Věčné město (a nekonečný hluk) s odbočkou do Budapešti
Napsal: 11. 11. 2015, 09:44
Osud někdy člověku nemile zkříží plány a tak jsem se po delším intermezzu velice těšil na svůj v pořadí 128. a 129. let. V nové práci jsem si po skončení hlavního grantového náporu vzal první týden z letošního penza dovolené a při rozvažování, kam se vydat, padla má volba na Řím. Přece jen: v Londýně jsem už byl víc než jednou (ceny hotelů stejně dramaticky klesnou až o Vánocích nebo na ponovoroční výprodeje, kde lze spojit příjemné s užitečným, a mezi rozjímáním nad impresionisty a starými mistry v National Gallery a upíjením latte a pozorováním ranní špičky zakoupit i něco na sebe) a Benátky, Veronu nebo Milán už znám docela slušně. Kromě toho nejen z četby svého oblíbeného týdeníku, ale i z vyprávění kamarádů a známých vím, že Řím je už trochu něco jiného než sever Itálie (kamarád a mj. vystudovaný historik umění zde bývá pravidelně jednou do roka na týden a obchází méně známé kostely, vily atd.) a známá byla Věčným městem unešena pokaždé ze svých 8 návštěv. A protože Gravesův román Já, Claudius nebo popularizační práce ze starověku patřily v dětství k mé oblíbené četbě, řekl jsem si, že je načase, abych Forum Romanum, Pantheon nebo sídlo papeže poznal na vlastní oči.
Člověk se snadno zmlsá a cca měsíc dopředu zakoupená letenka u Ryanairu za 1327 Kč mi přišla trochu drahá (no dobrá, časy výletů do Milána z Bratislavy za 2 eura jsou asi nenávratně pryč), ale zase jsem dal přednost příjemnému času odletu i návratu (16.55, resp. 21.15) a hotelu, který jsem v akci dostal za velmi slušnou cenu (http://www.hotelsaintpaulrome.com/en/gallery.html - 39 EUR za single room economy bez turistické daně městu).
Na bratislavském letišti jsem se ocitl téměř přesně po 3 a půl letech a v zásadě se moc nezměnilo. Interiérem se neproměnila ani kavárna Dias hned vedle Hodžova náměstí, a protože jsem zde v uplynulých několika letech měl vždy výborné espresso i cappuccino, zastavil jsem se zde po přesunu z hlavního nádraží (jednosměrný vlak za 193 Kč s Včasnou jízdenkou Evropa) „na jedno“. Cappuccino z jejich vlastní směsi Dias (nabídka je velmi široká, včetně cibetkové kávy za přátelských 5 EUR za espresso) bylo trochu horké a mělo až příliš mnoho bublinek v mikropěně (cca 13/20 když budu hodný) – všechny předchozí kávy zde byly mnohem lepší a i cenově příjemnější (v centru Bratislavy vůbec není káva žádná láce).
Po chvíli procházení se po venku (krásný, slunný, leč chladný den) a pozorování místních bankéřů (v okolí Hodžova náměstí je to, mám pocit, samá banka, nemluvě o prezidentském paláci), kterak vysazují své lepé děvy (nebo kolegyně) z aut typu Audi A8, BMW, Mercedes S Klasse či Lexus, jsem nakoupil jídlo na cestu v přilehlé Bille (ano, v Bratislavě mají v supermarketu této značky lepší výběr sýrů než v ČR, hlavně tedy kozích, ovčích apod. – vzal jsem svůj oblíbený Liptov – takový místní dobrý standard ne nepodobný francouzskému Présidentovi , svou oblíbenou výběrovou šunku od Lee Co. (doporučuji v privátní verzi pro Alberta, tam se mi zdá nejlepší a cenově nejzajímavější – konečně běžná šunka, co je slušná a bez GF sirupu) a vydal se na letiště, kam jsem dorazil 3 hodiny před odletem a tak si mohl v klidu prohlédnout všechny místní podniky s občerstvením (bohužel zde dominovala v kávě Lavazza a ceny byly poněkud nekřesťanské) i výstavu věnovanou slovenským hasičům.
Po posedávání a pozorování cestujících se zhruba 50 minut před odletem vytvořila obvyklá panika, když aktivní pasažér zformoval počátek fronty. Do té jsem se zařadil až když dorazili agenti z odbavovací přepážky a během pěti minut (let byl obsazen tak ze tří čtvrtin) jsem byl v prostoru před bránou. Samotný nástup do letadla proběhl bez problémů (trochu jsem nechápal sprint některých lidí, když byli mezi prvními devadesáti, kterým je umožněno vzít kufřík na palubu a když mají všichni přidělené místo; také jsem měl jako jeden z velmi mála novou podobu palubní vstupenky, kterou jsem dle návodu pečlivě složil na čtvrtky do pěkné bumášky).
Odstartovali jsme s předstihem a za (stěží uvěřitelnou) jednu hodinu a 21 minut přistáli na Ciampinu (piloti předvedli velmi svižný rolling take-off a ani při pojíždění se s tím moc nemazlili, ale dosednutí bylo docela tvrdé, až jsem se lekl, jestli jsem si trochu nenarazil kostrč); cestu jsem vyplnil občasným povídáním s příjemným manželským párem (cca 55 let), který bydlel 19 zastávek tramvají od Termini a vracel se místo čtvrtka až v sobotu.
Zatímco se ostatní hnali ven z terminálu, já zaregistroval první cafe bar a tak jsem si musel dát za 0.90 EUR první espresso na italské půdě. Bohužel to byla Lavazza, ale i tak to ušlo – asi jako když se IKEA v Brně hodně snaží (12/20)
Takto posilněn jsem se vydal hledat kyvadlový bus (Atral/Schiaffini bus za 1.20 EUR na nádraží Ciampino nebo Anagnina, poslední zastávku metra linky A, kam jsem měl namířeno já; odjíždí z ostrůvku označeného číslem 4, což se na Wikitravel nedočtete, tam je jen „venku před terminálem“). Měl jsem štěstí a za asi 10 minut přijel bus, který za dalších 20 minut (dvojnásobek normální doby, doprava byla už docela houstnoucí) dopravil mou maličkost k metru. Tam jsem zakoupil 48hodinovou jízdenku pro velký Řím (12.50 EUR) a vydal se metrem na hotel. Během přestupu na Termini jsem z opatrnosti nakoupil základní jídlo na večeři (pečivo, šunku, nějakou zeleninu), protože hledání potravin ve tmě na neznámém místě u hotelu se nemuselo vyplatit (až druhý den jsem zjistil, že kousek od hotelu je slušný non-stop supermarket) a večer jsem se chtěl ještě podívat do města.
Po příjezdu na hotel v cca 20.30 jsem se však omezil pouze na procházku po okolí a raději odpočíval, byť cesta nebyla nijak náročná. Kromě jednoho kousku zdi, který by snesl novou výmalbu, jsem byl s hotelem spokojen (na mé přání jsem dostal pokoj ve 3. patře obrácený do dvora, což se ukázalo jako prozíravé – zkušenosti jsou zkušenosti – neboť kousek od hotelu byla rušná silnice a ráno jsem mohl přímo z okna pozorovat, jak drhnou podlahu před café barem, kde jsem si pak dal ranní cappuccino ).
