského letectva, jehož letka tu sídlí a letiště využívá. Přistání, otočku a opětovný vzlet jsme sledovali už nastoupení ze svých sedaček a zvuk to byl tedy skutečně impozantní. Samotný let proběhl velmi klidně, opět se pod námi mezi mraky dal sledovat tentokrát naopak úbytek sněhu jak jsme se blížili k Helsinkám. Po přistání jsem měl trochu víc času na průzkum terminálu, kterým jsem se cestou tam nestihnul pořádně projít. Jde o klasické moderní, rušné a pro cestujícího myslím celkem příjemné letiště. Milovníky letecké historie jistě potěší detašovaný exponát finského leteckého muzea Ilmailumuseo, letoun Junkers A50 Junior registrace OH-ABB, který je zavěšen pod střechou terminálu coby dekorace. Vysvětlující tabulka v několika jazycích éro představuje coby stroj, na kterém létal v meziválečném období finský akrobatický a sportovní pilot Väinö Bremer. Tento „sportsman“ každým coulem (reprezentoval Finsko mimo jiné na zimních olympiádách v Paříži a Chamonix) s letadlem provedl několik dálkových letů, například Helsinki – Kapské město a dokonce i let kolem světa, který ale zahrnoval i dva úseky, kdy se letadlo i on vezly lodí (z Japonska do San Francisca a z New Yorku do Bremenhavenu). Velmi krásný oldtimer krášlí budovu terminálu už od roku 1976, jen v roce 2009 byl na dva roky přesunut do muzea a vyčištěn. Je to opravdu krásné éro a běhal jsem okolo něj celkem dlouho, jen focení malým kompaktem není v proudu světla z prosklené stěny a různých odlesků z okolních obchodů úplně snadný oříšek...
HEL- PRG
AY717
17:35-18:45
A320-214 (OH-LXL)
Poslední let celého tripu proběhnul bez příhod, na čas a já ho z větší části prospal. Celkově si můžu dovolit hodnotit služby Finnairu jako adekvátní zaplacené ceně, příjemné a tak nějak skandinávsky solidní. Tahle pracovní cesta pro mě objevila evropskou zemi, kterou jsem do té doby nikdy nenavštívil, ale která mě opravdu uchvátila a spřádám plány, jak se tam znovu vydat a poznat víc. Laponsko je totiž přece jen dost specifický region Finska a já jsem hodně zvědavý, jaké je to třeba ve finských městech. Mám nějakou představu z finských filmů, muziky a vyprávění přátel, kteří tam studovali, a rád si ty zkušenosti někdy ověřím na vlastní kůži.
, ale ze Santovy vesničky 
