Báječné lety s Kimem (Air Koryo aviation tour)

[cocik]

Dekuju adminovi za rychlou pomoc

[Admin]

(admine, pokud je to možně, zvedni prosim maximální počet příloh k příspěvku z 40 na 100, jinak budu mít celkem velký problém s druhým dílem)

Počet příloh jsem dočasně zvedl na 100. Tento příspěvek bude smazán...

[whiskey]

Paradicka

[Hansie]

Dost dobrý

[flyingblue]

Chceme fotku mimone s GoPro na hlave!

[whiskey]

Chceme fotku mimone s GoPro na hlave!

+1

[cocik]

Báječné lety s Kimem (Air Koryo aviation tour) - část druhá

Nový den opět odstartoval budíček v podání telefonátu průvodkyně v neimperialistickou (napsat „nekřesťanskou“ by nebylo příliš košer) hodinu. Rychle jsem se oblékl, do fotobatohu naházel náhradní tričko, ponožky a plavky (dnes večer budeme spát v Hamhungu, druhém největším severokorejském městě), a sjel výtahem pětatřicet pater do hotelové restaurace na snídani. Svižné tempo bylo pro úspěch dnešního dne naprosto zásadní – před odletem jsme totiž museli stihnout prohlídku metra a návštěvu muzea „Vítězné vlastenecké války“.

Jenže ne všechno šlo tak hladce, a opět je nutné vrátit se ke specifické skladbě naší turistické skupiny. Většina spolucestujících totiž byli pohodáři – třeba dvojice mladých frankofonních Belgičanů, zavalitý Rus žijící v Estonsku, postarší Ital nebo dva naprosto typičtí japonští „otaku“ (tj. lidé, kteří jsou doslova zbláznění do svého koníčku). Jenže Holandsko se rozhodlo vyslat reprezentaci na první pohled složenou z pacientů psychiatrických zařízení. Trio ve složení „týden nemytý (nekecám) lesní muž, co teprve v Pchjongjangu zjistil, že nemá zajištěnou letenku z Pekingu, bez které ho nepustí do letadla z KLDR“, „mimoň v zimní bundě, v jejíž kapsách skrýval snad celé železářství, takže pokaždé na deset minut zablokoval bezpečnostní kontrolu“ a zejména „umělecký fotograf s nulovým smyslem pro čas“ dokázalo rozhodit i ty největší flegmatiky. No a právě ono ráno jsme všichni jako vždy nastoupili včas do autobusu a jako vždy čekali dalších patnáct minut, než se dostavil i pan umělecký fotograf. To už část československé skupiny nevydržela a k hlasitému skandování „k***t, k***t“ se přidal i Rus s Belgičany (ti nejprve nevěděli, o co jde, ale když se jim dostalo překladu, tak křičeli o to více). Nutno podotknout že léčba kokotem zabrala a bludný Holanďan chodil až do konce zájezdu víceméně včas. Když nepočítám ještě jeden incident, kdy si Belgičané spletli zasedací pořádek a zasedli místo kolegům ze Slovenska (jeden z nich to komentoval výrazem „A toto je čo za buzerantov tuná?“), probíhaly všechny autobusové přesuny velmi civilizovaně.

Ale zpátky na zem, tedy přesněji řečeno pod zem. Prohlídka metra byla zorganizovaná stejně jako pro všechny ostatní turisty – začali jsme na stanici Puhung (Revitalizace), kde jsme po nekonečně dlouhých eskalátorech (pocitově dvojnásobek délky těch na pražském Náměstí míru, ale blbě se to odhadovalo, protože eskalátorový tunel byl čistě bílý) sjeli do prostoru nástupiště. Stanice vypadala pěkně (i když k honosnosti některých stanic moskevského metra měla daleko) a po pár minutách focení jsme nastoupili do jednoho z vozů metra. Byl to také jeden z mála okamžiků, kdy člověk mohl alespoň symbolicky „splynout s davem“, protože se vagón zaplnil Severokorejci, ale ti si hleděli svého (starší pospávali, mladí si hráli se smartphony) a o cizince se nezajímali. Hned na další stanici s názvem Yongwang (Sláva) jsme na chvíli organizovaně vystoupili, udělali pár fotek dekorací a opět nastoupili do další soupravy, která nás přes stanice Ponghwa (Pochodeň), Sugri (Vítězství) a Tongil (Sjednocení) dovezla až na stanici Kaeson (Triumf), kde jsme znovu vystoupili a vyjeli na povrch k autobusu. Bylo zajímavé sledovat, jak se s návštěvou metra účastníci zájezdu srovnávali – fotografové zběsile cvakali jeden snímek za druhým, šotouši (něco jako spotteři, ale na vláčky) diskutovali o technických detailech souprav metra, donchuani s úsměvem zdravili pohledné severokorejské slečny a pankáči místo způsobného stání na eskalátorech seděli a měli to celé na háku.

Vstup do metra

Pohled na nástupiště

Jedna z mozaik na stěnách

Svérázná architektura

Dalším bodem „povinného programu“ byla návštěva muzea korejské války. U vchodu nám byla přidělena průvodkyně ve vojenské uniformě a přes venkovní expozice (víceméně šlo o kusy letité vojenské techniky v různém stádiu rozkladu a nepříliš zdařilé restaurace) jsme se dostali k nábřeží, kde kotvila slavná loď amerického námořnictva USS Pueblo. Na palubě se nám dostalo tradičního PŠM popisujícího události vedoucí k jejímu zajištění a srdce každého technického nadšence zajásalo při pohledu na úžasné retro vybavení místnosti s elektronickými zařízeními. Při jedné ze zastávek ve stísněných kajutách jsem se praštil o masivní ocelový profil, načež mě vojenská průvodkyně s úsměvem požádala, ať dávám pozor. Odpověděl jsem, že je to v pohodě, protože se mi nic nestalo, načež odvětila, že jí nejde ani tak o mně, ale o tu loď, protože je vyrobená z nekvalitní americké oceli. Zasmáli jsme se severokorejskému vtipu a pokračovali v prohlídce.

