Džibutsko - na špičku Afrického rohu

Weetek
Objev roku 2015
Objev roku 2015
Příspěvky: 15
Registrován: 03. 06. 2010, 15:49
Status: Offline

Džibutsko - na špičku Afrického rohu

Příspěvekod Weetek » 19. 03. 2015, 15:30

Povzbuzený několika pozitivními ohlasy na svůj první trip report, rozhodl jsem se sepsat další povídání, tentokrát z krátkého výletu do Džibutska. Jde o klasické vysypávání šuplíku, protože se odehrál před dvěma lety, ale snad nebudou informace příliš neaktuální a delší časový odstup vyváží méně obvyklá destinace.

V rámci několikaletého výzkumného projektu v Etiopii, který obnáší hodně práce v terénu v různých částech země, nás jeden z field tripů zavedl na východ, a tak nás s kolegou napadlo odskočit si do nedalekého Džibutska. On je posedlý sbíráním razítek do pasu a odškrtáváním navštívených zemí a návštěva kuriózní zemičky, která je jen o dva roky starší než já, lákala i mě. Hlavním cílem ale byla šance potápět se s obřími žraloky velrybími, kteří si záliv Tadjoura vybrali za jedno z míst, kde přivádějí na svět mláďata. Jde o neškodné, planktonem se živící obry, takže žádný adrenalin v železné kleci, jen běžné šnorchlování z lodi. A tak jsme si vyjednali se zaměstnavatelem přerušení služební cesty, celkem prozaicky zakoupili letenky přes Student Agency a začali se těšit.

Naším výchozím bodem byla Dire Dawa, druhé nejlidnatější město Etiopie. Kdysi obyčejná vesnice nabyla na významu, když tu roku 1902 švýcarský stavitel Alfred Ilgl dočasně ukončil svou imperiální železniční trať z francouzského přístavu Djibouti, trať byla nakonec protažena do Addis Abeby až v roce 1917. O necelých dvacet let později, v květnu 1936 pak po ní opačným směrem prchal na konci nerovné války s fašistickou Itálií etiopský císař Haile Selassie a úplně posledním vlakem, vypraveným z hlavního města těsně před příchodem italských okupačních jednotek, i Adolf Parlesák, podivuhodný český cestovatel a v té době císařův vojenský poradce. Svoje dobrodružství sepsal do úžasné knížky Habešská odysea, kterou vřele doporučuji k přečtení; jedním z v Čechách usazených Etiopců byla před několika lety přeložena i do amharštiny a stala se v Etiopii velmi populární. V době našeho pobytu v Dire Dawě jsem ji doslova hltal, takže dopoledne před odletem jsem se nemohl nejít podívat k místnímu nádraží. Trať, známá později jako tzv. pašerácká železnice, je bohužel v celé délce už několik let mimo provoz a kdo ví, jestli bude někdy ještě obnoven. Cestou do Dire dawy jsme koleje křížili několikrát, jednou byl dokonce železniční násep svéráznou stezkou přes jedno z jezer.

Odysea.jpg

DireDawaRail.JPG

koleje.JPG


Dire Dawa je trochu nudné, i když na africké poměry neobvykle pravidelně uspořádané město. Letiště předlouhého oficiálního jména Aba Tenna Dejazmach Yilma International Airport je na jeho severním okraji, cesta k němu je mizerně značená a ochranka na skoro prázdném parkovišti zabila na chvíli nudu tím, že mi důrazně zakázala fotografovat. Na malém přízemním terminálu jako na většině ostatních regionálních etiopských letišť ani nebylo co, zato u celního odbavení nás překvapily úplně nové čtečky otisků prstů, které týden předtím neměli ještě ani na Bole International Aiport v Addis Abebě. Náš let do Džibutska byl určitou kuriozitou, protože jako jediná mezinárodní linka v přebohatém letovém řádu Ethiopian Airlines nevylétá z Addis Abeby. Jinak je tu provoz minimální, kromě obligátní linky do hlavního města omšelá reklama na jednom z odbavovacích pultů lákala (v somálském dialektu) na spojení Deredawa – Godey neboli Dire Dawy s Gode na jihovýchodě Etiopie, zajišťované společností Suhura Airways. Její letadlo jsme po odbavení viděli parkovat na stojánce u terminálu, navzdory umělcově spodobnění na plakátu to však v reálu byl postarší Antonov An-26B-100. Je otázkou, jestli skutečně vozí nějaké pasažéry, majitelkou aerolinky je totiž dáma jménem Suhura Ismail, přední obchodnice s lehkou drogou khátem, o které ještě bude řeč. Je docela možné, že stroj patří k flotile nákladních letadel, které drogou od etiopských pěstitelů každodenně zásobují Džibutsko, Somálsko a Jemen. Letadlu dělal společnost ještě Antonov An-12BP v modrobílých barvách bez jména společnosti.