Navyklý vstávání do práce jsem byl už v 7.15 vzhůru a vyrazil na cappuccino do baru přes ulici. Za 1 EUR tomu nešlo chuťově mnoho vyčítat, pít se to dalo, ale nejen tady jsem si ověřil, že na precizní šlehání mléka se v Římě bohužel moc nehraje (13/20). Cesta metrem v ranní špičce nebyla úplně příjemná (to se zopakovalo i druhý den cestou z Termini do Vatikánu), ale stačilo počkat na další soupravu (interval byl cca 1 min.), případně nastoupit do posledního vagonu, který byl mnohem volnější.
První zastávku jsem si udělal po osmé ráno u Kolosea (cca 4 zastávky od hotelu), které mne potěšilo i zklamalo zároveň. První dojem po výstupu z metra byl velmi dobrý, ale čím více jsem je pozoroval, tím více mi vadilo lešení a spousta organizačních koridorů, které mají usměrňovat davy lidí. Zpovzdálí ze svahu směrem k Forum Romanum byl dojem mnohem lepší (a krásný byl pohled z letadla před přistáním, kdy díky dokonalému počasí viděl člověk arénu i sv. Petra jako na dlani). Forum Romanum bylo bohužel zpoplatněné (údajně tomu tak být nemělo, teprve později jsem se dočetl, že dvoudenní vstupenka za 12 EUR platí jak pro Amfiteátr, tak Fórum a Palatinský pahorek – tedy zřejmě má chyba v interpretaci); nijak mne to však nemrzelo – při první návštěvě jsem chtěl primárně vnímat kávu, gastronomii, náladu, architekturu a lidi města a systematické studium památek a prohlídka galerii nebyly primárním cílem, natož pak specializace na kostely nebo via Appia. Prošel jsem se tedy po okraji Fóra, něco si i vyfotil a svezl se kousek autobusem a pak tramvají (po espressu a croissantu) na Piazza Venezia, kde je obrovský památník Viktora Emmanuela II. – stavba impozantní, ale toho dne bohužel uzavřená pro veřejnost (4. listopadu je svátek pro italskou armádu a tak jsem aspoň chvíli pozoroval přehlídku a střelbu – bouchalo to i později téhož dne na náměstí před bazilikou sv. Petra).
Na tomto místě musím zmínit, že cesta římským autobusem (několikrát jsem to absolvoval) je docela utrpením, protože mnohé vozy mají kromě opravdu špinavých a zašlých sedaček i vážně uvolněné či přímo utržené skříně u stropu, které při průjezdu po vydlážděné silnici dělají naprosto nehorázný rachot a člověk má často pocit, že hrozí újma nejen uším ale i jeho zubům (drnčení je opravdu silné). V tramvaji je to o něco lepší, ale i ta se musí – stejně jako busy – potýkat s opravdu zběsilým stylem individuální dopravy, tj. auty a skůtry. Nejenže jsou auta prakticky všudypřítomná, ale svou slyšitelnost ještě zvyšují velmi častým používáním klaksonu, který – aspoň mám ten pocit – řidiči používají se skutečným gustem, i když pro to není reálný důvod. Za celý život jsem neslyšet tolik troubit auta jako za dva dny pobytu v Římě. Navíc je při pozorování způsobu řízení (a to říkám jako neřidič) patrná značná agresivita, netrpělivost a často i neohleduplnost vůči sobě navzájem a to je ještě třeba zmínit armádu skůtrů, které se proplétají mezi auty a zcela běžně zaberou polovinu přechodu. Nikde jinde jsem si nedával takový pozor při přecházení na zelenou.
Co platí o autech a skůtrech, lze vztáhnout i na chování lidí v metru nebo na ulici. Jestli se Vám někdy zdály klasické filmy Felliniho (např. rtuťovitý výjev v Amarcordu, kdy se otec rodiny zuřivě pohádá u večeře a pak vyleze trucovat na strom na zahradě) Viscontiho (Rocco a jeho bratři) či Pasoliniho (Mama Romma, ale i jeho adaptace antických děl) ukřičená, ba uřvaná, zdá se mi po návštěvě Říma, že mají odraz v realitě. Jestliže v brněnské či pražské MHD člověk úpí, když někdo bezohledně občas halasí do telefonu, v římském metru či buse to bylo spíše pravidlo než výjimka. Některým skupinkám italských turistek nečinilo nejmenší potíže pokřikovat na sebe přes půl autobusu a to i přes nesnesitelný rachot uvolněného stropu v buse kodrcajícím po kostkové dlažbě. Vrcholem byla zpáteční cesta na letiště, kdy se ke skupince německých mladíků s pivními lahvemi přidalo halekání dvou rómských panímám s nákupními taškami, které na sebe pokřikovaly přes uličku tak, že přehlušily německé chlapce na zadní pětisedačce. Šoférovi navíc vyhrávalo rádio s tím nejvlezlejším italským popem. Několikrát jsem čekal že mi začne třeštit hlava, ale naštěstí se tak navzdory nebo díky velké konzumaci kávy nestalo.
Zvuk, respektive hluk v Římě se ovšem projevuje na více úrovních. Prakticky bez výjimky v každém cafe baru něco vyhrávalo, často na hlasitost spíše větší než menší; téměř na všech zastávkách metra byly buďto obtěžující reklamy nebo podkresová reprodukovaná hudba, z obchodů na předměstí se linula hudba, někteří lidé měli nahlas hudbu ve svých přenosných přehrávačích, paní v metru si na svém mobilu zcela bez rozpaků procházela bez sluchátek instruktážní kurs pro řidiče, ptactvo v parku u zastávky metra halasilo tak, jak jsem to v životě neslyšel (pravda, ve vietnamské džungli jsem zatím nebyl) a především takřka neustále bylo slyšet hluk aut, a to i v řadě bočních uliček v historickém středu města.
Je-li pravda, že čím více na jih, tím jsou Italové hlučnější a divočejší (to potvrzovala i slečna, co vedle mě seděla na zpátečním letu, pracovně byla 5 měsíců v Kalábrii), raději si ani nepředstavuji, jaká je intenzita hluku v takové Neapoli či Palermu a prozatím si stanovím bezpečné limity civilizovaného severu Itálie, tj. zhruba Pisa na západě a Rimini či Ancona na východě
Vedle zvukových emisí mne překvapilo i znečištění města. Ano, Řím je okolo 2800 let stará metropole, ale cáry papíru, množství cigaretových nedopalků a míra ušmudlanosti byla daleko větší než jak jsem to kdy v Itálii viděl. Míra nedbalosti a neuspořádanosti byla zarážející a oproti Milánu (jeho širšímu středu) či dokonce napucovanosti a úpravnosti Florencie, Bologně, Verony, Padovy či Benátek to byl ohromný rozdíl.
Velmi jsem se také těšil na podobu výloh, ale s lítostí musím konstatovat, že oproti zázrakům retail designu ve výše uvedených městech nemá Řím mnoho co nabídnout a jediné místo, kde se jakžtakž kladl v tomto ohledu důraz na prezentaci, byl návrhářský distrikt v okolí Spagna – tam je to ovšem dáno jednotnou vizuální strategií velkých světových značek a ne kreativitou majitelů či aranžérů. Také uspořádání „haute-couture“ distriktu má daleko k logičnosti (i oproti Milánu, ale zejména Londýnu či Paříži) a procházet fragmentárně koncipované ulice s butiky musí být docela únavné i s platinovou kartou v kabelce či peněžence.
