Opět Madeira :-)
Opět Madeira :-)
Ano, nebude to první trip report z Madeiry, ale myslím, že ostrov je to natolik zajímavý, že fórum ještě jeden report snese. Možná bude poněkud dlouhý, tak můžete číst jen každé 5-té slovo. Smysl textu bude i tak pochopitelný a ušetříte čas Komu se nechce číst vůbec, na konci reportu je odkaz na video.
Jelikož jsem si oblíbil létání na nebezpečná letiště v Evropě, je jasné, že ve výčtu nesmí chybět jedno z "nejlepších" na světě, ke kterým patří zcela oprávněně Madeira Začal jsem přemýšlet o termínu a došel jsem k názoru, že Madeira není typicky koupáckou destinací, téměř na ní neexistují pláže a není důvod tlačit se tam za každou cenu v létě. Volba tedy padla předběžně na konec března, když už dle dostupných informací teploty dosahují až ke 20°C a nemělo by být příliš deštivo. Tedy počasí už přijatelné na venkovní posezení na pobřeží u kávy, i na náročnější výšlapy do terénu, kterého má Madeira prakticky nekonečný výběr. Následovalo rozhodování o délce pobytu, které vzhledem k vzdálenosti Madeiry, rozsahu turistických možností na ostrově a nejistému počasí, skončilo nutností minimálně 10-ti nocí pobytu. Poté následoval výběr letenek. Ten je poměrně dost omezený, na Madeiru se sice dá doskákat lacino s EasyJetem, nicméně jsme chtěli bezproblémovou cestu, tak se výběr nakonec zúžil na let s TAP Portugal z Vídně nebo Prahy. Podotýkám, že TAP není společnost, se kterou bych vyloženě toužil letět, nicméně jiná volba moc nebyla a ve výsledku jsem neměl důvod litovat. Při výběru byly pro nás rozhodující časy odletů, požadavkem byla možnost, před cestou se rozumně vyspat. Odpadly tedy odlety Před 10.hod. ráno, další požadavek byl na rozumné přestupy, tedy nečekat někde 5 hodin a posledním nejdůležitějším požadavkem byl přílet na Madeiru a odlet z ní za denního světla
Požadavků opravdu hodně, ale po nějaké době pátrání se podařilo vyhledat rozumné lety a to 21.března ve 12:50 z VIE s přestupem v LIS a příletem na FNC v 18:15. To splňovalo veškeré požadavky a na zpáteční cestu se podařilo nalézt odlet 1.dubna z FNC v 10:45, opět přestup v LIS a přílet do VIE v 19:00, což bylo také zcela vyhovující. Při bližším zkoumání itineráře jsem pojal určité obavy, neb cestou tam nám na přestup v LIS vycházelo jen 50 minut. Říkal jsem si, že ze stejného terminálu to bude OK a když nám to TAP byl ochoten prodat na jedné letence, tak snad počítá s tím, že se to bude dát stihnout. Přesto jsem měl obavy, že i když to stihneme my, tak zavazadla těžko a už předem jsem plánoval, že věci nezbytné na prvních pár dnů raději nacpu do příručního zavazadla. Rezervace letenek proběhla přes prodejce Student Angency, což sice bylo o trochu dražší, ale bylo možné rovnou rezervovat i konkrétní sedadla. Vybrali jsme na všechny segmenty řady v přední části letadla (do řady , kde se daly očekávat širší rozestupy mezi řadami, což se mimo posledního segmentu i potvrdilo jako dobrá volba. Strana v letadle byla vybíráná podle předpokladu neslunečné strany, nicméně to při letu tam příliš nevyšlo, neodhadli jsme dost přesně, odkud bude v daný čas slunce svítit. Z itineráře mě potěšilo, že když už musíme letět Airbusem, které moc nemusím, vystřídáme aspoň celou řadu od A319 až po A321, přičemž doteď jsem letěl jen A320. Plánování bylo VIE-LIS A319, LIS-FNC A320, FNC-LIS A320, LIS-VIE A321. Zbývalo už jen vyřešit dopravu k odletu do Vídně a auto jasně vyhrálo. Jen jsme řešili, jak levně zaparkovat. Byla už zkušenost s Mazur parkingem, který nabízí asi poloviční ceny proti běžnému letištnímu parkingu, ale přesto to na 12 dní vycházelo i tak dost draze. Naštěstí jsem se dozvěděl o možnosti předplacených parkovacích karet ze slovenského portálu letenky.com, kde jsem objednal 15-ti denní kartu za cca 1300kč, což si myslím, je velmi přijatelné. Po zaplacení převodem z účtu mi z portálu došla domů obálka s parkovací kartou během dvou dní a tím byl vyřešen poslední problém.
Asi dva dny před cestou došel od SA mail, ať věnujeme pozornost důležité změně v itineráři dopravce. Studoval jsem odshora dolů i naopak, ale nakonec jediná veledůležitá změna spočívala ve změně typu na segmentu LIS-FNC z A320 na A319 To ve mě vzbudilo nepatrnou naději, že by čistě teoreticky mohlo dojít k tomu, že oba segmenty VIE-LIS a LIS-FNC proběhnou ve stejném letadle a nebude tedy problém s přestupem. Cesta autem z Brna přes Mikulov a po dálnici až do Vídně proběhla bez problému, jen ve Vídni byla nějaká objížďka, kterou jsme minuli, takže následovala neplánovaná projížďka centrem Vídně. Byla ale sobota, takže slabý provoz a po zapnutí navigace jsme se snadno vrátili na výpadovku k letišti. Pak už jen zaparkovt u Mazur parking, odkud jezdí bezplatný bus k terminálu letiště. Zde jsme si v kiosku vytiskli palubky s místy vybranými už při nákupu letenky, odevzdali zabazadla a už jen nervózně vyhlíželi náš TAP A319. Dle FR24 to už vypadalo minimálně na 20 minut zpoždění, čímž se náš už tak "skvělý" přestupní čas 50 minut smrsknul na pouhou půlhodinu a už jsem vůbec nepočítal s tím, že pokud stihneme přestup my, že by bylo reálné i přeložení zavazadel. Ale říkal jsem si, že TAPů z LIS na FNC létá poměrně dost, takže zavazadlo v nejhorším dorazí nejpozději další den. Při čekání na naše letadlo jsem poprvé naživo viděl Dreamlinera a to v provedení od Qataru a musím říct, že se mi to letadlo opravdu nelíbí, stejně jako se mi nelíbilo už dříve na fotkách
Náš TAP nakonec přistál asi s 30 minutovým zpožděním, něco málo se sice nahnalo při rychlejším odbavení, ale odlétali jsme i tak asi 25 minut po plánovaném odletu:
Teď už bude náš přestup v LIS záležet už jen na matce přírodě a jejím větru Let probíhal v poklidu, víceméně přímým směrem přes Rakousko, kousek Německa, Švýcarsko, Francii, Španělsko a Portugalsko. Cestou přes několikeré alpy, ale většina cesty nad oblačností, takže nebylo na co koukat. Bohužel žádné turbulence ani jiné zpestření. Co jsem tak o TAPu četl, nedělal jsem si iluze o občerstvení a očekával jsem hladolet s nějakou sušenkou, ale překvapivě asi hodinu po startu začali roznášet teplé jídlo i s dezertem. Hlavní chod byl, musím říct, opravdu dobrý. Bylo to rizoto s krevetami a i když zrovna "potvory z moře vytažený" moc nemusím, tak jsem si pochutnal. Rizoto mělo výbornou smetanovou konzistenci, rýže nebyla rozvařená a vše bylo jemně a dobře dochucené. Stejně tak dezert ve formě krému (něco jako Creme brulée, jen bez karamelové krusty) byl výborný, takto jsem si v letadle snad ještě nepochutnal. Takže na delších letech (cca 3,5 hod) v brzkých odpoledních hodinách se s nějakým jídlem počítat ještě dá. Letadla na všech segmentech byla v rozmezí 10-15 let stáří a tomu odpovídala i výbava systémem Airshow. Tedy jen obyčejné výklopné LCD asi po čtyřech řadách, na kterých běžely buď reklamy z dost ohraných videokazet a nebo mapové zobrazení pozice letadla. Vždycky mě fascinuje, kdo si troufnul takovou grafiku pustit na veřejnost. Rozlišení tak mizerné, že se skoro nedá přečíst, zato symbol letadla tak velký, že dle mapy byl ocas letadla ještě nad Vídní, ale kokpit už někde v Mnichově Naštěstí se v mém telefonu chytá GPS bez problému i v letadle, takže jsem měl k dispozici kdykoliv přesnou polohu, rychlost i výšku letu. Následovalo lehce zamračené přiblížení k letišti v Lisabonu několika zatáčkami pravděpodobně na dráhu 03. Přistání téměř v centru města je opravdu zajímavé s výhledem na nejdelší evropský most (doufám, že to tak je). Po dosednutí s asi 20-minutovým zpožděním s námi pilot pojížděl, jako by nás ukradl a ke gate zajížděl skoro smykem Následoval úprk z letadla na přestup..... abysme následně na monitoru zjistili, že nakonec opravdu budeme pokračovat tím samým letadlem A319
Proběhl tedy jen úklid letadla, vyházeli zavazadla lidí, co ve LIS končili nebo přestupovali jinam, vyměnila se posádka, přidali trochu paliva a za půl hodiny opět nástup, jen o jednu řadu sedadel dál. Před nástupem jsem ještě ověřoval počasí a zejména vítr na Madeiře, protože jsem velmi stál o to, aby přistání proběhlo známou zatáčkou na RWY 05. Zjištěný ATIS s údaji větru ze směru 330-040 15kt nárazy 25kt mě uklidnil, že dráha 05 je jistá. Po startu z RWY 03 levou zatáčkou směr FNC a nastoupání hladiny roznesla posádka lehlé občerstvení ve formě obložené bagety a výběru nápojů. Na relativně krátkém letu cca 1:40 neurazí. Následovalo klesání přes bod Abusu na VOR FUN, mezi tím jsme ještě minuli ostrov Porto Santo, kde je záložní letiště, ale skrze oblačnost nebylo nic vidět. Pak již následovalo přiblížení VOR/DME, kdy jsme "vypadli" z mraků nad jihovýchodními skalnatými výběžky Madeiry a po přeletu VORu FUN ve výšce 1430ft následuje let směrem od něj po radiálu 211°. Přesně ve vzdálenosti 6NM od VORu ve výšce jen 840ft je zahájena pravá zatáčka s náklonem 15-20° již vizuálně směrem k výběžku na pobřeží a následně kopíruje oblouk pobřežní linie při stálém mírném klesání až na práh dráhy vyvýšené asi 50m nad mořem. Celá ta procedura od počátku zatáčky probíhající v minimální výšce, minimální rychlosti a plné přistávací konfiguraci, je velmi efektní a nepochybně velmi náročná na přesnou pilotáž, protože dokud se letadlo neotočí úplně do směru dráhy, nemá před sebou žádný únikový prostor, jen vysoké hory. Od určitého bodu zatáčky už neexistuje cesta zpět, musí dotočit, aby se vyhnul horám a neumím si moc představit, co by se dělo, kdyby v tu chvíli vysadil pravý motor. Asi by byl velký problém udržet letadlo v poměrně ostré zatáčce, ale současně zabránit tomu, aby ho levý motor běžící takřka naplno při vysunutých klapkách a podvozku, s minimální rychlostí a tedy minimální účinností řídících ploch nepřevrátil na pravou stranu. Každopádně piloti všech společností údajně potřebují pro přistání na tomto letišti zvláštní trénink přímo od TAPu, jehož piloti samozřejmě na tomto vlastním portugalském letišti mají nestovnatelně více zkušeností. Bylo to vidět i na našem letadle, přestože s námi přibližně v polovině zatáčky pořádně cloumaly boční poryvy větru (letadlo se chvílemi stáčelo naplocho kolem svislé osy), tak na finále letadlo srovnali parádně a přistání bylo přesné v dotykové zóně a letadlo zastaveno těsně za odbočkou na pojižděčku.