Fotografie-0538.jpg

Suhura.jpg


DIR-DJI
ET326
17:30-18:20
Bombardier Dash 8 Q400


My si užívali standardního komfortu zánovního Bombardieru Q400, jejichž flotila obsluhuje téměř všechny vnitrostátní a regionální lety. Na začátku našeho projektu v roce 2010 jsem ještě stihnul letět jedním z Fokkerů F50, při pozdějších cestách jsme je už vídali odstavené na letišti v Addis Abebě a létali jsme výhradně Bombardiery (a to i z letišť bez asfaltové dráhy). Let do Djibouti byl obsazen minimálně, cestujících sotva dvacítka, cizinců stěží pět. Vzhledem k orientaci dráhy na DJI jsme při přistání přelétali přes město, už dlouho předtím jsme ale v polopoušti před ním viděli vinout se nitku silnice, spojující džibutský přístav s vnitrozemskou Etiopií a poblíž města rozlehlá parkoviště kamionů. Silniční doprava po této tepně je pro zásobování Etiopie klíčová, i proto obě země udržují přátelské vztahy, což neplatí o jejich severním sousedovi Eritrei; po několika ozbrojených konfliktech o pohraniční území, pár ostrůvků u pobřeží a neochotě džibutských úřadů vracet dezertéry z eritrejské armády má Džibutsko stejně jako Etiopie s Eritreou hranici uzavřenou.

Hned po přistání se naplno vyjevilo, že letiště má sice smíšený provoz, ale vojenská složka vysoko převažuje nad tou civilní; po celém perimetru bylo vidět zjevně vojenské hangáry a další objekty, vojenskou techniku včetně stíhaček několika typů, bojových vrtulníků a jako bonbónek v otevřených vratech jednoho hangáru bezpilotní letoun MQ-1 Predator. Letiště a přilehlé vojenské základny hostí početné kontingenty americké, francouzské, italské a dokonce japonské armády, které odtud podnikají protiteroristické a protipirátské operace (ať už to znamená cokoliv) ... a ano, samozřejmě také vojenské letectvo samotného Džibutska, jehož 250 mužů obsluhuje skromný arzenál několika dopravních letadel (včetně jednoho L-410) a pětici vrtulníků. O toto letectvo jde ale na zdejším letišti hádám asi tak nejmíň. Teprve když jsme dorolovali k terminálu, objevily se také dva civilní stroje, boeingy společností Jubba Airways a Daallo Airlines. Obě aerolinky zajišťují spojení s několika městy v Somálsku i mezinárodně neuznaném (ale aspoň trochu fungujícím) Somalilandu, letos v únory spolu sfúzovaly. Civilní provoz na letišti není moc velký, kromě regionálních dopravců sem zalétá několik arabských aerolinek, z Evropy díky historickým vazbám Air France.

Fotit se v padajícím soumraku moc nedalo a přiznám se, že jsem se o to s tou spoustou vojska v zádech ani nepokoušel. Naše situace byla navíc trochu vratká v tom, že jsme neměli vstupní víza. Džibutsko udržuje po světě minimum vlastních ambasád, vesměs se nechává zastupovat koloniální matičkou Francií, která ovšem v Praze nemá konzulární oddělení. Moje emailová komunikace s džibutským velvyslanectvím v Paříži k ničemu nevedla, a tak nezbylo, než se spolehnout na rady z cestovatelských webů, že víza je možné opatřit po příletu. Naštěstí to skutečně šlo, byť cena 120 USD je ve srovnání se šestinovým poplatkem v sousední (a přiznejme si, podstatně atraktivnější) Etiopii doslova nehorázná. Dost nám pomohlo, že jsme se oháněli (fiktivní) rezervací v jednom z hotelů, náhodně vybraném v našem výtisku Lonely Planet během letu a nevypadali příliš movitě. Tělnatý úředník, vizuálně prototyp úplatného padoucha z béčkového filmu, nás tak jen zkasíroval, nalepil nám víza a následně se vyřádil na kanadském fotografovi, který byl kromě nás a dvou zahraničních důstojníků jediným cizincem na příletu a jemuž okamžitě zabavil veškeré drahé fotonádobíčko.