Nedostatek pečlivosti a smyslu pro detail se také bohužel odrazil v oblasti, na kterou jsem se nejvíc těšil, tj. u espressa a kávy jako takové. Zjevně rozmlsán vysokými standardy severu Itálie jsem s lítostí přijímal skutečnost, že všechna tři cappuccina měla bublinky, že šlehání mléka schází preciznost a že dvě z devíti espress byla nepitelná (jedno z falešně pákového stroje kousek od Pantheonu – i znalec se splete, myslel jsem, že když je tam hromada Italů v oblecích, bude to místní lokál pro úředníky a druhé špatné bylo Danesi cca 3 ulice od svatopetrského náměstí, přičemž platí poučka: čím blíže Vatikánu, tím horší káva a agresivnější restauratéři – na menu dokonce nebylo un café ale espresso!). Zbylých deset káv bylo slušného standardu (13 – 14/20, jedno cappuccino i espresso pak 15/20), ale žádné zázraky jako ve výše uvedených městech či na letišti Fiumicino v r. 2011. Když ale zohledním průměrnou cenu 0.90 EUR za „esko“ a 1 EUR za cappuccino, dá se to přijmout. A směsi byly opravdu znatelně tmavěji pražené než na severu: některé už měly nakročeno směrem do uhlí, ale z žádné vypité kávy – a osobní rekord 7 káv padl ve středu (5 espress, 1 ristretto a 1 cappuccino) za den (poslední v 16.20 a prvních pět do 13.00 hod.) – mi nebylo špatně a usnul jsem bez problémů.
Otázkou zůstává, co způsobilo subjektivně extrémně zpomalené plynutí času. První den v Římě mi totiž přišel dlouhý. Opravdu velmi velmi velmi dlouhý a chvílemi jsem měl pocit jakoby se čas zastavil. Léta jsem – s výjimkou nemoci – nezažil tak dlouhý den. Konečně poslední faktor ovlivňující můj dojem z Říma byli turisté, respektive zvulgarizovaná nabídka turistických služeb. Snad s výjimkou Prahy jsem dosud nezažil ve světě město, které by se ve svém historickém středu tak podbízelo turistům. Ano, je tu Paříž a Latinská čtvrť, okolí Notre Dame apod., Londýn má svůj Tower, část Oxford Street a Praha Královskou cestu, Staroměstské a Václavské náměstí, ale v Římě jsem měl pocit, že okolí Vatikánu je jedna velká blešárna, že okolí Piazza Navona jakoby bylo zrcadlem okolí Staroměstského náměstí, že Piazza del Papolo je jedna velká turistická past, že u Pantheonu nebo fontány di Trevi jsou prodejci tretek a nabízeči prohlídkových okruhů aktivně nepříjemní a takřka fyzicky špatně mi bylo z nabídky restaurací v uvedených lokalitách, kde najít cafe bar pro místní bylo malé umění. Snad je to i tím, že Praha a Řím mají relativně malé historické centrum a když uvážím, že hlavní město Itálie je po Londýnu a Paříži třetí nejnavštěvovanější v Evropě (s minimálně jedním přenocováním, nepočítám těch x milionů jednodenních návštěvníků Benátek), ale celkovou rozlohou a počtem obyvatel (cca 4.2 mil. vs. 14 vs. 12 mil.) asi třetinové, ten příval turistů se zde asi hůře rozptýlí.
Ale abych zmínil i to, co se mi opravdu líbilo: Fontána di Trevi byla moc pěkná (právě restaurovaná na náklady firmy Fendi) – zastavil jsem tu dokonce 2x a svatopetrské náměstí v celkovém pohledu je také moc příjemné a kostel na náměstí Repubblica (Santa Maria degli Angeli e dei Martiri) moc hezký. (Berniniho Vidění sv. Terezie a Neptunova fontána mi bohužel utekly). Vnitřek největší křesťanské baziliky na mě ovšem zapůsobil daleko méně než kostely ve Florencii, Bologni nebo Veroně či Benátkách. Do značné míry je tomu, obávám se, díky profanaci místa davy turistů; druhou věcí, kterou je třeba vzít v úvahu, je prostorová dispozice místa. V okamžiku, kdy člověk nedohlédne konce baziliky, kdy k prozkoumání soch ve výšinách potřebuje silný teleobjektiv a kdy je prostor kostela multilodní, vybaví se jednomu moudrá slova Milana Kundery o antropologických limitech v rozhovoru pro The Paris Review.
„Musil’s The Man Without Qualities is one of the two or three novels that I love most. But don’t ask me to admire its gigantic unfinished expanse! Imagine a castle so huge that the eye cannot take it all in at a glance. Imagine a string quartet that lasts nine hours. There are anthropological limits—human proportions—that should not be breached, such as the limits of memory. When you have finished reading, you should still be able to remember the beginning. If not, the novel loses its shape, its “architectonic clarity” becomes murky.“
Pozitivní je, že podoba supermarketů vcelku odpovídá těm na severu a opět jsem si ověřil, že i jejich miniverze na pláži nebo na předměstí neslevila nic z uzeninového a sýrového oddělení (tentokrát jsem ani tak neholdoval prosciuttu di Praga, ale „ulítával“ na Mortadella Bologna IGP (od cca 10 do 23 EUR za kg, přičemž i ta nejlevnější byla něco úplně jiného než je většinová podoba v ČR – daleko méně mastná a neuvěřitelně hebká a nadýchaná s intenzivní chutí a vůní). Ze sýrů jsem vyzkoušel malé skrojky pecorina, mladého Assiaga, Taleggio a Fontinu. Parmezán i Grana Padano bohužel bylo v min. 500 g „kouscích“, což je na jednoho trochu moc a hoblinky jsem kupovat nechtěl. Když jsem byl první den zaskočen hlukem a nepomohla ni pátá káva, dal jsem si na baru jedno tramezzino (sendvič) a 1.5 dcl červeného vína a hned mi bylo zase hej.
Na zpáteční let jsem se vydal raději s dostatečným předstihem (přesně 4 hodiny) v předtuše dopravní zácpy, která sice nebyla tak strašná, ale i tak trvala cesta z Termini metrem a pak stejným kyvadlovým busem 1.5 hodiny a zvláště kličkování městečkem Ciampino bylo hodně zdlouhavé. Na letišti jsem se posilnil mortadellou a dobrou bagetou a prohlédl si nabídku obchodů. Sekundární římské letiště je malé (a toalety v přízemí za bezpečností prohlídkou přímo miniaturní, kde se dva lidé s kufříkem stěží vyhnou), ale v jednom z duty free shopů měli i olivový olej a parmezán – bohužel s patřičnou přirážkou. Skutečný průšvih ovšem nastal až ve chvíli, kdy jsem si chtěl v trafice koupit obvyklou bichli aktuální Vogue Italia, která nebyla – jednoduše vyprodáno. Šokující! A nebyla ani alternativa Elle či Bazaar, takže zamýšlená drobná pozornost pro kolegyně se bohužel neuskutečnila.