Jedna z plastik před vchodem do muzea

Kus motoru americké stíhačky

Nalodění na USS Pueblo

Politické školení mužstva v útrobách lodi

Bez komentáře

Pěkné retro...

V hlavní budově muzea (otevřené teprve nedávno) se bohužel nesmělo fotit, což byla obrovská škoda. Hned u vchodu vítá návštěvníky obrovská figurína Kim Čong Una, které se všichni musí povinně poklonit, zahraniční výpravy pak odcházejí stranou do místnosti, kde se na velkoplošné televizi promítá PŠM o tom, jak Američani rozpoutali korejský konflikt, a teprve náležitě vyškolení a politicky uvědomělí hosté smí pokračovat dál. Bylo vidět, že si dali Severokorejci na expozicích záležet, zejména na řemeslně kvalitních diorámatech. Nejvíce mě zaujala expozice „americký velitel mariňáků, který přišel o celou jednotku“ (s depresivní figurínou zrzavého vojáka v plášti, hromadou mrtvol a vycpanými havrany, kteří si na nich pochutnávají) a samozřejmě gigantické 360stupňové panorama „Bitva o Daejeon“, které by se dalo nejlépe popsat jako moderní vysokorozpočtová verze slavného Maroldova panoramatu Bitva u Lipan. Hyperrealistické figuríny vojáků nás vedly k úvahám, že bychom do jedné z expozic z legrace postavili slovenského spolucestujícího, který by mezi imperialistické agresory svoji sportovní postavou a krátkým sestřihem skvěle zapadnul, jenže strach z mezinárodního incidentu byl silnější, a tak zůstalo jenom u plánů.

Plastika uprostřed má název Osvobození Soulu

Ano, je to Karosa

Baráky kolem muzea

FNJ-DSO, JS5501, Tu-134
Ale dost prohlížení a hurá na letiště. Na programu byl let do Sondoku (původně vojenské letiště poblíž města Hamhung) a to hned se třemi stroji najednou – Tu-134 a dvěma An-24. Naše skupina dostala přidělený Tupolev (Antonovy poletíme zpět) a na checkinu jsme překvapivě dostali palubní vstupenky i s číslem sedačky. Rychlá cesta po schodech dolů k autobusu, pár set metrů po zemi a honem po schodech nahoru. Tu-134 bylo prvním letadlem, kterým jsem v životě letěl, a tak jsem se na tenhle návrat do dětství opravdu hodně těšil. Ve srovnání s moderními stroji má totiž nesmírně útulný minimalistický interiér – několik málo řad sedaček po dvojicích, velká retro kulatá okna, opět jenom otevřené přihrádky místo binů, ale celé to působilo nesmírně přívětivým dojmem. O pohon se starají staré dobré kvílivé Solovjevy, které o sobě daly vědět hned po nahození.

Většinu letů na tabuli má na na svědomí náš zájezd

Palubní vstupenka

Útulná kabina

Nouzový východ

Detail sedaček

Na starších pilotech bylo už od začátku vidět, že se na let opravdu těší (podle všeho nejde Tu-134 do vzduchu už tak často). Po startu si vyzkoušeli pár ostřejších zatáček, a když se pohledem do kabiny přesvědčili, že se to nám pasažérům líbí, rozhodli se v zajímavém manévrování pokračovat většinu letu (kromě krátkého desetiminutového úseku, kdy mohli cestující vstát a fotit). O Tu-134 se někdy v legraci říká, že šlo o stíhačku, do které někdo omylem namontoval sedačky pro pasažéry, o čemž jsme se mohli díky ochotnému kapitánovi přesvědčit v praxi. Škoda že byl Sondok tak blízko a cesta trvala necelou hodinu – klidně bych si dal repete. Po přistání jsme zarolovali na stojánku poblíž letištní budovy a čas do příletu Antonovů trávili focením dnes již raritní „strotřicetčtyřky“. Po nějakých dvaceti minutách se objevil na finále první turbovrtulák, o patnáct minut později další, a když už jsme mysleli, že je všem příletům konec, ozval se v dálce rachot dalších motorů. Byl to Il-18, který vyložil pasažéry v nedalekém Tongchonu, kde však nemohl zůstat přes noc, takže přeletěl právě do Sondoku. Jak prohlásil kolega spotter „je to hrůza, člověk si fotí An-24 a vjede mu do záběru Il-18“.

Tentokrát jenom jeden motor

Nádherné letadlo

Ještě jednou Tu-134

Přílet prvního Antonovu

Druhý Antonov právě dorazil

A teď ještě Il-18

Mechanici odpočívají ve stínu křídla

Budova letiště v Sondoku

Po fotopauze jsme opět nastoupili do autobusů na přibližně půlhodinový přesun do hotelu Majon. Z nějakého neznámého důvodu jsou v oblasti dva resorty s podobným jménem – jeden starý socialistický (přibližně na úrovni dvojhvězdičkového ubytování v Evropě) a jeden zbrusu nový, kam jsme díkybohu měli namířeno my. Hotelový areál s velkým parkem a rozlehlou pláží má na papíře pět hvězdiček, a i když měl daleko třeba k Four Seasons, pořád to bylo zaslouženějších a komfortnějších pět hvězd než jakými se pyšní pětihvězdičkové hotely třeba v Hurghadě. Prostorné dobře vybavené pokoje s vynikající koupelnou (podle všudypřítomných informací v azbuce evidentně cílené na ruské turisty), skvělá hotelová restaurace, několik barů, bowling, biliard… zkrátka něco, co do klasického obrazu KLDR nezapadalo. Při pohledu na desky s hotelovými informacemi se ukázalo, odkud vítr fouká – měly totiž logo řetězce Sheraton. Po honosném obědě jsme dostali na výběr – kdo chce, může strávit zbytek dne na pláži, a zbytek lidí vyrazí na prohlídku města.