Fotografie-0539.jpg


Ubytovali jsme se na rozhraní somálské a evropské čtvrti v hotelu, vlastněném dobráckou Somálkou rozměrů solidní kredence. Pokoj byl levný, čistý, bez štěnic, co si víc přát. Druhý den jsme celí natěšení začali obcházet turistické agentury a organizovat výlet za žraloky. Brzy se ukázalo, že to nebude snadné. Turistika rozhodně nepatří mezi pilíře džibutské ekonomiky, takže žádné ulice lemované desítkami tour operátorů nás nečekaly. Rozpačitá, i když milá slečna v turistické informační kanceláři nám nesměle dala několik adres, ale jak se ukázalo, nikde nám nebyli schopni výlet lodí s potápěním zorganizovat. Buď nebyly volné lodě, nebo se objevil jiný zádrhel. Při celkovém počtu agentur okolo pěti nám tak brzy došly alternativy. V jedné potápěčské škole nás sice překvapilo jadrné „No to si děláte prdel!“ od sympatické Čechoameričanky, která odposlechla náš český rozhovor a slíbila, že se pokusí, ale už večer nám volala do hotelu, že bohužel celou jejich loď si na týden pronajali francouzští filmaři. Prostě smůla.

Prohlídka samotného Djibouti City je zajímavá, i když nijak spektakulární. Evropskou část tvoří úhledná směs arabské a mediteránní architektury, obytné čtvrti s malými nárožními krámky vypadají místy jako někde na jihu Francie a nebáli jsme se tudy chodit ani dlouho po západu slunce. I když podstatnou část obyvatel tvoří důstojníci a personál vojenských základen, nepůsobí nijak militaristicky ani stísněně. Prohlédli jsme si zvenku uzavřené železniční nádraží, konečnou stanici oné legendární trati, po níž prchal habešský císař i náš cestovatel Parlesák. Na rozdíl od Etiopie tady přece jen nějaký železniční provoz panuje, funkční jsou totiž některé vlečky z přístavu. Kdo ví, jestli někdy osobní doprava na trati bude obnovena; od etiopských kolegů víme, že čas od času se objeví zprávy o zahájení oprav nějakým zahraničním investorem, aby následně všechno zase utichlo. Do samotného námořního přístavu se jen tak dostat nedá, takže jsme jen obhlíželi nekonečné řady kontejnerů zpoza plotu, stejně jako ultraluxusní Hotel Kempinski. Domorodá část města je rušnější, chaotičtější, pestřejší a bohatší také na čichové vjemy a jelikož jsme z pobytů v Etiopii přece jen už trochu znalí, nebáli jsme se nočních vycházek ani tady. Zdejší obyvatelé jsou zhruba půl na půl somálská etnika a Afarové, kteří žijí i na sousedícím etiopském území. Země má přes 800 tisíc obyvatel, v samotném hlavním městě jich žije víc než 60% a populace dál roste, také díky přílivu uprchlíků ze Somálska, proti kterému je Džibutsko rájem na zemi, byť jde ve skutečnosti o pidizemičku, kde si úzká vrstva oligarchie rozdělila ve hře na „vládu“ a „opozici“ veškerou moc. Džibutsko se od koloniální Francie odpoutalo jako jedna z posledních afrických zemí až v roce 1977 po lidovém hlasování a dnes žije v podstatě hlavně ze svého přístavu, zahraničních vojenských jednotek a produkce soli.