Na Madeiře nemají "choboty", takže výstup proběhnul do lehce mrholícího počasí, ale i tak hned člověka osvěží to mořské klima. Před letištěm jsme chytili taxíka do Funchalu, kde jsme měli zajištěno ubytování přes booking.com přímo v historickém centru v ubytování Pensao Astoria:
těsně vedle historické katedrály a asi 200m od pobřeží:
Ubytování vyšlo na cca 8000kč za pokoj na 11 nocí, což je na úplné centrum velmi dobrá cena. Ubytování sice jednoduché, ale čisté, plně funkční s vlasní koupenou, ochotným personálem a solidní a rychlou wifi v ceně. Jelikož jsme se k ubytování dostali až kolem 20.hod tamního času, tak už jsme jen vyběhli do první restaurace na večeři (výhoda ubytování v centru) a po sprše následoval odpočinek po celodenním cestování.
Následující den byl ještě takový volnější, spíš průzkum města. Bylo ještě poměrně chladno a chvílemi pršelo. Na další den už byl plán v návštěvě autopůjčovny a zapůjčení nějakého velmi výkonného vozidla. Tam jsme vyfasovali "přemotorovanou bestii" Renault Clio, odhadem tak s litrovým motorem. Už dlouho jsem neřídil nic tak slabého Když jsem tak z okýnka koukal na okolní hory, tak už jsem ten motor předem litoval. Hned potom samozřejmě následovala první cesta směr spotting na letišti. ATIS s větrem 17kt a nárazy až 28kt sliboval dobré zážitky Bohužel byly až tak dobré, že z prvních 5 letadel jen jedno sedlo a ostatní 4 provedly Go around, ale vzhledem k velkým střihům větru přerušovaly přistání už dost daleko před letištěm:
Prakticky hned po dotočení zatáčky do směru dráhy bylo jasné, že nemají šanci sednout a prováděly GA. Povětšinou vyčkávaly v prostoru mezi Madeirou a Porto Santo, kde potom některé z nich doplňovaly palivo. Potom už se rozběhnul osmidenní turnus (doba pronájmu auta) cestování po celém ostrově. Uvedu jen pár cílů, které jsme viděli, ale musím říct, že samotným hodně silným zážitkem je už jen ježdění po Madeiře. Je zde vybudována základní síť rychlostních silnic, které spojují hlavní obydlená centra po celém ostrově. Parametricky odpovídají asi našemu typu "silnice pro motorová vozidla", jezdí se tam velmi svižně, ale převážně chybí připojovací a odbočovací i odstavné pruhy. Proto nemůžou být cesty kvalifikovány jako dálnice. Rychlostní limity jsou na těchto cestách obvykle 80-100km/h, což je na členitost silnic opravdu poměrně dost a místní je i tak ještě často překračují. Na cestách jsou časté zatáčky, střídající se stoupání a klesání, i jednotlivé pruhy se mi zdály užší, než na srovnatelných silnicích u nás:
Co je ale zcela unikátní, je neuvěřitelné množství silničních tunelů. Jsem si jistý, že za těch 8 dní jsem projel víc tunelů na počet i celkovou délku, než projedu za celý život dohromady. Kolikrát je mezi tunely jen třeba 200m přerušení, kde se musí zvládnout napojit silnice z místní obce, proto také ty absence připojovacích pruhů. Běžně se také tunely musí větvit a spojovat, protože prostě není možné silnice spojit někde mimo tunel. Vůbec si nedokážu představit náklady budování silniční sítě na Madeiře I desetikilometrové úseky se někde skládají pouze z tunelů prokládaných mostními konstrukcemi, ani kus silnice na zemi. Některé z tunelů jsou dost dlouhé, běžně 2km, nejdelší, který jsem zaregistroval, měl přes 3km:
Nicméně to je jen rychlostní síť. Kromě toho existuje i starší síť cest po vnitrozemí nebo podél pobřeží. Ani na nich se tunely nešetřilo. Kolikrát vedl solidní tunel i do bezvýznamné zapadlé obce:
Když jsem si při té příležitostí vzpoměl na tu šaškárnu s jediním blbým tunelem Blanka v hlanvím městě, tak jsem se musel smát. Kdyby takto pracovali na Madeiře, tak by tam asi doteď neměli auta. Prvním cílem výletu byl právě jihovýchodním cíp Madeiry. Dojeli jsme na poslední parking a potom následoval cca 5km +5km zpátky pochod celkem náročným terénem po neskutečných skalních nebo přesněji lávových útvarech. Nic takového jsem doteď neviděl a sledovat ty jednotlivé vrstvy a zlomy, když si člověk představil, jak to kdysi dávno bylo všechno v tekutém stavu:
Další dny pak bylo cílem údolí jeptišek s městečkem v hlubokém údolí obklopeném ze všech stran vysokými hřebeny a vyhlídkou na to městečko posazené na jednom z hřebenů:
a dole:
Když už jsme se vyhrabali horko těžko s naším Cliem tak vysoko, rovnou jsme si prodloužili trasu až na nejvyšší bod Madeiry, něco přes 1800m/n.m. Když jsme uviděli začátek cesty, tak na nás šly mrákoty. Hned kousek za odbočením byla vracečka o 180°, ovšem se sklonem takovým, že to člověk sotva lezl pěšky Navíc cesta rozdělená běžnou přerušovanou čarou (hurá, může se předjíždět ), ovšem šířka pruhu v každém směru odpovídala tak 75% šířky našeho miniauta:
Takže jsme nevěřili, že to může být správná cesta na celkem vytížený turistický bod, Pico do Arieiro. Navíc nulový provoz, na silnici hromady kamení popadaného z přilehlé skalní stěny a na začátku cesty závora s uvedenou dobou uzavření v 19:00hod. Krkolomně jsme se otočili, že tedy vyměkneme a sjedeme k pobřeží, odkud na Pico do Arieiro vyjedeme po přeci jen trochu hlavnější cestě. Nakonec jsme ale v dálce a hluboko pod sebou zahlédli moře a bylo nám líto výšky kolem 1300m, kterou se nám už podařila nastoupat:
Takže opět otočka, plyn na podlahu a jedeme... V první serpentině potupně řadíme za 1, motor na 3000 otáček a stoupáme. Za zatáčkou pokus (marný) o zařazení stupně 2, naprosto bez šance, rychlost okamžitě padala. Následovalo asi 30 minut jízdy na jedničku s neustálým kontrolováním teploty motoru a rychlostí cca 20km/h. Nicméně auto to nakonec zvládlo a objevili jsme se na parkovišti těsně pod vrcholem. Nahoře neskutečný výhled, asi 500m pod námi byla vrstva oblačnosti, takže člověk měl pocit, že je někde v Himalájích:
Na vrcholu je umístěna radarová kopule a restaurace, víc už si člověk nemůže přát:
Také odtud vycházejí různé hřebenové stezky, my jsme si dali jen asi 500m výšlap na sousední vrchol s vyhlídkou a zpět:
a cestou jsme ve stínu potkali zbytky sněhu
Ono se 1800m n.m. nezdá jako nějaká výška, ale je potřeba vzít v úvahu zásadní fakt, že na rozdíl od běžných vnitrozemských hor v Evropě, kde je vždy poměrně velká výška už na úpatí hor a samotný vrchol už není o tolik výše, hory na Madeiře vycházejí z čisté nuly na hladině moře. A ta je vidět i z nejvyššího bodu a nachází se téměř 2km ppd vámi, takže ta výška působí majestátně. V další dny proběhl výlet k levádě a tůra podél ní. Celá Madeira je protkána sítí malých vodních kanálů (levády), které vedou vodu z deštivého severu na sušší jih:
Byly vybudovány už dávno a dnes jsou podél nich oblíbené turistické stezky, protože vedou prakticky po vrstevnicích, jsou lemovány vodopády a zpestřeny i občasným vedením skrze tunely:
(LED čelovky sebou! ):
Tento tunel měl cca 1km a nebyl rozhodně nejdelší. Dali jsme cca 10km tůru kolem jedné z nejznámějších levád s názvem 25 Fountains. 25 vodopádů jsme sice nenapočítali, ale bylo jich okolo dost:
Jeden ze dnů jsme vyrazili směr severní pobřeží do města Sant Vincente. Nevěděli jsme, že i tam už prokopali tunel a škrábali jsme se úzkou strmou silnicí plnou serpentin nahoru a dolů, ale i to stálo za to. V některých údolích s domy posázenými po strmých svazích s terasovitými pozemky, to vypadalo spíš jako někde v Nepálu. Bez problému by je mohli použít filmaři jako kulisy do filmu:
Severní pobřeží dostálo své pověsti, bylo téměř zamračené, hodně větrné a na moři velké vlny:
Dále už jsme žádné speciální cíle k výletům neměli, ale v mapách jsme zjistili, že na Madeiře existuje poměrně velké množství různých lanovek. Přitom v turistických informacích se objevuje převážně jen ta jediná ve Funchalu. Ale ta nám připadala příliš "profláknutá", takže jsme se zaměřili na ty méně známé. Všechny až na jednu jsou na jižním a západním pobřeží. Nikde se o nich moc nedozvíte, není u nich nával a jsou dost levné. Lanovka ve Funchalu stojí 15€ za zpáteční lístek, ty ostatní podle blízkosti k civilizaci stály 7,50€, 5€ a nejlepší 3€ Každá z těch lanovek vede vždy z neuvěřitelného skalnatého útesu několik set metrů nad pobřežím strmě dolů k moři. Nejvyšší měla převýšení cca 450m:
A ta nejkurióznější zase byla ve formě výtahu, kde kabina jede po ocelové kolejnicové konstrukci připevněné ke skále, tažená lanem:
Její provoz a údržba jsou asi dost náročné (bylo to na stavu konstrukce i kabiny dost vidět) a jsem rád, že jsme ji stihli, protože během dvou let má být konstrukce rozebrána a nahrazena klasickou závěsnou lanovkou. K té "kolejnicové" nelze vynechat jednu kuriozitu, kdy nám obsluha s vážnou tváří při nástupu do kabiny vysvětlovala, jak použít vysílačku zavěšenou v kabině v případě potřeby a hlavně několikrát opakovala, že po dojezdu dolů musíme nechat minimálně 4 minuty vychladnout motor, než pojedeme nahoru, jinak prý vypadává teplotní ochrana. Pán to myslel asi vážně, protože to zdůrazňoval několikrát.
A komu by ta kabina připadala nedostatečně adrenalinová, vedle byla (pravděpodobně svépomocí) vybudována ještě nákladní lanovka ve formě krabice podobné větší lednici, která jezdila po dvou tenkých lankách:
Ano, ta krabice skutečně jezdí, viz. pokračování a k našemu neuvěření vozí nejen náklad, ale jezdí s ní i personál restaurace na pobřeží.
Pokačování dále (z důvodu omezení počtu příloh)...
Jelikož jsem si oblíbil létání na nebezpečná letiště v Evropě, je jasné, že ve výčtu nesmí chybět jedno z "nejlepších" na světě, ke kterým patří zcela oprávněně Madeira Začal jsem přemýšlet o termínu a došel jsem k názoru, že Madeira není typicky koupáckou destinací, téměř na ní neexistují pláže a není důvod tlačit se tam za každou cenu v létě. Volba tedy padla předběžně na konec března, když už dle dostupných informací teploty dosahují až ke 20°C a nemělo by být příliš deštivo. Tedy počasí už přijatelné na venkovní posezení na pobřeží u kávy, i na náročnější výšlapy do terénu, kterého má Madeira prakticky nekonečný výběr. Následovalo rozhodování o délce pobytu, které vzhledem k vzdálenosti Madeiry, rozsahu turistických možností na ostrově a nejistému počasí, skončilo nutností minimálně 10-ti nocí pobytu. Poté následoval výběr letenek. Ten je poměrně dost omezený, na Madeiru se sice dá doskákat lacino s EasyJetem, nicméně jsme chtěli bezproblémovou cestu, tak se výběr nakonec zúžil na let s TAP Portugal z Vídně nebo Prahy. Podotýkám, že TAP není společnost, se kterou bych vyloženě toužil letět, nicméně jiná volba moc nebyla a ve výsledku jsem neměl důvod litovat. Při výběru byly pro nás rozhodující časy odletů, požadavkem byla možnost, před cestou se rozumně vyspat. Odpadly tedy odlety Před 10.hod. ráno, další požadavek byl na rozumné přestupy, tedy nečekat někde 5 hodin a posledním nejdůležitějším požadavkem byl přílet na Madeiru a odlet z ní za denního světla
Požadavků opravdu hodně, ale po nějaké době pátrání se podařilo vyhledat rozumné lety a to 21.března ve 12:50 z VIE s přestupem v LIS a příletem na FNC v 18:15. To splňovalo veškeré požadavky a na zpáteční cestu se podařilo nalézt odlet 1.dubna z FNC v 10:45, opět přestup v LIS a přílet do VIE v 19:00, což bylo také zcela vyhovující. Při bližším zkoumání itineráře jsem pojal určité obavy, neb cestou tam nám na přestup v LIS vycházelo jen 50 minut. Říkal jsem si, že ze stejného terminálu to bude OK a když nám to TAP byl ochoten prodat na jedné letence, tak snad počítá s tím, že se to bude dát stihnout. Přesto jsem měl obavy, že i když to stihneme my, tak zavazadla těžko a už předem jsem plánoval, že věci nezbytné na prvních pár dnů raději nacpu do příručního zavazadla. Rezervace letenek proběhla přes prodejce Student Angency, což sice bylo o trochu dražší, ale bylo možné rovnou rezervovat i konkrétní sedadla. Vybrali jsme na všechny segmenty řady v přední části letadla (do řady , kde se daly očekávat širší rozestupy mezi řadami, což se mimo posledního segmentu i potvrdilo jako dobrá volba. Strana v letadle byla vybíráná podle předpokladu neslunečné strany, nicméně to při letu tam příliš nevyšlo, neodhadli jsme dost přesně, odkud bude v daný čas slunce svítit. Z itineráře mě potěšilo, že když už musíme letět Airbusem, které moc nemusím, vystřídáme aspoň celou řadu od A319 až po A321, přičemž doteď jsem letěl jen A320. Plánování bylo VIE-LIS A319, LIS-FNC A320, FNC-LIS A320, LIS-VIE A321. Zbývalo už jen vyřešit dopravu k odletu do Vídně a auto jasně vyhrálo. Jen jsme řešili, jak levně zaparkovat. Byla už zkušenost s Mazur parkingem, který nabízí asi poloviční ceny proti běžnému letištnímu parkingu, ale přesto to na 12 dní vycházelo i tak dost draze. Naštěstí jsem se dozvěděl o možnosti předplacených parkovacích karet ze slovenského portálu letenky.com, kde jsem objednal 15-ti denní kartu za cca 1300kč, což si myslím, je velmi přijatelné. Po zaplacení převodem z účtu mi z portálu došla domů obálka s parkovací kartou během dvou dní a tím byl vyřešen poslední problém.