Oběd v hotelu Majon

Hotelový pokoj

Na KLDR naprosto špičková koupelna

Desky s logem Sheratonu

Zvolil jsem prohlídku města, protože její součástí byla i návštěva nechvalně známé továrny na průmyslová hnojiva, o které média v žoldu vrahů z Wall Streetu tvrdí, že vyrábí i chemické zbraně. Než jsme se ale do útrob průmyslového areálu dostali, museli jsme projít klasickým kulturním kolečkem s položením květin a ukloněním u soch Kim Ir Sena a Kim Čon Ila a také návštěvou historického sídla jednoho z feudálních panovníků téhle oblasti (což zní sice velmi nudně, ale průvodkyně výklad okořenila několika povedenými dobovými vtipy a historkami se silným sexuálním podtextem). Těsně před setměním konečně začala exkurze továrny. Na hlavní bráně nastoupil do našeho autobusu jeden z vedoucích kádrů, který nám nejprve představil hrubé údaje (několik tisíc zaměstnanců, produkce průmyslových hnojiv a dalších nitrátů…) a pak navedl řidiče spletitými uličkami k malé budově, kde sídlil velín výroby amoniaku. Uvnitř dohlíželi pracovníci na pár počítačových obrazovek, které zhruba odpovídaly řízení výrobního procesu, ale dojem z prezentace bohužel pokazil technicky vzdělaný český kolega, který mezi zuby česky procedil „v pár velínech v chemičkách už jsem byl, a tohle opravdu velín není“. Následovala prohlídka kompresorovny, která skutečně vypadala jako funkční kompresorovna (byť mělo zařízení svá nejlepší léta definitivně za sebou), a protože už čas pokročil, museli jsme se s pracovníky továrny rozloučit a vyrazit zpět do hotelu na večeři. Kolem desáté hodiny večer jsme si s pár lidmi řekli, že by byla škoda nezkusit moře, a tak jsme v plavkách a ručnících vyrazili skrz recepci ven z budovy. U dveří jsme potkali mladého průvodce, který se nás hodně vyděšeně začal ptát, kam jdeme. Ujistili jsme ho, že se nebudeme z areálu vzdalovat (ono by to ani dost dobře nešlo, protože byl obehnaný masivním plotem), ale že si jdeme zaplavat. Vyděsil se ještě víc s tím, že je to nebezpečné, že se můžeme utopit. Nastalo přibližně pětiminutové ujišťování, že umíme plavat a navíc je vstup do moře velmi pozvolný, takže utopit se není v lidských silách, ale chudák kluk se tak bál průšvihu, že nakonec vyrazil s námi, seděl na pláži a než jsme vešli do vody, museli jsme mu svatosvatě slíbit, že kdybychom se topili, budeme hlasitě volat o pomoc. Koupání se vydařilo, přežili jsme a průvodce neměl průšvih…

Sochy vůdco jsou dominantou města

Detail obou soch, kde jsme pokládali květiny

Severokorejský skatepark

Továrna na hnojiva

Velín výroby amoniaku

Jeden z plakátů v továrně

Graf s plněním plánu

DSO-FNJ, JS5702, An-24
Brzy ráno jsme měli odletět zpět do Pchjongjangu, abychom stihli další bod v nabitém itineráři, a sice návštěvu „Výstavy přátelství“ v Hyangsanu uprostřed pohoří Myohyang. Německá skupina odjela z hotelu o něco dřív, protože jejich Tupolev měl odletět jako první, ale k velké nelibosti bělovlasého Gruppenführera se bezpečnostní prohlídka v letištní „kanceláři“ (teda tohle už ani nebyla kancelář, spíš obývák) trochu zadrhla, takže jsme palubní vstupenky fasovali přibližně ve stejnou dobu, i když si neněmecká skupina mohla ráno půl hodiny přispat. Boarding probíhal hodně punkově – víceméně přišel pokyn „Němci do tryskáče, půlka zbylé skupiny do jednoho Antonovu a druhá půlka do druhého“ (pravda, dělal v tom ještě chvíli bordel holandský autistický lesní muž, který se snažil nepozorovaně vetřít do Tu-134 i na zpáteční let, ale byl včas odhalen bdělým německým dozorcem). Na palubě An-24 bylo krásně vidět, že v SSSR stavěli dopravní letadla metodou „lego“. Nebýt turbovrtulových motorů za oknem a o něco kratší kabiny, nebylo by poznat, jestli člověk nastoupil do An-24 nebo Tu-134. S povděkem jsem kvitoval, že i když sedím na úrovni motorů, je rámus v kabině poměrně snesitelný, takže jsem většinu klidného letu prospal, protože na mě začala doléhat únava z předchozích dní. Na letišti v Pchjongjangu jsme (už jako ostřílení pardálové) proběhli liduprázdnou pasovkou i celnicí a přestoupili do autobusu směr Hyangsan.

Ráno v Sondoku

Nástup do Antonova

Na palubě

Výhled z okna

„Výstava přátelství“ v Hyangsanu, další část „povinného kolečka“ je víceméně jedno obří muzeum darů, které dostali severokorejští vůdci od různých světových státníkům. Muzeum stojí uprostřed nádherných hor nějaké dvě hodiny cesty z Pchjongjangu. K naší velké radosti jsme na silničním odpočívadle těsně před odbočkou na horskou silnici uviděli dvě bílé helikoptéry Mi-17 severokorejského letectva, kterými přiletěla část německé výpravy. Samotnou návštěvu muzea ani přilehlého buddhistického chrámu nemá smysl obšírně popisovat – nejzajímavější na celém areálu byl hangár s vystaveným Il-14, který dostal Kim Ir Sen coby osobní dar od Stalina. A pak také konverzace se skupinkou amerických turistů ve stylu „Viděli jste ty dvě vojenské helikoptéry, co přistály na silnici?“ „Jasně, viděli, ty jsou tu pro nás“ „Hahaha, nedělejte si srandu“ „…(významné ticho a pokrčení ramen)…“ „Sakra, vy to myslíte vážně“