A právě za solí jsme se nakonec po neúspěchu se žraloky vydali, když se nám povedlo domluvit v recepci jednoho hotýlku pozemní výlet k solnému jezeru Lac Assal. Průvodce se při slově „Prague“ rozzářil a konstatoval „Nice girls, nice clubs, cheap pills!“; zjevně měl na matičku Prahu dost pestré vzpomínky. Celodenní výlet jsme absolvovali napůl s oním kanadským fotografem, který už znovu nabyl své vybavení, když ovšem předtím složil na ministerstvu kultury tučný poplatek. Jezero leží asi 100 km na západ od města po silnici, běžící po pobřeží zálivu Tadjoura a pyšní se primátem nejníže položeného místa v Africe (155 metrů pod hladinou moře) a třetího celosvětově, takže to byl důstojný náhradní cíl. Cestou jsme udělali několik zastávek, protože vulkanismem a tektonickými jevy Velké příkopové propadliny utvářená krajina je doslova učebnicí geologie pod širým nebem. Pohled do údolí riftu se směle vyrovná americkému Grand Canyonu.

Geo1.JPG

Geo3.JPG


Průvodce nám také ukázal základnu francouzské Cizinecké legie, která leží v kamenné pustině daleko za hlavním městem, údajně kvůli „výtečné“ pověsti legionářů. Vítaným zpestřením byla početná tlupa paviánů, méně vítaným občasný ohořelý vrak kamionu.

Paviáni.JPG

Silnice.JPG


Mořský záliv Tadjoura přešel do klidné zátoky Ghoubet s dvojicí ostrovů, vyvržených kdysi z okolních sopek a dodnes skoro dokonale oblého tvaru. Marně jsme napínali oči, abychom zahlédli na jeho vodách žraločí ploutve a aspoň na dálku si tak splnili náš biologický cíl. Okolní krajina životem příliš neoplývá, výjimkou byla jen jedna antilopa, toulající se mezi lávovými poli.

Geo2.JPG

Geo antilopa.JPG


Samotné solné jezero Lac Assal je fascinující přírodní úkaz; jeho voda je 10x slanější než mořská a vrstvy soli pod hladinou dosahují mocnosti 60 metrů. Kromě několika bakterií v něm a ani v jeho okolí vůbec nic nežije. Nemá žádný odtok a díky vysokému výparu se na jeho okrajích neustále tvoří nádherné krystaly soli i malé slané kuličky. Sůl je dnes těžena v jedné části průmyslově, kromě toho ji ale zdejší Afarové desetiletí dobývají ručně, solné kvádry a pytle s krystaly nakládají na velbloudy a jejich karavany putují do sousední Etiopie. Sami jsme před rokem jednu takovou solnou karavanu viděli na tržišti v Mekele. Strávili jsme na břehu jezera několik hodin, kochali se různými solnými útvary včetně několika artefaktů, které Afarové záměrně do solanky ponořili (i několika zřejmě náhodně poztrácených nástrojů) a náš kanadský spoluúčastník výletu fotil jako o život až do západu slunce.

Lac1.JPG

Lac2.JPG

Lac3.JPG

Lac4.JPG

Lac5.JPG


Všechny možnosti vyjet na moře za žraloky postupně padly, a tak jsme se začali snažit náš odlet z Džibutska urychlit. Ukázalo se, že ani to nebude snadné. Personál kanceláře Ethiopian Airlines v centru města nerozuměl anglicky, my zase francouzsky. Nejvíc zarážející bylo, že nám nedokázali dát jasnou informaci o tom, jestli na dopoledním letu jsou ještě volná místa. Nakonec jsme se sbalili a vyrazili na letiště provést „průzkum bojem“. V letištní kanceláři společnosti byl pracovník plně anglofonní, místa na letu byla, vzápětí jsme obdrželi i boarding pasy a pomocník nám otagoval zavazadla, jenže poplatek za takhle last minute rezervaci byl najednou přímo astronomický. Do odletu zbývalo čtvrt hodiny, ale my se pořád v kanceláři dohadovali na ceně, protože sílil náš dojem, že nemalou složku poplatku tvoří přípěvek do rodinného rozpočtu onoho chlapíka, který nám pochopitelně nebyl schopen ukázat žádný oficiální ceník podobné procedury. Handrkování skončilo tím, že naše boarding pasy byly roztrhány, zavazadla složena z vozíku a byli jsme vypoklonkováni ven s vágním příslibem, že na večerním letu bude volněji, ale bez jakéhokoliv závazného přebookování.