Asi dva dny před cestou došel od SA mail, ať věnujeme pozornost důležité změně v itineráři dopravce. Studoval jsem odshora dolů i naopak, ale nakonec jediná veledůležitá změna spočívala ve změně typu na segmentu LIS-FNC z A320 na A319 To ve mě vzbudilo nepatrnou naději, že by čistě teoreticky mohlo dojít k tomu, že oba segmenty VIE-LIS a LIS-FNC proběhnou ve stejném letadle a nebude tedy problém s přestupem. Cesta autem z Brna přes Mikulov a po dálnici až do Vídně proběhla bez problému, jen ve Vídni byla nějaká objížďka, kterou jsme minuli, takže následovala neplánovaná projížďka centrem Vídně. Byla ale sobota, takže slabý provoz a po zapnutí navigace jsme se snadno vrátili na výpadovku k letišti. Pak už jen zaparkovt u Mazur parking, odkud jezdí bezplatný bus k terminálu letiště. Zde jsme si v kiosku vytiskli palubky s místy vybranými už při nákupu letenky, odevzdali zabazadla a už jen nervózně vyhlíželi náš TAP A319. Dle FR24 to už vypadalo minimálně na 20 minut zpoždění, čímž se náš už tak "skvělý" přestupní čas 50 minut smrsknul na pouhou půlhodinu a už jsem vůbec nepočítal s tím, že pokud stihneme přestup my, že by bylo reálné i přeložení zavazadel. Ale říkal jsem si, že TAPů z LIS na FNC létá poměrně dost, takže zavazadlo v nejhorším dorazí nejpozději další den. Při čekání na naše letadlo jsem poprvé naživo viděl Dreamlinera a to v provedení od Qataru a musím říct, že se mi to letadlo opravdu nelíbí, stejně jako se mi nelíbilo už dříve na fotkách
Náš TAP nakonec přistál asi s 30 minutovým zpožděním, něco málo se sice nahnalo při rychlejším odbavení, ale odlétali jsme i tak asi 25 minut po plánovaném odletu:
Teď už bude náš přestup v LIS záležet už jen na matce přírodě a jejím větru Let probíhal v poklidu, víceméně přímým směrem přes Rakousko, kousek Německa, Švýcarsko, Francii, Španělsko a Portugalsko. Cestou přes několikeré alpy, ale většina cesty nad oblačností, takže nebylo na co koukat. Bohužel žádné turbulence ani jiné zpestření. Co jsem tak o TAPu četl, nedělal jsem si iluze o občerstvení a očekával jsem hladolet s nějakou sušenkou, ale překvapivě asi hodinu po startu začali roznášet teplé jídlo i s dezertem. Hlavní chod byl, musím říct, opravdu dobrý. Bylo to rizoto s krevetami a i když zrovna "potvory z moře vytažený" moc nemusím, tak jsem si pochutnal. Rizoto mělo výbornou smetanovou konzistenci, rýže nebyla rozvařená a vše bylo jemně a dobře dochucené. Stejně tak dezert ve formě krému (něco jako Creme brulée, jen bez karamelové krusty) byl výborný, takto jsem si v letadle snad ještě nepochutnal. Takže na delších letech (cca 3,5 hod) v brzkých odpoledních hodinách se s nějakým jídlem počítat ještě dá. Letadla na všech segmentech byla v rozmezí 10-15 let stáří a tomu odpovídala i výbava systémem Airshow. Tedy jen obyčejné výklopné LCD asi po čtyřech řadách, na kterých běžely buď reklamy z dost ohraných videokazet a nebo mapové zobrazení pozice letadla. Vždycky mě fascinuje, kdo si troufnul takovou grafiku pustit na veřejnost. Rozlišení tak mizerné, že se skoro nedá přečíst, zato symbol letadla tak velký, že dle mapy byl ocas letadla ještě nad Vídní, ale kokpit už někde v Mnichově Naštěstí se v mém telefonu chytá GPS bez problému i v letadle, takže jsem měl k dispozici kdykoliv přesnou polohu, rychlost i výšku letu. Následovalo lehce zamračené přiblížení k letišti v Lisabonu několika zatáčkami pravděpodobně na dráhu 03. Přistání téměř v centru města je opravdu zajímavé s výhledem na nejdelší evropský most (doufám, že to tak je). Po dosednutí s asi 20-minutovým zpožděním s námi pilot pojížděl, jako by nás ukradl a ke gate zajížděl skoro smykem Následoval úprk z letadla na přestup..... abysme následně na monitoru zjistili, že nakonec opravdu budeme pokračovat tím samým letadlem A319
Proběhl tedy jen úklid letadla, vyházeli zavazadla lidí, co ve LIS končili nebo přestupovali jinam, vyměnila se posádka, přidali trochu paliva a za půl hodiny opět nástup, jen o jednu řadu sedadel dál. Před nástupem jsem ještě ověřoval počasí a zejména vítr na Madeiře, protože jsem velmi stál o to, aby přistání proběhlo známou zatáčkou na RWY 05. Zjištěný ATIS s údaji větru ze směru 330-040 15kt nárazy 25kt mě uklidnil, že dráha 05 je jistá. Po startu z RWY 03 levou zatáčkou směr FNC a nastoupání hladiny roznesla posádka lehlé občerstvení ve formě obložené bagety a výběru nápojů. Na relativně krátkém letu cca 1:40 neurazí. Následovalo klesání přes bod Abusu na VOR FUN, mezi tím jsme ještě minuli ostrov Porto Santo, kde je záložní letiště, ale skrze oblačnost nebylo nic vidět. Pak již následovalo přiblížení VOR/DME, kdy jsme "vypadli" z mraků nad jihovýchodními skalnatými výběžky Madeiry a po přeletu VORu FUN ve výšce 1430ft následuje let směrem od něj po radiálu 211°. Přesně ve vzdálenosti 6NM od VORu ve výšce jen 840ft je zahájena pravá zatáčka s náklonem 15-20° již vizuálně směrem k výběžku na pobřeží a následně kopíruje oblouk pobřežní linie při stálém mírném klesání až na práh dráhy vyvýšené asi 50m nad mořem. Celá ta procedura od počátku zatáčky probíhající v minimální výšce, minimální rychlosti a plné přistávací konfiguraci, je velmi efektní a nepochybně velmi náročná na přesnou pilotáž, protože dokud se letadlo neotočí úplně do směru dráhy, nemá před sebou žádný únikový prostor, jen vysoké hory. Od určitého bodu zatáčky už neexistuje cesta zpět, musí dotočit, aby se vyhnul horám a neumím si moc představit, co by se dělo, kdyby v tu chvíli vysadil pravý motor. Asi by byl velký problém udržet letadlo v poměrně ostré zatáčce, ale současně zabránit tomu, aby ho levý motor běžící takřka naplno při vysunutých klapkách a podvozku, s minimální rychlostí a tedy minimální účinností řídících ploch nepřevrátil na pravou stranu. Každopádně piloti všech společností údajně potřebují pro přistání na tomto letišti zvláštní trénink přímo od TAPu, jehož piloti samozřejmě na tomto vlastním portugalském letišti mají nestovnatelně více zkušeností. Bylo to vidět i na našem letadle, přestože s námi přibližně v polovině zatáčky pořádně cloumaly boční poryvy větru (letadlo se chvílemi stáčelo naplocho kolem svislé osy), tak na finále letadlo srovnali parádně a přistání bylo přesné v dotykové zóně a letadlo zastaveno těsně za odbočkou na pojižděčku.
Na Madeiře nemají "choboty", takže výstup proběhnul do lehce mrholícího počasí, ale i tak hned člověka osvěží to mořské klima. Před letištěm jsme chytili taxíka do Funchalu, kde jsme měli zajištěno ubytování přes booking.com přímo v historickém centru v ubytování Pensao Astoria:
těsně vedle historické katedrály a asi 200m od pobřeží:
Ubytování vyšlo na cca 8000kč za pokoj na 11 nocí, což je na úplné centrum velmi dobrá cena. Ubytování sice jednoduché, ale čisté, plně funkční s vlasní koupenou, ochotným personálem a solidní a rychlou wifi v ceně. Jelikož jsme se k ubytování dostali až kolem 20.hod tamního času, tak už jsme jen vyběhli do první restaurace na večeři (výhoda ubytování v centru) a po sprše následoval odpočinek po celodenním cestování.