Spokojený, že jsem unikl z ukřičeného letištního autobusu jsem ukusoval grissini (vždy jsem měl jeden nebo dva sáčky v tašce, když přišel malý hlad) jsem se v patřičný čas zařadil do fronty u brány, když se se mnou pustila do řeči jedna ze slovenských dívek, jež si mě pamatovala z letu do Říma. Snažil jsem se nenápadně naznačit, že bych byl raději sám, případně se dal do řeči s někým jiným, ale to ji bohužel neodradilo a za chvíli mi představila i svou kamarádku a začala plánovat, že budeme v letadle sedět vedle sebe. To se jí bohužel téměř podařilo a během letu zpět byla vedle mě přes uličku a několikrát neopomněla zmínit, že má přítele. Já však rozhodně neměl v úmyslu se o cokoli pokoušet a navíc jsem si během pobytu v Římě několikrát vzpomněl na jistou dívku, se kterou bych si dokázal představit sdílet své zážitky.
S díky jsem odmítl několikrát nabízené sladké sušenky, když už jsem si ze zdvořilosti vzal Tik-Tak – mám přece svoje grissini a na sladké jsem neměl chuť! – i její nabídku, že mě v Bratislavě někam přiblíží taxíkem. Když začala opakovaně nabízet sušenky i stevardovi, přišlo mi to už malinko přehnané. Naštěstí jsme měli aspoň s dívenkou z Kalábrie celou levou trojku pro sebe a protože letěla v životě teprve potřetí, rád jsem jí nabídl své místo u okénka.
Odstartovali jsme na čas a když zbývalo 20 minut do přistání, oddechl jsem si, že brzy bude pokoj od agilní slečny přes uličku a těšil se, jak se pomalu přesunu na autobusové nádraží v Bratislavě na spoj ve 22.50 (příjezd do Brna v 1.05, deci vína v nějakém slušném podniku a ve 2.00 rozjezdem domů). Když jsme místo pozvolného klesání 30 minut mírně zatáčeli doleva, došlo mi, že asi na něco vyčkáváme – a taky že ano. Vzápětí kapitán ohlásil, že z důvodu mlhy nepřijímá nejen Bratislava, ale i Brno a Vídeň a že zkusíme ještě chvíli vyčkat a pokud se to nezlepší, budeme divertovat do Budapešti. Po dalších 15 minutách přišla informace, že mlha přetrvává a že tedy míříme do Budapešti. To vzbudilo mezi cestujícími (pochopitelné?) výkřiky zklamání a údivu a bohužel jsem zaslechl i hlasy obviňující aerolinku a slečna z Kalábrie mi po přistání řekla, že jí otec napsal v sms co prý piloti pili, když přistáli v hlavním městě Maďarska.
No nic, v Budapešti jsme dosedli o půl desáté večer a když jsem si propočítal dobu potřebnou na přistavení autobusů (realisticky min. 2 hodiny) a pak 3 hodiny cesty do Bratislavy a pak ještě skoro 2 hodiny do Brna, vyšlo mi jako jednoznačně nejlepší řešení najít si hotel a po 4 a půl letech si zase prohlédnout Budapešť (byl jsem tu 2x na přestupu, celkem cca 2 dny). A protože jsem neměl zařízení s wi-fi (zapamatuji si to při koupi nového telefonu do budoucna, na letišti signál byl) a pracovník turistického informačního centra mi nenabídl, že mě pustí k jednomu ze tří počítačů za přepážkou, abych si mohl najít něco na webu (poradil aspoň oblast v centru města, kde bych mohl najít v mimosezóně slušné a ne až tak drahé ubytování), vydal jsem se ve 22.05 autobusem 200E na konečnou metra Kőbánya-Kispest (modrá linka, č. 3) a pak na stanici Deák Ferenc tér v centru, kde už jsem se slušně orientoval a na druhý pokus na ulici Király útca (ne nepodobné Spolkové v Ostravě, spousta barů, klubů a kaváren) našel i v off-line variantě v hostelu Wombat double room za 32 EUR na noc s vlastní sprchou a toaletou; při prvním pokusu o kus vedle mi byl nabídnut jen osmilůžkový apartmán za 165 EUR, což bych asi skutečně nevyužil . Pokoj byl velmi čistý a plně vyhověl mým potřebám (http://www.booking.com/hotel/hu/wombats ... st.cs.html) a s trochou nadsázky tak mohu říct, že jsem už bydlel i v „hostelu“ (ráno jsem musel odnést veškeré ložní prádlo na recepci do přistavené klece). To, že si milá slečna z recepce neověřila, zda je pokoj, který mi nabídla ukázat osobně (po trojím marném hledání fotky pokoje u vchodu), opravdu volný (nebyl, a ani ten vedle) a že Internet vedle recepce na mince mi nejprve „sežral“ 100 forintů (bylo mi to vráceno) jsou jen drobnosti. Autobusovou jízdenku na další den jsem si na takto veřejném počítači opravdu kupovat nechtěl a tak jsem si našel nejbližšího agenta Student Agency v Budapešti a po ranním cappuccinu jsem se tam vydal procházkou (zakoupeno bez nejmenších problémů za cenu identickou s tou na webu na první nevyprodaný spoj ve 14.45).
A jak se mi jevila Budapešť po cca 4 a půl letech od poslední návštěvy? Stejně jako v Římě zde bylo jasno, jen, pravda, asi 4 místo 21°C. Jestliže v Římě nebylo dohromady co fotit v oblasti výloh, tady bylo naopak podnětů – byť v notně bizarní až surreálné rovině – opravdu dost. Střed bohužel zůstal takový jak si jej pamatuji z dřívějška, tedy docela neústrojné propojení starého a nového, mnohdy docela kýčovité a opět – podobně jako u Prahy – agresivní podbízení se turistům, kde zvláště v oblasti gastronomie člověk mohl nalézt nejednu (jazykovou) perlu. A mimo jiné je také Budapešť město zaslíbené hipsterům. Hipsterské jsou kavárny (z většiny), hipsterští jsou mladíci, které člověk potkává (často) na ulicích a město je, zdá se, zaslíbené barber shopům (viz fotky).
Zkusil jsem i tři, resp. čtyři kavárny (přece jen, ze sedmi shotů denně je nutné ubírat obezřetně, aby se člověk bez bolesti hlavy dostal na své obvyklé denní 2 – 3 porce), ale protože jsem se tu ocitl nečekaně a neměl možnost použít Internet pro detailnější průzkum terénu, musel jsem to vzít hop nebo trop. Ranní cappuccino ve středně hipsterském podniku, kde byly za barem milé tři slečny, bylo bohužel trochu bublinkové, trochu horké v mléku a v nevhodném šálku (pracovní název: skořepinka z porculánu po babičce). Ale stálo to přijatelných 450 HUF (100 HUF je cca 9 Kč) a vypít se to ještě dalo (12/20). Espresso v kombinaci květinového studia a kavárny s cedulemi plnými proklamací o lásce bylo stěží vypitelné (10/20) a i když jsem se ptal, zda si sami nastavují mlýnek a jakou kávu mají, slečna za barem nedokázala odpovědět. Dobře mi tak, nedal jsem na varovné signály.
V turistickém centru doporučované Cafe Frei (velký výběr směsí z celého světa) jsem se dočkal cappuccina, které bylo udělané z 1.5% trvanlivého mléka Meggle (ptal jsem se předem zda je to plnotučné, prý ano) a údajně italská směs s trochou robusty byla tak pronikavě hořká i přes mléko, že jsem po prvním ucucnutí poprosil o vrácení peněz, čemuž bylo bez námitek vyhověno. Naštěstí mělo vše dobrý konec a napočtvrté jsem si vychutnal opravdu dobrou kávu. Cappuccino od Budapest Baristas (https://www.facebook.com/budapestbaristas/) bylo na vysoké úrovni (16/20) – na výběr ze dvou 100% arabic, vážení shotů, mléko min. 4.2 % tuku (viděl jsem dokonce z patra, kam jsem se usadil, abych mohl pozorovat baristy při práci, závoz, cca 5 desetilitrových kanystrů).