DJI.jpg


Před námi se rozklenulo několik hodin nekonečné tropické nudy. Vracet se do města se zavazadly nemělo smysl, takže jsme se utábořili v odletové hale a začali zabíjet čas. Sledovat jakýkoliv provoz na letišti se bohužel nedalo kvůli vysokému betonovému plotu, ten civilní byl beztak minimální. Začal jsem se vžívat do nálady koloniálního úředníka, ztraceného ve zbytečném zaměstnání na jakési odlehlé výspě impéria. Nakonec jsem během čekání přečetl téměř kompletní historii afrických států, vynikající knihu The State of Africa od Martina Mereditha. Jak se čas odletu zvolna blížil, začali jsme se znovu připomínat. V kanceláři byl tentokrát daleko vstřícnější pracovník, který nás ujišťoval, že se pro nás určitě místa najdou, ale opět nic závazného. Začalo odbavování, většinu cestujících tvořili američtí vojáci a vojačky, jedoucí na dovolenou, nemohlo jim být víc než dvacet a jejich skupinka se chovala jako herci z nějaké komedie s Eddie Murphym. Když jsme se smiřovali s tím, že prostě ten den neodletíme, asi pět minut před uzavřením přepážky nakonec chlapík přispěchal s oznámením, že jedno místo je. Poplatek za změnu letenky stanovil mírný, v porovnání s cifrou vydřiducha z rána úplně směšný. Zbývalo vyřešit, kdo z nás poletí. Nakonec jsme si hodili etiopským birrem. Kolega vzápětí chvátal k bezpečnostnímu rámu, zatímco já se loudal na taxík zpátky do hotelu, kde mě paní majitelka přivítala s ohromnou radostí.

Nakonec jsem z toho, jak o mém osudu rozhodla mince, až tak smutný nebyl. Večer jsem si zašel do francouzského supermarketu na kuřecí bagetu a ke své radosti objevil, že absolutní absence alkoholu v sortimentu obchodu má jednu výjimku: mezi ovocné šťávy se ukryl francouzský cidre. Propašoval jsem jednu láhev do hotelu, kde mi zpříjemnila přepínání mezi přenosy z kuvajtské, bahrajnské a irácké fotbalové ligy. Druhý den jsem se hned ráno vydal k moři a na příhodně pojmenované La Siesta Plage celý den sledoval z pláže dalekohledem spousty vodního ptactva, takže ve svém klíči k avifauně Afrického rohu jsem si odškrtal pěkných pár kousků, na které jsme ve vnitrozemské Etiopii neměli šanci natrefit. Zároveň jsem se bavil sledováním dostaveníček místních krasavic a svalnatých zahraničních vojáků, která se odehrávala nesmírně „nenápadně“ na několika nárožích. Cestou zpátky do hotelu jsem náhodou objevil i kancelář „národního dopravce“ Djibouti Air. Pochopitelně zavřenou, jelikož aerolinky, vlastněné částečně státem a částečně soukromým investorem ze Spojených arabských emirátů, zahájily lety v březnu 2011, ale už po necelém roce je zase ukončily a dodnes neobnovily. Staly se tak nejkratší dobu fungující leteckou společností země, jejich předchůdci Air Djibouti (1963-2002) a Djibouti Airlines (1996-2009) působily mnohem déle. Několik kombinací jména země s variantami slova „air“ se pořád ještě nabízí (zatím tuším neexistovaly např. Djibouti Airways...), takže třeba se zase časem nějaký nový pokus objeví. Jako nadšeného ornitologa mě aspoň potěšila na první pohled nepříliš impozantní „slepice“ ve znaku Djibouti Air – jde o endemický druh frankolína, vyskytující se výhradně v Džibutsku. Žije bohužel už jen v národním parku Day Forrest na severu zálivu Tadjoura, kam jsme se nedostali, takže toho jsem si v knížce odškrtnout nemohl.

