Po cca ročním čtení místních trip reportů - velmi děkuji za spoustu užitečných informací, a porovnání a zpětném dohledání si některých faktů jsem se rozhodl pro sepsání svého prvního trip reportu. Nečekejte tak vymazlené reporty jako od Persony, cocika, LPraka a jiných mistrů, ale snad se mi podaří vyjádřit alespoň trochu barevně, jak to vše proběhlo.
Jak to všechno začalo
Někdy během podzimu 2013 jsme si s přítelkyní řekli, že bychom mohli zkusit strávit Vánoce a oslavit nový rok někde jinde než v ČR. Iniciativně jsem se přihlásil o celkovou organizaci a začal jsem všemožně shánět informace o tom, kam se v prosinci létá, kam ne, kolik je za letenku tak akorát a kolik už je zase moc. Jak všichni jistě tušíte, tak najít něco zajímavého na toto exponované období necelé dva měsíce předem, byla prakticky předem prohraná bitva.
Abych zachránil svou autoritu, tak jsem přítelkyni slíbil, že na léto určitě něco najdu. Přítelkyně učí, takže jiná doba než letní prázdniny nebyla možná. Bohužel. Nastal opět ten samý kolotoč surfování po internetu, čtení cestovatelských časopisů a po několikakolovém rokování nám na listu zbyly zhruba tyto destinace - Indonésie, Nový Zéland, Skandinávie a Indie. Pak už jen zbývalo každý den proklikat stránky s letenkami a modlit se, že se něco objeví. Na konci dubna se na nás konečně usmálo štěstí v podobě letenky do Indonésie, přesněji do Jakarty s Etihad. Zcela jak ve snu jsem zabookoval 2 letenky, vybral si na webu Etihadu místa v letadle, zamluvil místa v autobusech a užíval si pocitu, jak že si mi to povedlo. Nicméně po pár dnech začalo probuzení ze snu a bylo nutné začít sestavovat konkrétní itinerář. Takže kolotoč potřetí. Výsledkem bylo toto: VIE-TXL-AUH-CGK-LOP; nějak se dostat zpět do Jakarty a pak CGK-AUH-MUC.
Na Vídeň!!!
V pondělí 30.6. ještě v práci tisknu veškeré letenky, popřeji všem krásné tři týdny a v úterý 1.7. v 17:30 odjíždíme žlutým autobusem z Liberce přes Prahu do Jihlavy, kde si ještě ve středu ráno chci vyřídit mezinárodní řidičský průkaz. Rezervační systém na magistrátu fungoval jak měl a tak v 9h opouštím úředního šimla s řidičákem v kapse. Mám to tak akorát, abychom stihli v 11:05 autobus do Brna a následně do Vídně. Když dorazíme na Schwechat, je počasí asi jako v dubnu. Přítelkyně je na letišti poprvé a také poprvé někam letí, takže lehká nervozita je na místě a u mě také, protože mi doma nešlo zamluvit místa na webu AirBerlin. Necháme si omotat batohy folií a hurá k přepážce. Paní u přepážky odevzdáváme e-tickety, pasy a zavazadla a pak jen sledujeme, jak se v systému asi neděje zrovna to, co by se dít mělo. Následuje volání kolegy, ten taky neví, pak volání někam atd. Po 10-ti minutách už začínám být nervózní taky . Po dalších 5-ti minutách nám paní oznamuje, že je jaksi problém s tím, že se naše údaje z letu VIE-TXL se přepsaly na let TXL-AUH s chybou, takže to ještě chvilku potrvá, ale prý určitě odletíme. Tímto se mi konečně už dávalo smysl to, že mi to na webu AirBerlin pořád házelo nějakou chybu. Po dalších 5-ti minutách se paní usměje, že je vše OK, že máme místa vedle sebe a ještě k tomu u okýnka a také položí otázku, proč že zrovna do Indonésie a jestli to není nebezpečné.