Následující den byl ještě takový volnější, spíš průzkum města. Bylo ještě poměrně chladno a chvílemi pršelo. Na další den už byl plán v návštěvě autopůjčovny a zapůjčení nějakého velmi výkonného vozidla. Tam jsme vyfasovali "přemotorovanou bestii" Renault Clio, odhadem tak s litrovým motorem. Už dlouho jsem neřídil nic tak slabého Když jsem tak z okýnka koukal na okolní hory, tak už jsem ten motor předem litoval. Hned potom samozřejmě následovala první cesta směr spotting na letišti. ATIS s větrem 17kt a nárazy až 28kt sliboval dobré zážitky Bohužel byly až tak dobré, že z prvních 5 letadel jen jedno sedlo a ostatní 4 provedly Go around, ale vzhledem k velkým střihům větru přerušovaly přistání už dost daleko před letištěm:
Prakticky hned po dotočení zatáčky do směru dráhy bylo jasné, že nemají šanci sednout a prováděly GA. Povětšinou vyčkávaly v prostoru mezi Madeirou a Porto Santo, kde potom některé z nich doplňovaly palivo. Potom už se rozběhnul osmidenní turnus (doba pronájmu auta) cestování po celém ostrově. Uvedu jen pár cílů, které jsme viděli, ale musím říct, že samotným hodně silným zážitkem je už jen ježdění po Madeiře. Je zde vybudována základní síť rychlostních silnic, které spojují hlavní obydlená centra po celém ostrově. Parametricky odpovídají asi našemu typu "silnice pro motorová vozidla", jezdí se tam velmi svižně, ale převážně chybí připojovací a odbočovací i odstavné pruhy. Proto nemůžou být cesty kvalifikovány jako dálnice. Rychlostní limity jsou na těchto cestách obvykle 80-100km/h, což je na členitost silnic opravdu poměrně dost a místní je i tak ještě často překračují. Na cestách jsou časté zatáčky, střídající se stoupání a klesání, i jednotlivé pruhy se mi zdály užší, než na srovnatelných silnicích u nás:
Co je ale zcela unikátní, je neuvěřitelné množství silničních tunelů. Jsem si jistý, že za těch 8 dní jsem projel víc tunelů na počet i celkovou délku, než projedu za celý život dohromady. Kolikrát je mezi tunely jen třeba 200m přerušení, kde se musí zvládnout napojit silnice z místní obce, proto také ty absence připojovacích pruhů. Běžně se také tunely musí větvit a spojovat, protože prostě není možné silnice spojit někde mimo tunel. Vůbec si nedokážu představit náklady budování silniční sítě na Madeiře I desetikilometrové úseky se někde skládají pouze z tunelů prokládaných mostními konstrukcemi, ani kus silnice na zemi. Některé z tunelů jsou dost dlouhé, běžně 2km, nejdelší, který jsem zaregistroval, měl přes 3km:
Nicméně to je jen rychlostní síť. Kromě toho existuje i starší síť cest po vnitrozemí nebo podél pobřeží. Ani na nich se tunely nešetřilo. Kolikrát vedl solidní tunel i do bezvýznamné zapadlé obce:
Když jsem si při té příležitostí vzpoměl na tu šaškárnu s jediním blbým tunelem Blanka v hlanvím městě, tak jsem se musel smát. Kdyby takto pracovali na Madeiře, tak by tam asi doteď neměli auta. Prvním cílem výletu byl právě jihovýchodním cíp Madeiry. Dojeli jsme na poslední parking a potom následoval cca 5km +5km zpátky pochod celkem náročným terénem po neskutečných skalních nebo přesněji lávových útvarech. Nic takového jsem doteď neviděl a sledovat ty jednotlivé vrstvy a zlomy, když si člověk představil, jak to kdysi dávno bylo všechno v tekutém stavu:
Další dny pak bylo cílem údolí jeptišek s městečkem v hlubokém údolí obklopeném ze všech stran vysokými hřebeny a vyhlídkou na to městečko posazené na jednom z hřebenů:
a dole:
Když už jsme se vyhrabali horko těžko s naším Cliem tak vysoko, rovnou jsme si prodloužili trasu až na nejvyšší bod Madeiry, něco přes 1800m/n.m. Když jsme uviděli začátek cesty, tak na nás šly mrákoty. Hned kousek za odbočením byla vracečka o 180°, ovšem se sklonem takovým, že to člověk sotva lezl pěšky Navíc cesta rozdělená běžnou přerušovanou čarou (hurá, může se předjíždět ), ovšem šířka pruhu v každém směru odpovídala tak 75% šířky našeho miniauta:
Takže jsme nevěřili, že to může být správná cesta na celkem vytížený turistický bod, Pico do Arieiro. Navíc nulový provoz, na silnici hromady kamení popadaného z přilehlé skalní stěny a na začátku cesty závora s uvedenou dobou uzavření v 19:00hod. Krkolomně jsme se otočili, že tedy vyměkneme a sjedeme k pobřeží, odkud na Pico do Arieiro vyjedeme po přeci jen trochu hlavnější cestě. Nakonec jsme ale v dálce a hluboko pod sebou zahlédli moře a bylo nám líto výšky kolem 1300m, kterou se nám už podařila nastoupat:
Takže opět otočka, plyn na podlahu a jedeme... V první serpentině potupně řadíme za 1, motor na 3000 otáček a stoupáme. Za zatáčkou pokus (marný) o zařazení stupně 2, naprosto bez šance, rychlost okamžitě padala. Následovalo asi 30 minut jízdy na jedničku s neustálým kontrolováním teploty motoru a rychlostí cca 20km/h. Nicméně auto to nakonec zvládlo a objevili jsme se na parkovišti těsně pod vrcholem. Nahoře neskutečný výhled, asi 500m pod námi byla vrstva oblačnosti, takže člověk měl pocit, že je někde v Himalájích:
Na vrcholu je umístěna radarová kopule a restaurace, víc už si člověk nemůže přát:
Také odtud vycházejí různé hřebenové stezky, my jsme si dali jen asi 500m výšlap na sousední vrchol s vyhlídkou a zpět:
a cestou jsme ve stínu potkali zbytky sněhu
Ono se 1800m n.m. nezdá jako nějaká výška, ale je potřeba vzít v úvahu zásadní fakt, že na rozdíl od běžných vnitrozemských hor v Evropě, kde je vždy poměrně velká výška už na úpatí hor a samotný vrchol už není o tolik výše, hory na Madeiře vycházejí z čisté nuly na hladině moře. A ta je vidět i z nejvyššího bodu a nachází se téměř 2km ppd vámi, takže ta výška působí majestátně. V další dny proběhl výlet k levádě a tůra podél ní. Celá Madeira je protkána sítí malých vodních kanálů (levády), které vedou vodu z deštivého severu na sušší jih:
Byly vybudovány už dávno a dnes jsou podél nich oblíbené turistické stezky, protože vedou prakticky po vrstevnicích, jsou lemovány vodopády a zpestřeny i občasným vedením skrze tunely:
(LED čelovky sebou! ):
Tento tunel měl cca 1km a nebyl rozhodně nejdelší. Dali jsme cca 10km tůru kolem jedné z nejznámějších levád s názvem 25 Fountains. 25 vodopádů jsme sice nenapočítali, ale bylo jich okolo dost:
Jeden ze dnů jsme vyrazili směr severní pobřeží do města Sant Vincente. Nevěděli jsme, že i tam už prokopali tunel a škrábali jsme se úzkou strmou silnicí plnou serpentin nahoru a dolů, ale i to stálo za to. V některých údolích s domy posázenými po strmých svazích s terasovitými pozemky, to vypadalo spíš jako někde v Nepálu. Bez problému by je mohli použít filmaři jako kulisy do filmu:
Severní pobřeží dostálo své pověsti, bylo téměř zamračené, hodně větrné a na moři velké vlny:
Dále už jsme žádné speciální cíle k výletům neměli, ale v mapách jsme zjistili, že na Madeiře existuje poměrně velké množství různých lanovek. Přitom v turistických informacích se objevuje převážně jen ta jediná ve Funchalu. Ale ta nám připadala příliš "profláknutá", takže jsme se zaměřili na ty méně známé. Všechny až na jednu jsou na jižním a západním pobřeží. Nikde se o nich moc nedozvíte, není u nich nával a jsou dost levné. Lanovka ve Funchalu stojí 15€ za zpáteční lístek, ty ostatní podle blízkosti k civilizaci stály 7,50€, 5€ a nejlepší 3€ Každá z těch lanovek vede vždy z neuvěřitelného skalnatého útesu několik set metrů nad pobřežím strmě dolů k moři. Nejvyšší měla převýšení cca 450m:
A ta nejkurióznější zase byla ve formě výtahu, kde kabina jede po ocelové kolejnicové konstrukci připevněné ke skále, tažená lanem:
Její provoz a údržba jsou asi dost náročné (bylo to na stavu konstrukce i kabiny dost vidět) a jsem rád, že jsme ji stihli, protože během dvou let má být konstrukce rozebrána a nahrazena klasickou závěsnou lanovkou. K té "kolejnicové" nelze vynechat jednu kuriozitu, kdy nám obsluha s vážnou tváří při nástupu do kabiny vysvětlovala, jak použít vysílačku zavěšenou v kabině v případě potřeby a hlavně několikrát opakovala, že po dojezdu dolů musíme nechat minimálně 4 minuty vychladnout motor, než pojedeme nahoru, jinak prý vypadává teplotní ochrana. Pán to myslel asi vážně, protože to zdůrazňoval několikrát.
A komu by ta kabina připadala nedostatečně adrenalinová, vedle byla (pravděpodobně svépomocí) vybudována ještě nákladní lanovka ve formě krabice podobné větší lednici, která jezdila po dvou tenkých lankách:
Ano, ta krabice skutečně jezdí, viz. pokračování a k našemu neuvěření vozí nejen náklad, ale jezdí s ní i personál restaurace na pobřeží.
Pokačování dále (z důvodu omezení počtu příloh)...
Naposledy upravil(a) JackBrno dne 12. 04. 2015, 18:48, celkem upraveno 7 x.
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 167
- Registrován: 23. 02. 2011, 12:13
- Bydliště: Vyškov
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Opět Madeira :-)
Moc pěkné. Madeiru mám v hledáčku už dlouho, hned po Kapverdách To video je prostě super Krátké časy na přestup jsou prostě mor, dobře si to pomatuju
Re: Opět Madeira :-)
Dík, video je točeno jen na mobil, ale snažil jsem se trochu u střihu. Krátký přestupový čas je mor, zvlášť když člověk netuší, že nakonec bude pokračovat stejným letadlem. To mě dostalo
Re: Opět Madeira :-)
Textově trochu dlouhé, fotky přeci jenom malinko chybí, stejně tak by prospělo větší členění do odstavců, takhle dlouhý text asi leckoho odradí nebo ho bude nutit k přeskakovaní některých pasáží...na druhou stranu, stylově výborné, doslova nahuštěné zážitky, to závěrečné video vynikající.
Jsem milovník lanovek a podobných zařízení, ale ten "výtah na útesu" bych asi nedal. Jinak Madeira vypadá moc hezky, taky se tam musím někdy podívat (letos v září mám v plánu Kanáry). A škoda, že nezbyl čas na prohlídku Lisabonu, je to moc pěkné město.
Takže navzdory tomu, co jsem napsal v úvodu, moc pěkný trip report, který asi leckoho navnadí k návštěvě této u nás ještě ne příliš profláknuté destinace.
Jsem milovník lanovek a podobných zařízení, ale ten "výtah na útesu" bych asi nedal. Jinak Madeira vypadá moc hezky, taky se tam musím někdy podívat (letos v září mám v plánu Kanáry). A škoda, že nezbyl čas na prohlídku Lisabonu, je to moc pěkné město.
Takže navzdory tomu, co jsem napsal v úvodu, moc pěkný trip report, který asi leckoho navnadí k návštěvě této u nás ještě ne příliš profláknuté destinace.