Djibouti Air.jpg


Okolo poledne celé město horečně ožilo, jelikož dorazil khát. Jde o listy rostliny Catha edulis obsahují amfetaminu podobný alkaloid, který se žvýkáním uvolňuje a působí jako lehký stimulant, euforizuje a potlačuje chuť k jídlu. Etiopští zemědělci se jejímu pěstování věnují ve velkém od té doby, co se propadly výkupní ceny kávy, a nákladní letadla denně exportují 40 000 kg listů do Somálska, Džibutska a Jemenu, kde se během hodiny prodají na tržištích. Je zajímavé sledovat, jak celé město nakrátko ožije, aby se pak žvýkači uchýlili do stínu a věnovali se svému požitku. Nejde o úplně neškodnou aktivitu, protože dlouhodobé užívání khátu je mírně návykové a může vést k depresím a řadě psychických poruch, takže v Evropě je například považován za narkotikum a postaven mimo zákon. Jeho popularita v zemích Afrického rohu je ovšem nesmírná, žvýkají ho například kvůli udržení pozornosti a zahnání hladu téměř všichni řidiči včetně těch, kteří pracují pro náš projekt. Traduje se dokonce, že i znepřátelené milice a klany v naprosto rozvráceném Somálsku se dokážou dohodnout, pokud jde o efektivní zajištění dodávek khátu.

Khat.JPG


Jelikož horko stouplo a město upadlo do khátové letargie, já se pomalu přesunul na letiště, kde už jsem tentokrát měl jisté svoje místo na večerním letu do Addis Abeby, a tak jsem bez zvláštních příhod podle své původní rezervace z Džibutska odletěl.

DJI-ADD
ET307
19:00-20:10
Bombardier Dash 8 Q400


Ačkoliv jsme byli mezinárodní let, po přistání jsme vystupovali do staršího terminálu pro domácí lety, který je ale stále v dobré kondici, i když vedle moderního mezinárodního terminálu vypadá přece jen trochu ošuntěle. Čekalo mě obvyklé dohadování s taxikáři, cesta do mnohokrát vyzkoušeného italského penzionu a ráno přelet na sever, zpátky do práce. I když se nám hlavní cíl, kterým byli žraloci, nakonec vyhnul, i s odstupem dvou let jsem rád, že jsem využil jedinečnou příležitost a Džibutsko navštívil. Pochybuju, že se tam ještě někdy vrátím, ale zajímavé to rozhodně bylo.


vladivostok
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 491
Registrován: 10. 12. 2014, 12:03
Status: Offline

Re: Džibutsko - na špičku Afrického rohu

Příspěvekod vladivostok » 19. 03. 2015, 16:22

Zaujimavy Trip report :thumbup:
Možno viac fotiek by to chcelo ale aj tak good job

Tony Smoke
Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2015
Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2015
Příspěvky: 1034
Registrován: 16. 05. 2011, 23:48
Oblíbené typy letadel: E190, A330
Pohlaví: muž
Bydliště: VIE
Status: Offline

Re: Džibutsko - na špičku Afrického rohu

Příspěvekod Tony Smoke » 19. 03. 2015, 16:43

Skvely TR, som prekvapeny na ake detaily si po dvoch rokoch pamätas. :thumbup:
Viac fotiek by potesilo ;)

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3797
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: Džibutsko - na špičku Afrického rohu

Příspěvekod whiskey » 19. 03. 2015, 17:03

paradicka exotika!

dejavu
Vedoucí kabiny
Vedoucí kabiny
Příspěvky: 936
Registrován: 09. 10. 2004, 04:24
Pohlaví: muž
Status: Offline

Re: Džibutsko - na špičku Afrického rohu

Příspěvekod dejavu » 19. 03. 2015, 20:34

Výborný, pokračuj ve vzpomínání :)


Airbus380
Nejlepší autor trip reportů 2015
Nejlepší autor trip reportů 2015
Příspěvky: 1544
Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
Pohlaví: muž
Bydliště: Provodín
Status: Offline

Re: Džibutsko - na špičku Afrického rohu

Příspěvekod Airbus380 » 19. 03. 2015, 22:01

Paráda. Text je čtivý a velmi zajímavý, i já se přimlouvám za další příspěvky a hlavně se přimlouvám za víc fotek. Třeba z Djibouti City.

pavelpmi
Nejlepší autor trip reportů 2013 a nejlepších fotografií v trip reportu 2013
Nejlepší autor trip reportů 2013 a nejlepších fotografií v trip reportu 2013
Příspěvky: 2084
Registrován: 29. 11. 2008, 10:56
Pohlaví: muž
Bydliště: Palma de Mallorca
Status: Offline

Re: Džibutsko - na špičku Afrického rohu

Příspěvekod pavelpmi » 19. 03. 2015, 22:46

To je exotika, ale výborný report! :clap:

prodejce
Prodejce
Prodejce
Příspěvky: 4057
Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
Bydliště: prodejna
Status: Offline

Re: Džibutsko - na špičku Afrického rohu

Příspěvekod prodejce » 20. 03. 2015, 00:45

Pokoj byl levný, čistý, bez štěnic


... a ramínka byly?