Kim a zemědělci

Náš odvoz do Pchjongjangu

ZKHS (Hyangsan heliport)-FNJ, JS9502, Mi-17
A právě ke dvojici dopravních vrtulníků určených pro přepravu VIP pasažérů jsme se odpoledne přesunuli. Do každého stroje se vešlo nějakých deset pasažérů (plus dva piloti, letuška a jeden průvodce), což bylo rozumné maximum, které zvládl salónní interiér pojmout. Měl jsem štěstí, protože jsem byl přiřazený do první mašiny, která byla uvnitř o něco honosnější (zelený koberec, masivní stůl se dvěma otočnými židlemi, jedno velké kanape, dvě menší pohovky a pozlacené nástěnné hodiny). Start vrtulníků ze silničního odpočívadla přilákal celkem dost diváků z řad místního obyvatelstva, ale popravdě řečeno moc jsme čumily coby pasažéři nevnímali, protože byl v kabině celkem solidní rambajz a vibrace. Hned po odlepení jsme provedli otáčku o 180 stupňů a ladně přešli do horizontálního letu nádherným horským údolím.


Bylo zajímavé sledovat naši průvodkyni „Miss Yu“. Na palubě helikoptéry byla evidentně poprvé v životě, a i když byla na jednu stranu nadšená z toho, že se dostala do stroje, který vozí nejvyšší severokorejské papaláše, nedělaly jí vibrace moc dobře a dost se bála. Ostatní cestující si užívali vyhlídkový let a dokonce i palubní servis, protože se po nějakých deset minutách otevřely dveře a letuška nejdřív přinesla vlhké ručníky, po kterých následovalo pití. Let nad severokorejským venkovem romanticky osvíceným pozdně odpoledním sluncem příjemně ubíhal (pomohl tomu i soundtrack z filmu Top Gun, který jsem měl puštěný ve sluchátkách) a za 45 minut jsme začali klesat k letišti v Pchjongjangu. Trochu mě překvapilo, že jsme po dosednutí ještě chvíli pojížděli po zemi, než jsme definitivně zaparkovali na stojánce, ale všechno přebil úžasný pocit z toho, když člověk vystoupí na plochu severokorejského mezinárodního letiště ze schůdků vládní helikoptéry.

Kokpit helikoptéry

Na palubě

Romantická krajina za oknem

Vydařený den se slušelo zakončit nějakou dobrou večeří. Tentokrát nás odvezli do restaurace, kde byl v každém stolu pro čtyři hosty zabudovaný malý plynový gril, na kterém se opékaly různé druhy marinovaného masa. Čeští zálesáci odkojení různými čundry a táboráky s něčím takovým neměli problém, ale hustý dým a odér spáleného masa od okolních stolů dával tušit, že hostitelé možná trochu přecenili schopnosti západních turistů. Každopádně grilované maso bylo vynikající a bylo ho dost, takže další kladné body pro severokorejskou kuchyni. Ještě než jsme dojedli a začali se chystat k odchodu, vzal si slovo jeden z organizátorů zájezdu s tím, že nám musí oznámit důležitou změnu programu. Druhý den ráno jsme totiž měli odletět v Il-18 do Tongchonu a strávit celý den túrami po okolních horách, jenže člověk míní a Strana mění. Z rozhodnutí z nejvyšších severokorejských kruhů (a teď vážně nekecám) jsme byli pozvaní jako vůbec první cestující vyzkoušet zbrusu nové letiště Wonsan Kalma, samozřejmě za doprovodu kamer severokorejské státní televize a dalších médií. Taková nabídka se samozřejmě nedala odmítnout, takže Tongchon byl skrečován a hurá do Wonsanu!

Novinky evidentně zaskočily i severokorejské průvodce, protože následný nástup do autobusů proběhl dost chaoticky a teprve po pár minutách jízdy průvodci s hrůzou zjistili, že jim nesedí počty pasažérů. To samé záhy zjistila i naše československá skupinka, protože v autobuse nebyl slovenský kolega proslulý jadrným hodnocením každé situace. Vrátili jsme se tedy zpátky k restauraci, kde už ztracenec čekal pod bedlivým dohledem personálu, načež následoval huronský smích doprovázený tradičním kokotským skandováním. Zkrátka a dobře, ideální čas na pivo. Průvodkyně „Miss Yu“ byla stejného názoru, takže jsme v hotelu vysadili abstinenty a popojeli do nově vystavěné rezidenční čtvrti, kde byl v jedné z budov dovedně schovaný bar pro cizince (a severokorejskou smetánku). Ceny na nápojovém lístku byly v severokorejských wonech, což byla jedna z mála možností, jak porovnat cenovou hladinu – jedno domácí pivo stálo cca 70 wonů, dovozový Paulaner podle druhu a objemu 1000-2000 wonů (velmi zhruba se dá říct, že něco kolem 10-20 RMB, což je pořád skvělá cena), což je přibližně čtvrtina až polovina oficiální průměrné mzdy (která ale neznamená ve složitém propletenci přídělové, oficiální a šedé ekonomiky žádný směrodatný údaj o skutečném příjmu jednotlivce). Situace nabrala absurdních rozměrů při placení, protože jsem zaplatil za celou naši dvanáctičlennou skupinku jeden severokorejský roční plat (a nechal jeden a půl měsíčního platu spropitné), ale když se mě kdosi ptal, kolik mi má dát za dvě vypitá severokorejská piva, tak jsem odpověděl, že nic, protože u sebe nikdo nemáme tak malé mince.