Re: Opět Madeira :-)
Fotky budou, přitom to i zrovna rozčlením do bloků, aby to bylo čitelnější. Jen toho času kdyby teď bylo víc. Ale myslím, že i víkendu se k tomu dostanu. A Madeiru fakt doporučuju
Re: Opět Madeira :-)
Mohl by mi někdo poradit, jak se mají správně do příspěvku vkládat obrázky? Zatím jsem to dělal tak, že jsem dal přiložit obrázek jako přílohu, zkopíroval si odkaz na něj a přes tag img vložil do příspěvku. Sice to funguje, jenže se mi dole zobrazují všechny obrázky ještě jednou jako příloha, přestože jsem nepoužil ikonu u přílohy "vložit do příspěvku". Už mi z toho hrabe
-
- Nejlepší autor trip reportů 2013 a nejlepších fotografií v trip reportu 2013
- Příspěvky: 2211
- Registrován: 29. 11. 2008, 10:56
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Palma de Mallorca
- Stav: Offline
Re: Opět Madeira :-)
Přiložit soubor a pak umístit odkaz do příspěvku tlačítkem Umístit do příspěvku (ne přes img):
Výsledný kód v textu je pak
Vložené obrázky a neumístěné tlačítkem Umístit do příspěvku se zobrazují všechny na konci jako Přílohy.
Výsledný kód v textu je pak
Kód: Vybrat vše
[attachment=0]P1270151.jpg[/attachment]
Vložené obrázky a neumístěné tlačítkem Umístit do příspěvku se zobrazují všechny na konci jako Přílohy.
Naposledy upravil(a) pavelpmi dne 12. 04. 2015, 17:55, celkem upraveno 2 x.
-
- Kapitán
- Příspěvky: 1644
- Registrován: 20. 01. 2006, 18:49
- Oblíbené typy letadel: B747, A330
- Pohlaví: muž
- Bydliště: OSR
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Opět Madeira :-)
Super, dik moc za pocteni... Ja tam byl uz 4x a hned bych tam letel zase, tam se to neokouka...
Re: Opět Madeira :-)
pavelpmi:
Díky, tak to předělám ještě počtvrté
Kamyl:
Jsem si celkem jistý, že jsem tam taky nebyl naposledy
Díky, tak to předělám ještě počtvrté
Kamyl:
Jsem si celkem jistý, že jsem tam taky nebyl naposledy
-
- Nejlepší autor trip reportů 2013 a nejlepších fotografií v trip reportu 2013
- Příspěvky: 2211
- Registrován: 29. 11. 2008, 10:56
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Palma de Mallorca
- Stav: Offline
Re: Opět Madeira :-)
Je to spousta práce, já už dlouho volám po dávkovém nahrávání fotek, ale nějak pořád bez úspěchu.
Někteří odkazují na fotky uložené na jiných serverech, není to zdaleka tak pracné, ale to se pak někdy z reportů postupem času fotky ztrácejí.
Někteří odkazují na fotky uložené na jiných serverech, není to zdaleka tak pracné, ale to se pak někdy z reportů postupem času fotky ztrácejí.
Re: Opět Madeira :-)
No jo, ono to není tak hrozné, jen kdybych na to přišel hned a nemusel to několikrát předělávat
Re: Opět Madeira :-)
...dokončení reportu:
"Lednička za jízdy":
a opravdu v ní jsou lidi, ještě nám mávali okýnkem (bohužel bez teleobjektivu neviditelné):
Po sjezdu dolů jsme našli kouzelnou pláž s palmami, osvícenou odpoledním sluncem a malou restauraci:
Na koupání by to tam asi nebylo, pláž byla tvořena, stejně jako na většině pobřeží Madeiry, velkými balvany, po kterých by se asi hodně špatně lezlo do vody. Ale i tak příjemný relax s kávou pod palmami. V dalších dnech jsme objižděli všechny zbývající lanovky po celém ostrově. Měly vždycky jednu společnou vlastnost, vedly prakticky nikam Člověk sjel z vysokého útesu k moři, kde nebylo vůbec nic, ani občerstvení a neexistovala odtud jiná cesta, než zase lanovkou nahoru. Dala se tam ale zažít atmosféra Robinsona na opuštěném ostrově, protože tam obvykle dole nebyl vůbec nikdo další, jen moře obklopené vysokými skálami. Dokonalé odříznutí od civilizace.
Poslední den s půjčeným autem jsme se rozhodli, že objedeme celý ostrov. Vzali jsme to opět na severní pobřeží, tentokrát už jsme věděli o tunelu. Nejprve jsme ale museli projet na východní stranu ostrova silnicí, která vede pod mostem, na kterém je umístěno prodloužení dráhy letiště. Slovo "most" ani zdaleka tuto stavbu nevystihuje. Něco tak monumentálního jsem ještě neviděl..., připadal jsem si dole jako mravenec. Dlouhé řady mohutných a vysokých sloupů, dole mezi nimi umístěná loděnice a teprve když člověk vidí ty blechy, co tam ty lodě opravují (dalekohledem jsem zjistil, že to byli lidé), dojde vám ta šílenost celé stavby:
Pak už jsme našli správný tunel napříč ostrovem a za chvíli byli v Sant Vincente. Dále po pobřeží tunely do Seixalu:
až na severozápadní konec ostrova v městečku Porto Moniz:
Celá cesta zajímavá, lemovaná různými vodopády, kterých je tam tolik, že si jich už ani nikdo nevšímá. Každý z nich je přitom vyšší, než jakýkoliv vodopád u nás Nepochybuju, že by v ČR byl u takového vodopádu plot a pokladna...
Podle mapy jsme viděli, že kromě nové silnice skrze tunely by měla existovat ještě stará cesta mimo tunely po silnici zasekané do útesů nad mořem. Hledali jsme nájezd, ale bohužel byl zatarasený a se zákazem vjezdu. Potom se nám podařilo z pár míst tu silnici zahlédnou a pochopili jsme, proč je uzavřená. Ze skal nad silnicí padají až několika set kilogramové balvany a v mnoha místech by byla už neprůjezdná. Neumím si moc představit ty nervy, když po ní místní museli projíždět a neexistovala ještě nová cesta tunely. Z Porto Moniz jsme pokračovali stále po pobřeží směr jih a potom východ, až do Funchalu.
Cestou jsme se ještě chvíli zastavili na jediné písčité koupací pláži Madeiry (nejspíš ale uměle vytvořená), která ležela (jak jinak) v zátoce obklopené vysokými skálami a natočená na jihozápad, takže místo přijímalo maximum slunečního svitu. Bylo to asi jediné místo, které i v tom březnu lákalo teplotou vzduchu (řekl bych až 25°C) ke koupání a při kontrola vody rukou jsme konstatovali, že má cca 20°C, kam by se dalo celkem v pohodě vlézt. Taky spousta lidí skutečně do vody lezla:
Poslední známou atrakcí, kterou jsme cestou potkali, je vyhlídka na nejvyšším skalním útestu v Evropě, která je umístěna ve výšce 580m nad mořem a je vybavena skleněnou podlahou pro dobrý pocit
Poté jsme dojeli do Funchalu, dotankovali nádrž auta (celkově jsme projeli asi 50 l benzínu při průměrné spotřebě 8,5 l/100km, což jsem vzhledem k terénu čekal i horší) a vydali se vrátit auto do půjčovny. Trochu jsme čekali komplikace, že budou auto zkoumat lupou, ověřovat stav nádrže (vyzvedává se a vrací s plnou), ale paní z půjčovny evidentně neměla chuť vůbec jít ven. Jen se zeptala, jestli je vše v pořádku, vzala si klíčky a tím to skončilo. Jinak auto mělo najeto cca 77 tisíc km, ale přes vzhledovou zachovalost bylo evidentně z těch kopců hodně opotřebené. Ne každý se asi umí rozjíždět do kopce a nejspíš to auto někteří turisté dost likvidují, takže spojka byla ohoblovaná tak, že zabírala až skoro na konci a motor vydával nezdravé zvuky. Ale to asi nikoho netrápí, auto si odslouží v půjčovně svoje a jde do šrotu
Ještě jsem si ve spojení s autem vzpomněl na jednu turistickou zajímavost, Madeira má vlastní přírodní myčku na auta. Jeden z nekonečného množství vodopádů padá z útesu na malou pobřežní silničku, kde stačí pomalu projet a auto je dokonale čisté Nesmí jen být zrovna období sucha, síla myčky (pardon, vodopádu) kolísá dle stavu povrchové vody:
Poslední den pobytu byl už bez auta a přišla na řadu přeci jen ta poslední nejprofláklejší lanovka z centra Funchalu směrem na Monte. Znechutila nás nejen cena 15€, ale už z dálky viditelná fronta, protože bohužel zrovna předchozí večer vyplivnuly tisíce lidí 4 velké výletní lodě, které současně zakotvily v přístavu Funchalu:
Byli jsme zvyklí na opuštěné lanovky bez turistů, mimo civilizaci a skoro zadarmo Nicméně frontu jsme vystáli, nebylo to zase tak hrozné, protože lanovka má velkou kapacitu, tak to odsýpá. Při nástupu nějaká slečna každého turistu v kabince lanovky vyfotí zrcadlovkou, aby mu v horní stanici při výstupu mohly kolegyně vnutit předraženou fotku. Trochu jsem slečnu zaskočil tím, že v okamžiku kdy mě chtěla fotit, jsem přiložil k oku svoji zrcadlovku a vyfotil já ji
Nahoře jsme vnucovačky fotek rázně odmítli a zkoumali, co tam vlastně je. Je tam známá tropická zahrada, ale za tu cenu jsme se spokojili s tím, že jsme fotili zvenčí přes plot. Dále je nahoře asi už jen nějaký kostel se solidní vyhlídkou na město:
a pod kostelem ta asi nejznámější, nejkomerčnější a dle mého názoru i nejtrapnější turistická atrakce celé Madeiry, což je sáňkování v létě Proutěné sáně s dřevěnými vyměnitelnými skluznicemi a řízené dvěma bíle oděnými pány v kloboucích, vozí turisty z kopce dolů do města a pokud vím, tak za tuto pitomost vybírají 25€. Následně vyvezou sáně dodávkou zpět na kopec a loví další turisty. Asi hodně solidní byznys a o zákazníky nemají nouzi...