2.7.2014; EY 1425 (operated by NIKI) VIE-TXL
Em E190
19:25-20:40
sedadla 7A,C; LF 95%
Já jsem se na tento let velmi těšil. Letadla společnosti Niky mi svým „muším“ vzhledem byla vždy na fotkách velmi sympatická a i recenze na seatguru nebyla nějak vyloženě negativní. Jelikož ale měřím 196cm, tak jsem byl zvědav, jak se tam poskládám. Poskládal a na tak krátký let zcela v mezích normy. Po usazení začala mít partnerka lehké obavy.První let v životě a ještě v „takto“ malém letadélku. Dokonce během popojíždění na dráhu položila i otázku, zda ještě nemůžeme vystoupit.
Také jsme v tomto momentu zjistili, že si letenku do Indonésie se stejným routingem koupilo více lidí, tak bylo alespoň o čem se bavit. Během chvilky od vzletu nám už letušky roznášely malý snack (bagetka buď se sýrem a nebo šunkou) a pití. Na tak krátký let zcela OK. Než jsme se stačili vzpamatovat, byli jsme nad Berlínem. Přistání normální, jen než jsme obkroužili terminál, tak to docela trvalo.
Letiště Tegel v Berlíně asi nemá cenu vůbec komentovat. Já osobně jsem byl na něco podobného připraven, ale přiznám se, že i tak jsem se chvilkami nestačil divit.
2.7.2014; EY 1402 (operated by AirBerlin) TXL-AUH
A330-200
21:50-06:00
sedadla 42H,K; LF 90%
Po cca 30min čekání vyplněném sdělováním si dojmů s jednou skupinkou Čechů začal pomalu boarding. Musím říct, že mě překvapila organizace. Začali cestující seřazovat do skupinek podle toho, kde kdo sedí. My měli sedadla 42H a 42K, takže paráda. Jelikož to byl první dálkový let pro nás oba, tak jsme byli velmi příjemně překvapení z „amenity kitu“ a celkově ze sedaček. Rozhodně nebyl problém najít pozici, která byla pohodlná. Partnerky jsem se raději ani neptal, jak se těší na další let, ale rozhodně vypadala uvolněněji, než tomu bylo ve Vídni. Ještě za popojíždění na dráhu jsem zkoumal IFE a z toho jsem byl také velmi nadšený. Nevím, zda to byla nějaká nová verze, ale IFE bylo rozhodně user friendly. Po vzletu následovalo servírování jídla, které se skládalo z houstičky, sýra, tvarohového dezertu a my si k tomu vybrali těstoviny s masem. Roztíratelnost másla 5/10. K pití jsem si dal vodu, pivo a následně ještě whisky, partnerka to vyřešila rajčatovým džusem a vínem. Po jídle se zhasnulo a já se chopil IFE a řádně jsem ho prolezl. Volba nakonec padla na několik prvních dílů z „Game of thrones“. Co musím opravdu vyzdvihnout je fakt, že pokud jsem se chtěl podívat na mapu, film se „pauznul“ a pak jsem se mohl vrátit do stejného místa a ne jak u Etihad, kde jsem to musel pokaždé načítat znova. To ale předbíhám. Asi hodinu a půl před přistáním byla roznešena snídaně a začalo se rozednívat. Teď jsem opravdu litoval, že mi už nebyla volná místa na levé straně letadla a my to nemohli pozorovat. Pak se pod námi objevilo pobřeží, poušť, okruh pro F1 a na dráhu v Abu Dhabi jsme dosedli jak do peřinky.
Následoval velmi dlouhý pojezd k terminálu a díky rekonstrukci pak i výstup do autobusu a také první seznámení s vlhkým a horkým klima. To bylo velmi kontrastní s klimatem na letišti. Tam bylo opravdu chladno a to až nepříjemně.