Vchod do pivnice

V severokorejské hospodě

FNJ-WOS, JS7551, Il-18

Takže je tu čtvrtek ráno a nám se dostane čestné povinnosti vyzkoušet zbrusu nové letiště. Ráno ještě stihneme rychlou návštěvu věže Juche s vyhlídkovou plošinou (ovšem s velmi omezeným výhledem, protože se na hlavním náměstí zrovna připravují oslavy státního svátku a veškeré nácviky jsou přísně tajné) a už spěcháme na checkin. Pořadí letadel je jasné – jako první Il-18 s námi a Němci, o něco později Tu-134 a nakonec dvojice An-24, tedy druhá polovina masivní výpravy, která měla původně trávit den v Hamhungu. Jakmile jsme se usadili v kabině s asymetrickým rozložením sedaček 2+3, projevila se v ostrém slunci hlavní nevýhoda muzeálního letounu – nedala se zapnout klimatizace, takže uvnitř bylo pekelné vedro. Naštěstí piloti velmi rychle nahodili motory a odrolovali na start. Ten mě trochu zklamal, protože jsem z vyprávění různých pamětníků čekal, že čtveřice motorů Ivčenko začne plivat oheň a síru a burácet silou hurikánu, jenže náběh na plný výkon žádné speciální efekty neprovázely a i hluk v kabině zůstal v přijatelných mezích. Z větráků u stropu navíc začal foukat čerstvý vzduch, takže se během pár minut dostala teplota do přijatelných mezí.

S imitací Red Bullu před věží Juche

Vietnamský falešný Red Bull v KLDR

Slovenská stopa v Pchjongjangu

Wonsan poprvé na odletové tabuli

Na palubě Il-18

Přelet do Wonsanu trval necelou hodinu, kterou jsme strávili v relativně nízkých hladinách (tuším, že jsme neletěli výš než do 6km). Focení mělo svá tradiční omezení kvůli zachování stability stroje, a když si odmyslím uličku ucpanou desítkami fotografů, šlo o velmi příjemný a pohodlný let. Il-18 byl ve vzduchu velmi stabilní, k čemuž přispělo i velmi ohleduplné zacházení pilotů, kteří se vyhýbali ostřejším manévrům. Dlouhé finále kolem severokorejského pobřeží se tak proměnilo v zajímavý vyhlídkový let, akorát s drobným adrenalinem těsně před dosednutím, protože práh dráhy je hned u moře, takže to až skoro do konce vypadalo, že sedneme na vodu. Ještě než jsme dorazili na stojánku, došlo nám, že tohle letiště bude úplně jiná liga a že pana architekta podle všeho nestihne osud kolegy, který navrhoval nový terminál letiště v Pchjongjangu (ten byl za neuspokojivý výsledek popraven). Bohužel se někde zapomněly schody, takže než se nám povedlo dostat po dvaceti minutách na plochu, byli jsme všichni uvaření ve vlastní šťávě.

Pokyny shora zněly jasně – návštěvníci z ciziny zde mají neomezenou možnost pohybu a focení, čehož jsme všichni stoprocentně využili. Začalo se tradičními fotkami letadla na ploše a poté přišla řada i na interiér terminálu. Není nutné plýtvat slovy – fotky mluví za vše a je vidět, že se za 200 milionů dolarů povedlo postavit opravdu hodně pěkné letiště, které bez problémů snese srovnání s mezinárodní konkurencí. Pravda, procházet liduprázdnými halami a obchody či přepážkami bez vybavení mohlo u slabších jedinců navodit různé stísněné pocity (v noci by se tu daly točit skvělé hororové filmy), ale zase se otevřel obrovský prostor fotografické kreativitě. Klasické snímky záhy vystřídaly suvenýry lidí předstírajících, že pracují na check-inu a vrcholem bylo obsazení budky na pasové kontrole a vytvoření fiktivní fronty čekajících cestujících. V našem letadle bylo také odhadem patnáct, dvacet Severokorejců (piloti, letušky a různý bezpečnostní personál), kteří byli z nového letiště ještě víc paf než my a celou dobu fotili a natáčeli videa na svoje mobilní telefony.

Na schodech z letadla

Veterán na zbrusu novém letišti

Ještě jeden pohled na Il-18

Spotterská fronta

Slavnostní foto posádky

Prázdná odletová hala

Nový pracovník na informacích

Fiktivní fronta přes pasovkou

Fotografické orgie přerušila informace průvodců, že se blíží přistání zbylých letadel, a kdo chce, může jít ven fotit. Ono „jít ven fotit“ znamenalo, že jsme ušli necelý kilometr po pojížděčce paralelní s přistávací dráhou a těch pár minut do příletu prvního stroje trávili opalováním v poloze ležícího střelce. Za zvuku tísíců cvakání závěrek pak několik desítek metrů od nás přistál nejdříve Tu-134 a po něm i dva Antonovy a my si naplno užívali spotting na severokorejský způsob. A samozřejmě jsme kamarádům vystupujícím z Tu-134 v duchu tradic fair play pogratulovali, že jsou historicky druhý let, který ve Wonsanu přistál, a že mají určitě velkou radost.

Spotteři v akci

Čekání na přílet

Přistání Tu-134

Z Wonsanu a okolí se severokorejská vláda snaží vybudovat moderní letovisko (a jak se zanedlouho dozvíte, i zimovisko), takže kromě moderního letiště investuje i do dalších projektů turistické infrastruktury. Proto nás příliš nepřekvapilo, když jsme na oběd zastavili u moderní restaurace, kde se kromě zeleninového bufetu svérázným způsobem grilovalo servírované maso a mořské plody. Každý strávník přes sebe dostal rozžhavený plochý kámen, na kterém si sám dopékal plátky masa (opět za vydatných kouřových efektů). Po obědě následovala zdravotní procházka po přístavním molu, abychom se všichni opět sešli v autobusech připraveni na přesun do hor.