Páteční cesta domů ve žlutém busem proběhla bez problémů. A když jsem viděl ten zlomek mlhy, který na chvíli zaplavil okolí dálnice kousek za Budapeští, dokázal jsem si představit hutnost té, která způsobila divert do Budapešti.
A to je pro dnešek vše. Děkuji za čas věnovaný čtení...
Persona
Člověk se snadno zmlsá a cca měsíc dopředu zakoupená letenka u Ryanairu za 1327 Kč mi přišla trochu drahá (no dobrá, časy výletů do Milána z Bratislavy za 2 eura jsou asi nenávratně pryč), ale zase jsem dal přednost příjemnému času odletu i návratu (16.55, resp. 21.15) a hotelu, který jsem v akci dostal za velmi slušnou cenu (http://www.hotelsaintpaulrome.com/en/gallery.html - 39 EUR za single room economy bez turistické daně městu).
Na bratislavském letišti jsem se ocitl téměř přesně po 3 a půl letech a v zásadě se moc nezměnilo. Interiérem se neproměnila ani kavárna Dias hned vedle Hodžova náměstí, a protože jsem zde v uplynulých několika letech měl vždy výborné espresso i cappuccino, zastavil jsem se zde po přesunu z hlavního nádraží (jednosměrný vlak za 193 Kč s Včasnou jízdenkou Evropa) „na jedno“. Cappuccino z jejich vlastní směsi Dias (nabídka je velmi široká, včetně cibetkové kávy za přátelských 5 EUR za espresso) bylo trochu horké a mělo až příliš mnoho bublinek v mikropěně (cca 13/20 když budu hodný) – všechny předchozí kávy zde byly mnohem lepší a i cenově příjemnější (v centru Bratislavy vůbec není káva žádná láce).
Po chvíli procházení se po venku (krásný, slunný, leč chladný den) a pozorování místních bankéřů (v okolí Hodžova náměstí je to, mám pocit, samá banka, nemluvě o prezidentském paláci), kterak vysazují své lepé děvy (nebo kolegyně) z aut typu Audi A8, BMW, Mercedes S Klasse či Lexus, jsem nakoupil jídlo na cestu v přilehlé Bille (ano, v Bratislavě mají v supermarketu této značky lepší výběr sýrů než v ČR, hlavně tedy kozích, ovčích apod. – vzal jsem svůj oblíbený Liptov – takový místní dobrý standard ne nepodobný francouzskému Présidentovi , svou oblíbenou výběrovou šunku od Lee Co. (doporučuji v privátní verzi pro Alberta, tam se mi zdá nejlepší a cenově nejzajímavější – konečně běžná šunka, co je slušná a bez GF sirupu) a vydal se na letiště, kam jsem dorazil 3 hodiny před odletem a tak si mohl v klidu prohlédnout všechny místní podniky s občerstvením (bohužel zde dominovala v kávě Lavazza a ceny byly poněkud nekřesťanské) i výstavu věnovanou slovenským hasičům.
Po posedávání a pozorování cestujících se zhruba 50 minut před odletem vytvořila obvyklá panika, když aktivní pasažér zformoval počátek fronty. Do té jsem se zařadil až když dorazili agenti z odbavovací přepážky a během pěti minut (let byl obsazen tak ze tří čtvrtin) jsem byl v prostoru před bránou. Samotný nástup do letadla proběhl bez problémů (trochu jsem nechápal sprint některých lidí, když byli mezi prvními devadesáti, kterým je umožněno vzít kufřík na palubu a když mají všichni přidělené místo; také jsem měl jako jeden z velmi mála novou podobu palubní vstupenky, kterou jsem dle návodu pečlivě složil na čtvrtky do pěkné bumášky).
Odstartovali jsme s předstihem a za (stěží uvěřitelnou) jednu hodinu a 21 minut přistáli na Ciampinu (piloti předvedli velmi svižný rolling take-off a ani při pojíždění se s tím moc nemazlili, ale dosednutí bylo docela tvrdé, až jsem se lekl, jestli jsem si trochu nenarazil kostrč); cestu jsem vyplnil občasným povídáním s příjemným manželským párem (cca 55 let), který bydlel 19 zastávek tramvají od Termini a vracel se místo čtvrtka až v sobotu.
Zatímco se ostatní hnali ven z terminálu, já zaregistroval první cafe bar a tak jsem si musel dát za 0.90 EUR první espresso na italské půdě. Bohužel to byla Lavazza, ale i tak to ušlo – asi jako když se IKEA v Brně hodně snaží (12/20)
Takto posilněn jsem se vydal hledat kyvadlový bus (Atral/Schiaffini bus za 1.20 EUR na nádraží Ciampino nebo Anagnina, poslední zastávku metra linky A, kam jsem měl namířeno já; odjíždí z ostrůvku označeného číslem 4, což se na Wikitravel nedočtete, tam je jen „venku před terminálem“). Měl jsem štěstí a za asi 10 minut přijel bus, který za dalších 20 minut (dvojnásobek normální doby, doprava byla už docela houstnoucí) dopravil mou maličkost k metru. Tam jsem zakoupil 48hodinovou jízdenku pro velký Řím (12.50 EUR) a vydal se metrem na hotel. Během přestupu na Termini jsem z opatrnosti nakoupil základní jídlo na večeři (pečivo, šunku, nějakou zeleninu), protože hledání potravin ve tmě na neznámém místě u hotelu se nemuselo vyplatit (až druhý den jsem zjistil, že kousek od hotelu je slušný non-stop supermarket) a večer jsem se chtěl ještě podívat do města.
Po příjezdu na hotel v cca 20.30 jsem se však omezil pouze na procházku po okolí a raději odpočíval, byť cesta nebyla nijak náročná. Kromě jednoho kousku zdi, který by snesl novou výmalbu, jsem byl s hotelem spokojen (na mé přání jsem dostal pokoj ve 3. patře obrácený do dvora, což se ukázalo jako prozíravé – zkušenosti jsou zkušenosti – neboť kousek od hotelu byla rušná silnice a ráno jsem mohl přímo z okna pozorovat, jak drhnou podlahu před café barem, kde jsem si pak dal ranní cappuccino ).
Navyklý vstávání do práce jsem byl už v 7.15 vzhůru a vyrazil na cappuccino do baru přes ulici. Za 1 EUR tomu nešlo chuťově mnoho vyčítat, pít se to dalo, ale nejen tady jsem si ověřil, že na precizní šlehání mléka se v Římě bohužel moc nehraje (13/20). Cesta metrem v ranní špičce nebyla úplně příjemná (to se zopakovalo i druhý den cestou z Termini do Vatikánu), ale stačilo počkat na další soupravu (interval byl cca 1 min.), případně nastoupit do posledního vagonu, který byl mnohem volnější.