3.7.2014; EY 472
B777-300
11:05-22:40 (reálně 12:15-23:45)
sedadla 20A,B; LF 100%
Konečně jsem se dočkal!!! Triple je mým nejoblíbenějším letadlem, takže jsem se opravdu těšil, jaký bude let. Nejvíc jsem se ovšem těšil na to, až uvidím na vlastní oči ten obří motor. No co vám mám říkat, byl jsem z toho úplně „paf“!!! Z čeho jsem byl ale trochu méně „paf“ byl komfort sezení a taky IFE. Naštěstí jsem seděl u okýnka, takže jsem si vždycky prostrčil nohu mezi sedačkou přede mnou a stěnou trupu a bylo dobře. Jak jsem se ale hodně těšil, tak hned první zkušenost s tímto typem letadla měla jednu horší zkušenost. Díky tomu, že prý pozemní kontrola nepředala kapitánovi nějaké dokumenty, jsme více než hodinu čekali na stojánce. I světle zbarvené letadlo se začalo pěkně ohřívat. Zde ale musím vyzdvihnout servis, protože po chvilce začal roznášet vodu a to nejen jednou. Následný pushback jsem sledoval z přední kamery a pak už si jen užíval ohromný tah motorů. Velice mile nás překvapilo tištěné menu. Já si dal jehněčí maso s rýží a partnerka nějaké vegetariánské. Nápojů bylo opět dostatek. Jak už jsem se zmínil dříve, IFE mě spíše zklamalo. Citlivost a jemnost obrazovky se s AirBerlin nedala vůbec srovnat a nabídka také ne. Ještě že se dalo sledovat, co se děje pod námi. Let utekl jako voda a následovalo velmi jemné přistání v Jakartě.
Welcome to Jakarta
První překvápko přišlo během 5-ti minut po výstupu z letadla. Den před naším příletem zvedli poplatek za víza z 25$ na 35$, takže ještě jsme ani nic neviděli až jsme byli o 20$ lehčí oproti plánu. Naštěstí na imigračním žádný problém nenastal, jen mi pán na přepážce nechtěl moc věřit, že nejsem Němec. Jelikož měřím tolik, kolik měřím, mám modré oči a blonďaté vlasy, tak jsem se s tím pak setkával po celou dobu pobytu. Následovalo vyzvednutí zavazadel a druhé nepříjemné překvapení. Partnerka chtěla vyfotit pod nápisem „Welcome to Jakarta“ a foťák nikde. Následovalo prohledání zavazadel. Pak jsem si uvědomil, že jsme naposledy natáčel přistání z přední kamery zobrazené na IFE. Podařilo se mi dokonce dostat zpět do letadla, ale „cleaning crew“ ho uklidila dokonale. I přes veškerá ujištění, že když něco najdou, hned to dávají na ztráty a nálezy, se foťák nenašel. Zde je tedy důvod, proč máme z letu jen pár fotek, které jsme poslali z Abu Dhabi emailem rodičům a jinak nic. Zbytek fotek je tedy pořízen na mobilní telefon Nokia C5 s 5MP foťákem. Následoval přechod o patro výše pro ranní odlet do Prayi na Lomboku. Museli jsme vylézt z klimatizované části letiště a venku jsme dostali pořádnou facku. Bylo asi 00:30 místního času a venku bylo 28°C a vlhkost 95%.
Čas do odletu jsme využili ke skypování s rodiči.
4.7.2014; GA434
B737-800
05:50-08:55
sedadla 29J,K; LF 60%
A další letadlo i společnost na kontě J Naposledy jsem letěl B737 na Malorcu v roce 1997, když ještě fungovala letadla FisherAir. Garuda Indonesia má rozuhodně velmi milé a sympatické letušky, které svým vzezřením a úborem připomínají známe „singapure girls“. Méně sympatická ale byla sardinková konfigurace letadla. Po usazení na místo se mi velmi rychle vybavili pocity při cestování autobusem společnosti ICOM - kolena zaražená v předchozí sedačce a minimální variabilní prostor. Požádal tedy o přesazení k nouzovém východu a to byla pak zcela jiná písnička. IFE bylo taky fajn, jen drtivá většina filmů byla v indonéštině. Hned po startu nám bylo servírováno první indonéské jídlo a to kuře s hodně kořeněnou kari omáčkou, rýží a nějakým ovocným salátem. Bylo to opravdu vynikající!!! Výhledy z okýnka byly absolutně luxusní. Všude pod námi džungle a z ní vystupující vulkány na ostrově Jáva. Než jsme se nadáli, už jsme se točili na JV kolem posvátné Gunung Agung do úžiny mezi ostrovy Bali a Lombok. Nejvyšší hora tohoto ostrova Gunung Rinjani zůstala bohužel v mracích. Následovala opravdu hodně ostrá levá zatáčky, kdy nebylo z okýnek na levé straně vidět nic jiného než moře a během 10-ti minut jsme dosedli na dráhu letiště Bandar Udara Internasional Lombok v Praye. Toto letiště je cca 2 roky staré a nahradilo letiště poblíž hlavního města Mataram. Výstup chobotem a během momentu už jezdila i zavazadla.