Lkprak
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1047
Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
Status: Offline

Re: Džibutsko - na špičku Afrického rohu

Příspěvekod Lkprak » 20. 03. 2015, 09:43

Tohle "vysypávání šuplíků" mně baví a doufám, že tímhle to neskončí. Jen tak dál!

alesesl
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2554
Registrován: 27. 02. 2004, 05:55
Oblíbené typy letadel: vrtulove letadla
Pohlaví: muž
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: Džibutsko - na špičku Afrického rohu

Příspěvekod alesesl » 22. 03. 2015, 14:44

Vyborny, dobre napsany TR z koncin, kde se vetsina z nas na tomto foru asi nikdy nepodiva. Ty foky vypadaji uzasne. Ja osobne bych asi nezvladl do takove zeme jet. Obdivuji Vas.

Orus-x
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1176
Registrován: 28. 08. 2003, 15:28
Status: Offline

Re: Džibutsko - na špičku Afrického rohu

Příspěvekod Orus-x » 23. 03. 2015, 09:06

Skvělý tripreport, krásně napsané, obdivuji znalost poměrů a postřehy, díky. Neplánuješ napsat taky něco přímo z Etiopie, pro mě to byla jednoznačně jedna z nejzajímavějších a nejsložitěji uchopitelných zemí, i když jsem byl jen obyčejný turista (klasický severní okruh, Tana, Axum, Gondar, Lalibela a autem na jih do Jižního Omo). Podivuju se, že už tam funguje nějaká nestátní konkurence v letecké dopravě, vždycky jsem měl za to, že Ethiopian Airlines má neotřesitelný monopol (naštěstí je to poměrně kvalitní společnost)

Weetek
Objev roku 2015
Objev roku 2015
Příspěvky: 15
Registrován: 03. 06. 2010, 15:49
Status: Offline

Re: Džibutsko - na špičku Afrického rohu

Příspěvekod Weetek » 23. 03. 2015, 12:28

Děkuju všem za pozitivní ohlasy. Nějaký velký obdiv asi není na místě, Etiopie i sousední Džibutsko jsou sice kulturně od nás dost odlišné, ale v podstatě velmi přátelské i relativně bezpečné země, v porovnání se svými sousedy tedy rozhodně. Pracovali jsme tam v letech 2010-2013 opakovaně dlouhé týdny a i když jsme někde měli ozbrojený doprovod, míval jsem pocit, že větší nebezpečí nám hrozí spíš od něj - tedy ne že by šlo o nějaké hrdlořezy, ale šance, že jejich kalašnikov během spolujízdy v terénní toyotě omylem spustí byla podle mě větší než šance na nějaké přepadení.

Zkusím se dokopat k sepsání nějakých leteckých postřehů, spíš než ucelený trip report to budou takové střípky. Létali jsme na vnitrostátních letech s Ethiopian Airlines celkem dost, při těch vzdálenostech a stavu etiopských silnic to ani jinak nešlo. Jinak pozice Ethiopian Airlnes je na domácím trhu, ale i v celém regionu, naprosto neotřesitelná. Na bázi pravidelného letového řádu snad operují ještě National Airways Ethiopia, ale přiznám se, že jsem v reálu jejich letadla, odbavovací přepážky, kanceláře nebo aspoň reklamy nikdy nikde neviděl. Viděl jsem stroje Abyssinian Flight Services, kteří létají pilotní kurzy v Addis Abebě a nechávají se najímat na chartery, letecké snímkování a podobně. Kamarádka, která pracovala v Etiopii u Lékařů bez hranic, mi vyprávěla, že do problematických regionů (hlavně u hranic se Somálskem), létají letadly OSN, což jsou zřejmě právě pronajaté stroje od AFS.



Zpět na “Trip reporty”


Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Bing [Bot] a 6 hostů