První zastávku jsem si udělal po osmé ráno u Kolosea (cca 4 zastávky od hotelu), které mne potěšilo i zklamalo zároveň. První dojem po výstupu z metra byl velmi dobrý, ale čím více jsem je pozoroval, tím více mi vadilo lešení a spousta organizačních koridorů, které mají usměrňovat davy lidí. Zpovzdálí ze svahu směrem k Forum Romanum byl dojem mnohem lepší (a krásný byl pohled z letadla před přistáním, kdy díky dokonalému počasí viděl člověk arénu i sv. Petra jako na dlani). Forum Romanum bylo bohužel zpoplatněné (údajně tomu tak být nemělo, teprve později jsem se dočetl, že dvoudenní vstupenka za 12 EUR platí jak pro Amfiteátr, tak Fórum a Palatinský pahorek – tedy zřejmě má chyba v interpretaci); nijak mne to však nemrzelo – při první návštěvě jsem chtěl primárně vnímat kávu, gastronomii, náladu, architekturu a lidi města a systematické studium památek a prohlídka galerii nebyly primárním cílem, natož pak specializace na kostely nebo via Appia. Prošel jsem se tedy po okraji Fóra, něco si i vyfotil a svezl se kousek autobusem a pak tramvají (po espressu a croissantu) na Piazza Venezia, kde je obrovský památník Viktora Emmanuela II. – stavba impozantní, ale toho dne bohužel uzavřená pro veřejnost (4. listopadu je svátek pro italskou armádu a tak jsem aspoň chvíli pozoroval přehlídku a střelbu – bouchalo to i později téhož dne na náměstí před bazilikou sv. Petra).
Na tomto místě musím zmínit, že cesta římským autobusem (několikrát jsem to absolvoval) je docela utrpením, protože mnohé vozy mají kromě opravdu špinavých a zašlých sedaček i vážně uvolněné či přímo utržené skříně u stropu, které při průjezdu po vydlážděné silnici dělají naprosto nehorázný rachot a člověk má často pocit, že hrozí újma nejen uším ale i jeho zubům (drnčení je opravdu silné). V tramvaji je to o něco lepší, ale i ta se musí – stejně jako busy – potýkat s opravdu zběsilým stylem individuální dopravy, tj. auty a skůtry. Nejenže jsou auta prakticky všudypřítomná, ale svou slyšitelnost ještě zvyšují velmi častým používáním klaksonu, který – aspoň mám ten pocit – řidiči používají se skutečným gustem, i když pro to není reálný důvod. Za celý život jsem neslyšet tolik troubit auta jako za dva dny pobytu v Římě. Navíc je při pozorování způsobu řízení (a to říkám jako neřidič) patrná značná agresivita, netrpělivost a často i neohleduplnost vůči sobě navzájem a to je ještě třeba zmínit armádu skůtrů, které se proplétají mezi auty a zcela běžně zaberou polovinu přechodu. Nikde jinde jsem si nedával takový pozor při přecházení na zelenou.
Co platí o autech a skůtrech, lze vztáhnout i na chování lidí v metru nebo na ulici. Jestli se Vám někdy zdály klasické filmy Felliniho (např. rtuťovitý výjev v Amarcordu, kdy se otec rodiny zuřivě pohádá u večeře a pak vyleze trucovat na strom na zahradě) Viscontiho (Rocco a jeho bratři) či Pasoliniho (Mama Romma, ale i jeho adaptace antických děl) ukřičená, ba uřvaná, zdá se mi po návštěvě Říma, že mají odraz v realitě. Jestliže v brněnské či pražské MHD člověk úpí, když někdo bezohledně občas halasí do telefonu, v římském metru či buse to bylo spíše pravidlo než výjimka. Některým skupinkám italských turistek nečinilo nejmenší potíže pokřikovat na sebe přes půl autobusu a to i přes nesnesitelný rachot uvolněného stropu v buse kodrcajícím po kostkové dlažbě. Vrcholem byla zpáteční cesta na letiště, kdy se ke skupince německých mladíků s pivními lahvemi přidalo halekání dvou rómských panímám s nákupními taškami, které na sebe pokřikovaly přes uličku tak, že přehlušily německé chlapce na zadní pětisedačce. Šoférovi navíc vyhrávalo rádio s tím nejvlezlejším italským popem. Několikrát jsem čekal že mi začne třeštit hlava, ale naštěstí se tak navzdory nebo díky velké konzumaci kávy nestalo.
Zvuk, respektive hluk v Římě se ovšem projevuje na více úrovních. Prakticky bez výjimky v každém cafe baru něco vyhrávalo, často na hlasitost spíše větší než menší; téměř na všech zastávkách metra byly buďto obtěžující reklamy nebo podkresová reprodukovaná hudba, z obchodů na předměstí se linula hudba, někteří lidé měli nahlas hudbu ve svých přenosných přehrávačích, paní v metru si na svém mobilu zcela bez rozpaků procházela bez sluchátek instruktážní kurs pro řidiče, ptactvo v parku u zastávky metra halasilo tak, jak jsem to v životě neslyšel (pravda, ve vietnamské džungli jsem zatím nebyl) a především takřka neustále bylo slyšet hluk aut, a to i v řadě bočních uliček v historickém středu města.
Je-li pravda, že čím více na jih, tím jsou Italové hlučnější a divočejší (to potvrzovala i slečna, co vedle mě seděla na zpátečním letu, pracovně byla 5 měsíců v Kalábrii), raději si ani nepředstavuji, jaká je intenzita hluku v takové Neapoli či Palermu a prozatím si stanovím bezpečné limity civilizovaného severu Itálie, tj. zhruba Pisa na západě a Rimini či Ancona na východě
Vedle zvukových emisí mne překvapilo i znečištění města. Ano, Řím je okolo 2800 let stará metropole, ale cáry papíru, množství cigaretových nedopalků a míra ušmudlanosti byla daleko větší než jak jsem to kdy v Itálii viděl. Míra nedbalosti a neuspořádanosti byla zarážející a oproti Milánu (jeho širšímu středu) či dokonce napucovanosti a úpravnosti Florencie, Bologně, Verony, Padovy či Benátek to byl ohromný rozdíl.
Velmi jsem se také těšil na podobu výloh, ale s lítostí musím konstatovat, že oproti zázrakům retail designu ve výše uvedených městech nemá Řím mnoho co nabídnout a jediné místo, kde se jakžtakž kladl v tomto ohledu důraz na prezentaci, byl návrhářský distrikt v okolí Spagna – tam je to ovšem dáno jednotnou vizuální strategií velkých světových značek a ne kreativitou majitelů či aranžérů. Také uspořádání „haute-couture“ distriktu má daleko k logičnosti (i oproti Milánu, ale zejména Londýnu či Paříži) a procházet fragmentárně koncipované ulice s butiky musí být docela únavné i s platinovou kartou v kabelce či peněžence.