Lombok, Indonésie
Rozepisovat se zde o pobytu stejným způsobem jako o letech, tak to už by to nikdo nedočetl do konce. Vezmu to tedy ve zkratce. Po příletu do Prayi nás čekaly hned dvě výzvy - vyměnit nějak slušně dolary na rupie a nenechat se natáhnout na dopravě do Kuty, což je necelých 20km. Jsme v muslimské zemi, takže smlouvat se musí. Když jsme vylezli ven, hned na nás začalo pořvávat 15-20 taxikářů své nabídky, které byly 150k rupií atd. Věděl jsem, že se cena dá usmlouvat tak na 50k, nám se povedlo 80k, což taky není k zahození. První ubytování v G’day Inn v Kutě bylo jediné, které jsme si pořešili předem, abychom měli po cestě kde vydechnout. Nasávali jsme neznámé vůně i pachy a zvykali si na jiné klima. Ještě ten den jsme si prošli tuto vesničku a dali si i první jídlo pozemní indonéské jídlo a hlavně velmi osvěžující smoothie, která jsme pak pili po celou dobu pobytu v Indonesii.
V dalších dnech jsme se přestěhovali do Deyah homestay za argentinskou dvojicí, kterou jsme potkali na jedné zastrčené plážičce, půjčili si skůtr a projeli si pobřeží
Také jsme našli úplně skvělý warung(místní bistro) s ještě lepším majitelem Mariem, díky němuž se nám podařilo domluvit si výlet po celém spodní polovině ostrova s jeho kamarádem Sanusim a hlavně se nám podařilo domluvit si výlet na nejvyšší horu ostrova - 3726m vysokou sopku Gunung Rinjani.
Gunung Rinjani trek, Gili islands, Ubud (Bali)
Trek začínal v Senaru a my šli s agenturou Ahmed Expaditions. Na Rinjani se totiž jinak než s agenturou (guide + nosiči) nesmí. Byla nás skupina 12 lidí, kde jsme potkali Zuzku, která už byla na cestách skoro 8 měsíců. První den se šlo ze Senaru (600m.n.m.) na Plawangan Senaru (2641m.m.n), kde jsme spali ve stanech kousek od okraje kráteru. Druhý den jsme sešli k jezeru uprostřed kráteru, chvilku se zrelaxovali v horkých pramenech a vyšplhali na Plawangan Sembalun (2639m.n.m), kde jsme strávili druhou noc a třetí den jsme vyráželi v 2:30 ráno směr vrchol (nejvyšší okraj kráteru) ve výšce 3726 m.n.m. Cesta by se dala popsat jako 3h chůze po hromadě štěrku, kdy uděláte 2 kroky dopředu a 1 se svezete zpět. Odměna byla ale více než skvělá. Viděli jsme východ slunce z vrcholu, kdy jsme pak mohli pozorovat vše v kruhu cca 150km. Byly vidět sopky na Bali a Sumbawě, Gili islands a prakticky celý Lombok. Po sestupu do Sembalumu jsme se na korbě pickupu vrátili pro věci do Senaru a my se Zuzkou pokračovali na Bansalu pak lodí na Gili Air.
Zde se dostavila únava z treku a tak jsme 2 dny jen odpočívali. Třetí den jsme si udělali šnorchlovací výlet kolem všech ostrůvků a taky se mi podařilo utopit mobil J Ještě že partnerka byla opatrnější a my mohli fotit dál jejím mobilem. Za dva dny jsme se pak přesunuli lodí na Bali a to přesněji do Ubudu, což je město plné hinduistických chrámů. Ona Indonésie je celá muslimská až na pár výjimek jako Bali (hindu) a pak Flores a Sulawesi (křesťani). Zde jsme strávili zbylých 5 dnů do odletu z Denspasaru zpět do Jakarty.