Přístav ve Wonsanu

Belgičan griluje

Jak už jsem napsal výše, Wonsan se neprofiluje jako místo pouze pro letní dovolenou, ale jde také o jediný severokorejský lyžařský areál. A právě do zbrusu nového pětihvězdičkového hotelu Masikryong ve stejnojmenném pohoří jsme měli namířeno. Krajina za oknem se rychle změnila z přímořské na „slušně-horskou“ (něco jako Krkonoše) a po průjezdu čtyřkilometrovým silničním tunelem (kde se kvůli absenci výkonné vzduchotechniky skoro nedalo dýchat) jsme zabočili do serpentin vedoucích k hotelu. Přiznám se, že jsem čekal cokoliv, ale nesmírně kvalitní čtyř- až pětihvězdičkový hotelový areál v západním stylu opravdu ne. Pět sjezdovek s lanovkami a vleky už bylo dokončeno, dalších pět se připravuje na letošní sezónu a celý plán by měl evidentně vyvrcholit snahou zapojit Masikryong do logistiky ZOH 2018 v Jižní Koreji (je trochu naivní domnívat se, že by se sem některé disciplíny přesunuly, ale jako tréninkové centrum pro olympioniky mohou sjezdovky bez problémů fungovat).

Na recepci jsme nafasovali klíče od pokojů (vzhledem k mamutí velikosti výpravy nás museli rozhodit do obou dvou budov) a pak se všichni rozutekli fotit interiér i exteriér hotelu. Zas tak extra zajímavé věci to nebyly – stejný hotel může v klidu stát třeba ve Švýcarsku nebo na Štrbském plesu, jenže tohle není civilizovaná Evropa, nýbrž „divoká“ KLDR, kde podobná věc působí dost nepatřičně. A stejně nepatřičně působily různé sochy sjezdařů, biatlonistů nebo tučňáků strategicky rozmístěné po hotelových chodbách. Závěr večera probíhal tradičně – skvělá večeře ve stylu švédských stolů, nějaké to pivko v hotelové restauraci a honem spát, protože ráno brzo vstáváme. Moment, teď si vybavuji, že jsme objevili ještě jednu zajímavost – nástěnku s fotografiemi, jak se hotel se sjezdovkami stavěl. Šlo o poctivou ruční práci bez větší mechanizace, přičemž lyžařské vybavení dodaly a zprovoznily (po jistých peripetiích kvůli embargu) švýcarské firmy.

Jedna z hotelových budov

Plánek areálu

Recepce

Umění

Fotky ze stavby areálu

Hotelový pokoj

Noční osvětlení sjezdovky v akci

WOS-FNJ, JS7552, Il-18

Ráno proběhlo v poklusu – první půlka výpravy vyrazila už o hodinu dříve, jelikož je ještě čekal celodenní výlet do Hyangsanu, ale ani my se nemohli moc zdržovat. Poslední den našeho pobytu v KLDR jsme totiž měli v rychlém sledu vyzkoušet hned několik zajímavých letadel. Takže honem do Wonsanu na letiště, kde proběhla jenom velmi symbolická bezpečnostní kontrola, rychle vyfotit odlétající Tu-134 (pomalejší Antonovy už byly dávno pryč) a hurá na palubu Il-18. Zpáteční cestu do FNJ jsem nijak zvlášť neprožíval – jednak jsem byl už opravdu hodně unavený a jednak byl Il-18 nejnudnějším a nejobyčejnějším typem na dnešním leteckém menu. Ostatně hned po přistání jsme zaparkovali vedle přistaveného nákladního Il-76, u kterého se skupinka mechaniků vrtala v jednom z motorů.

Tady došlo k prvnímu rozdělení původně jednolité skupiny. Část lidí vyjela o patro výš k check-inu, protože je čekal let na otočku do Sondoku v Tu-154 (to jsem s díky odmítl), další část zůstala ve spodním patře letiště, protože je měla z plochy fotit, a zbytek výpravy vyrazil do města prohlédnout si výstavu úspěchu severokorejského zemědělství, vědy a techniky. Vidět severokorejskou verzi Země živitelky mě celkem lákalo, bohužel ty nejzajímavější pavilony byly zrovna uzavřeny, protože právě skončil nějaký veletrh. I tak jsme ale mohli strávit půlhodinu ve společnosti fotek vzorných dojnic, prezentací různých odrůd rýže a naaranžovaných imitací mléčných výrobků.

Poslední fotka odletu a nástup na palubu

Hromada taxíků

Jedna z českých tramvají

A také český autobus

FNJ-FNJ, JS1501, Il-76
Na oběd jsme se vrátili zpět do budovy letištního teminálu, kde bylo připravené pohoštění v jedné z restaurací, a bohužel také dvě špatné zprávy – mechanici se pořád ještě vrtali v motoru Il-76 (ale určitě to stihnou opravit, než poletíme), a na palubě nákladního letadla bude kvůli novým bezpečnostním pravidlům zakázáno fotit. Na první zprávu jsem reagoval objednáním piva na kuráž, na druhou bohužel reagovat nešlo – z toho nejzajímavějšího letu zkrátka žádné fotky mít nebudeme. Musíte proto vzít zavděk slovním popisem situace. Opět jsme dostali prázdné palubní vstupenky, uniformovaní bezpečáci se během prohlídky smáli, protože jsme je potkávali skoro každý den, a mechanici konečně zaklapli kryty motoru a odjeli se svojí technikou pryč z plochy. Z letištního autobusu jsme vystoupili hned vedle Il-76, kde už byl připravený žebřík ke služebním dveřím (běžně se používá zadní rampa, ale tentokrát jsme žádný náklad nevezli, takže nebyl důvod, aby se otvírala). Nahoře na palubě nás přivítala vysmátá posádka a já se s úžasem díval na obrovský otevřený prostor od zadní rampy až k přepážce oddělující pilotní kabinu. Nikdy mi nedošlo, jak jsou vlastně tahle nákladní letadla velká.