Nedostatek pečlivosti a smyslu pro detail se také bohužel odrazil v oblasti, na kterou jsem se nejvíc těšil, tj. u espressa a kávy jako takové. Zjevně rozmlsán vysokými standardy severu Itálie jsem s lítostí přijímal skutečnost, že všechna tři cappuccina měla bublinky, že šlehání mléka schází preciznost a že dvě z devíti espress byla nepitelná (jedno z falešně pákového stroje kousek od Pantheonu – i znalec se splete, myslel jsem, že když je tam hromada Italů v oblecích, bude to místní lokál pro úředníky a druhé špatné bylo Danesi cca 3 ulice od svatopetrského náměstí, přičemž platí poučka: čím blíže Vatikánu, tím horší káva a agresivnější restauratéři – na menu dokonce nebylo un café ale espresso!). Zbylých deset káv bylo slušného standardu (13 – 14/20, jedno cappuccino i espresso pak 15/20), ale žádné zázraky jako ve výše uvedených městech či na letišti Fiumicino v r. 2011. Když ale zohledním průměrnou cenu 0.90 EUR za „esko“ a 1 EUR za cappuccino, dá se to přijmout. A směsi byly opravdu znatelně tmavěji pražené než na severu: některé už měly nakročeno směrem do uhlí, ale z žádné vypité kávy – a osobní rekord 7 káv padl ve středu (5 espress, 1 ristretto a 1 cappuccino) za den (poslední v 16.20 a prvních pět do 13.00 hod.) – mi nebylo špatně a usnul jsem bez problémů.
Otázkou zůstává, co způsobilo subjektivně extrémně zpomalené plynutí času. První den v Římě mi totiž přišel dlouhý. Opravdu velmi velmi velmi dlouhý a chvílemi jsem měl pocit jakoby se čas zastavil. Léta jsem – s výjimkou nemoci – nezažil tak dlouhý den. Konečně poslední faktor ovlivňující můj dojem z Říma byli turisté, respektive zvulgarizovaná nabídka turistických služeb. Snad s výjimkou Prahy jsem dosud nezažil ve světě město, které by se ve svém historickém středu tak podbízelo turistům. Ano, je tu Paříž a Latinská čtvrť, okolí Notre Dame apod., Londýn má svůj Tower, část Oxford Street a Praha Královskou cestu, Staroměstské a Václavské náměstí, ale v Římě jsem měl pocit, že okolí Vatikánu je jedna velká blešárna, že okolí Piazza Navona jakoby bylo zrcadlem okolí Staroměstského náměstí, že Piazza del Papolo je jedna velká turistická past, že u Pantheonu nebo fontány di Trevi jsou prodejci tretek a nabízeči prohlídkových okruhů aktivně nepříjemní a takřka fyzicky špatně mi bylo z nabídky restaurací v uvedených lokalitách, kde najít cafe bar pro místní bylo malé umění. Snad je to i tím, že Praha a Řím mají relativně malé historické centrum a když uvážím, že hlavní město Itálie je po Londýnu a Paříži třetí nejnavštěvovanější v Evropě (s minimálně jedním přenocováním, nepočítám těch x milionů jednodenních návštěvníků Benátek), ale celkovou rozlohou a počtem obyvatel (cca 4.2 mil. vs. 14 vs. 12 mil.) asi třetinové, ten příval turistů se zde asi hůře rozptýlí.
Ale abych zmínil i to, co se mi opravdu líbilo: Fontána di Trevi byla moc pěkná (právě restaurovaná na náklady firmy Fendi) – zastavil jsem tu dokonce 2x a svatopetrské náměstí v celkovém pohledu je také moc příjemné a kostel na náměstí Repubblica (Santa Maria degli Angeli e dei Martiri) moc hezký. (Berniniho Vidění sv. Terezie a Neptunova fontána mi bohužel utekly). Vnitřek největší křesťanské baziliky na mě ovšem zapůsobil daleko méně než kostely ve Florencii, Bologni nebo Veroně či Benátkách. Do značné míry je tomu, obávám se, díky profanaci místa davy turistů; druhou věcí, kterou je třeba vzít v úvahu, je prostorová dispozice místa. V okamžiku, kdy člověk nedohlédne konce baziliky, kdy k prozkoumání soch ve výšinách potřebuje silný teleobjektiv a kdy je prostor kostela multilodní, vybaví se jednomu moudrá slova Milana Kundery o antropologických limitech v rozhovoru pro The Paris Review.
„Musil’s The Man Without Qualities is one of the two or three novels that I love most. But don’t ask me to admire its gigantic unfinished expanse! Imagine a castle so huge that the eye cannot take it all in at a glance. Imagine a string quartet that lasts nine hours. There are anthropological limits—human proportions—that should not be breached, such as the limits of memory. When you have finished reading, you should still be able to remember the beginning. If not, the novel loses its shape, its “architectonic clarity” becomes murky.“
Pozitivní je, že podoba supermarketů vcelku odpovídá těm na severu a opět jsem si ověřil, že i jejich miniverze na pláži nebo na předměstí neslevila nic z uzeninového a sýrového oddělení (tentokrát jsem ani tak neholdoval prosciuttu di Praga, ale „ulítával“ na Mortadella Bologna IGP (od cca 10 do 23 EUR za kg, přičemž i ta nejlevnější byla něco úplně jiného než je většinová podoba v ČR – daleko méně mastná a neuvěřitelně hebká a nadýchaná s intenzivní chutí a vůní). Ze sýrů jsem vyzkoušel malé skrojky pecorina, mladého Assiaga, Taleggio a Fontinu. Parmezán i Grana Padano bohužel bylo v min. 500 g „kouscích“, což je na jednoho trochu moc a hoblinky jsem kupovat nechtěl. Když jsem byl první den zaskočen hlukem a nepomohla ni pátá káva, dal jsem si na baru jedno tramezzino (sendvič) a 1.5 dcl červeného vína a hned mi bylo zase hej.
Na zpáteční let jsem se vydal raději s dostatečným předstihem (přesně 4 hodiny) v předtuše dopravní zácpy, která sice nebyla tak strašná, ale i tak trvala cesta z Termini metrem a pak stejným kyvadlovým busem 1.5 hodiny a zvláště kličkování městečkem Ciampino bylo hodně zdlouhavé. Na letišti jsem se posilnil mortadellou a dobrou bagetou a prohlédl si nabídku obchodů. Sekundární římské letiště je malé (a toalety v přízemí za bezpečností prohlídkou přímo miniaturní, kde se dva lidé s kufříkem stěží vyhnou), ale v jednom z duty free shopů měli i olivový olej a parmezán – bohužel s patřičnou přirážkou. Skutečný průšvih ovšem nastal až ve chvíli, kdy jsem si chtěl v trafice koupit obvyklou bichli aktuální Vogue Italia, která nebyla – jednoduše vyprodáno. Šokující! A nebyla ani alternativa Elle či Bazaar, takže zamýšlená drobná pozornost pro kolegyně se bohužel neuskutečnila.
Spokojený, že jsem unikl z ukřičeného letištního autobusu jsem ukusoval grissini (vždy jsem měl jeden nebo dva sáčky v tašce, když přišel malý hlad) jsem se v patřičný čas zařadil do fronty u brány, když se se mnou pustila do řeči jedna ze slovenských dívek, jež si mě pamatovala z letu do Říma. Snažil jsem se nenápadně naznačit, že bych byl raději sám, případně se dal do řeči s někým jiným, ale to ji bohužel neodradilo a za chvíli mi představila i svou kamarádku a začala plánovat, že budeme v letadle sedět vedle sebe. To se jí bohužel téměř podařilo a během letu zpět byla vedle mě přes uličku a několikrát neopomněla zmínit, že má přítele. Já však rozhodně neměl v úmyslu se o cokoli pokoušet a navíc jsem si během pobytu v Římě několikrát vzpomněl na jistou dívku, se kterou bych si dokázal představit sdílet své zážitky.