19.7.2014; JT33
B737-900
18:15-19:10
sedadla 29D,E; LF 80%
Původně jsme měli letět ještě pozdějším letem, ale byl nám nabídnut dřívější, tak jsme toho využili. Nástup z plochy a ještě sardinkóznější úprava než Garuda. Ještě že jsme měli exit row, protože v normální sedačkách bych to opravdu nedal. Je to low-cost, takže žádné IFE a jídlo, ale pro přesun z místa A do místa B to bylo fajn. Hráli jsme lodě, takže cesta velmi rychle utekla. Když jsme proletěli nad okrajem dráhy v Jakartě stále jsme nesedli, začal jsem být trochu nervózní, kdy že to chce jako přistát. Pak s tím plácnul o zem tak, že bylo cítit, že jsme si i jednou poskočili. Přiletěli jsme na vnitrostátní terminál, ale samozřejmě jsme zastavili na ploše.
Do vlastní budovy terminálu jsme došli po svých. Pak už jen docela dlouhé čekání na bagáž a šup na shuttle bus, který nás dopravil na mezinárodní terminál. Zde jsme si dali poslední indonéské jídlo, přebalili a zafoliovali jsme batohy a pak jsme už čekali, kdy budeme moci odhodit zavazadla a jít do tranzitního prostoru. Bohužel se nám už nepodařilo stihnout směnárnu, takže nám zůstaly nějaké indonéské rupie.
20.7.2014; EY 471
B777-300
01:45-06:45
sedadla 21A,B; LF 90%
O tomto letu se moc rozepisovat nebudu, protože bych prakticky kopíroval let z Abu Dhabi do Jakarty a také proto, že se mi po večeři konečně podařilo usnout a probudil jsem se až na roznášku snídaně asi hodinu a půl před přistáním. Přistání opět jak to peřinky a výstup proběhl chobotem. Tentokrát jsme se dostali do zcela jiné části terminálu, než jsme byli při letu tam. Opravdu se mi líbila vnitřní výzdoba s různými mozaikami. Proměnili jsme zbylé rupie na eura (s nekřesťanským poplatkem) a už jsme netrpělivě sledovali hodinky a čekali na boarding do Mnichova.
20.7.2014; EY 3
A330-300
08:50-13:20
sedadla 37A,C; LF 80%
Předem musím říct, že tento let jsem si úplně nejvíc užil. Ještě během rolování na dráhu bylo palubním rozhlasem rozhlášeno (jako snad na všech letech Etihad), kterými jazyky posádka mluví. A světe div se, byla mezi nimi i čeština J Měli jsme ještě takové štěstí, že nás Michal, jak se steward jmenoval, obsluhoval. Vždycky se u nás zastavil a hodně jsme si popovídali o všem možném. Jako bonus nám pak ještě donesl „amenity kit“ pro první třídu. Co se jídla týče, tak to bylo opět velmi dobré. Já si dal mleté jehněčí s bramborami a partnerka omeletu s nějakou zeleninou a ještě něčím, co už si přesně nepamatuji (můžete posoudit níže). Oboje bylo opět v pohodě. Ještě jsme zvládli připít si několika skleničkami vína na krásnou dovolenou, pod námi se mihnula řeka Eufrat, Karpaty v Rumunsku, Balaton, Alpy a už jsme klesali k letišti v Mnichově. Výstup opět skrze chobot, pak zevrubná imigrační (žádne dotazy, zda jsem Němec) a rychle si vyzvednout bágly. Bohužel jsme zjistili, že nám je někdo ještě před zabalením prošacoval, ale naštěstí se ztratily jen nějaké korálky a také moje klíče od bytu. Ještě že máme náhradní u sousedů.
Cesta do Prahy proběhla zcela v pohodě na palubě pohodlného autobusu Eurolines a o „žluťákovi“ do Liberce se do dá říct také.
Toť můj první trip report. Pokud se Vám to podařilo dočíst až sem, tak máte moje velké díky.