A málem bych zapomněl to nejdůležitější nakonec ještě pár spottovacích fotek z místního letiště:
No a to je vše, uteklo to jako voda. Večer návrat na ubytování, zabalení kufrů a ráno v 8:00 odjezd směr letiště. Plánovali jsme trochu zaspottingovat z terasy nad apronem, kde je výhled na dráhu, ale foukal silný vítr a bylo chladno, takže jsme nakonec čekali v hale. Přiletěl náš TAP A320, odlet opět z RWY05, lehké občerstvení ve formě obloženého chlebu a výběru nápojů. V Lisabonu a už kus před ním i za ním tentokrát byla jasná obloha a v Lisabonu 25°C. Měli jsme tentokrát sice o trochu času víc, ale i tak jen 2 hodiny, což tak stačilo na lehký oběd a žádný výlet do města nehrozil. Před odletem jsem kontroloval počasí ve Vídni, protože návrat byl 1.dubna, kdy zrovna přes střední evropu přecházela silná fornta se sněhovými bouřemi. ATIS z VIE sliboval silný vítr ze západu s nárazy až 45kt, bylo na co se těšit
Nástup do TAP A321 proběhl spořádaně, ale pořád mě nepřestane udivovat, proč lidi stojí před gatem v dlouhé froně hromadu minut, když každý z nich má už rezervované sedadlo... Proč lidi raději nesedí na lavicích a nechodí do Gatu průběžně, jak odcházejí do chobotu. Některé věci jsou prostě nepochopitelné Start A321 z RWY03 v Lisabonu měl překvapivě nejvější akceleraci, přitom jsem očekával opak, že větší a těžší letadlo na stejných motorech bude pomalejší. Také byly motory jednoznačně nejhlasitější, asi jsou v A321 přeci jen naladěny na znatelně vyšší výkon, než u A319. Ještě dlouho po vzletu bylo slunečno a čistý výhled z 11km na zem. Teprve někde u Francie začala oblačnost, ale nesouvislá, takže s výhledem na zasněžené hory. Směrem k Rakousku oblačnosti přibývalo, signál k připoutání potom už svítil po zbytek cesty. Při přiblížení byly všude okolo bouřkové mraky, solidní střihy větru, protože pilot neustále pracoval s motory ve velkém rozsahu a v jednu chvíli téměr plný výkon, že už jsem čekal GA, ale přiblížení pokračovalo. Dráha byla hodně mokrá, chvíli před přistáním musel přejít přes letiště nějaký bouřkový mrak se silným deštěm. Vítr byl také hodně silný, ale prakticky přesně proti směru dráhy a zásadní problém na přistání nebyl, dosedli jsme jemně. U prahu dráhy už čekalo ve frontě několik letadel a stejně tak visela "šňůra" letadel na přistání. Bylo vidět, že letiště muselo průběžně během dne přerušovat provoz při přechodech bouří a byly výpadky v provozu, což jsem si i dodatečně potvrdil. Kolem 19:00 jsme přesně dle plánu byli opět na zemi ve Vídni. Původně jsem při odletu naivně čekal, že odjedu na Madeiru a až se vrátím, tady už bude jaro. Bylo to přesně naopak, odlétali jsme za solidního počasí a vrátili se asi do největší zimy z celé sezóny. Pak už jen vyzvednout auto a ve 21:30 jsme byli v Brně.
Každopádně Madeiru můžu doporučit každému, kdo má rád přímořskou atmosféru, i když jen s minimem možností koupání, milovníkům horské turistiky, všem, kteří rádi řídí auto v neznámém a neobvyklém prostředí a také obdivovatelům adrenalinových lanovek Samozřejmě si na Madeiře užije i letecký spotter či fotograf (ne vždy je to totéž, jak jsem zjistil ). Nevýhodou je, že se fotí převážně proti slunci, ale nejznámější spotting point je poměrně dost vyvýšen nad dráhou přibližně v místě dotykové zóny, takže se fotí solidně. Místní spotteři dokonce na tom místě umístili ceduli vítající všechny spottery. Hlavní "kouzlo" letiště na Madeiře ale spočívá v častých silných větrech s velkými nárazy a střihy větru, které z už tak komplikovaného přiblížení dělají pilotům opravdový souboj s technikou a atraktivnější spíš bude pořizování videa. To bohužel u mě nepřicházelo v úvahu, neb jsem byl pro video vybaven pouze smartphonem. Ale věřím, že solidní kompakt nebo zrcadlovka schopná točit FHD video s teleobjektivem tam bude velmi dobrý nástroj.
To je asi vše, doufám, že není report moc dlouhý (jo, vím, že je ), díky za pozornost.
Odkaz na video: https://youtu.be/YhdiR3PhonI
"Lednička za jízdy":
a opravdu v ní jsou lidi, ještě nám mávali okýnkem (bohužel bez teleobjektivu neviditelné):
Po sjezdu dolů jsme našli kouzelnou pláž s palmami, osvícenou odpoledním sluncem a malou restauraci:
Na koupání by to tam asi nebylo, pláž byla tvořena, stejně jako na většině pobřeží Madeiry, velkými balvany, po kterých by se asi hodně špatně lezlo do vody. Ale i tak příjemný relax s kávou pod palmami. V dalších dnech jsme objižděli všechny zbývající lanovky po celém ostrově. Měly vždycky jednu společnou vlastnost, vedly prakticky nikam Člověk sjel z vysokého útesu k moři, kde nebylo vůbec nic, ani občerstvení a neexistovala odtud jiná cesta, než zase lanovkou nahoru. Dala se tam ale zažít atmosféra Robinsona na opuštěném ostrově, protože tam obvykle dole nebyl vůbec nikdo další, jen moře obklopené vysokými skálami. Dokonalé odříznutí od civilizace.
Poslední den s půjčeným autem jsme se rozhodli, že objedeme celý ostrov. Vzali jsme to opět na severní pobřeží, tentokrát už jsme věděli o tunelu. Nejprve jsme ale museli projet na východní stranu ostrova silnicí, která vede pod mostem, na kterém je umístěno prodloužení dráhy letiště. Slovo "most" ani zdaleka tuto stavbu nevystihuje. Něco tak monumentálního jsem ještě neviděl..., připadal jsem si dole jako mravenec. Dlouhé řady mohutných a vysokých sloupů, dole mezi nimi umístěná loděnice a teprve když člověk vidí ty blechy, co tam ty lodě opravují (dalekohledem jsem zjistil, že to byli lidé), dojde vám ta šílenost celé stavby:
Pak už jsme našli správný tunel napříč ostrovem a za chvíli byli v Sant Vincente. Dále po pobřeží tunely do Seixalu:
až na severozápadní konec ostrova v městečku Porto Moniz:
Celá cesta zajímavá, lemovaná různými vodopády, kterých je tam tolik, že si jich už ani nikdo nevšímá. Každý z nich je přitom vyšší, než jakýkoliv vodopád u nás Nepochybuju, že by v ČR byl u takového vodopádu plot a pokladna...
Podle mapy jsme viděli, že kromě nové silnice skrze tunely by měla existovat ještě stará cesta mimo tunely po silnici zasekané do útesů nad mořem. Hledali jsme nájezd, ale bohužel byl zatarasený a se zákazem vjezdu. Potom se nám podařilo z pár míst tu silnici zahlédnou a pochopili jsme, proč je uzavřená. Ze skal nad silnicí padají až několika set kilogramové balvany a v mnoha místech by byla už neprůjezdná. Neumím si moc představit ty nervy, když po ní místní museli projíždět a neexistovala ještě nová cesta tunely. Z Porto Moniz jsme pokračovali stále po pobřeží směr jih a potom východ, až do Funchalu.