S díky jsem odmítl několikrát nabízené sladké sušenky, když už jsem si ze zdvořilosti vzal Tik-Tak – mám přece svoje grissini a na sladké jsem neměl chuť! – i její nabídku, že mě v Bratislavě někam přiblíží taxíkem. Když začala opakovaně nabízet sušenky i stevardovi, přišlo mi to už malinko přehnané. Naštěstí jsme měli aspoň s dívenkou z Kalábrie celou levou trojku pro sebe a protože letěla v životě teprve potřetí, rád jsem jí nabídl své místo u okénka.
Odstartovali jsme na čas a když zbývalo 20 minut do přistání, oddechl jsem si, že brzy bude pokoj od agilní slečny přes uličku a těšil se, jak se pomalu přesunu na autobusové nádraží v Bratislavě na spoj ve 22.50 (příjezd do Brna v 1.05, deci vína v nějakém slušném podniku a ve 2.00 rozjezdem domů). Když jsme místo pozvolného klesání 30 minut mírně zatáčeli doleva, došlo mi, že asi na něco vyčkáváme – a taky že ano. Vzápětí kapitán ohlásil, že z důvodu mlhy nepřijímá nejen Bratislava, ale i Brno a Vídeň a že zkusíme ještě chvíli vyčkat a pokud se to nezlepší, budeme divertovat do Budapešti. Po dalších 15 minutách přišla informace, že mlha přetrvává a že tedy míříme do Budapešti. To vzbudilo mezi cestujícími (pochopitelné?) výkřiky zklamání a údivu a bohužel jsem zaslechl i hlasy obviňující aerolinku a slečna z Kalábrie mi po přistání řekla, že jí otec napsal v sms co prý piloti pili, když přistáli v hlavním městě Maďarska.
No nic, v Budapešti jsme dosedli o půl desáté večer a když jsem si propočítal dobu potřebnou na přistavení autobusů (realisticky min. 2 hodiny) a pak 3 hodiny cesty do Bratislavy a pak ještě skoro 2 hodiny do Brna, vyšlo mi jako jednoznačně nejlepší řešení najít si hotel a po 4 a půl letech si zase prohlédnout Budapešť (byl jsem tu 2x na přestupu, celkem cca 2 dny). A protože jsem neměl zařízení s wi-fi (zapamatuji si to při koupi nového telefonu do budoucna, na letišti signál byl) a pracovník turistického informačního centra mi nenabídl, že mě pustí k jednomu ze tří počítačů za přepážkou, abych si mohl najít něco na webu (poradil aspoň oblast v centru města, kde bych mohl najít v mimosezóně slušné a ne až tak drahé ubytování), vydal jsem se ve 22.05 autobusem 200E na konečnou metra Kőbánya-Kispest (modrá linka, č. 3) a pak na stanici Deák Ferenc tér v centru, kde už jsem se slušně orientoval a na druhý pokus na ulici Király útca (ne nepodobné Spolkové v Ostravě, spousta barů, klubů a kaváren) našel i v off-line variantě v hostelu Wombat double room za 32 EUR na noc s vlastní sprchou a toaletou; při prvním pokusu o kus vedle mi byl nabídnut jen osmilůžkový apartmán za 165 EUR, což bych asi skutečně nevyužil . Pokoj byl velmi čistý a plně vyhověl mým potřebám (http://www.booking.com/hotel/hu/wombats ... st.cs.html) a s trochou nadsázky tak mohu říct, že jsem už bydlel i v „hostelu“ (ráno jsem musel odnést veškeré ložní prádlo na recepci do přistavené klece). To, že si milá slečna z recepce neověřila, zda je pokoj, který mi nabídla ukázat osobně (po trojím marném hledání fotky pokoje u vchodu), opravdu volný (nebyl, a ani ten vedle) a že Internet vedle recepce na mince mi nejprve „sežral“ 100 forintů (bylo mi to vráceno) jsou jen drobnosti. Autobusovou jízdenku na další den jsem si na takto veřejném počítači opravdu kupovat nechtěl a tak jsem si našel nejbližšího agenta Student Agency v Budapešti a po ranním cappuccinu jsem se tam vydal procházkou (zakoupeno bez nejmenších problémů za cenu identickou s tou na webu na první nevyprodaný spoj ve 14.45).
A jak se mi jevila Budapešť po cca 4 a půl letech od poslední návštěvy? Stejně jako v Římě zde bylo jasno, jen, pravda, asi 4 místo 21°C. Jestliže v Římě nebylo dohromady co fotit v oblasti výloh, tady bylo naopak podnětů – byť v notně bizarní až surreálné rovině – opravdu dost. Střed bohužel zůstal takový jak si jej pamatuji z dřívějška, tedy docela neústrojné propojení starého a nového, mnohdy docela kýčovité a opět – podobně jako u Prahy – agresivní podbízení se turistům, kde zvláště v oblasti gastronomie člověk mohl nalézt nejednu (jazykovou) perlu. A mimo jiné je také Budapešť město zaslíbené hipsterům. Hipsterské jsou kavárny (z většiny), hipsterští jsou mladíci, které člověk potkává (často) na ulicích a město je, zdá se, zaslíbené barber shopům (viz fotky).
Zkusil jsem i tři, resp. čtyři kavárny (přece jen, ze sedmi shotů denně je nutné ubírat obezřetně, aby se člověk bez bolesti hlavy dostal na své obvyklé denní 2 – 3 porce), ale protože jsem se tu ocitl nečekaně a neměl možnost použít Internet pro detailnější průzkum terénu, musel jsem to vzít hop nebo trop. Ranní cappuccino ve středně hipsterském podniku, kde byly za barem milé tři slečny, bylo bohužel trochu bublinkové, trochu horké v mléku a v nevhodném šálku (pracovní název: skořepinka z porculánu po babičce). Ale stálo to přijatelných 450 HUF (100 HUF je cca 9 Kč) a vypít se to ještě dalo (12/20). Espresso v kombinaci květinového studia a kavárny s cedulemi plnými proklamací o lásce bylo stěží vypitelné (10/20) a i když jsem se ptal, zda si sami nastavují mlýnek a jakou kávu mají, slečna za barem nedokázala odpovědět. Dobře mi tak, nedal jsem na varovné signály.
V turistickém centru doporučované Cafe Frei (velký výběr směsí z celého světa) jsem se dočkal cappuccina, které bylo udělané z 1.5% trvanlivého mléka Meggle (ptal jsem se předem zda je to plnotučné, prý ano) a údajně italská směs s trochou robusty byla tak pronikavě hořká i přes mléko, že jsem po prvním ucucnutí poprosil o vrácení peněz, čemuž bylo bez námitek vyhověno. Naštěstí mělo vše dobrý konec a napočtvrté jsem si vychutnal opravdu dobrou kávu. Cappuccino od Budapest Baristas (https://www.facebook.com/budapestbaristas/) bylo na vysoké úrovni (16/20) – na výběr ze dvou 100% arabic, vážení shotů, mléko min. 4.2 % tuku (viděl jsem dokonce z patra, kam jsem se usadil, abych mohl pozorovat baristy při práci, závoz, cca 5 desetilitrových kanystrů).
Páteční cesta domů ve žlutém busem proběhla bez problémů. A když jsem viděl ten zlomek mlhy, který na chvíli zaplavil okolí dálnice kousek za Budapeští, dokázal jsem si představit hutnost té, která způsobila divert do Budapešti.
A to je pro dnešek vše. Děkuji za čas věnovaný čtení...
Persona