Všichni jsme se rozesadili na sklápěcích lavicích po stranách trupu (většina z nich dokonce měla i primitivní bezpečnostní pás), dveře se zavřely a piloti začali nahazovat motory. Proč já vůl si stěžoval, že bylo v Il-18 ticho. Tady nám to sovětští konstruktéři bohatě vynahradili a než naběhly všechny čtyři motory, byl v neizolované kabině rachot… jak v ruském letadle. Vzhledem k hluku a vibracím jsem měl za to, že už pojíždíme na start, ale teprve po nějaké minutě dvou rámus ještě zesílil a mně došlo, že to, co jsem slyšel doteď, byly motory na volnoběh. Startovní režim už byl jenom pověstnou třešničkou na dortu, ale všechny překvapilo, že když jsme se velmi plynule odlepili a zatáhli podvozek, hlukové podmínky v kabině se výrazně zlepšily. Byl před námi přibližně třicetiminutový okružní let kolem Pchjongjangu (což bylo jedno, protože z malých okýnek někde u stropu stejně nebylo nic vidět) a já se při pohledu na prázdný prostor začal modlit, aby piloty nenapadlo proletět s námi jeden z bouřkových mraků, které se před naším boardingem začaly tvořit kolem letiště. Postupem času moje paranoia nabývala čím dál horších rozměrů, takže jsem ani nevyužil příležitosti odpoutat se a projít se pro obrovském prostoru nebo vylézt na šikmou plochu rampy. Někteří odvážlivci dokonce využívali občasných klesání letadla k jemné variantě tréninku stavu beztíže, ale já seděl se skelným zrakem na lavici a křečovitě se držel bezpečnostního pásu. Přistání (teda spíš neočekávaná rána o zem, jelikož se bez vizuálních referencí nedalo odhadnout, kdy bude letadlo podrovnávat) pro mě bylo vysvobozením. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem si do zápisníku přidal exotický typ letadla, ale říkám si, že jsem na podobné vylomeniny už trochu starý…

Oběd před letem v nákladním Il-76

FNJ-FNJ, JS1601, An-148

Jenže co udělá správný letecký nadšenec, sotva vyleze z jednoho letadla? Ano, tušíte správně, nafasuje další boarding pass, opět projde kolem teď-už-totálně-vysmátých bezpečáků a jde létat dál. Tentokrát na nás čekal zbrusu nový přírůstek flotily Air Koryo, moderní An-148. Tentokrát se na mě navíc usmálo štěstí, protože jsem hned u dveří zjistil, že slovenský kolega zabral místo u okna v business class a nikdo ze spotterů si samozřejmě nechtěl sednout vedle něj do uličky (teda on ani ten výhled z business class nebyl nic moc, protože hned za oknem trůnil obrovský motor). Využil jsem tedy příležitosti a následujících třicet minut strávil v pohodlí široké sedačky s velkorysým sklápěním (možná až příliš velkorysým, protože jsem měl při prvním sklopení pocit, že udělám nedobrovolný kotoul vzad). Při startu přišel trochu šok, protože jsme celý týden létali s čtyřicet až padesát let starými stroji (případně s mašinami na přepravu rýže a obrněných transportérů), takže když piloti poloprázdný Antonov ostře zvedli k nebesům (namísto očekávaného pozvolného stoupání), byl to hodně velký nezvyk. Co se komfortu na palubě a vůbec pocitu z letu týče, nevidím žádný zásadní rozdíl mezi An-148 a moderními západními letadly (možná až na trochu větší hluk od motorů, ale to nebylo nic zásadního). Překvapily mě hlavně moderní prostorné biny, které ani zdaleka nejsou samozřejmostí ani ve všech „běžnějších“ regionálních jetech. Po osmi minutách ustáleného letu na focení jsme se všichni opět připoutali a bez větších problémů dosedli zpátky na runway letiště v Pchjongjangu. Ze zvyku jsem chtěl opět fasovat další boarding pass, ale tentokrát nás už hnali do autobusů, abychom stihnuli rozlučkovou večeři.

Ta se konala v druhém velkém hotelu pro cizince – Koryo. Komfort a servis se stejně jako u hotelu Yanggakdo nedal srovnávat s novými resorty, které jsme navštívili mimo hlavní město, ale personál byl očividně na cizince zvyklý a večeře pro 170 lidí proběhla svižně a bez větších zádrhelů. Zlatým hřebem večera byl letecký kvíz o hodnotné ceny, jenže dělejte letecký kvíz, když kolem vás sedí více než stovka fanatických spotterů, pilotů a dalších magorů do dopravního létání. Nakonec šlo o skupinovou záležitost (každý stůl byl jedno družstvo), přičemž o fair play se staral jednoduchý fakt, že nebylo jak se připojit na internet a rychle vyhledávat odpovědi na Google. Bohužel náš československý stůl skončil hluboko v poli poražených, jelikož jsme z hlavy nedokázali říct, kolik bylo vyrobených Tristarů nebo jakou volačku mají Middle East Airlines. Na závěr jsme už jenom nafasovali tašku plnou suvenýrů Air Koryo, zatleskali průvodcům i organizátorům zájezdu a odebrali se na hotel.