Cestou jsme se ještě chvíli zastavili na jediné písčité koupací pláži Madeiry (nejspíš ale uměle vytvořená), která ležela (jak jinak) v zátoce obklopené vysokými skálami a natočená na jihozápad, takže místo přijímalo maximum slunečního svitu. Bylo to asi jediné místo, které i v tom březnu lákalo teplotou vzduchu (řekl bych až 25°C) ke koupání a při kontrola vody rukou jsme konstatovali, že má cca 20°C, kam by se dalo celkem v pohodě vlézt. Taky spousta lidí skutečně do vody lezla:
Poslední známou atrakcí, kterou jsme cestou potkali, je vyhlídka na nejvyšším skalním útestu v Evropě, která je umístěna ve výšce 580m nad mořem a je vybavena skleněnou podlahou pro dobrý pocit
Poté jsme dojeli do Funchalu, dotankovali nádrž auta (celkově jsme projeli asi 50 l benzínu při průměrné spotřebě 8,5 l/100km, což jsem vzhledem k terénu čekal i horší) a vydali se vrátit auto do půjčovny. Trochu jsme čekali komplikace, že budou auto zkoumat lupou, ověřovat stav nádrže (vyzvedává se a vrací s plnou), ale paní z půjčovny evidentně neměla chuť vůbec jít ven. Jen se zeptala, jestli je vše v pořádku, vzala si klíčky a tím to skončilo. Jinak auto mělo najeto cca 77 tisíc km, ale přes vzhledovou zachovalost bylo evidentně z těch kopců hodně opotřebené. Ne každý se asi umí rozjíždět do kopce a nejspíš to auto někteří turisté dost likvidují, takže spojka byla ohoblovaná tak, že zabírala až skoro na konci a motor vydával nezdravé zvuky. Ale to asi nikoho netrápí, auto si odslouží v půjčovně svoje a jde do šrotu
Ještě jsem si ve spojení s autem vzpomněl na jednu turistickou zajímavost, Madeira má vlastní přírodní myčku na auta. Jeden z nekonečného množství vodopádů padá z útesu na malou pobřežní silničku, kde stačí pomalu projet a auto je dokonale čisté Nesmí jen být zrovna období sucha, síla myčky (pardon, vodopádu) kolísá dle stavu povrchové vody:
Poslední den pobytu byl už bez auta a přišla na řadu přeci jen ta poslední nejprofláklejší lanovka z centra Funchalu směrem na Monte. Znechutila nás nejen cena 15€, ale už z dálky viditelná fronta, protože bohužel zrovna předchozí večer vyplivnuly tisíce lidí 4 velké výletní lodě, které současně zakotvily v přístavu Funchalu:
Byli jsme zvyklí na opuštěné lanovky bez turistů, mimo civilizaci a skoro zadarmo Nicméně frontu jsme vystáli, nebylo to zase tak hrozné, protože lanovka má velkou kapacitu, tak to odsýpá. Při nástupu nějaká slečna každého turistu v kabince lanovky vyfotí zrcadlovkou, aby mu v horní stanici při výstupu mohly kolegyně vnutit předraženou fotku. Trochu jsem slečnu zaskočil tím, že v okamžiku kdy mě chtěla fotit, jsem přiložil k oku svoji zrcadlovku a vyfotil já ji
Nahoře jsme vnucovačky fotek rázně odmítli a zkoumali, co tam vlastně je. Je tam známá tropická zahrada, ale za tu cenu jsme se spokojili s tím, že jsme fotili zvenčí přes plot. Dále je nahoře asi už jen nějaký kostel se solidní vyhlídkou na město:
a pod kostelem ta asi nejznámější, nejkomerčnější a dle mého názoru i nejtrapnější turistická atrakce celé Madeiry, což je sáňkování v létě Proutěné sáně s dřevěnými vyměnitelnými skluznicemi a řízené dvěma bíle oděnými pány v kloboucích, vozí turisty z kopce dolů do města a pokud vím, tak za tuto pitomost vybírají 25€. Následně vyvezou sáně dodávkou zpět na kopec a loví další turisty. Asi hodně solidní byznys a o zákazníky nemají nouzi...
A málem bych zapomněl to nejdůležitější nakonec ještě pár spottovacích fotek z místního letiště:
No a to je vše, uteklo to jako voda. Večer návrat na ubytování, zabalení kufrů a ráno v 8:00 odjezd směr letiště. Plánovali jsme trochu zaspottingovat z terasy nad apronem, kde je výhled na dráhu, ale foukal silný vítr a bylo chladno, takže jsme nakonec čekali v hale. Přiletěl náš TAP A320, odlet opět z RWY05, lehké občerstvení ve formě obloženého chlebu a výběru nápojů. V Lisabonu a už kus před ním i za ním tentokrát byla jasná obloha a v Lisabonu 25°C. Měli jsme tentokrát sice o trochu času víc, ale i tak jen 2 hodiny, což tak stačilo na lehký oběd a žádný výlet do města nehrozil. Před odletem jsem kontroloval počasí ve Vídni, protože návrat byl 1.dubna, kdy zrovna přes střední evropu přecházela silná fornta se sněhovými bouřemi. ATIS z VIE sliboval silný vítr ze západu s nárazy až 45kt, bylo na co se těšit
Nástup do TAP A321 proběhl spořádaně, ale pořád mě nepřestane udivovat, proč lidi stojí před gatem v dlouhé froně hromadu minut, když každý z nich má už rezervované sedadlo... Proč lidi raději nesedí na lavicích a nechodí do Gatu průběžně, jak odcházejí do chobotu. Některé věci jsou prostě nepochopitelné Start A321 z RWY03 v Lisabonu měl překvapivě nejvější akceleraci, přitom jsem očekával opak, že větší a těžší letadlo na stejných motorech bude pomalejší. Také byly motory jednoznačně nejhlasitější, asi jsou v A321 přeci jen naladěny na znatelně vyšší výkon, než u A319. Ještě dlouho po vzletu bylo slunečno a čistý výhled z 11km na zem. Teprve někde u Francie začala oblačnost, ale nesouvislá, takže s výhledem na zasněžené hory. Směrem k Rakousku oblačnosti přibývalo, signál k připoutání potom už svítil po zbytek cesty. Při přiblížení byly všude okolo bouřkové mraky, solidní střihy větru, protože pilot neustále pracoval s motory ve velkém rozsahu a v jednu chvíli téměr plný výkon, že už jsem čekal GA, ale přiblížení pokračovalo. Dráha byla hodně mokrá, chvíli před přistáním musel přejít přes letiště nějaký bouřkový mrak se silným deštěm. Vítr byl také hodně silný, ale prakticky přesně proti směru dráhy a zásadní problém na přistání nebyl, dosedli jsme jemně. U prahu dráhy už čekalo ve frontě několik letadel a stejně tak visela "šňůra" letadel na přistání. Bylo vidět, že letiště muselo průběžně během dne přerušovat provoz při přechodech bouří a byly výpadky v provozu, což jsem si i dodatečně potvrdil. Kolem 19:00 jsme přesně dle plánu byli opět na zemi ve Vídni. Původně jsem při odletu naivně čekal, že odjedu na Madeiru a až se vrátím, tady už bude jaro. Bylo to přesně naopak, odlétali jsme za solidního počasí a vrátili se asi do největší zimy z celé sezóny. Pak už jen vyzvednout auto a ve 21:30 jsme byli v Brně.
Každopádně Madeiru můžu doporučit každému, kdo má rád přímořskou atmosféru, i když jen s minimem možností koupání, milovníkům horské turistiky, všem, kteří rádi řídí auto v neznámém a neobvyklém prostředí a také obdivovatelům adrenalinových lanovek Samozřejmě si na Madeiře užije i letecký spotter či fotograf (ne vždy je to totéž, jak jsem zjistil ). Nevýhodou je, že se fotí převážně proti slunci, ale nejznámější spotting point je poměrně dost vyvýšen nad dráhou přibližně v místě dotykové zóny, takže se fotí solidně. Místní spotteři dokonce na tom místě umístili ceduli vítající všechny spottery. Hlavní "kouzlo" letiště na Madeiře ale spočívá v častých silných větrech s velkými nárazy a střihy větru, které z už tak komplikovaného přiblížení dělají pilotům opravdový souboj s technikou a atraktivnější spíš bude pořizování videa. To bohužel u mě nepřicházelo v úvahu, neb jsem byl pro video vybaven pouze smartphonem. Ale věřím, že solidní kompakt nebo zrcadlovka schopná točit FHD video s teleobjektivem tam bude velmi dobrý nástroj.
To je asi vše, doufám, že není report moc dlouhý (jo, vím, že je ), díky za pozornost.
Odkaz na video: https://youtu.be/YhdiR3PhonI
-
- Nejlepší autor trip reportů 2015
- Příspěvky: 1649
- Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
- Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Provodín
- Stav: Offline
Re: Opět Madeira :-)
Moc krásný fotky, paráda Na Madeiru se snad chystám příští rok, tak díky za inspiraci!
-
- Kapitán
- Příspěvky: 5915
- Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
- Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Honolulu
- Stav: Offline
Re: Opět Madeira :-)
Teď jsem se náhodou dostal k tomuto Tvému TR, musím si ho někdy pořádně přečíst, až budu mít čas. Dovolil bych si dvě poznámky:
- V tom "nějakém kostele" je pohřben poslední český král.
- Ty saně jsou docela unikátní věc a je to i sranda. A jak jsem nechápal, že si někdo může kupovat drahou fotku, jak jel lanovkou, tak z těch saní jsme si zapaspartovanou cca A4 fotku za 10 eur koupili, byla focená za jízdy a dole už připravená.
- V tom "nějakém kostele" je pohřben poslední český král.
- Ty saně jsou docela unikátní věc a je to i sranda. A jak jsem nechápal, že si někdo může kupovat drahou fotku, jak jel lanovkou, tak z těch saní jsme si zapaspartovanou cca A4 fotku za 10 eur koupili, byla focená za jízdy a dole už připravená.
Re: Opět Madeira :-)
Díky za exkurzi do historie, to jsem vůbec netušil a ani by mě nenapadlo tam nějakou českou osobnost hledat Jinak ty sáně mi prostě připadají jako totální komerční a předražený nesmysl, byť je to unikát Abych pravdu řekl, nemám ani tušení, jestli to "sáňkování" má nějaký historický podklad (doprava materiálu?), mě to spíš jen připadá jako past na turisty