Bezpečnostní instrukce v An-148

Nejnovější model ve flotile Air Koryo

FNJ-PEK, JS151, Tu204-100
Nakonec tedy nadešlo poslední ráno a chvíle na rozloučení se Severní Koreou. Poslední jízda výtahem, odevzdání klíčů od pokoje, transfer pospávajícím městem na brzký ranní odlet, rozloučení s průvodci a řidičem a po dlouhé době také velmi důkladný checkin s kontrolou dokladů, vážením zavazadel a všemi ostatními formalitami. Ještě odevzdat na pasové kontrole kartičku s vízem, projít důkladnou bezpečnostní kontrolou (po včerejších úsměvech ani památky), v letištním obchodě nakoupit poslední suvenýry (já zvolil knihu „Sjednocení Koreje – žhavá otázka moderní politiky“, kterou jsem později daroval svému jihokorejskému šéfovi) a po nástupním mostu přejít na palubu Tu-204 připraveného na let do Pekingu. Opět byl vidět obrovský kontrast oproti předchozím dnům, protože většina výletníků hned po startu usnula a neprobralo je ani roznášení nápojů (bageto-sendvičo-burger se tentokrát nekonal), ani vojenská muzika při opuštění vzdušného prostoru KLDR. Loterie s palubními vstupenkami mě posadila vedle sympatického F/O Airbusu 320 nízkonákladového VietJetu, se kterým jsme si při čekání na přistání společně zanadávali na čínské řídící letového provozu, jejichž slovní zásoba se sestává v převážné většině případů z výrazů „sorry“, „unable“, „no“, případně „not approved“.

Krátce před přistání začali někteří vtipálci zavírat spolusedícím zástěny na oknech s tím, že se v žádném případě nesmí koukat ven ani fotit (čemuž se smáli všichni kromě palubního personálu), ale největší legraci si připravili řídící na letišti v Pekingu, protože nechali Tupolev Air Koryo zaparkovat vedle Boeingu Korean Air. Jižní i severní Korejci se pak potkali ve frontě u pasové kontroly, ale popravdě řečeno moc spolu nekomunikovali, takže to s tou snahou o sjednocení bude takové všelijaké. A tady fascinující letecký výlet do KLDR končí. Účastníci zájezdu, z nichž se často během divokých osmi dní stali přátelé, se rozloučili, a jak se na pravé letecké nadšence sluší a patří, během chvíle se rozprchli do celého světa. Někdo běžel na letadlo do USA, jiný čekal, jestli se jako standby dostane do Evropy, pár lidí mířilo hned z Pekingu do Teheránu, kde Sam Chui organizoval další letecký výlet, milovníci exotiky letěli do Mongolska a já sednul na taxíka do Hiltonu, protože jsem druhý den odlétal z Pekingu za manželkou do Ósaky. Ale to už je úplně jiný příběh…

Checkin na zpáteční let

Zajímavé čtení

Air Koryo a Korean Air vedle sebe v Pekingu

Ještě pár slov závěrem. KLDR už dávno nepatří k zemím, kam se turisté dostávají jen velmi obtížně. Koupit si zájezd na klasické turistické kolečko po Pchjongjangu a okolí je jenom otázka času a peněz, ale popravdě řečeno, to není ten hlavní důvod, proč by měl člověk Severní Koreu navštívit. Tím hlavním důvodem je stále větší počet „speciálních zájezdů“, ať už jde o náš výlet pro letecké nadšence, nebo třeba zájezd pro surfaře či milovníky zimních sportů. KLDR totiž představuje obrovský kontrast – na jedné straně tu nejdou věci, které jsou naprosto běžné všude jinde ve světě (třeba chodit bez dozoru po ulici), ale na druhé straně jsou tu možné věci, které nikde jinde nejde provozovat. Kde jinde vás pustí za plného provozu fotit letadla přímo k odletové dráze mezinárodního letiště v hlavním městě? Snažte se těchto šancí využít, dokud to ještě jde, než se za pár let z KLDR stane jenom „další standardní destinace v Asii“.

[micaello]

Perfektní, skvělé, čtivé! Obrovský dík!

PS: Jak dopadla kontrola japonských celníků?

[firefly]

Nádherný TR, nemohla jsem se odtrhnout od čtení! Moc děkuji za možnost alespoň tímto způsobem trošku nahlédnout ke Kimovi.

[misob]

Tak TR štandardne najvyššej kvality, tam je akýkoľvek komentár zbytočný, len ma prekvapilo minimum fotiek z FNJ, hlavne z toho nového terminálu. Bol tam zákaz fotenia?

[cocik]

Tak TR štandardne najvyššej kvality, tam je akýkoľvek komentár zbytočný, len ma prekvapilo minimum fotiek z FNJ, hlavne z toho nového terminálu. Bol tam zákaz fotenia?

Vevnitr se fotit smelo (jenze tam nebylo nic moc k foceni, je to proste obycejny letiste), ale smerem ven z terminalu (kde staly letadla) bohuzel ne - na druhy strane drahy totiz byla postavena "tajna" cast letiste s vlastni prijezdovou cestou pro papalase, kvuli ktery ten zakaz foceni zavedli. Teprve ke konci pobytu nam dovolili delat fotky letadel, ale jenom z plochy letiste smerem k terminalu (tj. mohl jsem vyfotit An-148 a daly se fotit starty a pristani z travy u drahy). Nejvic me stve, ze se nesmelo fotit v Il-76, protoze to na vsech drivejsich turnusech v pohode slo.

[cocik]

PS: Jak dopadla kontrola japonských celníků?

Nechal jsem v Pekingu zavazadlo preventivne obalit nekolika vrstvama bublinek a plastovy folie, takze me celnik nechal projit bez kontroly, protoze se mu to nechtelo rozbalovat

[micaello]

Tak to je dobry trik

[Alexx]

Mně přijde tvorba „autentických cestopisů“ ve stylu nechvalně známého českého filmu „Vítejte v KLDR“ jako zbytečné honění ega a ztráta času...

Kdyby měl někdo času nazbyt, nabízím autentický cestopis ve stylu "Vítejte v KLDR" :

http://www.akcniletenky.com/diskuze/viewtopic.php?f=29&t=5206

Na druhou stranu to není až tak rozdílné. Sushi s řízečkama a eintopf s delšími vlákny než má kuře jsme dostali taky, vůdcům jsme se klaněli taky, jen to západní pivo a východní stroje nám jaksi byly odepřeny .

[Lemon]

Parádní trip report, jako vždy. Hezky jsem si zavzpomínal na návštěvu DMZ, přikládám pohled z "druhé" strany...